Eine freie Initiative von Menschen bei  anthrowiki.at,  anthro.world,  biodyn.wiki und  steiner.wikimit online Lesekreisen, Übungsgruppen, Vorträgen ... |
|
|
Use Google Translate for a raw translation of our pages into more than 100 languages. Please note that some mistranslations can occur due to machine translation. |
Alle Übersetzungen
Aus BiodynWiki
Gib einen Nachrichtennamen ein, um alle verfügbaren Übersetzungen anzuzeigen.
Es wurden 6 Übersetzungen gefunden.
| Name | Aktueller Text |
|---|---|
| V Tschechisch (cs) | Z vědomostní síly prokřesťanštělé rozumové neboli citové duše jsou prvky předkřesťanského zemědělství pozdviženy na vyšší kultivní stupeň. V organismu vesnice nebo na jednotlivém statku vstupují do vzájemně se podporujícího vztahu. Nejpatrněji se to dotýká někdejšího prapůvodního protikladu polního hospodářství a chovu dobytka. Domácí zvířata jsou v druhu a počtu sladěna s dostupnou krmnou základnou. Dodávají hnůj, který spolu s trojpolním osevním postupem — ozim, jařina a úhor — podporovaný obracejícím obděláváním pluhem, zajišťuje půdou zakořeněnou trvalou úrodnost. Vše stojí prostorově i časově ve vzájemném vztahu: Na osevním členu úhoru — jenž znamená rok odpočinku pro půdu — vyrůstá po jarním přebrázení egge divoký porost bylin, trav, jetelovin atd., který je přes léto ovcemi a skotem spásán a zároveň hnojován. Tato orná pastvina obdrží před podmítkou a výsevem ozimů na podzim ještě navíc hnůj ze stájového chovu z předcházejícího podzimně-zimního období. Ve druhém roce stojí jako chlebné obilí ozimá obilnina, která zároveň dodává především slámu pro podestýlku ve stáji, a ve třetím roce stojí jako «ubírající plodina» jarní obilí a luskoviny, len, přadný len atd. Celá polní plocha je rozdělena přibližně do tří stejně velkých ploch, na nichž stojí vedle sebe plodiny, jež jsou pokaždé na jedné ze tří dílčích ploch pěstovány ve tříletém sledu za sebou (obrázek 2). Trojpolní hospodaření bylo až do novověku zárukou každoročně se obnovující, pouhé přírodní úrovně přesahující úrodnosti půdy. Louky, jež věnovaly seno pro zimní krmení ve stáji — a tím vznikal chlévský hnůj pro ornou půdu — byly nazývány «matkou orné půdy». |
| V Deutsch (de) | Aus der Bewusstseinskraft der durchchristeten Verstandes- oder Gemütsseele werden die Elemente der vorchristlichen Landwirtschaft auf eine höhere Kulturstufe gehoben. Sie treten im Dorforganismus oder Einzelhof in ein sich gegenseitig förderndes Wechselverhältnis. Am augenscheinlichsten betrifft dies den einstigen Urgegensatz von Ackerbau und Viehzucht. Die Haustiere sind in Art und Zahl auf die zur Verfügung stehende Futtergrundlage abgestimmt. Sie liefern den Dünger, der zusammen mit der Drei-Felder-Fruchtfolge – Winterung, Sommerung und Brache –, unterstützt durch die wendende Pflugbearbeitung, für die bodenständige Dauerfruchtbarkeit sorgt. Alles steht räumlich und zeitlich in einem Wechselverhältnis zueinander: Auf dem Fruchtfolgeglied Brache – sie bedeutet ein Ruhejahr für den Boden – wächst nach einem Eggenstrich im Frühjahr ein Wildwuchs an Kräutern, Gräsern, Klee usw., der über den Sommer von Schafen und Rindern abgehütet und dabei gedüngt wird. Diese Ackerweide erhält vor dem Umbruch und der Saat der Winterung im Herbst zusätzlich den Dünger aus der Stallhaltung der vorangegangenen Herbst-Winter-Zeit. Im zweiten Jahr stehen als Brotfrucht die Wintergetreide, die hauptsächlich zugleich das Stroh für die Einstreu im Stall liefern, und, im dritten Jahr, stehen in «abtragender Frucht» das Sommergetreide sowie Hülsenfrüchte, Lein, Flachs etc. Die Ackerflur insgesamt ist in etwa drei gleich große Flächen aufgeteilt, auf welchen nebeneinander die Früchte stehen, die jeweils auf einer der drei Teilflächen im Abstand von drei Jahren nacheinander angebaut werden (Abbildung 2). Die Drei-Felder-Wirtschaft war bis in die Neuzeit hinein der Garant einer sich von Jahr zu Jahr erneuernden, das bloße Naturniveau überhöhenden Bodenfruchtbarkeit. Die Wiesen, die das Heu für die Winterfütterung im Stall spendeten und wodurch Mist für das Ackerland entstand, wurden die «Mutter des Ackerlandes» genannt. |
| V Englisch (en) | From the power of consciousness of the Christianised intellectual or mind soul, the elements of pre-Christian agriculture are raised to a higher cultural level. In the village organism or individual farm, they enter into a mutually supportive interrelationship. This applies most obviously to the primordial opposition of arable farming and animal husbandry. The domestic animals are adapted in kind and number to the available fodder base. They supply the manure which, together with the three-field crop rotation—winter crop, spring-sown crop, and fallow—supported by ploughing that turns the soil, ensures an enduring, soil-born fertility. Everything stands in a reciprocal relationship in space and time: on the fallow rotation link—which means a year of rest for the soil—a wild growth of herbs, grasses, clover, etc., grows after a pass with the harrow in spring, which is grazed over the summer by sheep and cattle and manured in the process. Before being ploughed under and sown with the winter crop in autumn, this arable pasture additionally receives the manure from the stabling of the preceding autumn-winter period. In the second year stand the winter grains as the bread crop, which at the same time mainly supply the straw for bedding in the stable, and, in the third year, in 'depleting crop', stand the summer grains as well as legumes, linseed, flax, etc. The entire arable land is divided into roughly three equal areas, on which the crops stand side by side, each cultivated on one of the three sub-plots in succession at three-year intervals (Figure 2). The three-field system was, until modern times, the guarantor of a soil fertility that renewed itself from year to year, transcending the mere level of nature. The meadows, which provided the hay for winter feeding in the stable and thereby produced manure for the arable land, were called the 'mother of the arable land'. |
| V Spanisch (es) | Desde la fuerza de conciencia del alma racional-afectiva penetrada de cristianismo se elevan los elementos de la agricultura precristiana a un nivel cultural superior. Entran en el organismo aldeano o en la granja individual en una relación de fomento recíproco. Esto resulta más evidente en el antiguo contrasentido primigenio entre el cultivo de la tierra y la cría de ganado. Los animales domésticos están ajustados en especie y número a la base forrajera disponible. Ellos suministran el abono, que junto con la rotación de cultivos de tres campos — cultivo de invierno, cultivo de primavera y barbecho —, apoyado por el laboreo con el arado, garantiza la fertilidad perdurable autóctona del suelo. Todo está en una relación de mutua dependencia espacial y temporal: sobre el miembro del ciclo de rotación que es el barbecho — que significa un año de reposo para el suelo — crece, tras un pase de rastra en primavera, una vegetación espontánea de hierbas, gramíneas, trébol, etc., que durante el verano es pastoreada por ovejas y bovinos y al mismo tiempo fertilizada por ellos. Esta tierra de labor en pastoreo recibe, antes del volteo y la siembra del cultivo de invierno en otoño, el abono adicional procedente de la estabulación del período otoño-invierno precedente. En el segundo año se tienen como fruto panificable los cereales de invierno, que al mismo tiempo suministran principalmente la paja para la yacija del establo, y en el tercer año se tienen, como «fruto agotador», los cereales de verano, así como leguminosas, lino, linaza, etc. La superficie de labor en conjunto está dividida en aproximadamente tres partes iguales, sobre las cuales se encuentran simultáneamente los cultivos que se van sembrando sucesivamente en cada una de las tres partes en intervalos de tres años (Figura 2). La economía de los tres campos fue hasta la Edad Moderna la garante de una fertilidad del suelo que se renueva de año en año, que trasciende el mero nivel natural. Los prados, que procuraban el heno para la alimentación de invierno en el establo — con lo cual se generaba estiércol para la tierra de labor — eran llamados «la madre de la tierra de labor». |
| V Französisch (fr) | C'est par la force consciente de l'âme d'entendement ou de cœur traversée du christianisme que les éléments de l'agriculture préchrétienne se trouvent élevés à un degré de culture supérieur. Ils entrent, dans l'organisme villageois ou le domaine individuel, dans un rapport d'enrichissement mutuel. C'est l'ancienne opposition primordiale entre culture des champs et élevage qui en offre l'exemple le plus frappant. Les animaux domestiques sont accordés en espèces et en nombre à la base fourragère disponible. Ils fournissent le fumier qui, joint à l'assolement à trois soles — culture d'hiver, culture de printemps et jachère — et soutenu par le labour retournant, assure la fertilité durable autochtone du sol. Tout se tient dans un rapport d'échange réciproque, dans l'espace comme dans le temps : sur le terme de l'assolement qu'est la jachère — qui signifie une année de repos pour le sol — pousse, après un passage de herse au printemps, une végétation spontanée de plantes herbacées, graminées, trèfle, etc., qui est pâturée tout l'été par des moutons et des bovins, lesquels la fument par là même. Cette terre de parcours reçoit, avant le retournement et les semailles d'hiver à l'automne, un apport supplémentaire de fumier issu de la stabulation de l'automne-hiver précédent. La deuxième année, ce sont les céréales d'hiver qui se tiennent là en tant que pain de la terre, fournissant en même temps, pour l'essentiel, la paille de litière pour l'étable ; et, la troisième année, se tiennent en «fruit épuisant» le céréale de printemps ainsi que les légumineuses, le lin, le chanvre, etc. La plaine cultivée dans son ensemble est divisée en trois parcelles d'égale superficie environ, sur lesquelles se tiennent côte à côte les cultures qui, sur chacune des trois parcelles, se succèdent à intervalles de trois ans (figure 2). L'assolement triennal fut, jusqu'aux Temps modernes, le garant d'une fertilité du sol se renouvelant d'année en année, dépassant le niveau de la simple nature. Les prés, qui dispensaient le foin pour l'affouragement hivernal en étable et donnaient naissance ainsi au fumier pour les terres arables, furent appelés la «mère de la terre arable». |
| V Polnisch (pl) | Z siły świadomości przeniknięcej chrześcijaństwem duszy rozumowej lub uczuciowej elementy przedchrześcijańskiego rolnictwa zostają uniesione na wyższy szczebel kultury. Wstępują one w organizmie wiejskim lub pojedynczym gospodarstwie we wzajemnie się wspierający stosunek wzajemny. Najwyraźniej dotyczy to dawnego pra-przeciwieństwa uprawy roli i hodowli zwierząt. Zwierzęta domowe są w gatunku i liczbie dostosowane do dostępnej bazy paszowej. Dostarczają one nawozu, który wraz z trójpolową płodozmianą — ozimina, jare i ugór — wspierany przez kształtującą uprawę pługiem, zapewnia zakorzenioną w glebie trwałą żyzność. Wszystko pozostaje ze sobą w przestrzennym i czasowym stosunku wzajemnym: na członie płodozmianu, jakim jest ugór — oznaczający rok spoczynku dla gleby — wyrasta po bronowaniu wiosną dziki porost ziół, traw, koniczyny itd., który przez lato jest owcami i bydłem spasany i nawożony. Ta orna pastwisko-rola otrzymuje przed przekopaniem i siewem oziminy jesienią dodatkowo nawóz ze stajniowo-oborowej hodowli z poprzedzającej jesienno-zimowej pory. W roku drugim stoją jako chlebonosne owoce ozime zboża, dostarczające zarazem głównie słomy do ściółki w oborze, a w roku trzecim stoją w „owocowaniu wyczerpującym" letnie zboża oraz rośliny strączkowe, len, przędzalny len itd. Całe pole orne podzielone jest mniej więcej na trzy równe powierzchnie, na których sąsiadują ze sobą plony uprawiane kolejno na każdej z trzech części w odstępie trzech lat (rysunek 2). Gospodarka trójpolowa aż po nowożytność była rękojmią odnawiającej się z roku na rok, ponad poziom czystej natury wznoszącej się żyzności gleby. Łąki, które dawały siano do zimowego żywienia w oborze i z których powstawał obornik dla gruntów ornych, nazywano „matką gruntów ornych". |
