Translations:Manfred Klett: Von der Agrartechnologie zur Landbaukunst/723/cs

Formativní síly, které v zimě dopadají, působí skrze látkovost země, a to tím silněji, čím přísnější zima je. K těmto krystalotvorným, strukturní čistotu vytvářejícím formativním silám stojí fyzicko-minerální příroda – zastoupená křemenem (kvarcem, silikáty), vápnem (bázemi bohatými horninami) a jílem – v různém vztahu. Křemen-křemík je v mírných a polárních pásmech téměř odolný vůči zvětrávání. Odráží formu-rozpouštějící sílu vody, kdežto vápenec ji přitahuje. Horský křišťál (křemen) je od přírody „krystalicky čistý"; vápenec rozvíjí vlastní dynamiku odbourávání a opětovného budování; vyskytuje se v rozmanitých formách, v rozpětí od romboedricky v čistotě krystalizujícího kalcitu až po vodou prosycený sinterový vápenec. Křemen a vápenec tvoří v půdě a v horninách protiklady. Vápenec má vysokou affinitu k vodě. Tak jako je „dychtivě" vnímavý pro formativní síly hvězdného nebe, tak je vnímavý i pro formující síly sluneční blízkosti planetárního obvodu, účinkující skrze živel vody – síly vyzařující z Merkuru, Venuše, zvláště ale z Měsíce. Poslední případ nastává na jaře v souvislosti s rozvinujícím se životem. V zimě naopak vápenec dychtivě nasává síly stálic, zatímco v sobě spočívající krystalicky čistý křemen je zpětně odráží. „Vápno vyžaduje vše, křemenné vyžaduje vlastně nic více \[…\] Křemenné je obecným vnějším smyslem v pozemském, vápenaté je obecnou vnější touhou v pozemském, a jíl oboje zprostředkovává." Jíl stojí vůči

212