Eine freie Initiative von Menschen bei mit online Lesekreisen, Übungsgruppen, Vorträgen ... |
| Use Google Translate for a raw translation of our pages into more than 100 languages. Please note that some mistranslations can occur due to machine translation. |
Translations:Manfred Klett: Von der Agrartechnologie zur Landbaukunst/147/cs
před námi, přece jako by ji zastínil jistý tragický nádech. Co v starém Egyptě vzalo svůj počátek, dosahuje v antickém Řecku svého nejvyššího naplnění — totiž opracovávání a tvarování mrtvého kamene. Řekovi se podaří vdechnout kameni pouhou formou cosi jako život, zdánlivý život. Vtiskuje zvenčí do formy ducha, který v plastické živosti naplňuje jeho nitro; nedokáže však tohoto ducha vepsat do látky samé, aby se tato stala sама sebou tvořivou životodárnou substancí. Lidé první, a zejména druhé, postalantské kulturní epochy praperského světa měli díky své duševně-duchovní i tělesné konstituci a pod zarathuštrovským mysterijním vedením schopnost přivádět na svět umělecká stvoření tím, že substanciálně — plastickou proměnou duševního — vytvářeli z domácích zvířat a z živého kulturní rostliny. Ryze fyzicko-látkové kamene je však mrtvé. Řek tak stál před nerozluštitelností hádanky, jak lze kámen přivést k životu. Dokázal kameni propůjčit jen *zdánlivý* život — skrze formu. V tom spočívá velikost a zároveň tragika řeckého umění. Z hloubi své duše vytvořil ve svém lidském úsilí umění, které navenek v pozorovatelné podobě přináší do obrazu mysterijní minulost a dovnitř se stává zárodkem naděje na budoucnost — totiž zárodkem možnosti oživit samo erdig-materiální jako takové. Na popsaném pozadí vyvstává princip organismu opět v rozmanitě proměněné podobě. Začíná nyní zcela zárodečně prostupovat celý kulturní prostor Řecka — i v sociálním ohledu. Krajiny Řecka nesou samy o sobě božský, apollinský charakter, zcela na rozdíl od egyptských. Jako by to byli sami bohové, kteří v rozmanitosti krajinných povahy stvořili sobě podobu své bytosti. Pohled poutníka, bloudící šíří krajiny, jež se před ním rozkládá, nalezne záhy bod klidu — chrám zářící krásou a harmonií, jenž blahodárně vymezuje prostor nazírání. Tak se setkáváme s apollinskou svatyní v Delfách v těžko přístupné skalnaté horské krajině; jinak s chrámem zasvěceným Athéně, stojícím na skalnatých návrších a zachycujícím pohled již z dálky — jako akropolis v Athénách —, nebo nalézáme Héřin chrám uprostřed úrodných rovin.






