Translations:Manfred Klett: Von der Agrartechnologie zur Landbaukunst/199/cs

Z vědomostní síly prokřesťanštělé rozumové neboli citové duše jsou prvky předkřesťanského zemědělství pozdviženy na vyšší kultivní stupeň. V organismu vesnice nebo na jednotlivém statku vstupují do vzájemně se podporujícího vztahu. Nejpatrněji se to dotýká někdejšího prapůvodního protikladu polního hospodářství a chovu dobytka. Domácí zvířata jsou v druhu a počtu sladěna s dostupnou krmnou základnou. Dodávají hnůj, který spolu s trojpolním osevním postupem — ozim, jařina a úhor — podporovaný obracejícím obděláváním pluhem, zajišťuje půdou zakořeněnou trvalou úrodnost. Vše stojí prostorově i časově ve vzájemném vztahu: Na osevním členu úhoru — jenž znamená rok odpočinku pro půdu — vyrůstá po jarním přebrázení egge divoký porost bylin, trav, jetelovin atd., který je přes léto ovcemi a skotem spásán a zároveň hnojován. Tato orná pastvina obdrží před podmítkou a výsevem ozimů na podzim ještě navíc hnůj ze stájového chovu z předcházejícího podzimně-zimního období. Ve druhém roce stojí jako chlebné obilí ozimá obilnina, která zároveň dodává především slámu pro podestýlku ve stáji, a ve třetím roce stojí jako «ubírající plodina» jarní obilí a luskoviny, len, přadný len atd. Celá polní plocha je rozdělena přibližně do tří stejně velkých ploch, na nichž stojí vedle sebe plodiny, jež jsou pokaždé na jedné ze tří dílčích ploch pěstovány ve tříletém sledu za sebou (obrázek 2). Trojpolní hospodaření bylo až do novověku zárukou každoročně se obnovující, pouhé přírodní úrovně přesahující úrodnosti půdy. Louky, jež věnovaly seno pro zimní krmení ve stáji — a tím vznikal chlévský hnůj pro ornou půdu — byly nazývány «matkou orné půdy».