Translations:Manfred Klett: Von der Agrartechnologie zur Landbaukunst/795/cs

Co na podzim zaniká, jsou formy, které získaly svůj ročně specifický ráz prostřednictvím kosmicko-pozemského spolupůsobení látek a sil ve vzestupném roce. Již ve vadnutí květu se étérické, obrazotvorné živé, odděluje od toho, co se podle duchovního praobraz rostliny astrálně zformovalo. V tvorbě semen a humusu vzniká tento souvislost nově, vložení zárodku v proudu časů. Co se však uvolňuje z vazby na život smyslově vnímatelného fyzického světa, je nadsmyslové; propléstá se tak s podzimně zasvěcujícím světlem a teplem, že toto ve srovnání s jarem připadá vnímání mnohem plnějším, duchovně-duševně nasyceným, ano, ve své bytostné povaze navzájem silněji odděleným. To, co se v umírání uvolňuje, odděluje, může být pociťováno jako probouzení duchů prostupující celou přírodu. Uzavírá-li se člověk tomuto vnějšímu dění smrti, může si uvědomit smrt přemáhající sílu vlastního já-bytosti. Uvolňuje odvahové síly, michaelovské předtuchové cítění a předvídavé myšlení, jež je tak otevřeno budoucnosti a vývoji, jak je naopak otevřena rostlina, která v reprodukčním proudu od semene k semeni své bytí zachovává a uchovává.