Translations:Manfred Klett: Von der Agrartechnologie zur Landbaukunst/409/cs

Jako skupinové či druhové duše zvířat označuje Rudolf Steiner duchovní bytosti, jež jsou srovnatelné s Já člověka a které jednotlivá zvířata příslušejících živočišných druhů jaksi dirigují zvenčí. Skupinová duše vede a působí skrze krev — člověk však skrze svůj «chov», způsobem, jímž se vnitřně i vnějšně k zvířeti chová: zvíře «drží», jinak by padlo. Kdysi je pozvedl z jeho přirozeného, skupinovou duší vedeného tvorstva, zadržel je na stupni ještě zvýšené embryonální obraznosti a zachoval mu tak skrze všechny následující generace jistou míru mladistvosti. Tím vzal vývoj domácích zvířat skrze člověka jiný směr. Ten se tak říkajíc, ještě před pádem do divoké přírody, předčasně odchyluje. U volně žijící fauny jsou druhy morfologicky i fyziologicky evolučně dozrály do svého konečného stadia. Vlk například, jenž platí za praotce psů, ztratil evolučně vzato svou mladistvost. Je vlkem — již není plasticky tvárný, tak jako v dobách vrcholu své evoluce v terciéru (Atlantida). Jeho chování je ryze projekcí jeho skupinové duše do pozemské formy bytí. Naproti tomu pes, jako domácí zvířata vůbec, vystupuje takřka výbušně a s velkou tvárností v nepřeberném množství plemen. Tato mnohotvárnost je dílem lidstva, které v poatlantských dobách (holocén) se dále uvolňovalo ze sevření vlastní skupinové duševnosti a nyní samo, v duchovní mladistvosti probouzejícího se Já, se spojilo se skupinovými dušemi určitých živočišných druhů. Domácí zvířata tedy nevzešla pouhou selekcí jako genetický produkt z evolučního výsledku nějakého kmenového druhu; je spíše nabíledni předpokládat, že svůj původ vděčí zvláštní duševně-duchovní povaze raného lidstva, jež k druhovým duším zvířat stálo ještě v snové blízkosti.