Alle Übersetzungen

Aus BiodynWiki

Gib einen Nachrichtennamen ein, um alle verfügbaren Übersetzungen anzuzeigen.

Nachricht

Es wurden 6 Übersetzungen gefunden.

NameAktueller Text
 V Tschechisch (cs)Tak jako je pojem «dusíkaté hnojení» nepřesný, stejně tak nepřesný je pojem «minerální hnojení», který zahrnuje použití jakéhokoliv druhu minerálních látek v zemědělství a zahradnictví, bez ohledu na to, odkud v přírodním hospodářství pocházejí nebo jakým technickým postupem byly upraveny. Minerální prvky umožňují životní procesy způsobem vysoce diferencovaným, ale samy je nevytvářejí. Nehnojí život jako takový, nýbrž zajišťují jeho fyzicko-smyslový způsob projevu. V obecném pojetí minerálního hnojení se nečiní žádný rozdíl mezi dusíkem ze živlu vzduchu a látkami zrozenými ze země, jako jsou fosfor a kovy alkalické a alkalicko-zemité — draslík, vápník, hořčík a další. Dusík je v ovzduší téměř bez reaktivity a v zemi reaktivně živý. Látky země jsou reaktivně mrtvé ve svých hlubinách a stávají se aktivními v kontaktu se vzduchem a teplem. Toto pojmové zglajchšaltování bez kvalitativního rozlišení mělo fatální důsledky. Buď bylo «minerální hnojení» propagováno jako konečná moudrost, jako jediná účinná technologie zajišťování a zvyšování výnosů, nebo se vynořili «kacíři», kteří je paušálně odmítali. V praxi se duchy rozešly a hlubší poznání věci zůstalo na pospas. Dnes se o těchto věcech soudí diferencovaněji. Ke změně však nepřivedl náhled do podstaty látek, nýbrž brání ekologických souvislostí v praxi. Ve chvíli, kdy se hospodářství zřídí v duchu principu organismu tak, aby se o potřebnou dusíkovou bilanci příroda starala sama — podporována půdoobděláváním orientovaným na procesy, luskovinami bohatým osevním postupem a živočišnými hnojivy — reguluje se minerální bilance ze zdrojů půdy zpravidla sama od sebe. Tuto schopnost půdy udržovat se v dobrém zdraví na vyšší produkční úrovni, za to vděčí obratné ruce člověka. {{SE|282}}
 V Deutsch (de)So verfehlt der Begriff «Stickstoffdüngung» ist, so wenig zutreffend ist der der «Mineraldüngung», der die Anwendung jeder Art von Mineralstoffen im Land- und Gartenbau subsumiert, gleichgültig welcher Herkunft im Haushalt der Natur sie sind oder durch welches technische Verfahren sie aufbereitet wurden. Die Mineralelemente ermöglichen in hochdifferenzierter Art Lebensprozesse, bringen diese aber nicht hervor. Sie düngen nicht das Leben als solches, sondern sorgen für dessen physisch-sinnliche Erscheinungsweise. In der landläufigen Auffassung der Mineraldüngung wird kein Unterschied zwischen dem Stickstoff aus dem Element der Luft und den erdgeborenen Stoffen, wie des Phosphors und der Alkali- und Erdalkalimetalle, wie Kalium, Kalzium, Magnesium und andere, gemacht. Der Stickstoff ist nahezu reaktionstot in der Luft und reaktionslebendig in der Erde. Die Stoffe der Erde sind reaktionstot in ihren Tiefen und werden aktiv im Kontakt mit Luft und Wärme. Diese qualitätslose begriffliche Gleichschaltung hatte fatale Folgen. Entweder wurde die «Mineraldüngung» als der Weisheit letzter Schluss propagiert, als die einzig erfolgreiche Technologie der Ertragssicherung und -steigerung, oder es traten «Ketzer» auf, die sie in summa ablehnten. In der Praxis schieden sich die Geister und eine tiefere Erkenntnis des Sachverhalts blieb auf der Strecke. Heutzutage wird über diese Dinge differenzierter geurteilt. Nicht die Einsicht in das Wesen der Stoffe hat diesen Wandel herbeigeführt, sondern das Ernstnehmen ökologischer Zusammenhänge in der Praxis. Im Augenblick, wo man den Betrieb im Sinne des Organismusprinzips so einrichtet, dass die Natur für den erforderlichen Stickstoffhaushalt selber sorgt, gefördert durch eine prozessorientierte Bodenbearbeitung, eine leguminosenreiche Fruchtfolge und durch tierische Dünger, reguliert sich der Mineralhaushalt aus den Ressourcen des Bodens in der Regel von selbst. Dieses Vermögen des Bodens, sich auf höherem Produktionsniveau selber gesund zu erhalten, dankt er der kunstfertigen Hand des Menschen. {{SE|282}}
 V Englisch (en)Just as mistaken as the concept of "nitrogen fertilization" is, just as little applicable is that of "mineral fertilization," which subsumes the application of every kind of mineral substance in agriculture and horticulture, regardless of what origin in the household of nature they may have or by what technical process they have been prepared. The mineral elements make life processes possible in a highly differentiated way, but do not bring them forth. They do not manure life as such, but provide for its physical-sense-perceptible appearance. In the current conception of mineral fertilization, no distinction is made between the nitrogen from the element of air and the earth-born substances, such as phosphorus and the alkali and alkaline-earth metals — potassium, calcium, magnesium, and others. Nitrogen is nearly reaction-dead in air and reaction-alive in earth. The substances of the earth are reaction-dead in their depths and become active in contact with air and warmth. This qualityless conceptual equalization had fatal consequences. Either "mineral fertilization" was propagated as the last word of wisdom, as the only successful technology of yield-assurance and yield-increase — or "heretics" appeared who rejected it in summa. In practice, minds divided and a deeper cognition of the matter fell by the wayside. Today, these things are judged in a more differentiated way. It is not insight into the being of substances that has brought about this change, but the taking-seriously of ecological contexts in practice. The moment one arranges the farm in the spirit of the organism principle such that nature itself takes care of the required nitrogen balance — supported by a process-oriented soil cultivation, a legume-rich crop rotation, and animal manures — the mineral balance regulates itself out of the soil's own resources, as a rule. This capacity of the soil to maintain itself in health at a higher level of production — that it owes to the artful hand of the human being. {{SE|282}}
 V Spanisch (es)Tan errado como el concepto de «fertilización nitrogenada» es el de «fertilización mineral», que subsume la aplicación de toda clase de sustancias minerales en la agricultura y la horticultura, con independencia de cuál sea su procedencia en la economía de la naturaleza o del proceso técnico mediante el que hayan sido elaboradas. Los elementos minerales posibilitan de manera altamente diferenciada los procesos vitales, pero no los generan. No abonan la vida como tal, sino que proveen su modo de manifestación físico-sensible. En la concepción corriente de la fertilización mineral no se establece diferencia alguna entre el nitrógeno del elemento aire y las sustancias nacidas de la tierra, como el fósforo y los metales alcalinos y alcalinotérreos, tales como el potasio, el calcio, el magnesio y otros. El nitrógeno está prácticamente muerto en cuanto a reactividad en el aire y reactivo-vivo en la tierra. Las sustancias de la tierra están muertas en cuanto a reactividad en sus profundidades y se vuelven activas en el contacto con el aire y el calor. Esta equiparación conceptual carente de toda cualidad tuvo consecuencias fatales. O bien se propagó la «fertilización mineral» como la última palabra de la sabiduría, como la única tecnología exitosa para asegurar e incrementar los rendimientos, o bien surgieron «herejes» que la rechazaban en conjunto. En la práctica, los espíritus se escindieron y un conocimiento más profundo del estado de la cuestión quedó en el camino. Hoy se juzga sobre estas cosas con mayor diferenciación. No ha sido la visión penetrante en el ser de las sustancias lo que ha producido este cambio, sino el tomarse en serio los contextos ecológicos en la práctica. En el momento en que se organiza la explotación agrícola en el sentido del principio del organismo de tal modo que la naturaleza misma se ocupe del balance de nitrógeno necesario —favorecido por un laboreo del suelo orientado al proceso, una rotación de cultivos rica en leguminosas y por abonos animales—, el balance mineral se regula por sí mismo, por regla general, a partir de los recursos del suelo. Esta capacidad del suelo para mantenerse sano en un nivel de producción más elevado se la debe a la mano hábil del ser humano. {{SE|282}}
 V Französisch (fr)Aussi erroné qu'est le concept de «fertilisation azotée», aussi peu approprié est celui de «fertilisation minérale», qui regroupe l'application de toutes sortes de substances minérales en agriculture et horticulture, quelle que soit leur origine dans l'économie de la nature ou le procédé technique par lequel elles ont été préparées. Les éléments minéraux rendent possibles des processus vitaux d'une haute différenciation, mais ils ne les produisent pas. Ils ne fertilisent pas la vie comme telle, mais veillent à son mode d'apparition physico-sensible. Dans la conception courante de la fertilisation minérale, on ne fait aucune distinction entre l'azote tiré de l'élément de l'air et les substances nées de la terre, comme le phosphore et les métaux alcalins et alcalino-terreux — potassium, calcium, magnésium et autres. L'azote est presque mort réactionnellement dans l'air et vivant réactionnellement dans la terre. Les substances de la terre sont mortes réactionnellement dans leurs profondeurs et deviennent actives au contact de l'air et de la chaleur. Cette mise au même niveau conceptuelle, dépourvue de toute qualité, a eu des conséquences fatales. Soit la «fertilisation minérale» fut propagée comme la dernière sagesse, comme la seule technologie capable d'assurer et d'accroître les rendements, soit des «hérétiques» apparurent, qui la rejetaient en bloc. Dans la pratique, les esprits se séparèrent et une connaissance plus profonde des faits resta en chemin. Aujourd'hui, on juge de ces choses avec plus de discernement. Ce n'est pas la pénétration de l'être des substances qui a produit ce changement, mais la prise au sérieux des contextes naturels dans la pratique. Au moment où l'on organise l'exploitation selon le principe de l'organisme, de façon à ce que la nature pourvoie elle-même à l'équilibre azoté nécessaire — soutenue par un travail du sol orienté vers le processus, un assolement riche en légumineuses et par des engrais animaux —, l'équilibre minéral se régule en règle générale de lui-même à partir des ressources du sol. Cette capacité du sol à se maintenir en bonne santé à un niveau de production plus élevé, il la doit à la main habile de l'homme. {{SE|282}}
 V Polnisch (pl)Tak samo jak pojęcie «nawożenia azotem» jest chybione, tak samo mało trafne jest pojęcie «nawożenia mineralnego», które obejmuje stosowanie wszelkiego rodzaju substancji mineralnych w rolnictwie i ogrodnictwie — niezależnie od tego, jakie jest ich pochodzenie w gospodarce przyrody ani przez jakie techniczne procesy zostały przetworzone. Pierwiastki mineralne umożliwiają procesy życiowe w wielce zróżnicowany sposób, lecz ich nie wywołują. Nie nawożą życia jako takiego, lecz zapewniają jego fizyczno-zmysłowy sposób przejawiania się. W potocznym rozumieniu nawożenia mineralnego nie czyni się żadnej różnicy między azotem pochodzącym z żywiołu powietrza a substancjami zrodzonymi z ziemi, jak fosfor oraz metale alkaliczne i ziem alkalicznych, takie jak potas, wapń, magnez i inne. Azot jest niemal martwą w swej reaktywności w powietrzu i żywo reaktywny w glebie. Substancje ziemi są martwe pod względem reaktywnym w swych głębinach i stają się aktywne w kontakcie z powietrzem i ciepłem. To pozbawione jakościowego rozróżnienia pojęciowe zrównanie miało fatalne skutki. Albo «nawożenie mineralne» propagowano jako ostatnie słowo mądrości, jako jedyną skuteczną technologię zabezpieczania i zwiększania plonów, albo pojawiali się «heretycy», którzy odrzucali je w całości. W praktyce doszło do podziału dróg, a głębsze poznanie istoty rzeczy pozostawało w tyle. Dziś o tych sprawach wydaje się bardziej zróżnicowane sądy. Nie wgląd w istotę substancji spowodował tę zmianę, lecz poważne traktowanie ekologicznych powiązań w praktyce. W chwili, gdy urządza się gospodarstwo zgodnie z zasadą organizmu w taki sposób, że przyroda sama dba o niezbędną gospodarkę azotową — wspomagana przez procesowo zorientowaną uprawę gleby, bogatą w rośliny strączkowe płodozmianę oraz nawozy zwierzęce — gospodarka mineralna reguluje się z reguły sama, czerpiąc z zasobów gleby. Tę zdolność gleby do samodzielnego utrzymywania się w zdrowiu na wyższym poziomie produkcji zawdzięcza ona wprawnej ręce człowieka.
Abgerufen von „https://biodyn.wiki/Spezial:Übersetzungen“