Translations:Manfred Klett: Von der Agrartechnologie zur Landbaukunst/460/cs

se vyskytuje již na samém počátku jejich domestikace ke konci třetihor (Atlantidy) v pleistocénu (dobách ledových), ale především pak v neolitu, v prvních poatlantských dobách. Žádný z druhů domácích zvířat, které se objevily později, již nikdy této rozmanitosti forem nedosáhl. Je nasnadě, jak již bylo dříve naznačeno, že vývoj domácích zvířat byl produktem raného lidstva. To bylo schopno na základě prožívání zvířecí duše a jejího duchovního původu, skupinové duše, zadržet ji v jejím tělesném utváření na embryonálnějším stupni a poskytnout tak tvarotvornému typu nepřeberné množství různých výrazových možností. Čím mladší jsou druhy domácích zvířat, čím více lidé vyměňovali svou instinktivní duchovní bezprostřednost za probouzení k sebevědomí, tím chudší na variace se stává vzhled domácích zvířat. Pokud v době starého Říma rozmanitost forem opět vzrostla (trpasličí plemena psů), je to již důsledek cíleného šlechtitelského výběru ve smyslu křížení a selekce. Jak velmi byla od počátků až po staroegyptskou kulturu domestikace psa a kočky – a tedy i ostatních druhů domácích zvířat – nikoli primárně otázkou účelné využitelnosti, nýbrž jak byla užitečnost neoddělitelně spjata s instinktivním, intimně-sakrálním cítěním, vyplývá jednak z pohřební kultury sjednocující člověka a psa, jednak z úcty, kterou lidé prokazovali kočkám a božské bytosti, jež v nich přebývala, což byl kult, který kulminoval ke konci staroegyptské kultury.