Translations:Manfred Klett: Von der Agrartechnologie zur Landbaukunst/422/cs

Obecně se s včelou (*Apis mellifera*) setkáváme jako s jednotlivcem při návštěvě květu, kde saje nektar, opyluje květy a sbírá pyl do košíčků na zadních nohách. Tato berouc-a-dáváuci činnost se odehrává na periferii jejího životního prostoru. Polárně k tomu nalézá toto jednotlivé stvoření své centrum v úlu, kde se s tisíci dalšími spojuje k nejčilejší aktivitě a stává se článkem veškerozahrnujícího vnitřního života — života «Biene», organismu organizujícího se ze sebe sama, s orgánové přesně se členícími činnostmi. Co jinak zůstává v orgánových funkcích organismu oku skryto, zde se pohledu otevírá dělbou práce podmíněné dění snášivé královny, masy dělnic, které samy s dělbou práce obstarávají stavbu plástů, péči o plod, krmení královny, samočistění, přínos potravy a zásobování, jakož i trubců, kteří oplodňují královnu při jejím slunečním snubním letu. Každá z těchto časoprostorově jemně sladěných činností vzbuzuje dojem nezištné oběti. V teple, které včely v úlu vlastní činností udržují přibližně na 35 °C, vytvářejí inkarnační médium pro skupinovou duši: včelař hovoří o «Biene» — přírodně vznikajícím sociálním organismu, který předjímá nezištné chování, jež si lidé v budoucnosti musejí teprve osvojit v sociálním soužití ze síly Já.