Eine freie Initiative von Menschen bei  anthrowiki.at,  anthro.world,  biodyn.wiki und  steiner.wikimit online Lesekreisen, Übungsgruppen, Vorträgen ... |
|
|
Use Google Translate for a raw translation of our pages into more than 100 languages. Please note that some mistranslations can occur due to machine translation. |
Alle Übersetzungen
Aus BiodynWiki
Gib einen Nachrichtennamen ein, um alle verfügbaren Übersetzungen anzuzeigen.
Es wurden 6 Übersetzungen gefunden.
| Name | Aktueller Text |
|---|---|
| V Tschechisch (cs) | Jako skupinové či druhové duše zvířat označuje Rudolf Steiner<ref>Rudolf Steiner: ''Das Hereinwirken geistiger Wesenheiten in den Menschen'', GA 102, Dornach 2001, Vorträge vom 16. Mai 1908, 1. Juni 1908, 4. Juni 1908.</ref> duchovní bytosti, jež jsou srovnatelné s Já člověka a které jednotlivá zvířata příslušejících živočišných druhů jaksi dirigují zvenčí. Skupinová duše vede a působí skrze krev — člověk však skrze svůj «chov», způsobem, jímž se vnitřně i vnějšně k zvířeti chová: zvíře «drží», jinak by padlo. Kdysi je pozvedl z jeho přirozeného, skupinovou duší vedeného tvorstva, zadržel je na stupni ještě zvýšené embryonální obraznosti a zachoval mu tak skrze všechny následující generace jistou míru mladistvosti. Tím vzal vývoj domácích zvířat skrze člověka jiný směr. Ten se tak říkajíc, ještě před pádem do divoké přírody, předčasně odchyluje. U volně žijící fauny jsou druhy morfologicky i fyziologicky evolučně dozrály do svého konečného stadia. Vlk například, jenž platí za praotce psů, ztratil evolučně vzato svou mladistvost. Je vlkem — již není plasticky tvárný, tak jako v dobách vrcholu své evoluce v ''terciéru'' (Atlantida). Jeho chování je ryze projekcí jeho skupinové duše do pozemské formy bytí. Naproti tomu pes, jako domácí zvířata vůbec, vystupuje takřka výbušně a s velkou tvárností v nepřeberném množství plemen. Tato mnohotvárnost je dílem lidstva, které v poatlantských dobách (''holocén'') se dále uvolňovalo ze sevření vlastní skupinové duševnosti a nyní samo, v duchovní mladistvosti probouzejícího se Já, se spojilo se skupinovými dušemi určitých živočišných druhů. Domácí zvířata tedy nevzešla pouhou selekcí jako genetický produkt z evolučního výsledku nějakého kmenového druhu; je spíše nabíledni předpokládat, že svůj původ vděčí zvláštní duševně-duchovní povaze raného lidstva, jež k druhovým duším zvířat stálo ještě v snové blízkosti. |
| V Deutsch (de) | {{SE|127}}Als Gruppen- oder Gattungsseelen der Tiere bezeichnet Rudolf Steiner<ref>Rudolf Steiner: ''Das Hereinwirken geistiger Wesenheiten in den Menschen'', GA 102, Dornach 2001, Vorträge vom 16. Mai 1908, 1. Juni 1908, 4. Juni 1908.</ref> geistige Wesen, die dem Ich des Menschen vergleichbar sind und die die Einzeltiere der ihnen zugehörigen Tiergattungen gleichsam von außen dirigieren. Die Gruppenseele leitet und wirkt über das Blut, der Mensch aber durch seine «Haltung», über die Art, wie er innerlich und äußerlich sich dem Tier gegenüber verhält: Er «hält» das Haustier, sonst würde es fallen. Er hob es einst aus seiner naturhaften, gruppenseelengeführten Kreatürlichkeit heraus, hielt es zurück im Stadium noch erhöhter embryonaler Bildsamkeit und bewahrte ihm damit über alle folgenden Generationen hinweg ein gewisses Maß an Jugendlichkeit. So nahm durch den Menschen die Entwicklung der Haustiere eine andere Richtung. Sie biegt gewissermaßen, vor dem Fall in die Wildnatur, vorzeitig ab. In der Wildfauna ist die Entwicklung der Arten morphologisch und physiologisch in ein Endstadium gealtert. Der Wolf beispielsweise, der als Stammvater der Hunde gilt, hat evolutiv gesehen seine Jugendlichkeit verloren. Er ist Wolf, ist nicht mehr plastisch bildsam, wie in Zeiten der Hochblüte seiner Evolution im ''Tertiär'' (Atlantis). Sein Verhalten ist rein die Projektion seiner Gruppenseele in die irdische Daseinsform. Demgegenüber tritt der Hund, wie die Haustierarten insgesamt, gleichsam explosiv und mit großer Bildsamkeit in einer Vielzahl von Rassen auf. Diese Mannigfaltigkeit ist das Werk einer Menschheit, die in den nachatlantischen Zeiten (''Holozän'') sich aus der Gebundenheit in ihre eigene Gruppenseelenhaftigkeit weiter löste und nun selbst, in der geistverbundenen Jugendlichkeit des Ich-Erwachens, sich den Gruppenseelen bestimmter Tiergattungen verband. Die Haustiere sind so gesehen nicht auf dem Wege bloßer Selektion genetisch aus dem evolutiven Endprodukt einer Stammesform hervorgegangen; vielmehr liegt es nahe, anzunehmen, dass sie ihren Ursprung der besonderen seelisch-geistigen Verfassung einer frühen Menschheit verdanken, die zu den Gattungsseelen der Tiere noch in traumhafter Beziehung standen. |
| V Englisch (en) | {{SE|127}}As group souls or genus souls of the animals, Rudolf Steiner<ref>Rudolf Steiner: ''Das Hereinwirken geistiger Wesenheiten in den Menschen'', GA 102, Dornach 2001, Vorträge vom 16. Mai 1908, 1. Juni 1908, 4. Juni 1908.</ref> designates spiritual beings comparable to the I of the human being, beings that direct the individual animals of the animal species belonging to them, as it were from without. The group soul guides and works through the blood; the human being, however, through his "keeping" — through the manner in which he inwardly and outwardly conducts himself toward the animal: he "keeps" the domestic animal, otherwise it would fall. He once lifted it out of its natural, group-soul-guided creatureliness, held it back at the stage of still-heightened embryonal plasticity, and thereby preserved for it, across all subsequent generations, a certain measure of youthfulness. Thus through the human being the development of domestic animals took a different direction. It bends off, so to speak, prematurely — before the fall into wild nature. In the wild fauna, the development of species has aged morphologically and physiologically into an end-stage. The wolf, for example, regarded as the progenitor of dogs, has evolutively lost its youthfulness. It is wolf, is no longer plastically formable, as it was in the times of the high flowering of its evolution in the Tertiary (Atlantis). Its behavior is purely the projection of its group soul into the earthly form of existence. The dog, by contrast — like the domestic animal species as a whole — appears, as it were explosively and with great plasticity, in a multitude of breeds. This manifoldness is the work of a humanity that in the post-Atlantean ages (Holocene) freed itself further from its bondage within its own group-soul nature, and now itself, in the spirit-connected youthfulness of the I-awakening, united with the group souls of certain animal species. Domestic animals, seen in this light, have not emerged genetically from the evolutive end-product of a lineage through mere selection; rather, it is near at hand to assume that they owe their origin to the particular soul-spiritual constitution of an early humanity that still stood in a dreamlike relationship to the genus souls of the animals. |
| V Spanisch (es) | Como almas de grupo o de especie de los animales, Rudolf Steiner designa<ref>Rudolf Steiner: ''Das Hereinwirken geistiger Wesenheiten in den Menschen'', GA 102, Dornach 2001, Vorträge vom 16. Mai 1908, 1. Juni 1908, 4. Juni 1908.</ref> seres espirituales comparables al Yo del ser humano, que dirigen a los animales individuales de las especies animales que les pertenecen, por así decirlo, desde fuera. El alma de grupo conduce y actúa a través de la sangre; el ser humano, en cambio, lo hace a través de su «modo de sostener», a través de la manera en que interior y exteriormente se relaciona con el animal: él «sostiene» al animal doméstico, de lo contrario caería. Lo extrajo en su momento de su condición de criatura natural, conducida por el alma de grupo, lo retuvo en el estadio de una plasticidad embrionaria todavía acrecentada y le conservó con ello, a través de todas las generaciones siguientes, una cierta medida de juvenilidad. Así la evolución de los animales domésticos tomó, por obra del ser humano, otra dirección. Se desvía, por así decirlo, prematuramente, antes de caer en la naturaleza silvestre. En la fauna silvestre, el desarrollo de las especies ha envejecido morfológica y fisiológicamente hasta un estadio final. El lobo, por ejemplo, que se considera antecesor de los perros, ha perdido desde el punto de vista evolutivo su juvenilidad. Es lobo, ya no es plásticamente moldeable, como lo era en los tiempos del apogeo de su evolución en el ''Terciario'' (Atlantis). Su comportamiento es pura proyección de su alma de grupo en la forma de existencia terrestre. El perro, en cambio, como las especies domésticas en general, se presenta de manera por así decirlo explosiva y con gran plasticidad en una multiplicidad de razas. Esta diversidad es la obra de una humanidad que, en los tiempos postatlánticos (''Holoceno''), fue liberándose más y más de la sujeción a su propia naturaleza de alma de grupo y se vinculó entonces ella misma, en la juvenilidad unida al espíritu del Yo-despertar, con las almas de grupo de determinadas especies animales. Los animales domésticos no han surgido, así vistos, por la vía de la mera selección genética a partir del producto evolutivo final de una forma filogenética; más bien resulta evidente suponer que deben su origen a la particular constitución anímico-espiritual de una humanidad temprana que aún se hallaba en relación de ensueño con las almas de las especies animales. |
| V Französisch (fr) | Comme âmes de groupe ou de genre des animaux, Rudolf Steiner désigne<ref>Rudolf Steiner: ''Das Hereinwirken geistiger Wesenheiten in den Menschen'', GA 102, Dornach 2001, Vorträge vom 16. Mai 1908, 1. Juni 1908, 4. Juni 1908.</ref> des entités spirituelles comparables au Je de l'être humain, qui dirigent les animaux individuels des espèces animales qui leur appartiennent, pour ainsi dire de l'extérieur. L'âme de groupe conduit et agit par le sang ; l'être humain, lui, agit par sa « Haltung », par la manière dont il se comporte intérieurement et extérieurement face à l'animal : il « tient » l'animal domestique — sans cela, celui-ci tomberait. Il le souleva jadis de sa créaturalité naturelle, guidée par l'âme de groupe, le retint au stade d'une plasticité embryonnaire encore élevée et lui conserva ainsi, à travers toutes les générations suivantes, une certaine mesure de juvénilité. C'est ainsi que, par l'être humain, le développement des animaux domestiques prit une autre direction. Il bifurque pour ainsi dire prématurément, avant la chute dans la nature sauvage. Dans la faune sauvage, le développement des espèces a vieilli morphologiquement et physiologiquement jusqu'à un stade final. Le loup, par exemple, considéré comme l'ancêtre des chiens, a perdu, du point de vue évolutif, sa juvénilité. Il est loup, n'est plus plastiquement malleable, comme aux temps de l'apogée de son évolution au *Tertiaire* (Atlantide). Son comportement est la pure projection de son âme de groupe dans la forme d'existence terrestre. Face à cela, le chien, comme les espèces domestiques en général, se présente pour ainsi dire de façon explosive, avec une grande plasticité, dans une multiplicité de races. Cette diversité est l'œuvre d'une humanité qui, dans les temps post-atlantéens (*Holocène*), se libéra davantage de l'emprise de sa propre nature d'âme de groupe et qui, dans la juvénilité liée à l'esprit de l'éveil du Je, se lia elle-même aux âmes de groupe de certaines espèces animales. Les animaux domestiques ainsi considérés ne sont pas issus génétiquement, par voie de simple sélection, du produit final évolutif d'une forme ancestrale ; il est bien plutôt fondé d'admettre qu'ils doivent leur origine à la constitution spirituelle-animique particulière d'une humanité ancienne qui se trouvait encore en rapport onirique avec les âmes de genre des animaux. |
| V Polnisch (pl) | {{SE|127}}Jako dusze grupowe lub gatunkowe zwierząt Rudolf Steiner<ref>Rudolf Steiner: ''Das Hereinwirken geistiger Wesenheiten in den Menschen'', GA 102, Dornach 2001, Vorträge vom 16. Mai 1908, 1. Juni 1908, 4. Juni 1908.</ref> określa istoty duchowe, porównywalne z Ja człowieka, które kierują poszczególnymi zwierzętami należących do nich gatunków niejako z zewnątrz. Dusza grupowa kieruje i działa poprzez krew; człowiek natomiast przez swą «postawę», przez sposób, w jaki wewnętrznie i zewnętrznie odnosi się do zwierzęcia: «trzyma» zwierzę domowe — inaczej by ono upadło. Wyniósł je niegdyś z jego naturalnej, przez duszę grupową prowadzonej kreatury, zatrzymał je na stadium jeszcze wzmożonej embrionalnej plastyczności i zachował mu tym samym przez wszystkie następne pokolenia pewną miarę młodości. Tak dzięki człowiekowi rozwój zwierząt domowych obrał inny kierunek. Odgina się on niejako, przed upadkiem w dzikość, przedwcześnie. W dzikiej faunie rozwój gatunków starzeje się morfologicznie i fizjologicznie w stan końcowy. Wilk na przykład, który uchodzi za praprzodka psów, utracił ze swej młodości w sensie ewolutywnym. Jest wilkiem, nie jest już plastycznie kształtowalny, jak w czasach rozkwitu swej ewolucji w ''trzeciorzędzie'' (Atlantydzie). Jego zachowanie jest czysto projekcją jego duszy grupowej w ziemską formę bytowania. W porównaniu z nim pies — jak i wszelkie gatunki zwierząt domowych — pojawia się niejako eksplozywnie i z wielką plastycznością w mnogości ras. Ta różnorodność jest dziełem ludzkości, która w czasach poatlantyckich (''holocen'') coraz bardziej wyswobadzała się ze związania we własną duszność grupową i sama teraz, w duchowo sprzężonej młodości przebudzenia Ja, związała się z duszami grupowymi określonych gatunków zwierzęcych. Zwierzęta domowe nie wyłoniły się zatem na drodze czystej selekcji genetycznie z ewolutywnego końcowego produktu jakiejś formy pniowej; raczej nasuwa się przypuszczenie, że swój początek zawdzięczają szczególnej duszewno-duchowej konstytucji wczesnej ludzkości, która do dusz gatunkowych zwierząt pozostawała jeszcze w sennej, marzycielskiej relacji. |
