Translations:Manfred Klett: Von der Agrartechnologie zur Landbaukunst/173/cs

Od staropersských dob se ze zemědělských národů vydělily dva dílčí proudy: zahradníci a pěstitelé ovoce. První z nich šlechtili a pěstovali zeleninu a zakládali záhony léčivých bylin i květin. Řemeslné vědění a umění žilo dále ve svazku kmenovém a rodinném v dědičném proudu. Tak se ještě v letech 1960–70 nacházeli v Teheránu tzv. zarathustristi, kteří tuto daleko do pravěku sahající tradici přenášeli dál. Pěstitelé ovoce se rozuměli šlechtění, pěstování a ošetřování ovocných dřevin. Columella († kolem 70 n. l.) podává zprávu o umění řezu ovocných stromů, jež bylo ve starém Římě ještě dědičně předáváno v generačním proudu. Tyto čtyři proudy zemědělství (včetně ovocnářství a zahradnictví) existovaly vedle sebe nebo v osídlených vesnicích v uvolněném vzájemném vztahu, aniž by se vzájemnou podporou prostupovaly do jednoho organismického celku. Tak například u Hindů v Indii není hnůj zvířat — zčásti dodnes — používán jako hnojivo v zemědělství nebo zahradnictví, nýbrž jako palivo.