Translations:Manfred Klett: Von der Agrartechnologie zur Landbaukunst/1363/cs

Mezi přípravkovými rostlinami je dub, dub letní (Quercus robur), pro naše zeměpisné šířky nejreprezentativnější dřevnatou trvalou rostlinou. K preparaci se z něj používá kůra nebo borka. To překvapuje tím více, že u všech ostatních přípravkových rostlin se k preparaci používají květní úbory — nebo, jako u kopřivy, pro její květnatý charakter celý výhonek. Květ dubu je jednodomý a ještě nenápadnější než květ kopřivy. Jen ve tvaru listů a v plodním tělísku sedícím v číšce, v žaludu, se nezaměnitelně odhaluje typ tohoto stromu. Chceme-li se v obrazném nazírání přiblížit jedinečnosti stromové přirozenosti dubu, je třeba obrátit pohled na pomalé, postupné dění jeho mohutné, sebeprosazující se statně-suchobýlné podoby — a na tomto pozadí na substanční dění, které se projevuje jednak v utváření kůry a borky, jednak v tvrdém odolném jádrovém dřevu. Toto substanční dění vychází z oživené kambiumzóny směrem dovnitř i ven a v obou směrech se jako konečný produkt rostlinného dění opět přibližuje minerálnímu. Duchovní badatel přitom poukazuje na význam procesu vápníku v dubové kůře a na to, jak tento proces udržuje rostliny zdravé: «vytváří řád, když éterické tělo působí příliš silně». V živé zóně, v lýku kůry, se vedle tříslovin a jiných aromatických látek v jednotlivých buňkách tvoří organická vápníková sloučenina, šťavelan vápenatý, který krystalizuje v buněčných vakuolách a v borce se formuje do krystalových drůz a — protože je těžce rozpustný ve vodě — tam dlouho přetrvává.