Eine freie Initiative von Menschen bei  anthrowiki.at,  anthro.world,  biodyn.wiki und  steiner.wikimit online Lesekreisen, Übungsgruppen, Vorträgen ... |
|
|
Use Google Translate for a raw translation of our pages into more than 100 languages. Please note that some mistranslations can occur due to machine translation. |
Alle Übersetzungen
Aus BiodynWiki
Gib einen Nachrichtennamen ein, um alle verfügbaren Übersetzungen anzuzeigen.
Es wurden 6 Übersetzungen gefunden.
| Name | Aktueller Text |
|---|---|
| V Tschechisch (cs) | Toto — ve vyšším smyslu — rozpouštěcí schopnost vodíku uplatňuje se morfologicky, když oproti kvěru listový oděv jakoby mizí do stonku, a fyziologicky, když fáze tvorby bílkovin je vystřídána fází devitalizace, tvorby vodíkem bohatých sacharidů, například ovocného cukru, éterických olejů apod. Pozoruhodné přitom je, že kozlík s velkou intenzitou přináší tuto fruktifikující tendenci sulfurického ke svému nejsilnějšímu výrazu v jeho protipólu — v kořeni. Tam zůstává vonné zpět hrazeno v kůře. Přeřízne-li se kořen, šíří pronikavý, tupě zemitý pach. V kvěru naproti tomu — zejména při vadnutí — se stává erdenflüchtig, voní květnatěji a halí nejbližší okolí do vůňového oblaku. Obrazně řečeno, vodíkový proces rozpouští veškerou formovou určenost látkových kompozic do chaosu nerozlišitelnosti kosmu, do prvotního stavu tepla. Vládne-li stonkový princip, je substanční dění kozlíku v tvorbě a rozpouštění shora dolů a naopak silně prokraftováno astralitou. Tento stav věci a zvláštní vztah k teplu může vzbudit pochopení pro to, proč květ kozlíku nepotřebuje ani žádné další preparování skrze živočišný orgán, ani expozici vůči silám kosmu a země v průběhu roku. Zřejmě by se ani nenašel živočišný orgán, který by byl dané rostlině přiměřen. Bytostná povaha kozlíku je v tomto ohledu polárně protikladná k bytostné povaze kopřivy. Jako tato si vytváří na základě své «astrální vnitřní účinnosti» sama sobě obal, v jehož nitru na cestě inkarnujícího vodíkového procesu vznikají nové substance — tak polárně exkarnující vodíkový proces v kvěrech kozlíku. Ten rozpouští veškeré tvarování do prvotního stavu tepla, jehož vlastní bytost veškerému bytí {{SE|438}} |
| V Deutsch (de) | Das, im höheren Sinne auflösende, Vermögen des Wasserstoffs macht sich morphologisch geltend, wenn gegen die Blüte das Blattwerk gleichsam in den Stängel hinein verschwindet, und physiologisch, wenn die Phase der Eiweißbildung durch diejenige der Entvitalisierung, der Bildung wasserstoffreicher Kohlehydrate, abgelöst wird, z.B. Fruchtzucker, ätherische Öle etc. Nun ist das Erstaunliche, dass der Baldrian mit großer Intensität diese fruktifizierende Tendenz des Sulfurischen in dessen Gegenpol, der Wurzel, am stärksten zur Geltung bringt. In dieser bleibt das Duftende in der Rinde zurückgestaut. Schneidet man die Wurzel an, verbreitet sie einen penetranten, stumpf erdenhaften Geruch. In der Blüte hingegen, vor allem im Welken wird er erdenflüchtig, riecht blumiger und hüllt die nähere Umgebung in eine Duftwolke ein. Im Bild gesprochen, löst der Wasserstoffprozess alle Formbestimmtheit der Stoffkompositionen in das Chaos der Ununterscheidbarkeit des Kosmos auf, in den Urzustand der Wärme. Dominiert vom Stängelprinzip, wird das Substanzgeschehen des Baldrians in Bildung und Auflösung von oben nach unten und umgekehrt von starker Astralität durchkraftet. Dieser Tatbestand und die besondere Beziehung zur Wärme kann das Verständnis dafür wecken, warum die Baldrianblüte keiner weiteren Präparation durch ein Tierorgan und keiner Exposition gegenüber den Kräften des Kosmos und der Erde im Jahreslauf bedarf. Man würde wohl auch ein dieser Pflanze gemäßes Tierorgan nicht finden können. Die Wesensnatur des Baldrians ist in dieser Hinsicht polar zu jener der Brennnessel. Wie diese aufgrund ihrer «astralen Innenwirkung» sich selbst eine Hülle schafft, innerhalb welcher auf dem Weg des inkarnierenden Wasserstoffprozesses neue Substanzen entstehen, so polar der exkarnierende Wasserstoffprozess in den Blüten des Baldrians. Dieser löst alle Gestaltung in den Urzustand der Wärme auf, deren Eigenwesen allem Sein {{SE|438}} |
| V Englisch (en) | The dissolving capacity of hydrogen — in the higher sense — makes itself felt morphologically when, toward the flower, the foliage vanishes as it were into the stem, and physiologically when the phase of protein formation is superseded by that of devitalization, of the formation of hydrogen-rich carbohydrates — fructose, essential oils, and the like. What is remarkable now is that valerian brings the fructifying tendency of the sulphuric to bear with great intensity precisely in its antipode — the root — and does so most strongly there. There, the fragrance remains dammed back within the bark. When one cuts into the root, it spreads a penetrating, dully earthy smell. In the flower, on the other hand — above all in wilting — it becomes earth-fleeting, smells more floral, and envelops the nearer surroundings in a cloud of scent. Expressed in image: the hydrogen process dissolves all formal determinacy of the substance compositions into the chaos of the cosmos's indistinguishability, into the primal state of warmth. Dominated by the stem principle, the substance-process of valerian — in formation as in dissolution, from above downward and back again — is powerfully charged through by strong astrality. This state of affairs, together with valerian's particular relationship to warmth, can awaken understanding for why the valerian blossom requires neither further preparation through an animal organ nor exposure to the forces of the cosmos and the earth across the course of the year. One would indeed hardly be able to find an animal organ appropriate to this plant. The essential nature of valerian is in this respect polar to that of the stinging nettle. Just as the nettle — by virtue of its "astral inward working" — creates for itself a sheath within which, along the path of the incarnating hydrogen process, new substances arise, so polar is the excarnating hydrogen process in the blossoms of valerian. This dissolves all formation into the primal state of warmth, whose intrinsic being to all existence {{SE|438}} |
| V Spanisch (es) | La capacidad disolvente del hidrógeno, en el sentido más elevado, se manifiesta morfológicamente cuando, hacia la flor, el follaje desaparece como si se internara en el tallo, y fisiológicamente cuando la fase de formación de proteínas es relevada por la de enervitalización, la formación de hidratos de carbono ricos en hidrógeno, como la fructosa, los aceites etéricos, etc. Lo asombroso es que la valeriana pone en juego esta tendencia fructificadora de lo sulfúrico con gran intensidad en su polo opuesto, la raíz, y precisamente allí de la manera más intensa. En ella, lo aromático queda represado en la corteza. Si se corta la raíz, extiende un olor penetrante, obtusamente terrígeno. En la flor, en cambio, sobre todo al marchitarse, se vuelve volátil-terrestre, huele más floral y envuelve el entorno próximo en una nube de fragancia. Hablando en imágenes: el proceso del hidrógeno disuelve toda determinación formal de las composiciones sustanciales en el caos de la indistinción del cosmos, en el estado primordial del calor. Dominado por el principio del tallo, el acontecer sustancial de la valeriana —en formación y disolución de arriba abajo y a la inversa— es impregnado de fuerzas por una fuerte astralidad. Este estado de cosas y la especial relación con el calor pueden despertar la comprensión de por qué la flor de la valeriana no necesita de preparación ulterior mediante un órgano animal ni de exposición a las fuerzas del cosmos y de la Tierra en el curso del año. Probablemente tampoco se podría encontrar un órgano animal adecuado a esta planta. La naturaleza esencial de la valeriana es en este sentido polar a la de la ortiga. Así como ésta, en virtud de su «acción astral hacia adentro», se crea a sí misma una envoltura dentro de la cual surgen nuevas sustancias por la vía del proceso encarnante del hidrógeno, así de polar es el proceso excarnante del hidrógeno en las flores de la valeriana. Éste disuelve toda configuración en el estado primordial del calor, cuya naturaleza propia es para todo ser {{SE|438}} |
| V Französisch (fr) | La capacité dissolvante de l'hydrogène, au sens supérieur, se manifeste morphologiquement quand, vers la fleur, le feuillage disparaît pour ainsi dire dans la tige, et physiologiquement quand la phase de formation de protéines est relayée par celle de la dévitalisation, la formation de glucides riches en hydrogène — fructose, huiles essentielles etc. Ce qui est remarquable, c'est que la valériane, avec une grande intensité, fait valoir cette tendance fructifiante du sulfureux le plus fortement dans son pôle opposé, la racine. Là, le parfum reste retenu dans l'écorce. Si l'on coupe la racine, elle répand une odeur pénétrante, sourde et terreuse. Dans la fleur en revanche, surtout au flétrissement, elle devient volatile, sent plus fleuralement et enveloppe le voisinage proche d'un nuage de parfum. En langage d'images, le processus hydrogène dissout toute détermination de forme des compositions de substances dans le chaos de l'indifférenciation du cosmos, dans l'état originel de la chaleur. Dominé par le principe de la tige, le devenir substantiel de la valériane, dans la formation et la dissolution de haut en bas et inversement, est traversé par une forte astralité. Cet état de fait, et la relation particulière à la chaleur, peut éveiller la compréhension de la raison pour laquelle la fleur de valériane n'a besoin ni d'une préparation supplémentaire par un organe animal, ni d'une exposition aux forces du cosmos et de la terre dans le cours de l'année. On ne trouverait sans doute pas non plus un organe animal adéquat à cette plante. La nature essentielle de la valériane est à cet égard polaire à celle de l'ortie. De même que celle-ci, en vertu de son «action intérieure astrale», se crée elle-même une enveloppe à l'intérieur de laquelle, par la voie du processus hydrogène incarnant, de nouvelles substances prennent naissance, de même, polaire, le processus hydrogène excarnant dans les fleurs de la valériane. Celui-ci dissout toute configuration dans l'état originel de la chaleur, dont la nature propre est à la base de tout être |
| V Polnisch (pl) | Rozpuszczające — w wyższym sensie — zdolności wodoru zaznaczają się morfologicznie, gdy ku kwiatu ulistnienie znika niejako wciągane w łodygę, i fizjologicznie, gdy faza tworzenia białka zostaje wyparta przez fazę dewitalizacji, przez tworzenie bogatych w wodór węglowodanów — na przykład fruktozy, olejków eterycznych i tym podobnych. Zadziwiające jest teraz to, że waleriana z wielką intensywnością ujawnia tę fruktyfikującą tendencję siarki właśnie w jej biegunie przeciwnym, w korzeniu, i tam najsilniej. W korzeniu zapach pozostaje stłumiony w korze. Gdy się korzeń przetnie, roztacza on ostry, tępo-ziemisty zapach. W kwiecie natomiast, a zwłaszcza podczas więdnięcia, staje się on ulotny, pachnie kwiatowiej i owija bliższe otoczenie w chmurę woni. Mówiąc obrazowo: proces wodoru rozpuszcza wszelką określoność formową kompozycji substancji w chaos nierozróżnialności kosmosu, w prastary stan ciepła. Zdominowane zasadą łodygi, substancjalne dzianie się waleriany — zarówno w powstawaniu, jak i w rozpuszczaniu, z góry na dół i z powrotem — jest przesiąknięte silną astralnością. Ten stan rzeczy oraz szczególna relacja do ciepła może budzić rozumienie tego, dlaczego kwiat waleriany nie potrzebuje żadnej dalszej preparacji przez organ zwierzęcy ani żadnej ekspozycji na siły kosmosu i ziemi w biegu roku. Nie znalazłoby się też zapewne żadnego organu zwierzęcego odpowiedniego do natury tej rośliny. Istotna natura waleriany jest pod tym względem polarna wobec istotnej natury pokrzywy. Jak pokrzywa dzięki swemu «astralnemu działaniu wewnętrznemu» tworzy sama sobie otoczkę, wewnątrz której, drogą inkarnującego procesu wodoru, powstają nowe substancje, tak biegunowo działa ekskarynujący proces wodoru w kwiatach waleriany. Rozpuszcza on wszelkie kształtowanie w prastany ciepła, których własna istota całemu bytowi {{SE|438}} |
