Eine freie Initiative von Menschen bei  anthrowiki.at,  anthro.world,  biodyn.wiki und  steiner.wikimit online Lesekreisen, Übungsgruppen, Vorträgen ... |
|
|
Use Google Translate for a raw translation of our pages into more than 100 languages. Please note that some mistranslations can occur due to machine translation. |
Alle Übersetzungen
Aus BiodynWiki
Gib einen Nachrichtennamen ein, um alle verfügbaren Übersetzungen anzuzeigen.
Es wurden 6 Übersetzungen gefunden.
| Name | Aktueller Text |
|---|---|
| V Tschechisch (cs) | Tento osobní poznávající cestou vytváří myšlenkové obrazy s tolika tvářemi, kolik je lidí, kteří touto cestou chtějí jít. Obrazoprostý intelekt se pokouší tyto obrazy metodicky vtěsnat do obecné formule, jež smazává obrazový obsah, a tím i vztah k poznávající duchovní duši. Co zbývá, je pojem — mrtvý odraz konkrétního prožitku — a takto vzniklé vědění se odděluje, podobno neživé poušti, od životaplné skutečnosti, níž stojíme v prožitku tváří v tvář. Tuto pocit může mít ten, jehož motivem je právě dostát bytosti živého v hospodaření na statku. Naráží se přitom na rozpor: že obvyklé, na smysly vázané myšlení nedosahuje na tajemství života. Ale právě tyto mrtvé, abstraktní pojmové formy, tvořené na smyslovém světě, jsou předpokladem pro výstup k poznání života. Toto pojmové myšlení rozvíjí a zostřuje sebevědomí. V tomto zasvítivším sebevědomí žije Já, jež poznává samo sebe — jádro bytosti člověka. Spojuje myšlenkové obrazy smyslového světa forem v duševní činnosti myšlení a cítění s duchovní silou, jež pramení z bytostné povahy Já. Tato cesta, na níž se navenek obrácené poznání přírody spojuje v Já s dovnitř obráceným sebepoznáním, teprve otvírá člověku možnost svobodného sebeurčení — a poznání přírody první tápavé kroky k tomu, aby se přiblížilo bytosti živého. Myšlení v logickém kauzálním řetězci abstraktních pojmů se rozšiřuje v pohyblivé obrazové myšlenky. Ty vyhledávají v nazírání vztahové souvislosti, jež zpřítomňují pojmové jednotlivosti jako prožitek. Nastupuje se cesta sebevýchovy v myšlení a cítění, která vědeckou poznávající cestu oplodňuje a oživuje uměním. |
| V Deutsch (de) | Dieser persönliche Erkenntnisweg erzeugt Gedankenbilder mit ebenso vielen Facetten, als es Menschen gibt, die diesen Weg gehen wollen. Der bildlose Intellekt versucht, diese methodisch in eine allgemeine Formel zu zwingen, die den Bildinhalt und damit den Bezug zur erkennenden Geist-Seele auslöscht. Was bleibt, ist der Begriff, das tote Abbild des konkreten Erlebnisses, und das so geartete Wissen separiert sich – gleich einer leblosen Wüste – von der lebensvollen Wirklichkeit, der man erlebend gegenübersteht. Diese Empfindung kann derjenige haben, dessen Motiv es gerade ist, dem Wesen des Lebendigen in der Bewirtschaftung eines Hofes gerecht zu werden. Man stößt hierbei auf den Widerspruch, dass das gewöhnliche, an die Sinne gebundene Denken nicht an das Geheimnis des Lebens herankommt. Doch diese, an der Sinneswelt sich bildenden, toten, abstrakten Begriffsformen sind es, die die Voraussetzungen bilden, um zum Erkennen des Lebens aufzusteigen. Dieses begriffliche Denken entwickelt und schärft das Selbstbewusstsein. In diesem aufleuchtenden Selbstbewusstsein lebt das sich selbst erkennende Ich, der Wesenskern des Menschen. Es verbindet die gedanklichen Abbilder der sinnlichen Formenwelt in der Seelentätigkeit des Denkens und Fühlens mit der Geistkraft, die der Wesensnatur des Ich entspringt. Dieser Weg, auf welchem sich die nach außen gerichtete Naturerkenntnis mit der nach innen gerichteten Selbsterkenntnis im Ich verbindet, eröffnet dem Menschen erst die Möglichkeit der freien Selbstbestimmung und der Naturerkenntnis erste tastende Schritte, dem Wesen des Lebendigen näher zu kommen. Das Denken in der logischen Kausalitätskette abstrakter Begriffe weitet sich zu beweglichen Bildegedanken. Sie suchen in der Anschauung die Beziehungszusammenhänge auf, durch die die begrifflichen Einzeltatsachen erlebbar werden. Man betritt einen Weg der Selbstschulung im Denken und Fühlen, der den wissenschaftlichen Erkenntnisweg durch die Kunst befruchtet und belebt. |
| V Englisch (en) | This personal path of cognition generates thought-pictures with as many facets as there are human beings willing to walk it. The imageless intellect tries to force these methodically into a general formula — one that extinguishes the image-content and with it the connection to the cognizing spirit-soul. What remains is the concept, the dead image of the concrete experience, and knowledge of this kind separates itself — like a lifeless desert — from the living reality one stands before in experience. This is a feeling that can come to the person whose very motive is to do justice to the being of the living in the running of a farm. One encounters there the contradiction that ordinary thinking, bound to the senses, cannot reach the secret of life. Yet it is precisely these dead, abstract concept-forms — shaped at the surface of the sense-world — that form the preconditions for ascending to a cognition of life. This conceptual thinking develops and sharpens self-consciousness. In this flaring self-consciousness lives the self-knowing I, the kernel of being of the human being. In the soul-activity of thinking and feeling, it binds the thought-images of the sensory world of form together with the spirit-force that springs from the essential nature of the I. This path — on which the outwardly directed knowledge of nature and the inwardly directed self-knowledge unite in the I — opens to the human being for the first time the possibility of free self-determination, and gives to the knowledge of nature its first groping steps toward the being of the living. Thinking in the logical chain of causation of abstract concepts widens into mobile image-thoughts. They seek out in intuitive beholding the relational contexts through which the individual conceptual facts become experienceable. One enters a path of self-schooling in thinking and feeling that fertilizes and enlivens the scientific path of cognition through art. |
| V Spanisch (es) | Este camino personal de conocimiento genera imágenes pensadas con tantas facetas como hay personas dispuestas a recorrerlo. El intelecto sin imágenes intenta aprisionar estas metódicamente en una fórmula general que borra el contenido de imagen y con ello el vínculo con el alma consciente que conoce. Lo que queda es el concepto, el reflejo muerto de la vivencia concreta, y el saber así constituido se separa —igual que un desierto sin vida— de la realidad plena de vida ante la cual uno se halla como ser viviente. Puede experimentar esta sensación aquel cuyo motivo es precisamente hacer justicia al ser de lo viviente en la gestión de una granja. Se tropieza entonces con la contradicción de que el pensar ordinario, atado a los sentidos, no llega al misterio de la vida. Pero son precisamente estas formas conceptuales muertas y abstractas que se forman en el mundo sensorial las que constituyen los presupuestos para ascender al conocimiento de la vida. Este pensar conceptual desarrolla y afila el autoconocimiento. En este autoconocimiento que se enciende vive el Yo que se conoce a sí mismo, el núcleo esencial del ser humano. Este vincula las imágenes reflejas del mundo formal sensible —en la actividad anímica del pensar y el sentir— con la fuerza espiritual que brota de la naturaleza esencial del Yo. Este camino, en el que el conocimiento de la naturaleza dirigido hacia afuera se une con el autoconocimiento dirigido hacia adentro en el Yo, le abre al ser humano por primera vez la posibilidad de la libre autodeterminación, y al conocimiento de la naturaleza sus primeros pasos tentativos para acercarse al ser de lo viviente. El pensar en la cadena causal lógica de conceptos abstractos se ensancha hacia imágenes pensadas móviles. Estas buscan en la contemplación intuitiva los contextos relacionales a través de los cuales los hechos conceptuales individuales se vuelven vivenciables. Se entra en un camino de autoformación en el pensar y el sentir que fecunda y vivifica el camino científico del conocimiento a través del arte. |
| V Französisch (fr) | Cette voie de connaissance personnelle engendre des images-pensées aux facettes aussi nombreuses que sont nombreux les hommes qui veulent s'y engager. L'intellect sans images tente de les contraindre méthodiquement en une formule générale qui efface le contenu de l'image et avec lui le lien à l'âme de conscience connaissante. Ce qui reste, c'est le concept, le reflet mort de l'expérience vécue concrète, et un tel savoir se sépare — pareille à un désert sans vie — de la réalité vivante à laquelle on se trouve confronté dans le vivre. Cette sensation, celui-là peut l'avoir dont le motif est précisément de rendre justice au être du vivant dans la gestion d'une ferme. On se heurte ici à la contradiction que la pensée ordinaire, liée aux sens, ne parvient pas à approcher le mystère de la vie. Mais ce sont précisément ces formes conceptuelles mortes, abstraites, qui se forment au contact du monde des sens, qui constituent les conditions préalables pour s'élever vers la connaissance de la vie. Cette pensée conceptuelle développe et aiguise la conscience de soi. Dans ce resplendissement de la conscience de soi vit le Je qui se connaît lui-même, le noyau essentiel de l'être de l'homme. Il relie dans l'activité de l'âme du penser et du sentir les images-reflets du monde des formes sensibles à la force spirituelle qui jaillit de la nature essentielle du Je. Ce chemin, par lequel la connaissance de la nature tournée vers le dehors se relie à la connaissance de soi tournée vers le dedans dans le Je, ouvre à l'homme pour la première fois la possibilité de la libre autodétermination et à la connaissance de la nature les premiers pas hésitants pour s'approcher du être du vivant. La pensée dans la chaîne logique de causalité des concepts abstraits s'élargit en images-pensées mobiles. Elles cherchent dans la contemplation intuitive les contextes relationnels par lesquels les faits conceptuels particuliers deviennent vivables comme expérience. On entre dans une voie d'autoformation dans la pensée et dans le sentir, qui féconde et vivifie la voie de connaissance scientifique par l'art. |
| V Polnisch (pl) | Ta osobista droga poznania wytwarza obrazy myślowe o równie wielu obliczach, ile jest ludzi, którzy chcą tą drogą podążać. Bezobrazowy intelekt usiłuje sprowadzić je metodycznie do ogólnej formuły, która wymazuje treść obrazu, a tym samym związek z poznającą duszą-duchem. Co pozostaje, to pojęcie — martwe odwzorowanie konkretnego przeżycia — i wiedza tego rodzaju oddziela się — niczym martwa pustynia — od życiodajnej rzeczywistości, wobec której staje się przeżywając. To odczucie może mieć ten, czyim właśnie motywem jest sprawiedliwe obchodzenie się w prowadzeniu gospodarstwa z istotą tego, co żywe. Napotyka się tu na sprzeczność, że zwykłe, związane ze zmysłami myślenie nie dociera do tajemnicy życia. Jednak te martwe, abstrakcyjne formy pojęciowe, kształtujące się na świecie zmysłowym, tworzą właśnie warunki konieczne do wzniesienia się ku poznaniu życia. To myślenie pojęciowe rozwija i wyostrza samoświadomość. W tej rozjaśniającej się samoświadomości żyje poznające samo siebie Ja, jądro istoty człowieka. Łączy ono w działalności duszy — w myśleniu i uczuciu — myślowe odwzorowania zmysłowego świata form z siłą ducha, która wypływa z istotowej natury Ja. Ta droga, na której zewnętrznie skierowane poznanie przyrody łączy się z wewnętrznie skierowanym samopoznaniem w Ja, otwiera człowiekowi dopiero możliwość wolnego samostanowienia, a poznaniu przyrody pierwsze, omackiem stawiane kroki ku zbliżeniu się do istoty tego, co żywe. Myślenie w logicznym łańcuchu przyczynowym abstrakcyjnych pojęć rozszerza się ku ruchliwym obrazom-myślom. Szukają one w oglądzie powiązań relacyjnych, przez które poszczególne fakty pojęciowe stają się przeżywalne. Wkracza się na drogę samoszkolenia w myśleniu i uczuciu, która zapładnia i ożywia naukową drogę poznania przez sztukę. |
