Translations:Manfred Klett: Von der Agrartechnologie zur Landbaukunst/1372/cs

Duby kvetou teprve tehdy, když je koruna stromu plně vyvinuta. To nastává přibližně v šedesátém roce věku. Květ si člověk sotva povšimne; teprve když v tomto pokročilém věku v září a říjnu padají žaludy, upozorňuje nás na hlubokou proměnu v životopisu stromu. V návaznosti na předcházející úvahu vyvstává otázka: Nekvetou snad duby a nenesou plody dávno předtím, než viditelně kvetou a plodí? V celé stromové přírodě, a zvláště příznačně u dubu, se vyvrací země naruby. Neodehrává se snad v tomto procesu vyvracení již jakýsi květ a plodotvorba — jen zastavená v kmeni a větvích, jakoby uvízlá na půli cesty? Přihlédneme-li k příčnému průřezu dubového kmene, nacházíme v horizontálním uspořádání Tria Prinzipia Paracelsa v samotném utváření kmene. Na okrajové zóně kmene se objevuje, pouhým okem sotva rozpoznatelná, životní vrstva kambium, která, skryta pod kůrou, objímá strom jako zelený list. Z této vrstvy roste dovnitř vodivé pletivo xylému, jež přivádí nahoru vodu a soli a které — pohledem z horizontu — jako by „koření" v oživnutém běli. V tom jsou, tak jako v sorpčním komplexu půdy, skladovány asimiláty a znovu mobilizovány. Je to zóna procesu „Sal". Směrem k jádru kmene odumírá bělové dřevo; mineralizuje se tak říkajíc v jádrové dřevo ukládáním dřevních látek, jako jsou ligniny a deriváty tříslovin, na ochranu před hnilobou.