Translations:Manfred Klett: Von der Agrartechnologie zur Landbaukunst/150/cs

Starý Řek nepociťoval přírodu jako něco vnějšího, od něho odděleného — hory a údolí, vrchy a roviny, prameny a vodní toky, omývané vodnými párami, vzduchem a teplem a přívalným světlem, prožíval jako protkané touž duchovností, již nacházel i živě tkající a duševně-duchovně podněcující v sobě samém. Toto cítění prodchnuté procitající rozumovou nebo citovou duší bylo podstatou jeho uměleckého bytí; z tohoto cítění tvořil Řek krajinu: pastýř otevřené horské výšiny se svými stády; pěstitel vína a ovoce terasování příkrých svahů; rolník vzdělával roviny obilím; a v blízkosti osad rozkvétala zahradní krajina. V celém řecko-latinském kulturním prostoru se organismus v přirozeném růstu, vyrostlý od prvopočátku, přeměňoval — zachovávaje přitom svůj příslušný typ — v drobné, členěné ovocnářské a zahradnické krajiny, jež byly jakýmsi zrcadlem utvářející se rozumové nebo citové duše.