Eine freie Initiative von Menschen bei  anthrowiki.at,  anthro.world,  biodyn.wiki und  steiner.wikimit online Lesekreisen, Übungsgruppen, Vorträgen ... |
|
|
Use Google Translate for a raw translation of our pages into more than 100 languages. Please note that some mistranslations can occur due to machine translation. |
Alle Übersetzungen
Aus BiodynWiki
Gib einen Nachrichtennamen ein, um alle verfügbaren Übersetzungen anzuzeigen.
Es wurden 6 Übersetzungen gefunden.
| Name | Aktueller Text |
|---|---|
| V Tschechisch (cs) | Za tímto prvním krokem k bytostnému poznání následuje druhý, hlouběji sahající, když se člověk myslícím způsobem cvičí v tom, aby sledoval proměnu — například celku hospodářství v průběhu roku. Jedna jeveninová podoba se jako celek proměňuje v jinou. Tatáž rostlina ozimé pšenice, která po skrytém klíčení v zemi poprvé vstupuje do jevení jako ještě stočený první list, se proměňuje v takovou, která nyní z hustě nakupených uzlů vyráží další listy (odnožování), pak v takovou, která svou listovou růžici v zimě přitiskuje sternförmig k zemi, dále v takovou, která na jaře v teple staví listy, pak v takovou, která náhle jako svislý stéblo vystřeluje do výše, opět v takovou, která vyhání klas, zase v takovou, která dokončením klasu ukončuje svůj růst, a nakonec v takovou, která nenápadně kvete, opyluje se sama (nebo, jako žito, odevzdává pylové oblaky větru v žlutých mracích). Następují stupeň proměny úplného odumírání a v jeho průběhu zrání zrna nebo semene a nakonec jeho oddělení od životní souvislosti mateřské rostliny — nesoucí v sobě budoucnost. Tak ve stálé proměně otiskují souhrn všech rostlin a s nimi souhrn zvířat tvářnost katastru statku. Mezi každým z těchto kroků proměny existuje zřejmá souvislost, neboť je to přece vždy jedna a táž rostlina, jedno a totéž zvíře, které se tu tak tu jinak projevuje. Co se tu proměňuje, stává se vnímatelnou jeveninovou podobou; jak se proměňuje, zůstává ve tmě. Síly, skrze něž jedna jeveninová podoba vyrůstá z druhé a které tak způsobují «vztah proměn»<ref>Jochen Bockemühl: Ebd.</ref>, zůstávají neviditelné. Přechod jednoho k druhému se buď vůbec nestává otázkou — nebo se člověk ztrácí v teorii. {{SE|193}} |
| V Deutsch (de) | Diesem ersten Schritt zur Wesenserkenntnis folgt ein zweiter, tiefergehender, wenn man sich denkend darin übt, die Verwandlung beispielsweise des Betriebsganzen im Jahreslauf zu verfolgen. Die eine Erscheinungsform verwandelt sich gesamthaft in eine andere. Dieselbe Winterweizen-Pflanze, die nach dem verborgenen Keimen in der Erde als Erstes im noch zusammengerollten ersten Blatt in Erscheinung tritt, verwandelt sich in eine solche, die nun aus den dicht zusammengedrängten Knoten weitere Blätter treibt (Bestockung), dann in eine solche, die ihre Blattrosette im Winter sternförmig an die Erde schmiegt, weiter in eine solche, die in der Wärme des Frühjahrs die Blätter stellt, dann in eine solche, die plötzlich als senkrechter Halm in die Höhe schießt, wieder als eine solche, die die Ähre schiebt, abermals in eine solche, die in der Ausbildung der Ähre ihr Wachstum beendet, und schließlich in eine solche, die unscheinbar blüht, sich selbst bestäubt (oder, wie der Roggen, die Sporen in gelben Wolken dem Wind übergibt). Es folgen die Verwandlungsstufe des völligen Absterbens und in dessen Verlauf die Reife des Kornes oder Samens und zuletzt dessen Ablösung von dem Lebenszusammenhang der Mutterpflanze, Zukünftiges in sich tragend. So prägen in stetem Wandel die Summe aller Pflanzen und mit ihnen die Summe der Tiere das Antlitz der Hofgemarkung. Zwischen jedem dieser Verwandlungsschritte besteht ein offensichtlicher Zusammenhang, denn es ist ja immer ein und dieselbe Pflanze, ein und dasselbe Tier, das sich mal so mal anders darlebt. Was sich da verwandelt, wird wahrnehmbare Erscheinung; wie es sich verwandelt, bleibt im Dunkel. Die Kräfte, durch die die eine Erscheinungsform aus der anderen hervorgeht und die so den «Verwandlungszusammenhang»<ref>Jochen Bockemühl: Ebd.</ref> bewirken, bleiben unsichtbar. Der Übergang des einen zum anderen wird entweder nicht zur Frage, oder man verliert sich in der Theorie. {{SE|193}} |
| V Englisch (en) | This first step toward knowledge of the essential being is followed by a second, more deeply penetrating one, when one practises in thinking the following of the transformation — for instance of the farm whole in the course of the year. The one form of appearance transforms itself, taken as a whole, into another. The very same winter-wheat plant that, after its hidden germination in the earth, first comes to appearance in its still rolled-up first leaf, transforms itself into one that now from its densely packed nodes puts forth further leaves (tillering); then into one that in winter presses its leaf rosette star-like to the ground; further into one that in the warmth of spring raises its leaves; then into one that suddenly shoots up as a vertical stem; again into one that pushes out the ear; once more into one that ends its growth in the forming of the ear; and finally into one that flowers inconspicuously, self-pollinates (or, as with rye, surrenders its spores in yellow clouds to the wind). There follow the transformation-stage of complete dying-away, and in the course of this the ripening of the grain or seed, and at last its detachment from the living context of the mother plant — bearing within itself what is yet to come. Thus in constant transformation the sum of all plants, and with them the sum of all animals, stamp the face of the farm precincts. Between each of these steps of transformation there exists an evident connection, for it is always one and the same plant, one and the same animal, that lives itself forth now in one way, now in another. What transforms itself there becomes perceptible appearance; how it transforms itself remains in darkness. The forces through which the one form of appearance arises out of the other, and which thereby bring about the "context of transformation,"<ref>Jochen Bockemühl: Ebd.</ref> remain invisible. The transition from the one to the other either never becomes a question — or one loses oneself in theory. {{SE|193}} |
| V Spanisch (es) | A este primer paso hacia el conocimiento esencial le sigue un segundo, más profundo, cuando uno se ejercita pensantemente en seguir la transformación, por ejemplo, del conjunto de la finca en el curso del año. Una forma fenoménica se transforma totalmente en otra. La misma planta de trigo de invierno, que tras la germinación oculta en la tierra aparece por primera vez en la primera hoja aún enrollada, se transforma en una que ahora echa nuevas hojas desde los nudos densamente apretados (ahijamiento), luego en una que en invierno aprieta su roseta de hojas en forma de estrella contra la tierra, después en una que en el calor de la primavera yergue sus hojas, luego en una que de repente se dispara verticalmente como tallo erecto hacia lo alto, de nuevo en una que empuja la espiga, otra vez en una que al desarrollar la espiga termina su crecimiento, y finalmente en una que florece discretamente, se autofecunda (o, como el centeno, entrega los granos de polen al viento en nubes amarillas). Siguen la etapa de transformación del agostamiento total y, en su transcurso, la madurez del grano o semilla y por último su separación del nexo vital de la planta madre, portando en sí el futuro. Así, en mudanza constante, el conjunto de todas las plantas y con ellas el conjunto de los animales imprimen su huella en el rostro del término de la finca. Entre cada uno de estos pasos de transformación existe una conexión evidente, pues es siempre una y la misma planta, uno y el mismo animal, que se vive manifestándose de una manera y de otra. Lo que se transforma deviene aparición perceptible; cómo se transforma permanece en la oscuridad. Las fuerzas mediante las cuales una forma fenoménica surge de la otra y que así producen el «nexo de transformación»<ref>Jochen Bockemühl: Ebd.</ref> permanecen invisibles. El tránsito de lo uno a lo otro o bien no se convierte en pregunta, o bien uno se pierde en la teoría. {{SE|193}} |
| V Französisch (fr) | À ce premier pas vers la connaissance de l'être essentiel succède un second, plus profond, lorsqu'on s'exerce par la pensée à suivre la transformation — par exemple du tout de la ferme dans le cours de l'année. Une forme phénoménale se transforme dans sa totalité en une autre. La même plante de froment d'hiver, qui après la germination cachée dans la terre apparaît en premier dans la première feuille encore enroulée sur elle-même, se transforme en une plante qui pousse maintenant de nouveaux feuilles à partir de nœuds serrés les uns contre les autres (le tallage), puis en une plante qui serre sa rosette de feuilles contre terre en étoile pendant l'hiver, puis encore en une plante qui dresse ses feuilles dans la chaleur du printemps, puis en une plante qui monte brusquement en chaume vertical, puis en une plante qui pousse l'épi, de nouveau en une plante qui achève sa croissance dans la formation de l'épi, et finalement en une plante qui fleurit discrètement, se féconde elle-même (ou, comme le seigle, abandonne ses spores en nuages jaunes au vent). Suivent l'étape de transformation du dépérissement total et, dans son cours, la maturité du grain ou de la graine, et enfin son détachement du contexte vivant de la plante-mère, portant en soi l'avenir. Ainsi, dans un changement perpétuel, la somme de toutes les plantes et, avec elles, la somme des animaux impriment leur visage au finage de la ferme. Entre chacune de ces étapes de transformation existe un lien évident, car c'est toujours une seule et même plante, un seul et même animal, qui se vit en manifestation tantôt d'une façon tantôt d'une autre. Ce qui se transforme devient apparence perceptible ; comment cela se transforme reste dans l'obscurité. Les forces par lesquelles une forme phénoménale surgit de l'autre et qui produisent ainsi le «contexte de transformation»<ref>Jochen Bockemühl : Ebd.</ref> demeurent invisibles. Le passage de l'un à l'autre ne devient soit pas une question, soit l'on se perd dans la théorie. {{SE|193}} |
| V Polnisch (pl) | Za tym pierwszym krokiem ku poznaniu istoty idzie drugi, głębszy, gdy ćwiczy się myślowo w śledzeniu przemiany na przykład całości gospodarstwa w biegu roku. Jedna postać zjawiskowa przemienia się całościowo w inną. Ta sama roślina pszenicy ozimej, która po ukrytym kiełkowaniu w ziemi po raz pierwszy ukazuje się jeszcze w zwiniętym pierwszym liściu, przemienia się w taką, która z gęsto skupionych węzłów wypuszcza kolejne liście (krzewienie), potem w taką, która swą rozetę liściową w zimie gwiazdowato przytula do ziemi, dalej w taką, która w cieple wiosny ustawia liście, potem w taką, która nagle jako pionowa słoma strzela w górę, znów w taką, która wypycha kłos, ponownie w taką, która w kształtowaniu kłosa kończy swój wzrost, i wreszcie w taką, która niepozornie kwitnie, zapyla się sama (lub, jak żyto, oddaje pyłek w żółtych chmurach wiatrowi). Następuje etap przemiany zupełnego zamierania i w jego toku dojrzewanie ziarna lub nasienia, i wreszcie jego odłączenie od związku życiowego rośliny matecznej, nosząc w sobie przyszłość. Tak w nieustannej przemianie suma wszystkich roślin i z nimi suma zwierząt kształtuje oblicze gruntów gospodarstwa. Między każdym z tych kroków przemiany zachodzi oczywisty związek, albowiem to przecież zawsze jedna i ta sama roślina, jedno i to samo zwierzę, które raz tak, raz inaczej się uobecnia. To, co się tam przemienia, staje się postrzegalną postacią; jak się przemienia, pozostaje w mroku. Siły, przez które jedna postać zjawiskowa wyłania się z drugiej i które tak powodują «związek przemiany»<ref>Jochen Bockemühl: Ebd.</ref>, pozostają niewidzialne. Przejście od jednego do drugiego albo nie staje się pytaniem, albo gubi się w teorii. {{SE|193}} |
