Translations:Manfred Klett: Von der Agrartechnologie zur Landbaukunst/124/cs

Staroorientální íránská vysoká kultura navazovala časově i zeměpisně — v postup na západ — na kulturu praindickou. Jako u ní platí, že přesné zeměpisné vymezení je obtížné; chybějí soudobé nálezy, z nichž by bylo možno usuzovat na výšku a jedinečnost této kultury — nebo spíše, skutečná svědectví nejsou jako taková rozpoznána. Přihlédne-li se k tomu, co je známo, ve světle Steinerova duchovního bádání, nebude se daleko od pravdy, zda se odhadne, že se tato kultura rozkládala od Západního Himálaje (Pamíru) přes Hindúkuš se středem v Afghánistánu až po Baktrii ve východním Íránu. Na sever se staropersský kulturní prostor otevíral přes malá i větší říční údolí podhůřích do předhůřních stepí a pouští. Dvě z tamních řek — Amudarja a Syrdarja (v antice: Oxus a Jaxartes) — překonávají step a ústí do Aralského moře. Polarita pouštní stepi a vysokohorského masivu, jakož i kočovné turanské prapopulace a usedlých, pozemsky zdatných Peršanů nemohla být výraznější. Vzestupný, na budoucnost orientovaný kulturní národ prastarých Peršanů se musel v mnohých válečných střetnutích ubránit přívalu Turanů, kteří zachovávali starší stupně vědomí. A přece mýtus vypráví o králi Turanů, «Džamšídovi», jenž prý přivedl své národy ze severu dolů do Íránu. Od slunečního boha Ahury Mazdy obdržel zlatý dýku — praobraz nástoje obrábějícího zemi

43