Translations:Manfred Klett: Von der Agrartechnologie zur Landbaukunst/1154/cs

Co nad tím vším rozhoduje, je svědomí, do nějž nakonec vstupují všechny myšlenky, pocity a impulzy vůle a od nějž dostávají všechny činy svůj zvláštní morálně-etický ráz. Ve starém selství platilo úsloví: «Krok sedláka hnojí.» Chodilo se s uzdami v ruce za pluhem nebo jako rozsévač přes pole nebo v nedělní obchůzce po polích. Jak pravdivé bylo toto úsloví kdysi, tak pravdivé je dnes v proměně. Kdysi bylo ještě bezprostředně z lidového prožívání instinktivní zkušeností, co říká země tomu, kdo po ní kráčí, co hovoří ze stavu nálad okolí, co půda vdechuje, co vydechuje. Pak člověk věděl, co je důsledně udělat jako nejbližší. Dnes musí být jistota «dělat ve správnou chvíli správnou věc správně» znovu získána ze síly vědomostní duše. Při chůzi po poli, třeba po vykonané práci — jsi naplněn mnoha dojmy dne —, cítíš jistotu vyvstávající z neznámých hlubin duše, která nepochází z myšlení vázaného na smysly. Z vnímání celistvosti statku a všech jeho aktuálních životních vazeb víš náhle, co je příštího dne třeba udělat — ať jde o to obrátit pozornost k oblastem statku, jež vypadly z dohledu, nebo o to, že ta či ona kultura naléhavě potřebuje ošetření, jako je hřeblování nebo postřik preparáty. Dostavují se intuice, které z volní sféry temně tušící vysvítají do vědomí. Víš se stojícím v duchovně živém proudu od včerejška k dnešku a od dnešku k zítřku. Nechat ideje myšlenkově tak proudit do práce, aby v práci pocitově uchopily vůli — to uvolňuje cestu pro intuice, které vedou k novému umění hnojení z ducha, k takovému oživování látky, «pevného, zemitého samého».