Translations:Manfred Klett: Von der Agrartechnologie zur Landbaukunst/139/cs

Aus BiodynWiki

Rozmanitost pěstovaných druhů rostlin a chovaných druhů domácích zvířat již existovala, byla kulturním dědictvím prapůvodní Persie. Nyní se však vědomí obrací více k prostorovému rozměru Země. Umožnilo jim to brát přesné míry, formovat kámen dlátem a kladivem a spojovat jeden kámen s druhým, plochu k ploše, v tenoučké spáře – zkrátka: provozovat vysoké řemeslné umění a z síly vlastního citu vtiskávat mrtvému kameni každým úderem kladiva tvar. Tato schopnost určovala také zjemnění v obdělávání půdy, v kultivaci rostlin a v chovu zvířat. Přírodní podmínky však měly převahu; vzpomeňme na v Bibli zmíněných sedm tučných a sedm hubených let v Egyptě. A přesto dokázali lidé pomocí nejpropracovanějších zavlažovacích a odvodňovacích systémů zkrotit přírodní síly a prosadit se při budování své vyspělé kultury. Jedinečným příkladem takového uměleckého výkonu je Josefův kanál (arabsky: Bahr Júsuf), který ve středním Egyptě odbočuje z Nilu, vede asi 350 km podél západního okraje Nilu a u vstupu do oázy Fajjúm překonává práh okrajové údolní sníženiny. Odtud napájí v důmyslném zavlažovacím a odvodňovacím systému rozlehlou pánev oázy a činí z ní dodnes jednu z nejúrodnějších zahradních krajin Egypta. Vzhledem k tomu, že kanál dodnes nese jméno Josef a podle Emila Bocka[1] nemůže být pochyb o tom, že se za tímto jménem skrývá biblický Josef, lze předpokládat, že právě on byl stavitelem tohoto kanálového systému. Josef, který působil v Egyptě v roce 1750 př. n. l., v sobě spojuje mysterijní kulturu Babylonie a starověkého Egypta.[2]

  1. Emil Bock: Pravěk. Starý zákon a duchovní dějiny lidstva I, Stuttgart 1951, s. 151.
  2. Tamtéž, s. 160.