Translations:Manfred Klett: Von der Agrartechnologie zur Landbaukunst/146/cs

Věštírna v Delfách, otevřená všem, oslovovala duši rozumovou. Vychovávala k samostatnému myšlení. Kdo přicházel hledat radu, musel z vnitřního zesílení myšlení dokázat přinést otázku — a odpověď delfské Pýthie jej svou mnohovýznamností opět vyzývala k myšlení individuálnímu. Řectví v sobě neslo v odzvucích, zvnitřněnou, celou moudrosti mystérií minulosti. Starý Řek ale krok za krokem vystupoval z tehdejšího mysteriálního vedení; uchopoval sám sebe jako celého člověka, jako myslící osobnost, která — hledajíc ve všem střed — žila a darovala se v dokonalé harmonii mezi apollinským prožíváním světa a dionýským prožíváním vlastních hlubin duše. Z těchto dvou duchovně-skutečnostních pramenů tvořil Řek svá velká umělecká díla; tvaroval fyzicky-hmotnou mrtvou látku a vtiskoval jí svým duchem podobu. Ze soumraku mystérií vzešla úsvit řeckého uměleckého tvoření. Ať v plastice, architektuře, hudbě, malířství, básnictví nebo filozofii — ve všem stojí člověk jako obraz Božského ve středu. Z prožívání vlastní tělesné podoby tvoří sochy, které ve své čisté podobě pozdvihují člověka nad sebe sama do Božského, a staví chrámy, jejichž prostorová podoba je utvářena podle měr člověka. „Řecký chrám představuje uskutečnění vybudovaného organismu." A přece — tak nedosažitelně vysoko, jak stojí právě řecká plastika a architektura

51