Translations:Manfred Klett: Von der Agrartechnologie zur Landbaukunst/898/cs

Ústřední místo v osevním postupu zaujímají vedle tržních plodin pícniny jetel (Trifolium) a vojtěška (Medicago) s přídavkem směsi pícních trav a bylinek. Jetel a vojtěška jednak jako hlubokokořenící rostliny přímou cestou — vázáním dusíku, zpřístupňováním minerálů a bohatstvím kořenové hmoty — oživují celý objem půdního profilu, a to tím více při víceletém, bujném porostu, jednak patří na rostlinné rovině nepřímo k největším podporovatelům trvalé úrodnosti půd. Děje se tak prostřednictvím pícních mas, které jsou přeměněny a zušlechtěny přežvykováním a jako hnojivo se vracejí na půdu. Pěstování pícních luskovin je doplněno zrninkovými luskovinami, mimo jiné bobem obecným (Vicia faba), lupinou (Lupinus) a hrachem setým (Pisum sativum). V osevním postupu stojí buď v čisté kultuře, nebo ve směsné kultuře s ovsem, přednostně před okopaninovými plodinami. Priorita jetele a vojtěšky v osevním postupu klade hranice pěstování zrninkových luskovin. Důvodem je kyjatka jetelová (Sithonia lineata), která dokáže pícní luskoviny v raném mládí značně poškodit. Klíčovým problémem červeného jetele — méně pěstování vojtěšky — je sklerotinia jetelová (Sclerotinia trifolium). Je to typická choroba osevního postupu. Černé sklerotie (plodnice houby) lpí na kořenovém krčku, ničí cévní svazky a jetelová rostlina uvadá na přelomu jara ze dne na den. Trvalé formy houby se mohou v půdě udržet až osm let. Návrat červeného jetele, a rovněž vojtěšky, by proto měl nastávat nejdříve každých pět až šest let. Při nejméně dvouletém pěstování je problém pcháče pro následnou plodinu vyřešen a rovněž stav nematodů se výrazně snížil.