Translations:Manfred Klett: Von der Agrartechnologie zur Landbaukunst/1525/cs

Toto — ve vyšším smyslu — rozpouštěcí schopnost vodíku uplatňuje se morfologicky, když oproti kvěru listový oděv jakoby mizí do stonku, a fyziologicky, když fáze tvorby bílkovin je vystřídána fází devitalizace, tvorby vodíkem bohatých sacharidů, například ovocného cukru, éterických olejů apod. Pozoruhodné přitom je, že kozlík s velkou intenzitou přináší tuto fruktifikující tendenci sulfurického ke svému nejsilnějšímu výrazu v jeho protipólu — v kořeni. Tam zůstává vonné zpět hrazeno v kůře. Přeřízne-li se kořen, šíří pronikavý, tupě zemitý pach. V kvěru naproti tomu — zejména při vadnutí — se stává erdenflüchtig, voní květnatěji a halí nejbližší okolí do vůňového oblaku. Obrazně řečeno, vodíkový proces rozpouští veškerou formovou určenost látkových kompozic do chaosu nerozlišitelnosti kosmu, do prvotního stavu tepla. Vládne-li stonkový princip, je substanční dění kozlíku v tvorbě a rozpouštění shora dolů a naopak silně prokraftováno astralitou. Tento stav věci a zvláštní vztah k teplu může vzbudit pochopení pro to, proč květ kozlíku nepotřebuje ani žádné další preparování skrze živočišný orgán, ani expozici vůči silám kosmu a země v průběhu roku. Zřejmě by se ani nenašel živočišný orgán, který by byl dané rostlině přiměřen. Bytostná povaha kozlíku je v tomto ohledu polárně protikladná k bytostné povaze kopřivy. Jako tato si vytváří na základě své «astrální vnitřní účinnosti» sama sobě obal, v jehož nitru na cestě inkarnujícího vodíkového procesu vznikají nové substance — tak polárně exkarnující vodíkový proces v kvěrech kozlíku. Ten rozpouští veškeré tvarování do prvotního stavu tepla, jehož vlastní bytost veškerému bytí

438