Translations:Manfred Klett: Von der Agrartechnologie zur Landbaukunst/1664/cs

v něm. Nějak podobně je to i u zemědělce, ať se právě věnuje jakémukoli cíli. Sleduje-li cíl připravit pole k setbě, potřebuje pluh, kypřič a brány, aby vytvořil osevní lůžko; totéž platí o péči o kultury – zde se jedná o plečkové brány a motyku – a dále o sklizni, kde jde o rychlé, jisté a půdu šetřící shromáždění úrody. Myšlenkový obraz, který zemědělce vede ke všem těmto činnostem, žije v něm, a pole, rostliny, počasí atd. mu říkají, co je třeba udělat, tak jako kámen říká sochaři, jak a kde přiložit dláto a jak silný má být úder. Protože však zemědělec zachází s oživěnou a oduševnělou přírodou, tedy s bytostným, které si samo dává formu a stává se uměleckým dílem, je mu příroda na rovině řemesla velkou učitelkou. Co zemědělec potřebuje, je věda o pramenech, z nichž jeho učitelka čerpá a tvoří – ať v polním hospodářství a zahradnictví, v chovu hospodářských zvířat a pastvinářství, v ovocnářství a pěstování lesa i v utváření krajiny. Musí to být věda o tom, co je v ustavičném dění a umírání, věda, která nutně určuje cíl zemědělce. A jeho umění pak spočívá v tom, že z prožité moudrosti, z cítěním prodchnuté pravdy skrze svou řemeslnou práci vytváří předivo vztahů, jímž se mohou v celé rozmanitosti kulturní rostliny, domácí zvířata a kulturní půdy ideálně entfalten. Umění řemesla se v zemědělství v nejvyšší míře dává do služby přírody. Je to soutěžení s tím, co příroda jako velká umělkyně svého díla stvoření předurčuje. Jde o to,