Manfred Klett: Von der Agrartechnologie zur Landbaukunst/cs

Diese Seite ist eine übersetzte Version der Seite Manfred Klett: Von der Agrartechnologie zur Landbaukunst und die Übersetzung ist zu 96 % abgeschlossen sowie aktuell.

Veraltete Übersetzungen werden wie dieser Text markiert.

4

5

7

9

4

Einbandgestaltung: Wolfram Schildt, Lektorat: Hans-Christian Zehnter, Claus Jahncke, Bildkonzepte: Manfred Klett, Umsetzung: Mathias Buess und Ivana Suppan, wo nicht anders angegeben, Satz: Atelier Doppelpunkt, Johannes Onneken, Münchenstein, Druck: Beltz, Grafische Betriebe, Bad Langensalza

Printversion erhältlich beim Verlag am Goetheanum, 2021, ISBN 978-3-7235-1668-3 www.goetheanum-verlag.ch

5

Gewidmet den Mitbegründern der Betriebsgemeinschaft Dottenfelderhof (1968)

und denjenigen, die aus eigener Urteilskraft im gleichen Sinne

eine neue Landwirtschafts- und Sozialkultur wollen.

7

Unter Schmerzen hat unsere

Muttererde sich verfestigt.

Unsere Mission ist es,

sie wieder zu vergeistigen,

indem wir sie durch die

Kraft unserer Hände

umarbeiten zu einem

geisterfüllten Kunstwerk.

Rudolf Steiner^[1]

9

Obsah

První část 25

Druhá část 199

Zemědělská individualita a tři pilíře úrodnosti půdy 201

První pilíř:

Druhý pilíř:

Třetí pilíř:

16

Manfred Klett na přednášce z geologie se studenty Landbauschule Dottenfelderhof v roce 2009 © Copyright 2021 by Landbauschule des Dottenfelderhof.

17

Předmluva

Předložená kniha «Von der Agrartechnologie zur Landbaukunst» smí být označena jako souhrn životního díla Manfreda Kletta.

Manfred Klett, ročník 1933, je doyen biodynamického hnutí. Poté, co po celá desetiletí vedle své praktické činnosti a odpovědností cestoval světem jako řečník, přednášející a partner v rozhovorech, mohl by se nyní zdát, že žije v klidném starobylém ústraní. Tento obraz klame, neboť z vnějšího klidu vstupuje Manfred Klett nyní ještě jednou do veřejnosti s obsáhlým dílem. A kdo ho zná, tuší bezprostředně, co nám tím Manfred Klett vkládá do rukou: kvintesenci svého celoživotního působení pro zemědělství budoucnosti. Zpětně jsou plody života prohledány a seřazeny; strukturovaná inventura toho, čím zemědělství bylo a je. Výhledově stojí před námi výzva pro nastupující generace ve smyslu pracovních směrů, k uchopení toho, co v sobě zemědělství nese jako budoucnostní potenciál.

První podtitul «Wesenszüge des biologisch-dynamischen Landbaus» lze chápat jako souhrnný obsah. Ano, jde o biologicko-dynamické zemědělství, ale nikoli ve smyslu pohledu zevnitř, vnitřního dorozumívání biodynamického společenství se sebou samým. Jde tedy o pohled zvenčí? Ani to ne, neboť zvenčí se v tomto spisu vůbec nic neposuzuje. Bylo by však možné říci, že jde o pohled ‹navenek›. Pohled, v němž to, co nazýváme ‹biodynamickým›, je zkoumáno za hranicemi hnutí a jeho sebepojetí, aby se v jeho podstatných rysech nalezlo něco z toho, čím zemědělství je svým určením. To je velký nárok, který vyžaduje pevné odůvodnění. Předložené dílo lze číst jako toto odůvodnění, a domnívám se také, že ve smyslu autora tak má být čteno — a sice jak podle obsahu, tak podle stylu. Obsahově zahrnuje mimo jiné

dějiny zemědělství v jeho vztahu ke kulturnímu a vědomostnímu vývoji západního lidstva
sociálně-hospodářskou studii o vztahu průmyslu a zemědělství
nauku o zemědělském organismu v jeho tří- a čtyřčlenném uspořádání
18

zkoumání pojmu ‹zemědělská individualita›
v rámci tří pilířů polního hospodářství – zpracování půdy, osevního postupu a hnojení – podrobné pojednání o biodynamických preparátech
učebnici pro biodynamické zemědělce
učebnici pro hospodářská společenství a asociativní iniciativy v okolí statků

Co se stylu týče, lze odůvodnění v nejlepším smyslu nazvat goetheanistickým. To znamená, není abstraktně-logické a systematické, nýbrž orientuje se na fenomén. Biografie autora je životem pro a s biodynamickým impulsem. Konkrétní pracovní zkušenosti a zásadní myšlenkové objevy k sobě patří. Prožitý život je vzájemným proplétáním obojího, a předložená práce zůstává tomuto jazyku života věrna. Konkrétní praxe – ať na poli, ve stáji nebo na pracovní poradě – a fenomenální formulace o půdě, domácích zvířatech nebo spolupráci stojí blízko sebe. To je záměrné. Styl lze označit jako ‹reálně-ideální›. A je uskutečněním toho, co Manfred Klett v názvu nazývá ‹umění zemědělství›. Reálné se neztrácí atomisticky v jednotlivostech dat a faktů a ideální se neztrácí v abstraktnosti obecného; hledají se navzájem a vzájemně se oplodňují k vyšší jednotě; toto umění smí být nazváno uměním zemědělství.

***

Z mnoha témat jsou dvě zpracována překvapivě podrobně. Prvním tematickým okruhem je sociálně-hospodářská analýza současného stavu zemědělství. Stručně řečeno: zemědělství se industrializovalo, aniž by kdy mohlo být průmyslem. Tvorba kapitálu a kapitálový výnos jsou zemědělství, nakolik má ještě cokoli společného s ‹půdou›, svou bytostnou povahou cizí. Naproti tomu mu je vlastní to, co průmysl nezná: svá výrobní prostředky – půdu, rostliny, zvířata – ve výrobním procesu nespotřebovává, nýbrž zachovává nebo zlepšuje. Tato pozitivní bilance ve smyslu hospodářství života Země, včetně vodního hospodářství a klimatu, je jeho skutečným národohospodářským přínosem; a autor vede celé pojednání tak, aby tento pohled byl osvětlen z budoucnosti. Neboť tím roste biodynamickému zemědělství sociálně-tvůrčí úkol, který ještě není v takové míře rozpoznán a uchopen, jak je to v tomto spisu vylíčeno. Vše

19

Svět hledá trvale udržitelnou bilanci světového hospodářství – zde je ukázán jeden počáteční bod a tím vyslovena výzva, aby byl rozvíjen a vnesen do rozhovoru.

Druhým tematickým okruhem jsou biodynamické preparáty. Tím dává autor najevo, že nenápadné přídavky k hnojení považuje za nanejvýš podstatné. Spojíme-li to s názvem knihy, lze formulovat: Preparáty jsou zvláště ‹umění zemědělství›, jsou ‹bytostí› biodynamického zemědělství a jsou to právě preparáty, které umožňují ‹zemědělství budoucnosti›. Jak je třeba zaměřit pohled, aby toto záměrné zdůraznění preparátů bylo srozumitelné? Směr pohledu Manfreda Kletta je základní vztah člověka a přírody. V tomto vztahu se s preparáty a skrze preparáty uskutečňuje přepólování brání a dávání: Člověk může dnes jako individuální člověk z mohutnosti své ‹duchovní duše› tvořivě, téměř jako umělec, zasahovat do vnitřního uspořádání přírody, a ona – příroda, která jej, člověka, vždy nesla a z jejíhož lůna jako pozemská bytost vyšel – může a chce se tomuto dalšímu kultivování prostřednictvím díla lidských rukou svěřit. Tento широký pohled na preparáty patří k zemědělskému odkazu, který je zde obsažen. Neříká se nic menšího než to, že tisíce let stará agri-kultura dostává skrze biodynamické preparáty obnovovací impuls, jenž jí vůbec otevírá budoucnost.

Je výslovnou vůlí Manfreda Kletta, aby tato kniha byla vydána a zveřejněna v Goetheannu. Sektion für Landwirtschaft a nakladatelství Goetheana tomu rádi vyhověly. Sektion für Landwirtschaft je jako jedna z jedenácti sekcí nedílnou součástí Svobodné vysoké školy pro duchovní vědu při Goetheannu. Tato vysoká škola usiluje o to, aby pracovala z antroposofie. Aktuálně se chápe zejména tak, že se chce artikulovat v dění doby, aby přispívala k velkým výzvám přítomnosti. Přitom jde v každém odborném oboru o otázku: Jak může v veškeré technice a složitosti poznání člověka jako ‹Anthropa› poskytnout orientaci pro budoucnost? A jde také v každé pracovní oblasti o otázku: Jak mohou lidé, kteří konkrétně pracují – například v zemědělství –, pěstovat badatelské smýšlení? Kniha Manfreda Kletta do tohoto zaměření vysoké školy vynikajícím způsobem zapadá. Za prvé

20

se snaží myslet zemědělství ve všech jeho aspektech důsledně z člověka. Paradigmatická věta z Zemědělského kurzu Rudolfa Steinera, „der Mensch wird zur Grundlage gemacht", se autorovi stává pramenem, skrze nějž se mnoho dlouho známého objevuje v novém světle. Kniha je ale rovněž úrodou života, který stál vždy také v praxi činného a podnikatelského zemědělství, a může tak být příkladem a zdrojem inspirace pro mnohé rolníky a rolnice, aby se chápali jako výzkumníci z praxe a tak se uplatňovali.

‹Landbaukunst› stojí jako cílová orientace v názvu knihy, a lze se ptát: Má to přinést řešení pro výzvy klimatické změny, půdní eroze, výživy světa? Odpověď může znít: Ano, neboť umění, umění zemědělství znamená: Každý a každá se svým individuálním nasazením, na svém zcela zvláštním místě žije nenahraditelný příspěvek. Každý statek, každé místo, kde se pracuje ve smyslu této knihy, je reprezentantem Země, která nám byla svěřena ke kultivaci.

Kniha vychází v roce 2021. Dovoluji si ji doporučit čtenářstvu a chápat ji jako preludium ke stým výročím Zemědělského kurzu Rudolfa Steinera z roku 1924 v Koberwitz. Stojíme na konci prvního století biodynamického zemědělství. A tím vyvstává otázka: Co je nyní třeba činit s ohledem na druhé století působení biodynamického impulsu? Stojíme dnes před místy obtížnými skutečnostmi na statcích a v oblasti odbytu. Ale známe také principy a základní myšlenky z antroposofie, z nichž čerpáme naději, že u těchto skutečností nestroskotáme. Máme možnost rozvíjet sebe i zemědělství z budoucnosti a tak nejen vést problémy zemědělství k řešení a otevírat jeho budoucnost, nýbrž také získávat impulsy budoucnosti pro přírodní stránku světa a sociální utváření lidského života. K tomu nás Manfred Klett vyzývá.

Pro Sekci pro zemědělství na Goetheanu

Ueli Hurter

21

Úvod

Žádné mírové období novějších dějin neztížilo člověku tak jako to současné možnost utvářet zemědělský podnik do budoucnosti z jeho vlastních, zemsko-kosmických životních zákonů. Toto tvrzení udivuje, existují přece subvence a růstu nakloněný biorrtrh. A nezměnily se biofarmářství v místa nákupu a setkávání? Ano, jistě! Ale to vše zakrývá rozsáhlý deficit ovládající společenský život. Na třech oblastech lze tento deficit prožívat existenciálně:

Přes veškeré skvělé poznatky o přírodě a bohatství jejích projevů žije člověk dnes v dosud nevídaném odtrženém, emancipovaném vztahu k ní. Fenomény vznešenosti stvoření, jež leží před očima, se vytrácejí ze zorného pole. Teprve tehdy se to stane zcela jasným, když se z úrovně vědění, jež lze mít dnes, člověk pokusí utvářet kus země zemědělského podniku v živou celistvost. Člověk si povšimne, že pojmy se nekryjí se skutečností, do níž pracuje. Jsou vůči ní mrtvé, neboť mají vztah pouze k fyzicko-anorganickému. Co lze s těmito pojmy dělat, je zakládání říše vedle přírody – říše technologií. S nimi hrozí, že se člověk z přírody zcela vyloučí; staví se vedle ní jako divák, řídí zvenčí a je na cestě, kdy svoji řídící funkci zcela předá «inteligentnímu», sebe samého řídícímu digitálnímu systému. Skrze svůj pojmový svět vytváří duchovně-duševně v sobě samém i v přírodě kolem sebe poušť. Tu žízní a může se vynořit otázka, jak lze vlastní myšlenky tak oživit, aby nezůstaly pouze mrtvým odrazem smyslově vnímatelného, nýbrž staly se duchem prostoupenými prožitými idejemi, jež mají vztah k bytostnému bytí kolem nás. Jakou výcvikovou cestu je třeba nastoupit v myšlení, cítění a vůli, aby bylo možné překlenout s plným vědomím propast mezi prožitkem vlastního bytí a přírodou, bytím světa? Kde jsou lidé, kteří usilují o takové ideové schopnosti, kde jsou četné ruce, jež z těchto idejí chtějí utvářet kus země v malý vesmír, v organismus zemědělského statku? Toto uskutečnit je umělecký akt, a to v dvojím smyslu: vědomě se stát duchu, jenž ztuhl do uměleckého díla přírody, a z této
22
duchovní gesinnung přivádět lidi k iniciativním společenstvím, která z vlastních sil utvářejí zemědělské podniky jako umělecká díla nového, budoucnosti otevřeného druhu. Kde se to děje byť jen v náznacích, tam padají civilizační zdi.
Zemědělství je doslova dušeno záplavou zákonů, nařízení, opatření, regulací, kontrol. Toto právní houští se stává stále hustším a zapleteným s každou katastrofou, kterou způsobí selhání v industrializovaném intenzivním pěstování (biocidy)^[3] nebo v velkochovu (např. BSE)^[4]. Tento nátlak k přebujícímu byrokratismu, který pak postihuje všechny, brzdí vlastní iniciativu působit právo-tvořivě. Nedovoluje vzejít důvěře, duchovní substanci práva prožívaného od člověka k člověku. Každý má na zřeteli jen sebe a žije kolem druhého. Právo se stává jakousi «technologií poručnictví». Podaří-li se však na místě prostřednictvím společně pěstovaného ideového myšlení probudit vůli k činu, dostane právní cit potravu. Člověk se učí cítit, co je v konkrétní spolupráci hospodářského společenství spravedlivé, jak se práce člení podle schopností, jak se utvářejí vlastnické poměry ohledně půdy a kapitálu, jak příjmová a bytová práva atd. Opět se otevírá výcvikové pole, tentokrát pole cítění, skrze něž se společenství učí budovat sociální umělecké dílo nezištnějším, důvěryplnějším způsobem. V krocích vývoje vyzařuje a naplňuje právní cítění lidí životem i v okruhu zemědělského podniku.
Na hospodářském poli stojí zemědělství pod tlakem anonymních, ceny diktujících trhů, technologie kalkulujícího egoismu. Jemu svojí podstatou cizí, enormně vysoká potřeba kapitálu ohledně nákupu výrobních prostředků (jako stroje, hnojiva, krmiva, prostředky pro ošetřování rostlin a zvířat, biocidy, energie atd.) ho nutí k jednostranné, životní prostředí zatěžující masové produkci, která zase zlevňuje ceny, celosvětově vyvolává vytlačovací konkurenci, napomáhá globalizaci zemědělských trhů a nese odpovědnost za hladomory ve třetích zemích. Zemědělství, visící na
23
vodítku kapitálových zájmů, je odcizeno samo sobě; je skrz naskrz komercializováno. Nacházet cesty a prostředky, jak z tohoto vězení uniknout, představuje dnes pro každý zemědělský podnik největší výzvu. Překonat tyto zdi může pak uspět, pokud se statek hospodářsky asociuje s dalším zpracováním, obchodem a spotřebitelstvem v regionu. Zde se otevírá třetí, zcela do budoucnosti namířené výcvikové pole v sociálním. Pohled se rozšiřuje za hranice statku do sociálního prostředí. Hledá se a nacházejí hospodářští partneři, kteří jsou ochotni svou hospodářskou činnost postavit do služeb asociativního spolubytí a orientovat ji na blaho všech zúčastněných. Strebovaným cílem je vytvořit s asociací umělecké dílo «bratrství» nejprve vycházeje ze statku a v regionálním rámci mezi hospodářskými partnery. Jedná se o umění učit se myslet v pospolitosti při pěstování společného smyslu hospodářské skutečnosti obrazně v jejich souvislostech. Nacházejí svůj výraz v kultuře dohod o nezištném jednání ohledně regionálního pokrytí potřeb a nalézání spravedlivé ceny.

Zemědělství 20./21. století se stává stále více otázkou ekologickou a – ještě dále sahající – otázkou vzdělávání Země, ve smyslu Novalisova «Zur Bildung der Erde sind wir berufen» («Jsme povoláni k utváření Země»).^[5] Zároveň však – a v jeho nesmírném dosahu je to dosud málo rozpoznáno – představuje dnes zemědělství, přesahujíc celý civilizační život, sociální otázku. Je to ono, co hlasitě volá po proměně smýšlení ve vědomí člověka vůči věcem a bytostem přírody. Člověk vystoupil ze stvoření k samostatnému, svobodnému tvůrčímu bytí. Chce to «připustit» a podle toho jednat? Chce se místo sloužení pouze sobě nezištně a odvážně zasadit za ostatní a za jiné? Zemědělství postrádá, jak se stalo pod dominancí racionální technologie a jak pod trendem k digitálnímu řízení stále více stávat slibuje, kulturně obnovujících impulsů. Ti však, kdo mají odvahu hospodařit biologicko-dynamicky podle vlastních poznatků, si brzy povšimnou, že ze zárodečných počátků ostrůvkovitě rozkvétá nová kultura, která vyzařuje. Jsou pak naplněni jistotou, že nastoupená cesta, kolik překážek se jim

24

také – snad jen z maloměšťácké malodušnosti a zpátečnictví – staví do cesty, je zde a nyní schůdná.

Tato kniha chce ukázat na vnitřní a vnější kroky této cesty, jak se vynořují pro toho, kdo se ji pokouší jít z poznatků antroposofické duchovní vědy v biologicko-dynamickém zemědělství. Na této cestě se člověk prožívá vždy jako ten, kdo stojí na začátku. Ideje získané z duchovní vědy jsou vodící hvězdou každodenní práce, co je uskutečnitelné, je dílem fragmentárním ve vývoji, jehož plodnost teprve odhaluje tvůrčí síla těchto idejí, a tím i jejich pravdu. Teprve v idejemi vedené práci tkví pramen prožívání pravdy. Člověk si při tom uvědomuje skutečnost, že úsilí biologicko-dynamického zemědělství není časově podmíněnou alternativou jako jiné k chemicko-technickému zemědělství, nýbrž vědomostně-historicky navazuje na červenou nit, která se táhne v neustálé metamorfóze dějinami předkřesťanských vysokých kultur a věky po Obratu časů až do dneška. Stane-li se člověk tohoto vědomým, ožije idea vývoje. Vlastní ideál se naplňuje jistotou poznání; člověk se cítí sám jako ten, kdo se stává, vsazen do úkolu, jenž impulzuje k uchopení červené niti, aby na ní do budoucnosti pokračoval v přadení, v vědomě cvičícím překonávání úvodem zmíněné emancipační propasti mezi člověkem a světem.

Dottenfelderhof, podzim 2020

Manfred Klett

25

První část

27

Polarita průmyslu a zemědělství

Podíváme-li se na situaci v zemědělství nejen v celé Evropě, kde bylo západně-křesťanské zemědělství kdysi kulturotvorné, ale po celém světě, nemýlíme se v úsudku, že ztratilo svůj někdejší kulturní význam a nakonec se stalo jakousi zátěží civilizačního vývoje. Svědčí o tom přemíra skutečností. Zemědělství jako kulturotvorný impuls, který se v největší rozmanitosti rozšířil a prožíval napříč zeměmi a národy světa, ustoupilo civilizační uniformitě. Jako nosný kulturní prvek lidstva propadlo smrti. Vždy, když něco umírá, je na současníky vznesen požadavek, aby si takovou smrt uvědomili, stejně jako její okolnosti a možnosti vývoje, které mohou z této smrti vzejít jako nové životní zárodky. Člověk, jenž dospěl k sebevědomí, potřebuje prožitek prahu smrti. Teprve smrt probouzí a osvobozuje poznávající pohled pro otázky, jaké poznatky je třeba získat, jaké podmínky je třeba vytvořit, aby mohl vzniknout nový život a bytí, tedy jakési vzkříšení k novému kulturnímu poslání.

Těchto otázek se, ovšem s vynecháním člověka, který si tyto otázky teprve klade, ve velmi omezené míře ujaly vědy. Z výzkumu čistě fyzické, vypočitatelné části skutečnosti přírodního celku, jdoucího do nejzazších podrobností, vzešly obrovské materiálně-ekonomické úspěchy, které lidi stále hlouběji vtahovaly do područí vědecky podložených technologických způsobů výroby. Rolnické zemědělství v tiché sociální revoluci bezděky propadlo, zpočátku pomalu a od 60. let 20. století mílovými kroky, industrializaci, a tím i své kulturní smrti.

V předtuše tohoto vývoje ožila na počátku 20. století v několika málo lidech vůle hledat cesty k reformě zemědělství z pramenů jemu vlastní životní zákonitosti, z jeho vlastního eticko-morálního fondu. Církev sice ještě byla ve vsi přítomna, ale její síla slábla, než aby mohla být rolníkovi na cestě do moderny, ke svobodnému sebeurčení a tím i při zacházení s novými technickými možnostmi nadále duchovně-morální průvodkyní. Mezi těmi několika málo jich bylo jen pár, kteří se na základě své profesní praxe probudili ke konkrétním otázkám po metamorfóze

28

starého v nové, budoucí. S těmito otázkami se obrátili na Rudolfa Steinera (1861–1925), zakladatele antroposofické duchovní vědy, s prosbou o vodítka k obnově zemědělství do budoucna. Této prosbě bylo vyhověno o Letnicích roku 1924 „Zemědělským kurzem“, který v rámci souborného vydání díla Rudolfa Steinera obdržel titul „Duchovněvědné základy pro zdárný rozvoj zemědělství“.^[6] Kurz se konal na statku zámku Koberwitz (dnes Kobierzyce) u Vratislavi (dnes Wrocław v Polsku) ve Slezsku.^[7] V osmi přednáškách je pohled zaměřen na souvislosti idejí, které vyzývají tvůrčí sílu člověka k činnosti ve dvou směrech. Jednak dovnitř, tím, že se člověk snaží tyto ideje duchovního bádání myslet v obrazech a myšlením je nechat stát se prožitkem. Jednak navenek, tím, že se člověk z tohoto prožívání idejí snaží utvářet přírodu určitého místa na zemi nad rámec přírodou daného bytí v celek zemědělství. Tento přístup předpokládá badatelské smýšlení jak ve vztahu k tomu, co se smyslům jeví jako přírodní základ statku, tak ve vztahu k tomu, co se jako výsledek duchovního bádání zjevuje myslícímu vědomí. Toto vědecké smýšlení otevírá svět skutečností smyslové i nadsmyslové povahy a zároveň kontext jejich vzájemných vztahů. V rozjímání o takových vztahových souvislostech, např. mezi sluncem a listovou zelení, měsíčními rytmy a povětrnostními jevy, květem a opylujícím hmyzem, žížalou a tvorbou humusu atd., se vytváří půda pro vnitřní prožitek, z něhož může vyrašit každý čin jako umělecký akt. V tomto smyslu je praxe antroposoficky orientovaného zemědělství skrz naskrz uměleckým děním: vnitřně vypracovaný prožitek idejí se přes most práce projevuje navenek. To, co je vyloženo ve výkladech Rudolfa Steinera v „Umění a poznání umění“^[8], lze zkráceně formulovat takto: Umění nastává, když se smyslové, žijící v nazírání, a – v něm skryté – nadsmyslové zvnitřní v hlubinách duše v prožitek a z tohoto prožitku se projeví ve vnějším světě. Umění takto raší

29

z duše člověka. „Lidé tak získají schopnost vytvořit něco, co obohacuje zemi, co je na zemi nové, co by bez tvé schopnosti [umělce; pozn. autora] neexistovalo, co je na zemi jako zárodek budoucnosti.“^[9]

Například úrodnost půdy je zrcadlem toho, jak detailně a zároveň komplexně jsou ve mně živé ideje, které představují tři pilíře skutečné půdní kultury, totiž: zpracování půdy, střídání plodin a hnojení.^[10] Tento příklad lze rozšířit na celek statku. Ten je zrcadlem toho, jaký obraz statku je živý v tamním pracovním společenství, a stejně tak jej lze specifikovat na každý jednotlivý úkon při zacházení s oživenou a oduševnělou přírodou.

Z uplatňování poznatků přírodních věd vzniká technika. Je produktem lidského vynalézavého ducha a zacházení se zákony, látkami a silami, které působí v neživé, tj. čistě fyzické přírodě. Pouze technický postup přerušuje vztahový poměr, který člověk při práci má, zčásti vědomě, zčásti nevědomě, k věcem a bytostem; pracovní postup stroje je pevně daný a ve stanovených mezích všeobecně platný. Uniká lidskému prožívání a tím uzavírá bránu k prožívání a vykonávání řemeslného umění, které tvoří most k oživené a oduševnělé přírodě.

Nakolik technika rozděluje, redukuje a činí si nárok na všeobecnou platnost, natolik umění spojuje, dbá na rozmanitost souvislostí a je o to pravdivější a produktivnější, čím individuálněji postupuje.

Zavádění techniky do zemědělství od 19. století s sebou přineslo sociální převraty největšího rozsahu. Ulevilo lidem od těžké práce, ale tím také vyracionalizovalo velkou část venkovského obyvatelstva z pracovního procesu. Zvýšilo produktivitu zjednostraněním systémů pěstování plodin a chovu zvířat a jako trvalý vedlejší účinek přivolalo na scénu globální ekologickou problematiku; zkrátka, technizace ve své vlastní dynamice napomohla globální industrializaci zemědělství a mezinárodní konkurenci, a tím i poklesu cen zemědělských produktů. Náklady na obrovské celosvětové škody na životním prostředí,

30

které přitom vznikají, nejsou připsány původci, nýbrž jsou uvaleny na bedra veřejnosti; jsou socializovány.

Rolnictvo, dosud zakořeněné v lidových tradicích, se s téměř stoletým zpožděním oproti městskému obyvatelstvu postupně probouzelo k sebevědomí, a tím i k sebeurčení, například ve volbě profesních drah.

Venkovské obyvatelstvo následovalo touhu po svobodě, aby se vymanilo ze spjatosti s přírodou a z vedení duchem národa (které se projevovalo v lidových tradicích a v uměleckém utváření duší národů), a aby v moderní době dělby práce – stejně jako předtím proletariát – nastoupilo namáhavou cestu sebehledání. Vyměnilo někdejší bezpečí v proudu tradic národů a duší národů za vyzývavé a zároveň lákavé nabídky moderní doby dělby práce. Do takto vzniklého duchovního vakua na venkově vtrhl ve druhé polovině 20. století s mocí přívalové vlny agrární industrialismus a zaplavil zbytek rolnického obyvatelstva, s nevyhnutelným důsledkem unifikace zemědělských metod s metodami průmyslové výroby. Touto unifikací jsou vytvořeny skutečnosti, které mohou každého zemědělce při troše sebereflexe dovést k mezním prožitkům, k prožívání vlastnoručně vytvořených rozporů, jež dávají podnět k poznávacím otázkám. Jedna taková poznávací otázka, nově se vynořující čistě z rozpolcenosti životní praxe, zní: Jsou výrobní podmínky v zemědělství stejné jako v průmyslu, nebo zde existuje principiální rozdíl? Odpověď na tuto otázku lze nalézt pouze na základě charakteristiky faktorů průmyslového způsobu výroby ve srovnání se zemědělským.

Podmínky výroby v průmyslu a zemědělství

Na počátku průmyslové tvorby hodnot stojí vynalézavý duch člověka. Jsou to myšlením zrozené ideje, které přiváděním z přírodního souvislosti vytržených přírodních zákonů, látek a sil neživé přírody do vzájemného působení lidskou prací vytvářejí mimo sféru stvořené přírody produkty (stroje, hnojiva, biocidy), jež pak jako zboží vstupují do hospodářského oběhu.

31

Výhled na úspěch vynálezu přiměje banku poskytnout úvěr na zřízení výrobního závodu. Řečeno jinak: duch člověka (idea) tvoří kapitál, a ten se prací sráží v budovách, výrobních prostředcích, surovinách, energii atd. Max Weber — německý národní ekonom a sociolog (1864–1920) — konstatoval: «Neživý stroj je ztuhlý duch.»^[11] Duch nyní usiluje dál o uskutečnění vynálezu; impulsuje k práci. Teprve prací vzniká výrobní zařízení a v něm v rozmanitých pracovních úkonech výroba produktu. To charakterizuje průmyslový výrobní proces: hodnoty vznikají čistě tím, že vynalézavý duch určuje průběh lidské práce a tuto práci nejrůzněji modifikuje, přičemž vnější výraz tohoto ducha je třeba hledat v různotvárné konfiguraci kapitálu.^[12] Příroda v podobě surovin a energie přitom tím více ustupuje do pozadí, čím více lidské inteligence vstupuje do výrobního procesu, čím více se tedy tento proces člení dělbou práce. Dělba práce nadto zlevňuje výrobu zboží, a tím ještě více posiluje expanzní tlak průmyslu a řemesel až k zikomercionalizování veškerých služeb. Kapitál vzniká na jedné straně vynalézavým duchem člověka a dělbou práce, na straně druhé sám o sobě zajišťuje, že se dělba práce rozrůstá do neměřitelna. Průmyslový výrobní proces tím hrozí, že se zcela emancipuje od přírody a — cestou digitalizace — od pracujícího člověka. Stává se přemocným protipólem zemědělství a hrozí prolomit obě zábrany, které by jej měly měřitelně udržovat v mezích — totiž přírodu a právní řád.

Výrobní proces končí výrobou zboží, do něhož vstoupily výchozí idea vynálezce a znalosti a schopnosti mnoha lidí v dnes světem prostupující dělbě práce. Kapitálem — tedy ztuhlou ideou — řízená práce se materializovala v konečném produktu a propůjčila mu hodnotu, která při výměně hodnot na trhu dostává cenu. Vezme-li se v úvahu, z čeho hodnota vzniká — v posledku je to prací vedená duchem —, pak cena není kalkulovatelná. Její vznik podléhá nepředvídatelnostem a zkreslením, jejichž příčinou je zejména to, že půda, kapitál a lidská práce jsou pojímány jako obchodovatelné zboží, a tím jako

32

Kostenfaktor do tvorby ceny. Přesto se ceny — zdánlivě — stávají kalkulovatelnými, přestože jsou daleko od skutečné hodnoty výrobků, a to tím způsobem, že vše, co vstupuje do výroby, se pojímá jako zboží, a tím se převádí na nákladový faktor vyjádřitelný v penězích. Do ceny průmyslového výrobku tak vstupují veškeré výrobní náklady včetně mzdových nákladů a rezervy — odpisové sazby — prostřednictvím níž lze spotřebovaný výrobní kapitál (opotřebení strojů atd.) refinancovat a obnovit na aktuální úroveň.

Pro průmysl platí, že výrobní prostředek se neobnovuje sám od sebe. Místo jeho vzniku je odděleno od místa jeho výkonu. Průmyslový výrobní proces spotřebovává konečné zdroje surovin a energie; vytváří odpad a výrobní prostředky samy podléhají opotřebení a rozpadu. Vzniká odpad, který se — pokud jej nelze s vysokými náklady vrátit do oběhu energie a surovin — hromadí jako hypotéka pro vzdálené budoucí časy na Zemi (např. jaderný odpad), zatěžuje vodu a vzduch a vyvádí z rovnováhy tepelný hospodářství. Průmyslové výrobě jsou dány meze růstu, její energetická a surovinová bilance je negativní. Čím méně má příroda podíl na průmyslové výrobě, čím více tedy lidská inteligence ovládá výrobní proces — například při výrobě počítačových čipů —, tím více se výroba uskutečňuje s dělbou práce a tím více se stává nezávislou na místě. Teoreticky by bylo možné vyrábět vysoce technologické výrobky na libovolném místě na Zemi — například na umělém ostrově v moři — a odtud pokrývat světovou poptávku po těchto výrobcích.

Zemědělství je polárně k průmyslu zasazeno do celého přírodního hospodářství, do «*Oikos*». Tvorba hodnot je výkonem přírody. Z vzájemného vztahového přediva neživé (fyzické), oživené a oduševnělé přírody a pod vlivy kosmu ve veškerém rytmickém dění vzniká jako její výrobní výkon zrno obilí, mrkev, mléko atd. — a to v přísné vázanosti na místo. Příroda je tou, kdo vyrábí; člověk přistupuje k ní a svou prací řídí její tvořivou sílu. Výrobní prostředky nejsou stroje, traktor, kombajn atd. — ty jen nahrazují a zesilují výkony lidské ruky a tažné síly zvířat —, nýbrž úrodná půda, plodotvorné, výživu nesoucí rostliny a domácí zvířata se svým rozdílným přínosem k výkonu. V přeneseném smyslu tvoří tyto výrobní kapitál zemědělství.

33

34

Abbildung 1: Die Polarität der Erzeugungsbedingungen in Industrie und Landwirtschaft.

34

Jsou tím produktivnější, kvantitativně i kvalitativně, čím více se na každém provozním stanovišti nacházejí ve vzájemně se podporujícím vztahovém předivu. Přirozenou cestou se uzavírají do biocenóz, do menších i větších biotopů.

Pracovní a duševní výkon člověka si vyhrazuje právo utvářet to, co příroda zakládá, ve vyšší celistvost, v co možná uzavřený organismus — v zemědělský podnik. S pohledem na kosmicko-pozemské podmínky výroby v zemědělství z nich nutně vyplývá utvářecí princip rozmanitě se členícího organismu. Ten tvoří v souhrnu výrobní prostředek zemědělství a stojí tak polárně naproti výrobnímu prostředku průmyslu, mechanismu. Mechanismus stojí na jednostrannosti, organismus na všestrannosti.

Rozezná-li a ocení-li člověk plný dosah polarity podmínek výroby — v průmyslu, kde vyvěrají z ducha člověka, a v zemědělství, kde jsou vlastní přírodě —, pak v zemědělství nelze v přísném smyslu tvořit kapitál. Neboť to, co je z duševní síly člověka vynaloženo jako práce na přírodu, nestuhne v žádný výrobní prostředek, který by stál vedle přírody jako stroj; nejsou tu z přírodní souvislosti izolovány suroviny, energie a přírodní zákony a znovu kombinovány. Duševní výkon spočívá naopak v tom, myslet pojem uzavřenosti organismu jako celku, a pracovní výkon v tom, produktivní síly v přírodě účinné podle tohoto pojmu uspořádat a uvést do vzájemného spolupůsobení. Utváří-li se zemědělský podnik věrně svým podmínkám výroby, je nepřetržitě se stávající celostí, která zahrnuje jednajícího člověka a která se v samotném výrobním procesu sama reprodukuje. Tvorbu kapitálu v zemědělství — přeneseně řečeno — je proto třeba hledat především v časovém dění, totiž v zachování a rozvoji výrobních prostředků, kulturních půd, kulturních rostlin a domácích zvířat v kontextu nadřazené celistvosti hospodářského organismu.

Průmysl a zemědělství se k sobě mají jako technologie k umění. Čistě technologický postup tíhne k automatizaci, k regulační technice. Člověk stojí vně výrobního dění nebo se stává docela zbytečným. Zemědělství však je, svou nejhlubší podstatou, právě tím uměním, že pracující člověk jako celý člověk s celou silou své duchovní duše se dává do služby

Produktivním silám přírody. Zemědělství potřebuje pracující ruku, ba mnoho rukou; průmysl potřebuje vynalézavého ducha a kapitál, který lidskou pracovní sílu organizuje dělbou práce, nebo ji zcela zbytečnou činí.

35

Ze zemědělství vycházejí produkty, především potraviny, po nichž má každý člověk každodenní potřebu. Vstupují na trh s průmyslovým zbožím, tj. zbožím vyráběným dělbou práce, do hodnotového vztahu, který se odráží v ceně. Cena průmyslového výrobku podléhá s pokračující dělbou práce zlevňování. Jestliže se zemědělský produkt už pro kolísavé podmínky prostředí, škůdcové kalamity atd. nedá kalkulovat, pak průběh tvorby ceny zemědělských produktů zůstává zcela ve tmě. Je přece obdarovanost, tj. produkční síla každého zemědělského provozního organismu, jiná. Bez vyrovnání cen v rámci hospodářsky asociativních sdružení, v nichž «hodnota zboží je určována vzájemným vztahem zboží»¹², by pak musel mít každý statek své vlastní tržní ceny. Skutečně se toto přibližně praktikuje v hnutí CSA.¹³

Především platí, že zemědělství ve srovnání s průmyslovým podnikem nutně vyrábí draze, protože zlevňující princip dělby práce odporuje jeho podmínkám výroby, totiž mnohosti v celistvosti. Snaží se tomu uniknout přechodem k průmyslovému způsobu výroby. Celistvost provozního organismu se k tomu rozebere, rozloží na části. Každá část se sama o sobě se značným vynaložením kapitálu stane průmyslově-zemědělským jednotlivým podnikem, který za zdánlivě kalkulovatelných rámcových podmínek vysoce specializovaně vyrábí masy a ovládá trh nesoutěžitelně levně. Toto zlevnění je však klamem, protože následné náklady vzniklé ničením životního prostředí, poškozováním výživné hodnoty produktů a náklady subvencí — subvencované nerozumnosti — jsou nakládány na bedra společnosti mimo trh. Kdyby tyto skryté náklady byly přičteny k ceně výrobce průmyslového^[13]^[14]

36

Landwirtschaft přičteny, ztratila by svou přemoc na trhu; tím by vyšla najevo skutečnost, že vyrábí zdánlivé hodnoty.

Jak se cena v zemědělství tvoří, je okultní fenomén, který se prostřednictvím snah jako «free-trade» — nezaměňovat s dohodami o volném obchodu — nebo také v případě erzeuger- und Verbrauchergemeinschaften začíná kousek po kousku vyjasňovat. Cena zemědělské Urproduktion jako taková není kalkulovatelná; hodnotově-určující faktory pro ceny zemědělské Urproduktion jsou:

Přírodní nadání v oblasti vzájemného působení stanovištních faktorů země, vody, vzduchu a tepla, jakož i geomorfologické krajinné podoby.
Přírodní nadání v oblasti tvořivých sil, které jsou vlastní přírodním bytostem (rostlinám, zvířatům atd.) a jejich účinnosti v rytmech ročního běhu.
Ideami vedená práce člověka.
Uvážlivé sladění všech orgánů do celku provozního organismu člověkem.

Prostřednictvím spolupůsobení těchto faktorů vzniká — polárně k tvorbě hodnot v průmyslu — objektivní hodnota produktů, jako je hodnota pšenice, mléka, chleba, sýra atd. Cena by pak byla spravedlivá, pokud by této objektivní hodnotě odpovídala nebo se jí alespoň přibližovala. Jak ale lze tuto cenu uchopit?

Nad to je tvorba hodnoty zemědělské Urproduktion určována dvěma vlastnostmi: Zaprvé schopností v průběhu výrobního procesu samé sebe znovu vytvářet, a zadruhé tím, stát se potravinou pro člověka a zvíře. Pšeničné zrno například je společně s půdou, do níž je zaseto, výrobním prostředkem pro příští žeň, a zároveň je chlebovým obilím. Kráva se reprodukuje v teleti, a v souvislosti s tímto dějem spočívá její schopnost dávat více mléka, než je zapotřebí k odchovu telete. Výrobní prostředky zemědělství mají tu vlastnost, že se v průběhu výrobního procesu mohou samy vytvářet a zároveň se mohou stát potravinou pro člověka a zvíře. Náleží zemědělci, aby podmínky pěstování a chovu utvářel tak, aby obě schopnosti na vysoké úrovni v průběhu výrobního procesu trvale udržovaly rovnováhu. To znamená: musí zde a nyní pěstovat pšenici atd., chovat, krmit, ošetřovat a šlechtit krávu atd. tak, aby tyto výrobní prostředky živého zachovávaly své zvláštní vlastnosti až do vzdálené budoucnosti

37

nebo dokonce nabývat nových, jak to odpovídá proměňujícím se výživovým potřebám.

Tato skutečnost především zakládá zásadně polární způsob výroby v průmyslu a v zemědělství. Projevuje se také v tom, že zemědělské výrobní prostředky — půda, rostliny, zvířata — díky své schopnosti sebeobnovení nelze odepisovat. Co je v průmyslu odpis jako kapitálová rezerva, tím je v zemědělství hodnotuchující a rozvíjející síla hospodářského organismu jako celku. Nahrazení lidské pracovní síly a zvířecí tažné síly strojem přineslo nicméně zemědělství vysoké odpisy, které se nevztahují na výrobní prostředek jako takový. Ne kombajn však produkuje obilí, ne dojicí stroj mléko, nýbrž život, svět sil vytvářejících vztahy, jenž má svůj původ v bytostné povaze živé a oduševnělé přírody.

Cena zemědělských produktů by tedy byla přiměřená teprve tehdy, kdyby odpovídala jejich objektivní hodnotě. Jistým měřítkem by mohlo být, kdyby cenová struktura prvovýroby zemědělského hospodářského organismu — tedy bez dalšího zpracování — pokrývala provozní náklady i obživu všech spolupracovníků a jejich rodin od jednoho roku sklizně do druhého.¹⁴

To předpokládá odbytové struktury, které v regionálním okruhu sdružují zemědělce, zpracovatele, velkoobchodníky a maloobchodníky i spotřebitele, kteří chtějí v tomto smyslu spoluutvářet. Na rozdíl od průmyslu je zemědělství zaměřeno na regionální hospodářství. Odpovídajíc svým výrobním podmínkám, produkuje v celé své rozmanitosti všude tam, kde žijí lidé a kde to tyto podmínky dovolují. Je proto zcela přirozené, že nejkratší cesta od výrobce ke spotřebiteli je nejlevnější a zároveň nejšetrnější ke kvalitě.

Také zemědělství, pokud jde o čistý kosmicko-zemský výrobní proces, produkuje odpad, avšak nikoli odpadky. Odpad pochází z živé a oduševnělé přírody, z rostlinných a živočišných zbytků, které se vracejí do lůna přírody a přeměňují se v humus,^[15]

38

Nositelé úrodnosti půdy, přeměňují. Při řádném hospodaření, ve smyslu organismového principu, se látkový a silový haushalt statku do značné míry regeneruje sám. Průmyslové spotřebě energie a surovin stojí naproti výstavba, samovyrobené hnojivo a nová tvorba humusu. Čistá prvovýroba zemědělství má při zohlednění všech opatření sloužících výstavbě půdy (hnojení, osevní postup, zpracování půdy) kladnou energetickou bilanci. Tato skutečnost je dnes obrácena v pravý opak vysokým nasazením kapitálu v podobě dusíkatých hnojiv, pesticidů, cizích krmiv a energie. Třeba zmínit i erozcí podmíněné ztráty půdy, dokonce i na mírně skloněných plochách průmyslově provozovaného zemědělství (zejména při pěstování kukuřice). Celkohospodářsky a z hlediska budoucnosti však má zemědělství úkol postarat se o vyrovnání záporné energetické bilance průmyslu.

Vidíme: polarita průmyslu a zemědělství musí být promyšlena radikálně a důsledky pro veškerý kulturní život musejí být přísně vzaty na zřetel. Bez vyrovnání tohoto obrovského pole napětí nemůže dojít k ozdravení hospodářského života. Teprve nalezení ceny zemědělských výrobků v regionalitě trhu a asociativním svazku s navazujícím zpracováním a obchodem může dát cenové tvorbě v dělbou práce organizovaném hospodářství orientaci. Měrový vztah k cenám v průmyslu a řemesle se musí v budoucnosti určovat podle zemědělské prvovýroby.

Již samotné nazření disparity výrobních podmínek v průmyslu a zemědělství poukazuje na to, že pro zemědělství je organismus především bytostně přiměřeným utvářecím principem jeho tvorby hodnot. Organismový princip byl vývoji zemědělství — byť vždy za zcela jinak utvářených kulturních poměrů — vždy imanentní. Co se dnes musí stát otázkou vědecky fundovaného, vědomého porozumění organismu, vyvěralo v dřívějších dobách z lidově-instinktivního, moudrostí prostoupeného jednání. Vývoj vědomí lidstva a spolu s ním dějiny zemědělství se v hlavních rysech zrcadlí v tom, jak lidé postupně učinili organismový princip přírody imanentní — z čím dál vědomějšího prožívání vlastního tělesného organismu — základem pravého umění zemědělství.

39

Organismový princip v zemědělství v zrcadle vývoje vědomí lidstva

Pravěk

Počátky zemědělství sahají hluboko do předhistorické doby. Lidstvo žilo v pravěku ještě v naprosto jiných stavech vědomí a pozemských poměrech. Schilderungen Rudolfa Steinera o těchto raných stavech evoluce člověka a Země nám nad tím dávají vysvětlení. V dobách poslední kontinentální profilace a velkých horotvorných procesů Země, tzv. «atlantské epochy», žilo lidstvo, které ještě nemyslelo v pojmech, nýbrž které v rozvinutém, duchovně inspirovaném instinktivním životě spolužilo živé tkaní přírody a tvůrčího ducha a které takto prožité dokázalo uchovávat s takřka neomezenými silami paměti.

Sledujeme-li Steinerovy schilderungen v jeho «Tajné vědě v obrysu» a «Akašské kronice»,^[16] pak se někdejší, bytostně geistický kosmos prožívající, snivé vědomí atlantské lidskosti rozvinulo v epochách poatlantských vysokých kultur až k dnešku k Zemi se obracejícímu sebevědomí. Hledáme-li zde přiřazení k epochám, jak je popisuje geologie, lze je přibližně ztotožnit s časovým úsekem, který je vymezen *neozoikem* nebo *terciérem* a *kvartérem*.

Z instinktivního propletení atlantské lidskosti s věcmi a bytostmi přírody a s duchovostí kosmu je pochopitelné, že lidé pod vedením bytostí nad nimi duchovně stojících disponovali schopnostmi působit na život rostlin (trav, bylin, stromů) a zvířat (savců, ptáků, hmyzu), jež se — tak jako oni sami — nacházely ještě v tvárném stavu. Atlantané nesli v sobě dědictví poslední periody lemurské epochy — geologicky přibližně *mezozoikum* —, v níž byli tito ranní předlidé obdarováni Já, individuálním bytostným jádrem.^[17] Posláním tohoto Já bylo pak v následujících atlantských kulturních věkách profilovat podobu fyzického těla člověka a tím položit zárodek k

40

rozvíjení vyšších stupňů vědomí až k probouzejícímu se sebevědomí.^[18] Tento vývoj završily velké doby ledové.

Urindická kultura

Takzvaná «poatlantická kulturní věky» — geologicky: *holocén* — začala po ústupu ledové pokrývky v Evropě a ve středoasijských pohořích, zanechávajícím mohutné vrstvy sutin a sprašových nánosů, jež se dodnes staly výchozím materiálem pro vznik půd. Ve Starém zákoně i v mýtech národů je odkazováno na «velkou potopu», na potopu světa. V tomto mytickém obraze byl zaznamenán — jak z hlediska dějin Země, tak z hlediska dějin vědomí — zánik bájného kontinentu Atlantidy na sklonku atlantské doby, geologicky *terciér* a *kvartér*. Jako první z poatlantských kulturních věků rozkvétala «urindická kultura» v osmém až šestém tisíciletí před Kristem.^[19] Navazující velké kultury

41

podél pásu táhnoucího se od východu na západ, který tvoří přechodnou zónu mezi tehdejšími severními glaciálními a jižními pluviálními oblastmi. Tyto jižní oblasti chovaly kdysi bohatý rostlinný a živočišný svět; dnes se tam rozkládají pouště.

Žádné vnější dokumenty z těch pravěkých dob nepodávají svědectví o vysoké kultuře staré Indie. V ní se odehrál krok vědomí směrem ke kontemplatnímu prožívání božské moudrosti, do níž se praindický člověk cítil vpleten jako do své duchovní domoviny. Bytostně mu prosvítala skrze veškeré pozemské bytí. Teprve pozdější době bylo vyhrazeno — přibližně v přechodu do třetího tisíciletí před Kristem —, aby se se ztrátou někdejší bezprostřednosti k duchu dostavil pocit, že smyslový svět je pouhý zdáním, je máján. V tomto probouzení k soumračně kosmickému vědomí stál praindický člověk pod vedením kněžství a byl řízen vysokou moudrostí sedmi velkých učitelů staré Indie. Tito praučitelé byli nazýváni sedmi svatými Rišii; skrze ně hovořila «největší tajemství naší sluneční soustavy, světa vůbec».^[20]

Slabé ohlasy tohoto důvěrného, po dlouhé věky přetrvávajícího obrácení k duchu se objevují teprve ve třetím kulturním stupni Indie, ve druhém tisíciletí před Kristem, v moudroslovných knihách Indů — ve svatých písmech Véd a Bhagavadgíty. Toto snové probouzení k vyšší úrovni vědomí, k prožívání silových rytmů a bytostí planetárního kosmu, vděčí praindický člověk tomu, že Já se sesunulo do druhého bytostného článku člověka — do étherického těla. Teprve nyní vznikla ostrá hranice mezi nočním bezvědomím a denním bděním.

Praindické kulturní věkové období se rozvíjelo — stejně jako obě následující — v oblastech, kde si příroda svými silami a látkami sama vytvářela půdu ke své úrodnosti, sama se spořádávala v «organismus v

42

přírodním růstu» gestaltovat.^[21] To bylo příznačné pro oblasti ukrývající přebohaté rostlinné a živočišné dění v povodí řek Brahmaputry, Gangy a Indu, vyvěrajících z Himalájí. Spolupůsobení čtyř živlů — země, vody, vzduchu a tepla — bylo obdařeno takovou juvenilní silou, neustále se obnovující v rytmech ročního běhu, že jen nepatrné péče bylo třeba, aby sloužilo potřebám tehdejších lidí. Praindický člověk byl oddán kontemplaci. Fyzicko-smyslový svět mu byl cizí; usiloval o zachování svazku s domovem v duchu.

Staropersská kultura

Staroorientální íránská vysoká kultura navazovala časově i zeměpisně — v postup na západ — na kulturu praindickou.^[22] Jako u ní platí, že přesné zeměpisné vymezení je obtížné; chybějí soudobé nálezy, z nichž by bylo možno usuzovat na výšku a jedinečnost této kultury — nebo spíše, skutečná svědectví nejsou jako taková rozpoznána. Přihlédne-li se k tomu, co je známo, ve světle Steinerova duchovního bádání, nebude se daleko od pravdy, zda se odhadne, že se tato kultura rozkládala od Západního Himálaje (Pamíru) přes Hindúkuš se středem v Afghánistánu až po Baktrii ve východním Íránu. Na sever se staropersský kulturní prostor otevíral přes malá i větší říční údolí podhůřích do předhůřních stepí a pouští. Dvě z tamních řek — Amudarja a Syrdarja (v antice: Oxus a Jaxartes) — překonávají step a ústí do Aralského moře. Polarita pouštní stepi a vysokohorského masivu, jakož i kočovné turanské prapopulace a usedlých, pozemsky zdatných Peršanů nemohla být výraznější. Vzestupný, na budoucnost orientovaný kulturní národ prastarých Peršanů se musel v mnohých válečných střetnutích ubránit přívalu Turanů, kteří zachovávali starší stupně vědomí. A přece mýtus vypráví o králi Turanů, «Džamšídovi», jenž prý přivedl své národy ze severu dolů do Íránu. Od slunečního boha Ahury Mazdy obdržel zlatý dýku — praobraz nástoje obrábějícího zemi

43

přetvářejícího pluhu, dýka, «jež dává lidem sílu, aby si vnější smyslový svět zpracovali».^[23] Táž sluneční božskost Ahury Mazday je i velkým inspirátorem Zarathustry, vůdce íránských národů, záhy po atlantské katastrofě.^[24] Tuto vznešenou individualitu nelze zaměňovat s historickým Zarathustrou nebo Nazaratem ze 6./7. století př. Kr., jenž je mu svou bytostnou povahou tak blízký — s Pythagorovým učitelem. Na pra-Zarathustru, zakladatele staropersské kultury v 6. předkřesťanském tisíciletí, navazují i staropersská mystéria, jejichž učení vzdáleně doznívají v zoroastrijské Avestě. Avesta, jež svou písemnou podobu získala teprve kolem obratu časů, je odvozována od historického Zarathustry z doby perských Achajmenovců (kolem 600 př. Kr.).^[25] Avšak texty zpěvů Avesty (Gáth) poukazují na mnohem starší tradice, sahající ke mystijní moudrosti pra-Zarathustry. Antické prameny z platonské školy ukazují vedle historického i na pra-Zarathustru, jenž měl žít 6000 let před smrtí Platónovou nebo 5000 let před trojskou válkou.^[26]

Na místo kněžské vlády v starém Indii a působení sedmi svatých Rišiů nastoupili nyní kněží-králové, jejichž prvním byl předhistorický Zarathustra.^[27] Učení staršího Zarathustry zvěstovalo praprotiklad světla a tmy, dobra a zla, vznešeného slunečního bytí Ahury Mazday neboli Ormuzda a ducha temnoty, Ahrimana neboli Angra mainju, vládce hlubiny země. Zarathustra nabádal lidi, aby se nevraceli pouze v úctě k vznešenému slunečnímu bytí, nýbrž aby je aktivně skrze máju hledali v zevním smyslovém světě — obdělávali zemi, prozařovali ji světlem, přetvářeli rostliny v jejich orgánech v výživný plod a divokost zvířete proměňovali v duševní otevřenost vůči člověku. Velká část kulturních rostlin, které až do dnešního dne představují základní potraviny lidstva, v první řadě obilniny (pšenice a ječmen), ale i druhy zeleniny a ovoce pocházejí ze

44

V urperské kultuře, v době mezi 7. a 4. tisíciletím před Kristem.^[28] A právě tyto plodiny — nikoli kamenné nástroje *neolitu* — představují vrcholná umělecká stvoření této kultury.

V urperství se Já probudilo v Empfindungsleib, ještě nediferencovaném třetím bytostném článku člověka, v astrálním těle.^[29] Na tomto stupni pokračujícího vývoje vědomí vyhasínala síla starého instinktivního jasnovidectví a rostla schopnost — pod vedením mystérií a ze zažívání kosmicko-pozemských vztahů — přetvořit zemi, rostliny a zvířata. Sakrálně-magický vztah Atlantiďanů k působícím duchovním stvořitelským silám v zemi a kosmu se proměnil ve vztah sakrálně-umělecký. Bylo uměním urpersů, stavějíc na předchozích kulturních výkonech, v usídlení z instinktivní duchovní bezprostřednosti tak působit na duševní svébytnost určitých druhů zvířat, že se tato otevřela vůči člověku. Tím se zároveň hluboce přeměnila celá fyzicko-tělesná organizace zvířat. Ve svém obrácení ke zvířeti lidé formovali ze svého vnitřního prožívání v zevnějšku umělecké dílo: domácí zvíře. Oproti divokým druhovým příbuzným se domácí zvířata od počátku vyznačovala nesmírnou bohatostí forem. Přirozená vloha živočišného organismu byla jako celek přetvořena ke zvláštním výkonům látkové výměny, zpravidla na úkor aktivity nervově-smyslového systému. Stávání se domácím zvířetem spočívalo v umění udržet zárodečnou tvárnost po celý život. Domácí zvířata před člověkem neutíkají, ba naopak — vyhledávají jeho blízkost a potřebují ji.

Je příznačné, že Turané měli za erbovní zvíře divokého vlka, praotce všech psů. Starý Íránec naproti tomu nosil v erbu jeho uměleckou přeměnu — psa, nejstaršího ze všech domácích zvířat.^[30] Tak jako urperský člověk mohl — navazuje na předchozí kulturní výkony — prostřednictvím duševního působení na zvířata přetvářet jejich tělesnou formaci, mohl stejnou cestou prostřednictvím živého působit na tvarovou a plodotvorbu rostlin. Toto poslední je jeho největší sakrálně-umělecký čin. V prožívání nadsmyslových kosmicko-planetárních rytmů a v nich se zjevujících tajemství života působil přes životní organizaci rostliny až dolů do konfigurace fyzické organizace. Jako stín vrhaný

45

uchovává genom toto někdejší vtisknutí. To, co takto vzniklo z uměleckého aktu, se dnes stává předmětem svévolné manipulace. Velcí urpersičtí pěstitelé rostlin byli plastici bildekräfte živého. Měli schopnost přetvářet přirozeně daný typus rostlinného druhu ve tvaru i plodu v rostlinu výživnou. Pod vedením mystérií spočívalo jejich umění v tom, aby síly vedoucí k fruktifikaci a zrání přivedli k bytostné účinnosti ve všech orgánech rostliny: v kořeni (např. mrkev), ve stonku (např. kedluben), v pupenu (např. kapusta růžičková), v listu (např. salát, špenát), v květu (ovocné stromy), v semenu (obiloviny). Například u obilovin je reprodukční síla oproti divokým travám téhož druhu snížena — měřeno počtem semen —, a to ve prospěch zvýšené nährkraft pevně naplněných moučných těles (endospermu) obilných zrn. Avšak tento fruktifikační proces prostupuje celou obilnou rostlinou, poznatelný v zesílení a zbarvení stonku. Platí i zde, že zárodečná tvárnost bildekräfte rostliny je přesměrována do tvorby plodů a v ní po delší dobu udržována. Vznik uvedených výživných rostlin sahá před počátek třetího tisíciletí, a náleží tedy do doby kulturních okruhů impulzovaných urperskými lidmi.

Toto sakrálně-umělecké umění urpersičtí lidé nevyčerpali jen výtvářením domácích zvířat a kulturních rostlin, nýbrž vztahovalo se stejnou měrou — a výslovně — na zpracování půdy. Bodenbearbeitung se rozvíjelo tam, kde «organismus v přirozeném růstu» nabízel ideální předpoklady k rozvinutí. Byla to jmenovaná horská údolí a povodí afghánského a východoíránského vysočí, která se na jihozápadě ztrácela v pouštích a na severu v turánských stepních oblastech. Zde byl činný člověk vyzýván. Prostřednictvím důmyslných závlahových soustav — mj. zachycením pramenů v štolách ražených hluboko do svahů údolí — byl půda na jedné straně oživována vodou a na druhé straně rýhovým pluhem a motykou částečně přiváděna k odumírání. Zde se ovládání vzájemné hry smrti a života, zemři a staň se, stává uměním. Každý mechanický zásah do půdy znamená podněcování rozkladných procesů. Zde se tak zakládá vysoké umění ackerbau, které v souvislosti s pěstováním kulturních rostlin spočívá v ovládnutí životonosných kosmických a smrtonosných pozemských sil.

Se svým Já, tumpě vnímajícím v empfindungsleib, prožívá urperský člověk sám sebe jako sevřeného ve dvojnosti světla a tmy. Veden

46

skrze zarathuštrovská učení a prostřednictvím inspirací, jež vtékaly do mystérií, povznesl se urperský člověk na stupeň vědomí, v němž se mu slunečný duch — skrze máju smyslového světa — odkrýval ve své práci na zemi. V urperské kultuře začíná člověk ve svém vztahu k sobě i ke světu utvářet střed mezi kosmickými výšinami a hlubinami země.

Kultury starého Egypta a Mezopotámie

Postupujíce od východu na západ navazuje na druhý kulturní věk Urpersie třetí poatlantická kulturní epocha, která se na jihozápad rozčleňuje do kulturního prostoru starého Egypta a na západ v oblasti mezopotámského Dvouříčí do po sobě jdoucích kultur Babylónie, Chaldeje a Asýrie. Tato třetí epocha se rozvíjí od počátku třetího tisíciletí až do osmého předkřesťanského století. V ní vstupuje tehdejší lidstvo z mytologické pravěkosti neolitu přímo a bez přechodu do vnějšně historicky uchopitelného vývoje doby bronzové. Ve starém Indii to bylo sedm svatých Rišiů, kteří inspirovali průběh kultury z věšteckých míst přiřazených jednotlivým planetám. Na svaté Rišie navázal Zarathustra, jenž inauguroval urperskou kulturu a její mystéria. Zakladateli altegyptské kultury a jejích mystérií byli Thovt neboli Hermes Trismegistos; a zakladateli starého Mezopotámí, staré babylonsko-chaldejské kultury a jejích mystérií byli Gilgameš a s ním spjatý zasvěcenec Eabani.^[31] Na místo kněžského království Urpersie nastoupilo království — v Egyptě faraóni — avšak v těsném vztahu k mystériím. V tomto kulturním věku postupovalo lidstvo, z velké části za ztráty starého instinktivního hellsehen, k rozvinutí empfindungsseele.^[32] Pod vedením králů a mystérií v pozadí se empfindungsseele rozvíjela v postupném probouzení Já jako samostatný duševní článek. Tento krok k dalšímu projasňování vědomí vstupuje hned na počátku zřetelně do očí v nejmonumentálnějších sakrálních uměleckých stvoření lidstva — v pyramidách v Sakkáře a Gíze v Egyptě a v Sumeru, raném Babylónii, v zakládání měst, jež se mocnými hradbami ohrazovala proti okolní přírodě. Zde, jako v následujících dobách zvláště egyptské

47

Kultur si člověk dobývá vědomí o anorganicko-mrtvé, fyzicko-minerální přírodě. Vysoké schopnosti příslušníků urperské kultury a předcházejících dob — zasahovat proměňujícím způsobem do duševního bytí zvířete a pak do živé přírody rostliny, až dolů do fyzického organismu, a to umělecky zpodobnit ve stvoření domácích zvířat a kulturních rostlin — vyhasly. Lidé sestoupili z instinktivních duchem nesených stupňů vědomí zcela dolů do pozemského bytí. Probouzeli se k tomu, co se smyslům nabízelo jako vnější svět jevů, a v jeho zjeveních hledali tvůrčího ducha, který v nich účinně působí. Rozvíjeli na tom vědomí, které žilo v čisté duchem nesené citovosti. Do této se utvářející empfindungsseele však zároveň proudily inspirace a moudrostní poklady mystérií. Již ne duševní bytí zvířete, již ne živé rostliny promlouvalo k lidem instinktivní bezprostředností ducha — nýbrž látka a forma mrtvého bytí. V kameni, v Babylónii a Chaldei v pálené cihle, hledali vyjádření svého citového života v monumentálních, geometrických a plasticky přísných, vznešených formách. V Egyptě se toto umělecko-sakrální cítění vztahovalo zvláště k vnímáním duchovního, které působí v kosmu a v člověku. Vnější život se utvářel z velké části jako odraz královského a kněžského vedení mystérií. V mezopotámském kulturním prostoru se naproti tomu tato totožnost vnitřního a vnějšího více rozpadala. Zde působily impulsy Gilgameše do vnější kultury a zasvěcenci mystérií na ni měli menší vliv.^[33]

Také třetí poatlantský věk se rozvíjel tam, kde příroda nabízela k tomu vhodné předpoklady, kde souhra živlů — země, vody, vzduchu a tepla — se v rytmech ročního běhu formovala v „organismy v přirozeném růstu". Protikladnost mezi nimi stěží mohla být větší: na jedné straně životní tepna Nilu, která se hluboko zaříznutá táhne nubiijsko-egyptskými pouštními oblastmi, a na druhé straně rozlehlé úrodné roviny Mezopotámie mezi řekami Eufratem a Tigridem.

Ve vyšší míře než v urperské kultuře je to voda, jsou to každoroční záplavy a sedimentace humusu, jílu a jemných písků, které jako hnojení udržovaly půdy mladé. Co v celé

48

Rozmanitost pěstovaných druhů rostlin a chovaných druhů domácích zvířat již existovala, byla kulturním dědictvím prapůvodní Persie. Nyní se však vědomí obrací více k prostorovému rozměru Země. Umožnilo jim to brát přesné míry, formovat kámen dlátem a kladivem a spojovat jeden kámen s druhým, plochu k ploše, v tenoučké spáře – zkrátka: provozovat vysoké řemeslné umění a z síly vlastního citu vtiskávat mrtvému kameni každým úderem kladiva tvar. Tato schopnost určovala také zjemnění v obdělávání půdy, v kultivaci rostlin a v chovu zvířat. Přírodní podmínky však měly převahu; vzpomeňme na v Bibli zmíněných sedm tučných a sedm hubených let v Egyptě. A přesto dokázali lidé pomocí nejpropracovanějších zavlažovacích a odvodňovacích systémů zkrotit přírodní síly a prosadit se při budování své vyspělé kultury. Jedinečným příkladem takového uměleckého výkonu je Josefův kanál (arabsky: Bahr Júsuf), který ve středním Egyptě odbočuje z Nilu, vede asi 350 km podél západního okraje Nilu a u vstupu do oázy Fajjúm překonává práh okrajové údolní sníženiny. Odtud napájí v důmyslném zavlažovacím a odvodňovacím systému rozlehlou pánev oázy a činí z ní dodnes jednu z nejúrodnějších zahradních krajin Egypta. Vzhledem k tomu, že kanál dodnes nese jméno Josef a podle Emila Bocka^[34] nemůže být pochyb o tom, že se za tímto jménem skrývá biblický Josef, lze předpokládat, že právě on byl stavitelem tohoto kanálového systému. Josef, který působil v Egyptě v roce 1750 př. n. l., v sobě spojuje mysterijní kulturu Babylonie a starověkého Egypta.^[35]

V paralelních kulturách Mezopotámie a Egypta byla, stejně jako v předchozích kulturách pra-Persie a pra-Indie, nespoutaná voda rozhodujícím faktorem v «organismu přirozeného růstu». Nyní však byly vodní síly řek spoutány hrázemi, rozsáhlými systémy kanálů a příkopů, zdymadly atd. V nejvyšší míře to platilo pro Egypt, kde musela být rok co rok, po ústupu vodních mas zaplavujících údolí, půda čerstvě pohnojená nilským bahnem vysušena, poté znovu zavlažena a rychle sklizena před další záplavou. Rok co rok

49

verwandelte die Menschen ein extremes Naturbiotop v kulturbiotop – v zahradní krajinu.

Empfindungsseele –感覺魂 – lidí, kteří byli nositeli tohoto kulturního věku, se utvářela jednak skrze boží slovo, jež ústy králů a kněží vycházelo z mystérií k lidem, jednak skrze vlastní zkušenosti v zacházení s anorganickou přírodou, s kamenem a vodou. Z tohoto duší nesené, duchem prostoupené a zároveň zemsky zdatné duševní postoje vyrůstala gigantická umělecká stvoření: v kámen vytesané formy, kultovní rytiny, hrobové malby, tvarované a pálené hliněné cihly, hliněné desky s písmem a ornamentálně zdobené hliněné nádoby, jakož i plastické ztvárnění „organismů v přirozeném růstu" v zahradních krajinách.

Řecko-římská kultura

Čtvrtá poatlantská epocha začíná – po předcházející krétsko-mykénské přechodné kultuře – ve osmém století př. Kr. a končí na počátku novověku, na začátku 15. století n. Kr. Prozatím bude pohled omezen na proměnu vývoje vědomí až po obrat časů. Je to doba vzestupu starého Řecka k vrcholu jeho kulturního rozkvětu – a k jeho úpadku. Duchovní vedení vycházelo ze dvou duchovních proudů, z apollinských a dionýských mystérií,^[36] apollinského, které skrze smyslový jas nazíralo působícího ducha v přírodě a kosmu, a dionýského, které přivádělo tohoto ducha k prožití z hloubi nitra duše, skrze závoj duševních pohnutek. Už ne tak jako v předcházejících dobách to byli králové, kteří spolu s kněžstvem mysterijních míst udávali v kulturně formativním smyslu směr společnému životu národů; nyní to byl lid sám, ba jednotlivý člověk, který – veden mysterijním slovem – hledal určení svého osudu. Je to rodná hodina demokracie, nového kroku vědomí, jehož ohniskové místo bylo apollinské věštírně v Delfách. Právě zde – od jeho vrcholného rozkvětu až po postupné vyhasínání ke sklonku obratu časů – se jasně ukazuje, jak vysoký byl význam mysterijního světa v průběhu všech předcházejících kulturních věků: čerpat z pramenů moudrosti, jež se pohledu

50

Zasvěcených do vyšších světů ducha, vychovávat bytostné články člověka k nositelům postupujícího vědomí Já. V řecko-latinské epoše se to týkalo vstupu Já do rozumové neboli citové duše — po duši vnímavé druhé modifikace astrálního těla.^[37] Já se teprve ukazuje v rozumové neboli citové duši.^[38] Já sice už myslelo ze sebe samého, ale stále se ještě hledalo. Sókratés v pátém století př. Kr. ještě neříkal: „Říkám si", nýbrž: „Můj daimón mi říká." Já žilo i v jazyce ještě skryté jako činný aktér začleněné do slovesa, například: řecky paideuo = vychovávám; latinsky cogito = poznávám.

Věštírna v Delfách, otevřená všem, oslovovala duši rozumovou. Vychovávala k samostatnému myšlení. Kdo přicházel hledat radu, musel z vnitřního zesílení myšlení dokázat přinést otázku — a odpověď delfské Pýthie jej svou mnohovýznamností opět vyzývala k myšlení individuálnímu. Řectví v sobě neslo v odzvucích, zvnitřněnou, celou moudrosti mystérií minulosti. Starý Řek ale krok za krokem vystupoval z tehdejšího mysteriálního vedení; uchopoval sám sebe jako celého člověka, jako myslící osobnost, která — hledajíc ve všem střed — žila a darovala se v dokonalé harmonii mezi apollinským prožíváním světa a dionýským prožíváním vlastních hlubin duše. Z těchto dvou duchovně-skutečnostních pramenů tvořil Řek svá velká umělecká díla; tvaroval fyzicky-hmotnou mrtvou látku a vtiskoval jí svým duchem podobu. Ze soumraku mystérií vzešla úsvit řeckého uměleckého tvoření. Ať v plastice, architektuře, hudbě, malířství, básnictví nebo filozofii — ve všem stojí člověk jako obraz Božského ve středu. Z prožívání vlastní tělesné podoby tvoří sochy, které ve své čisté podobě pozdvihují člověka nad sebe sama do Božského, a staví chrámy, jejichž prostorová podoba je utvářena podle měr člověka. „Řecký chrám představuje uskutečnění vybudovaného organismu."^[39] A přece — tak nedosažitelně vysoko, jak stojí právě řecká plastika a architektura

51

před námi, přece jako by ji zastínil jistý tragický nádech. Co v starém Egyptě vzalo svůj počátek, dosahuje v antickém Řecku svého nejvyššího naplnění — totiž opracovávání a tvarování mrtvého kamene. Řekovi se podaří vdechnout kameni pouhou formou cosi jako život, zdánlivý život. Vtiskuje zvenčí do formy ducha, který v plastické živosti naplňuje jeho nitro; nedokáže však tohoto ducha vepsat do látky samé, aby se tato stala sама sebou tvořivou životodárnou substancí. Lidé první, a zejména druhé, postalantské kulturní epochy praperského světa měli díky své duševně-duchovní i tělesné konstituci a pod zarathuštrovským mysterijním vedením schopnost přivádět na svět umělecká stvoření tím, že substanciálně — plastickou proměnou duševního — vytvářeli z domácích zvířat a z živého kulturní rostliny. Ryze fyzicko-látkové kamene je však mrtvé. Řek tak stál před nerozluštitelností hádanky, jak lze kámen přivést k životu. Dokázal kameni propůjčit jen *zdánlivý* život — skrze formu. V tom spočívá velikost a zároveň tragika řeckého umění. Z hloubi své duše vytvořil ve svém lidském úsilí umění, které navenek v pozorovatelné podobě přináší do obrazu mysterijní minulost a dovnitř se stává zárodkem naděje na budoucnost — totiž zárodkem možnosti oživit samo erdig-materiální jako takové. Na popsaném pozadí vyvstává princip organismu opět v rozmanitě proměněné podobě. Začíná nyní zcela zárodečně prostupovat celý kulturní prostor Řecka — i v sociálním ohledu. Krajiny Řecka nesou samy o sobě božský, apollinský charakter, zcela na rozdíl od egyptských. Jako by to byli sami bohové, kteří v rozmanitosti krajinných povahy stvořili sobě podobu své bytosti. Pohled poutníka, bloudící šíří krajiny, jež se před ním rozkládá, nalezne záhy bod klidu — chrám zářící krásou a harmonií, jenž blahodárně vymezuje prostor nazírání. Tak se setkáváme s apollinskou svatyní v Delfách v těžko přístupné skalnaté horské krajině; jinak s chrámem zasvěceným Athéně, stojícím na skalnatých návrších a zachycujícím pohled již z dálky — jako akropolis v Athénách —, nebo nalézáme Héřin chrám uprostřed úrodných rovin.

Jinak než ve předcházejících velkých starověkých kulturách, v nichž byl «organismus v přirozeném růstu» utvářen velkými říčními oblastmi, jsou krajiny Řecka ve svém hrdinném, bohům rovném charakteru

52

jedinečná kompozice proplétajícího se a opět se uvolňujícího spoluhry čtyř živlů země, vody, vzduchu a tepla a světla. Země — mohutné, do výše se tyčící skály, kupící se horská pásma; voda — vyvěrá jako pramen ze skály a nejkratší cestou prahů a dravých potoků nebo malých říček spěje k blízkému mořskému pobřeží. Vzdušné a tepelné proudy, prozářené světlem, smíchávají se při východu slunce k nepopsatelným barevným závojům «Éós s růžovými prsty»,^[40] aby se vzápětí opět rozdělily, chvíli přebývaly v samostatném bytí jako živel a brzy se opět sešly k nové barevné kompozici.

Starý Řek nepociťoval přírodu jako něco vnějšího, od něho odděleného — hory a údolí, vrchy a roviny, prameny a vodní toky, omývané vodnými párami, vzduchem a teplem a přívalným světlem, prožíval jako protkané touž duchovností, již nacházel i živě tkající a duševně-duchovně podněcující v sobě samém. Toto cítění prodchnuté procitající rozumovou nebo citovou duší bylo podstatou jeho uměleckého bytí; z tohoto cítění tvořil Řek krajinu: pastýř otevřené horské výšiny se svými stády; pěstitel vína a ovoce terasování příkrých svahů; rolník vzdělával roviny obilím; a v blízkosti osad rozkvétala zahradní krajina. V celém řecko-latinském kulturním prostoru se organismus v přirozeném růstu, vyrostlý od prvopočátku, přeměňoval — zachovávaje přitom svůj příslušný typ — v drobné, členěné ovocnářské a zahradnické krajiny, jež byly jakýmsi zrcadlem utvářející se rozumové nebo citové duše.

Princip organismu nenašel ve starém Řecku zárodečný vstup jen do utváření krajiny, ani vyjádření jen v umělecké dokonalosti plastik a stavby chrámů, nýbrž stejnou měrou i v oblasti sociální — v polis. Řek se jako osobnost prožíval jako příslušník městského společenství; cítil se Athéňanem, Thébanem, Sparťanem a tak dále. Polis však bylo otevřené město, sahající ven a zahrnující okolní krajiny; obětní oltáře stály ve svatém háji, venku mimo chrámy, ve volném lánu. V polis byl uchystán organismus vyššího řádu — jednota města a okolní krajiny.

V římství a řectví se rozvíjela rozumová nebo citová duše polárním způsobem. V Řecku vstoupila do vztahu ke staré moudrost mystérií, k tomu, co se zrodilo z nejniternějšího duchovního života

53

navenek umělecky ztvárnit. «Říman [...] přetvářel podle svého ducha nejen kámen a kov, nýbrž i celé velké lidské společenství.»^[41] «Republikánský Řím není nic jiného než lidská moudrost, jež nastupuje na místo staré moudrostí kněžské.»^[42] Zde je to nyní lidská chytrost, která upravuje vztah člověka k člověku; je to hodina zrodu jurisprudence. Ta je vybudována čistě na prožívání osobnosti, na já, jež se odhaluje v rozumové nebo citové duši. Probouzí se právní cit a z něho vyrůstají právní pojmy, které ctí princip rovnosti a vtiskují se do všeobecně platného zákona. Právo se vztahuje přednostně na předměty světa přítomnosti, a tedy i na osobní disponibilitu s půdou. Vlastnictví, a s ním dědické právo, disponibilita přesahující smrt, má v tom svůj původ. V Římanovi se člověk stává zcela osobností. Jeho vědomí se obrací na protějšek, na druhého člověka a na přírodu, která ho obklopuje. Z toho vyplývá vztah, jenž se — na rozdíl od starého Řeka — projevuje ve více distancovaně-pojmovém způsobu; myslí racionálně ze sebe sama ven a stává se tím schopným pro pozemské. «Organismy v přirozeném růstu» Itálie a Sicílie, geomorfologicky příbuzné řeckým, již nejsou duchem prostoupené vnějšno, jež by spoluznívalo s vnitřním duchovním životem. Pohled Římanovy je více upřen na geopolitické zájmy, na užitek přírodních zdrojů pod imperiálními hledisky — jak vojensky, tak i zemědělsky.

Jak velmi lidská ratio pozvolna začíná proměňovat dané přírodní podmínky a členit je, odhaluje Vergiliova poezie v jeho «Georgice».^[43] On, Říman z Mantovy, stále ještě dýchající řecký duch, podává v něm ve slově básnickém celkový pohled na zemědělské praktiky v století před obratem časů: V polním hospodářství orbu, okopávání, setí, sklizeň a mlácení, význam úhoru a osevního postupu, zavlažování půdy, přepásání příliš bujně rostoucího obilí, péči o osivo, pozorování počasí a dbání na chod hvězd a mnoho dalšího; v ovocnářství vegetativní rozmnožování a techniku roubování, řezu, který druh stromu

54

vyhovuje na jakém stanovišti v jaké krajině; ve vinohradnictví vyzimování zorané skývy, vysazování a hnojení sazeniček, zakládání kolového systému, řez atd.; v chovu hospodářských zvířat potulný pastýř se svými ovcemi, kozami, prasaty a stády skotu, chov a krmení podle druhu využití. Celou jednu kapitolu věnuje nakonec chovu a plemenitbě včel. V římském kulturním okruhu se rozprostírá přes krajiny síť vlastnického a pachtovního práva. Jako výchozí a vztažný bod racionálního hospodaření vznikají statky a stáje (chov koní) i zásobní hospodářství.

To, co v tisíciletích postupného vývoje vědomí plynulo z mystérií coby moudrost do utváření každodenního života, přineslo zralé plody v uměleckých stvořeních: Na rovině oduševnělé přírody formováním k domácímu zvířeti, v oživené přírodě vytvářením kulturních rostlin, v mrtvé přírodě plastickým tvářením kamene do zdánlivého života. S postupným utichnutím mystérií ke konci starověku vyschl i tento pramen inspirace pro uměleckou tvorbu. Co kdysi přinášelo kulturu, ztuhlé se nyní v pouhé kulturní dědictví. Ve svých «Georgicích» nechává Vergil silou rozumové nebo citové duše toto kulturní dědictví ještě jednou ožít v básnické poezii.

Kultura novověku

S počátkem 15. století nastupuje páté poatlantské období, v němž Já vstupuje do třetí ze tří článků duše, do mieliala wa temba.^[44] Člověk se probouzí k sobě samému, k sebevědomí, tváří v tvář světu prožívanému jako předmětný. Vzniká zpočátku nepřekonatelná propast mezi sebevědoměním a tím, co vyvolává svět jevů. Ve svém Já, jež sebe sama poznává, může však člověk nalézt v sobě pramen ducha, «Já jsem», které se sice na jedné straně vnímavě staví vůči světu a na druhé straně se může poznávající spojit s duchovně-bytostným skrytým ve smyslových jevech. Co kdysi instinktivně proudilo do prožívání duše, nyní může být vědomě poznáno ve svém bytostném a sjednoceno s bytostnou substancí Já. Tak spočívá v moci mielialy wa temba, v jejím myšlení a konání nad sebou samou

55

přerůstat sebe sama a uvědomovat si duchovní původ člověka a světa.

Vědomostní duše se projevuje nejprve jánusovsky. Obrácena dozadu, hledá oporu ve zdánlivě bezpečném základě obecné pojmovosti, kterou si rozumová nebo citová duše vypracovala ve vědách; tím však hrozí, že při zakrňování citové duše upadne do chladného intelektualismu, pýchy a nespoutaného egoismu. Hledí-li však v sebepoznání a poznání světa vpřed do budoucnosti, zahřívá se u idejí, jež se stávají ideály — například uskutečňování myšlenkově uchopovaného principu organismu v zemědělské praxi. Zápasí o to, přetvářet minulé v přítomném v budoucí. Vědomostní duše usiluje postavit veškerou iniciativní sílu do služby naplňování ideje vývoje. To ale znamená: položit umělecký smysl jako základ veškerého konání. Jde o to, dávat idejím z budoucnosti myšlením život a s nimi ponořovat se chtěním do všech výzev skutečnosti tak, aby se z erkraftování prožívání v Já každá jednání stala svobodnou, stala se uměleckou.

Potravou vědomostní duše jsou ideje, jež do ní zazářují z budoucnosti. Takovými idejemi jsou obsahy antroposofické duchovní vědy. Podstata a smysl těchto obsahů se odhaluje teprve silným myšlením. V obrazně myslícím nazírání oživují cítění a podněcují vůli. Jako smyslové vnímání, tak i výsledky duchovního bádání podněcují myšlení. V bdělé myšlenkové aktivitě však žije Já, jádro bytosti člověka. Já může ve svobodě rozhodnout, zda si přivlastní formy idejí duchovního bádání, či zda chce setrvat v pouhém protistojení vůči světu jevů. Vědomostní duše otevírá cestu k prožívání duchovních obsahů ve svobodě. Z tohoto plně lidského prožívání vyrůstá nová umělecká tvůrčí síla, jež se může prokázat jako plodná — a tím jako pravdivá — ve všech oblastech života: například v lékařství jako léčitelské umění, v pedagogice jako výchovné umění, v lidském spolužití jako sociální umění, v zemědělství jako umění zemědělství.

Činnost Já ve vědomostní duši vznáší se takřka mezi nebem a peklem. Ochable-li, řítí se duše, zapomínajíc sebe samu, do propastí. Zlo ve své dvojí podobě — ahrimanská banalizace a luciferská nezainteresovanost — získává nad ní moc. Erkraftuje-li však Já v sobě samém, buduje most přes propast, je

56

schopen poznávat jiné bytosti v sobě samém a dobývá si schopnost, proměnit to, co se stalo, v to, co teprve vzniká.

Věk vědomostní duše ve svém dosavadním průběhu přivedl lidi k sebevědomí, vzbudil v nich touhu po svobodném sebeurčení, dal jim přeměřit propasti a otevřel jim cesty k pravému poznání ducha. Lidstvo se emancipovalo od přírody a — jaksi upadše do zapomnění sebe sama — myslí si, navzdory vlastnímu duchovnímu původu, že je dílem pouhého přírodního stvoření. Tím se do značné míry ztratilo v banalitě čistě materialistického pojetí bytí a vidí se ohroženo technologií, jež právě z tohoto pojetí vyrůstá. Organismusprinzip v zemědělství je touto denkungsartem vymazán. Na druhé straně může vědomostní duše, tváří v tvář tomuto sestupnému vývoji, být rozněcována idejemi, které jsou získány z poznání podstaty neživé, oživené a oduševnělé přírody. Tyto ideje-impulsy nevyvěrají již z kdysi duchem vedených instinktů, nýbrž jsou samy vydobyty. V probouzející se Já-činnosti oživuje vývojová idea a s ní novým způsobem idea organismu a — v rozšíření — idea individuality. Obě spojeny mohou se stát utvářecím principem zemědělství, jež kultury-zakládajícím způsobem působí do budoucnosti.

V jakých symptomatických krocích se to připravovalo až k obratu časů a odtud až do novověku a dále v průběhu věku vědomostní duše, bude rozvedeno v následujících kapitolách.

Kulturní proudy zemědělství až k obratu časů

Ve Starém zákoně je v mytologickém obraze poukázáno na prapůvodní protiklad ve vývoji lidstva — na Kaina a Ábela. Jeden z nich, Ábel, je pastýřem, který střeží své stádo a přináší bohům oběti zvířat. V opatrování a péči o svěřený mu svět živočichů následuje vůli stvořitelských mocností; jeho oběť je bohy přijata. Jinak je tomu s jeho nevlastním bratrem Kainem, který obdělává pole a pěstuje rostliny, jež sám šlechtí z vlastní inteligence a z pocitu vlastní způsobilosti. Jeho rostlinná oběť bohy přijata není. Zde je praobrazně poukázáno na okamžik zrodu dvou polárních proudů,

57

usedlých, zemědělsky hospodařících národů a kočovných pasteveckých národů. Zemědělec se prometheicky^[45]-apollónsky spoléhá na vlastního ducha vynalézavosti; pluhem obdělává zemi, zraňuje ji a tím podněcuje plodotvorbu rostlin, které trvale povyšuje na kulturní rostliny, rozvíjí řemeslné dovednosti všeho druhu, v nichž dává výraz svému budoucnosti vstříc obráceném vědomí. Jinak pastevecké národy, které se v duševní oddanosti epimetheicky-dionýssky začleňují do dané stvořenosti, snaží se ji zachovávat a ve svém spíše zpětně obráceném vědomí — lpícím na zbytcích starého jasnozřivectví — pěstují kult předků.

Oba tyto proudy splynuly se všeobecným kulturním životem teprve v době pokřesťanské. Avšak tu a tam se ještě dlouho uchovaly v časově posunutých kulturách v nejryzejší protikladnosti. Jeden příklad z vlastního prožívání to může osvětlit: V Africe třicátých let minulého století žily v dnešní Tanzanii v oblasti Kilimandžára v těsné prostorové sousednosti a při zachování svých kmenových zvyklostí národy Bantuů a Masajů. Tito poslední, hamitský národ, žili kočovně se svými stády zebu uprostřed divočiny v sousedství lva, slona, buvola atd. Ochranu pro člověka i stádo nabízela v noci tábořiště ohrazená trnitým houštím (tzv. «krále»); potrava sestávala z mléka a krve zebu a z kořenů některých planě rostoucích rostlin jako dietetika. A tu stál — pastýř, přes rameno přehozený šátek, lehce opřený o kopí, buvolí kožený štít přiložený k boku, vysoké postavy, ušlechtilých rysů tváře, klidný jako sloup v plném žáru slunce, s vážně sněním ponořeným pohledem upřeným do dálky, kolem sebe soustředěné stádo, obraceje se k cizinci — letmý pozdrav, jinak žádná otázka, žádné slovo. Masajové tehdy odmítali veškerou civilizaci, veškeré školní vzdělání. Žili vpleteni do přírody s vědomím sahajícím zpět do řetězce předků.

V naprostém protikladu k tomu žili Bantuové usedlým způsobem, v uvolněném vesnickém osídlení. Přiblížil-li se člověk, rozlétly se závěsy u dveří kulatých slaměno-hliněných chatrčí, mladí i staří se valili ven s smějícími tvářemi, radostně zdravili a ptali se, co je nového na světě? Dychtivostí po učení, radostí z napodobování a řemeslnou zručností jsou cele obráceni k výdobytkům civilizace. Jejich potravou byly převážně plodiny

58

pole, jež pěstovali bez pluhu, s ohnutými zády vedouce ruční motyku. Z přírodního biotopu divočiny vyrůstalo kolem vesnic uspořádání kulturního biotopu vytvořeného lidskou prací.

Zemědělské a pastevecké národy žily prostorově a etnicky přísně odděleně, často ve vzájemném nepřátelství, jinde v pokojné koexistenci. Ve starém Egyptě například táhli pastevci se svými stády po obou stranách nilského údolí od Nubie až dolů do delty a zpět. Od nich si nilští rolníci půjčovali tažná zvířata ke kultivaci polí v mezidobích každoroční záplavy.

Od staropersských dob se ze zemědělských národů vydělily dva dílčí proudy: zahradníci a pěstitelé ovoce. První z nich šlechtili a pěstovali zeleninu a zakládali záhony léčivých bylin i květin. Řemeslné vědění a umění žilo dále ve svazku kmenovém a rodinném v dědičném proudu. Tak se ještě v letech 1960–70 nacházeli v Teheránu tzv. zarathustristi, kteří tuto daleko do pravěku sahající tradici přenášeli dál. Pěstitelé ovoce se rozuměli šlechtění, pěstování a ošetřování ovocných dřevin. Columella († kolem 70 n. l.) podává zprávu o umění řezu ovocných stromů, jež bylo ve starém Římě ještě dědičně předáváno v generačním proudu.^[46] Tyto čtyři proudy zemědělství (včetně ovocnářství a zahradnictví) existovaly vedle sebe nebo v osídlených vesnicích v uvolněném vzájemném vztahu, aniž by se vzájemnou podporou prostupovaly do jednoho organismického celku. Tak například u Hindů v Indii není hnůj zvířat — zčásti dodnes — používán jako hnojivo v zemědělství nebo zahradnictví, nýbrž jako palivo.

Až do obratu časů byly — zároveň jako výtěžek mysterijní kultury — veškeré po tisíciletí vyrostlé prvky zemědělské kultury, jako orba, zahradnictví a ovocnářství i živočišná výroba, hotově předtvořeny (viz obrázek 2, s. 66). Cítila snad lidstvo, že se dostalo na konec jednoho vývoje? Neustl snad i jazyk gnostiků, nezůstaly pohanské oltáře osiřelé?^[47] Nezhasla snad kulturně inspirující síla mystérií — až na zbytky jako například mitraismus? Co jejich moudrost bylo, působilo dál jen jako tradice nebo v málokterých lidech jako živé duchovní dědictví. Kde tedy bylo na

59

prahu obratu časů ještě vůbec nějaké rozvojové perspektivy, naděje na budoucnost? Lidstvo plně sestoupilo do pozemského bytí. Vědomí bylo podstatně formováno tím, co se nabízelo smyslům a činnému styku s fyzicky-pozemským světem. V tomto opuštění duchem přistoupilo lidstvo k prahu a dozrálo k tomu, aby se otevřelo pronikavě novému vývojovému impulsu.

Událost obratu časů, Mysterium Golgoty

Stará mystéria splnila svůj úkol. Na kopci Golgoty v Jeruzalémě se uskutečnilo nové mystérium, ukazující do budoucnosti a zahrnující celé lidstvo. Co bylo kdysi uctíváno jako vznešená sluneční bytost, co u praindů slulo Višvakarman, co u praperštíků pod Zarathustrou bylo Ahura Mazdao, co Egypťané nazývali Osiris a co u raných Řeků mohlo být spatřováno v božské bytosti Apollona — to nyní sestoupilo — jak bylo zaslíbeno — na Zemi a inkarnovalo se v lidském těle Ježíše z Nazaretu jako Kristus.^[48] Tak bylo «veškeré náboženské zvěstování před zjevením Krista Ježíše předzvěstováním Krista Ježíše».^[49] Ve Starém zákoně dostává Mojžíš na otázku, v čím pověření je vyslán, odpověď: «Řekni, ‹Já jsem› tě poslal.»^[50] Gnóze poukazovala na božskost Krista, na jeho příchod v duchu, ne však na jeho zjevení v těle.^[51] Řečtí gnostičtí filosofové — Rudolf Steiner jmenuje přitom Thalése, Hérakleita, Empedokla — rozvíjeli v pojmové řeči,

60

co kdysi spatřovaly zasvěcené osoby. Ve své pojmové logice «žíznily» po novém naplnění. Byly průkopníky vzniku filosofie Mystéria Golgoty. V pokřesťanské době vystoupil Augustinus (354–430 n. l.) proti tehdejšímu ortodoxnímu přesvědčení, že lidé předkřesťanské doby se radikálně odlišují od lidí doby pokřesťanské, slovy: «To, co se dnes nazývá křesťanským náboženstvím, existovalo u starých národů a nechybělo od počátků lidského rodu; a když se Kristus zjevil v těle, dostalo pravé náboženství, jež tu bylo již předtím, název křesťanského.»^[52]

Kristova událost, Mystérium smrti a zmrtvýchvstání, se naplnila pro všechny lidi na Zemi. To je esoterickým stavem věci jednoho exotericko-esoterního dění, které bylo vázáno na určitou dobu a určité místo. Lidstvo bylo v různé míře ve svém vývoji Já natolik pokročilé, že skryté nejsvětější duše — Já, bytostné jádro každého člověka — potřebovalo impulsu, aby se mohlo nalézt v sobě samém a v sebepoznání svobodně sebeurčit. Tento impuls se vtělil při křtu v Jordánu s přebýváním Kristova Já — sluneční bytosti naplněné duchem v nejvyšší dokonalosti — do těla člověka Ježíše z Nazaretu. Po tři léta působila tato božská bytost v tomto vyvoleném lidském těle. Byla to síla tohoto božského Já, která prostřednictvím smrti na kříži proměnila Zemi svázané tělo pozemské v ducha. Uskutečnilo se zmrtvýchvstání v duchu; od té doby stojí před lidstvem jako veliký světový cíl. Cesta k tomuto cíli dává veškerému vývoji do budoucnosti směr a obsah. S probuzením vědomí «Já jsem» nalézá každý člověk v sobě «cestu, pravdu a život». Toto nalezení znamená procházet propastmi bezduchovního ničeho; ale znamená také pracně dobývat plody ducha, jež vstávají z mrtvých do věčnostního těla Já. Postupující od Mystéria Golgoty, vidí se lidstvo postaveno do vědomého zápasu se zlem, s tím, co přináší smrt, s duchovní mocí, která se staví na odpor veškerému vývoji. Poznávat zlo láme jeho moc a propůjčuje Já sílu. Na místo starého mysteriálního bytí tak nastupuje

61

a jeho mise postupné výchovy Já skrze kulturní věky — pokračující působení Mystéria Golgoty, jež ukazuje člověku cesty k sebevýchově, k poznání jeho duchovního původu a k činnému milování ze síly «Já jsem». Lehce pronesený pojem Obratu časů teprve skrze tento historický proces překlopení, jejž uvádí Mystérium Golgoty, nabývá smyslu a obsahu. Teprve tímto lidstvovým událím může v každém člověku idea vývoje v celém svém dosahu vzplanout a ukázat iniciativní síle směr. Až do Obratu časů byl to proud moudrosti, vytékající z mysterií, který vedl člověka k probuzení Já. Od Kristovy události může lidská duše skrze vnitřní zesílení myšlení tuto moudrost proměnit v činnnou lásku — v onu sílu, která dokáže to, co z ducha povstalo, překlopit v to, co se v duchu stává. Tuto metamorfózu nelze myslet dost velkou a dost širokou. Je zcela otevřena budoucnosti a zároveň má směr a cíl. To se jeví jako rozpor, který trvá tak dlouho, dokud člověk jedná z iluze a sobectví. Rozpor se sesype v sobě samém v té míře, v jaké se moudrost ležící všemu v základu proměňuje ve svobodném činu v lásku. Obě perspektivy — odvrácení od ducha, nebo v svobodném sebeurčení obrácení k němu — vtiskují v pokřesťanském čase ráz vývoji lidstva a jeho vztahu k přírodě, a tím k zacházení s principem organismu v zemědělství.

Proměna principu organismu až do novověku

V prakřesťanství prvních staletí uchopil a pronikl Kristův impuls duši rozumovou neboli citovou těch lidí v řecko-římské kultuře, kteří pro něj byli vnímaví. Vědomí osobnosti se v silném posílení Já naplnilo hřejivou niterností. U raných křesťanů stálo v popředí pěstování vědomí o přebývání Kristova impulsu v lidské duši. Tento impuls znamenal otřes v probouzení Já. V tomto zárodečném stavu duše jistě mohlo dojít ke změně smýšlení ohledně způsobu individuálního vztahu k rostlině a zvířeti, k zemi a kosmu. Z celkového pohledu však zemědělství pokračovalo ve svých zaběhnutých kolejích. Teprve po rozpadu Římské říše a po proudech stěhování národů se křesťanský impuls vžil do jednotlivých lidí tak hluboce, že jej začali skrze

62

práci svých rukou zasazovat do země. Reprezentantem tohoto vývoje byl Benedikt z Nursie (480–547 n. l.). Jeho životopis v tomto ohledu vykazuje symptomatické rysy: Nejprve za studií uprchl ze svého nemravného prostředí v Římě do poustevnického života, do jeskyně v Sabinských horách. Tam ve tříleté asketické samotě přijal v přísném duševním cvičení Kristův impuls do svého Já spočívajícího ve vůli. S touto prokřesťanštěnou vůlí Já pak vystoupil do světa, stal se reformátorem mnišství, založil roku 529 klášter a řád benediktinů na Monte Cassinu – za jeho života následovalo dvanáct dalších poboček. Pro své kulturně-tvůrčí zásluhy byl později nazván „otcem Evropy“. Od něj mimo jiné pochází klášterní pravidlo „ora et labora“, modli se a pracuj, heslo, jemuž mnišství holdovalo po celý středověk a které je pozvedlo k jeho vysokým kulturním výtvorům. „Práce“ Benedikta z Nursie, zrozená z nejniternějších hlubin duše a svázaná přísnými pravidly, se vztahovala na přepracování země. Tak jako Já proniká celého člověka a dokáže ho přepracovat k vyššímu vývoji, tak Benedikt sjednotil veškeré zemědělské kulturní dědictví tehdejšího lidstva, přepracoval je ve vyšší celistvost a stvořil – v metamorfóze „organismu v přirozeném růstu“, který utvářel předkřesťanské kulturní epochy – základy pro vznik zemědělského kulturního organismu. V něm si prokřesťanštěná lidská duše začala v práci inspirované a chtěné svým Já vytvářet obraz sebe sama. V činorodosti Benedikta z Nursie, obrácené ke světu a proměňující minulé v budoucí, se setkáváme s vynikajícím představitelem exoterního křesťanství, které tvoří vnější životní formy. Tento exoterně-křesťanský proud pronikl od jihu přes Alpy do oblasti Bodamského jezera (Chur se v pátém století stal biskupským sídlem) a na počátku sedmého století se tam setkal s proudem esoterního křesťanství, které přicházelo ze západu, z Irska, a přinášelo čistě v duchu prožívané, kosmické křesťanství. To se stalo duchovní potravou pro probouzení Já v lidech. Reprezentantem tohoto proudu je Kolumbán Mladší (kolem 530–615 n. l.). Legenda vypráví, že když v roce 610 vstoupil na ostrov Reichenau v Bodamském jezeře, pluje proti proudu Rýna, jeho prvním činem bylo, že z ostrova zapudil veškerou hadí havěť v podobě divokých prasat, takže se bídně utopila v jezeře. V tomto obraze se skrývá hluboká proměna, která se odehrála. Lze

63

ji vyložit zhruba v tomto smyslu: Člověk jako Kolumbán, který v očištěné duši a v posíleném Já nesl v sobě Kristův impuls, nemůže strpět, aby kolem něj vládla divokost. Vnějšek musí být uveden do harmonického souladu s vnitřkem, což je umělecký akt. Prokřesťanštěné Já, které si začíná uvědomovat samo sebe, se rozšiřuje a činně se chápe svého okolí; prožívá se v tomto okolí a v odrazu tohoto prožívání si ho duševně uvědomuje.

Setkání a vzájemné pronikání obou proudů křesťanství, exoterního a esoterního, vytvořilo na ostrově Reichenau po dobu více než 200 let, od sedmého do devátého století n. l., kulturní místo vyzařující do celé Evropy. Benediktinské opatství se stalo „diplomatickou školou“ Evropy, udržovalo vztahy mimo jiné se dvorem Karla Velikého a bylo ve spojení s grálským proudem. Kolem Bodamského jezera vznikaly ve velké hustotě osady nejrůznějších mnišských řádů. V období vrcholného středověku byly krajiny kolem Bodamského jezera nazývány „Boží zahradou uprostřed křesťanstva“. Zde vznikl praobraz kulturní krajiny.

Bod a periferie

Stávání se evropských kulturních krajin je neseno eminentně křesťanským impulsem — uměleckou proměnou divoké přírody v kulturní přírodu podle principu bodu a periferie. Je to utvářecí princip veškeré organismusbildung, například jaderná-buňka-cytoplazma nebo embryoblast-trofoblast v embryonálním vývoji. Na příkladu vzniku vesnice a jejího katastru obce to lze objasnit: Přeneseme-li se do doby po stěhování národů a před první velkou dobou klučení v sedmém a osmém století, byly rozsáhlé oblasti Evropy les-bažinaté krajiny, řídce osídlené lidmi, kteří se z valné části nepodíleli na ušlechtilém pronikavém utváření těla a duše jako příslušníci předkřesťanských vysokých kultur. Jako s prapůvodní mocí přírody, přebývala v těchto raných kmenech ještě nezbrzditelná síla, bouřlivá statečnost, neformovaná, bojovná, silně na krevní síly vázaná duševnost. Já však — věčnostní jádro člověka — bylo jako poupě, jež se otevírá slunečnímu paprsku, vnímavé pro duchovní impulsy, které ukazují do budoucnosti. Této neformované a zároveň duchovně-otevřené duševní ústavě vstřícně vyšel — osamocen procházeje živelnou divokostí lesních krajin

64

Mnich, jenž v očištěné duši nesl v sobě Kristův impuls. Snad ho vidíme stanout u pramene — u pradávného, pohanského posvátného místa — jak si v temnotě lesa vytíná malou mýtinu a hrubě tesá kapličku, v jejímž nitru spočívá oltář. Vidíme, jak z lesa přistupují lidé, přijímají poučení, které pociťují jako duchovní pokrm pro své Já, jež v nich probouzí vůli Já k práci a činí z nich pomocníky toho Jednoho, mnicha. Začínají s ním dále kácet les, vysušují nedalekém bažinu a na sluncem prozářené mýtině pěstují rostliny ze semen, která přijali z rukou mnicha jako cizí kulturní statek. Vidíme, jak zanedlouho dřevěnou kapli vystřídá románská kamenná stavba, která se svým hrozivým, mohutným zdivem a úzkými okenními otvory schranně ukrývá před dosud nezkrocenými silami přírody kolem dokola. A konečně postřehneme, že kolem tohoto věnovaného a jménem pokřtěného středu vznikají selské statky a řemeslné živnosti. Vesnice se zrodila — s kaplí či kostelem ve středu a katastrem obce jako obvodem.

V následující době až do 9./10. století se pod tímto nastupujícím kulturním impulsem proměnila soulová výchova lidí. Nezřízená, bouřlivá statečnost se zvnitřnila a proměnila v duševní sílu pokory. A Já, které v pronikání a šlechtění těla a duše nabývalo vědomí sebe sama v dalších stupních, vydřelo ze sebe vůči člověku i světu «otázku». Parzivalův příběh líčí tento obrat. Mladý Parzival vstupuje do světa jako «prostý blázen». Statečně přijímá boj s každým protivníkem, aniž by věděl, kdo to je. Teprve po boji sundají vítěz i poražený hledí a představí se. Jednání předcházelo poznání. Parzivalova pouť vede skrze přehmaty, pochybnosti a utrpení k probuzení Já, k otázce: «Kdo jsem já, co ti chybí?» Otevření duše k otázce na pravém místě v pravý čas povyšuje Parzivala na krále Grálu — na Já, které se v naplnění duchem samo ovládá. Jako ve starém Řecku v neúprosnosti osudu Oresta nebo Oidipa zaznívá tragika věku přicházejícího ke svému konci, tak se v Parzivalově osudu v úplné metamorfóze zjevuje budoucí cesta ke svobodnému sebeurčení.

Mezi kláštery — benediktinským mnišstvím — a Pfalzy — královskou mocí — vznikaly nyní vesnické útvary. V nich se v proměněné podobě a na vyšším stupni zjevuje celé zemědělské

65

Dědictví předkřesťanských kulturních epoch. Uprostřed katastru obce stojí vysoko nad štítovými střechami vesnice kostel s věží a lodí, umělecké dílo v dvojím smyslu: svisle strmí vzhůru věž, navenek ztvárněný obraz vnitřního zážitku Já; vodorovně se rozkládá loď, průmět duševního prožívání ve společenství. Toto zasazení středového bodu je stavebním výkonem celého vesnického společenství. Co zde vzniká jakožto křestní akt jednoho místa na zemi uprostřed divoké přírody, je úplné vyvracení dokonalého uměleckého díla z předkřesťanské doby — řeckého chrámu. Jako tento vystavoval svou vysokou estetiku navenek, především v kompozici sloupů, avšak nitro, cella, příbytek božstva, bylo v takřka hermetickém uzavření zdí odňato profánnímu pohledu, tak je v románské bazilice venkovní strana pevně obezděna, sloupy jsou přeneseny dovnitř a vnitřní prostor je obci otevřen. Umělecká síla citové duše každého jednotlivce ve vesnickém společenství byla prostoupena obrazovým prožíváním podzemně působícího esoterního lidového křesťanství a byla nesena a podpírána institucionálně-exoterním křesťanstvím, působícím výsostně v mnišství a ve šlechtě. Oba způsoby prožívání se spojovaly a soustřeďovaly dovnitř k středovému bodu katastru a vytvářely obci a kultickému dění u oltáře v uměleckém ztvárněnísílu formové hülseny.

Táž umělecká síla se však obracela i k periferii, ke katastru vesnice. I zde se odehrává vyvracení. Týká se navzájem polárního proudu pasteveckého a rolnického a volně propojených, na žádné centrum nevázaných proudů zahradnického a ovocnářského z předkřesťanské doby.

Vidíme, jak nyní kolem kostela, jenž tvoří středový bod, se seskupují selské statky. Někdejší nomádství se v křesťanství nepokračuje. Putující pastýř usazuje se se svými skotem, jak tomu u polokočovných Keltů a Germánů s jejich volnými dvorci již bylo. Od nynějška žijí skot i člověk pod jednou střechou. Chov hospodářských zvířat vstupuje v uzavřenosti polního katastru do vztahu k polnímu hospodářství, lukařství a pastvinářství. Pod vedením jednoho a téhož člověka se uskutečňuje sjednocení, ba «sňatek» polního hospodářství a chovu dobytka. Protiklad nepřátelských bratrů Kaina a Ábela je překonán. Dále se nyní zahradnictví v pokřesťanské době začleňuje do vznikajícího vesnického organismu

66

Abbildung 2: Metamorphose und Durchdringung der vier agrarkulturellen Strömungen im Durchgang durch das Christusmysterium. Der Weg vom Organismus im Naturwachstum zum Kulturorganismus.

začleňuje. Selské zahrady se přikládají k selským statkům jako lem obtáčející vesnici. Zde se na ohrazeném prostranství shromažďuje zděděné kulturní dědictví zeleniny, květin, léčivých bylin a bobulovitého ovoce; zde bylo sídlo včelařství; odtud se roje rozlétaly do okolní hofgemarkung, obstarávaly opylování a přinášely med.

Jako se chov hospodářských zvířat a zahradnictví průchodem přes Obrat časů vyvinuly v orgány vznikajícího organismu vyššího řádu, tak i ovocnářství. Přikládalo se k zahradám jako další lem v druhově bohaté kultuře vzrostlých kmenů v podobě ovocných luk obtáčejících vesnici. V blízkosti stájí dodávaly ovocné louky zároveň čerstvou zeleň ke krmení mláďat.

Za ovocnými loukami se otvíral katastr vesnice do polní krajiny, do luk a pastvin, do nížin, lužních luk nebo lemů doprovázejících potoky a řeky. Tato travní plocha, stejně jako kultury orné půdy, začleňuje se — zprostředkovaně skrze benediktiny — jako orgány do vesnického organismu. Oplodněny impulsem křesťanství se obilnářství a chov dobytka, ovocnářství a zahradnictví, lukařství a pastvinářství, pěstování živých plotů a les, jakož i vodní hospodářství, slučují v

67

v celku, ve vnitřně uzavřeném organismu zemědělství. «Vnější kůži» tohoto organismu vůči přiléhajícímu lesu nebo sousedním katastrem vyznačují mezníky, a kde se z nějakého návrší otevírá volný výhled, zdraví z dáli kostelní věže sousedních vesnic.

Z vědomostní síly prokřesťanštělé rozumové neboli citové duše jsou prvky předkřesťanského zemědělství pozdviženy na vyšší kultivní stupeň. V organismu vesnice nebo na jednotlivém statku vstupují do vzájemně se podporujícího vztahu. Nejpatrněji se to dotýká někdejšího prapůvodního protikladu polního hospodářství a chovu dobytka. Domácí zvířata jsou v druhu a počtu sladěna s dostupnou krmnou základnou. Dodávají hnůj, který spolu s trojpolním osevním postupem — ozim, jařina a úhor — podporovaný obracejícím obděláváním pluhem, zajišťuje půdou zakořeněnou trvalou úrodnost. Vše stojí prostorově i časově ve vzájemném vztahu: Na osevním členu úhoru — jenž znamená rok odpočinku pro půdu — vyrůstá po jarním přebrázení egge divoký porost bylin, trav, jetelovin atd., který je přes léto ovcemi a skotem spásán a zároveň hnojován. Tato orná pastvina obdrží před podmítkou a výsevem ozimů na podzim ještě navíc hnůj ze stájového chovu z předcházejícího podzimně-zimního období. Ve druhém roce stojí jako chlebné obilí ozimá obilnina, která zároveň dodává především slámu pro podestýlku ve stáji, a ve třetím roce stojí jako «ubírající plodina» jarní obilí a luskoviny, len, přadný len atd. Celá polní plocha je rozdělena přibližně do tří stejně velkých ploch, na nichž stojí vedle sebe plodiny, jež jsou pokaždé na jedné ze tří dílčích ploch pěstovány ve tříletém sledu za sebou (obrázek 2). Trojpolní hospodaření bylo až do novověku zárukou každoročně se obnovující, pouhé přírodní úrovně přesahující úrodnosti půdy. Louky, jež věnovaly seno pro zimní krmení ve stáji — a tím vznikal chlévský hnůj pro ornou půdu — byly nazývány «matkou orné půdy».

Jako se živé buňky s jádrem a obalnou plazmou slučují do vyšších celků, třeba rostliny, tak se vesnice slučují do vyšší jednoty kulturní krajiny. Všechny evropské krajiny dostaly pod vlivem křesťanství vtisknut svůj svébytný kulturní charakter. Představují tkáň buněk stvořenou po staletí lidským duchem a lidskou rukou,

68

Jednotlivé dvory a vesnické organismy. Jejich hodinou zrození bylo sedmé až desáté století, v lesnatých krajinách středoevropských to bylo století dvanácté.

Vesnický organismus — nebo při rozptýlené poloze jednotlivých dvorů farní obvod — vykazuje tak své nitro a svůj vnějšek. Prožívání této polarity vtiskovalo svůj ráz každodenní práci ve stáji i na poli. V plném odevzdání citové duše tvořila práce most mezi tímto nitrem a vnějškem. Byly to tytéž ruce, které uměle tesaly kámen pro stavbu kostela, malovaly fresky, tvořily barevná okna — a zároveň venku pečovaly o dobytek, obdělávaly pole a stejně uměle utvářely kulturní krajiny. Bylo to totéž vědomí, které uchopovalo stavbu kostela jako střed, gemarkung jako periferii, a oba póly spojovalo prací, skrze «*ora et labora*», v celek vesnického organismu. Co jednotlivá duše, co celé vesnické společenství prožívalo jako posvátný úkon u oltáře, to vtékalo do práce a propůjčovalo jí na dvoře i na poli duchovní hybnou sílu a smysl — uspořádat vztahové předivo rolnictví, chovu dobytka, zahradnictví, ovocnářství a lesnictví, jakož i hospodaření na loukách a pastvinách v míře, harmonii a kráse navzájem.

Co naopak zemědělec venku na jaře, v létě, na podzim a v zimě prožíval z živelných přírodních sil ve větru a počasí, co k němu mluvilo slunce, měsíc a hvězdy — to se v něm zhušťovalo, aniž by bylo «přemyšleno», v moudrost instinktivně jistého pracování. Bohatství tohoto prožívání z práce pod volným nebem nesl jako zvnitřněné dobro zpátky k oltáři — a tam přijímal znovu impulzaci z ducha. Toto rytmické vetkání do niterného i vnějšího prožívání v duchu křesťanství, stupňované slavením ročních svátků, kultivovalo celého člověka v jeho vztahu k práci, k přírodě a k společenství. Vpisovalo se do duše člověka právě tak jako do zevnějšku přírody. Z toho snad pramení, že z každého místa uvnitř evropských kulturních krajin k jemnějšímu vnímání promlouvá *spiritus loci*. Jak silně se v tom zjevuje obraz duše národa — nebo v charakteru krajiny: ducha národa — ukáže se, srovná-li se jemnější nuance uměleckých děl vyrůstajících z jednotlivých lidovostí s krajinami, v nichž vznikla. Lze v tomto smyslu hovořit o krajinném typu odpovídajícím anglické duši národa, a stejně tak o nizozemském, švédském, italském atd. typu krajin. Od raného středověku nesou krajiny

69

v postupující individualizaci jednotlivých vesnických společenství pečeť příslušného vládnoucího ducha národa, duše národa a lidovosti.

Stěhování národů mělo severně od Alp za následek zánik a zničení všech měst, jež Římané vybudovali: nová forma osídlení, vyrůstající z proKřesťanštěné duševní držení «*ora et labora*», se stala vesnicí. Teprve později, v desátém a jedenáctém století, se jednotlivá vesnická společenství — v návaznosti na šlechtická sídla, kláštery, ústřední obchodní místa a obdařena zvláštními výsadami — stala městy. Na počátku bylo zasazení kaple jako středobodu a vyklučování kusu divoké přírody v jejím okolí, po němž následovala stavba románské baziliky a rozmístění selských usedlostí k ní orientovaných, jakož i obestavění obklopující a zvenčí ohraničené zemské plochy. V té míře, v níž se centrum — kostel — s věží a lodí v umělecky plastickém tvarování zvedalo do výšin a formovalo, v téže míře se utvářela a členila někdejší bujná divoká příroda gemarkace v kulturní přírodu. Tento vývoj postupující umělecké harmonizace a zušlechťování dosáhl svého vrcholu v nastupující gotice. V románském slohu se v zárodečných rysech uměleckého vyobrazení zjevuje to, co se v lidech postupně v pokoře a oddanosti odhalilo a zvnitřnilo jako nejhlubší podstata křesťanství. Grálský impuls, vzešlý z proudu esoterního křesťanství v osmém a devátém století, prostoupil duše lidí a probudil v nich ve vysoké míře sílu zvnitřnění. V gotice z této niternosti duševního života rozkvétá neslýchaná umělecká tvořivá síla. Věž stoupá ještě výš, filigránská, do výšin; dlouhá, vysoká, široko rozkošatělá vícelodní basilika s příčnou lodí a chórem objímá ohromný vnitřní prostor prosycený barevným světlem, jež biblickými výjevy a postavami světců v barevných oknech vtéká dovnitř jako z vyššího světa. Jak asi prožíval tento prostor venkovský člověk, jenž bydlel v jednoduché, k zemi tísněné obydlí u pat mohutné stavby? Zvenčí se jeho pohledu nabízela prací jeho rukou utvářená příroda ve svých formách a barvách; vstoupiv do vnitřního prostoru vysoké stavby, zakoušel formy a barvy zcela jiného druhu. Jeho nazírání se nabízelo ve vysokém uměleckém ztvárnění zobrazení jeho vlastního citového geistig-duševního prožívání.

V gotice dosahuje vybudování středobodu v obvodu náležející gemarkace svého vrcholu. Ryze z vnitřního

70

Z ryze vnitřního prožívání lidí vytvořená stavba se tyčí v uměleckém povznesení z obklopující krajiny. Gotické katedrály, dómy, münstry a venkovské kostelíky i předcházející stavby románské neuzavírají krajinný prostor jako řecký chrám, nýbrž jsou ve vyšším smyslu ústředním orgánem celkového organismu zahrnujícího obklopující pozemskou přírodu. To lze dobře pocítit na vlastní kůži, když se k takovým stavbám, jako jsou například Chartres, štrasburský nebo ulnmský münster – odmyslíme-li si dnešní městské okolí –, nebo k nějakému venkovskému kostelíčku přibližujeme z dálky pěšky.

V gotice vrcholného středověku byly i poslední zbytky bujné divoké přírody zkroceny a Já-chtěnou prací povzneseny na «Boží zahradu». Pohledem na množství skulptur v portálech a výklencích, na živě z hlavic vystupující bytosti, na rostlinnou ornamentiku, jež na mnoha místech zdobí zevní plášť staveb, lze nabýt dojmu, jako by nadbytečné, z obklopující přírody uvolněné a přečištěné živé tvořivé síly vplynuly do stavby, do dláta a štětců uměleckých rukou. Jako tyto stavby samotné, tak je s nimi nyní dovršena i kulturní krajina. Jako má gotika s jejími vysoko vzpínajícími se lomenými klenbami svorník (v románském slohu nese oblouk jako celek), tak tvoří gotika vcelku svorník ve vývoji organismu jako základního utvářecího principu západních kulturních krajin a zároveň svorník věku rozumové čili citové duše.

Princip organismu v novověku

Mohutné přelomy charakterizují přechod přes práh novověku, do věku bewusstseinsseely. Evropa se začíná členit do národních států. Čin Jany z Arku (1412–1431) zahajuje proces územního oddělení Francie a Anglie; mořeplavci ze španělských a portugalských království otevírají mořské cesty do vzdálených zemí; z abstrahujícího myšlení se zakládají novější vědy; Koperník (1473–1543) «nechává zemi obíhat kolem Slunce»; církev a šlechta propadají ortodoxii; obě trvají na svých privilegiích a soupeří o moc; města rostou a s nimi měšťanstvo. Umění nejzřetelněji odrážejí proměnu vědomí tím, že například malba zlatého pozadí, obraz příchodu věčného do časného, je nahrazena

71

prostorovou perspektivou. Empirie, smyslové nazírání, nastupuje svůj vítězný pochod. Selství se snaží osvobodit z hegemonie církve a šlechty, aby si, zachovávajíc svou lidovost a z esoterních pramenů inspirované lidové křesťanství, razilo vlastní cesty svobodného sebeurčení. Nastupuje věk, ve kterém se člověk stále více vidí postaven do vědomého střetu se Zlým, do protikladu sil podporujících vývoj a sil retardujících, vývoj popírajících.

Tento protiklad se stává zjevným, pokud jde o princip organismu, hned na počátku 15. století. Na jedné straně vidíme, jak Španělé a Portugalci táhnou se svými velkoplachetniky odvážně stále většími kruhy do Atlantiku přes déle už známé Kanárské ostrovy a jak právě Portugalci přitom roku 1425 objevili ostrov Madeira. Byl neobydlený a nesl druhově bohatý plášť pralesů, od pradávna rostlý «organismus v přirozeném růstu». O málo později, od roku 1426 do roku 1428, první osadníci-sedláci z Portugalska jedinečný přírodní biotop ostrova vypálili, přivedli si původní obyvatele Kanárských ostrovů, Guanče, zotročili je, nechali je táhnout síť závlahových kanálů a přes celý ostrov pěstovat třtinový cukr v monokultuře, který, zpracovaný v surový cukr, jako exportní zboží nacházel vítaný odbyt na pevnině a zejména v Anglii.^[53] Zde, jako v zárodečné buňce, odehrává se symptomaticky to, co pak v následujících stoletích ve velkém v novém světě vedlo k záborům půdy, k rozsáhlým mýcením, k monokultuře, zotročení, obchodu s otroky a k vývozním trhům pro potraviny — raná podoba agrárního industrialismu a, v dekadenci, opakování kulturně podmíněných předkřesťanských vývojových proudů.

Na druhé straně vidíme, jak zejména ve střední Evropě rolníci zápasili o svou svobodu vůči hegemonii církve a šlechty a pokoušeli se přenést svá kulturní dobytí přes práh novověku. Z vesnických společenství, která udávala tón v raném středověku, se od devátého a desátého století tu a tam vydělovala města. V nich se s měšťanstvem, s příchodem římského práva a od 13./14. století se zakládáním univerzit rozvíjel kulturní život emancipovaný od přírody — jiný než ten, jenž v selských gemeindách jako tvůrčí

Abbildung 3: Die Natur- und Sozialordnung der freien wirtschaftlichen Dorfgemeinschaften.

Kraft aus dem Volkstum fortlebte. Tato hledala v přechodu do věku vědomostní duše jiný způsob kulturního rozvinutí a nalezla svůj vlastní, středoevropský výraz ve «svobodných hospodářských vesnických společenstvích». Ta se osvobodila od cizího řízení hegemonních mocí a jsou plodem vesnického vývoje od konce doby stěhování národů.

72

^[54]

Ve svobodných hospodářských vesnických společenstvích přišel v 15. století ze sil lidovosti ke krátkodobému rozkvětu vzájemně se podporující přírodní a sociální řád.

Vedle výše popsaného organismického přírodního řádu se středem a členěným obvodem vesnického katastru se tu v zárodku vytvořil trojčlenně uspořádaný sociální řád. Pod povrchem historicky uchopitelného katolického (petrinského) křesťanství žilo lidové křesťanství, z jehož pramenů pečovala lidová duše o duchovní život, který šel od úst k uchu, který se daroval v obrazných vyprávěních, duchovních zážitcích a tušeních, v pověstech a legendách, v lidové poezii a hudbě atd. Z tohoto samého pramene vyvěralo právní žití, které zakotvovalo v právním citu každého jednotlivce, šlo nepsané od úst k uchu a každoročně bylo znovu určováno nebo potvrzováno. A

73

rozumí se samo sebou, že ze strany klášterů, zemských pánů a vzestupem jdoucích měst římské, psané právo toto prožívané právní smýšlení stále více podrývalo. Na pozadí z lidovosti vyrůstajícího duchovního a právního žití se hospodářský život instinktivně utvářel v asociacích. Vesnické útvary se seskupovaly ve takové vzdálenosti okolo centrálního trhu, aby formani mohli přijet a zase odjet v jednom dni. Lidé ve vsích stáli navzájem a k centrálnímu trhu v takovém hospodářském vztahu, že výměna zboží kryla potřebu za ceny, které zajišťovaly živobytí selských a řemeslnických rodin tak dlouho, dokud tentýž produkt nebyl znovu zhotoven.

«Svobodná hospodářská vesnická společenství» na počátku novověku nesou v sobě zárodek utváření sociálního žití do budoucnosti ve smyslu «trojčlennosti sociálního organismu». Toto rozkvétání svébytné, lidové duchovnosti sociálního žití ve vesnických společenstvích bylo uzpůsobeno k tomu, aby v Středoevropě zahájilo bázově-demokratický vývoj, podobný tomu, který se vytvořil ve Švýcarsku. Nejušlechtilejší té doby, jako například Matthias Grünewald (1470–1528), Tilman Riemenschneider (1460–1531), Paracelsus (1493–1541) a mnozí jiní, se solidarizovali s rolníky. Avšak stály proti tomu retardační síly v církvi a šlechtě. Konflikt se vybil v selských válkách 1524 až 1525. Co jako zárodečný, kulturně-obnovující impuls se mohlo postavit po bok vzestupem jdoucích měst, bylo utopeno v krvi. Protireformace udělala své, aby všechna další úsilí o samostatnost potlačovala v zárodku. Římské právo nastoupilo svou nadvládu i na venkově. Půda se stala v daném právním chápání soukromoprávním vlastnictvím a tím znenáhla obchodovatelným zbožím.

Pak ale, kolem přelomu 15. do 16. století, znovu propuká sociálně-reformní impuls. Spis Valentina Andreaeho (1586–1654) «Chymická svatba Christiana Rosenkreutze» koluje od přibližně roku 1604 z ruky do ruky. Vydán byl roku 1616 ve Štrasburku. Odkazuje na Christiana Rosenkreutze (1378–1484) a jeho zasvěcení

1459. Ve stejné době se ustavilo «Bratrstvo Růžového kříže». Sdružovalo nevelký okruh jednotlivých lidí, kteří zůstávali nepoznáni a kteří — na rozdíl například od Paracelsa (1493–1541) — nevystupovali navenek s žádným učením, nýbrž skrytě, z duchovních inspirací, se nezištně stavěli do služby bližním. Pravděpodobně od téhož autora, Valentina Andreaeho (1586–1654), vzešla další růžokřížovnická díla: roku 1614 Fama Fraternitatis (obrácená na «hlavy, stavy a učené muže Evropy»), roku 1615 Confessio a roku 1617 Všeobecná a generální reforma celého světa. V této «Generální reformě» z ducha růžokřížovnictví se znovu z ukrytí hlásily ony impulsy, které skrytě v 15. století kladly zárodek trojčlennosti sociálního života ve svobodných hospodářských vesnických společenstvích.

74

Co z růžokřížovnictví — ze spirituálních impulsů, jež zachycovaly působivého ducha přírody i sociálního života stejnou měrou — mohlo pro 17. století znamenat průlom, bylo zničeno obrovitou pohromou třicetileté války a jejími následky. Tato válka zpustošila Středoevropou strategií spálené země. Mnohé vesnice se trvale proměnily v pustiny; venkovské obyvatelstvo padlo ze 40 %,^[55] městské ze 33 % za oběť hrůzám hladu, moru a válečných operací. Zásoby osiva a potravinářského obilí byly opakovaně vypleněny nebo zničeny vypalováním, zvířata hnána pryč procházejícími vojsky, studny otráveny vhazovanými zvířecími mršinami. Ještě do konce století, padesát let po Vestfálském míru roku 1648, panoval na mnoha místech hladomor. Třicetiletá válka fyzicky zlomila páteř zděděné zemědělské kultury Středoevropy. Mnoho z lidové moudrosti zaniklo, a jen namáhavě bylo možno z dochovaného zkušenostního vědění znovu probudit k životu princip organismu ve vesnicích a na jednotlivých statcích. Dottenfelderhof například — deset kilometrů od středu Frankfurtu nad Mohanem, jako dvůr přináležející k premonstrátskému klášteru Ilbenstadt — byl zcela srovnán se zemí. Teprve roku 1707 došlo k obnovení hlavní budovy s obytními prostory a obilnicí, a roku 1742, téměř sto let po válce, byl celý areál — nyní jako hermeticky uzavřený opevněný dvůr — obnoven.

Po hlubokých propadech 17. století přineslo 18. století s osvícenstvím i probuzení v zemědělství. V jeho první polovině rozkvétala takzvaná literatura hospodářů domu, která v ohlédnutí za ztracenou moudrostí minulosti usilovala pochopit zemědělství ještě jako organismický, eticky zakotvený celek. Ve druhé polovině 18. století vstoupila do popředí experimentální ekonomie.^[56] Hledělo se k tomu, co se v rámci organismické uzavřenosti empiricky osvědčilo jako rozumné, a co pak připravilo půdu pro nastupující agrární vědy 19. století. Po dlouhotrvající depresi, která sledovala zmatky třicetileté války, prošlo zemědělství v průběhu 18. století obrodem. Nehledě k uplatňování racionálnější, myšlenkově prohloubenější praxe, bylo zlepšení životní situace vděčno především „ozelenění úhoru". V rámci nadále provozovaného trojpolního hospodářství byla úhorová pole osázena okopaninovými plodinami (brambory) a především jetelem. Polním pícninářstvím se zvýšila úrodnost půdy, výnosy rostly a nouze ustoupila skromné prosperitě.

75

V osvícenství 18. století vystupovalo ze skrytosti růžokřížovnictví a jiných příbuzných spirituálních proudů — zástupně jmenujme teologa a „teozofa" Friedricha Oetingera (1702–1782)^[57] — do společenského vědomí. Německý idealismus čerpal ve filosofii, básnictví, vědě a umění právě z těchto spirituálních podzemních vod. Z týchž podzemních vod vyvěraly ideály, jež stály na počátku Francouzské revoluce, volání po svobodě, rovnosti a bratrství. Jsou to v proměněné podobě táž volání, jež byla zakotvena v trojčlennosti svobodných hospodářských vesnických společenství 15. a 16. století, táž, jež na počátku 17. století dávala impuls snahám růžokřížovníků o „Generalreformaci",^[58] táž, jež Goethe (1749–1832) ve svém Wilhelmu Meisterovi, v Heřmanovi a Dorotě a jinde básnicky zpracovával. Tato volání, jež proudila z esoterického vědění staletími, i ona ztroskotala na retardujících

76

Síly; i ona dozněla v krvavých bojích a skončila opět vítězstvím restaurace.

Jaký vývoj vzala na pozadí těchto historických událostí zemědělství? Jeho základ, organismusprinzip, zůstal zachován. Stal se však tradicí bez nadále působící duchovní hybné síly: kulturní krajiny, jež vzešly z rolnické práce, musely být v postupujícím chodu staletí udržovány se stejnou námahou jako stavby románských kostelů a gotických katedrál, jež s nimi tehdy tvořily jednotu. Nejprve odcházeli jednotlivci, odvážní lidé, kteří si zabalili uzlík a přestěhovali se do rodících se měst. Pak však, od 17. století, je ve vlnách vystěhovalectví následovaly tisíce, lákány heslem „Stadtluft macht frei". Přijímali ztrátu dědičného zázemí vesnice a jejího míru; usilovali ven z tísně a nesvobody života spojeného s přírodou a hledali v existenciální nejistotě svobodné sebeurčení v nově vznikajících povoláních. Příkladně a dojemně popisuje tuto osamělou cestu do nejistého pozdější oční lékař a básník Jung-Stilling (1740–1812),^[59] jemuž Goethe rázným zásahem pomáhal z nejedné existenční nouze. Stále více vysávala města lidi ze zemědělství, akademický život a přírodní vědy vzkvétaly a s nimi technické uplatňování poznaných zákonů anorganické přírody. Oproti celistvě lidsky universálnímu zaměření práce v zemědělství se nyní lidé ponořovali do světa průmyslu s jeho dělbou práce. Tito, kteří byli dosud zcela zakořeněni v lidovém vědomí, viděli se v existenciální nejistotě vyzváni k individuálnímu sebeuvedomění. Z rolníka se stal moderní, emancipovaný člověk — proletář. Ten nemohl z procesu dělby práce získat nic než svou mzdu; humanistické vzdělání jeho doby mu nedokázalo odpovědět na jeho životní otázky, stejně tak přírodní vědy, jež ho v otázce jeho lidství nechávaly pocházet z opice. V postupujícím novověku klesá selství do tradice vázané na dědická práva, z níž již nevycházely žádné obnovující impulsy. Tato tragika charakterizuje vývojový chod 19. a 20. století. Již osev úhoru jetelem v 18. století byl impulsem přicházejícím zvenčí, který narážel na odpor — mimo jiné i proto, že

Někdejší pružná trojpolní soustava ztuhla zevnitř vlivem římsko-právního vlastnického řádu.

Jak silně bylo setrvačnictví každé novinky nepřítelem, ukazuje na počátku 19. století pokus zavést do vysoce rozvinuté flanderské zemědělské kultury secí stroj. Tento pokus zpočátku selhal; rolníci instinktivně cítili tento záměr jako vpád do duchovně-mravního sebepochopení rolníka, jenž rozryté zemi v odměřeném kroku a rytmickém švihu svěřoval setbu a jenž zároveň tuto událost provázel v duševně-duchovním postoji svým požehnáním. Jak jinak ten, kdo secí stroj konstruoval — přicházeje zvenčí z města, rozložil v myšlenkové abstrakci proces sení na jeho jednotlivé funkce. Z toho postavil stroj, který musí splňovat tyto funkce: uložit určité množství osiva určité velikosti zrna v určité časové jednotce do určité hloubky v půdě a přikrýt je zemí.

77

V 19. století přebíraly postupně přírodní vědy a technika správu nad zemědělstvím odcizenýmjeho duchovním impulsům. Hned na počátku byla zakládána jedna zemědělská fakulta za druhou. Do popředí vystoupila otázka toho, co bylo nazýváno „starou silou půdy", a z ní otázka hnojení. Chtělo se porozumět tomu, co propůjčovalo půdám trvalou úrodnost v průběhu věků. Z dohledu se vytratila celistvost organismu zemědělství a součinnost jeho článků — a hledaly se jednotlivé faktory. Byl rozpoznán humus jako nositel úrodnosti. Aby bylo možno experimentálně sledovat otázku trvalé úrodnosti půdy, byl v Kentu v Anglii v roce 1853 založen Rothamstedský pokus trvalého hnojení. Na parcelce s chlévským hnojem bylo hnojení po nějaké době přerušeno — a po padesáti letech bylo možno ještě konstatovat přetrvávající účinky tohoto někdejšího hnojení.^[60] Tím, a také pozdějšími dlouhodobými pokusy prováděnými jinde,^[61] se potvrdilo, že „stará síla" vděčí podstatně chovu skotu v organismu zemědělství.

Výzkumy chemika Justuse von Liebiga (1803–1870) obrátily v otázce hnojení pozornost k významu jednotlivých látek. Ze svých rozborů sklizně vyvozoval, že půdy

78

statku o tolik živin, kolik jich je obsaženo v prodaných plodinách.^[62] Z tohoto závěru vyvodil svou teorii minerálního hnojení, podle níž živina, která je v minimu, omezuje výnos. Liebig, který stál jednou nohou ještě v německém idealismu a druhou v nastupujícím materialismu druhé poloviny 19. století, byl přesvědčen, že ztrátu půdou vázaných klíčových živin — fosforu, draslíku a dalších — je třeba hnojením nahradit. Jinak, v rozporu s panující naukou, soudil o dusíku. O ten se má postarat sama příroda. Stáli proti němu jeho odpůrci, zastánci dusíkatého hnojení, kteří v dalších letech získali převahu. Posmrtnou satisfakcí pro Liebiga bylo uskutečnění a potvrzení jeho tezí zemědělcem Schultzem-Lupitzem (1831–1899),^[63] jemuž se po desetiletém úsilí podařilo podstatně zlepšit výnosovou úroveň extrémně chudých písčitých půd v Lupitz prohloubením humusového profilu.

Příznivý předplodinový efekt luskovin zůstával až do konce 19. století záhadou, dokud Hellriegel (1831–1895) v roce 1886 nezveřejnil svůj objev hlízkových bakterií vázajících dusík, které žijí v symbióze s kořeny luskovin. Přesto — navzdory těmto poznatkům z vědy i praxe o vázání dusíku ze vzduchu jako dění v živém — soustředilo se veškeré úsilí na otázku, jak by bylo možno dusík ze vzduchu technickou cestou, s obejitím živého, převést do podoby soli. Nešlo totiž jen o to získat tuto nejžádanější ze všech hnojivých látek pro zemědělství, nýbrž stejně tak pro výrobu výbušnin. Jediné světové naleziště dobyvatelných dusíkatých solí v podobě chilského ledku se nachází v poušti Atacama v Chile — vzdálený a přenákladný zdroj pro rostoucí potřebu 19. století.

Tak působily přírodní vědy a technika od 19. století zvenku do zemědělství a staly se ve 20. století průkopníky odcizení zemědělství jeho vlastním vývojovým impulsům a výrobním podmínkám — a nakonec příčinou jeho zániku v agrární industrialismus. Hybatelem na této cestě je

dusík, za nímž od 60. let 20. století následovaly syntetické herbicidy, pesticidy, prostředky pro zkracování stébel atd. a genetické inženýrství.

Na počátku 20. století byl v Norsku po Birkeland-Eydeově postupu ve elektrické peci oxidován vzdušný dusík. Ukázalo se to jako příliš nákladné. Chemik Fritz Haber (1868–1934) vypracoval v letech 1905 až 1910 v BASF v Ludwigshafenu am Rhein vědecké základy syntézy amoniaku ze vzdušného dusíku; jeho partner, inženýr Carl Bosch, vytvořil pro tuto syntézu do roku 1913 velkoprůmyslová zařízení. V tomto Haber-Boschovým jménem nazvaném postupu je vzdušný dusík přiváděn k reakci s vodíkovým plynem v kontaktních pecích při tlaku 200 barů a teplotách 500 až 600 °C za přítomnosti katalyzátorů. Vidíme, jak nadmíru reakčně líný dusík vzduchu, který luskoviny tichým, jemným způsobem v kosmicko-zemských rytmech slunečního roku aktivují pro životní proces tvorby bílkovin, je zde na anorganicko-technické rovině, s vysokou spotřebou energie a bez ohledu na místo a čas, násilím donucen do reakceschopné sloučeniny. Tento vynález — podobně jako pozdější vynález uvolnění jaderné energie — zpřístupňuje síly pod-přírody lidské libovůli, přičemž nakládání s nimi zanechává od té doby stopy zkázy v díle stvoření přírody.

79

Syntéza amoniaku byla výrobně technicky dozrálá právě před vypuknutím první světové války, učinila tak mocnosti středního bloku nezávislými na dovozech chilského ledku a atlantickou blokádu Angličanů, zaměřenou na zamezení těchto dovozů, obsoletní. Teprve syntézou amoniaku byl první světový válka jako artilérní a bombový válka v tom zničujícím rozsahu a takové délce pro mocnosti středního bloku veditelná. V průběhu války disponovali touto technikou také západní spojenci. Po konci války vyvstala ze strany dusíkového průmyslu otázka: Když žádná válka, co pak s dusíkem? Shodli se rychle — vítězové i poražení — a zřídili Evropský dusíkový syndikat a prohlásili zemědělství za nový trh. S obrovskou reklamou a průmyslem iniciovaným, praxe blízkým výzkumem přešla výroba dusíku plynule z produkce výbušnin pro bomby a granáty do výroby syntetických hnojiv pro zemědělství. Ještě jednou se potvrdila pravdivost výroku Hérakleita, že válka je «otcem všech věcí».^[64] Totéž se stalo po

Totéž se stalo po druhé světové válce ve Spojených státech, kde teprve po jejím konci našla dusíkatá hnojiva plošné uplatnění. V následujícím období se stal dusík ve spojení s technikou zavlažování v suchých oblastech globálním motorem v monokulturách produkujícího agrarindustrialismus.

Ve střední Evropě odolával organismu-princip této bouřlivé době ještě dlouho. Friedrich Aereboe (1865–1942), zakladatel novějšího zemědělského provozního myšlení, popisuje kolem roku 1917 zemědělský podnik jako soudržný organický celek: „Já [...] pojímám zemědělský statek jako nedělitelný, organický celek a ukazuji, jak tento celek dostává a musí dostávat rozličnou podobu pod měnlivým vlivem vnějších a vnitřních životních podmínek." Porovnává „organickou bytostnou povahu hospodaření na statku" ohledně členění na provozní odvětví s „tělem zvířete, které má srdce, plíce, játra a jiné orgány". Tak jako tyto orgány — každý podle svého úkolu — stojí ve vztahu k nadřazenému celku zvířete, tak jednotlivé složky zemědělství ke ganzheit hoforganismu. Aereboe poprvé uchopil hospodářské předivo vztahů zemědělského statku, jak toto předivo vzniklo z intuitivně-instinktivních podvědomých základů vědomí, v jasných, světlých myšlenkách. Vztahové předivo, které nalezl, mu bylo nezpochybnitelnou skutečností, jíž bylo třeba prosvítit myšlenkami a odpovídajícím způsobem provozně-hospodářsky optimalizovat. Samu skutečnost — bytostnou povahu celku — nestavěl pod otázku.

80

Zásadu hospodářského organismu hájili představitelé zemědělského provozního myšlení v Německu až do 50. let 20. století. Dělo se tak se zohledněním všech technologických výdobytků tehdejší doby, zvláště „minerálního hnojení", a zde s osobitým důrazem na cílené použití synteticky vyráběných dusíkatých solí. Pak se však červená nit abendländischchristlichen zemědělství definitivně přetrhla. Od počátku 60. let se pojem hospodářského organismu vytrácel, a na jeho místo nastoupil pojem systému. Tento je ze všech stran otevřený a je myšlen jako síť propojení, bez vztahu k žádné „bytostné povaze", tj. k žádné v sobě samé odůvodněné ganzheit. Tím byla otevřena všechna stavidla k rozpadu zemědělství do agrárního průmyslu. Podstatným spouštěčem byl

81

Abbildung 4: Die vierfache Zerstückelung des Betriebsorganismus in Monokultur und Massentierhaltung.

Podstatným spouštěčem bylo nástup syntetických herbicidů v 60. letech. Jsou to růstové látky, které jako „totální herbicidy" systémově zasahují do životních dějů rostlin takovým způsobem, že se tyto rostliny doslova přerostou k smrti nebo odumírají jinou fyziologickou cestou. Nasazení systémových herbicidů, po nichž následovala syntetická fungicida a insekticida, rázem proměnilo klasickou pestrost provozní organizace. Ze roku na rok mohl rodinný podnik zdvojnásobit své osevní plochy cukrovou řepou, bramborami nebo polní zeleninou, nebo je — pokud to trh dovoloval — znásobit ještě víc. Mohl se libovolně specializovat na pouhopouhé několik nebo dokonce jen jednu pěstovanou plodinu a podle toho se cíleně a úsporněji vybavit strojní technikou. V polním hospodářství a zahradnictví se rozpadl vzájemně se podmiňující vztah trojnosti bodenbearbeitung, fruchtfolge a düngung. Monokultury převzaly vládu nad polními lány. Co po celé tisíciletí rostlo jako křesťansko-západní kulturní dědictví v nepřetržitém vývoji ekologicky i sociálně — organismus vesnických společenství a jednotlivých statků — se rozpadlo na specializované samostatné podniky, jejichž potřeba kapitálu ohledně nákupu výrobních prostředků vynucovala stále vyšší obraty, a tím průmyslový způsob výroby s dělbou práce a tvorbou kapitálu. (Obrázek 4.)

82

Již v předcházejících desetiletích ztratilo centrum — církev — stále více svou duchovně-mravní i sociální vůdčí roli, ve prospěch probuzení k individuálnímu svobodnému sebeurčení. Souběžně s postupující industrializací zemědělství od 60. let 20. století to bylo právě tato skutečnost, která spustila poslední velkou vlnu odlivu obyvatelstva. Zatímco kolem roku 1800 pracovalo v zemědělství 62 % výdělečného obyvatelstva, kolem roku 1875 49 %, kolem roku 1950 25 %, dnes jsou to pouhá 2 %.^[65] Na místo sedláka nastoupil agrotechnik, jehož orientační bod již neleží ve středu vesnice, nýbrž na periferii — v vzdělávacích centrech měst, v agrotechnologických inovacích a na nadregionálních trzích. V globálně propojeném agrárním industrialismu se kolem zemědělství buduje mocná hradba, inteligenční aparát do specializovaných oborů roztříštěného detailního vědění. Zemědělec se stává „výkonným orgánem" cizí inteligence, která ho cizím způsobem určuje. V průběhu tohoto plíživého duchovního zbavení svéprávnosti se postupně jako první z vesnických a individuálních útvarů statků vymanilo zahradnictví a specializovalo se na monokultury ve sklenících — první krok rozčlenění organismu jako celku. Také v polním hospodářství se, v USA velmi záhy, osamostatnil pěstování obilnin, po němž následoval půdní úbytek větrnou a vodní erozí. Dnes celosvětově plošně vládne krajinnému obrazu jednotvárný vzor monokultur. Ve střední Evropě se tento druhý krok rozčlenění celistvosti dokonal — po jistém setrvačném odporu — teprve ke konci 20. století. Nakonec, ve třetím kroku rozčlenění, ztratil svou organickou funkci v zemědělském organismu i ovocnářství. V 70. letech byly vypláceny prémie za vyklučování vysokokmenných kultur; dnes je jejich ekologická hodnota opět doceňována. Výroba se však soustřeďuje na intenzivní plantáže v monokultuře v klimaticky zvýhodněných oblastech. Naposledy, ve čtvrtém kroku rozčlenění, bylo opuštěno i chov domácích zvířat vázaný na provozní zásobu krmiva, s důsledkem jednak vzniku provozů bez dobytka a jednak koncentrace na velkochov. Na místo pojmu „domácí zvíře" nastoupil pojem „užitkové zvíře". Začalo to drůbeží v celoročním ustájení nebo klecovém chovu, po níž následoval chov prasat soustředěný ve velkochovech, a nakonec — kdo

83

by to byl pomyslel u pasoucího se dobytka, tohoto haustiera par excellence — davové ustájení odrohačených zvířat v celoročním stájovém chovu, krmeném silážemi nebo krmivovými směsmi kalkulovanými na maximální výkon.

Co se zrodilo v dobách gnóze, a v dobách ještě daleko vzdálenějších pod vedením mystérií, vázáno na duchovní ústrojí určitých národů, jako volné souběžné soužití čtyř proudů pastevectví, polního hospodářství, zahradnictví a ovocnářství; co pod vlivem křesťanství vzájemným prostoupením splynulo ve vyšší jednotu organismu zemědělství — to nyní v agnostickém rozdrobení padlo zpět do čtyř prvotních stavů.

Přes všechny vskutku obdivuhodné vymoženosti moderní doby si nesmíme zavírat oči před touto skutečností: stojíme na troskách západo-křesťanské zemědělské kultury. Uzurpace průmyslovými výrobními metodami zlomila její kulturotvornou sílu a od 60. let 20. století jí kopala hrob. Ale v každé smrti je ukryt i zárodek nového dění. Uchopit je lze tehdy, když si člověk uvědomí hlubší vývojové impulsy minulosti. Výrok „Doctor Angelicus", Tomáše Akvinského (1225–1274), zní: Minulost a budoucnost má čas, přítomnost nikoliv.^[66] — Tento výrok lze myšlenkově dále prohloubit. V přítomnosti se oba časové proudy setkávají a navzájem se ruší. Proud minulosti odumírá do formy, do sinnenfälligen události. V této formě však proud času z budoucnosti oživuje jako zárodek. Rostlinné semeno toto dění zviditelňuje. Nese v sobě, sraženo do podoby genomu, razidlo minulosti. Tato „geprägte Form, die lebend sich entwickelt",^[67] obsahuje zárodek, který má potenci otevřít se časovému proudu budoucnosti. Lze tedy říci: Ve zvěcnění smyslově se jevícího leží moment smrti, v němž se čas minulosti obrací v budoucnost. Budoucnost je proměňující se minulost.

84

Nové zárodky

Antroposofická duchovní věda Rudolfa Steinera přináší poznání v podobě idejí, jež svou pravdu stvrzují v mocném myšlení dalekosáhlých duchovních vztahových souvislostí a v činu se prokazují jako zárodky, které ve svém růstu a plodnosti dávají tuto pravdu zakusit jako hnací sílu stále nového dění. Dva ideové zárodky Rudolfa Steinera jsou to, které — navazujíce na minulost a proměňujíce ji — ukazují zemědělství cesty k novému nositelství kultury:

První z těchto ideových zárodků se vztahuje k významu zemědělství z hlediska sociální otázky: První světová válka způsobila zhroucení starého světového řádu. V nastalém sociálním chaosu inauguroval Rudolf Steiner «Dreigliederung des sozialen Organismus» (trojčlennost sociálního organismu). V tomto mohutném ideovém celku se z hlubin historického dění znovu vynoril v proměněné podobě onen impuls, který od novověku v po sobě jdoucích stoletích tlačil na povrch, narážel však na retardující mocenské struktury a znovu klesal do skrytosti. Připraven svými «Kernpunkte der sozialen Frage»^[68] začal Rudolf Steiner s lidmi, kteří stáli aktivně uprostřed života, podnikat konkrétní kroky k přetvoření sociálního života — ve smyslu:

svobodného duchovního života, který je autonomním tvůrcem a nositelem iniciativy všech duchovních impulsů prostupujících a oplodňujících společenský život,
právního života, který je autonomním tvůrcem a nositelem toho, co ve vzájemném vztahu člověka k člověku platí jako rovné právo a nabývá platnosti v zákonné podobě,
hospodářského života, který jedná autonomně a na smluvním základě v vědomě utvářených hospodářských asociacích «bratrsky/sestersky» přebírá péči o uspokojování lidských potřeb.

V každém z těchto tří článků sociálního života stojí vědomě-nevědomě každý člověk. Každý z těchto tří článků dostává sobě vlastní autonomní životní skutečnost skrze to, co mu každý člověk vtiskuje ze svých tří duševních činností: svým chtěním duchovnímu životu, svým cítěním právnímu životu a svým myšlením hospodářskému životu. Jak tyto tři duševní činnosti jako autonomní články duše v člověku navzájem

85

působí a ve vědomí Já vzplanují, udržovány pospolu a ve vzájemném působení silou Já, tak také tři články sociálního působí navzájem v celek sociálního organismu skrze probouzející se vědomí Já každého jednotlivého člověka. V tomto vzájemném vztahu vědomého vnitřního prožívání a utváření navenek vzniká sociální umění. Tak je utváření trojčlenného sociálního organismu zkušebním kamenem k rozvinutí a zjevení bewusstseinsseele (vědomí-duše). Téměř nadlidské úsilí, které Rudolf Steiner od roku 1919 vynakládal, aby hnutí trojčlennosti sociálního organismu uvedl v život, ztroskotalo roku 1922.^[69] On sám pojal rozhodnutí ukončit tento první rozsáhle pojatý pokus. Vnějším podnětem k tomu byla především cválající inflace a malý počet lidí, kteří by této obrovské výzvě byli dostáli. Rudolf Steiner stavěl také na porozumění proletářů, z nichž mnozí však padli ve válce — a ti, kteří přežili, byli odtaženi propagandou komunisticky orientovaných dělnických vůdců. Zárodek však byl vložen do půdy historického dění. Byl prostřednictvím 20. století průběžně pěstován v dílčích konkrétních přístupech k jednání v ustavičné proměně jednoho umírání a stávání se. Především však byla Steinerova pojednání k sociální otázce poznatkově-vědecky zpracována v kontextu požadavků doby a zpřístupněna širší veřejnosti. Impuls k sociální trojčlennosti nadále čeká na pronikavě nový pokus o uskutečnění.

Tento nový přístup vyrůstá z druhého ideového zárodku, který je obsažen v Zemědělském kurzu Rudolfa Steinera, v «Duchovně-vědeckých základech pro zdárný rozvoj zemědělství»^[70]. Tento kurz pro zemědělce se konal o Letnicích roku 1924 na statku Koberwitz u Breslau v dnešním Polsku, dva roky po zrušení «Kommenden Tages», orgánu hnutí trojčlennosti v Německu. V té době byla v zemědělství «kirchspiel» (farní obec) ještě ve vsi — praxe principu organismu byla tradičně ještě z velké části neporušena. Zemědělský způsob výroby tvořil ještě protipól k dělbou práce řízenému způsobu v průmyslu. Ekologická otázka a — s ní neoddělitelně spjatá — sociální

86

otázka nebyla v zemědělství ještě akutní. Avšak hrozivá předzvěst, jako jsou účinky hnojení synteticky vyrobenými dusíkatými solemi, ztráta odrůdové stability a zdraví zvířat, citlivěla jednotlivé sedláky a zemědělce. Od roku 1920 se obraceli na Rudolfa Steinera s prosbou, aby jim z antroposofické duchovní vědy poskytl poznávací základy a praktické pokyny pro obnovu zemědělství do budoucnosti. Tazatelům šlo o ideje, o duchovní pravdivé obrazy, které by zemědělské práci nad pouhou provozní techniku znovu daly smysl a — budou-li tyto ideje uchopeny — mohly znovu vybudovat duchovně-morální most k věcem a bytostem v přírodě a kosmu. Zemědělský kurz obsahuje zárodečné položení základů pro vývoj zemědělství budoucnosti, v němž skrytý proud impulsů křesťansko-západního zemědělství vstupuje v hlubinné metamorfóze na povrch věku vědomí. Rudolf Steiner navázal bezprostředně na otázky lidí, kteří stáli ve staré, smrti zasvěcené zemědělské kultuře a kteří hledali přístupy k její obnově. Navázal na ještě právě existující minulost, aby ji proměnil v budoucí. Přitom apeloval na myslící vědomí činnými v praxi stojícího člověka.

Výchozím bodem antroposofické duchovní vědy Rudolfa Steinera je «člověk». Na jeho bytostnou povahu ve světovém celku se vztahují otázky: Jaký je vývoj z jeho bytostného původu v duchu, jaké jsou ideové celky, které ho ve všech životních oblastech činí schopným jednat v souladu s jeho bytostnou povahou, jaké jsou cesty k sebepoznání a poznání světa do budoucnosti? Kdysi ještě nebyli lidé tak «chytří» jako dnes, za to však byli moudří. Prožívali sami sebe jako mikrokosmos, který v malém v sobě nese vše, co ve velkém duchovně-bytostně naplňuje makrokosmos. Vědecký intelektualismus novější doby staví se tváří v tvář smyslově vnímatelné světu, rozkládá jej na části, reflektuje tyto části v představách a přitom vylučuje toho, na koho se zapomíná — člověka, který se táže, myslí, cítí a chce. Pohled duchovního badatele je naproti tomu obrácen k poznávajícímu, k bytostné povaze člověka. Co se mu tam v nadsmyslovém poznání odkrývá, vrhá jasné světlo na to, co makrokosmicky v nejširším smyslu smyslově vnímatelné přírodě a kosmickému obvodu jako bytostně účinný princip leží v základu. Výsledky duchovněvědeckého bádání obsažené v Zemědělském kurzu navazují na přírodovědné

87

pojmy, například pokud jde o anorganický svět látek, a označují jejich prvky jako nositele vždy specifických maatla ya ku vumba (formativních sil), které je z jejich fyzické přirozenosti povznášejí do procesuálního dění oživené a oduševnělé přírody.

Tak je metodický postup Zemědělského kurzu předznačen klíčovou výpovědí: «Es wird vom Menschen ausgegangen; der Mensch wird zur Grundlage gemacht» (Vychází se z člověka; člověk je kladen za základ).^[71] Pod tímto zorným úhlem se pohled soustřeďuje na koncepci a utváření zemědělského podniku se slovy: «Eine Landwirtschaft erfüllt ihr Wesen, im besten Sinne des Wortes, wenn sie aufgefasst werden kann als eine Art Individualität für sich, eine wirklich in sich geschlossene Individualität und jede Landwirtschaft müsste eigentlich sich nähern – ganz kann das nicht erreicht werden, aber sie müsste sich nähern – diesem Zustand, eine in sich geschlossene Individualität zu sein» (Zemědělství naplňuje své bytí, v nejlepším smyslu slova, může-li být pojato jako jakási individualita pro sebe, skutečně v sobě uzavřená individualita, a každé zemědělství by se vlastně mělo přibližovat — zcela toho nelze dosáhnout, ale mělo by se přibližovat — tomuto stavu, být v sobě uzavřenou individualitou).^[72] Dále se říká: «Die Dinge können nicht in dieser Weise streng durchgeführt werden, aber man muss doch einen Begriff haben von dem notwendigen Geschlossensein einer Landwirtschaft […]» (Věci nemohou být takto přísně provedeny, avšak musí mít pojem o nezbytné uzavřenosti zemědělství […]).^[73]

Tato vyjádření apelují na individuální soudnost. Z badatelského smýšlení musí ten, kdo je činný v zemědělství, usilovat o to, aby si v pojmech vypracoval myšlenkový obraz bytostné povahy mikrokosmického člověka. Tento myšlenkový obraz se stává klíčem k porozumění makrokosmu a konkrétně k porozumění jednomu jeho výseku: zemědělskému podniku. Přináší ideje, podle nichž lze tento makrokosmický výsek utvářet v jeden v sobě uzavřený celek, v organismus, v tělo «jakési zemědělské individuality». Ideová základna k tomu se formuje, jsou-li smyslově vnímatelné a přírodovědecké skutečnosti myšlením pozdviženy do smysl dávajícího celku výsledků nadsmyslového antroposofického duchovního bádání. O myšlenkově-obrazné uchopení tohoto smysluplného celku jde. V tom spočívá zárodek nového dění zemědělství. Toto dění se rozvíjí pod «sluncem idejí» sebe-si-vědomého-se-stávajícího lidského ducha; ten je to, kdo vede činnou ruku k smyslem naplněné práci.

88

Trojčlennost člověka a zemědělská individualita

Organismus — se středem a periferií — jako základní utvářecí princip v zemědělství vyrostl od sedmého století po Kristu z přírodou daných biotopů, z «organismů v přirozeném růstu». Nesl od místa k místu zcela individuální ráz. Byl to instinktivně-inspirovaný růst z pokřesťanštěných lidových kultur. S jejich mizením v průběhu věku bewusstseinsseele se vytrácela i duchovně impulzující síla. Zemědělská podniková nauka 20. století sice rozpoznala smysluplnou souhru jednotlivých odvětví podniku v celek a nazvala ji hospodářský organismus. Co je «bytostnou povahou» tohoto celku, to se netázala. Pojem byl příliš bezmocný na to, aby mohl zadržet kulturní úpadek zemědělství. Ani ekologické hnutí přicházející od 70. let a s ním ekologické zemědělství nedokázaly pojmu hospodářského organismu znovu vdechnout život. Klíč k porozumění organismu lze hledat jedině v bytostném agentu, který ho přivádí k jevu v tělesné uzavřenosti a proživá se v ní. U zvířete je tímto agentem zvířecí duše, u člověka duchovní duše. Zvířecí duše je vázána na tělo; duchovní duše člověka má moc stále více se svými třemi duševními činnostmi — myšlením, cítěním a vůlí — z této vázanosti vynořovat, z ní se osvobozovat. Tím jí narůstá schopnost vědomě se sebou, v sebepoznání se uchopit jako tvůrčí duchovní bytost, jako sebe sama uskutečňující se Já. V Já nese člověk jako mikrokosmos zárodek ducha v sobě. Tím může nejen poznávat sebe sama a bytostnou povahu svého tělesného organismu, ale vědět se v tomto poznání ve spojitosti s bytostným, co nadsmyslově působí v přírodě a kosmu.

Na cestě školení duchovní duše se může tento zárodek rozvinout do duševních orgánů. Tak jako se smyslové orgány otevírají smyslově danému světu, mohou tyto duševní orgány zpřístupnit duchovně-nadsmyslovou skutečnost vnímání. Z Já procitajícího v sebevědomí může člověk ve věku bewusstseinsseele opět, vystupujíce, vědomě dosáhnout svého duchovního původu, od nějž se sestupujíce na cestě sebeuvedomování odloučil. Co kdysi provázelo sestup coby učení moudrosti z mystérií, pak ale od

89

co od Zeitenwende postupně dohořívalo, to lze od nynějška prostřednictvím antroposofické duchovní vědy, přístupné každému člověku, vědomě vystupujíce, znovu dobývat. Duchovní bádání Rudolfa Steinera přináší výsledky, které na všech polích lidské činnosti — ať již vědeckém, uměleckém, náboženském, medicínském, pedagogickém, sociálním atd. — a tak i na poli zemědělství, zárodečně ukazují jednání nové, to staré proměňující cesty.

Chce-li si tedy někdo ujasnit ideové souvislosti, jež mají zemědělství z toho, co se stalo, pomoci k novému stávání se do budoucnosti, pak je metodicky cesta jasně předznačena: Aby bylo dosaženo hlubšího porozumění bytostné skutečnosti myšlenky organismu a individuality, je nutno nevyhnutelně vyjít od člověka, mikrokosmu. Přitom vyplývá z duchovního bádání v tělesně-fyzickém a duchovně-duševním ohledu v obrysech toto (Obrázek 5, s. 90):^[74]

Při nazírání podoby člověka upoutá pozornost nejprve polarita hlavy a končetin: hlava jako do velké míry v sobě uzavřená kulatá podoba, končetiny paprskovitě vyzařující a svět uchopující. Morfologicky ovládá princip formy oblast hlavy, a polárně k tomu fyziologicky princip látky: oblast látkové výměny a končetin.

Obal hlavy tvoří převážně tvrdé, silně mineralizované lebeční kosti. Ty obklopují lebeční dutinu, která je naplněna mozkomíšním mokem — vodojasnou, bezbuněčnou a bílkovinami neprostoupenou tekutinou — a v ní plovoucím mozkem. Dále se v hlavě soustřeďují smyslové orgány sloužící bdělému vědomí. V nich, jako i v hlavě jako celku, ustupuje život do značné míry před vládou fyzična. To se působivě ukazuje v anatomické stavbě oka — mimo jiné s světlolomnou čočkou — nebo ucha s bubínkem, řetězcem sluchových kůstek a kostěným labyrintem. Hlavový pól je čistému fyzičnu, smrti, blíže než životu. Morfologicky je hlava obrazem ztuhlých životních procesů. I mozek je ve své fyziologické činnosti jako vědomí-probouzející orgán tiše prostoupen procesy smrti. Nerv a mozek ztrácejí po krátkém čase po poranění schopnost regenerace. Proces, jenž je ovládá, je povahy rozkladné. O tom svědčí vysoká dýchací aktivita mozku a nutnost intenzivního zásobování kyslíkem skrze krev.

90

Abbildung 5: Die Wesensbeziehung von Mensch und landwirtschaftlicher Individualität. Die Dreigliederung beider in vertikaler Ausrichtung: Die Landwirtschaft ist der auf den Kopf gestellte Mensch.

rozkladná činnost vede fyzicky k mrtvé látce (CO₂) a duchovně, jako zrcadlení životního procesu, totiž činnosti myšlení, k uvědomění myšlenek. Hlava je klidovým pólem a nositelem bdělého vědomí, které člověka duchovně spojuje se světem.

Nakolik člověk nese ve své hlavě to z života vypadlé, minerálně-mrtvé, ukazuje i výskyt mozkového písku, zejména v epifýze (šišinka mozková). Jde o citrónově žluté kamínky sestávající z krystalů vápníku a hořčíku. Rudolf Steiner k tomu poznamenává: «Trochu mozkového písku musí mít každý člověk v sobě», nikoliv však jako trvalé usazeniny, nýbrž: «Tento mozkový písek musí vznikat a musí být opakovaně rozpouštěn.»^[75] Tento proces tvorby krystalů a jejich opětovného rozpuštění popisuje Rudolf Steiner jako základ vědomí Já: «Kdybychom se nemohli rozpouštět, nemohli bychom myslet, nedospěli bychom k vědomí Já. V tomto rozpouštění spočívá to, co nazýváme naším vědomím Já.»^[76] V hlavě se uskutečňuje myšlenková činnost.

91

Mozek si v každodenním vědomí neuvědomuje tento samotný proces, nýbrž jeho výsledek — zobrazení tohoto procesu: myšlenku.

Formpól hlavy, soustředěný v mozku, se rozlišuje přes celý tělesný organismus do nervového systému. V horním člověku slouží vědomému vnímání, v dolním zprostředkovává duchovně-duševní činnost vegetativním životním procesům.

Formpól stojí polárně naproti látkově-výměnnému pólu. Ten zahrnuje pod bránicí svět orgánů látkové výměny a končetiny. Duševní činnost tam zasahuje do životních procesů, řídí látkové přeměny, mobilizuje síly, jichž pak může vůle použít k tomu, aby uváděla do pohybu a udržovala v pohybu končetiny, tělesnou činnost jako celek. Veškeré organické pochody, které leží v základu rozvíjení vůle, veškeré procesy odbourávací, přeměňovací a výstavbové se uskutečňují v hlubokém bezesném nevědomí, ve vědomí spánku. Probíhají zčásti protiběžně v souběžnosti, zčásti v plynule proudícím časovém posloupném sledu. Oproti přísně v sobě spočívajícímu řádu nervově-smyslového systému vládne v látkově-výměnném pólu neustálá proměna a přeměna; včetně končetin je vše v pohybu; nic nezůstává ani chvíli stejné. Jako se duše v hlavovém pólu přes smysly duchovně spojuje se světem v pocitech a myšlenkách, tak vstupuje přes výživu a přes činnost končetin fyzicky do vztahu ke svému okolí.

Bytostné zjevení vůle je pohyb — ať prostorově uchopující v končetinách, procesuálně v látkovém řádu, v růstu a regeneraci, v proudící krvi, nebo tichoučce vnikající do vědomí v dýchání a posléze v myšlenkové činnosti.

I procesy vládnoucí v látkově-výměnně-pohybovém pólu prostupují v odpovídající metamorfóze celé tělo — v hlavě mimo jiné ve vylučování slinných žláz a sliznic nebo v žvýkací činnosti kloubně uloženého dolní čelisti.

Polarita hlavového systému a látkově-výměnně-pohybového systému nalézá svůj vyrovnávající střed v orgánovém systému, jenž se mezitím vřazuje: ve dvou rytmicky dýchajících plicních křídlech, v rytmicky pulsujícím srdci a v bránici. Bránice ve svých pohybech pasivně sleduje rytmus dýchání — může jej však také vlastní aktivitou podpořit. Morfologicky se rytmická mitte projevuje v sledu žeber, jež uzavírají hrudní koš směrem nahoru k hlavě, dolů jej však otevírají a rozšiřují k bránicí překlenuté břišní dutině. Fyziologicky proudí krev od srdce a k srdci skrze celé tělo a

92

sjednocuje oba póly ve vyšší jednotu. V rytmické mittě prožívá člověk sebe sama v cítění; snivě-cítíce se noří do sféry nevědomosti, do vůle; bdíce-cítíce sahá vzhůru do oblasti myšlení. V cítění prožívá člověk sebe sama v nejvyhraněnějším smyslu jako tuto a jedině tuto určitou duchovní duši. Rytmus je rezonančním tělesem cítění. Kývá se sem a tam mezi klidem hlavy a pohybem těla. Spojuje klid a pohyb a je obojím zároveň. Do rytmické středu se svrchu snižuje jasnost myšlenek do hlubin a zdola odpovídá z temna vůle síla iniciativy stoupající vstříc.

Ve své vzpřímené postavě a tělesné trojčlennosti vstupuje člověk bytostně naplněn jako individualita do světa. Ve souzvuku svého myšlení a vůle v cítění prožívá sebe sama v procesu sebeuvědomování; nalézá se na cestě ke svobodnému sebeurčení. Z tohoto prožívání mu svítí bytostná skutečnost ideje vývoje — to budiž osvětleno:

Kdysi žil princip vývoje instinktivně snivě, skrytý v pramenech prastaré moudrosti, jako účinná síla duchovního vedení v lidstvu. V postupujícím probouzení k sebeuvědomění toto dědictví haslo. Teprve velmi mladé — nejprve v době německého idealismu, ve výzkumech Charlese Darwina (1809–1882) a Ernsta Haeckela (1834–1919) a v plném rozsahu v antroposofické duchovní vědě — vynořuje se vývojový princip novým způsobem v myšlení. Vztažen k trojčlennosti duševních schopností člověka prožíváme jej dnes v myšlení především jako předvídavou idej, v cítění jako radostně-čilý impuls a ve vůli jako duchem nesoucí iniciativní sílu. Na cestách této trojnosti uchopuje se člověk v duchovním naplnění svého bytí jako Já a dělá z sebe iniciátora a nositele vývoje do budoucnosti. Ve svém usilování o svobodu žije vývojový princip dar.

93

Uvědoměním vývojového principu se stává člověk z tvora tvůrcem. A tak vyvstává otázka: Je od nynějška povolán z volní svobody zasazovat idej vývoje do světa, který se stal? Nebo se může toto tvůrčí schopnost vztahovat jen na jeho vlastní a na lidský vývoj? Musí vše ostatní zanechat za sebou a odsoudit k pouhému užitku a k vykořisťování — totiž rostliny, zvířata, Zemi jako celek, která měla a má tak hlubokou účast na jeho vlastním vývoji? Probouzení k ekologickému vědomí sahá většinou jen tak daleko, jako přání zachovat vzniklé, v sobě dovršené dílo stvoření,

Ano, chtít člověka jako ničitele tohoto díla stvoření držet stranou od přírody. Toto omezení však znamená zastavení vývoje. Jen v souvislosti s pokračujícím vývojem člověka a jen skrze něj jako iniciátora může být to, co se ve světě stalo, proměněno v nové stávání se. Neměl by snad být současný člověk, jehož vynalézavý duch má díky štěpení atomového jádra v rukou všechny prostředky k tomu, aby život na Zemi přivedl k několikanásobnému «Overkill», naopak také schopen, v rozšíření sebe sama, vštípit vývojový princip Zemi, přírodě, která ztuhla v dílo? Jak může sílu stávání se, kterou v sobě nosí, učinit plodnou pro nové procesy stávání se, které vyvedou přírodu z jejího hotového stavu? Tato poslední otázka stojí na počátku budoucí zemědělské kultury. Odpověď na ni nejprve přináší metodický pokyn Rudolfa Steinera:^[77] «vycházet z člověka» a zemědělský podnik, má-li «naplnit svou podstatu», chápat jako «určitý druh individuality».

Vydejme se na pole a pokusme se ve vnitřním klidu si zpřítomnit veškeré dění přístupné vnímajícímu a myslícímu nazírání, jež se odehrává nad zemí ve světle, vzduchu a teple, pod zemí v temnotě provlhlých, krystalických hlubin a mezi tím v kůži oživené půdy – pak se cítícímu vnímání zjeví hluboká příbuznost s tělesnou trojčlenností člověka (obrázek 5, s. 90).

Pod zemí narážíme na tvrdý, pevný, z života vypadlý, a proto mrtvý svět hornin a rovněž na vodní prvek hlubin. Pevná složka země spočívá v klidu, zachovává si svou krystalickou strukturu, která je během léta u zemského povrchu silněji vystavena procesům zvětrávání, v zimě se pod vlivem krystalotvorných sil okruhu stálic – Řekové jej nazývali «křišťálovým nebem» – prožívá ve své čisté krystalické přirozenosti.^[78] Jako je mozek zrcadlem, které uvědomuje skrytou myšlenkovou činnost, tak krystalická přirozenost hornin příbuzných křemíku (křemeny, silikáty), podobně jako smyslové orgány, odráží krystalotvorné síly nejvzdálenějšího kosmického okruhu i síly planet vzdálených od Slunce (Mars, Jupiter, Saturn) v jejich nepřímém působení. Polárním způsobem to platí pro vápenec a horniny příbuzné vápenci, které ve své afinitě k planetárnímu,

94

Vůbec sonnennahen Planeten (Měsíc, Venuše, Merkur), jejich síly na sebe vážou.^[79] Zprostředkující postavení v této polaritě zaujímají jílové minerály, které svou pro minerální říši Země neobvyklou dynamikou přivádějí obě kráftové kvality prostřednictvím kořenů k růstu a tvarování rostliny. Tak pohlížíme na to, co se pod půdou táhne do hlubin, jako na hlavový pól této Rudolfem Steinerem tak nazvané «zemědělské individuality».

Pokusíme-li se uvést geisteswissenschaftliche Hinweise do myšlenkové souvislosti s přírodovědně uchopitelnými fakty minerálního podloží půdy, ukazuje další fenomén na skutečnost, že se pod zemí nalézá hlavový pól «zemědělské individuality». Podobně jako v epifýze vystupuje krystalotvorba a její rozpouštění jako fyzický základ vědomí Já, tak se ve zvětrávací zóně půdy tvoří nejjemnější hexagonální krystalické lupínky. Krystalizují z amorfních koloidů hydroxidu hlinitého a křemičité kyseliny do takzvaných «sekundárních jílových minerálů». Ty se však mohou opět rozpustit zpět do koloidního stavu.^[80]

Polárně vůči hlavovému pólu pod zemí se nad zemí rozprostírá «břicho»^[81] zemědělské individuality. Zde, pod přímým působením kosmu, vzniká život způsobem jakési «vnější trávení» světla, tepla, vzduchu a vodních par. Zde vstupuje vše, co se rodí, formou a barvou do vnějšího zjevení, a vše, co zaniká, bere zjevení zpět do neviditelné vnitřní světa. Vše je v pohybu: raší rostlina, volně se pohybuje zvíře, činný je člověk; mraky táhnou, páry stoupají, déšť padá, vítr pohybuje každým jednotlivým listem, vlní se obilím, blesk zableskne a štěpí dub, hrom duní, planety obíhají své dráhy a slunce přináší nad zemí den a noc. Zde, ve Stoffwechselpolu zemědělské individuality, podléhá vše stálé proměně. Zatímco pod zemí proniká duchovně-živé, uvolněné od hmotného, zemí jako vnitřní hybnost — tak jako myšlenky prostupují hlavou^[82] — tak se toto duchovně-živé nad zemí utváří formou a barvou v hmotném. To

95

jen nadsmyslově uchopitelný život nakonec dohašína do formy a ve svém hanutí se v semenu znovu přináší na svět.

Mezi póly Dole a Nahoře se horizontálně prostírá průzračně tenká kůže, půda, tvořící zárodečnou střed. Ta ve svých procesech nemá žádnou samostatnost, jako ji má rytmický systém člověka. Nelze tedy říci, že by půda měla plíce, srdce. V této souvislosti stojí za zmínku, že zemský povrch má stejně jako voda své přílivy a odlivy a ve střední Evropě se denně v průměru zvedá a klesá o 80 cm.^[83] A přece půda dýchá jako zvíře a člověk: přijímá kyslík a vydává oxid uhličitý. Jenže toto dýchání neprobíhá z niterně-vlastního impulsu, nýbrž je výsledkem exogenního spolupůsobení sil pólů Dole a Nahoře v půdě. V dynamice jílových minerálů lze spatřit jakési srdeční funkce. Ale i ty jsou podněcovány zvenčí a sledují rytmus impulsovaný Sluncem, který ročními cykly řídí a harmonizuje procesy rozpouštění a vázání látek v půdě. Z toho lze porozumět, proč Rudolf Steiner půdu apostrofoval jako «bránici»^[84] zde uvažované individuality. Tato bránicová kůže ve svých funkcích zrcadlí součinnost živlů země, vody, vzduchu a tepla v rytmech slunečního roku. Kultivovaná půda je tedy charakterizována tím, že staletími trvajícími orebními a rostlinopěstitelskými opatřeními — zejména hnojením kravským hnojem — obdržela nad svou «přírodní vlohu» dispozici k rozvoji svébytného rytmického orgánu: dispozici k vyrovnávající a rozvoje schopné «středu».

V profilovém uspořádání tohoto bránicového orgánu středu, v půdě, opakuje se v malém trojčlenná vertikalita zemědělské individuality. V svrchní půdě, v takzvaném A-horizontu, nacházíme tmavší, vzdušně strukturovanou, pozůstatky rostlin protknutou humusovou vrstvu — sediment metabolické aktivity nad zemí, který do ní bakteriálními a jinými přeměnami vdechuje cosi jako svébytný život. Polárně k této oživené vrstvě se v podloží nacházejí ložná, nevyvetralá, mrtvá hornina — do půdy nahoru vyčnívající hlavový pól, C-horizont. Na jeho hranici se hornina vystavuje

96

rozkladným, krystalický minerální svazek ničícím silám eroze. Mezi A- a C-horizontem se člení zvětrávací nebo B-horizont, v němž se uskutečňuje primární (zvětráváním) a sekundární (novou krystalizací) tvorba jílu. Jílem obohacený B-horizont představuje vlastní střední článek v půdě. Jeho dynamika zrcadlí rytmy Jahreslaufu: směrem dolů, k hlavové straně, zadržuje oživené atmosférické vody a s nimi v ní rozpuštěné látky proti gravitaci; směrem nahoru vstupuje do spojení s humusem (jílo-humusový komplex) a pečuje o procesuální kontinuitu v budování Bodenfruchtbarkeit.

Zwerchfellorgan půda se zdá, měřeno rozměry výšin, jež se nad ní rozprostírají, a hlubin, jež se dole pohledům vymykají, být pouhým ničím. A přece je vším! Z ní vyrůstá vyšší rostlinná příroda, jež tvoří životní základ pro existenci zvířete a člověka na Zemi. Je to kořen rostliny, který vertikálně směřuje dolů k zemskému středu, a je to výhonek, který z vegetačního bodu klíčku v rytmické listové posloupnosti vertikálně stoupá vstříc Slunci a, obklopen Stoffwechselgeschehen ve světle, vzduchu a teple, v Blüten-, Frucht- und Samenbildung připravuje výživné látky pro zvíře a člověka v živé kompozici. V kvetoucí rostlině a stromové přirozenosti tvoří si zemědělská individualita přirozeně a jen v duchu uchopitelně svůj obraz. Duchovní tyč, jež nadsmyslově spojuje Erdentiefen se slunečními výšinami, jež v trojčlenném uspořádání sjednocuje síly tíže a tíhnoutí k vertikalitě, vtěluje se obrazně každý rok v rašení a výhonu rostlin.

Rostliny a spolu s nimi zemědělská individualita stojí ve vztahu k trojčlennosti člověka na hlavě. Jak hluboko sahá zde příbuzenský vztah k člověku a zvířeti, ukazuje se v následujícím: Kořen ohmatává, podobně jako smyslový orgán rostliny, látky zemských hlubin. Přenese-li se fruktifikační proces rostliny až dolů do kořene, jako je tomu například u mrkve, zesílí a zabarví se kořen do zářivé červenožluté a prostoupí jeho jemnou tkáň sladkostí a vůněmi. Vzniká výživný plod, který svrchovaně vyživuje hlavu, nervově-smyslovou organizaci jako celek (Obrázek 5, s. 90). Plodí-li rostlina naopak v souvislosti se tvorbou semen vysoko nad zemí, jako je tomu například u obilovin, pak vzniká jako výživný plod

… a silová kompozice, která vyživuje soustavu látkové výměny a končetin u člověka i zvířete. Vše, co mezi těmito póly vyrůstá ve stonku a listu jako potravní plod — například kedlubna (stonek), růžičková kapusta (pupen) nebo listová zelenina (salát, zelí, špenát atd.) — vyživuje a posiluje rytmický střed.

97

V biologicko-dynamickém zemědělství je běžnou praxí toto pravidlo následovat: pícní mrkev pomáhá u telat podněcovat smyslovou aktivitu a dávat jim lesklou srst, u krav je to krmná řepa; naopak, má-li se podpořit látková výměna, má-li být zvíře radostně pohyblivé, přichází na řadu krmení lněným semenem; k rozvoji síly u koní je to „oves, který bodá". Vše, co se ve vegetativní oblasti utváří jako stonek a list — v bylinách, trávě, jeteli atd. — je základním krmivem pro dojnici žijící v přísném rytmu.

Duchovně uchopitelná, v duchu skutečná idea zemědělské individuality otevírá chápajícímu pohledu brány do všech oblastí zemědělství; on je shrnuje jako orgány bytostného celku — příkladně to má být znázorněno v kapitole o otázce hnojení. To od základu vyžaduje změnu smyslu [Sinnesänderung]. Lze překonat duální poměr člověka a světa ve vědách, který metodicky vylučuje duchovně-duševní stránku poznávajícího a mravně jednajícího člověka. To platí tím více, přechází-li se tento velký, od člověka se odvíjející ideový celek v čin myšlením. V činu se osvědčuje jeho plodnost a skrze ni jeho pravda.

Čtyřčlennost člověka a uzavřenost hofového organismu

Tělesný organismus člověka zahrnuje v sobě mikrokosmicky vše to, co se makrokosmicky rozkládá jako svět přírodních říší. Existuje tu úzký příbuzenský vztah, který se odhalí, srovnáme-li trojstupňovost přírody — říši anorganicko-fyzického, říši oživené rostlinné přírody a říši oduševnělé živočišné přírody — s tělesnou organizací člověka. Tak jsou v lidském těle účinné všechny látky, síly a zákony, které ovládají anorganicko-mrtvou minerální říši …

98

Abbildung 6: Die Viergliederung des Menschen und der Organismus als Leib der Individualität.

konstituují a které vědy fyziky a chemie se snaží prozkoumat. Například struktura trámečků ve vnitřní stavbě stehenní kosti v přechodu k ohnutému kyčelnímu kloubu je taková, že s minimem minerální substance (převážně fosforečnan vápenatý) je dosaženo maxima statiky. Podobně je tomu s podpůrnými tkáněmi, s konstrukcí kostry jako celku. Celé tělo je ve stavbě a funkci všech orgánů, v jejich pevných podpůrných tkáních a v jejich hospodaření s tekutinami a teplem prostoupeno a protkáno čistě fyzickou, moudrostí naplněnou zákonitostí. Ta tvoří — ohraničena na podobu těla — fyzické tělo, evolučně nejdokonalejší bytostný článek člověka. Svůj nejpřesnější výraz nachází ve stavbě a funkci smyslového systému. Podstata fyzického těla je nadsmyslová a zjevuje se ve všem viditelném (Obrázek 6).

Co tedy v říši minerální vystupuje odděleně jako „mrtvá" příroda, v čistě fyzické organizaci — to se v rostlině, zvířeti a člověku funkcionálně proplétá s vyššími bytostnými články. Takovým je především éterické, životní nebo časové tělo, jež světu rostlin propůjčuje život prostřednictvím éterkových sil všestranně proudících z kosmu. Je v sobě proudícím životem, který se podle druhu rostliny nadsmyslově vymezuje v „tělo", přivlastňuje si specifickým způsobem látky země proti tíži, jakož i

a jejich sil si přivlastňuje a z nich buduje příslušné fyzické tělo. Jako architekt fyzického se životní tělo neprojevuje jako takové, nýbrž ve formách rostliny. Proto byl pro Goetha tvar a jeho metamorfóza — například v listové posloupnosti — východiskem jeho bádání o bytostné povaze živého.

99

Vše, co se v rostlinné říši rozprostírá jako bytostná povaha živého, nalézá na vyšší stupni sjednocení v životním těle člověka a projevuje se v proudících tělesných tekutinách, v krvi, v lymfě a v sekrecích žlázového systému, jež regulují veškeré životní procesy (Obrázek 6). Éterické tělo je zdrojem zdraví. Nemoci mají svůj původ v duševnu. K jejich léčení nachází éterické tělo podporu v tom, co je jeho bytostné povaze vždy specifickým způsobem konformní — a to je svět léčivých rostlin. Paracelsus vyjadřuje v podstatě toto: Neexistuje nemoc, která by nemohla být vyléčena nějakým «bylinkou» nalezatelnou v rostlinné říši.

Jako člověk nese ve stavbě svého těla přeměněnou minerální a rostlinnou říši povýšenou na vyšší stupeň, tak je i ve svém třetím bytostném článku — v duševním nebo astrálním těle — spřízněn s duševnem rozvinutým v živočišné říši (Obrázek 6). Zvířecí organizace se dovršuje zvířecí duší, která prostupuje fyzické tělo i tělo životní. Tento duševní článek přešel do zvířecího těla v podobě i funkci. Každý živočišný druh se tak morfologicky a fyziologicky člení ve vysoce diferencované nitro a vnějšek a disponuje rovněž druhově specifickým systémem končetin, skrze nějž se zvíře může volně pohybovat v živlech, které převládajícím způsobem podmínily jeho formování. Zvířecí duše se však projevuje především v «jak a co» činností, jež zvíře tělesně vázáno vykonává ve svém životním prostoru — tak žije červ v zemi, ryba ve vodě, pták ve vzduchu, hmyz v teple. Na základě tohoto v orgánovou činnost vázaného duševna zvířete mohl Goethe říci: «Zvíře je poučováno svými orgány. Člověk svými poučuje a vládne jim.» Duševní nebo astrální tělo je zdrojem vědomí; jeho fyzickým základem je nervová a smyslová organizace.

100

I v člověku žije část duševna ponořena do životních pochodů — jako pudy, žádosti a vášně, pocity hladu a žízně a podobně. Ve své od těla osvobozené části žije duše sama v sobě a stává si vědoma svého ryze duševního prožívání — například toho, co vnímá jako pravdivé, krásné a dobré, ale i toho, co prožívá jako moc odchýlení ke zlému. Tímto článkem duše, který se osvobozuje z těla, povznáší se člověk z vázanosti na přírodu.

V uvědomělém duševním životě cítí se člověk prostoupen něčím, co se mu teprve na cestě sebepoznání odkrývá jako jeho nejvlastnější bytostná povaha, jako jeho Já (Obrázek 6, s. 98). Fyzickým základem působení Já v těle — Já-organizací — je krev. «Krev je ústředním orgánem organismu.»^[85] Je to tato v sobě samé spočívající jáství člověka, která má moc a sílu prostupovat, proměňovat a individualizovat tři popsané bytostné články. Vtiskuje tělu duševnímu, tělu životnímu a tělu fyzickému Já-organizaci. V této Já-činnosti přeměny a přivlastnění bytostných článků k výšinám jeho duchovního bytí leží pramen veškerého budoucího vývoje člověka i Země.

Jako trojčlennost vede i čtyřčlennost k uchopení pojmu individuality. V Já-obdarování člověka se tento pojem naplňuje. Pojem organismu naproti tomu — pojmu uzavřenosti do sebe — se naplňuje již v živočišné říši, nikoli v pouhým životem obdařené rostlině. Ta by se teprve tehdy jevila jako úplný organismus, kdybychom k výhonku připočítali zemi, v níž koření, a k listu i ke květu kosmický obvod, do nějž se rozevírá.

Pojem organismu se naplňuje, pokusíme-li se myslet spolupůsobení tří bytostných článků — fyzického těla, těla životního čili éterického, těla duševního čili astrálního — jako celek. Co teprve nadsmyslové poznání zpřístupňuje myšlení jako skutečnost, to může učit nazírání zvířete. Teprve s obdarováním astrálním tělem — totiž duševnem pronikajícím zemskou substanci, jak je tomu u veškeré živočišnosti — vzniká vnějšek a niternost: «V astrálním těle povstává zvířecí utváření navenek jako celá podoba a dovnitř jako utváření orgánů […] Je-li toto utváření dovedeno až do svého konce, formuje se to živočišné.»^[86]

101

Touto charakteristikou je dán klíč k prohloubenému, obrazně myšlenkovému utváření pojmu organismu, resp. «uzavřenosti do sebe». S pohledem na zemědělství otevírá tento pojem možnost nechat zemědělský podnik z důsledně vědomé metamorfózy minulého znovu vzniknout — a to z moci a síly vědomé duše. Zůstalo-li by se u toho, bylo by to pouhé — byť vědomé — opakování toho, čím kdysi bylo periferní prostoupení dvora a gemarkování celé gemarkace. Ale jak je to s metamorfózou někdejšího duchovního středu, církve? Tento střed se v průběhu sebeuvědomění přesouvá do samého člověka. Člověk se musí naučit, aby v erkraftování své Já-individuality sebetvoříce probouzel mravní impulsy, které jej v práci vedou tak, že se makrokosmicky daná stanovištnost dvora bytostně rozvíjí v «zemědělskou individualitu». Jako trojčlennost vede pohled na vertikální členění dvora, na osu Země–Slunce, tak čtyřčlennost vede na plošně horizontální orientaci gemarkace — těla této individuality. Trojčlennost zpřístupňuje duchovní uchopení zemědělské individuality, čtyřčlennost ukazuje cesty praxe, jejího uskutečnění, jejího bytostného naplnění.

Obraz čtyřčlenné struktury zemědělské individuality

Fyzická organizace

Z raně středověkého původu tvořila gemarkace vesnice nebo solitárního dvora zaokrouhlenou plošnou jednotku. Je to stanoviště, na němž kráčivá působení sil a substance kosmu a Země vždy svým specifickým způsobem spolupůsobí a přinášejí se v podobě kulturní přírody k jevu.

Fyzický základ tvoří vztahové předivo «živlů» — Země, vody, vzduchu a tepla — proměňující se v rytmech ročního běhu (Obrázek 7, s. 102).

Erdigně pevný, krystalický základ gemarkace se vybudovává z horninových útvarů zemské kůry. Ty vystupují na hranici vzdušného obkruhu v mnohostranném reliéfu — údolí a výšiny, expozice

102

Abbildung 7: Die physische Organisation oder der physische Leib des landwirtschaftlichen Organismus.

podle světových stran atd. –, které samo modifikuje rytmické spolupůsobení čtyř živlů. Povrchová podoba každé gemarkace tak vypráví o své zemské a krajinné historii. Zvětrávání — to jest působení živlů vody, vzduchu a tepla na živel erdigně pevného — vytváří minerální kostru půdy, která se v závislosti na výchozí hornině skládá z hrubšího nebo jemnějšího zrna křemene-pazourku a jejich silikátových příbuzných, vápence a jeho příbuzných a dále z jílů. Toto ryze minerální složení se ukazuje tím významnější pro úrodnost půdy, čím vyrovnaněji a hlouběji je vybudováno.

Živel vody prostupuje půdu rozmanitými způsoby. Zčásti se vyskytuje v koloidálním stavu svázaný s nejjemnějšími jílovými mineráliemi, zčásti jako hydrátové obaly půdních částic, zčásti jako pórová voda, zčásti jako průsaková voda a voda spodní. Uvolněn od živlu zemského odhaluje svou soudržnou, v sobě pohyblivou přirozenost v dešťové kapce, v tocích, rybnících a jezerech. Cestou výparu splývá konečně s živlem

103

vzdušným, v mlze se formuje v nejjemnější kapičky, v oblacích v hrubší, a v proudícím dešti se z vzdušného obkruhu uvolňuje, aby se znovu spojil s živlem zemským. Každý statek se může šťastným nazývat, hraničí-li gemarkace s tokem řeky nebo jezera, prochází-li jí potok, živený snad pramenem, nebo chová-li mokřadní biotop s vysokou hladinou spodní vody nebo rybník. Jako terénní reliéf, tak i vodní hospodářství vtiskuje gemarkaci statku nebo vesnice — v závislosti na množství a rozložení srážek v průběhu roku — nezaměnitelně osobitý charakter.

Živel vzduchu spočívá tu klidně nad gemarkací, tu se tiše přelévá přes krajinu, tu se přes ni žene bouřlivě. Podobně jako srážky, ba ještě spíše vzdušné proudy ve větru a počasí přesahují přes celé země a moře, avšak na každém místě země, kde jim překážky kříží cestu — ať je to hřeben hor, nebo stromy, živé ploty atd. –, vzdouvají se vírem, tlumí nebo se zcela uklidňují. Zejména přízemní vrstva vzduchu setrvává pod rostlinným porostem déle a je v neustálé výměně s půdním vzduchem, jenž dlí v puklinách a pórech svrchní půdy jednou déle, jednou kratší dobu. Ryze fyzický, anorganicky mrtvý charakter živlu vzduchu se projevuje v jeho látkovém složení. Hlavní složky — kyslík a dusík, v živém světě nejvýš aktivní látky — vytvářejí ve vnějším vzduchu sloučeniny samy se sebou, a jsou proto v nejvyšší míře reakčně inertní. Jinak se chová živel vzduchu v půdě. Tam vstupuje do vztahu s živly Země a vody a oživuje se k plné reakční síle, navazuje nová spojení. Jiným způsobem projevu pohybujícího se vzduchu je tlak, který vyvíjí, když v bouři a větru zvedá vodu ve vlnách, rozechvívá obilím, třese topoly a nechává padat celé lesy.

Teplo se jako živel projevuje nejčistěji jako sálající teplo. Obecně se však odhaluje nepřímo na živlech a skrze ně — Zemi, vodě a vzduchu. Propůjčuje jim jejich vlastní dynamiku v procesuálním dění. Teprve skrze teplo se odhalují jejich specifické fyzické vlastnosti. Jeho nepřítomnost v zimě nechává půdu mrznout, tuhnout do živlu erdigně pevného; v letních vedrech nabývá vrchu spolu s vzduchem; na jaře proniká svými sourozeneckými živly, probouzí jejich vzájemnou dynamiku, oživuje půdy a připravuje je pro přijetí osiva; na podzim podobně, avšak pak se před zimou z tohoto svazku uvolňuje a každý z živlů vstupuje do svého zvláštního bytí. Podle expozice

104

reliéfu vůči slunci — jižní svah, severní svah — vznikají v rámci gemarkace teplejší nebo chladnější stanoviště; stromové živé ploty, rozptýlená výsadba ovocných stromů, lesní ostrůvky atd. vytvářejí na malé ploše vyrovnaný tepelný hospodářský systém.

Prostřednictvím tepla vznikají silové vztahy mezi živly. Toto fyzicko-anorganické předivo vztahů se mění místo od místa. Čím více se však při utváření hospodářství v uměleckém přiblížení uplatňuje organismusprinzip, tím více se elementární dění uzavírá do individuálního celku. Vzniká, příslušná typus stanoviště odpovídající, kompozice fyzikálních zákonů, sil a substancí působících ve čtyřech živlech. Tuto kompozici lze nazvat fyzickou organizací «zemědělské individuality», analogicky s «fyzickým tělem» člověka. Tato fyzická organizace pozemkového katastru hospodářství nebo vesnice je nadsmyslové bytostné povahy. Vystupuje smyslově ve světě látek ztuhlém do podoby, který je vlastní danému stanovišti, a jako taková je evolučně předem dána z minulosti. Poskytuje fakta, která musí zemědělec znát — pokud jde o geologickou stavbu, typy půd, hydrogeologické poměry a klima v malém i velkém měřítku —, ba více než to: musí s nimi srůst, pokud jde o odbornou praxi. Možnosti, jak v tomto předem daném světě faktů optimalizovat součinnost čtyř živlů ve prospěch pěstování kulturních rostlin, se omezují na zásahy do nejsvrchnější kůže zemské kůry, do půd, do onoho «bránicového orgánu» mezi «výšinami» a «hloubinami» krajiny. Jde přitom o výkon umění zpracování půdy, zavlažování a odvodnění, meliorace, terasování, hrázování a ochrany před větrem atd.

Životní organizace

Tak jako má rostlina, zvíře a člověk, má i zemědělský organismus, který lze chápat jako tělo «zemědělské individuality», životní organizaci, «éterické čili živé tělo», jež si přičleňuje své bytostné povaze odpovídající «fyzické tělo» (Obrázek 8, str. 106). Člověk je v pokušení ztotožnit toto živé tělo se souhrnem života, který každoročně vyrůstá v rostlinném světě. Kde však zůstává tento život, který se v podobách rostlin jeví, když rostliny na podzim odhazují listí nebo zcela odumírají? Dalo by se odpovědět: Život se stahuje zpět do semen, do humusu nebo do kambia. Avšak i tato jsou jen zjevy živého

105

v proudu vznikání a zanikání. Život sám je nadsmyslový. Organizace éterických formativních sil hospodářství prochází v rytmu slunečního roku střídavými stavy svého smyslově vnímatelného jevu. Od podzimu přes zimu žije stažena do čistě duchovní účinnosti v zemi, «v hlavovém pólu zemědělské individuality». V klíčení a zrání rostlin na jaře přes léto se pozvedá do «břicha zemědělské individuality». Vtiskuje se do života každé se utvářející podoby rostliny a jejích látkových kompozic v kořeni, stonku, listu a kvetu a opět se uvolňuje, když rostliny na podzim odumírají.

Éterické čili živé tělo zemědělské individuality se odhaluje ve stoupajícím roce v souhrnu životních jevů, ve klesajícím roce opět mizí a je pak vnímatelné jen otevřenému duchovnímu zraku. Diskontinuita je jen zdánlivá.

Vše živé stojí bytostně ve vztahu k živlům. Čím vyváženěji jsou vůči sobě země, voda, vzduch a teplo v poměru, tím rozmanitěji se může život přinést ke zjevení. Tento fakt se zřetelně vyslovuje v protikladu tropického deštného pralesa a písečné pouště. V prvním případě dosahuje rozmanitost druhů rostlin, stlačených na nejmenší prostor, maxima — v tropickém pralese Brazílie například přes sto druhů stromů na hektar —, v druhém případě se vůbec nebo jen řídce rostlinný život rozvíjí.

Veškerému živému leží v základu životní organizace, složená z množství formativních sil, které vstupují se světlem slunce. V ní jako v celku se uskutečňují v navzájem se podporujícím střídavém vztahu životní procesy; jsou původci a nositeli zdraví. Samoregulace a trvale udržitelnost přírodního biotopu o tom vydává svědectví. Životní organizace hoforganismu je proto tím zdravější, čím všestranněji je tato v souladu se stanovištními faktory prověřena. Tento stav trvalého zdraví vytvářet je neustávající kulturní úkol člověka. Na něm závisí konstelace formativních sil živého, podle nichž se kulturní rostlina může podle svého typusu utvářet. Na této hospodářstvím podmíněné konstelaci formativních sil spočívá výživná hodnota výživných plodů a léčivá síla bylin, stejně tak kvalita humusu a plodnost půdy vcelku. Každý druh rostliny přispívá tedy k tomu, aby se z plnosti kosmických periferních sil mohla tvořit hofovému nebo vesnickému organismu vlastní životní organizace, která fyzické organizaci jako její utvářející architekta

106

Abbildung 8: Die Lebensorganisation oder der Lebensleib des landwirtschaftlichen Organismus.

nadřazena. Je nositelkou životního dění, které se ve formách rostlin stává vnímatelným obrazem, nadsmyslově se však darlebt jako v čase působící «tělo časů čili bildekräfteleib». Ve všem živém je nositelem vývoje. Na toto tělesné dění v čase chce pojem «biologicko-dynamický» poukazovat.

Příroda se organizuje nutností svých zákonitostí do diverzity po svém způsobu; v zemědělském organismu připadá tento úkol uměleckému tvoření člověka. Vědomým herausgestaltungem éterické organizace hofové nebo vesnické gemarkace se zemědělec, jako tomu bylo kdysi ve starém selství, stává na nový způsob tvůrcem kulturní krajiny. Pěstováním kulturních rostlin sice ničí vzrostlou Wildnatur, ale buduje ji znovu jako Kulturnatur. Zatímco na fyzické rovině jsou jeho gestaltungskräftem úzce stanoveny meze, je v herausgestaltungu životní organizace Hoforganismu vyzýván k nejvyššímu uměleckému mistrovství. Musí překonávat rozpor jednostrannosti v pěstování a mnohostrannosti jako principu zdravé

107

živosti prostředkem umění. Musí z ideálního prožívání celkové souvislosti betriebsního organismu přijímat opatření, která proměňují přírodní biotop v kulturní biotop. Ve vědomém novém stvoření musí být organismus zemědělství z devastovaných monokultureinöd urzellenhaft znovu herausplastiziert. Pokud jde o uměleckou celkovou durchgestaltung hofindividuální životní organizace, přicházejí v úvahu následující opatření (Obrázek 8, s. 106):

Fruchtfolge v zemědělství a zahradnictví:

Dostupná orná půda je rozdělena tak, aby různé obilniny, okopaniny a pícniny – v zahradnictví různé druhy zeleniny –, které v jednom roce stojí vedle sebe každá na svém dílu, byly v následujících letech na témže dílu pěstovány postupně za sebou. Umění spočívá v tom, nechat jednotlivé polní plodiny – podle toho, zda humus obohacují nebo čerpají, zda jsou mělko- nebo hlubokokořenné, zda jsou náročné na hnojení nebo méně náročné – tak navazovat jedna na druhou, aby se předcházelo chorobám, podporovala se chuť k růstu a fruktifikace (výživná hodnota) a celkově se úrodnost půdy zachovávala, nebo lépe ještě zvyšovala. Velký význam má přitom to, aby osivo zůstávalo v podniku, tj. pocházelo z vlastního dalšího pěstování nebo ze šlechtitelského zpracování. Kultura polního hospodářství pracuje především se silami kosmu, které působí prostřednictvím země – křemene a vápna a zprostředkovaně skrze jíl – nepřímo zdola nahoru na růst rostlin. To se projevuje zvláště v pěstování obilnin, kde se ve srovnání s planou trávou celá rostlina v stéblu, listu a semeni prostupuje procesem fruktifikace.

Začlenění zahradnictví do organismu statku a vesnice:

Děje se to zčásti obohacením polního osevního postupu polním pěstováním zeleniny, zčásti pěstováním jemné zeleniny, květin a bylin na ohrazeném areálu a pěstováním pod sklem. Zde v blízkosti statku je také místo pro včelín. Integrace všestranného zahradnictví zajišťuje kvetení a plodení od časného jara až do pozdního podzimu. Doplněno kvetoucími pásy v zemědělství se tak druhová rozmanitost jednoletých rostlin v míře bohatí až na hranice katastru obce.

108

Zařazení ovocnářství zpět do organismu statku a vesnice:

Vysoké kmeny co největší druhové rozmanitosti mají své místo podél polních cest, na mezích, na terasovaných svazích nebo na statkových ovocných loukách. Blahodárný účinek kultury ovocných stromů – obohacující krajinný obraz po celý rok – by měl prostupovat celou pozemkovou gemarkací statku a vesnice. Polokmeny a nízké intenzivní ovocné výsadby by měly stát v přiměřeném poměru k ostatním kulturám.

Začlenění a ochrana luk a pastvin:

Jejich místo je v oblastech s vysokými srážkami, na svazích ohrožených erozí, na mělkých pastvinách a suchých polovinách využitelných jen extenzivně, především však všude tam, kde se mělce pod povrchem vyskytuje spodní voda – například po obou stranách podél potoků a řek, v nivách, u rašelinných sníženin nebo v přechodných rašeliništích. Rozorávání travních porostů (pěstování kukuřice) prostřednictvím odvodňování nebo snižování hladiny spodní vody by se mělo co nejdůsledněji zamezovat. Travní porost je odolný vůči záplavám a jako trvalá kultura působí čistícím způsobem na spodní vodu přitékající k otevřenému recipientu – zejména díky dlouhým sacím kořenům trav. Odčerpává z ní dusičnany pocházející ze vzdálenějších oblastí obilnářství. Trvalý travní porost se v důsledku pastvy a sečení nachází trvale ve vegetativním stadiu růstu. Proto potřebuje dostatek vody – nebo přesněji: éterické formativní síly, jež působí skrze živel vody; tedy vodu vystavenou silám Stoffwechselpol-u zemědělské individuality. Tato podmínka je splněna, nachází-li se spodní voda mělce pod povrchem (40 cm pod terénem), nebo při umělých loukách nebo v zavlažovacím hospodaření ve «svahové kultuře».

Dokonalou formu umělých luk bylo možné nalézt ještě v polovině 20. století v polohách středohoří. Autor mohl v Rhönu krátce před zničením těchto mistrovských děl obdivovat poslední zbytky takzvaných Buckelwiesen – hrbolkových luk. Jejich zakládání, «hnojení» čistou vodou, pěstování, sečení na seno a přinášení sena do stodoly na ramenou v rozložených prostěradlech bylo výlučně nesmírně náročnou ruční prací. Odměnou bylo až pět sečí za rok. Z mlýnského příkopu ležícího výše na svahu údolí se směrem dolů stavěl jeden hrbol vedle druhého se střechovitými bočními plochami. Na hřbetě těchto hrbolových střech vedl kolmo od mlýnského potoka méně než lopatu široký slepý příkop s nulovým spádem. V době závlahy, závislé na fázích měsíce, tekla voda plošně na obě strany přes hranu slepého příkopu a stékala

109

rychle pronikala travní drnou a shromažďovala se znovu ve střešním žlabu mezi dvěma hrboly. Ten pokračoval dál a stával se hřebenem příští řady kopečkovitých střech připojujících se níže po svahu – a tak to šlo stupeň po stupni dolů až do dna údolí.

U tohoto druhu závlahového umění nešlo primárně o provlhčení podloží, nýbrž o rychle properlující pohyb vody – zpravidla chudé na minerály a zejména na dusík – skrze travní drn. Lze se domnívat, že vodě přísluší zde hnojivý účinek. Zdá se, že voda příjmem kyslíku – kyslíku jakožto nositele života^[87] – při pohyblivě-zurčícím průtoku oživuje růst trav a bylin takovým způsobem, že na těchto zpravidla minerálně chudých půdách bylo dosahováno kvalitativně i kvantitativně nejvyšších výnosů.

Umělé louky jako krajinný prvek tvořící a oživující krajinu v podobě svahových nebo hrbolkových luk padly za oběť technologickému věku. Tato větev kdysi vysoké landbaukunst nedokázala obstát.

Výsadba živých plotů, polních remízků a stromových ostrovů:

Zde se naskýtá příležitost přidělit všem dřevinám – keřům i stromům domácím v krajinném okolí – jejich místo v katastru obce, v živých plotech a remízcích, a tím v polní krajině zakládat chráněná území s vlastním mikroklimatem a celou gemarkaci samu nechat stát se harmonicky utvářejícím článkem kulturní krajiny. Výsadby slouží v otevřených krajinách jakoby jako náhrada lesa. Největší floristická a zároveň faunistická hustota kulturní krajiny se nachází na lesních okrajích, v přechodových a zároveň zónách pronikání otevřené polní a luční krajiny a lesa. Zde se patro nad patrem vrství druhově bohatá flora trav a bylin, pak nízko i výše rostoucí keřové porosty a konečně vysoko rostoucí rozložité koruny stromů. Týž výstavbový plán a tutéž ekologickou funkci mají živé ploty. Jsou vůči dvěma stranám polního katastru jakoby dvěma k sobě přiloženými, vzájemně prorůstajícími lesními lemy – stejně tak polní remízky a stromové ostrovy.

110

Les:

Musí být spolu se zemědělstvím viděn jako jeden celek. Ano, přísně vzato k zemědělství náleží, stejně jako všechny výše jmenované funkční články životní organizace. Les mnohdy obklopuje katastr statků a vesnic, spojuje je a propojuje do sítě. Les plní uvnitř kulturních krajin nadřazenou, oživující funkci. K tomu působí vyrovnávajícím způsobem na klima a společně s katastrem statků a vesnic uchovává a profiluje po celé věky ráz kulturní krajiny v širokém měřítku.

Les nemůže být předmětem pouhého lesnictví, ale ani pouhé ochrany přírody. Jeho využívání je – jako je tomu u každé polní gemarkace – kulturním úkolem, který se naplňuje v jeho utváření jako «trvalého lesa», jehož cílem je druhová rozmanitost dřevin odpovídající daném stanovišti. Trvalým lesem se stane teprve skrze soustavnou péči a využívání. Ponechat přirozené rezervace přirozenému stavu vede zpět do antropogenně podmíněné divočiny skrze zanedbání.

Každý ze jmenovaných životních orgánů je sám o sobě již uměleckým stvořením přesahujícím přirozený biotop. O to více to platí, pokud jde o kompozici těchto životních článků v celek životní organizace hospodářského nebo vesnického organismu. Veškerá působení sféry stálic, planet, Slunce, Měsíce a Země se do ní vtiskly v průběhu roku a vstupují do «semenného stavu» «Všeobecně-Rostlinného» – do humusu uchovávajícího život. Rosenkruciánští alchymisté jej proto nazývali «Universálním semenem Země» (mateřská půda), na rozdíl od «individuálního semene», jež, tvořeno jednotlivou rostlinou, padá na mateřskou půdu. Humus nese pozemsky-zrozeně prožitý život předchozích let do přítomnosti. Proto jej lze strukturálně i substanciálně označit jako «paměť Země». Lze říci: v něm žije – v pozemsko-látkové formě ztuhlý – princip Všeobecně-Rostlinného.

111

Je třeba rozlišovat mezi živými silovými proudy (jež tvoří život rostlin a ve svém celku tvoří jejich éterické čili životní tělo) a těmi, jež jako síly vyššího druhu vyzařují z astrálního světa kosmu. Jsou to síly, které se u zvířete rozvíjejí ve své

duševním těle zvnitřnily, k prožívání hladu a žízně, vnímání bolesti a tak dále. Na proudící životní procesy rostlin působí tyto astrální síly z vnějšku tak, že je tvoří, formují, utvářejí a zadržují. Tvoří a zadržují proudící život do podoby kořene jinak než do podob stonku, listu a květu. Tvořivé síly se spojují s proudícím životem a vytvářejí si odraz v jakékoli vnější podobě rostlinného druhu, modifikovaný stanovištně odlišným spolupůsobením sil Země a kosmu. Podíváme-li se na druhovou rozmanitost trav a obilovin, na povahu bylin, trvalek, keřů a stromů jednoho statku a na jejich celkovou kompozici, pak se v jejich smyslově vnímatelných podobách zjevuje to, co se ve skrytu v tvořivě silném proudění prožívá jako éterická organizace organismu statku jako celku.

Duševní organizace neboli astrální tělo zemědělského organismu

Z téže nadsmyslové oblasti, z níž vyzařují síly, které se rostliny takřka jen dotýkají z vnějšku, formují ji v růstu a nechávají ji odumřít do formy, pochází duševní neboli astrální tělo zvířat, které se ztělesňuje v těle zvířat a jako jejich duše je prozařuje zevnitř. Toto duševno, zjevující svou bytost, vymezuje zvíře navenek v jeho podobě a člení je dovnitř v řadu jeho orgánů. Duševní organizace zvířete je jeho životním tělem a to je nadřazeno jeho fyzické organizaci (obrázek 9, s. 115). Jak již bylo zmíněno, v každém živočišném druhu je ztělesněna určitá duševní kvalita, v červu jiná než v rybě, ptáku, hmyzu nebo v řadě savců. Zvířecí duše si ve ztvárnění těla vytváří svůj obraz a projevuje se v tom, co zvíře dělá. Stanoviště obývá velké množství zvířat. Je o to početnější, čím mnohostranněji je utvořena životní organizace hospodářského nebo vesnického katastru. Členěny v druhy, čeledi a rody tvoří vcelku faunu stanoviště a stojí ke čtyřem živlům, k oživené přírodě i mezi sebou navzájem v nejrozmanitějším, moudrostí naplněném vztahu. Zvířenu hospodářství lze v jejím zjevu a chování chápat jako orgány «duševního neboli astrálního těla» celku hospodářství.

112

Duševno, které je zvířatům vlastní, pochází z minulých evolučních stupňů Země.^[88]

Duševní tělo hospodářství nebo vesnického katastru se kromě toho utváří astrálními silami, které do něj s slunečním světlem proudí ze současného kosmu.^[89] Právě ony dávají rostlinám z vnějšku formu – srovnejme jemnolistost, resp. velkolistost rostlin, které vyrostly na světle nebo ve stínu –, nechávají je dozrávat, strukturují stavbu látek, např. bílkoviny, a podmiňují tak výživovou hodnotu plodin. Závisí tedy podstatně na fyzické a životní organizaci, do jakého stupně intenzity se duševní organizace utvoří a katastr hospodářství nebo vesnice se vymezí jako v sobě uzavřený organismus a vnitřně se rozčlení na orgány.

Pro pochopení velmi diferencovaného příspěvku zvířeny k utváření duševní organizace organismu hospodářství nebo vesnice je třeba se podrobněji věnovat dvěma bytostně odlišným skupinám: divoké fauně a domácím zvířatům (obrázek 9, s. 115).

Druhy volně žijící zvěře — orgány organismu statku a krajiny

Kulturně-tvůrčí výkon zemědělství spočíval v proměně divoké přírody v přírodu kulturní; i nadále zůstává jeho úkolem o ni pečovat a dále ji rozvíjet. Tento krok proměny znamenal mimo jiné buď zcela vytlačit z krajiny svět velkých volně žijících zvířat – jako jsou šelmy: vlk, medvěd, rys, a kopytníci jako pratur, los, zubr, divoké prase atd. – a nahradit je domácími zvířaty, nebo je vzít pod ochranu a do péče, jako je tomu u vysoké zvěře: jelena, srnce a soba, nebo u nízké zvěře, jako je zajíc, liška atd. Volně žijící savci jsou plaší a převážně noční. Jejich vynikající smyslové vlastnosti, čich, sluch a zrak, svědčí o bdělosti vědomějšího vnitřního života. Svými smysly se ponořují do vnějšího světa – větřením, nasloucháním, pátráním zrakem – jako například vysoká zvěř, když vychází na pastvu z šera lesa do otevřené krajiny. Duševně-instinktivní život je těmito vjemy podněcován a zároveň se rozšiřuje

113

Duševní se otvírá a splývá s vnímaným. Tento vztah nitra a vnějšku se zjevuje nazírání v estetice chování, například v prchajícím srncovi, zajíci bijícím háky nebo hrdém jelenovi, jenž vznešeně tyčí své paroží do vzdušného obkruhu. Tímto z čelní kosti vyrůstajícím kostním stavením loví jelen kosmicko-astrální síly, které formotvorně působí na jeho vnitřní svět orgánů.^[90]

U volně žijících zvířat to, co tvoří jejich duševní bytost, zcela vstoupilo do utváření těla. Toto duševní se v těle a skrze tělo prožívá. Tak vtiskují zvířata, vedena svými instinkty, to jest z vnitřní nutnosti, své vlastní bytí svému životnímu prostoru; rozšiřujíce sebe sama, oživují a oduševňují tento životní prostor svou činností a proměňují ho ve svůj revír: „Rostlina dává, zvíře bere v hospodářství přírody."^[91] Zvíře uspokojuje svou žádostivou přirozenost tím, co odebírá ze svého okolí. V tomto uspokojení má svůj blahobyt, který radostně dává světu najevo svými pohyby a hlasy.

Divoké fauně se v souvislosti s jejími navzájem se prostupujícími podmínkami existence věnuje stále větší pozornost. Rozpoznává se, jak se životní cyklus zvířat moudře zapojuje do většího celku, ano, jak jsou souhrnně svou činností výkonnými orgány při utváření organismických celostí. Je tedy úkolem zemědělce věnovat divoké fauně v nejširším slova smyslu stejnou péči a pozornost jako hospodářským zvířatům. Ve vztahu k savcům se to děje mimo jiné lovem, přičemž egoistické pohnutky přitom hrají roli právě tak často jako při boji s takzvanými škůdci pomocí biocidů jiného druhu. Různé druhy zvířat přispívají každý svým dílem k obohacování a posilování soulové organizace hof- nebo dorforganismu. Každý nepromyšlený zásah do komplexního přediva vztahů je nechává onemocnět a oslabuje jejich síly sebeléčení.^[92]

114

Čtyři skupiny v rámci divoké fauny

Odhlédneme-li od savců a plazů, jsou pro nás nesmírně důležité čtyři velké skupiny živočišné říše, jejichž existence prostupuje gemarkungen svou – skrytěji působící – duševností. Ve svém tělesném utváření vykazují každá jiným způsobem příbuznost s funkční a morfologickou trojčlenností člověka, to jest s nervově-smyslovým systémem, s hrudní oblastí a se systémem látkové výměny a končetin. Jsou to čtyři skupiny: červi, ryby, ptáci a hmyz.

Tato trojčlennost těla je nejzřetelněji vytvořena u hmyzu. U ostatních tří skupin ovládá existenci zvířete vždy jeden funkční okruh s vysokou specializací: u červů pól látkové výměny, u ryb rytmický střed a u ptáků nervově-smyslový pól. Každá z těchto čtyř skupin odhaluje ve své druhové rozmanitosti – nejintenzivněji hmyz – velkou variační šíři ve vyformování svých orgánových soustav. V porovnání s člověkem se již v dřívějších fázích evoluce jednostranně vyvinuly k tak vysoké dokonalosti, že lze říci: Část duševního těchto zvířat z velké části vstoupila do příslušného tělesného utváření, zatímco druhá, doplňující část se proživá nadsmyslově jako svět takzvaných „elementárních bytostí".^[93] Elementární bytosti jsou poslové, kteří zprostředkovávají mezi bytostným prapůvodem veškerého bytí a jeho zobrazujícími formami projevu ve fyzicko-materiálním světě. Jejich bytost je duševně-astrální povahy; jejich tělo se specificky buduje z étericky živých sil. Elementární bytosti jsou duchovní poslové, kteří přivádějí do smyslově-vnímatelného jevu – obrazně, v čase a prostoru – praobrazů minerální, rostlinné, živočišné a lidské říše, jež jsou doma v říši vyšších duchovních světů. Jsou bytostmi vztahů mezi světem smyslového a duchovně-nadsmyslového a jako takovéto bytosti mohou být cítivě prožívány v cvičícím, myslícím nazírání. Jako nositelé procesů se zaklínají do všeho vzniku a osvobozují se z tohoto zakletí v zániku toho, co ztuhlo do smyslové formy.^[94] Elementární bytosti se specifikují do čtyř skupin podle toho, ve kterém ze čtyř živlů – Zemi, Vodě, Vzduchu a Teple – mají převážně své pole působnosti.

115

Nadsmyslově tvoří doplnění ke čtyřem skupinám zvířat, která v jednostrannosti v těchto živlech nalézají své fyzické životní podmínky. Svět elementárních bytostí je všude přítomen v pozemském. Jejich působnost, dosahující z nezjevitelného do zjevného, nemůže uniknout umělecky cítícímu nazírání. Prostírá nad přírodou a zvláště nad světem zvířat, jež v sobě vlastním způsobu oživují čtyři živly, jemný závoj moudrostí plné smyslovosti a duševnosti.

V následujícím obrátíme pohled na bytost a význam zmíněných čtyř skupin živočišné říše (obr. 9):

1. Skupina bezobratlých červovitých, těch, kteří jsou spjati s živlem zemitě-pevného, na příkladu žížaly obecné (Lumbricus terrestris):

Abbildung 9: Die Seelenorganisation oder der Seelenleib des landwirtschaftlichen Organismus.

Žížale chybí vyvinutá hlava. Je doslova osamostatněným, článkovaným střevním váčkem, tedy zvířetem naprosté a úplné metabolické aktivity, jehož smyslová organizace obrácená navenek

116

je redukována na hmat — na bodové smysly rozmístěné po celém těle. Činností tohoto jemného, slizce-vodnatého zvířete je zpracování půdy. Je plastikem zemitě-pevného. Žije ve tmě zemského nitra, na hledání potravy z odumřelých rostlinných zbytků se protlačuje svrchní vrstvou kyprého obdělávání půdy a žere se do hloubek pevného minerálního podorničí, čímž buduje svislé trubičky, jež mu slouží jako vnější kostra a napomáhají mu k svislé vzpřímené poloze při pohybech nahoru a dolů. Svůj minerály prosycený trus nese contre la pesanteur vzhůru na povrch zemský (až 100 t/ha/rok) a tak rok od roku omladí půdu. Aktivně podporuje dýchání půdy, když při klesání svými trubičkami — jako pumpa — za sebou vtahuje kyslíkem bohatý vzduch a při stoupání vytlačuje vzduch ze země nasycený CO₂. Jeho potravou je odumřelá, bakteriálně se rozkládající organická hmota, kterou přijímá do svého nitra spolu s jílem, prachem a jemným pískem. Navenek vylučuje sliz, dovnitř jeho duševní organizace «prosmyslňuje» přijatý potravinový proud a řídí vojsko bakteriálních symbiotů, kteří potravu rozkládají, a uvádí — ve spojení s minerálními jílovými složkami potravy — do chodu tvorbu trvalého humusu, budování krůmkově stabilních jílovo-humusových komplexů.

Žížala je ze své přirozenosti bytostí odříkání. Dovolme si tezi: evolutivně se vzdala plné metamorfózy přes zakuklení až k imagu. Ta by, řekněme jako motýl, v kráse tvaru a barvy zjevila to, co v červu zadrženo se prokazuje jako jeho požehnaná schopnost — být plastikem zemské půdy.

Vědomí žížaly je spící-sněný stav, a přesto má moc vytvářet vztahy plný celek. V tomto jejím díle se jako odraz jeví to, co je — jako doplnění jejího metabolicky zdůrazněného bytí — její vyšší smyslová a rozumová přirozenost. Co žížale, co celkově červovitým živočichům chybí, je polární vyformování hlavy v poměru ke střevnímu systému. Chybějící — doplnění k hlavě — je však funkčně přítomno všude tam, kde jsou žížaly atd., a sice právě jako bytostně-nadsmyslové, jež je odděleno od fyzicky se jevícího těla, přesto k němu duševně stojí ve vztahu. Jde tu o specifickou skupinu elementárních bytostí — od nepaměti takzvaných *gnomů* —, jejichž bytostnou substancí je «smysl a rozum v

117

je».^[95] Svou wirksamkeit rozvíjejí v erdig-Festen a tvoří duševně-astrálně pojítko k bezobratlému živočišnému světu.

Ke umění zemědělství patří, vytvářet této tak neúnavně činné a dobrotivé skupině živočichů v hojnosti životní prostor. Neboť tam, kde na poli, louce a pastvině, jakož i v hnojiště a kompostové hromadě rozvíjí žížala svou činnost, je přítomno také její duchovní korelát, elementární bytosti erdig-Festen. Bez žížaly by se půda postupně zhutňovala a tvrdla, ocitla by se takřka ve strnulosti smrti. Žížala půdu oživuje.

2. Skupina živočichů spojená s živlem vody — ryby. Jako je žížala plastikem erdig-Festen, tak je rybou takovým plastikem vodního živlu. Hlava ryby, se svou diferencovanou smyslovou organizací, je zřetelně vyformována; přechází však bez přechodu do trupu a článku látkové výměny. Vše ovládající je střední část, trup — jemný, rytmicky bohatě členěný, chrupavčitě-kostnatý skeletní systém. Páteřní řetěz prochází tělem od ocasní ploutve až k hlavě a v ní se metamorfózuje do lebeční kosti. Po stranách se klene žeberní oblouky, kůstkami, které obepínají i břišní orgány. Navenek jsou překryty svalovou vrstvou, která ve spojení s ploutvemi propůjčuje rybě mimořádnou obratnost a rychlost v pohybu. Žížala přijímá to zemité až do svého trávicího traktu; jinak rybaa, která při pohybu nechává vodu proudit skrze žábry. Voda tím vstupuje přes hlavu do přímého vztahu k rytmickému trupovému systému; ryba se zásobuje kyslíkem, který přes žábry vodě odnímá. Vnější kůže se zhutňuje v šupinový šat, jímž se její tvarová podoba vymezuje vůči beztvaré vodě a jímž dává navenek najevo své duševní niterné bytí v rozmanité barevnosti. Ryba se neživí jako žížala odumírajícím životem, nýbrž přednostně tím, co se ve vodě rozvíjí jako rostlinný a živočišný život. Ryba rozšiřuje své duševní bytí za svůj tělesný tvar do okolní vody. Na jedné straně hmatá v klouzání vodu obtékající její tělo a na druhé straně vytváří svými pohyby nejjemnější proudy a víry. Jako vděčí ryba svůj proudnicový tvar živlu vody,

118

tak jej oživuje a oduševňuje tím, co se z duševní pohyblivosti přelévá do pohybových průběhů. Ty jsou v tichém vodním tělese, rybníku, jiné než v mocně tekoucím potoce nebo řece. Lín například, druh kaprovitých, je zavalitější ve tvaru, tmavší v barvě, pomalý v pohybu a rád se občas zarývá do bahna na dně rybníka. V přímém protikladu k tomu se nachází štíhlý pstruh, druh lososovitých, v tekoucí, přes kameny proudící, křišťálově čisté vodě. Jako stín bleskurychle prochází prosvětlenou, pohyblivou vodou, nad oblázkovým dnem — buď u břehu potoka hledaje úkryt, nebo aktivně klidně stoje proti proudu, vnímaje teplo vyvolané pohybem přetékající vody.

Jako patří jezero, rybník, tok řeky nebo potoka k krajině, k statku, tak k nim patří i v nich žijící rybí přirozenost. «Produševňuje» vodní plochy a činí je orgány hospodářsko-vesnických organismů. Je vloženo do rukou zemědělce, tyto krajinné orgány pečovat, obohacovat je uměním zakládáním rybníků, pokud možno dbát o jejich čistotu a o to, aby tekoucí vody nebyly rušeny ve svém přirozeném toku.

U ryb dosahuje zvláštní dokonalosti zejména jejich rytmický střed, jejich trup — nikoli ještě hlava s jejím smyslovým systémem. Jejich vědomí je stlačeno do tupého snění. Co jim tělesně chybí, zůstává bytostně účinné v nadsmyslném; tká a žije jako další skupina beziehungsschaffenden Elementarwesen — und vytvářejících vztahy, jako undiny. Voda je jejich živlem a ony zprostředkovávají duchovní praobrazce tělesným a orgánovým formám, jež se utvářejí ve vodním prostředí.^[96]

3. Skupina ptačího světa žijícího v živlu vzduchu.

Ptáci plastizují, oživují a oduševňují v krátkých mocných úderech křídel, ve výrazných obloucích nebo ve vznešeném klouzavém letu ve velkých výškách živel vzduchu. Více než všechna ostatní zvířata, jež se mohou vznést do vzdušného prostoru, jsou ptáci pány vzduchů. Jako je žížala jakožto bytost látkové výměny narozena ze země — přijímá do sebe zemi —, jako je ryba jakožto bytost rytmu narozena z vody — nechává se vodou prostupovat —, tak je pták narozen ze vzduchu. Celý jeho leib je

119

přetvořen v hlavu, ve velký smyslový orgán. Nejen že jeho hlava je provzdušněna zvenčí, stejně jako jeho peří, nejen že jej rozepjaté paže nesou vzduch, nýbrž vzdušný živel prostupuje celým jeho nitrem (viz níže).

Ze zmíněných skupin dovršuje se v ptácích vývojový proud utváření hlavy; uchvacuje celé zvíře včetně hrudi a látkové výměny. K tomu se váže otázka: Není snad na dřívějším vývojovém stupni — u bezobratlých červovitých živočichů, ryb a ptáků, jakož i čtvrté skupiny, hmyzu — předobrazeno v předčasné dokonalosti cosi, co postupující evolucí nachází v Apokalypse Janově^[97] výraz jako «Troj-zvíře» orla, lva, býka a čtvrtého, jenž nese lidský obličej? Rudolf Steiner označuje tři zvířata — orla (hlava), lva (hruď) a býka (látková výměna) — jako představitele tří vývojových proudů z ducha, jež se v člověku sjednocují ve vyšší celek.^[98] A neleží snad v přísném, morfologickém a funkčním trojčlenném členění hmyzí podoby — v pravdě předčasně do formy geronnen — jakési shrnutí vývojových proudů bezobratlých, ryb a ptáků, tak jak se ukazuje v budoucnosti otevřené vývojové schopnosti v soutoce orlího, lvího a býčího proudu v postavě člověka?

Ptáci odebírají kyslík ze vzduchu jak při nádechu, tak při výdechu. Při nádechu vstupuje vzduch zčásti do plic a — nespotřebovaný — zčásti do vzdušných vaků rozmístěných v těle a do zčásti dutých kostí. Při výdechu prochází tato zásobní vzduch plícemi (otevřený trubicový systém, nikoliv slepá plicní sklípka) zevnitř ven. Tíže se v ptačím leibu proměňuje v lehkost: lebka, jíž převážně přímo proudí venkovní vzduch, tělo provzdušněné vzdušnými vaky, vzduchoprázdné dutiny procházející velké části kostry zejména u velkých druhů ptáků, a konečně pohyblivé, provzdušněné peří. Tato lehkost je dále zdůrazněna tím, že vysoce koncentrovaná potrava — ať živočišného nebo rostlinného původu — podléhá rychlému trávení a po krátkém pobytu je znovu vyloučena.

120

„Pták je … vlastně celý hlavou."^[99] Zjev sýkory, červenky nebo střízlíka atd. toto tvrzení přímo potvrzuje. Trávicí trakt a hruď jsou zkráceny a vypadají, jako by byly vtaženy do hlavového pólu. Fyziognomii ovládá zobák a oči; uzavírá se však v tvaru, barvě a vzorování peřového šatu do hlavové gestalt ptáka jako celku. Pevné spojení lebeční kosti pokračuje přes kloubní střední krční obratle do trupu kostry; srostlé hřbetní obratle tvoří s lopatkou, pánví, žebry a hrudní kostí pevně uzavřenou jednotu. Naopak se hlavní činnost končetin přesouvá do křídel a dále dopředu do trhavě klovaného (slepice, vrabec atd.) nebo klepaného (datel) pohybu hlavy. Tak se v hlavě spojuje vysoce specializovaná činnost končetin s přeostrnou smyslovou činností. Pohlédneme-li do oka ptáka, zejména dravce, pociťujeme duševní sílu, která jako skrze klidový bod upoutává vlastní pohled přímo přemáhající mocí; pohled jako z pradávných dob. Duševní bytost ptáka se sděluje vzdušnému obkruhu v jednoduchých tónech až po zvukomalebné melodické sledy tónů. Ty vyvěrají ze syrinxu (tzv. dolního hrtanu), vyvolány vzdušným proudem při výdechu a zčásti i při nádechu. Skřivan polní, když se brzy za svítání za slunečního rozjasnění vznáší do výšin, dovede svou píseň trylkovat tak dlouho proto, že může provádět tzv. mikronádechové dechové pohyby, jimiž trvale doplňuje vzduchové vaky (srovnatelné s dudákem).^[100] Stejně se to má s slavíkem, který svůj melodický zpěv právě takto může tak dlouho udržovat.

Gestalt ptáka je v říši zvířat jedinečným způsobem utvářena jeho peřovým šatem. Z kůže roste jak brk, tak praporek pera. Co se pak ale vyjadřuje v bohatství barev a jemně cizelovaných forem jednotlivých per a opeření jako celku, vypadá jako vyvrácené navenek — jako rozperošený obraz vnitřního duševního světa ptáka. Pera se mu stala smyslovým orgánem pohybů vzduchu.^[101] Rudolf Steiner charakterizuje tvorbu per

121

Rudolf Steiner charakterizuje tvorbu per ptáka na příkladu orla tak, že na rovině fyzické je způsobována týmiž silami, jaké na rovině duševně-astrální, na základě mozku, způsobují tvorbu myšlenek.^[102]

Příroda ptáka se klene jako zvon nad hofem a dorfflur. Vztažným bodem k zemi je hnízdo. Od něj se rozvírá do pozemského a vzdušného obkruhu a duševně se prožívá v příslušném revíru. V jeho hranicích hledá pták potravu a nachází to, co ho podněcuje, aby své duševní bytí — ať za letu, nebo v korunách stromů a keřů — nechával vyproudit do okolí: ať je to káně, která krouží ve výšinách, nechává se prostupovat slunečním světlem a teplem a v pozorovateli tím obrazem pozemského vytržení probouzí pocit vznešeného klidu, podobného odpočívání ve vlastních myšlenkách. Nebo slavík, který za soumraku nechává u hranic svého revíru znít svou píseň. Nebo skřivan, který za ranních hodin náhle s jásavým trilkováním neviditelný na čistém nebi povznáší mysl těch, kteří shrbeni k zemi vytrhávají plevele.

Smyslově aktivní hlavová přirozenost ptáka přemáhá takřka jeho funkci metabolismu a končetin. Pták polyká potravu téměř tak rychle, jako ji tráví, a vylučuje ji v do velké míry mineralizované podobě. Jeho fyziologické funkce metabolismu silně ustupují a přesouvají se do pohybových procesů ovládaných nervově-smyslovým systémem. Jejich doplnění k této jednostrannosti je nadsmyslové povahy a duševně-účinně žije jako elementární bytost vzduchu, od pradávna nazývaná Sylfa.^[103] Její bytí je vázáno na svět ptáků. Taková elementární bytost sleduje letícího ptáka ve vzdušných vírech, které za sebou vytváří. V tomto společenství je každý let ptáka zdrojem oduševňování vzdušného obkruhu. Stačí jen delší dobu sledovat velkorysé a elegantní obloukové figury přesvištěných vlaštovek nebo rorýsů. Jako žížala plastizuje pevný živel země, jako ryba vodu, tak ptáci silami svého duševního bytí plastizují živel vzduchu.

Úkolem zemědělce je proto také dbát o to, aby domácí ptačí svět nalézal svůj životní prostor na statku a v katastru obce. Vzdušný prostor mu stojí volně otevřen, pozemský prostor naproti tomu — co se týká možností hnízdění — vyžaduje co nejrozmanitější utváření krajiny v polích,

122

Louky, meze, svahy pro druhy hnízdící na zemi, keře, živé ploty, v polní krajině rozesetými stromy a lesními ostrůvky pro pěvce a jiné. Je zapotřebí otevřených stájí pro vlaštovky obecné; pro vzácné hosty jako sýčky, sovy pálené je třeba dutin v ponechaném mrtvém dřevě, letových otvorů ve stodolách atd. Kdekoli se nacházejí místa k hnízdění, vznikají v okolí viditelně-neviditelné revíry, prostory duší, které tvoří neviditelné orgány v zemědělském organismu.

4. Skupina světa hmyzu žijícího v živlu tepla:

Hmyz tvoří zdaleka druhově a tvarově nejbohatší třídu v živočišné říši. Žije sice v zemi, ve vodě i převážně ve vzduchu, jeho vlastním elementárním říšem je však teplo. Z působení tepla žije hmyz. V teple tkví skrytě jeho duševno a svou činností strukturuje tepelné procesy, jako například při navštěvování květů, nebo zjevněji ještě při vývoji tepla v mraveništi nebo včelím úlu. Jako teplo proniká každý ze svých příbuzných živlů a uvádí je navzájem do vztahu, tak proniká i svět hmyzu se svou moudrostí plným instinktovým bytím těmito živly a vytváří na základě tepla na vyšší úrovni živou tkáň vztahových souvislostí.

Jakmile totiž zjara stoupající slunce svým teplem probouzí přírodní bytí ze zimního stavu klidu, hemží se vzápětí v nejsvrchnější vrstvě půdy střevlíky, chvostoskoci atd.; v rybníce dovádějí potápnice, vodoměrky atd. a ve vzduchu tančí v tepelných paprscích slunce komáři; včely oblétávají květy; v nepřehledném bohatství tvarů bzučí, šumí, poletuje, vznáší se, tančí v stále cílevědomé píli vojsko hmyzu vzduchem.

Vše v životě hmyzu se odehrává v teple. Vývoj vajíčka v larvu a její metamorfóza přes kuklu k imagu, hotovému hmyzu, potřebuje jarní a letní teplo.

I tvarová bohatost hmyzu má co do činění s teplem. Ta je největší v tropech a ztrácí se v chladných pásmech.

Je to vzájemný vztah k teplu, který v tělesné stavbě hmyzu vyrovnává jednostrannosti, jež lpějí na bezobratlých, rybách a ptácích. Tři funkční oblasti hlavy, hrudníku a metabolismu jsou u hmyzu, co se týká tvarové podoby, zpravidla rovnocenněji utvářeny, se zvláštním důrazem na střední článek (*thorax*), ba jsou zhusta od sebe ostrými zárezy navzájem odděleny (hmyz z lat. *insectum* = zářez).

123

Jako všichni článkonožci nemá hmyz kostěnou vnitřní kostru; místo toho drží jeho trojčlennou podobu pohromadě vnější kostra, chitinový pancíř. Polarita hlavového pólu (*caput*) a metabolického pólu (*abdomen*) je zvláště výrazná. Avšak smyslová organizace hlavy s fasety a jednoduchýma očima, jakož i s makadly a tykadly (smysl čichu a hmatu), zprostředkovaná břišním gangliovým systémem, přesahuje na končetiny, např. u jednotlivých druhů na přední nohy (smysl tíhy a vibrace, sluch, chuť).^[104]

Naopak v břišním článku hmyzu zcela chybí organizace končetin, která u člověka náleží k metabolickému pólu. Končetiny dosahují nejvyšší úrovně utváření ve třech párech noh (u pavoukovců čtyřech) a dvou párech křídel v oblasti hrudníku a zasahují až do hlavové organizace, například v pohyblivých, k periferii orientovaných tykadlech a ve vysoce diferencovaných kousacích a sacích nástrojích. To, co fyziologicky u obratlovců a v nejvyšší míře u člověka tvoří rytmický systém s plicním dýcháním a srdeční funkcí, v hrudníku hmyzu zcela chybí. Centrum hřbetně probíhajícího cévního systému leží v abdómenu. Dýchání probíhá otvory v kůži, rozmístěnými po celém těle, na něž navazuje trubicový systém tracheí. Rytmický systém se zcela redukuje na pohyb křídel a článkovaných nohou. V oblasti hrudníku si nevyvinul žádné vlastní rytmické orgánové systémy jako „skutečné"plíce nebo „skutečné" srdce.

Hmyz se živí — ať jde o mšici, vosu, včelu nebo motýla — přednostně látkami, které jsou samy výsledkem tepelných procesů v rostlině: asimilačními šťávami, šťávou obsahující cukr — med z ní teprve vzniká trávicím traktem včely — z nektárií listů a květů, z pylu a pryskyřic. Ve výstavbě svého těla pokračuje v tepelně-kvetebním procesu, jímž růst rostliny končí. Tentýž druh duševně-astrálních sil, které z kosmu se slunečním světlem přitékají k rostlinám, dotýkají se jich zvenčí ve stonku, listu a květu a tvarují je — právě tyto síly se v hmyzu navštěvujícím květy zvnitřnily a zhustily do jeho duševního bytí, každý druh po svém způsobu. Jak jinak lze pochopit, že na jedné straně mnohé květy jsou utvořeny jakoby přesně pro návštěvu a opylení určitých druhů hmyzu, například květ jetele ve vztahu k

124

čmelákům; na druhé straně mnohé druhy hmyzu mají v sestavě svého těla, zejména v ústrojích, organizaci uzpůsobenou k návštěvě specificky utvářených květů. Nazírání se nabízí organická jednota rostliny a hmyzu vyššího řádu. Podíváme-li se na orchidejové květy, například na květ čmelákovce mužského. Jeho květ působí jako hmyz, který ještě nepřišel k samostatnému životu. Právem proto Rudolf Steiner říká, že motýl je osvobozeným květem a květ je zajatým motýlem.^[105]

Co je v říši hmyzu všudypřítomné a ve vysoké míře zažitelné u zástupců tvořících státy, je v duševním skrytě vládnoucí moudrost, která se projevuje ve vysoce specializované, nástrojové tělesné stavbě — především však v dělné, vztahy vytvářející činnosti dávání a přijímání, jako například v úlu nebo mraveništi. V oněch dvou posledních případech nejsou závislí jen na vnější teplotě, nýbrž vytvářejí si teplo sami — například včely intenzivním pohybem v zimním chumáči, nebo termiti samovzněcováním stlačených čerstvých listů, trávy atd. k vyhřátí líhniště ve svých zemních stavbách. Co se u teplokrevných živočichů daruje jako instinktivní, duševní vnitřní život, u hmyzu se to vyvrací ven v dokonalou zručnost — například pavouk a jeho síť, včela a její plástev, vosa a její hnízdo.

Stejně jako pro zmíněné skupiny živočichů žijících v půdě, vodě a vzduchu musí zemědělec na svém katastru vytvořit domov pro rozmanitý hmyzí život. Ten nalézá oporu v rovně rozmanité rostlinné přírodě. Žádný strom, žádný keř, žádná tráva ani bylina, jež by neposkytovaly larvám, housenám, popřípadě žravým lakvám určitých druhů hmyzu výživný základ. Housenky motýlů mají svého vždy specifického hostitele: otakárek fenyklový (*Papilio Machaon*) kopytníkovité, jako kopr, kmín, mrkev; babočka paví oko (*Vanessa Jo*), admirál (*Vanessa Atlanta*) a babočka kopřivová (*Vanessa Urticae*) — kopřivu; bělásek zelný (*Pieris brassicae*) druhy zelí atd. Mnohé nesou své jméno podle hostitelské rostliny, například hálkotvorka pšeničná (*Cecidomya tritice*) atd. Jakkoli jsou v tomto juvenilním stadiu vázány na určitou hostitelskou rostlinu, tak jako dospělý hmyz se jim otevírá

125

ausgebildete Imago vylétá do široka a nachází bohatou nabídku potravy na kvetoucích lánech.

Již těchto několik příkladů ukazuje, jak velkou pozornost a péči musí zemědělec věnovat vedle svých kulturních rostlin divoké rostlinné přírodě. Tím dbá o rovnováhu a vyváženost hmyzích druhů svého hospodářství. Musí usilovat o to, aby od jara až do podzimu kvetoucí rostliny oživovaly krajinu — ať již péčí o luční a cestní meze, svahy atd., anebo bohatě členěnou fruktfolge zakládáním kvetoucích pruhů v polních kulturách atd.

Obrovské zesílení hmyzího života poskytuje bohatá tvarová rozmanitost divokých dřevin v živých plotech, především však ve vysokostmenných sadech. Padesát až šedesát let starý jabloň vysokostmen hostí ve kmeni, větvích, listech a květech přes 1000 druhů hmyzu.^[106] Taková rozložitá koruny stromu nebo druhově bohatý živý plot představuje nakupení astrální substance: «Z toho, co jakožto Astrálnem prosycené proniká stromy, žije a tká dospělý hmyz.»^[107] Nejvíce ze všeho je to hmyzí svět, který svou astrálně-duševní bytostí zprostředkovává k étericky-živému rostlinného světa. Bere od rostlin svou potravu a jako protidárek je opyluje, nebo je chrání před náhlým masovým výskytem škodlivého hmyzu, například parazitováním kolonií mšic lumčíky.

Bytostí tepla par excellence mezi hmyzem je včelí lid, jehož chov je doložen od pátého tisíciletí před Kristem.^[108] Ze svého úlu na zahradě a z ovocného lemu hospodářství oblétají polní katastr a přinášejí hospodářství svou sklizeň, tak jako zemědělec přináší svou ze zemědělských plodin.

Druhy hmyzu mají vysoce specifickou, často krajně specializovanou tělesnou formaci, podle toho, jaká kvalita jednostranného duševního v nich ztuhlá. Tato jednostrannost nachází svůj doplněk v elementárních bytostech nadsmyslově účinných v živlu tepla, «ohně», totiž v *Salamandrech*.^[109] Jsou to oni, kdo v říši hmyzu tvoří dokonalost hraniční s divem — dokonalost souvztažnosti tělesné formace a instinktivně-inteligentních vzorců chování.

126

Elementární bytosti tepla jsou to, které například v případě motýlů uskutečňují úplnou metamorfózu skrze všechny «živly», od vajíčka přes housenku, kuklu až k imagu. Duchovně prostupují duševní, jež je v tak vysoké míře ztuhlé do trojčlenné tělesné formace hmyzu. Vytvářejí vztahy přírodních říší navzájem a tak i k člověku, například ve vztahu pastýře k jeho ovcím, včelaře k jeho včelám. V bzučení a hučení hmyzu v teple slunečných dní, na jaře kolem kvetoucích živých plotů, ovocných stromů, lip, se stávají proživatelnými nálady, jež dávají tušit působení těchto elementárních bytostí ohně. Jsou přítomny a účinné všude tam, kde zemědělec tvoří hmyzu, fyzickému korelátu elementárních bytostí tepla, životní prostory.

Domácí zvířata — orgány v organismu statku a krajiny

K domácím zvířatům náležejí především zástupci z říše savců: pes, kočka, prase, kůň, z řádu přežvýkavců: ovce, koza, skot, z říše ptáků: slepice, kachna, husa a holub, a z říše hmyzu: bourec morušový, včela (Obrázek 9, S. 115). Liší se od svých volně žijících druhů z hlediska čtyř stupňů bytí:

1. Z hlediska duchovně-bytostného:

Stejně jako všichni živočichové, ani domácí zvířata nemají inkarnované Já, jež by jim, tak jako člověku, propůjčovalo sebevědomí a tím i moc ke svobodnému sebeurčení. Zvířata stojí pod vedením skupinových duší.^[110] Jednotlivá zvířata jsou od těchto skupinových duší «odlištelna» — přirozeností celé skupinové duše do nich vtisklá, jsou jejím fyzicko-tělním obrazem. V divoké přírodě jsou tyto duševní vlastnosti evolučně ztuhlé do tělesné formace v podobě chování: ve fyzickém se projevují jako instinkt, v étericky-živém jako pud a v duševním jako zákon. Při domestikaci se člověk kdysi postavil po bok skupinové duše zvířat, jež vládne v nadsmyslovém, a převzal na Zemi v posvátném vztahu člověka a zvířete (abelovský proud) odpovědnost a péči.

127

Jako skupinové či druhové duše zvířat označuje Rudolf Steiner^[111] duchovní bytosti, jež jsou srovnatelné s Já člověka a které jednotlivá zvířata příslušejících živočišných druhů jaksi dirigují zvenčí. Skupinová duše vede a působí skrze krev — člověk však skrze svůj «chov», způsobem, jímž se vnitřně i vnějšně k zvířeti chová: zvíře «drží», jinak by padlo. Kdysi je pozvedl z jeho přirozeného, skupinovou duší vedeného tvorstva, zadržel je na stupni ještě zvýšené embryonální obraznosti a zachoval mu tak skrze všechny následující generace jistou míru mladistvosti. Tím vzal vývoj domácích zvířat skrze člověka jiný směr. Ten se tak říkajíc, ještě před pádem do divoké přírody, předčasně odchyluje. U volně žijící fauny jsou druhy morfologicky i fyziologicky evolučně dozrály do svého konečného stadia. Vlk například, jenž platí za praotce psů, ztratil evolučně vzato svou mladistvost. Je vlkem — již není plasticky tvárný, tak jako v dobách vrcholu své evoluce v terciéru (Atlantida). Jeho chování je ryze projekcí jeho skupinové duše do pozemské formy bytí. Naproti tomu pes, jako domácí zvířata vůbec, vystupuje takřka výbušně a s velkou tvárností v nepřeberném množství plemen. Tato mnohotvárnost je dílem lidstva, které v poatlantských dobách (holocén) se dále uvolňovalo ze sevření vlastní skupinové duševnosti a nyní samo, v duchovní mladistvosti probouzejícího se Já, se spojilo se skupinovými dušemi určitých živočišných druhů. Domácí zvířata tedy nevzešla pouhou selekcí jako genetický produkt z evolučního výsledku nějakého kmenového druhu; je spíše nabíledni předpokládat, že svůj původ vděčí zvláštní duševně-duchovní povaze raného lidstva, jež k druhovým duším zvířat stálo ještě v snové blízkosti.

V domestikaci lze spatřovat krok k vyrovnání oné viny, kterou na sebe lidstvo nevině-vinně vzalo, tím že na své cestě evolucí vyčlenilo říši zvířat ze sebe a zanechalo ji za sebou. Domácí zvíře si výchovou člověka zachovalo svou tvárnost. Podřídilo se služebně vůli člověka, která je vede, a přitom natolik emancipovalo duši i tělo od divoké přírody, že do vší budoucnosti toto lidské vedení — «chov» — potřebuje; nemůže klesnout zpět do téhož stavu,

128

zatímco divoký příslušník druhu tento stav přijal. Bez péče člověka zůstává bez vůdce a může jen zdivočet, jako dingové (zdivočelí psi) v Austrálii. Na místo evolučního vychovávání zvířat pod vedením mystérií ve starých vysokých kulturách nastoupil dnešní chov zvířat. Ten optimalizuje a využívá určité dědičné vlastnosti a dělá z domácího nebo kulturního zvířete pouhé užitkové zvíře, objekt masové produkce. Tomuto vývoji, jenž ve zvířeti vidí jen bezbytostný, materiální objekt libovolně manipulovatelný skrze jeho geny, lze čelit jen tehdy, usiluje-li se o pravé pochopení bytostné povahy různých druhů domácích zvířat. Jaká moudrost například promlouvá z nazírání a ze živého zacházení s krávou, koněm, včelou atd.? Vnímání jejich zjevného obrazu v kontextu jejich životního a činnostního prostoru, jejich faunistických vzájemných závislostí a podnětů z duchovně-vědeckého bádání probouzí pocity a ideje, které duchovně-morálnímu jednání otevírají nové, evolučně vedené cesty šlechtění a výchovy. Tyto budoucí cesty vyslovuje Christian Morgenstern (1871–1914) větou: „Celé věky lásky jsou nutné, aby se zvířatům odplatily jejich služby a zásluhy vůči nám."^[112] K tomuto cíli je třeba navázat na to, co je na třech následujících stupních bytí evolučně vloženo jako vloha.

- 2. Z hlediska seinsstufe seelischen (Astralleib):**

Domácí zvíře neopouští člověka, důvěřivě vyhledává jeho blízkost, otevírá se mu duševně a v naplnění této otevřenosti očekávavě hledá protidar péče a pozornosti. Jak hluboko se způsob přístupu domácímu zvířeti vtiskuje, jak silně se v něm obarví lidské svéráznosti, ukazuje rčení: „Jaký pán, takový krám." Tato duševní otevřenost až po jakési individuálně oddané chování — ve srovnání s divokou výchozí formou — klade dnes na člověka netušeně velkou zodpovědnost. Neboť duší otevřené očekávání domácích zvířat se nenaplní pouhou citovou pozorností, nýbrž teprve tehdy, když tato pozornost dává podnět k sebezačátečnější bytostné poznávání. Domácí zvíře nečeká od vedení člověkem žádnou sobeckou, citovou pozornost ve smyslu mentality mazlíčka, tím méně bezdušné využívání, nýbrž poznání jeho bytostné povahy, které mu v činech lásky dá,

co skupinová duše sama nemůže dát ani nyní ani v budoucnosti. V tomto smyslu se zodpovědnost, se ideál budoucího šlechtění stávají teprve skutečnými.

129

Dalším znakem duchovního vtiskování, sahajícím až do genomu, je zpravidla velká šíře ras domácích zvířat, na jejichž povahu bytosti by šlechtění mělo znovu navazovat. Zvláštním výrazem seelischen je rozmanitá kresba a zbarvení srsti nebo peří. Duševní rozrůzněnost nitra si v něm tvoří obraz navenek. Každá rasa domácích zvířat se tak jeví nezaměnitelně ve svém „astrálním šatu".

- 3. Z hlediska seinsstufe živého (Ätherleib):**

U všech domácích zvířat — s výjimkou psů a koček — je nerven-smyslový pól redukován ve prospěch polu látkové výměny nebo pohybového aparátu. Pomysleme na ohromné metabolické výkony dojnic, prasat, koně zapřaženého před pluh a tak dále. Duševní otevřenost udržuje organické procesy životního těla se zvláštním důrazem na rytmické — každé po svém — tvárné a pohyblivé. Tak se domácí zvířata emancipovala od svých divokých protějšků jak dřívější pohlavní dospělostí a vyšší plodností, tak i reprodukčním cyklem a výměnou srsti nezávislými na ročním koloběhu.

- 4. Z hlediska seinsstufe fyzického (physischer Leib):**

Duševní otevřenost zajišťuje trvalou tvárnost v životních procesech a ty zas plastizují fyzickou organizaci — nejnázorněji například ve stavbě kostry, která v největší variabilitě zachovává juvenilní formy. Nejnápadnějším znakem je zde zkrácení obličejového skeletu a hladší lebeční kosti, a to i u dospělých zvířat. To je bytostný znak mláďat. Mnoho ras přežvýkavců nese každá svůj specifický tvar rohů. Mozek skotu a prasat je objemem až o 30 % menší než u divokých příbuzných — o to silněji je ovšem vyvinutá páteřní mícha a sympatický nervový systém, který řídí látkovou výměnu. Zmenšení mozku se týká především předního mozku a znamená tím snížení smyslových výkonů zaměřených ven. Pro domácí zvířata platí obecně mimořádně velká šíře proměnlivosti tělesné stavby ras v rámci jednoho druhu — velcí nebo malí, zavalití nebo protáhlí, silní nebo štíhlí, dlouho- nebo krátkohubí atd.

130

Druhy domácích zvířat jsou kulturním dědictvím lidstva z raných naceledních vyspělých kultur. Novějšími šlechtitelskými metodami se pohled na toto kulturní dědictví zužuje místy zcela na předem dané Genom jakož i na zaměnitelnost jeho genů u různých druhů domácích zvířat. Šlechtitelské cíle jsou libovolně směrovány k jednostranným výkonnostním maximalizacím na úkor pohody zvířat. Tento technologický způsob přístupu zaclání výhled na umělecký záměr, který z domácího zvířete teprve učinil to, čím je. V následujícím textu bude pojednáno o umělecko-šlechtitelském přístupu, který charakterizuje řadu domácích zvířat, učinil je člověku služebnými a dovolil jim stát se orgány hofového nebo vesnického organismu.

Včela medonosná

Obecně se s včelou (*Apis mellifera*) setkáváme jako s jednotlivcem při návštěvě květu, kde saje nektar, opyluje květy a sbírá pyl do košíčků na zadních nohách. Tato berouc-a-dáváuci činnost se odehrává na periferii jejího životního prostoru. Polárně k tomu nalézá toto jednotlivé stvoření své centrum v úlu, kde se s tisíci dalšími spojuje k nejčilejší aktivitě a stává se článkem veškerozahrnujícího vnitřního života — života «Biene», organismu organizujícího se ze sebe sama, s orgánové přesně se členícími činnostmi. Co jinak zůstává v orgánových funkcích organismu oku skryto, zde se pohledu otevírá dělbou práce podmíněné dění snášivé královny, masy dělnic, které samy s dělbou práce obstarávají stavbu plástů, péči o plod, krmení královny, samočistění, přínos potravy a zásobování, jakož i trubců, kteří oplodňují královnu při jejím slunečním snubním letu. Každá z těchto časoprostorově jemně sladěných činností vzbuzuje dojem nezištné oběti. V teple, které včely v úlu vlastní činností udržují přibližně na 35 °C, vytvářejí inkarnační médium pro skupinovou duši: včelař hovoří o «Biene» — přírodně vznikajícím sociálním organismu, který předjímá nezištné chování, jež si lidé v budoucnosti musejí teprve osvojit v sociálním soužití ze síly Já.

Včela medonosná potřebuje člověka, «otce včel». Ten stojí skupinové duši, «Biene», po boku. Stará se o její příbytek,

131

Košík nebo úl, v němž se společenstvo může uzavřít před světem. Úl je zařízen tak, aby se v něm mohlo pod dohledem a vedoucí rukou včelaře odehrávat dělbou práce podmíněný život včel. A přijde-li k rojení, postará se o to, aby včelí společenstvo nezmizelo do divočiny a nakonec do svého zániku, nýbrž aby byl roj chycen a byla mu přidělena nová příbytek. Stará se dále o to, aby včelín nebo jednotlivé úly stály v blízkosti statku tam, kde lze od jara do podzimu nalézt kvetoucí rostliny v polích a kde lze přes zimu pravidelně sledovat blaho roje a provádět odpovídající ošetření.

Včelí společenstvo žije uzavřeno v duševním prostoru, v němž si nepřeje být rušeno zvenčí. Neruší je jediné ten člověk, který do sebe vsál moudré konání a bytostnou povahu včelího společenstva a z tohoto pramene s uctivostí, rozvážností a klidem vykonává svou prací ke kumštu povýšenou práci na včelím společenstvu. Tento duševní prostor se polarizuje v hlavovité centrum — roj — a v obkruh, který je navenek ohraničen mořem květů, jež obletují dělnice a z něhož se, naloženy medem a pylem, vracejí do středu — děj srovnatelný s krevním oběhem. Co do roje zanášejí, to sdílejí s člověkem: med jako potravu, vosk, propolis a jed k rozmanitým, mimo jiné léčebným účelům. Jsou s odpovídajícím počtem společenstev nezbytnými duševními orgány hofového organismu, jež ve své činnosti vetávají duchovní, působící v teple, do gemarkace jiným způsobem, než to činí zemědělec, když skrze svou práci ichgewollt vmýšlí své myšlenky do celku statku.

Domácí drůbež

Ještě v 50. a 60. letech 20. století to byly slepice, kachny, husy, holubi, kteří dodávali hofovému životu zvláštní zabarvení a svým chováním vlastní rytmus. Pokud jde o slepice, začínal například denní průběh při východu slunce pronikavým budíčkem pro

132

Člověk a zvíře, kohoutovu kikirikí. Vystoupil jako první, krk a hlava svisle vztyčeny, zobák dokořán otevřen, ocasní pera zvednutá a rozevřená — pohled, jako by chtěl celé své nitro vykokrhat do nastávajícího dne. Hejno slepiček ho následovalo z noční tiše stáje do kurníku nebo ve volném výběhu do dvora, na otevřené humno, na hnojiště; škrábajíce a zobajíce se rozptylují za potravou. Zanedlouho se z kurníku ozval první kdákot slepice, jímž oznamovala své štěstí z kladení vejce. Zpravidla odpoledne přišla prašná lázeň s čistěním peří a dál škrábání, drápání a zobání semen, larev, červů, hmyzu, trávy a zrníček písku. Se setměním se hejno znovu sešlo ve stáji a hustě namačkáno se posadilo na hřady. Podobně se přirozeně odehrával život kachen, hus, krůt a holubů; jejich vztažným bodem byl dvůr s chráněnou stájí a lidé, kteří se o ně starali.

Slepice a krůty jsou spjaty se zemí, kachny a husy milují blízkost vody a pasou se přednostně na břehových travnatých plochách. Jako tyto pendlují mezi vodou a zemí, tak holubi mezi vzduchem a zemí; jejich pohybový prostor se rozšiřuje v převážně krátkých letech ze stromu na strom daleko do polní krajiny; k odpočinku se pak znovu shluknou, v řadě usazeni na nejvyšším hřebenu střechy statku. Jejich zorné pole je tak vedle zorného pole včel nejrozsáhlejší ze všech domácích zvířat, u vodního ptactva je podstatně omezenější a u slepic se omezuje na pouhé několik metrů. Slepice vidí ostře jen na krátké vzdálenosti — slepice jí očima. Rozlišení pohybu a barevná diferenciace jejich oka je daleko lepší než u lidského oka. Jako všichni ptáci má i domácí drůbež a tedy i slepice dobrý sluch. Chybí jim vnější ucho, vchod do vnitřního ucha leží skryt pod jemným opeřením hlavy. Duševní projevy jako vábivé hlasy, zvuky vzájemného dorozumívání jako kokrhání, kdákání, šklébání kachen a hus nebo vrkání holubů se vyměňují na větší vzdálenosti. Čich je zřejmě daleko lépe vyvinut, než se ještě až do

133

nedávno ještě v 90. letech 20. století. Naproti tomu jsou vedle oka vysoce vyvinuté hmatové orgány v zobáku obvykle rozhodující pro výběr potravy a její zrnitost.

Trávení probíhá právě tak rychle jako u divokého ptactva. Vysoce koncentrovaná potrava se dostává nerozmělněná do volového vaku; odtud do žláznatého a dále do svalnatého žaludku, kde se rozemílá. Po rychlém průchodu střevem a tlustým střevem se zastávkou ve dvou slepých střevech je vylučována společně s močí přes kloaku. Odpovídajíc výchozímu krmivu a rychlému trávení vzniká vysoce koncentrované hnojivo, bohaté na organickou hmotu i soli dusíku a fosforu — hodnotný organominerální přísadový materiál pro rostlinné komposty nebo jiná živočišná hnojiva. Solný charakter výměšků domácího ptactva odpovídá jejich výrazné hlavové čili nervově-smyslové povaze, která je ještě zvláště zdůrazněna téměř svislým postojem těchto běžců v ose hlavy, nataženého krku, hrudi a běháků. Zvláštní metabolické výkony se tedy nepřidávají, jako u přežvýkavců, do proudu trávení, nýbrž vstupují do růstu (masa) a reprodukce (vajec).

Od 50. a 60. let 20. století ztratil chov drůbeže — a v čele všeho chov slepic — svou roli obohacující soulovou organizaci hospodářského organismu, odstraňující odpad a škůdce. Na jeho místo nastoupil průmyslový velkochov. Zvířata, chovaná na maximální efektivitu svých metabolických funkcí, žijí namačkána v hermeticky uzavřených, elektronicky řízených, plně klimatizovaných výrobních halách a jsou udržována zdravá po krátce odměřenou dobu svého produkčního života za použití převážně abiotických prostředků. Chov drůbeže se vyčlenil z celku zemědělského podniku. V moderním drůbežářském šlechtění a chovu prožívá drůbež jako domácí a dvorní zvíře svou kulturní smrt. Ze více než 150 plemen slepic^[113] slouží dnes jen ještě jejich malý počet pro liniové, křížovecké a hybridní šlechtění. Jejich výkon, vyladěný na nejvyšší úroveň, se smršťuje na snáškové období pouhého jednoho roku.

Zamyšlení nad tímto scestným vývojem vede stále více k reintegraci menších drůbežích stavů do nově se utvářejících hospodářských organismů: mobilní stáje se střídavým výběhem do otevřené polní krajiny jsou prvním krokem. Tento chov znovu navazuje vztah ke všem životním procesům

134

hospodářského celku v průběhu roku a dovoluje slepicím, aby svůj instinktivní život uplatnily bez omezení. Kvůli dravé zvěři jsou však volnému střídání stanovišť hranice vytčeny nevyhnutelně: nezbytná je oplocení odolné před liškami! Dalším krokem, jak vést tento vývoj odpovídající domácímu zvířeti dále, je odklon od uniformní hybridní šlechtění provozované po celém světě několika málo velkými koncerny — ve prospěch šlechtění vázaného na konkrétní hospodářství. To zahrnuje regionální spolupráci šlechtitelských a chovatelských provozů, a to jak pokud jde o volbu rasy a šlechtitelské cíle, tak i ochotu spotřebitelů tuto nákladnou kulturní výkonu nést spolu s nimi.

Další rozvoj domácí drůbeže je zprvu otázkou genetickou: Na jakou dědičnou vlohu z minulosti je nutné navázat? Především však jde o otázku epigenetiky — šlechtění nikoli pouze na základě vlastností již nabytých, nýbrž těch, které teprve mají být získány. Jaké podmínky musí být k tomuto poslednímu cíli vytvořeny v uspořádání hospodářského organismu — pokud jde o způsob chovu, o krmivovou základnu vlastní hospodářství, o lidskou péči a náklonnost —, aby se organismická celistvost mohla epigeneticky vtisknout do životní a fyzické organizace zvířat?

Domácí prase

Srovnatelně jedině s vysokovýkonnými plemeny slepic bylo prase metodami moderního šlechtění, krmení a chovu přetvořeno ze svého původního způsobu života a pestrosti rasových typů na uniformní užitková plemena. Bylo kdysi převážně krajinně utvářejícím pasoucím se zvířetem, hlídaným pastýři, poté v 18. století v Anglii dovednějším zapojením asijských a jihoevropských plemen přivedeno k vyšším přírůstkům, v 19. století jako ušlechtilé domácí prase všeobecně zapojeno do rolnického hospodářství v ustájení s výběhem – dnes, počínaje druhou polovinou 20. století, je však vytrhováno ze životního celku hospodářství a produkováno ve velkochovech továrenského rázu. Cílem novějšího šlechtění bylo a je: pryč od slaniny – ke sjednocenému hybridu, raně zralému masovému praseti, jehož jatečná zralost nastává již v polovině doby dožití základních plemen. Stejně jako v moderním chovu slepic je i zde vyřazen nezbytný vztah člověk–zvíře, který je pro duševní podstatu domácího zvíře bytostně nutný, jakož i vztah ke ganzheit celého hospodářství a jeho katastru. Vypadne-li toto dvojí pouto, duševně zakrňuje prase a krajina

135

degeneruje v beztvářnou monokulturu^[114] a na mnohých místech v odkládací plochu pro prasečí kejdu, spojenou s rozsáhlým obtěžováním zápachem a emisemi působícími na klima. Polní katastr leží obnažen bez nálady a zohaven, jako odraz toho, co se zvířatům děje v celoživotním ustájení na betonových roštových podlahách – nelidskost bez hranic. Člověk má v rukou, zda bude v domácích zvířatech vidět pouze holý hospodářský užitek, čímž sám sebe duševně odcizí sobě samému, nebo zda nechá k dobru celého hospodářství rozvinout své duševně účinné instinkty. U domácího prasete jako všežravce jsou tyto instinkty zaměřeny na neobyčejně pestrý sortiment potravy, která je pozorně vybírána podle potřeby: tráva, seno, obilí, ovoce, zelenina, kořeny, červi, šneci, planě rostoucí byliny a léčivé rostliny, plody z volné přírody atd.^[115] Prase je ve všech ohledech ideálním zpracovatelem zbytků v hospodářském organismu a vedle slepic terapeutem při likvidaci veškerého obtížného hmyzu a škůdců. Svým vysoce vyvinutým čichem, který se soustřeďuje v nosním kotouči – jakési vyhrnuté, se svrchním rtem srostlé nose – hledá svou potravu jednou na povrchu, jednou rytím pod zemí. Letně podzimní pastva na obilných strništích, vybrakovaných bramborových a polních zeleninových plochách nebo na meziplodinách vede prasata na polní lán, uspokojuje jejich pohybové nutkání, jejich neuhasitelnou zvědavost a neklade žádné meze lásce k rytí. Čenichajíce pracuje jejich žádostivá a pudová přirozenost skrze zeminu. Při pastvě se může ryjící práce poškozením travního drnu rychle stát závadou. Tato škoda zůstává v mezích, je-li k dispozici dostatek pastevní plochy s čerstvým, na bílkoviny bohatým porostem, přičemž lehké porušení drnu může být dokonce výhodou z hlediska provzdušnění a omlazení porostu. Navíc dochází k roznosu semen a tím k větší druhové rozmanitosti.^[116] Na mnohých místech selhává pastevní chov z nákladových nebo pracovně-hospodářských důvodů. Místo toho vznikají z praxe systémy ustájení, které v co největší míře pestrým prostředím přihlížejí k možnosti projevovat behaviorální instinkty: skupinové uspořádání, pestrost potravy, zbytky z kuchyně a dalšího zpracování, zelená píce, krmné zbytky z kravína atd., příležitost k rytí, koulení, třením se, pohybová plocha pro pohyb,

136

setkávání a prozkoumávání, krytý venkovní výkalistek, nastlaná místa k odpočinku, spací místa chráněná před chladem a větrem, ze všech stran uzavřená, jakož i příležitost k intenzivnímu kontaktu s ošetřujícím člověkem, např. skrze oslovení.

Prasata mají smysl pro rodinu, jsou přívětivá a inteligentní, smyslově bdělá zvířata: čichový smysl ovládá jejich vnímání, utváří prožívání jejich pohody i nepohody. Živě komunikují jemným sluchem a v zvedání hlav hledí na přistupujícího člověka jasným, přímo chápavým pohledem. Přesto jsou jejich mozkové výkony oproti divokým příbuzným sníženy až o 30 %,^[117] tj. nervově-smyslový systém se více přesunul do míchy a sympatiků a slouží tak zvýšeným metabolickým výkonům co do plodnosti a nabývání masa a tuku.

Kritická otázka, zda ztrátou smyslových výkonů zvířata hloupnou tím, jak je člověk dělá domácími, musí být za předpokladu zodpovězena záporně, že si je plně vědom své odpovědnosti vůči domácímu zvířeti. Co domácí zvíře svými metabolickými výkony člověku daruje, musí mu on dvojnásobně vrátit svým inteligentním jednáním v chovu, krmení, péči a šlechtěním, které bytost zvířete skutečně zachycuje.

Funkce chrupu dělá z prasete všežravce, tedy požírače masa i rostlin. Kousá a žvýká jako člověk. I v trávicím traktu se projevuje tato dvojí funkce. Jednodutinový žaludek je relativně malý; prase proto musí přijímat potravu průběžně v malých dávkách. V dlouhém průchodu tenkým střevem a odbourávání enzymaticky snadno rozložitelných složek potravy a jejich resorpci probíhá ve slepém a tračníkovém střevě mikrobiální trávení na celulózu bohatých zbytků potravy. Prase tráví důkladně; na rozdíl od přežvýkavců odnímá potravě síly, které jako smyslově i zároveň metabolicky aktivní bytost spotřebovává pro sebe. To snižuje hnojivou sílu jeho výměšků, nikoli však jejich obsah minerálních látek. Výkaly jsou co do tvaru, barvy, konzistence a zápachu závislé na druhu potravy. Není-li zachována rovnováha žlázového a mikrobiálního trávení, např. při vysokovýkonném krmení a celoživotním ustájení na roštových podlahách, vzniká prasečí kejda, u níž

137

se nelze divit páchnoucímu zápachu ani jednostranně pudoné hnojivé účinnosti.

Umírněné přizpůsobení chovu prasat vlastní krmné základně hospodářství se stelivem, výběhem a pokud možno pastvou vytváří chudý zápachem, obsahově bohatý hnůj pevnější konzistence. Zřejmě z důvodu vnímání wesensartu prasat jako všežravců v porovnání s čistými fytofágy označovali rolníci v minulosti prasečí hnůj jako «kalten Dünger» (studený hnůj), vhodný méně pro «studená jílovitá půda» než pro «teplý písčitý půda». Ve směsi s ostatními hnojivy vznikajícími v hospodářském organismu je cenným doplňkem. Jako hnojivo nese látkově kompozičně i silově pečeť duševní povahy prasete. Co si při přehrabování země z rostlinné a živočišné potravy labužnicky vychutná čichem a v hlubokém tělesném klidu duševně prožívá, tím – jako i ostatní domácí zvířata hospodářství – provádí «kosmicko-kvalitativní analýzu»^[118]. Výsledek této analýzy charakterizuje hodnotu hnojiva. Je pokaždé jiná, podle toho, zda je krmivo zboží z dovozu, nebo zda je vyprodukováno na vlastním hospodářství. Rozborem vlastního vyrobeného krmiva připravuje prase po svém způsobu hnojivo, které vstříc vychází stanovištním potřebám pro rozmnožení úrodnosti půdy.

Kůň a osel

Ačkoli jsou si oba navzdory úzké příbuznosti povahou tak protichůdní, jsou oba jako jezdecká, nákladní a tažná zvířata nejvěrnějšími pomocníky člověka, doložitelnými zpět až do dob staropersské kultury, do doby čtvrtého až pátého předkřesťanského tisíciletí. Kůň nesl člověka na jeho velkých přeshraniční putovních a dobyvačných taženích, byl dopravním prostředkem z místa na místo, táhl s ním do velkých bitev; bojoval pod jeho vedením a řízením a obětoval se. Táhl pluh brázdu za brázdou a přivážel sklizeň na vysoko naložených žebřinových vozech. Nekonečné služby prokázal kůň člověku a nevyslovitelné oběti při tom přinesl. A tak i osel, stejně ochotný jako umíněný jezdecký jezdný osel a nosič nákladů sedláka a řemeslníka až po průvodce žebráka. Všechny břemena každodenního života byly vloženy na tohoto malého, tenkohohých osla; s jistým krokem

138

nesl je přes překážky a kamení. Jak by se bylo bez osla dalo udržet sociální soužití mezi pasteveckými národy i uvnitř a mezi vesnickými společenstvími? Tak nesl na svém hřbetě toho nejmenšího a jeho tíživé břemeno a při příjezdu do Jeruzaléma na Květnou neděli nejvyšší bytost, která překonala veškerou pozemskou tíhu.

Oba, kůň i osel, jsou lichokopytníci. Stojí a chodí na špičce středního prstu na noze nebo ruce. Ty jsou ukryty v kopytu, rohovém střevíci, který je nepropustný pro vnější silová záření, stejně jako kopýtka sudokopytníků a rohy přežvýkavců. Jakkoli jsou koně tělesně těžcí, pohybují se lehce, ba tanečně. Ve své kráse a eleganci jsou pohyby koně nepřekonatelné, neboť jeho duševní bytost se cele vyžívá v tělesném jazyce rytmické pohyblivosti. Ať v kroku nebo v zdrženlivém poskakování v klusu, obojí s hlavou vztyčenou, nebo v cílevědomém cvalu s nataženou hlavou a rozevřenými nozdrami, vždy nabízí obraz ušlechtilého rozvinutí sil a souměrnosti, jež se pod jezdcem plně stupňuje k vyšší harmonii. Teprve v jednotě koně a jezdce se zjevuje ušlechtilost v držení i charakteru. Jinak je tomu, když se zapřáhne do postroje a táhne pluh nebo těžký vůz, při každém kroku rytmicky zvedaje a spouštěje hlavu — tehdy probouzí obraz dokonalého odevzdání svého volního bytí výzvě a rukou vedoucí otěže člověka a službě, kterou nezištně koná pro zemi.

I oslu jsou vlastní všechny chody koně. Méně ušlechtilý ve vzhledu a pohybu, jeví se spíše pokorně se skloněnou hlavou, zpravidla poslušný a odevzdaný vůči všemu, co se od něj požaduje, a pak zase vzdorný z většinou nevyzpytatelného důvodu. Ve svých kmenových oblastech na Orientu a v Africe se jeví tím ušlechtilejší, čím více je ještě vázán na starší kulturní formy vědomí a života.

Kůň je ještě ve větší míře než osel vysoce učenlivý a potřebuje od narození důkladnou výchovu k rozvíjení svých talentů a po celý život k jejich uplatňování pod vedením člověka. V případě ušlechtilého arabského koně bylo například novorozené hříbě po delší dobu chováno pod střechou pasteveckého stanu v rodinném společenství. To platilo ještě ve 20. století.

Tělesnost koně a osla je obrazem jejich duševního a zároveň obrazem krajiny, šíří travnaté stepi, v níž se toto duševní prožívá ve své radosti z pohybu. V souladu s tím se soustřeďuje

139

smyslová organizace zvláště na navenek směřující, dálku zachycující smysly — zrak, sluch a čich. Výrazné, nápadně velké oči, stojící po stranách hlavy, zachycují téměř úplný zorný kruh. Jen dopředu — před a pod hlavou — je asi dva metry dlouhý slepý pruh, do nějž není vidět, stejně tak vzadu po obou stranách páteře. V hloubkové ostrosti (trojrozměrném vidění) zachycuje jen poměrně úzký zorný úhel 15 až 20 stupňů dopředu. Ve zbývajícím zorném poli se pohled zplošťuje a dozadu splývá. Právě v tom slepém pruhu vzadu sedí jezdec, vozka nebo za pluhem kráčející oráč, který jemným tahem na vodící otěž nebo přes uzdový náústek určuje chod a směr pohybu. V živé hře ušních boltců se v nejjemnějším odstínění zjevuje směr duševní pozornosti. Pro nás neslyšitelné zvuky jsou vyfiltrování z obecného hladiny hluku. Kůň vnímá především sluchem duševní rozpoložení, například jak se k němu mluví. Postavení uší, ať špičatých nebo svěšených, prozrazuje mnoho o jeho duševním cítění.

Čich je mimořádně vysoce rozvinutý. Protáhlá hlava skrývá rozsáhlý systém nosních dutin, jejichž vnitřní povrchy přibližně odpovídají celkové ploše vnější kůže zvířete. Koně se přičichávají, aby se přivítali nebo poznali. Svým neobyčejně jemným čichem analyzují své okolí, při pastvě volí svou potravu, každé sebejemnější výpary i na velké vzdálenosti. Jsou to právě tyto tři smyslové schopnosti zraku, sluchu a čichu spolu s vlastností nést hlavu vztyčenou nad páteří, které dělají koně tak učenlivým, nechávají jej tak vysoce diferencovaně reagovat, že vzbuzuje přesvědčení, jako by dokázal myslet? V řecké mytologii líčí Perseův mýtus, jak se myšlení osvobodilo z krevní vázanosti těla, nositele v dávných dobách účinné jasnovidecké síly: v mytickém obraze sťal Perseus titánku Gorgo. Z krevního proudu, jenž tryská z jejího trupu, se zrodil Pegasus, okřídlený kůň. Symbolizuje tělu prosté myšlení, jehož křídla se nyní mohou volně vzepnout do světa ducha. Co se v inteligentním chování koňského těla jeví jako krevně vázané, to se v člověku z těchto pout uvolňuje a stává se svobodnou duchovně-duševní činností myšlení.

Kůň a osel jsou býložravci. Ačkoli přijímají — jsou přitom nesmírně nenároční — potravu ještě bohatší na hrubou vlákninu než přežvýkavci se svým vysoce diferencovaným

140

systémem předžaludků, mají jen složený, jednodutinový, relativně malý žaludek. Na ten navazuje dlouhé tenké střevo, které rozkládá snadno stravitelné složky potravy. Hůře stravitelná hrubá vláknina je teprve v mohutně vyvinutém slepém střevě a poté v tračníku a konečníku bakteriálně rozkládána. Tento způsob trávení odpovídá jejich způsobu žraní. Koně žerou dvakrát tak dlouho jako krávy, totiž 16 hodin denně. Jsou zvířaty dne i noci. Se svým dobrým zrakem i ve tmě nacházejí s jistým krokem i v noci svou potravu. Koně a tak skromný osel jsou vynikajícím způsobem vhodní k tomu, aby po střídání pastvy spásali rostliny, kterým se krávy vyhýbají.

Radost z pohybu a síla koní a oslů se odráží v jejich silně proformovaném, stále ještě velmi vlákninovém trusu. Ten je polárně k 'chladnému prasečímu trusu' 'horlivým' hnojivem. Neustálým bakteriálním rozkladem, urychlovaným stykem s vnějším vzduchem, ohřívá se velmi rychle a byl díky této vlastnosti využíván jako podzemní vytápění a zároveň hnojivo pro raná záhony. Čerstvý koňský hnůj obsahuje poměrně dost amoniaku, jeho vůně je proto silná, ostrá a pronikavá, ale není nepříjemná.

Kůň a osel se — v důsledku mechanizace pracovních postupů — do značné míry rozloučili se zemědělstvím (prozatím?). S nimi se ztratil důležitý prvek v oduševnění organismu statku, a to jak z hlediska využití krmiva a slámy, zvláštního druhu hnojiva a rytmizace pracovních procesů, tak i s ohledem na oduševnění práce, kterou konali v odevzdanosti lidskému vedení.

Pes a kočka

Oba patří k vývojové linii šelem. Svým duševním instinktivním životem obohacují duševní tělo zemědělského organismu naprosto protikladným způsobem. Pes je nejstarším z domácích zvířat, kočka patří k nejmladším; v Evropě se objevuje teprve od prvního tisíciletí př. n. l.^[119] Typ psa je příbuzný jeho divokým druhům, vlkovi, stejně jako typ kočky kočce divoké. Co je u psů obzvláště nápadné, je velká variabilita forem. Ta

141

se vyskytuje již na samém počátku jejich domestikace ke konci třetihor (Atlantidy) v pleistocénu (dobách ledových), ale především pak v neolitu, v prvních poatlantských dobách. Žádný z druhů domácích zvířat, které se objevily později, již nikdy této rozmanitosti forem nedosáhl.^[120] Je nasnadě, jak již bylo dříve naznačeno, že vývoj domácích zvířat byl produktem raného lidstva. To bylo schopno na základě prožívání zvířecí duše a jejího duchovního původu, skupinové duše, zadržet ji v jejím tělesném utváření na embryonálnějším stupni a poskytnout tak tvarotvornému typu nepřeberné množství různých výrazových možností. Čím mladší jsou druhy domácích zvířat, čím více lidé vyměňovali svou instinktivní duchovní bezprostřednost za probouzení k sebevědomí, tím chudší na variace se stává vzhled domácích zvířat. Pokud v době starého Říma rozmanitost forem opět vzrostla (trpasličí plemena psů), je to již důsledek cíleného šlechtitelského výběru ve smyslu křížení a selekce. Jak velmi byla od počátků až po staroegyptskou kulturu domestikace psa a kočky – a tedy i ostatních druhů domácích zvířat – nikoli primárně otázkou účelné využitelnosti, nýbrž jak byla užitečnost neoddělitelně spjata s instinktivním, intimně-sakrálním cítěním, vyplývá jednak z pohřební kultury sjednocující člověka a psa, jednak z úcty, kterou lidé prokazovali kočkám a božské bytosti, jež v nich přebývala, což byl kult, který kulminoval ke konci staroegyptské kultury.^[121]

Zvířecí duševní dispozice psa a kočky se od sebe značně liší. Ještě více než kůň podřídil pes svou duševní instinktivní bytost, souhrn svých schopností, vedení člověka, což neplatí pro kočku. Dobře vychovaný pes poslechne na každé zavolání nebo písknutí. Svým pohybovým pudem se rozmáchle dere do dálky, jako lovecký pes, který svým čichem sleduje stopu, u ulovené zvěře hlásí nebo ji aportuje, jako ovčácký pes, který žene ovce nebo dobytek nebo drží stádo pohromadě. Vždy po vykonaném činu se vrací, sedá si na zadní, vrtí ocasem, zvedá hlavu nataženou vzhůru, hledí na svého pána věrně oddaně v očekávání dalšího povelu. Stejně pozorně a oddaně se chová jako hlídací pes domu a dvora, jako doprovodný a vodicí pes, např. slepecký, jako stopovací pes, který neomylně vyčmuchává i ty nejmenší pachové stopy, nebo jako

142

saňový pes, který táhne těžká břemena sněhem a ledem. Každá z těchto schopností si vytváří tělo, které jí odpovídá: velké a silné, štíhlé a rychlé, malé a obratné atd. Tato tělesně duševní tvárnost v téměř každé myslitelné tělesné formě a s příslušným chováním po psím způsobu propadá již od dob římských emocionalitě člověka a zvrhává se v chov luxusních, trpasličích a pokojových psíků.

Bytostný projev kočky domácí je zcela jiný. Zdá se, že evolučně upadla hlouběji do divokosti. Žije jakoby dva životy. V jednom se vyžívá stranou člověka, aktivní v noci, jako její divocí příbuzní. S napětím všech smyslů následuje své lovecké instinkty, plíží se svými cestami, číhá na kořist a zmocňuje se jí mohutným skokem. Hlodavci, jako myši a krysy, jsou její preferovanou potravou, bohužel také ptáci, jako ti, co hnízdí na zemi, v nízkých větvích, nebo vlaštovky, které ve dne létají příliš nízko nad zemí a které si ležérně rychle vystřelenou tlapkou zajistí jako jistou kořist. Svůj druhý život tráví tím, že vyhledává domácnost člověka jako své místo ke spánku, předouc se lísá ke členům rodiny, hravě těší děti a tímto způsobem se doporučuje další péči o potravu. Pak v noci opět nastává odchod do druhého života. A opět je to emocionalita člověka, která, scestně vedena, činí z kočky pouhé domácí a mazlivé zvíře.

U psa je to vynikající, každou nuanci rozlišující čich, který uvádí v činnost tělo i duši, u kočky zrak specializovaný na noční vidění, které vtiskují zemědělskému organismu zvláštní kvalitu, uspořádávající princip: Pes, který v noci na stráži štěká, který doprovází sedláka s nosem u země a sleduje stopu přes pole, louky a pastviny, nebo který na pokyn pastýře obíhá stádo ovcí a drží je na jemu určené pastvině, je v jemu stanovených mezích vykonávajícím orgánem člověka. Kočka jím v tomto smyslu není. Zůstává nepozorována na svých nočních toulkách po dvoře a katastru, stanovuje si vlastní míru v hubení škodlivých hlodavců a přitom si vystačí sama.

Zemědělskému organismu nejsou vítány výměšky psa a kočky – jsou páchnoucí, ale nejsou významné –, nýbrž jejich přínosem je uspořádávající strážní funkce. Bohužel pes a kočka tuto funkci jako člověkem vedení spolutvůrci oduševnělého přírodního celku z velké části ztratili. Jako domácí,

143

společenská a luxusní zvířata se z velké části odcizila duševnímu tělu zemědělského organismu.

Ovce a koza

Jako takzvaní «malí přežvýkavci» patří ovce a kozy po psech k nejstarším z našich domácích zvířat. Přestože jsou si blízce příbuzní, výrazně se liší temperamentem, pohyblivostí a v různé míře i skromností. Jako všichni přežvýkavci vystupují jako rohaté sudokopytníky z hlediska kmenové historie teprve na konci řady savců. Ba co více, tvarová rozmanitost divokých a pozdějších kulturních forem ovcím a kozám podobných druhů se rozvinula teprve v přechodu mladšího terciéru do dob ledových (pleistocén) a v nich samotných až do současnosti (holocén)^[122] — tedy v dobách, v nichž člověk vstoupil mezi zvířata a z hlediska svého kosmicky utvářeného, instinktivně-duchu blízkého vědomí navázal s nimi magicko-kultický vztah, jenž nacházel výraz ve způsobu lovu se zřetelem na potravu a oděv a ve zvířecí oběti.

Není tedy oprávněná otázka, zda nomadizující člověk, vpletený do vladaření přírodních sil, se nepodílel na této přeci jen velmi mladé diferenciaci forem? Nekazují na tuto myslitelnou možnost mýty národů, například zvířecí oběť Abelova nebo jeskynní kresby sahající do dob ledových (pleistocén), mimo jiné v Sahaře, a mnohé další? Nejsou tyto všechny výrazem magicko-kultického vztahu člověka a zvířete atlantské doby, pozdního kenozoika? A nevykonala se pak později, v druhé epoše poatlantského věku (holocén) ze zarathuštrovských mystérií, v jakési opakovaci na vyšším stupni, domestikace?

Ovce a kozy, vybavené všemi znaky svého domáctví, se objevují od konce devátého tisíciletí př. Kr. v horských oblastech jihozápadní Asie. U ovcí jsou to tyto znaky: tvarově menší než divoká forma, vysoká variabilita tělesné velikosti, žádná sezónní proměna srsti, její proměna v nepřetržitě rostoucí vlněné rouno, živé zbarvení a vzorování. Podobnou rozmanitost zevního obrazu vykazují kozy, až po srst proměněnou v vlnu u koz angorských a kašmírských.^[123]

144

Ovce a ještě více kozy jsou neobyčejně skromné. Jejich potravou jsou trávy, byliny, listy a výhonky. Kozy jsou přitom vysoce přizpůsobivé aromatické, na celulózu bohaté a slané nabídce potravy v extrémních geografických zónách, například v horských polohách a polopouštích. Přepásání těch posledně jmenovaných vede rychle k postupující dezertifikaci. Prostřednictvím rozmanitých darů obou malých přežvýkavců — vlny, masa, mléka, srsti, kožešiny, kůží a rohů — se stali velkými průvodci člověka v kultuře. Stáli v uzavřených stádech pod ochranou pasteveckých národů, jaksi jako základ jejich existence, a v mnohých venkovských sídlech se stali „krávou malého člověka". Těsný vztah ovce k prostředí a k člověku vedl celosvětově k velké rasové rozmanitosti, od středověku v Evropě k vytváření krajových odrůd, v novověku k liniovému šlechtění masných, vlnových a mléčných plemen. Šlechtění bílé vlnové ovce (merino) se uskutečnilo ve Španělsku. Ta dnes, v mnoha případech s příkrží krajových odrůd, dosáhla největšího rozšíření na celém světě.

V Evropě přetrvává pastevectví pod vedením potulného pastuchy v zbytcích dodnes. Hospodářsky lze toto zachovat jen tím, že se ovčí stáda přednostně nasazují v chráněných krajinných oblastech pro péči o krajinu. Nejsilněji klesá chov koz. 95 % všech domácích koz slouží samozásobení v malorolnicky strukturovaném zemědělství třetího světa.

Projevy podstaty ovce a kozy jsou navzájem polární. Smyslové výkony obou jsou sice podobné — nejlépe je vyvinut čich, za nímž následuje zrak a s určitým odstupem sluch. Avšak to duševní se různě projevuje v řeči těla a skrze smysly. S hlavou většinou skloněnou pod linii páteře, s mohutnějším tělem, více obrácenou k zemi a k vnitřnímu světu vlastního metabolismu, trmácivější v pohybech, projevuje se duševní bytost ovce spíše snivě, zdrženlivě. Jinak koza: živě vyskočí, přeskakuje přes pařezy a kameny, zvedá hlavu vysoko, zvědavě čichá sem i tam, šplhá na nejbližší vyvýšené stanoviště, drží pohled pozorně zaměřený do dálky. Namísto toho, aby se pasla přes rozlehlé roviny, dává přednost hornatým polohám na strmých svazích v úrovni hlavy, nebo se staví kolmo na zadní nohy, aby dosáhla na keři a stromě ještě na nejvýše dostupný list.

Ovce a kozy mají rohy. Ty jsou na rozdíl od skotu u samců větší a podle plemene šroubovitě tvarované

145

otočené nebo šavlovitě prohnuté dozadu. Vedle rohatých plemen existují bezrohá plemena, k nimž u ovcí náleží většina dnešních užitkových plemen.

Při zúžení rasové rozmanitosti se šlechtění soustředí na vlnové nebo mléčné ovce, u koz na dojnice nebo masná zvířata.

Malí přežvýkavci jsou stádní zvířata, ovce ještě více než kozy. Z toho důvodu jsou svou podstatou spíše krajinnými tvůrci ve velkém, méně utvářecím orgánem v jednotlivém zemědělském organismu. Dokud vesnické útvary se svými katastry ještě existovaly jako do značné míry uzavřený celek, bylo povoláním pastevce udělat ze svého ovčího stáda orgán tohoto celku: ať v pastvě na úhoru, na obecních nebo pustých plochách, při hnání přes sklizené pozemky s okopaninovými plodinami, přes příliš bujně do listu rašící ozimé osevy; nebo v pastvě bylinami bohatých cest a polních mezí na podzim jako dietetikum pro nadcházející zimní ustájení; nebo konečně v ohraničení na polích za účelem hnojení. To vše bylo zpečetěným právem a dělo se v dohodě s vesnickým společenstvím. Povolání pastevce znovu oživit — tomu jsou položeny úzké meze. Možnosti se nabízejí v péči o přírodní rezervace nebo na velkých podnicích s marginální půdou.

Jinak je to s chovem mléčných ovcí a mléčných koz. Obě nejsou vázány na stádo a mohou v menších i větších stavech podstatně přispět k prohloubení duševního života zemědělského organismu. Především se malí přežvýkavci doporučují pro další rozvoj jednostranně zaměřených zahradnictví směrem k zahradnickým statkům. Zastupují tam skot ve zužitkování meziplodin k zelenému hnojení i odpadů z mnohostranné zeleninové produkce a starají se o jejich proměnu v trvale účinné hnojivo.

Cestou čtyřžaludečního systému přežvýkavců podléhá rostlinná potrava jedinečně intenzivnímu trávení (viz kapitola „Skot", žvačkování v bachoru a přežvykování, strana 150 nn.). To umožňuje celulózu, tj. hrubovláknité výživné látky, rozložit a zpřístupnit pro růst, udržení a výkon (mléko, vlna, maso). V průběhu tohoto trávicího procesu dostává rostlinný výživný tok vtisknuta v sobě síly duševní organizace zvířete. Odpovídajíce bytostné povaze ovce a kozy je toto vtiskávání různé. Rozdíl nelze dostatečně odvodit z kvantitativního složení takzvaných živin hnojiva. Nikoli kvantitativní podíl

146

Nikoliv kvantitativní podíl látek je rozhodující, nýbrž jejich kompozice skrze síly duševního těla, které vstupují do životních procesů. Wesensart sama hnojí skrze látky. Tak působí ovčí hnůj mírněji, harmonizujícím a strukturujícím způsobem na životní procesy, jež se ve vegetativní oblasti zhušťují k potravní plodině, například u listové zeleniny. Kozí hnůj naproti tomu působí žhavěji a — jak lze z bytostné povahy kozy předpokládat — povzbudivěji na růstový impuls v ose kořen–stonek–květ.

Příspěvek ovce k oduševnění krajiny se stává prožitkem, táhne-li pastýř se svým ovčím stádem na podzim přes katastr statku a odtud dál skrze okolní kulturní krajinu: pastýř s holí kráčí v čele, stádo v těsném houfu za ním; nebo stojí uprostřed pole a ovce se na všechny strany kolem něj rozebírají za potravou. Tato scenérie probouzí náladu hlubokého míru, jenž se prostírá nad krajinou — obraz dokonalého klidu a pohybu zároveň. Takové ovčí stádo táhnoucí přes pole, od katastru ke katastru, jehož každý záchvěv bytí se soustřeďuje ve vědomí pastýře a je odtud řízen, zakládá vztahy, jimiž se jednotlivé zemědělské organismy uzavírají do vyšší jednoty kulturní krajiny. Oproti ovcím jsou kozy méně stádními zvířaty. Mají více vlastní vůle. Jsou chovány v omezeném rozsahu pro produkci mléka a masa a — zčásti jako náhrada za skot — prokáží v kánonu všech domácích zvířat cenné služby při utváření duševního těla zemědělského organismu.

Skot

Původ a mýtus

Podle obecně přijímaného názoru pochází skot (Bos taurus) od pratura nebo zubra (Bos primigenius). «Moderní zoologický výzkum domácích zvířat považuje dnes s jistotou jen jedno divoké hovězí zvíře, praura nebo zubra, za jedinou divokou výchozí formu domácího skotu.»

Předpokládá se, že evropská plemena skotu přišla z «úrodného půlměsíce», z přední a střední Asie. Nejstarší nálezy kostí sahají do osmého tisíciletí před Kristem, tedy do počátků

147

staropersské kultury. Raná i všechna pozdější plemena skotu mají menší tělesnou stavbu než předpokládaná divoká forma pratura a vykazují od samého počátku vysokou variabilitu zevní podoby. Právě na příkladu pastevních zvířat — skotu, ovcí a koz, nejstarších domácích zvířat hned po psech — se může stát zřejmým, jak hluboko v temnotách zůstává odvozování od jejich divokých forem. Pohlédneme-li na mýty národů, například na oběť Ábelovu ve Starém zákoně — byl pastýřem —, stojí v popředí náboženských obětních rituálů především ovce a skot. «Kulturněhistorické dokumenty ukazují, že skot v Mezopotámii, Egyptě, Persii a Indii sloužil zpočátku výhradně kultovním účelům.» Ve staroegyptském mýtu byla v dobytčeti praobrazně uctívána nebeská bohyně Hathor, zobrazovaná jako kráva nesoucí mezi rohy sluneční kotouč. V dnešní Indii platí kráva u hindů jako odnepaměti za posvátnou. Neukazuje to spíše na to, že duchovně reálné prožívání bytostné povahy skotu — toho, co nadsmyslově tvoří skupinovou duši —, bylo kmotrem procesu domestikace?

Postavení v hospodářském organismu

Pokud jde o utváření zemědělského organismu v uzavřený celek, je skot, respektive do vyšší jednoty zformovaný stádní organismus, «královnou a králem» mezi všemi domácími zvířaty. Jistě, každé z nich přináší svůj příspěvek podle toho duševního, jež se ponořilo do tělesné formace. Bytostné povaze krávy je však vlastní universální potence. Z tohoto důvodu nelze v přísném smyslu od chovu skotu upustit. Jeho podstatný význam spočívá teprve druhotně v tom, co produkuje v podobě potravin a jiných surovin. To je vnější stránka. Tuto stránku zastupuje řada polních plodin, které tvoří podstatný základní pilíř prvovýroby v hospodářském životě. Primární výkon leží na vnitřní straně; je jím zvláštní schopnost vztahovat fyziologické funkce — přesněji řečeno bytostné články hospodářského organismu — jedny na druhé, a tím tento organismus jako celek udržovat zdravým a schopným rozvoje. Kráva — stále myšlená jako článek stádního organismu vázaného na statek — nastavuje moudrostí prostoupené míro

148

míry, vnitřní ekonomii celého provozu z hlediska utváření svého těla a souhry svých orgánových soustav prostřednictvím své vlastní činnosti a otiskuje ji do přírodní stránky hospodářského celku.

O pravém stádním organismu lze hovořit teprve tehdy, kdy se stádo v průběhu generací doplňuje z vlastního odchovu a propojilo se se stanovištními poměry až k vlastní krmivové základně hospodářství. Pro plemeníky platí zvláštní postavení: jsou v pravidelných intervalech nahrazováni otci z chovatelských podniků stejného zaměření za účelem obnovy krve stáda. Stádní organismus je nadřazen součtu jednotlivých zvířat. To se projevuje mimo jiné v souběžnosti denně rytmických způsobů chování zvířat. Ráno následují jakoby v hierarchickém pořadí vedoucí krávu na pastvinu. Tam se rozptýlí, ale nepobíhají zmatkem; pasou se a táhnou jedním směrem, přijímají potravu sedm až osm hodin denně, přerušovanou společnými fázemi přežvykování, které rovněž trvají přibližně osm hodin denně. I chůze k napajadlu, přestávky v odpočinku a vydávání mléka podléhají přísnému rytmu ovládajícímu celé stádo. Všechna opatření v chovu, krmení, péči a plemenitbě by měla sloužit posílení tohoto stádně-rytmického dění. Čím je toto dění vyvinutější, tím je stádo zdravější.

Metody, které jsou základem dnes celosvětově praktikovaného velkochovu — krmení siláží a snadno stravitelnými koncentráty z celého světa, celoroční ustájení na betonových roštových podlahách, praxe odrohovávání a šlechtění na maximální výkon, vše stlačeno do výrazně zkrácené délky života a podobně — oslabují krávy. Znamená to ztrátu schopnosti vytvořit vlastní uzavřený duševní tělesný článek. Dojnice jsou již v mládí vyčerpány a zpravidla po 4,5 letech, tj. po dvou «násilných» laktacích, za hranicí použitelnosti.

Rozsah chovu skotu se řídí velikostí podniku, jeho přírodními předpoklady s ohledem na klimatické a půdní podmínky, a tím i potřebami hnojení, jakož i — ve stupních — intenzitou hospodaření. Rozhodující je přitom vlastní krmivová základna hospodářství, která zahrnuje dostupné travnaté plochy — louky a pastviny — i pícninářství na orné půdě. Rozsah posledně jmenovaného vyplývá z utváření osevního postupu v polním hospodářství.

149

Bytostná jevenost a bytostné poznání

Kráva je jako přežvýkavec nejvyšší vývojové úrovně bytostí stejně tak metabolicky aktivní jako rytmickou. Naproti tomu její nervově-smyslová aktivita — až na vysoce diferencované výkony čichu a chuti — ve vztahu k okolnímu prostředí výrazněji ustupuje do pozadí. Její smyslové výkony slouží prvořadě jejímu nitru, její trávicí činnosti. Její inteligentní bytost se navenek projevuje spíše flegmaticky, temně snivě, dovnitř pak vysokým, moudrostí plným instinktivním životem. Sama sebe prožívá, silně introvertovaná, v jakémsi vnitřním nazírání.

Kdo se snaží poznávajícím způsobem přiblížit bytosti skotu, musí soustředit pozornost na jeho hlavní činnost: na procesuální kroky ve vzájemné souhře nitra a vnějšku při příjmu potravy, přes zpracování krmivové hmoty v trávení, až k vylučování hnůj a kejdy.

Sleduje-li člověk přírodovědecká dílčí fakta týkající se trávicího dění, narazí záhy na hranice poznání. Těchto hranic si obecně nevšímá proto, že nevěnuje dostatečnou pozornost — a tedy ani váhu — prahu k smyslově nepozorovatelnému. Nepozorovaně se tak propadá do abstraktních, bezjakostních modelových představ. Uvědomí-li si však tuto mez poznání, která se otevírá mezi předmětně vnímatelným a procesuálním substančním děním — například při přechodu z vnějšku do nitra skrze střevní stěny — teprve tehdy začíná člověk skutečně oceňovat a vážit si dosahu a váhy výsledků duchovního bádání Rudolfa Steinera. Jsou-li tyto výsledky bádání přibrány, stává se poznání opírající se o vnější smysly stále se rozšiřujícím poznávacím procesem. Osvětlují účinné agens, to bytostně-působící, které přináší na svět jevy v jejich formách a barvách. Výsledky duchovního bádání přidávají k vnější stránce světa jevů bytostně-tvůrčí stránku vnitřní.

Ústní trávení

Již při příjmu potravy — denně přibližně osmina tělesné hmotnosti, to odpovídá 60 až 70 kg čerstvé substance — ovládá látkovýměnně-pohybový systém oblast hlavy. Hlava se noří, čumákem hmatavě tápe hluboko do krmivové hmoty; jako úd ji obtáčí dlouhý

150

jazyk patky Zunge, ukousne jako úd snop trávy, byliny nebo sena, stáhne je do tlamy a v případě zeleného porostu je oddělí přitlačením dolní čelisti ke hraně bezzubé ploténky horní čelisti. Mezi tím klouže jazyk s rozkoší přes pysk a ochutnává žlázové výměšky z něj. Pravděpodobně přitom skot provádí jakýsi první rozbor jakosti přijatého krmiva, patrně i s ohledem na druh a množství osliznutí slinami. Na pysku splývá horní ret s nosními dutinami vjedno. Tím jsou příjem potravy a dýchání těsně navzájem svázány — stejně tak hmat, chuť a čich.

Po dobu krátkého setrvání krmiva v dlouhé tlamové dutině je to opět jazyk, který v několika žvýkacích záběrech pohybuje krmivem rytmicky tam a zpět mezi řadami stoliček. Tím se zahajuje první krok trávení rozdrceením a prosolizováním slinami. Řada žláz různé velikosti vylučuje sliny — při krmení senem až 180 litrů za den — a zajišťuje enzymatický rozklad škrobu na cukr.

Trávení v bachoru a přežvykování

Tlamové trávení se mohutně stupňuje v aktu přežvykování. Ten probíhá protiběžně k příjmu potravy. Co skot spásl, ochutnal a spolkl, to si portáž po portáži přináší zpět z hlubší trávicí zóny, z předžaludků, žvýká to znovu a nyní teprve důkladně prochutná. Podle druhu krmiva — čerstvá zelená hmota či hrubé krmivo — vykoná 30 až 80 přežvykovacích záběrů na porci.

Před tímto výkonem se odehrává pozoruhodná výměna. Jen málo rozdrcen přechází snop za snopem z tlamové dutiny krajiny hlavy skrze jícen a oddělující bránici do krajiny břicha, do tří žlázami nepokrytých předžaludků: zaprvé do čepce (*Reticulum*; zvaného také síťový nebo katapultový žaludek), odtamtud zadruhé do bachoru a zatřetí do knihy nebo listnatého žaludku (*Omasum*). Není-li to rozhodnuto již předtím v bachoru, pak se v knize definitivně rozhodne, zda potravní kaše přejde k dalšímu trávení do sýřiště neboli žlázového žaludku, nebo zda se — vymačkána — vydá ještě jednou zpět do tlamové dutiny k přežvykování. Svébytným úkolem předžaludků, a zde zejména bachoru, je mikrobiální rozklad na hrubou vlákninu bohaté rostlinné potravy. Bachor s ohromnou pojistností přibližně 150 litrů se táhne od bránice dozadu až do pánevní dutiny.

151

Spolu s čepcem a knihou vyplňuje celou levou polovinu dutiny břišní. Ve velkém fermentačním prostoru bachoru probíhají v neustále se pohybujících potravních masách intenzivní kvasné procesy. Jakkoli chaoticky se odehrávají, tím přísněji stojí pod vedením astrálního těla skotu. Při těchto rytmicky probíhajících přeměnách rozkládají bakterie a nálevníci, patřící k prvokům, snadněji stravitelné složky potravní kaše, přičemž část z nich — jde zejména o energeticky bohaté mastné kyseliny — prochází již zde přes metabolicky aktivní bachořní sliznici do krevního oběhu.^[124] Jakmile je bachor plný — zvenku patrné podle vyklenutí levé strany břicha — a nastupuje tedy sytost, většinou si kráva, resp. celé stádo, lehne a po nějaké době začne přežvykovat. Obsah bachoru se roztřídí do tří vrstev: spodní tekutá, nad ní plovoucí střední vrstva z hrubšího materiálu a svrchní vrstva kvasných plynů. Ze střední vrstvy bachoru a z vymačkaného materiálu z knihy polyká skot nyní porci za porcí zpět do tlamy a stejnou cestou propouští kvasné plyny. Ty proudí s výdechem až do čelních dutin, ano až do dutiny rohového čepu. Zde se skotu otevírá rozsáhlé pole vnímání a kvalitativní analýzy toho, co se mu do tohoto stadia trávicího procesu odhalilo po stránce látkové i silové.

Přežvykování jako vnímání a třídění látek a sil

Při aktu přežvykování — osm až devět hodin denně — se proměňuje bytostný výraz krávy v základech. Její metabolicko-pohybová aktivita do značné míry ustupuje. Veškerá vnitřní i vnější činnost se přesunuje k hlavovému pólu. V silné, rytmické práci jsou nejen žvýkací svaly, meloucí zpět polknutý, přibližně na sto gramů dávkovaný vláknový chomáč potravy, ale stejně tak jazyk a slinné žlázy. Smysly se naproti tomu chovají právě opačně. V soustředění na akt přežvykování jaksi utichají, přicházejí k „rozjímání". Teprve nyní kráva skutečně promyslí, co přijala jako živou, strukturovanou substanci zvenku — z tohoto pole, oné louky nebo pastviny. Jistě, ona to

152

Při pasení to již ohmatala, ochutala a očichala. Nyní však, v opětovném ochutnávání již předtrávené potravy, se to, co bylo vnímáno, sjednocuje s celým jejím duševním bytím. To, co bylo předtím pouhou živě strukturovanou rostlinnou hmotou, se v pozorném přežvykování povznáší k duševnímu prožitku. Kráva se v této činnosti probouzí ke svému vědomí, jež sníc je celé ponořeno do tělesných pochodů. Cítivá síla duševního těla je to, co odtud produševňuje veškeré další trávicí dění až ke konečnému produktu hnoje a kejdy. To, co Rudolf Steiner nazývá „kosmicko-kvalitativní analýzou"^[125], kterou zvíře vykonává při trávení, platí v nejvyšší míře pro skot. Při přežvykování tato analýza nabývá svého počátku. Na očích se to stává názorným; pohled se při přežvykování mění. Zatímco jindy hledíme do velkých očí jako do modré hloubky hlubokého pramene, nabývají nyní — při lehce zdvižené hlavě — oči i tvář napjatě soustředěného výrazu. Vypadá to, jako by kráva „rozjímala" o všem, co si v této první fázi trávení jako vnímání zvnitřnila. Tak intenzivní, do nitra obrácený pohled nenajdeme v říši zvířat asi nikde jinde. Je to, jako by ve výrazu očí se zrcadlilo vědomění si formativních sil, jež se při mletí uhlíkových skeletů a bílkovinných struktur rostlinných hmot uvolňují. V aktu přežvykování je kráva zcela sama u sebe, blízka sebeuvědomění, jež mít nemůže, protože nemá inkarnované Já. Díky blízkosti svého vysoce soustředěného duševního těla ke své jáství, která se jako její „skupinová duše" proживá^[126] a v odrazu projevuje v organismu stáda, je obzvláštním způsobem schopna vnitřně zpracovávat mohutně se vzdouvající masu formativních sil. V prvním kroku vykonává zmíněnou „kosmicko-kvalitativní analýzu" v rozkládání rostlinné potravy, vrcholící v aktu přežvykování. V duševní temnotě analyzuje formativní síly, jež z kosmu ve světle slunce vybudovaly podobu rostliny, jež ztuhly v jejích jednotlivých formách a jež se staly zároveň nositeli živého substančního dění v rostlinách.

153

Trávení v tenkém a tlustém střevě

V rozplývání rostlinných forem v trávicím traktu se obrazotvorné síly postupně uvolňují ze svého hmotného zajetí. Je to výsledek postupného procesu rozkladu, který probíhá ve třech fázích: mechanicko-mikrobiální fáze od žvýkání přes bachor a knihu, fáze převážně enzymatická, ale zároveň bakteriální od slezu přes lačník (*Jejunum*) po kyčelník (*Ileum*), a odtud fáze ryze mikrobiální od slepého střeva (*Caecum*) přes tračník (*Colon*) po konečník (*Rectum*). Zatímco v předžaludcích je štěpení celulózy dominantním dějem a paralelně s ním probíhá díky neobyčejně aktivní mikrobní činnosti přestavba a budování bílkovinného metabolismu, začíná v slezu (*Abomasum*) v kyselém prostředí — navozovaném žaludečními šťávami — rozklad bílkovin. Ten pokračuje, včetně odumřelých mikrobních mas z předžaludků, enzymatickou a bakteriální cestou napříč oddíly tenkého střeva (*Intestinum tenue*): nejprve prostřednictvím sekretů slinivky (*Pancreas*), jež ústí — podobně jako žluč emulgující tuky — do dvanáctníku (*Duodenum*), poté skrze lačník (*Jejunum*) posetý nesčetnými žlázami a klky a nakonec krátkým kyčelníkem (*Ileum*). Kyčelník tvoří propust mezi lačníkem a tlustým střevem. Brání zpětnému toku z obsahu tračníku a konečníku bohatého na bakterie do bakteriemi chudého lačníku.^[127] Celková délka tenkého střeva dospělé krávy dosahuje až 48 metrů. Visí záhybovitě na okruží (*Mesenterium*) — záhybnaté serosové dvojlamelce. Okruží a tenké střevo kranzovitě obkružují odvíjející se a zavíjející se spirálu tračníku, který navazuje na kyčelník a slepé střevo a ústí do tlustého střeva čili konečníku — tvoří tak třetí oddíl.^[128] To, co z hmoty bohaté na hrubou vlákninu prošlo bez strávení bachorem a lačníkem, podléhá nyní opětovně intenzivnímu mikrobiálnímu rozkladu. Nemalý zbytek nestráveného hrubého vlákna, prostoupený stále ještě aktivní mikrobní masou, se nakonec objevuje jako kravský výkal. Otázkou je, zda tento mikrobiálně oživený hmotný zbytek sám o sobě tvoří hnojivou hodnotu kravského hnoje.

Hmotně-procesuální dění v trávicím traktu náleží, ač se odehrává pod vedením bytosti zvířete, od začátku do konce

154

ke vnějšímu světu. Jeho úkolem je překonat cizost potravy. Děje se to úplným rozkladem, a to tak dalece, že předem utvářená forma, látková i silová konfigurace potravy — ať už trav, bylin nebo luskovin — zcela ztrácí svůj vlastní bytostný charakter.

Práh od vnějšího světa k vnitřnímu

Práh od vnějšího světa trávicího traktu, přesunutého dovnitř těla zvířete, k mocně působícímu vnitřnímu světu vlastní bytosti tvoří slizniční stěny bachoru, slézu, tenkého střeva a — doznívajíce — tračníku a konečníku. Tyto hraniční blány jsou orgány, které ve srovnání s tělesnou vnější kůží vykazují obrácený — vyvráceně vybudovaný — uspořádání: mohutně vyvinuté sliznice jsou obráceny navenek, k proudu potravy; jsou v nejvyšší míře metabolicky aktivní jak v rozkladu potravy, tak v absorpci látek zbavených jejich cizosti. Strana střevní stěny obrácená k nitru těla, serosa, je inervována. Náleží pobřišnici (*Peritoneum*), která vystýlá břišní dutinu jaksi jako «vnitřní nebe» — a tím reprezentuje smyslově-nervový čili vnímavostní pól střevních stěn. Uprostřed se vřazuje — tvoříc střed — kruhová svalová vrstva, která rytmicky zajišťuje mimo jiné peristaltické pohyby. Je to duševno skotu samého, co je v oněch třech článcích trávicích blan činné, zároveň dění vnímá a nechává je souznít v celek tělesných funkcí.

Tak proudí z trávicího traktu do tělesného vnitřního prostoru éterizovaný a duší prodchnutý proud substance: proud éterických formativních sil, uvolněných z jejich vázanosti v rostlinných formách; jakož i záření pocitových, to jest duševních sil, které skot v sobě svou smyslovou činností — zvláště při přežvykování — uvedl do pohybu. První jsou přijímány krví a jsou k dispozici pro budování tělu vlastní substance, pro růst a reprodukci. Druhé vyzařují v úzké vazbě ke krvi do organismu. Žilní krev, přitékající zpět z velkého tělního oběhu, se obohacuje o v střevních stěnách vstřebané látky a síly. Přes játra se dostává do malého krevního oběhu srdce a plic a tam se oživuje v krev tepennou. Ze srdce ústí do velkého krevního oběhu, přičemž část se větví dopředu do kmene hlavových tepen, z nichž jedna až

155

do kostních čepů a jejich okostice (Periost) i do podkožních vrstev obou rohů. Jak silné je prokrvení rohových čepů vyrůstajících z čelní kosti, se ukazuje při zlomenině rohu: Krev tryská jako z pramene, téměř nezastavitelně.

Význam rohů a paznehtů

V rozích a paznehtách naráží krev – a s ní spojené étericky-astrální záření – na stěnu, jež je i pro toto záření neprostupná: na vnější rohový obal. Je to zevní kůže ztuhnutá v roh, čistá «forma», smrtelný pól oproti životnímu pólu substančního proudu pulsujícího z hlubin těla. Zde, v tomto bodu vzdutí čili smrti, jsou krev i záření vraceny zpět do organismu.^[129] V rozích a paznehtách se organismus přežvýkavců zcela uzavírá před vyzařujícími účinky kosmu a Země. Skot je odkazován zpět na sebe sama – nikoli však ve smyslu vystupňovaného vědomí v hlavě, nýbrž ve smyslu zvýšené gestaltungskraft v živém látkovýměnného pólu.

Průběh kosmicko-kvalitativní analýzy se uskutečňuje v procesuálních krocích, v nichž se funkce nervově-smyslového systému ve vztahu k funkci systému látkové výměny polarizuje dvojím způsobem: Percepční činnost přežvykování a selekcí bachořními a tenkostřevními stěnami stojí polárně k posloupnosti trávicích kroků, která začíná v tlamě slinivým zvlhčením a drcením, pokračuje v předžaludcích mikrobiálním rozkladem, dosahuje vrcholu v žaludečním a tenkostřevním trávení a uzavírá se v tlustém střevě. Zde jsou látkové kompozice krmiva rozloženy natolik, že ztrácejí svůj vlastní charakter. Jsou postupně uváděny do fyzicko-minerálního, anorganického stavu, který ze strany látkové otevírá kosmicko-kvalitativní analýze široké pole. K tomuto ničivému dění stojí polárně životní proud krve, který tyto látky uvedené do stavu anorganiky přejímá do vlastních konstruktivních procesů těla a vede je až k periferním hranicím rohů a paznehtů.

Přežvykování je smyslový proces, který se skrze mozek stává tlumeně vědomým a odráží se v soustředěném výrazu tváře.

156

Kráva vnímá statek prostřednictvím krmiva. V žvýkání si uvědomuje jeho látkově-kompoziční a silový charakter i jeho původ z katastru statku. Tyto smyslové funkce pokračují dozadu v bachoru a střevech. Tam se postupně noří do bezvědomí.

Co se naproti tomu odehrává v rozích a paznehtách, je vystupňované vnímání ve vztahu k vnitřnímu zesílení instinktivního života. Vnímání odkrývá, co krev z oblasti trávení nese dopředu k periférii těla coby prožitou živost. V příboji k mrtvé rohové hůlce nevzplane vědomí vázané na mozek, nýbrž duchovní síla působící do podvědomí a vyzařující zpět do organismu. Porozumění povaze této síly se může dostavit, porovnáme-li pohled na myšlenkovou sílu v člověku, která působí nadsmyslově a jejímž produktem jsou myšlenky, jež pak ve svém oslabení duchovní bytostnosti v hlavovém pólu vstupují přes mozek do vědomí. U skotu se tato síla nevystupňuje k myšlenkami nesené sebevědomosti. Zůstává vázána na látkovou výměnu jako síla, která má moc tlumivě, řádícím způsobem a odkrývajíc potenciály živé účinnosti působit na éterické formativní síly uvolněné z trávení. Tyto potenciály lze přirovnat k imaginativnímu světu obrazů, který si například umělec vzbuzuje v sobě při tvorbě svého uměleckého díla. Co má kráva v zárodku, může člověk rozvíjet v sebekultiváci skrze myšlení uvolněné od těla. Skrze ně se učí v plném vědomí poznávat v pravých obrazech svět sil vládnoucí a působící v něm i kolem něj. Je to krok k imaginaci, první krok od smyslového k duchovnímu poznání.^[130]

Kosmicko-kvalitativní analýza a vloha Já

Z celkového pohledu na bytost skotu vyvstává následující obraz: Označuje-li počátek kosmicko-kvalitativní analýzy přežvykování, pak její dovršení označují děje v rozích a paznehtách. Toto dovršení spočívá ve zpětném vzdutí krve a v odrazu záření spojených s krví na rohových hůlkách zcela erstorbených do pouhé formy zpět do organismu. Zpětné záření v sobě obsahuje souhrn všeho, co si duševní tělo skotu ze živého dění trávení

157

na sebe si přivlastnilo z posílených vjemů. Potravou skotu jsou rostliny, převážně stonek a list. Jsou to útvary vzniklé ze záření kosmu do pozemského látkovosti. Když jíme rostliny, jíme kosmos. Skot se svým vysoce rozvinutým instinktivním životem analyzuje kosmický podíl fyzické gestaltové podoby rostliny. Orgán, který zpracovává výsledek této analýzy, zpětné záření, není mozek jako orgán vědomí. Spíše je třeba mít na mysli, že je to polárně protilehlá citlivá pobřišnice, jež vystýlá celou břišní dutinu, a zvláště pak *Mesenterium*. To se soustřeďuje dvoulalokově zejména v okruží, které nese tenké střevo. Co se tu skotu odhaluje v ospalé a snivé bdělosti, již není forma, nýbrž substanciálně-silové, bytostná strana látky. Jeho vlastní, neinkarnovávané Já-bytí, «skupinová duše», vstupuje v hloubkách látkové výměny do vztahu k bytostnému prapůvodu látkovosti.

Předchozí úvahy o tomto bytostném vztahu mohou vybudovat most k počátečnímu porozumění tomu, co Rudolf Steiner u skotu nazývá «vlohou Já».^[131] Není to právě ona, která si výsledek «kosmicko-kvalitativní analýzy» vělívá do sebe a tak jako hnojivý zdroj sil otiskuje kravský hnůj? Takto pochopeno, nese kravský hnůj «éterično-astrální, jež po právu je v břiše zvířete», ven a tím oplodňuje půdy hofgemarkung. ^[132] Je to «vloha Já» s do ní vělívým étericky-astrálním zpětným zářením z nejzazší periferie skotu zpět do substančního proudu trávení, která kravskému hnoji propůjčuje jeho trvale oživující a utvářející hnojivou sílu. Hnůj «má sílu přemáhat neorganické zemitého».^[133]

Přebytečné výkony

Co skot — a to platí v obměnách pro všechny přežvýkavce mezi hospodářskými zvířaty — ze svých mas rostlinné potravy přijímá v látkách a formativních silách, toho potřebuje pro sebe jen nejméně: pro rozvoj svého vědomí, pro svou pohybovou aktivitu, zachování života a reprodukci. Zbývá velký přebytek, který nepotřebuje pro

158

se spotřebovávat, protože nemá Já, které by chtělo žít pro sebe. Člověk má Já a nárokuje si potravu pro to, čeho ke svému životu potřebuje v uplatňování svého sebevědomí. Skot odevzdává svou přebytečnou sílu zvýšeným životním výkonům, jako je reprodukce, růst, tzn. produkci mléka a masa, a dále — ve spojení s «vlohou Já» — hnoji a kejdě a skrze ně, jako oživující a beseelující hnojivo, zemi. Míru, podle níž se tyto přebytečné síly rozdělují jednak na produkci a tvorbu hodnoty potravin a jednak na tvorbu hodnoty hnoje, určuje zpočátku přirozeně duševní tělo skotu. Je-li tato míra vyrovnaná, vznikají zdraví, dlouhověkost a vysoká hodnotnost hnoje. Dnešnímu člověku se podařilo tuto moudrostiplnou míru násilně posunout ve prospěch maximálního kvantitativního výkonu. Tím trpí zdraví zvířat právě tak jako nahrungsqualita a hodnota hnoje. V podmínkách velkokapacitního chovu se otázka kvality hnoje ve smyslu trvalého oživujícího a beseelujícího účinku vůbec neklade. Vůdčím tématem je naopak problematika likvidace masově vznikající kejdy. Organismu principu je naproti tomu správná míra imanentní.

Zřeknutí

Skot je — jako ve stupních všechna hospodářská zvířata — bytostí zřeknutí. Kráva se v nejvyšší míře vzdává něčeho, co jí bytostně přísluší: oněch vyživujících a hnojivých sil, jež doslova «nezištně» odevzdává člověku a zemi. Tyto síly oživují, léčí a harmonizují stanovištní trvalou úrodnost půd. Posilují a uzdravují vztahové předivo půdy a rostliny. Je to v čase postupující proces, který tím více nabývá na platnosti, čím výlučněji pochází hnůj od dobytčího stavu statku a stejně tak i krmivo, na němž kravský chov provádí kosmicko-kvalitativní analýzu.

Kravský chov a organismus hospodářství

Nahlíženo na celek duševního těla organismu hospodářství, plní kravský chov v proudu časů jakýsi pulzující srdce. Z obvodu hofgemarkung odebírá krmivo; každý rok požírá

Dobrá část toho, co přinesla životní organizace hofského organismu. Co v průběhu roku přichází z luk, pastvin a pěstování polních krmiv, je produktem součinnosti fyzické a životní organizace statku. Tento produkt — bohatství trav a bylin — neslouží lidské výživě, nýbrž výživě přežvýkavců, a prostřednictvím rostlinných zbytků, hnoje a kejdy úrodnosti země. Skot požírá a zpracovává ohromné rostlinné masy, jako by je potřeboval výhradně pro sebe. Tak tomu ale vůbec není! Co je v těchto masách kosmicky oživující gestaltungskraft, to povznáší do sféry svého analyzujícího, tupě vnímajícího duševního těla, prosycuje éterické formativní síly, uvolněné trávením a prostupující celým tělem, těmito vjemovými silami a nakonec vytváří produkt, který vrací zemi jako přidanou hodnotu — a tak napomáhá půdě k trvalé a nepřestávající úrodnosti.

159

Toto dění, odehrávající se v rytmu roku i let, je — jako krev — jen zdánlivě oběhem. Jako se krev obnovuje v plicích, impregnuje na periferii těla dojmy vnímanými v srdci a v ledvinách se přebírá podle látek použitelných a nepoužitelných — tak i v zemědělském organismu se ubírá přes metamorfózy cesta nárůstu píce: ta se každý rok obnovuje pod vlivy kosmu a země, vyrůstá daleko venku v obvodu hofgemarkung, je přijímána a analyzována dobytčím stavem, přebírána ve střevní stěně a přeměňována v hnůj, který uchovává výtěžek toho, co se stalo, a uvádí jej do nového stávání. Nejde o opakování téhož, nýbrž o proces postupujícího vývoje.

Tak se naplňuje prostřednictvím činnosti skotu — nahlíženo z přírodní strany — na nejvyšší rovině zákon «dávání a přijímání», jenž vládne vší přírodou, a zároveň stádo skotu jako celku — jak to jiné hospodářské zvíře nedokáže — zajišťuje co největší uzavřenost hofského organismu. Je to jedinečný výkon skotu, že se přirozeně nejprve střed a periferie statku spojují ve vyšší celek. «Hnůj dělá více zázraků než svatí.»^[134]

160

Člověk a Já-organizace zemědělského organismu

Naskicovaná fyzická, životní a duševní organizace zemědělského podniku je makrokosmicky předurčena místním spolupůsobením přírodních říší v polárním napěťovém poli Země a kosmu. Úkolem člověka je tento předpoklad pozvednout a utvořit ve vyšší jednotu podle principů, jež jsou základem podoby jeho mikrokosmického těla a bytosti. Novalis shrnuje tuto skutečnost do slov: «Lidstvo má poslání, jsme povoláni ke vzdělávání Země.»154 Naplnění tohoto poslání si klade za úkol biologicko-dynamické zemědělství, a to v rozšíření západně-křesťanské zemědělské kultury o antroposofickou duchovní vědu. Výchozím bodem tohoto úsilí je zmíněný Zemědělský kurz Rudolfa Steinera z roku 1924.155 Biologicko-dynamické zemědělství usiluje o další rozvoj v té době stále ještě osvědčené místní praxe, a to především utvářením podniku v organický celek a nadto mimo jiné specifickými opatřeními v oblasti hnojení k podpoře půdní úrodnosti a výživnosti produktů. Dalším cílem je vytváření hospodářských společenství, která si dávají svůj sociální řád sama na základě životních a pracovních podmínek zemědělství a, vyzařujíce navenek, vštěpují společenskému prostředí sociálně-tvůrčí impulsy.

Duchovní výzkum jako prostředník mezi bytostí a zjevem

Kulturně zakládající v budoucím smyslu jsou ideje a jejich uskutečnění v sebeurčené práci. Z toho vzniká svobodný vztah člověka k sobě samému i ke světu. V zemědělství se člověk setkává v každodenní práci s přírodními a nebeskými jevy, s nekonečností vesmíru. Smyslovému vnímání se tento jeví jako konečný souhrn jednotlivých faktů, v nichž lze na rovině fyzicko-smyslového jevu rozpoznat zákonitou souvislost zachytitelnou v přírodních zákonech^[135]^[136]

161

— avšak pod tímto redukcionistickým úhlem pohledu se nenaplňuje pojem vesmíru jako všeobsáhlosti, celosti; nepodává žádnou výpověď o tom, co oživuje rostlinu mezi nebem a zemí, co obdařuje duší živočicha a co nechává člověka ptát se po svém původu v duchu. To jsou však otázky po bytostné stránce věcí. Zůstávají pouhopouhému smyslovému poznání uzavřeny. To nezjevuje to, co se stává, nýbrž to, co se stalo — to, co se smyslům jeví jako podoba, jako mrtvý odraz ducha, který živě tvoří z nadsmyslového.

Přednější otázka, před níž se v přítomnosti vidí postaven každý usilující člověk, není pouze otázka po jevu, to jest po tvarové stránce věcí, nýbrž otázka po agens, které tuto formu vytváří. Formu vnímáme smysly, jež jsou vázány na tělesnost, bytost pak duševními orgány, které si teprve na cestě individuální duchovní školení můžeme rozvíjet v té části duše, jež se svobodně vyzdvihuje z tělesné vázanosti.^[137] Z antroposofického duchovního bádání leží před námi výsledky výzkumu, jež duchovní badatel získal prostřednictvím poznání prostého tělesnosti na základě takto vyvinutých vyšších duševních orgánů a jež může myslící vědomí každého člověka pojmout. Bytostná faktičnost výsledků antroposofického duchovního bádání se otevírá obyčejnému vědomí jednak skrze logiku — v nepředpojatém myšlení výsledků duchovní vědy se navzájem podpírají a sjednocují v duchovně-reálné myšlenkové obrazy — jednak skrze čin: prokazují svou plodnost v každodenním konání. Oba poznávací cesty, prohloubené třetím, osobním duchovním školením, se doplňují a pomáhají duši k duchovní jistotě v Já ohledně toho, co duchovní badatel líčí o bytostném světě, jenž tvoří, utváří a gestaltuje. Antroposofické duchovní bádání otevírá lidskému rozumu prohloubené porozumění pojmu celosti. Člověk se učí chápat sebe jako mikrokosmos, jenž obsahuje vše, co makrokosmicky naplňuje vesmír. V sebepoznání a s podporou výsledků duchovního bádání může nabýt schopnosti objevovat svou duchovní příbuznost s věcmi a bytostmi země i kosmu. Příroda mu pak nepřipadá jako souhrn jednotlivých faktů, s nimiž lze libovolně manipulovat a které — v popření vlastní hodnotnosti — jsou vzájemně zaměnitelné, jak to charakterizuje metody agrárního industrialismu.

162

Aspekty sociální problematiky

Na rozdíl od panující tendence, která v průmyslově orientovaném zemědělství činí jednajícího člověka nadbytečným, vyžaduje rozvíjení a vedení biologicko-dynamického hospodářského organismu vědomostní sílu a radost z práce stále většího počtu lidí. S tímto protisměrným vývojem, který začal v šedesátých letech 20. století, vstoupila do zemědělství «sociální otázka» — více než sto let po vzniku městského proletariátu v 19. století. Dnes se na biologicko-dynamických podnicích stala otázkou palčivou. Jak bylo vyloženo v úvodní kapitole, způsobuje kapitál v průmyslovém výrobním procesu dělbu práce. Nesmírně pestrý životní svět mezi Zemí a kosmem v zemědělství a způsob, jakým člověk svou prací vstupuje k tomuto dění do osobního vztahu, člení celistvost v pracovní oblasti. Striktní dělba práce roztrhá články zemědělského organismu na části a osamostatní je. Aby bylo možné čelit tomuto velkému nebezpečí, je třeba se v rámci podniku od samého počátku usilovat o sociální řád, který je zaměřen na celistvou součinnost všech článků hospodářského organismu. Tato nová sociální forma se utváří ve Verantwortungs- oder Betriebsgemeinschaften — ve společenstvích odpovědnosti nebo hospodářských společenstvích. V zárodečných počátcích jsou taková společenství přítomna na všech biologicko-dynamických podnicích. Každý původně selský rodinný podnik se v členění svých pestrých úkolů postupně vyvinul v rodinně svázané společenství odpovědnosti.

Oproti dalším krokům k budování společenství se nečekaně, a stále výše, vztyčují překážky. V poněkud vnějším smyslu je první překážkou kupní a prodejní charakter práv. Vlastnické právo k půdě a ke kapitálu se stalo obchodovatelným zbožím, hospodářským objektem, který má cenu na trhu nemovitostí a na kapitálovém trhu. Nejinak se to má s obchodováním s takzvanými «ekopunkty». Práva svou povahou nemohou být nikdy zbožím. Ve společenském životě náleží do sféry práva, nikoli do hospodářské sféry. Nelze je rozmnožovat nebo zmenšovat libovolně podle potřeby, jako je tomu u zboží. Práva se projevují v úmluvách a smlouvách, jimiž se řídí vztahové předivo člověka k člověku. Jak ale může právo přijít ke svému právu — to jest: stát se spravedlivým? Kdo je tím, kdo může jako vlastník právy disponovat, kdo je tím, kdo je může spravovat věcně a bytostně přiměřeně:

163

stát, právnická osoba nebo soukromá ruka? Přísně vzato žádný z nich, pokud jsou půda a kapitál neseny na trh, pokud jsou tedy myšleny jako kapitalizovatelné a obchodovány jako zboží. Pohledem do budoucnosti: Kdo tedy může být vlastníkem? Opět jen lidé v institucích a organizacích, kteří toto právo spravují v souladu s duchovním cílem jako svěřenci a kteří předmět práva dávají k užívání těm, kdo jsou k tomu způsobilí.

V prvním přiblížení k tomuto budoucímu cíli nabízí stát právní formu obecně prospěšné nositelské organizace. Ta je zaměřena na sloužení obecnému blahu a je odpovídajícím způsobem omezena na definované účelové určení, jež vylučuje vlastní prospěch. Zemědělství pod to nespadá; a priori se mu přičítá, že pracuje výdělkově zaměřeně, tedy sebezájemně. To neplatí pro biologicko-dynamické zemědělství, které bere vážně uplatňování principu organismu a tím ve vysoké míře slouží obecnému blahu. Hnací silou zde není vlastní prospěch z hospodářského úspěchu, z maximalizace zisku, nýbrž kulturní výkon «vzdělávání Země». Produkce potravin je, pokud se přísně řídí principem organismu, vždy orientována na obecné blaho.

Větší biologicko-dynamické podniky se na mnoha místech spojily s obecně prospěšnými institucemi, například s institucemi sociální terapie a léčebné pedagogiky, jakož i s institucemi výzkumu a vzdělávání. To umožňuje z části nebo celoplošně převést půdu do obecné prospěšnosti. Překážky k tomu jsou však stále velmi vysoké a zákonná nová úprava ohledně hospodaření sloužícího obecnému blahu by byla naléhavě žádoucí. Kdekoli se lidé sdružují kvůli biologicko-dynamickému hospodaření na zemědělském podniku, vzniká kardinální otázka po vyčlenění (osvobození) půdy a kapitálu ze starých právních vazeb.

Kde se takové vyčlenění celkově nebo částečně zdaří, tvoří se svéprávná, obecnému blahu zavázaná hospodářská společenství. Zřídit novou právní formu neutralizace vlastnictví půdy a kapitálu a tuto cvičně praktikovat je cílem takzvaných zemědělských společenství (LWG). Těm leží v základu myšlenka, že každý člověk má od narození nárok na kus půdy, jehož velikost se odvíjí od počtu lidí žijících v určitém území

164

bydlet. To platí, jak řekl Rudolf Steiner, «ideálně-reálně».^[138] Tento nárok na jedné straně zajišťuje každému člověku fyzicko-tělesnou existenci, na druhé straně ho zavazuje, aby převzal coby správce zodpovědnost za péči o tento kus země. V průmyslovém, dělbou práce řízeném světě nemůže jednotlivec svůj nárok realizovat. Může se však s jinými lidmi a skupinami zemědělců sdružit do LWG, která v ideálním případě zemědělský podnik z dosavadních právních závazků vykoupí, zainventarizuje ho podle potřeb biologicko-dynamického hospodaření a zemědělce pověří, aby plnili povinnosti z práva k užívání vyplývající ze sloučených nároků všech členů. Tomuto pokusu — převést soukromě volně disponibilní vlastnictví půdy a pozemků v čisté právo k užívání, jež dává stejnou svobodu individuální iniciativě jako sociální vůli mnoha k utváření — klade platný právní řád, zejména daňovým právem, velké překážky. Odvážit se takového kroku vyžaduje důvěru, ochotu riskovat, odvahu a iniciační sílu, jakož i vysokou míru smyslu pro skutečnost a obecného ducha, ctnosti, které se rozvíjejí, když se jim otevře takové cvičné pole. Příbuzné pokusy, jak znovu přivést lidi do odpovědně jednajícího vztahu k zemi, se otevírají v solidárním zemědělství, jež se v Severní Americe rozšířilo pod označením Community-Supported-Agriculture (CSA).^[139] O jedné LWG v Anglii referuje Tom Petherick.^[140] V nejrůznějších obměnách nacházíme LWG a snahy solidárního zemědělství v různých zemích Evropy. V případě solidárního zemědělství jde přednostně o sociální utváření vztahu mezi producenty a spotřebiteli.

V jednom případě si spotřebitelská společenství pronajme kus půdy, hledá si zahradníka, který podle všech pravidel umění biologicko-dynamického zahradnictví vypěstuje vše na čerstvé i skladovatelné zelenině, co společenství potřebuje. Provozní náklady a náklady na živobytí se rozpočtují na rok dopředu a předfinancují ve sjednaných splátkách. Po uplynutí hospodářského roku se provede bilance: zůstanou-li přebytky, převedou se do rozpočtu příštího roku, ztráty se poměrně

165

vyděleny poměrně. Každý člen může přiložit ruku k dílu a každý si může podle potřeby brát z toho, co je ročním obdobím sezónně sklizeno a k dispozici. Cenu za kus zboží neexistuje, a tedy ani pokladnu.

V druhém případě spolupracuje spotřebitelské společenství – za podobných podmínek – s existujícími biologicko-dynamickými podniky. Nebo vznikají ujednání ve smyslu systému předplacených bedýnek: týdenní nabídka sezónně dostupného sortimentu výrobků odebíraných za pevné ceny, zpravidla z vlastní produkce a dalšího zpracování podniku.

Tímto způsobem vznikají na mnohých místech mosty, které zejména v hospodářské oblasti zakládají mezilidské sociální chování orientované na vnímání vzájemných potřeb a které budují asociativní vědomí pro rozvoj regionálních trhů, jež zemědělství pomáhají osvobodit se z pout globalizovaného agrárního industrialismu.

K utváření a akceschopnosti zemědělských hospodářských společenství

Největší výzvu, pokud jde o budoucnosti schopnou odpověď na palčivou sociální otázku v zemědělství, představuje utváření hospodářských společenství. Tato společenství se budou muset v budoucnosti stát onou sociální formou, která vstoupí na místo starých rodinných svazků a selského pospolitého života. Zemědělská hospodářská společenství jsou cvičnými místy, na nichž každý kráčí cvičnou cestou k vyšší duchovní jistotě,

aby ze svobodné individuální iniciativy chtěl spolupracovat. Zdař závisí na „duchovním kreditu", jehož se společenství ve svém společném zápase musí nejprve ukázat hodným.
aby z uchopení bytostné celistvosti statku v každé dílčí oblasti dostál včas veškerým požadavkům biologicko-dynamické praxe.
aby v překonání na pokyny vázané námezdní práce sám konal to, co sám poznal, v bezpodmínečné práci.

Hospodářské společenství si dává svůj sociální řád samo. Ten se utváří ze souzvuku myšlenek, pocitů a impulzů vůle zúčastněných. Jeho živé dále-působení potřebuje nepřestajného

166

Kultivace. Hospodářské společenství bude jednat úspěšně a prozíravě tehdy, když každý zúčastněný bude svůj duševní život stejně sledovat a pěstovat, jako to dělá společenství se svým vlastním vzhledem ke společně vytýčenému cíli.

Chtění ve svobodě, cesta k iniciativnímu společenství

Aktivní, k myšlenkové jasnosti směřující myšlení a do vnímání ponořené cítění se celé staví do služby chtění (Obrázek 10, str. 172). Myšlení je zapaluje a ukazuje mu směr, cítění je oživuje a propůjčuje mu hloubku a šíři. Lidé se scházejí do hospodářského společenství z individuálních motivů. Je to pohnutka chtít společně s druhými obhospodařovat biologicko-dynamický podnik. Motivy jsou buď ještě dosti neurčité — temněji pociťovaný pud, subjektivní, proplétaný osudem — nebo jsou již myšlenkově světlejší, zaměřenější vědomým vyrovnáváním se s danou skutečností. Odváží-li se pak spolu skočit do nejistého, je to a zpočátku zůstává pouhou nakupenou motivační pospolitostí. Člověk si uvědomuje, jak málo osobní motiv unese, jak se spolupráce ráda opírá ještě o pouta přátelství. Ta však jsou, právě jako motiv sám, určena minulostí — a brzy se dostavují zklamání, konflikty, ba odcizení. Pak může být jedině vděčný, je-li Šetrnost hospodyní, nutnost-li velí rozumu a humor-li převládá. Taková období, kdy je člověk nucen omezit se na podstatné, na dosud netušené výzvy, rozjasňují chtění, jež v motivu temně tlačí vpřed. Společná soudnost začíná přebírat otěže tam, kde dosud pobízela nouze. Ale jde právě o pěstování této soudnosti. Ta se uskutečňuje — individuálně i v pospolitosti — na různých rovinách: Individuálně se soudnost rozšiřuje prostřednictvím školení myšlení a cítění ve spolupřežívání rytmické proměny přírodních jevů v zrcadle měnícího se vztahu Země, Slunce, Měsíce a hvězd v průběhu roku, dále v nazírání klidného světa hornin ve tvarech krajiny i v proměnách životních procesů v půdách, rostlinách a zvířatech — a celkově jako články vyššího celku. Zájem se probouzí jako znovu narozený; co se člověk domníval vědět, stává se znovu otázkou; z tuposti motivu se probouzí badatelské smýšlení; nazírání se na nový způsob otevírají vztahové souvislosti, osobně poznávající

167

Vztah k věcem a bytostem přírody se rozvíjí; posiluje se jistota v úsudku, a s ní duchapřítomnost a rozhodnost chtít v svobodě konat to, co si čas žádá.

Tento osobní poznávající cestou vytváří myšlenkové obrazy s tolika tvářemi, kolik je lidí, kteří touto cestou chtějí jít. Obrazoprostý intelekt se pokouší tyto obrazy metodicky vtěsnat do obecné formule, jež smazává obrazový obsah, a tím i vztah k poznávající duchovní duši. Co zbývá, je pojem — mrtvý odraz konkrétního prožitku — a takto vzniklé vědění se odděluje, podobno neživé poušti, od životaplné skutečnosti, níž stojíme v prožitku tváří v tvář. Tuto pocit může mít ten, jehož motivem je právě dostát bytosti živého v hospodaření na statku. Naráží se přitom na rozpor: že obvyklé, na smysly vázané myšlení nedosahuje na tajemství života. Ale právě tyto mrtvé, abstraktní pojmové formy, tvořené na smyslovém světě, jsou předpokladem pro výstup k poznání života. Toto pojmové myšlení rozvíjí a zostřuje sebevědomí. V tomto zasvítivším sebevědomí žije Já, jež poznává samo sebe — jádro bytosti člověka. Spojuje myšlenkové obrazy smyslového světa forem v duševní činnosti myšlení a cítění s duchovní silou, jež pramení z bytostné povahy Já. Tato cesta, na níž se navenek obrácené poznání přírody spojuje v Já s dovnitř obráceným sebepoznáním, teprve otvírá člověku možnost svobodného sebeurčení — a poznání přírody první tápavé kroky k tomu, aby se přiblížilo bytosti živého. Myšlení v logickém kauzálním řetězci abstraktních pojmů se rozšiřuje v pohyblivé obrazové myšlenky. Ty vyhledávají v nazírání vztahové souvislosti, jež zpřítomňují pojmové jednotlivosti jako prožitek. Nastupuje se cesta sebevýchovy v myšlení a cítění, která vědeckou poznávající cestu oplodňuje a oživuje uměním.

Za každým aktem vnímání stojí celý člověk. Co vnímá, vtiskuje se do jeho prožitkem neseného myšlenkového života; je to zjevení ducha v obraze, jejž duše maluje v myšlenkách. Myšlenka žije v tomto obrazu. Výchova k poznávání spočívá v tom, uchovávat pojem silou sebevědomí v obrazovém celku, z něhož byl uchopen. Jde o to, aby obraz — jako subjektivně pocítěný podíl v aktu poznání — nebyl na cestě

168

nikoli k vymazání, nýbrž naopak k přečištění, aby skrytý duch, jenž je mu vlastní, se mohl živě odhalovat v myšlence. Goethe překonal oddělení subjektu a objektu způsobem svého pozorování přírody. Pravdě skutečnosti, jež prosvítá celým jeho dílem, se tak přiblížil, že v nazíráním oživleném myšlení pociťoval týž působící duch, jenž se v přírodě zakouzlil do fenoménu.

Vyžaduje to vnitřní úsilí, z celku pocitů vyčlenit ty, jež fenomén zkreslují přemrštěnou sympatií nebo popíravou antipatií. Je to sebevědomí, které zde volbu provádí — odděluje podstatný obsah pojmově určujícího obrazu od nepodstatného. Sebevědomí uzavírá myšlenku a obraz tím více v jednotu, čím více se poznávající duše obrací k fenoménu s úctou, věrností a láskou. Tvoří se úsudek, v němž spoluzní to duchovní, jež ve vnímání skrytě *waltet*, například životní souvislost vejce – housenka – kokon – motýl, jež se projevuje v metamorfóze. Co se v smyslové skutečnosti skrývá jako duchovně působící princip, to se odhaluje myslícímu vědomí skrze vědu, jež bere ducha samého za předmět vnímání. Výsledky tohoto duchovního bádání leží před námi ve formě idejí. Studuje-li se je, rozjasňuje se duchovně-pocítěné v smyslových myšlenkových obrazech v duchovní myšlenky — v ideje, jež duševní činnosti vůle propůjčují mravní sílu působení. Nyní může myšlení a cítění vstoupit do vůle a s ní splynout. Teprve nyní, v takových hvězdných okamžicích, může vznikat skutečně svobodná iniciativa. Ve skupině spolupracujících lidí se zapaluje oheň nadšení a přivádí je v soutoce svobodné, individuální vůle k iniciativnímu společenství (Obrázek 10, s. 172).

Teprve když se v uvědomělém vnitřním zesílení myšlení Já a cítění Já s vůlí spojí v jedno, může se duchovní duše člověka povznést na poznávací stupeň intuice — na pramenné místo skutečně svobodného činu. Jak daleko nám však ještě stojí tato vysoká schopnost k nadsmyslovému poznání. Kdo ji hledá, musí se v svobodném sebeurčení oddat duševnímu cvičení. Jakým způsobem lze takové cvičení — například při práci venku na poli — praktikovat? Celý den člověk tělesně tvrdě pracoval, byl zcela ponořen do vůle. Pak, po vykonané práci, jde znovu, oduševněný dojmy

dne, přechází v zamyšlené duševní klid přes pole; náhle, tak nečekaně jako blesk, přepadne člověka intuice — nezaměnitelná jistota, co je příštího dne v celku hospodářství třeba udělat. Člověk je v obraze, žije přítomností ducha z budoucnosti do přítomnosti. Učinit samu práci v tomto smyslu školní cestou k časově přiměřené intuitivní schopnosti rozhodování — to nechává iniciativní společenství, byť jen v hvězdných okamžicích, stát se společenstvím intuice. Člověk prožívá, jak se ideál a duchovní skutečnost sobě přibližují.

169

Cítění v rovnosti, cesta k živoucímu právnímu citu

Ve cítění prožívá člověk snivě blízkost ducha (Obrázek 10, s. 172). Směrem vzhůru, k bdělému myšlení, se cítění vyjasňuje, ztrácí však blízkost ducha. Směrem dolů k chtění se naplňuje duchem, ztrácí se však nakonec do bezvědomí. V cítění žije člověk zcela přítomností, v proměnlivých náladách dění doby a vztahů člověka k člověku. Stejným způsobem nelze cítit ani minulost ani budoucnost. Oboje musí být nejprve zpřítomněno: minulost tím, že je v myšlenkách znovu stvořena; budoucnost tím, že je předcítěna. Každý statek má svou, každé vesnické společenství svou biografii. Ta je uložena v análech, které zprostředkovávají jen stínový obraz života, utrpení a snažení minulých generací. Tato biografie se zapsala i do krajiny, do polí, luk, lesů, dobytka atd., do atmosférického obvodu. Na tato znamení musí zemědělec s vcítěním obrátit svou pozornost, musí si v myšlenkách osvojit co nejdál sahající historické porozumění, které dává potravu jeho cítění. Jen skrze takové, vědomé pocítění minulého se může znovu naučit s úctou, láskou a věrností proměňovat toto vzniklé v přítomné. Vztahuje se to na vše, co je nám dnes jako časově nutný úkol uložen: Oživení zemědělského organismu se všemi orgány, které ho konstituují, a vědomé zasazení vývojové myšlenky skrze ideami nesou práci. Myšlení splétá červenou nit kulturních výkonů minulosti až do přítomnosti a posiluje sílu cítění pro to, co zde a nyní příroda od nás tázavě očekává.

170

Stejným způsobem je třeba usilovat o získání historického vědomí o vývoji a proměnách právního citu ve vesnických společenstvích a odlišným způsobem v rozvíjejících se městech, a dále o tom, jak právní cítění — usurpované abstrahujícím myšlením — ztuhlo do osobního nároku na vlastnictví a jak touto cestou vznikla hluboká propast mezi právem a spravedlností. V pocítění zhoubnosti této propasti může myšlení procítnout a vytvářet instituce, v nichž, čistě ze vztahu člověka k člověku, se může cítění stát nositelem živého právního cítění mezi sobě rovnými. Takovou institucí chce být zemědělské hospodářské společenství.

Péče o silné cítění se vztahuje jednak na vztah, který hledáme k věcem a bytostem přírody, jednak ke všemu, co se odehrává mezi člověkem a člověkem. Vše toto tlačí do výrazové formy uměleckého. Pokud například vědomě zadržíme myšlení a necháme pohled spočinout na sluncem prosyceném, zrajícím obilném poli, hledá oko hmatajíce po něčem, co teprve uspokojí nazírání; hledá například po nebeské modři chrpy, která tu nebo onde zazáří ze zlatého pozadí vlnících se obilných klasů. Nebo se přeneseme do nálady, když k nám při zahradní práci přiletí odkudsi červenka a společí se s námi v důvěrné blízkosti. A tak je tomu se vším, co nás v průběhu roku bytostně provází. Zahledíme-li se na to se zájmem, vznikají nálady, které probouzejí smysl pro krásu. Čím více tento roste, nedá lidem pokoj, aby jej dali vykvétat i v každé práci, ve společném soužití, ve všech slavnostech.

Moderní sebepojetí člověka tlačí k otázce, jak je cítění prohlubováno za hranice osobních zájmů, jak se může — opřeno o myšlení vázané na skutečnost a zušlechtěné chtění — stát vnímacím orgánem pro působení duševně-duchovního v přírodě a v lidech. Vůči přírodě se to může dít například tak, že se za zimní noci zdržujeme venku na poli, nad sebou vyzařující lesk hvězdami posetého nebe, kolem nás nehybný v mrazivém praskotu vzdušný obvod, pod sebou, v sobě spočívající, křišťálové hlubiny. V myšlenkovém klidu cítíme nekonečnou vznešenost daleko rozepjaté polarity; cítíme výšiny a hlubiny v srdci jako do jednoho bodu stažené, hřejíce nepojatelné. Podnikne-li se totéž za letní noci, cítí se srdce rozšířeno do obvodu. Cítíme se vzduchu a teplu

171

propleteni a tomu, co ze souzvuku výšin a hlubin ze země vyrůstající naplňuje obvod životem. Stejným způsobem lze pak vcítit se i do jarního dění, kdy síly výšin a hlubin začínají se vzájemně pronikat a země to, co v ní je duchovně skryto, vydechujíc do vzduchu a tepla přivádí ke zjevení, nebo do podzimního dění, kdy se tyto síly začínají uvolňovat a země ve vnějším odumírání vdechuje duchovní plod průběhu roku.

Toto navenek obrácené prožívání přírodních jevů se individualizuje s pohledem na celek statku. Teprve v důvěrnosti cítění oživuje se pojem uzavřenosti zemědělského organismu. Stává-li se cítění samo orgánem hlubšího prožívání přírody, jde se osamělou cestou, leč po proklestěné stezce. Co se cítí, je dáno předem, nabylo smyslově vnímatelné podoby. Jinak je tomu ve vztahu člověka k člověku. Tam chybí předem daný smysl přírodní zákonitosti. V lidském soužití se setkává individuální cítění jednoho s individuálním cítěním druhého. Na téže duševní rovině je tento vztah utvářen všemi aspekty přitažlivosti a odpudivosti, přijetí a odmítnutí, krásna nebo ošklivosti atd. Při vší té mnohotvárnosti je třeba si přiznat, že ten či onen způsob cítění je objektivní skutečností a že je třeba silou myšlení a chtění pomoci cítění k tomu, aby v nalézání své rovnovážné polohy probudilo smysl pro pravdu. Je to toto srdečné pocítění, které v druhém člověku rozpoznává sobě rovného, které vytváří důvěru člověka k člověku a tím půdu pro právní cit. Myšlení vázané na skutečnost osvětluje právní cit člověka k člověku a zhušťuje jej v dohody a zákony. V zušlechtěném chtění rozdmýchává iniciativu, lásku k činu. V důvěře žije sociální konsens; proměňuje rozporuplnou nerovnost v duševním prožívání ve vědomí důstojnosti rovnosti před právem. Důvěra staví na minulém a hledí bezvýhradně na budoucí.

V zákoně je zapsán důvěryplný souhlas, který měl ve své době platnost. Hrozí, že se stane sociálním rukojmím, pokud se bez proměny přenáší dál, «wie eine ewige Krankheit forterbt» («jako dědičná věčná nemoc»).^[141] Pravý právní život založený na mravnosti může vzniknout teprve tehdy, kdy důvěra ve skupině spolupracujících lidí vždy

172

Abbildung 10: Das Wirken der Seelentätigkeiten der Betriebsgemeinschaft in die drei Wesenglieder des landwirtschaftlichen Organismus.

z ducha znovu zrozena. Důvěra vyživuje a nese právní cit. Když je zlomena, není žádná záchranná síť, žádné zadostiučinění skrze soudní výrok; prožívá se pak do bezmezna sahající zklamání; pocítěná právní půda důvěry, na níž se člověk domníval tak bezpečně stát, se rozplynula v pouhé nic.

K prosperitě hospodářského společenství patří proto nikdy neochabující péče a posilování důvěry a tím právního citu až do nejmenších věcí každodenního života. Přátelství obvykle netvoří bezpečný základ pro trvalou důvěru v spolupráci. Mají svůj původ v minulostech osudu, tj. v okolnostech, které byly jiné než ty přítomné. Nabývají teprve trvale nosné schopnosti, když se povznesou k duchovním přátelstvím. Tato se nalézají v ideálu a v iniciativě, nechat to, co bylo duchovně uchopeno, bezpodmínečně se stát činem. Teprve na tomto dvojím zkušenostním základě myšlení a chtění může důvěra růst. Z její duchovní substance se člověk učí předcítit budoucí.

173

V praxi hospodářského společenství spočívá budování důvěry na tom, že každý zúčastněný žije ve vědomí svého v duchu kořenícího bytí a toho, co je individuálním a společným cílem snažení. K získání jasnosti v tom napomáhá studium antroposofické duchovní vědy v nejširším smyslu, péče o nazírající myšlení a jeho prohlubování meditací, jakož i meditativní zacházení s esoterickým výrokovým dědictvím Rudolfa Steinera.^[142] Dále se důvěra zakládá na konsensu v otázkách, které se týkají přínosu každého jednotlivce: Jaké schopnosti může jednotlivec vnést, jak a kde je ochoten z vědomí pro celek statku přebírat spoluzodpovědnost, jak životně zdatně a duchapřítomně kdykoli a kdekoli nezištně zasáhnout do trhliny a jak je nakloněn nechat ve veškeré činnosti vládnout esteticky-umělecké smýšlení? Aby se takové otázky staly vědomými a stimulovaly rozvoj schopností, musí být vytvořeny instituce, na něž je poukázáno na straně 177 a dál (kap. «Zur geistigen Entwicklung und Führung einer landwirtschaftlichen Betriebsgemeinschaft» («K duchovnímu rozvoji a vedení zemědělského hospodářského společenství»)).

Myšlení v lidskosti (bratrství) jako cesta k solidárnímu hospodaření

Kdo sestupuje ze sféry svobodného chtění, individuální iniciativy, do té, v níž z budování důvěry vládne právní cit být rovným mezi rovnými, otevírá se pro myslící vědomí nové pole zkušenosti (Obrázek 10, s. 172). V každodenním vědomí se myšlení opírá o smyslově daný jev. Ve společenském musí se z tohoto jevu pozvednout ke světu fenoménů, které teprve ve společném soužití vznikají. Jsou výrazem toho, co lidi hýbe duchovně-mravně. Způsoby jednání jsou fenoménem — a myšlení musí nyní usilovat o to, zkoumat cesty, jimiž lze mnohost těchto převážně instinktem řízených způsobů chování lidské přirozenosti uvést do správných kolejí. Zde ve sféře sociálního života myšlení již neodráží pouhé smyslově vnímatelné, nýbrž stojí před výzvou aktivně přinášet na svět něco, co ještě není nebo právě teprve vzniká. Ono^[143]

174

musí se z prožívání duchovně-mravního života lidí stát myšlením gestaltujícím, takovým, které v poznání prostém tělesnosti dochází k úsudkům, jež jsou v souladu s duchovně-mravním světem. Přírodnímu řádu je nutnost, zákon, imanentní; pro sociální řád se musí v myšlení prostém smyslovosti duchovní teprve v poznávání zhustit v zákon mravní. V gestaltujícím myšlení svítí budoucnost do přítomnosti, samotné jednání se stává budoucnosti zaměřeným. Uvědomit si tuto skutečnost v praktické spolupráci teprve uvolňuje pohled na cestu, na níž se zemědělské hospodářské společenství krok za krokem učí získávat způsobilost k jednání a schopnost sebevůdcovství. Stává se tak počátečním místem hospodaření obraceného k přírodní straně (ve smyslu utváření hospodářského organismu) i ke straně sociálního života; stává se výchozím bodem solidárně-asociativního hospodaření, které se jako autonomní článek začleňuje do sociálního organismu (Abbildung 10, S. 172). Hospodaření se člení do tří funkcí: výroba, rozdělování a spotřeba. Vnitropodnikové hospodaření má za cíl uspokojování potřeb země, zúrodnění půdy. To se děje například výrobou vlastních statečních hnojiv, jejich rozdělením přes pole a jejich spotřebou skrze rostliny.

Mimopodnikové hospodaření, které navazuje na zemědělskou výrobu, má za cíl uspokojování potřeb lidí po výživě. V obou případech jsou potřeby volního, tedy duchovního rázu.^[144] Uchopit je a přes koloběh hospodaření uspokojovat — to je úkol gestaltujícího myšlení. V hospodaření je jevem, ke kterému se váže, potřeba. Vnitropodnikově se tato artikuluje v každém případě z celosti provozního organismu. Aby člověk mohl potřebu uspokojit, musí myslenkovitě ponořit do živého přediva vztahů, myslenkovitě každé opatření zvážit z hlediska podpory nebo brzdění a myslenkovitě výsledek činem začlenit do hospodářského organismu. Příroda uspokojuje skrze sobě vlastní moudrost své potřeby sama. V zemědělství člověk zároveň

175

své potřeby přenáší na přírodu, například při pěstování kulturních rostlin a při chovu domácích zvířat. Aby obojí uvedl do souladu, musí se zemědělec naučit skrze gestaltující myšlení tvořit pojem uzavřenosti zemědělského organismu. Teprve z tohoto pojmu lze na vyšší úrovni odvodit všechna opatření, která nejenže uspokojují lidskou potřebu výživy, ale stejnou měrou berou zřetel i na latentní potřeby přírody po budoucím vývoji.

Zemědělský výrobek se přímou cestou nebo zpracováním stává produktem, zbožím, které má výživnou nebo užitkovou hodnotu určenou podmínkami výroby. Tímto hodnotou se musí řídit cena. V hospodářském životě vůbec nelze toto ocenění určit jednotlivcem, prodejcem, podnikatelem, nýbrž jen srovnáváním všech výkonů, které všichni ostatní v hospodářském koloběhu od výroby produktu až ke spotřebě přinesli. Toto široké předivo vztahů, z něhož plyne zhodnocení produktu, musí být celistvě uchopeno v myšlení a zároveň musí být skrze gestaltující myšlení usilováno o přiblížení ceny k objektivní hodnotě. Pokud jde o tvorbu hodnoty a ceny, vyznačuje se zemědělství zvláštností stanovištní «přírodní obdarovanosti». Jako člověk produktivně vnáší svou obdarovanost do hospodářského života, tak příroda vnáší svou tvůrčí sílu (obdarovanost) v oblasti klimatu, půdy, topografie atd. Například strmý jižní svah v teplých oblastech se nehodí pro pěstování obilí, avšak velmi dobře pro vinohradnictví; hluboká, rovinná spraš je při stejné pracovní náročnosti nesrovnatelně výnosnější než mělká, kamenitá půda na svahu nebo ve zvlněném terénu.

Souhrn všech vzájemných vztahů, jež vznikají spoluprací ve společenském životě a které předcházejí uspokojování potřeb, nelze ve své současnosti ani ve sledu zachytit jednotlivým úsudkem. Musí se vytvářet příležitosti k tomu, aby v pravidelné výměně vlastní dynamika vyústila do společného úsudku. Z takového úsilí vzniká smysl pro obecné dobro, který veškerou práci geisteswissenschaftlich cílevědomě a včas orientuje na celek statku. Tento smysl pro celek, nebo sociální smysl pro skutečnost, otevírá pole péče každodenního cvičení, jak v oblasti praktické práce, tak ve vztahu člověka k člověku.

Co je věcně nezbytné — například souměřené sladění všech článků do celku provozního organismu — musí být živě uchopeno jako společný úsudek až do detailů a stát se vodítkem pro jednání každého

176

Teprve zkušenostmi podložená, důkladná věcná znalost vytváří konsensus. Ten tvoří základ spolupráce, přináší průhlednost a probouzí radost z souměřeného (ekonomického) sladění všech článků a orgánů hoforganismu do celku.

Také lidskost v hospodaření vyrůstá ze společného úsudku. Kde místo toho vládne úsudek jednotlivce, razí si cestu egoismus; vzniká konkurence, vzájemné přechytračování, vytlačovací soutěž, agrární industrialismus. Společný úsudek v hospodářském společenství vzniká ze zájmu o to, co dělá druhý. Postoj otázky «Kde je nouze, kde je třeba pomoci?» musí být v komunitě vůči každému jednotlivci živý. Hranice mezi oblastmi úkolů — jak uvnitř podniku, tak vůči přidruženým zpracovatelským podnikům a hofmarketingu — se musí stát pohyblivými a průchodnými, aby bylo možné vzájemně si pomáhat. Postoj hledat důvod vlastní hospodářské činnosti v potřebě druhého otevírá myslícímu vědomí nové pole zkušenosti — takové, které si dělá náplň obrazu ze snažení druhých. Na této cestě vzniká asociativní přehled oblastí činnosti; gestaltující myšlení ukazuje vůli cestu k asociativnímu jednání, tj. k jednání v bratrství. Na těchto nových březích hospodaření, jež je založeno na lidskosti, se přistávací pokusy dělají stále častěji — například v bio-velkoobchodě a bio-maloobchodě a v dalším zpracování. Břeh sám však je práh mezi zemědělskou prvovýrobou a hospodářským koloběhem příznakovým dělbou práce. Na tomto prahu — hranici statku — se oceňuje zboží, objektivní vlastní hodnota prvotní tvorby hodnot z oživené a oduševnělé přírody, prostřednictvím subjektivního hodnocení obchodníka a spotřebitele. V asociativním hospodaření se může toto hodnocení každého zúčastněného — na základě obecně usilované průhlednosti — opírat o konkrétní, nazíratelné skutečnosti, jež mají svůj prvopočátek nakonec v tělesných a duchovně-duševních potřebách bližních. Konkrétně to znamená: biodynamické podniky se musí otevřít dalšímu zpracování, obchodu a spotřebitelům, vstoupit ve věcném i vývojovém dialogu, společně hledat řešení, uzavírat dohody, uzavírat smlouvy.^[145]

177

Přesněji vzato, tvoří «nové břehy» obě strany hranice statku. Jeden břeh sousedí s přírodou a tvoří vnější kůži hoforganismu, druhý břeh sousedí s emancipovaným společenským životem. Tento druhý se může konstituovat jako trojčlenný sociální organismus jen do té míry, do jaké zahrnuje zemědělství — do jaké lidé rozpoznají, jaký potenciál leží v zemědělství nově uspořádaném podle organismového principu. Biologicko-dynamické podniky začínají v malých krocích praktikovat asociační princip v lokálním a regionálním rámci jako jakési průkopnické předvozy. Tím mohou podněcovat k dalekosáhlejší spolupráci a hospodaření vůbec vštípit míru, která je osvobozuje od nutkání k růstu, vlastního kapitalismu.

Čím vědoměji usiluje hospodářské společenství o to, aby utvářelo svůj statek jako organismus, tím více se spolupráce jakoby sama od sebe člení na duchovní, právní a hospodářskou sféru činnosti. Jakkoli tato tělesa vzájemně do sebe zasahují, přesto jsou prožívána jako od sebe oddělené oblasti. A veškerá duchovní síla společenství statku musí být zaměřena na to, aby toto oddělené svádělo dohromady — jak ideálně v obrazu, tak prostřednictvím práce — do vyšší jednoty. Zde se stranou dnešního «mainstreamu» hospodaření otevírá cvičné pole, jakási přípravná škola k pravé sociální praxi, která nechává v gestaltujícím myšlení, sahajícím daleko přes hranice statku, zakořenit impuls trojčlennosti sociálního organismu (Obrázek 11, s. 189).

K duchovnímu rozvoji a vedení zemědělského hospodářského společenství

Hospodářského společenství, které se osvědčilo jako vůbec první na světě, se počátky sahají do roku 1968. Od té doby vznikaly, povzbuzovány duchem doby, na větších statcích podobné sociální průkopnické podniky. Pohnutkou byla nutnost kánonu vzájemně se doplňujících schopností i přikládajících rukou ke zvládnutí rozmanitosti úkolů; dále osvobození půdy a kapitálu z pout přežilých práv a kroky k překonání mzdové práce vázané na příkazy.

Zkušenost ukazuje: Cíl, zachycený v idejích, je nedosažitelně daleko vpřed do budoucnosti napjatý; schopnosti dostát mu individuálně i ve společenství narážejí rychle na hranice. Vědomé prožívání tohoto nesouladu vyvoluje v duchu a duši pole napětí, které bdícího, strebením naplněného člověka nenechá ani na okamžik spočinout — ani tehdy ne, kdy se natáhne za schůdnějšími řešeními tváří v tvář odporům, neúspěchům a podobnému. Nepokouší-li se člověk prožívat v plné síle tuto polaritu mezi duchovním cílem a smysly vázaným světem faktů, strebující síla slábne, společné chtění hrozí upadnout do banalit, každodenní záležitosti se vyčerpávají v rutinním vyřizování — a co se mohlo stát vývojem, propadá se do stagnace a zpátečnictví.

178

Aby se hospodářské společenství znovu a znovu ujišťovalo o cestě k cíli, musí si vytvořit zřízení, která slouží nácviku sociálně-morálních technik. Ty se vztahují na stále vědomější uchopování obou pólů tohoto pole napětí a na pokus o jejich povznášející vyrovnání.

Duchovní cíl usilování

Jako motiv, chtít hospodařit biologicko-dynamicky, žije více či méně zřetelně a osudově vázaně v každém jednotlivci. Jak může tento individuální pohnutka nejen zesílit ve vědomí, ale povznést se navíc ke strebenszielu celého společenství? Nesmí se jím spokojit ani jednotlivec, ani společenství — jednou je zformovat nestačí. Vyžaduje to soustavnou péči prostřednictvím studia antroposofické duchovní vědy. Její výzkumné obsahy, uváděné do pohybu vzájemným rozhovorem, podněcují myšlenky a pocity, jež předsvítají společně nastupované cestě. Týdenní studijní kruh tohoto druhu — podaří-li se — povzbuzuje dvojím způsobem: jednak se vnitroprovozní tok práce prostorově i časově koordinuje jakoby sám od sebe, jednak pohybuje společenství v takové z každodennosti vyzdvižené hodině myšlenkami, které se zrcadlí v nositeli motivu, tedy ve vědomí každého jednotlivce. Myšlenky takto získané ze společné duchovní poznávací práce vstupují do vztahu s každodenními pozorováními a zkušenostmi vůle učiněnými v práci. Obě polární konce zmíněného pole napětí se pohybují k sobě navzájem — nebo se v šťastných okamžicích částečně dokonce slévají vjedno.

179

Antroposofická studijní práce se odehrává na «sachlichem Felde» («věcném poli»).^[146] Posiluje a objektivizuje vědomí vlastního motivu i vědomí duchovního cíle snažení společenství.

Praxe spolupráce

Celistvost podniku se člení na pracovní oblasti, o které podle schopností a sklonů zodpovědně pečují jednotliví členové nebo jejich skupiny. Toto členění, například na oblast polního a rostlinného hospodářství, zahradnictví či ovocnářství, hnojení, různé oblasti chovu hospodářských zvířat, lučního a pastevního hospodářství, péče o krajinu atd., se nesmí zvrhnout v dělbu práce, v nárokové postoje, v ohraničování se do vlastních království. Naopak, z vědomí celku je na místě nejvyšší flexibilita, plynulé přechody, vzájemná pomoc, zaskakování jeden za druhého, kdekoli a kdykoli je to zapotřebí.

Ranní pracovní porada

Koná se každý pracovní den po brzkých ranních přípravách ve velkém kruhu na statku a může být zahájena průpovídkou nebo humornou poznámkou. Veselost koření denní práci, aniž jí bere vážnost. Obsahově jde o výměnu aktuálních postřehů, pozoruhodných příhod a naléhavých věcí, a poté — navazujíce na pracovní tok předešlého dne — o konkrétní rozdělení úkolů. Přitom je třeba dbát na to, aby při všech pracích za účasti učňů, praktikantů a pomocníků členové hospodářského společenství plnili vzorovou funkci.

Ranní pracovní porada by měla vždy znovu přivádět do vědomí obraz celku hospodářství v proměnách ročních období, a každý by měl vědět, co dělá druhý. Příliš snadno se dostaví přesvědčení, že je vše jasné, že se přece stojí v pracovním toku včerejška k dnešku — a znuděné mlčení obejde celý kruh. Nikoli: to, co se jeví jako samozřejmé, je třeba znovu pozvednout do vědomí všech. Na to navazuje výhled na celý den. Zdařilá pracovní porada tvoří již dobrou část efektivního vedení hospodářství. Zbytek je umění, je vzorností ve vší práci.

180

Studijní kruh k obsahům antroposofického duchovního výzkumu

V praxi sestupují ideje společného cíle snažení do životní skutečnosti hospodářského organismu. Jakkoli jsou tyto ideje budující a vytvářejí životní souvislosti, musí si člověk záhy přiznat, že se v mnohých očekáváních vidí zklamán. Nedaří se to, naráží se na hranice a člověk je odkázán zpět na sebe samého. Ideál se otřásá, člověk to prožívá jako odumírání, jako částečnou smrt duše. Nechce to připustit a hledá vnější důvody — například nepřízeň počasí, vlastní nebo cizí neschopnost, špatná rozhodnutí nebo selhání, nedorozumění, sociální roztržky atd. Ale tak jako život, i odumírání, smrt, se ukazuje v zahalené podobě. Jak má být poznáno, co nám chce selhání říci? Z této nejistoty plyne trápení, zkoušky pro jednotlivce i pro společenství. Postaví-li se člověk těmto zkušenostem, probouzí se sebepoznání a s ním z hlubin duše nevyslovená otázka — a nečekaně a náhle přichází odpověď zvenčí. Této příležitosti přijít nečekaně k novým, povzbudivým vhledům slouží týdenní setkání ke společné geisteswissenschaftliche Erkenntnisarbeit. V rozhovoru tu mohou být nevyžádaně a nečekaně vyřčeny myšlenky, které na tichounce uvnitř chovanou, svíravou otázku dávají smírnou odpověď a vedou k novému pohledu na věci a mohou volat k novému úsilí. Uskutečňuje se tu «probuzení člověka na duchovně-duševním druhého člověka».^[147] Společná antroposofická studijní práce osvěžuje ducha, povznáší a rozšiřuje motiv z jeho subjektivní stísněnosti a probouzí síly, které v praxi pomáhají k vždy novému rozmachu.

Pracovní a správní konference

Další týdenní setkání má být věnováno — v retrospektivě i v krátkodobém a dlouhodobém výhledu — plánovacím, rozhodovacím a správním otázkám duchovní kontinuity v řízení hospodářství. V tomto rozhovoru hospodářské společenství zvažuje a rozhoduje

181

celistvě a jednomyslně o všech věcných otázkách, které vyvstávají v jednotlivých pracovních oblastech.

V retrospektivě by mělo být v co největší otevřenosti řečeno to, co se zdařilo i co se nezdařilo, jakož i to, co je pozoruhodné na zkušenostech, pozorováních atd. Zamlčování — záměrné nebo z nepozornosti — plodí přízraky a napomáhá mocenským impulsům. Dokumentace je žádoucí!

Výhled se zaměřuje na práce sezónně přicházející ve svůj čas, jakož i na sociální a kulturní záležitosti s ohledem na

polní a zahradnická opatření týkající se zpracování půdy, osevního postupu a hnojení, jakož i produkce osiva, péče o kultury, sklizně, skladování a odbytu;
výroby biologicko-dynamických hnojivých preparátů a jejich včasné aplikace;
ovocnářská a krajinářská opatření jako péče o živé ploty a dřeviny;
vedení stáda, získávání krmiva a péče o pastviny, jakož i sklizeň krmných plodin na orné půdě;
chov, krmení, péče a plemenitba hospodářských zvířat se zaměřením na skot;
péče a opravy strojů, jakož i náhradní a nové investice;
péče a opravy budov a cest, jakož i plánování a financování novostaveb;
všeobecná správa, plánování rozpočtu a finance;
utváření příjmů členů hospodářského společenství;
personální otázky a příjmy učňů, praktikantů, pomocníků a spolupracovníků na dobu určitou;
utváření ročních slavností a jiných slavnostních příležitostí, jakož i ostatní akce jako prohlídky statku, zemědělské praxe pro školní třídy, kurzy atd.;
vlastní statek provázaný s experimentálním, praxí orientovaným výzkumem;
spolupráce s podniky zpracování a obchodu;
péče o okruh lidí spojených se statkem;
práce s veřejností;

Hospodářské společenství se ve všech ohledech spravuje samo, tj. všichni zodpovědní jsou natolik zapojeni, že mají kdykoli přehled o celku. Největší výzvou je nepřerušený tok informací a křišťálově čirá průhlednost. Prvního lze dosáhnout jen

182

trvalým zájmem každého jednotlivce o vše, co se děje. Z tohoto zájmu vyrůstá duchapřítomnost a smysl pro realitu, který předchází každému lpění na jednou přijatém soudu, každé ideologizaci. Průhlednost pak je otázkou spolehlivosti až do nejmenších věcí každodenního života, jasnosti v dohodách, pozornosti tam, kde panuje věcná nebo duševní nouze, a bezvýhradné připravenosti skočit do každé mezery.

V pracovní a správní konferenci se uskutečňují plody školení skrze život. V těchto plodech se spojuje v nepřetržité syntéze vzájemné působení výše zmíněných pólů — duchovního cíle usilování a jeho zasazení do praxe. Z těchto plodů, z toho, co bylo vybojováno individuálně i ve společenství, teprve vytéká substance, která hospodářskému společenství propůjčuje jeho Eigenwesen; teprve ta je činí úvěryhodnou v duchovním smyslu.

Organismus statku a člověkem z vlastního Já chtěná práce

Práce v zemědělství je obecně určována věcmi a bytostmi, které jsou v přírodě činné. To, co v dřívějších dobách bylo instinktivně pociťováno jako vládnoucí, práci vedoucí a nesoucí moudrost, se v nastupujícím věku přírodní vědy emancipovalo do myšlenkové abstrakce přírodních zákonů. Bylo to na jedné straně svobodný akt vědomí Já, jež se probouzí, a na druhé straně pád do nucení materialismu jako od té doby panujícího světového názoru. Vnějším plodem tohoto svobodného aktu je technika — z fyzicko-anorganické přírody duchem člověka přetvořený extrakt. Technika sice umožňuje zbavit člověka těžké práce, avšak vnucuje se přírodě se světově zjevnými důsledky. Rozrušuje moudrosti plné vztahové souvislosti mezi fyzickou, oživovanou a oduševnělou přírodou.

Technický pokrok usiluje o to, aby pracujícího člověka v zemědělství učinil nadbytečným. Biologicko-dynamické zemědělství usiluje o opak. Snahou je zde redukovat strojní práci co nejvíce, aby tak mohlo vzniknout dostatek volného prostoru pro tvůrčí-cvičnou, řemeslnou praxi. Do jaké míry se to může podařit, závisí na překonání nadměrných vnějších sociálních omezení.

183

Co znamená pracovat v oživené a oduševnělé přírodě, musí být znovu objeveno. K tomu se musí nazírání a myšlení obrátit k jejich zvláštní podstatě — k tomu, co živě dorůstá do vnější podoby, a k tomu, co se duševně uzavírá do tělesné formy. Utvářené je uchopitelné v idejích; utvářející činitel osvětluje antroposofický duchovní výzkum, který v ideové formě zpřístupňuje svět bytostí, a ten se tak stává přístupným myšlení. Teprve bytostné poznání propůjčuje idejím, utvářeným na základě smyslového nazírání, avšak samotným kořenícím ve světě bytostí, mravní sílu. Jestliže uchopí vůli, stávají se bytostně vlastními. S těmito idejemi, jež vstoupily do vlastního já-bytostí, nalézá člověk nový, svobodný vztah k práci. Učí se pracovat z vlastního bytostného základu, nalézá v něm směr a cíl. Mravním zdrojem je člověk sám a z tohoto základu se svobodně určuje. Z tohoto prazákladu Já teprve tryská pravé nadšení. Vyvěrá z ideje, jež se stala duchovní skutečností. Ta práci předbíhá, zahřívá ji a naplňuje duševní radostí. Práce, jakkoli těžká, jakkoli zdánlivě nízká a nicotná, šlechtí se duchem, který ji prostupuje. Je duchem naplněna od začátku do konce a přidává hospodářskému organismu něco, co jej pozvedá z jeho pouhé přírodní danosti.

Stroj se naopak v zemědělství vkliňuje jako klín mezi člověka a přírodu tvořící ze svých bytostí a sil. Funguje podle míry toho, co člověk z poznání neživé přírody do něj vkonstruoval. Výlučnou strojní prací hrozí, že duchovní tvůrčí síla člověka uvadne, práce zpustne v pouhou rutinu, vůle ztratí vedení a ochabne.

Čím méně se práce vyčerpává v rutině, v pouhém odbývání, čím více je v uvedeném smyslu konána jako idejemi prozářená — tím více se probouzí smysl pro krásu, který teprve pozvedá lidské dílo, jež v případě stroje zpravidla upadá do jednotvárnosti a banality, ke skutečnému uměleckému dílu.

V zemědělství je to moudrost působící v přírodě, do jejíchž služeb se lidská práce staví. Tato moudrost, správně poznána, žije smysl-udílející v práci dál. Nad to působí lidská schopnost idejí nadřazeně, smysl-zakládajícím způsobem, při utváření dvora v tělesný organismus «Zemědělské individuality».

Tak jako se zemědělské řemeslo musí důkladně naučit, tak stejně po celý život učí. Posiluje sílu sebevědomí, když to, co bylo v práci vnímáno, člověk pozvedá k vědomému

184

poznání; rozšiřuje a prohlubuje pohled na svět, když člověk zažívá, jak plodně to, co bylo konáno, tvarujícím způsobem dál působí v přírodním a sociálním životě.

V této dvojnosti spočívá velký pedagogický význam práce, která se zaměřuje na věci a bytosti přírody. Prokazuje se jako požehnaná v školní zahradní výuce, v praxi na školních statcích, v zemědělských a lesnických praktikách pro žáky vyšších ročníků i v řízené spolupráci lidí s postižením. Z výše uvedených důvodů hledají mnozí mladí lidé jako «ve městě narození» biologicko-dynamické odborné vzdělání, které je stále více provozováno jako «Svobodné vzdělávání» ve vlastní režii biologicko-dynamickými pracovními společenstvími. Navíc biologicko-dynamická práce, především na větších provozně-společenstvím vedených podnicích nebo vesnici podobných zařízeních, nabývá stále na významu, např. v dalším vzdělávání dospělých, profesním přeorientování, hledání sebe sama atd. Na co Goethe v «Wilhelm Meisters Wanderjahre» v básnické předzvěsti upozornil popisem «Pedagogické provincie»,^[148] a na co Rudolf Steiner před 100 lety poukázal, když hovoří o tom, že v budoucnu na venkově vzniknou kulturní střediska,^[149] to dnes tu a tam v nejrůznějších přístupech vystupuje na světlo.

Duchovně-duševní rozpoložení, které práci v oživené a oduševnělé přírodě ukazuje cestu a cíl, musí si dnes každý člověk vědomě znovu dobýt. K tomu je vhodné vzít si za základ Rudolfem Steinerem roku 1905 formulovaný «Základní sociální zákon»^[150] jako duchovní páteř každé formy spolupráce na sociálním poli. Je to zákon, který přichází tím více k platnosti, čím více je egoismus jako hnací síla sociálního jednání vymýcen. Inauguruje cestu školení k prosperujícímu sociálnímu soužití. Tento zákon vede mimo jiné k poznání, «že pro bližní pracovat a dosahovat určitého příjmu

185

jsou dvě navzájem zcela oddělené věci».^[151] Jedno je otázka náležející do duchovního života, druhé otázka náležející do právního života. Jako všechny právní záležitosti nemůže být práce měřena kupní cenou, např. hodinovou mzdou. Práce není zboží. V zemědělských provozních společenstvích se nabízí možnost nacvičovat oddělení práce a příjmu alespoň v zárodku. Nabízí se tehdy, když si člověk uvědomí dalekosáhlý duchovní rozměr bytostného členění zemědělského organismu. Tím se stává první a nejnaléhavější úlohou člověka a společenství lidí na statku, aby se o tom poučili a aby to učinili živým impulzem práce. Tak je to práce, skrze niž se v duchu uchopená organismusová idea stává uměleckým dílem v živém, jež se navenek formuje v podobu a dovnitř se člení v orgány.

S uskutečňováním této v obraze uchopené ideje zasahuje každý v Já-chtěné práci, v souladu se všemi ostatními, do hospodářského organismu, prozařujíce spleť jeho bytostných článků (Abbildung 10, S. 172). Co tu pracuje, je Já; ono ve všem určuje míru. Vyzařuje do duševního těla dvora, stará se o druh přístupu, krmení, péče a věnování pozornosti zvířatům, jakož i o chovatelský rozvoj hospodářských zvířat, poskytuje domov divoké fauně a působí, aby se duševní tělo dvora individualizovalo a prožívalo se jako v sobě-uzavřené.

Opět je to bytostný jádro člověka, Já, a v duchu-duši vzplanuvší obraz, jenž prozařuje životní organizaci dvora, udržuje ji zdravou v celé její mnohotvárnosti a pozvedá ji k vyšší, dvoru vlastní živosti. A konečně Já v práci prosiluje fyzickou organizaci, proměňuje a individualizuje tvořivě látkové složení — v přesažení přirozených daností stanoviště (srov. kapitola Hnojení). Zároveň tato trojí pronikání a stanovištní individualizace znamená, že bytostné články hospodářského organismu jsou uváděny do důvěrnějšího, shora dolů prostupujícího, vzájemně se podporujícího vztahu. Například hnůj dobytčího stavu se stará o oživení a oduševnění fyzické organizace, o život-nesoucí souhru čtyř živlů v půdě i o tvorbu plodů a výživnost rostlinných kultur. Jinak životní organizace: na jedné straně poskytuje zbytky rostlinného nárůstu jako základ pro tvorbu humusu v půdě,

186

oživení fyzické organizace; na druhé straně tvoří krmivový základ pro divokou faunu a stav hospodářských zvířat — posílení duševní organizace.

Skrze práci teprve se vedoucí idea stává bytostnou skutečností. Lze pohlédnout na to, co člověk vykonal, a zkoumat, co tím způsobil. Je to bádání, které spojuje člověka a svět a jehož hledání pravdy se měří tím, co bylo rozpoznáno jako plodné.

V ještě mnohem vyšší míře platí toto o práci, jejíž ideový základ pramení výhradně z výsledků antroposofického duchovního výzkumu a k jejímuž poznání a účinnému zvládnutí je celé společenství statku resp. podniku vyzváno. Jde mimo jiné o výrobu a použití biologicko-dynamických hnojivých preparátů. Jejich bytostná povaha je pojednána v kapitole o otázce hnojení. Práce s těmito hnojivy, při jejich přípravě i použití, se táhne přes celý rok. Jejich použití v látkově nejmenších množstvích se děje buď v tekuté formě přímo na půdu a rostlinu od setí až do fáze zrání, nebo u většiny preparátů přes hofu vlastní komposty a hnojiva.

S ohledem na hospodářský organismus spočívá hnojivá účinnost preparátů v jakési výchově jeho bytostných článků k vyšší celistvosti. Ve vazbě na rytmy slunečního roku nejen posilují a dynamisují specifické působení těchto bytostných článků, nýbrž podporují především jejich vzájemné pronikání, které teprve propůjčuje provoznímu organismu jeho uzavřenost a stanovišti přiměřený rozvoj. Zvláště je to práce s biologicko-dynamickými preparáty, která vede k osobnímu vztahu k látkám a silám, jež rostlinám připravují živě-úrodnou půdu. Tak se může já-přirozenost pracujícího člověka spojit s duchovním působením nitra přírody.

Lidská práce nese všechny aspekty mravních účinků nižšího, na tělo vázaného já ven do světa. Ty jsou pak spoluurčovány lidskou přirozeností přání, svévolí, mocenskými impulzy atd. Odtud plynoucí egoismus může být ve svém proměňování překonán, když duše skrze duchovní sílu vyššího Já získá vládu nad tělem. Práce se stává smýšlením a idejemi nesenou, takovou, která je konána z lásky k věci nebo ve službě druhému člověku. Nesobecký čin se nečiní z nutnosti — je spíše z moudré náhlednutí sebeurčen. Svobodné sebeurčení v práci na

187

oživené a oduševnělé přírodě může růst jen tehdy, když se smyslové poznání rozšiřuje v poznání duchovní. Pravda, která se tak otvírá, potvrzuje se v plodnosti jednání. Na tento stav věcí poukazují Janovy slova: «… poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými».^[152] Teprve tato takto dobytá svoboda zakládá totožnost mezi vnitřkem a vnějškem. Svobodnému, v lásce vykonanému činu předchází oběť. Obětuje se něco, co zcela patří jednomu samému, co se stalo vlastnictvím vyšší jáství, a odevzdává se to. Stane-li se toto smýšlením ve společenství, které spolupracuje pro společně rozpoznaný úkol, vane vítr svobody ve vůli.

Impulzy biologicko-dynamického zemědělství pro rozvoj sociálního organismu

Všechna dobová symptomata poukazují na naléhavost nového přírodního řádu a nové sociální Sozialordnung, jež by objímala celý život lidí. Tak jako člověk v neznalosti svého duchovního bytostného charakteru a z toho vyplývajících vývojových úkolů tíhne k vytváření neřádu, tak právě sebepoznání mu může otevřít oči pro princip uspořádání, který platí stejně pro přírodu jako pro utváření sociálního života. Je to menschenkundliche — ze znalosti člověka vyrůstající — objev Rudolfa Steinera: trojčlennost lidského organismu podle nervově-smyslového systému, rytmického systému a pólu látkové výměny a končetin (viz s. 88 nn.). Vše dosud představené i vše následující na tom staví. Rudolf Steiner se pokoušel v chaosu po první světové válce prostřednictvím odpovídajících institucí začlenit sociální život do funkční trojnosti duchovního života, právního života a hospodářského života, tak aby každý z těchto článků se mohl rozvíjet autonomně a zároveň v živé vzájemné součinnosti s ostatními a slučovat se ve vyšší celek sociálního organismu.^[153] Počítal tehdy s otevřeností vědomí dělnictva, s proletariátem spoutaným v kapitálem řízené průmyslu. Tento velkolepý pokus ztroskotal, jak bylo vyloženo v úvodu, z rozmanitých vnějších důvodů. Lidé tehdy stále ještě činní v zemědělství (asi 40 %) nebyli stejnou měrou zasaženi sociální

188

otázkou; těch málo, kdo dnes ještě zbyli (asi 2 %), jsou jí zasaženi v nejvyšší míře. Ano, zemědělství se globálně stalo celospolečenským sociálním případem. Nyní se ukazuje: Kdekoli se dnes hospodaří biologicko-dynamicky, vyrůstají organicky, jakoby z jediného bodu, sociálně účinné síly do společenského okolí. Rostou a odhalují svůj velký potenciál; musejí však být jako takové ve svém směru působení rozpoznány, vědomě začleněny a silně utvářeny. To se může dít jen prostřednictvím institucí, které přesahují přes hranice statku. Kde se takovéto instituce začínají utvářet, záhy se ukáže, že jsou plodné teprve tehdy, když si zúčastnění uvědomí, v které ze tří oblastí chtějí a mohou uplatňovat své schopnosti a aktivity ve vztahu k zemědělství — zda na poli duchovním, právním nebo/a hospodářském. Vědomě praktikovaný princip trojčlennosti zemědělského hospodářského organismu může napříště dávat míru a cílové zaměření obecnému sociálnímu životu (Obrázek 11).

Neboť při bližším pohledu stojí zemědělství ve vztahu ke všem oblastem sociálního života. Nestojí jen na počátku tvorby hodnot z oživené a oduševnělé přírody a neposkytuje jen potraviny a suroviny, nýbrž formuje tvář země a životní prostor pro rostlinu, zvíře a člověka v kulturních krajinách. Dále dává vědám bohatý podnět k rozšíření příliš úzkých hranic jejich metodiky — při omezení jejich teorií — na adekvátní uchopení fenoménů živého. Vytváří prostory pro živé nazírání, které uspokojují estetický pohled, a dává příležitost k novým způsobům prožívání. Prohlubování náboženského cítění otevírá rozsáhlé pole mravní praxe, a konečně zemědělství stavěné na principu organismu vytváří předpoklady pro znovuoživení jemu podřazených řemesel a jejich asociativního začlenění.

Vůle ve svobodě

Čím více se hofovnímu nebo provoznímu společenství daří stupňovat schopnosti a vůli k práci ke společné iniciativní síle, ke svobodě ve vůli, tím více se biologicko-dynamický podnik otevírá navenek a rozvíjí duchovní vyzařování, které probouzí zájem společenského okolí. Jsou kladeny otázky, přichází se do rozhovoru, v studijních kroužcích a na setkáních na statku jsou hledány odpovědi

189

Abbildung 11: Der biologisch-dynamische Betrieb als Initialort für die Entwicklung der Dreigliederung des sozialen Organismus.

jakož i při akcích kolem ročních svátků, na setkáních výzkumníků nebo – ještě konkrétněji – při dnech otevřených dveří, při prohlídkách statku a polí, při příležitostech dočasné spolupráce nebo při účasti na pravidelně se opakující preparátové práci. Dále informují informační tabule o tématech z praxe na statku a podél hojně navštěvovaných pěšin. Jak žádoucí by bylo, s ohledem na neustále napjatou pracovní situaci na statcích, moci vést rozhovory ještě intenzivněji. V mnohých věcných otázkách se přitom osvědčují přátelské okruhy a kruhy zájemců, které se kolem biologicko-dynamických statků tvoří.

Vedle těchto úkolů vzdělávání dospělých, které biologicko-dynamickému zemědělství neočekávaně připadají, jsou to především pedagogická práce s mládeží a z praxe vyrůstající základní a další vzdělávání, jež se starají o to, aby se duchovní tykadla roztahovala do okolí. Dorůstající generace učňů jsou takřka

190

výlučně «zrozeny ve městě». Stojí daleko od selské tradice. Nechtějí však být ani pouhou přijímači hotových znalostí o zemědělství, jehož technologické myšlení a jednání je zcela uvrhuje do zajetí redukcionistického přírodovědného světonázoru. Hledají celostní vzdělávací ideál, který zahrnuje člověka i přírodu a který biologicko-dynamickému zemědělství v nejširším smyslu leží v základě. To vedlo k tomu, že praktické vzdělávání se z velké části vymanilo ze státní vzdělávací nabídky odborných škol. Takzvané «svobodné vzdělávací programy» se řídí učebními plány, které vypracovávají sami zemědělci. Totéž platí pro nadpodnikové biologicko-dynamické vzdělávací instituce dalšího vzdělávání, které se v různých zemích ustavily.

V úzkém spojení s duchovně-kulturními iniciativami, které vyzařují z biologicko-dynamických statků, stojí výzkum blízký praxi. Poté, co se obě — výuka i výzkum — po dobu 200 let postupně z zemědělství vyčlenily a akademizovaly, podrobilo se zemědělství zvenčí je řídícímu vědecko-technologickému pokroku, se ztrátou své v instinktivně-lidové moudrosti zakotvené svébytnosti. V protiběhu k tomu vyrůstala z praxe biologicko-dynamického zemědělství od samého počátku badatelská haltung a smýšlení, jež navazuje na tradiční postupy, proměňuje je a činí z nich základ svého dalšího duchovního cílového zaměření. Toto smýšlení se nemůže spokojit s kauzálně-analytickou, kvantitativně-reduktionistickou metodikou akademického bádání. Výzkumné úsilí se naopak rozšiřuje na kvalitativní stránku vnímání a myšlení, totiž na otázku, jaká hlubší poznání lze získat, když se badatelský pohled obrací na celistvost statku, jeho články a vše, co se tu živě a v duševním vlastním životě rozvíjí. Kamkoli oko pohlédne, nevidí nikdy něco jednotlivého, nýbrž vždy souvislost, v níž se toto jednotlivé jeví. Teprve rozum abstrahuje ze souvislosti to jednotlivé a staví je před sebe v pojmové podobě. Souvislost přitom vyblédá nebo se zcela ocitá mimo zřetel. To charakterizuje kauzálně-analytické počínání.

Hledá-li se naproti tomu například ona souvislost, která se ustavuje, když se na jaře na statku objeví vlaštovky, pak lze nejprve popsat vše to, jak se vlaštovka ve svých činnostech projevuje. Budeme rozlišovat různé druhy, které na místě

191

heimisch jsou, jako jsou vlaštovka obecná a jiřička obecná a již mezi vlaštovky nepočítaný rorýs obecný. Utvoří se obraz o jejich způsobu výživy – létající hmyz chytaný za letu –, o jejich místech hnízdění: vlaštovky obecné zpravidla uvnitř ve stájích, jiřičky obecné vně pod okapovými římsami stájí, rorýsi v dutinách starých zdí nebo otevřených krovech stodol. Člověk pozná jejich rozmanité hlasové projevy, bude sledovat jejich hnízdní chování a mnoho dalšího. To vše jsou činnosti, jimiž se tělem vázané duševní bytostí těchto ptáků ohlašuje smyslům. Jejich charakteristický projev bytosti je však jejich vytrvalý let. Jako opeřená nervově-smyslová bytost střelí vpřed, za sebou táhnouc vzdušné víry, vzdušný prostor hospodářství ve velkém obkruhu promodelujíce v obloucích a liniích, aby pak najednou bleskurychle mocným úderem křídel vyrazila nahoru, dolů nebo do strany – zachytit kořist. Jejich činnost se vyčerpává téměř zcela v nejobdivuhodnějších létacích uměních, a to od rána do večera po celé letní pololetí. V zimě zmizely na jih.

Spočine-li pohled na těchto vztahových fenoménech, probouzejí se otázky po souvislostech, jež přesahují smyslově zkusitelné: Nevplétá se tu duševní bytost těchto smyslově silných tvorů v jejich daleko zasahujících, plasticky utvářejících letových pohybech do živlu vzduchu celého hospodářství? Nedochází tu k produševnění vzdušného obalu? A dále otázka: Proč se to děje pouze v letním pololetí od dubna do září? Monokauzální odpověď leží na dlani: Je to nabídka potravy létajícího hmyzu, která v zimě odpadá. Jenže i to je fenomén. Neukazuje snad, jako všechny zmíněné fenomény, na prafenomenální souvislost přesahující smyslové? Ta byla zmíněna jako polarita nervově-smyslového pólu pod zemí a pólu látkové výměny nad zemí zemědělské individuality (viz kapitola «Trojčlennost člověka a zemědělská individualita», s. 88 a násl.).

V letním pololetí převažují v teple a vzduchu étericky oživující síly látkové výměny, které potřebují uspořádávající a utvářející síly duševně-astrálního. Astrální bytost ptáka se ve letu vtiskuje vzdušnému obalu hospodářství. V nazírání zvláště letových pohybů vlaštovek se může prožitek zhušťovat do tohoto náladového obrazu. Člověk se cítí jako vetkán do smyslově-nadsmyslového dění. Lze říci, v udiveném prožívání se odhalují táž

192

Tytéž síly na duchovně-duševní rovině jako ty, které ve vzdušném obkruhu tělesně modelují teplo, světlo a vzduch v pohyblivé podobě.

S pohledem na popsaný «vztah fenoménů»^[154] se může abstrahující myšlení oživit k myšlení aktivnímu, syntetickému. Místo toho, aby byl jednotlivý pojem ostře ohraničen a ponechán stát sám pro sebe, usiluje se udržet jej ve vztahu k celkové jeveninové podobě. Rozšiřuje se v myšlenkový obraz, který badatele vede hlouběji k sinnému propojení věcí.

Za tímto prvním krokem k bytostnému poznání následuje druhý, hlouběji sahající, když se člověk myslícím způsobem cvičí v tom, aby sledoval proměnu — například celku hospodářství v průběhu roku. Jedna jeveninová podoba se jako celek proměňuje v jinou. Tatáž rostlina ozimé pšenice, která po skrytém klíčení v zemi poprvé vstupuje do jevení jako ještě stočený první list, se proměňuje v takovou, která nyní z hustě nakupených uzlů vyráží další listy (odnožování), pak v takovou, která svou listovou růžici v zimě přitiskuje sternförmig k zemi, dále v takovou, která na jaře v teple staví listy, pak v takovou, která náhle jako svislý stéblo vystřeluje do výše, opět v takovou, která vyhání klas, zase v takovou, která dokončením klasu ukončuje svůj růst, a nakonec v takovou, která nenápadně kvete, opyluje se sama (nebo, jako žito, odevzdává pylové oblaky větru v žlutých mracích). Następují stupeň proměny úplného odumírání a v jeho průběhu zrání zrna nebo semene a nakonec jeho oddělení od životní souvislosti mateřské rostliny — nesoucí v sobě budoucnost. Tak ve stálé proměně otiskují souhrn všech rostlin a s nimi souhrn zvířat tvářnost katastru statku. Mezi každým z těchto kroků proměny existuje zřejmá souvislost, neboť je to přece vždy jedna a táž rostlina, jedno a totéž zvíře, které se tu tak tu jinak projevuje. Co se tu proměňuje, stává se vnímatelnou jeveninovou podobou; jak se proměňuje, zůstává ve tmě. Síly, skrze něž jedna jeveninová podoba vyrůstá z druhé a které tak způsobují «vztah proměn»^[155], zůstávají neviditelné. Přechod jednoho k druhému se buď vůbec nestává otázkou — nebo se člověk ztrácí v teorii.

193

«Das Was bedenke, mehr bedenke Wie.»^[156] Co je předmětem zkoumání, je věcné, a proto smyslově vnímatelné; k tomu, jak se věci dějí, se může přiblížit badatelský pohled, když jedno fenomén srovnává s tím, co z něj vyrůstá, když to, co bylo nazřeno — proměnu formy — zvnitřní a přechod mocně-obrazně ve cvičícím myšlení spolu-prochází. Přebývat v myšlenkově-badatelském pohroužení do proměnných souvislostí «umři a buď» — i v oblasti sociálního — vytváří vědomí nepřetržitého proudu práce v průběhu roku.

Třetí krok bádání vede konečně k uchopení kompozice proživeného živého, «životních souvislostí»^[157], jak se ukazují v přírodě obecně a v biologicko-dynamickém hospodářství zvláště. Každá vyšší rostlina vytváří s kořenem, stonkem, listovou posloupností, květem a semenem životní souvislost — stejně tak téměř nekonečné předivo vztahů «oiku», domu přírody, který se dále diferencuje do mnohosti životních společenství (biotopů) — a stejně tak v tom, co z daností přírody lidskýma rukama jako zemědělský organismus vzniká. Životní souvislost téhož tvoří uměřeně sladěná kompozice polního hospodářství, chovu hospodářských zvířat, zahradnictví, ovocnářství a pěstování živých plotů, lukařství, pastvinářství, lesnictví a vodního hospodářství. Této kompozici leží v základech — ve velkém i malém — v kosmu a v zemi bytostně působící síly, právě ty, které způsobují přechod od jednoho jevu k druhému. Přírodní zákony jsou útržkovitými abstrakcemi lidského ducha z tohoto nadsmyslového světa sil, izolovaným věděním, skrze něž se zemědělec sám podílí na utváření této kompozice. Stane-li se toto vědění — bez snahy o poznání životních souvislostí — pouhou, izolovanou technickou nástrojí, například pesticidy, herbicidy a podobně, stiftet diese im Naturhaushalt unabsehbares Unheil. pak takový zásah způsobuje v přírodním hospodářství nedozírné zlo. Jsou to svévolné zásahy do bytostné povahy živého. Poznávat životní souvislosti znamená silou živého myšlení ze souhrnu jevů a jejich proměn pojmově vnitřně konsistentní celky obsahově vydolovat — jako například pojem organismu a individuality jakožto základní ideu pro utváření zemědělských podniků. Tím je pojmenován jádrový úkol bádání v biologicko-dynamickém zemědělství. Týká se:

194

1. Studium výsledků (fakt) geisteswissenschaftlichen Forschung, jejich myšlenkové pronikání a prožívání jejich duchovní skutečnosti v myšlenkové zkušenosti.

2. Studium a vlastní pozorování odpovídajících, smyslově vnímatelných, přírodovědně uchopitelných fakt.

3. Spojení smyslového a nadsmyslového světa fakt a prožívání jejich pravdy a plodnosti v bezvýhradné práci.

Tato trojnásobná badatelská práce se vztahuje na utváření malého vesmíru, jakým je člověk jako mikrokosmos. Stavba tohoto malého vesmíru, tělesný organismus vznikající «Zemědělské individuality», se nakonec dotýká všech životních a činnostních polí, a tím i společenského života jako celku. Ještě před ne tak dávnou dobou tvořily zemědělství, řemeslo, živnosti a obchod provázanou regionální formu života a hospodářství. Za Goethova života bylo v zemědělství činných ještě přibližně 85 % pracujícího obyvatelstva. Dnes se lidé, hledajíce svobodné sebeurčení, z 98 % obrátili k jiným oblastem činnosti.

Čím více bude rozpoznána duchovní dimenze úkolu zemědělství pro vývoj sociálního organismu, tím více se lidé ze svobodného chtění budou opět obracet k zemědělství a přispívat k tomu, aby vztahové předivo, které každý člověk k němu má, vědomě spoluutvářeli. Z toho vyrůstají impulsy pro svobodný duchovní život, který napříště, vyzařující z každého biologicko-dynamického podniku, pomáhá překonávat zužující, destruktivní světový názor materialismu.

Cítění v rovnosti

Každý zemědělský podnik je začleněn do obecného právního řádu. Ten vytváří zákonem rovnost před právem. Rovnost je vysoké dobro, ale otázka je, jak vědomě žije princip rovnosti v lidech. Žije tento princip skrze diktát zákona nuceně zvenčí, oslovujíce pouhý rozum — nebo je to právní cit, který probouzí zevnitř ideál rovnosti k životu? V prvním případě vládne ve vztahu člověka k člověku anonymita; práva jsou vymahatelná, člověk se domáhá svého práva. V druhém případě člověk cítí, jemně diferencovaně, co je po právu, a řídí se tím. Z rozumu se živí právní cit, sebepociťování-v-rovnosti. Rozum

sám se však živí z živého prožívání duchovně-reálných souvislostí v přírodě a společenském životě. Z tohoto prožívání vyrůstá důvěra; ta vytváří nejvyšší právní jistotu. To se okamžitě ukáže, zaměříme-li se na práva vztahující se k půdě, práci a kapitálu. Patří k obecnému společenskému povědomí, že tato jsou nepochybně právy, zároveň však také obchodovatelnými hospodářskými objekty; práva mají cenu! A tam začíná nerovnost. Mohou-li být půda, práce a kapitál neseny na trh, je princip rovnosti podkopáván. Jednotlivec se stává pánem nad půdou, prodává sám sebe na trhu práce a prostřednictvím hromadění kapitálu řídí lidskou práci k vlastnímu prospěchu. Právní cit zaniká z práva; právo se stává abstraktně nelidským; umírá smrtí práva.

195

Tato problematika se stává vysoce virulentní, chceme-li rozvíjet biologicko-dynamický podnik; potřebujeme půdu, spolupracovníky a kapitál — tedy finanční objem, který se pekuniárně nikdy nevyplatí; pracovní místo v zemědělství je za dnešních okolností dražší než v chemickém průmyslu. Co tedy dělat? Je třeba vytvořit stav čistého práva, to jest takový, který je nesený ryze principem rovnosti. Takový stav v dnešním právním řádu neexistuje; práva se tu prodávají jako brambory. Tento stav nefalšovaného práva musí být teprve vynalezen, při jeho utváření. K tomu je zapotřebí právní rámec, v němž je to možné. Takový se v současném právním řádu nabízí v právu obecně prospěšných spolků, obchodním právu a právu nadací. Jde o to, prostřednictvím obecně prospěšných nositelských struktur zajistit co nejvíce nezcizitelnost půdy a kapitálu. K tomu je, kde je to jen možné, nezbytný akt darování — nebo jednorázovým financováním, à fonds perdue, vykoupení nemovitostí a tam vázaného kapitálu ze starých právních svazků (dědické právo atd.). Je-li toto zajištěno, mohou být nastoupeny nové cesty v oblasti správy pověřeneckou formou a práva užívání, v tom smyslu, že půda a kapitál jsou z ryze duchovních hledisek, s vyloučením dědického nároku, dány k dispozici k užívání těm, kteří se k tomu duchovněvědně ideálně i řemeslně prakticky způsobilými stali. Správa pověřeneckou formou leží v rukou těch, kteří jsou schopni duchovní impuls biologicko-dynamického zemědělství v proměnách historického postupu lidstva přenášet od jedné generace hospodářů ke generaci následující.

196

Za prací stojí základní právo na práci a schopnosti lidí. Když se člověk snaží organismus — a skrze něj myšlenku individuality — uchopit v bezprostřední anschauung a v činu prožívané skutečnosti, pročišťuje se právní cit ke stále vyšší jasnosti. Říká mu pak nesporně: půda není způsobilá k vlastnictví, je však způsobilá k držení: člověk ji drží tak dlouho, dokud ji užívá, nebo dokud právo užívání nepřevezme způsobilý nástupce. Nejinak se to má s kapitálem, který je vtělen do provozních prostředků (stroje atd.) a stavebních zařízení.

Zvláštní výzvu představuje utváření příjmového práva. V rámci zemědělského hospodářského společenství se lze v tomto ohledu odpoutat od poručnictví tarifního řádu — bohužel ne pokud jde o mzdové a platové příjemce. Ideálem, k němuž by bylo třeba usilovat, by bylo, aby se každý trvale spolupracující stal spolupodnikatelem a tvořil s ostatními podnikatelské společenství, které si výši příjmů určuje samo podle výnosové situace; za platné zákonné úpravy je to však jen velmi omezeně proveditelné. Předem určovat příjmy podle výše součtu možných potřeb jednotlivců je abstraktní a nevyhnutelně vede k nerovnostem, a tím ke konfliktům. Nejinak je tomu, hledá-li se řešení ve „stejném platu pro všechny". Utváření příjmů se vždy řídí konkrétními životními poměry. V gemeindschaftní správě závisí v podstatě na rodinných poměrech. Mladá rodina potřebuje v tutéž dobu méně příjmů než rodina, jejíž děti chodí do školy a potřebují hudební nástroje, nebo než rodina, jejíž děti procházejí studiem. Odejdou-li děti z domu, může se to, co je jako příjem skutečně potřeba, opět snížit — a ještě více ve stáří. To samozřejmě zahrnuje veškeré životní nehody, jimž se společenství musí případ od případu postavit.

Je třeba se naučit nakládat v rámci samospravného hospodářského společenství s utvářením příjmů jako s dynamickým procesem. To zahrnuje — podle délky spolupráce — také právo k bydlení na čas nebo na dobu života. Mimozemědělské příjmy (jako honoráře za přednášky, semináře, poradenství nebo z jiných činností) plynou do společného rozpočtu.

Hospodářsko-společenstevní utváření příjmů, s ohledem i na úpravu důchodového pojištění, práv k bydlení atd., vylučuje soukromou tvorbu kapitálu. To znamená nácvik vysoké míry

197

na bdělost, empatii a jemný cit pro vše, co nevyslovené žije v mezilidském prostoru jako potřeba.

Myšlení v bratrství čili lidské sounáležitosti

Na hospodářském poli se myšlení již nestaví ke světu jako pouhý pozorovatel — vnoří se do něj a stává se samo tvůrčím procesem. Cítivě se ponoří do vůle a je tak zcela k dispozici bližnímu a světu. Myslíce nalézá člověk základ pro svou činnost v dobově nutných požadavcích provozu a v uspokojování potřeb svých bližních. Ty jsou myšlení v hospodaření posvátné. Pít kořalku může být potřebou. Výrobce kořalky neušetří žádné myšlenkové námahy, aby vynalezl nejlepší možný způsob, jak této potřebě vyhovět — přirozeně mu nic nebrání, aby ze svého duchovního vhledu poučil svého zákazníka o zhoubných následcích požívání alkoholu —, a obchodník drží výrobek na polici, protože ho lidé chtějí mít. Hospodářský život je — stejně jako právní a duchovní — autonomní. Přísně vzato není věcí hospodářsky jednajícího člověka zákazníkovi produkt odepřít proto, že se mu zdá být škodlivý. Rozhodovat o tom přísluší: na rovině duchovního života vhledu do příčin škodlivosti, na rovině právního života zákonu, který dostupnost omezuje. Každý člověk stojí, zodpovídaje se sám sobě, v těchto třech článcích a musí se učit zaměřovat své sociální chování podle platnosti autonomie tří článků společenského života.

Bratrství a sesterství v hospodaření volá po nové denkungsart. Ta musí se smyslem pro skutečnost uchopit řetězec tvorby hodnot v jediném myšlenkovém obrazu jako panorama. Musí se pokoušet mít v každé fázi na zřeteli hospodářsky jednajícího člověka v jeho duchovním usilování i v daných právních rámcových podmínkách — aby bylo možno posoudit vlastní příspěvek k výkonu v poměru k příspěvku ostatních hospodářských partnerů. Konkrétně to znamená utvořit si obraz o životních a výrobních podmínkách tam, kde vše bere svůj počátek, totiž v prvovýrobě zemědělství. V biologicko-dynamickém zemědělství vychází tato prvovýroba z duchovního impulsu — z myšlenky organismu a individuality. Aby bylo možno tento impuls vštípit půdě jednoho celého hospodářství, je třeba schopností a rukou mnoha lidí. Lidé dávají své spolupráci

198

Právní základ a vyrábějí zboží – náš každodenní chléb –, které odtud vtéká do oběhu zboží. Konečná spotřebitelská cena tohoto zboží musí být taková, aby tento tok zboží od počátku setí až po konec spotřeby mohl plynout nepřetržitě. To si žádá imaginativně tvořícího myšlení. Z něho se formuje společné úsudkování, které jediné je hospodářskému životu přiměřeno. Jednotlivý úsudek to nedokáže. Nezbytně uvízne ve slepé uličce egoismu. Teprve ve vytváření asociací, ve spolupůsobení hospodářských partnerů asociativní cestou, se může rozvíjet myšlení, které má za svůj orientační bod potřeby bližních. Ono obrazně uchopuje hospodářské souvislosti a plynně a živě přivádí na světlo společné úsudkování, jehož produktem je mimo jiné cena. Jedině tato denkungsart, upevňující a oživující se na faktech hospodaření, je s to vykořenit zdánlivě nepřemožitelný egoismus, tuto rakovinu hospodářského života.

Cena zemědělské prvovýroby se přemění v peníze. Peníze jsou pak, vzaty o sobě, již nikoli hospodářský předmět, nýbrž protivýkon za hodnotu zboží. Peníze nabývají právní povahy; stávají se právem čerpání na zboží. Jsou prostředkem toku, aby usnadnily směnu zboží. Jako takové však musejí co nejrychleji znovu zmizet zpět do hospodářského procesu, z něhož vznikly. Zajišťují tak nepřetržitý tok prvovýroby, na nějž se musí měřit veškeré další celohospodářské tvoření hodnoty a ceny.

Pohlédneme-li na zemědělský organismus a jeho tři bytostné články, je tento organismus jako semeno, které neklíčí a nevyvíjí se jen jednou, nýbrž nepřetržitě klíčí a rozvíjí se a vyzařuje přes své hranice do sociálního okolí, kde podněcuje sociální procesy. Nyní a nadále může takové zemědělství – obnovené z ideje organismu a individuality – znovu se stát prameništěm tvorby hodnoty ve veškerém hospodaření. Všude, vyzařujíc z jednotlivých míst, může přispívat k tomu, aby do spleti zamotané nitě sociálního života byly rozvinuty do tří oblastí autonomního duchovního, právního a hospodářského života a toto transparentně trojčlenné uspořádání se ztvárnilo v sociální organismus. Ten pak zpětně pomáhá, aby se klíčivé síly semene zemědělského organismu jako tělo zemědělské individuality nepřetržitě obnovovaly.

199

Druhá část

200

Prázdná strana

201

Zemědělská individualita a tři pilíře půdní úrodnosti

Jak bylo zmíněno v kapitole «Dreigliederung člověka a zemědělská individualita» (str. 88 nn.), získává pojem «Zemědělská individualita» bytost a smysl teprve tehdy, když se zemědělec odváží uchopit jej na základě wesenserkenntnis člověka. To, co říká antroposofická duchovní věda o trojčlennosti člověka podle těla, duše a ducha, lze ověřit v sebezakušení a sebepoznání. Lze obrátit pohled na organizaci těla a shledat, že tato tvoří fyzický a životní základ pro činnost duše a působení ducha. Ve fyziologicky rozkladných procesech v nervech a smyslových orgánech si duše bdíce uvědomuje obsah svého vnímání a myšlení, ve fyziologicky budujících rozvíjí spíce svou vůli a, jako prostředník mezi oběma póly, v rytmu srdečního tepu a dýchání, uskutečňuje v polosnění duševní činnost cítění. Duch člověka, jeho nejpůvodnější jádro bytosti, je zakořeněn v Já. V Já-činnosti prostupuje duch tyto tři duševní činnosti a jim přiřazené tělesné procesy. Tělo je se svými orgány, látkovými kompozicemi a životními procesy pozemským orgánem duchovní duše, obrazem jí samé. Duchovní duše a s ní spojené vyšší hierarchické duchovní bytosti^[158] oživují a tvarují tělo v do značné míry uzavřený organismus. V něm, jako v mikrokosmu, je v plné účinnosti vše to, co naplňuje makrokosmos duchovně-duševně. Skrze svou duchovní duši je člověk vybaven schopností nalézat v sobě prostředky a cesty, jimiž může poznávat sebe sama i bytostné působení a bytí makrokosmu.^[159] Co bylo v makrokosmu v pravěkých dobách ještě bytostně živé, vylilo se v průběhu evoluce do světa, do bohatství forem přírodních říší. Stalo se dílem. V lidském Já žije zárodečně prapočátek jako mikrokosmos dál. Z Já vyrůstá člověku síla rozvíjet se, sebepoznávající, k svobodné individualitě.

Tato poukázání mohou ještě jednou potvrdit oprávněnost a hloubku výroků Rudolfa Steinera: «der Mensch wird zur Grundlage gemacht», jde-li o to provozovat zemědělství způsobem přiměřeným duchu. Tato

202

Pojmy individualita a uzavřenost organického celku (organismus) lze v nejpřísnějším smyslu odvodit jedině od člověka. Člověk, každý sám za sebe, je individualitou silou svého Já, své duchovní duše, která se nahoře otevírá říším duchovního světa a dole svou tělesnou organizací zahrnuje říše přírody. Člověk se stane srozumitelným teprve tehdy, naučíme-li se na něj v tomto smyslu nahlížet jako na občana dvou světů.

Hovoří-li se o zemědělské individualitě v co největší uzavřenosti, pak se pojem uzavřenosti vztahuje na její tělesný organismus, který se silou ideje a vůle člověka utváří v nádobu přijímající zemědělskou individualitu. Na to bylo podrobně poukázáno pod aspektem čtyřčlennosti v kapitole «Čtyřčlennost člověka a uzavřenost hospodářského organismu» (s. 97 n.). Co však dává pojmu «zemědělské individuality» obsah? Co naplňuje duchovně-bytostně kus země hospodářství? Obsah se utváří, jak bylo popsáno, skrze umělecké vzájemné uspořádání všech kulturních a krajinných prvků hospodářství plošně-horizontálně až k jeho hranicím. Středový bod, z něhož je toto dění řízeno, nově povstává z duchovní duše člověka, jež se povznáší k poznání ducha.

Bytostné naplnění je makrokosmickým děním a zároveň děním, do něhož zasahovat — v dobrém, budujícím, nebo ve zlém, ničivém smyslu — je dnes a napříště postaveno do svobody člověka. Z instinktivních stavů vědomí starších epoch lidstva pocházejí zásahy, které vedly k rozvoji kulturní půdy, kulturní rostliny a domácích zvířat (srov. kap. «Staropersská kultura», s. 42 n.). Pečeť, kterou tyto kulturní výkony vtiskly přírodním věcem a bytostem, nese již «individualizovaný», stanovištně specifický charakter. Ten se stupňuje s probouzením Já — impulzem křesťanství, který ve středověku vedl k utváření vesnických společenství se středem a obvodem. Dnes stojíme před základní proměnou, totiž přesunem středového bodu zvenčí dovnitř. V té míře, v jaké se duchovní duše poznávající a jednající začleňuje do makrokosmických souvislostí a uvádí své konání s nimi v soulad, v téže míře se individualita člověka rozšiřuje a vtiskuje se «bytostně naplňující» celku hospodářství. Tím je naznačen vývoj do daleké budoucnosti: «Wir müssen uns überhaupt darüber klar sein, dass das landwirtschaftliche Gebiet mit dem zusammen,

co leží pod povrchem půdy, představuje individualitu, která dále žije i v čase.»^[160]

203

Jak bylo podrobně popsáno v kapitole «Trojčlennost člověka a zemědělská individualita» (s. 88 n.), je «zemědělská individualita» trojčlenná jako člověk a jako on se svisle začleňuje do osy Země-Slunce, s tím rozdílem, že funkce zemských hlubin jsou srovnatelné s nervově-smyslovým systémem člověka a funkce výšin nad zemí s jeho metabolickým systémem. Střed mezi těmito póly tvoří půda, srovnatelná s funkcemi lidské bránice. Půda se rozkládá jako kůže horizontálně přes pevný povrch Země. V ní se v rytmu koncentruje a vzájemně prostupuje působení sil výšin a hlubin a dělá z ní pratvůrčí základ veškerého vyššího života na Zemi.

Na toto střední článek se nakonec soustřeďuje veškerá práce v zemědělství. Zemědělec se snaží usměrňovat spolupůsobení těchto sil výšin a hlubin a látek, k nimž tyto síly příslušně stojí ve vztahu, tak, aby se rytmický střed mohl rozvíjet k stále vyšší samostatnosti a individualizovat se. To se týká především druhově typického růstu, jakož i tvorby plodů a výživnosti kulturních rostlin. Jde v jádru o rozvoj «bránicové funkce» k postupující samostatné dynamice a o to, nechat síly výšin a hlubin v rytmu ročního koloběhu tak souznít, aby se orgán středu mohl stát ústředním orgánem vývoje zemědělské individuality. Toto nalézá a bude stále více nacházet svůj výraz v hofindividuální úrodnosti půdy. V ní se přírodní působení a lidské působení uzavírají do stávajícího se celku.

Pojem úrodnosti půdy má přinejlepším ještě výpovědní hodnotu pro praktika ekologického zemědělství. Z vědeckého jazykového úzu zmizel s průlomem industrializace zemědělství od 60. let 20. století. Nelze ho odvodit z kvantifikovatelných parametrů, a proto není vědecko-metodicky uchopitelný. Na jeho místo nastoupil pojem produkční schopnosti půdy, který říká mírou, číslem a váhou, co půda vydá na výnosu, ale nikoli, jak tento výnos a jakými prostředky vznikl. Prostřednictvím libovolného nasazení provozních prostředků podle druhu a množství

204

sogenanných minerálních živin, pesticidů, herbicidů, regulátorů růstu atd. se dosahuje i na od přírody málo «nadaných», tedy chudých, půdách rok od roku kalkulovatelných maximálních výnosů. Tím se stal kvalitativní aspekt úrodnosti půdy — např. stanovištní nebo původově specifická hodnota, resp. nutriční kvalita potravin — obsoletním. Pojem výnosové schopnosti se do velké míry vztahuje již jen na agrotechnologické otázky, pojem úrodnosti půdy však na otázku nově rozvíjené landbaukunst. Ta vyžaduje, jak bylo naznačeno výše, rozšíření pohledu na stránku podstaty světa, na intimnější silové účinky v hospodářství přírody.

Navazujíce na odvození pojmů «Zemědělský organismus» a «Zemědělská individualita» (srov. s. 88 nn.) se teprve objasní dimenze, do jaké bytostné skutečnosti zemědělec vlastně pracuje. Veškerá polní a zahradnická opatření, která podniká, uplatňují se na středním článku «Zemědělské individuality» — na půdě, jejíž funkce je makrokosmicky srovnatelná s lidskou bránicí (Obrázek 5, s. 90). Tak jako bránice stojí se svou rytmickou dynamikou v souvislosti s pulzem srdce a plicním dýcháním, tak i půdní procesy odpovídají rytmům, jež mají svůj původ v pohybových poměrech Země a kosmosu. Tak jako se rytmus dne a noci mikrokosmicky rozkládá do polárních stavů bdění a spánku, tak prožívá i ve skrytém působící svět přírodních bytostí polární stavy — na jedné straně zakletosti do plnosti forem jako letní spánek a na druhé straně, v zániku těchto forem, osvobozeni a osamostatnění jako zimní probuzení. Stejným způsobem znamenají přechody na jaře usínání a na podzim probouzení. Do tohoto stálého proměňování v ročním koloběhu zasahuje zemědělec; a proto se žádné opatření nepodobá druhému. Kontinuem v proměně jevů, na nějž se vztahují veškerá kultivační opatření, je půda a její výchova k trvalé úrodnosti.

Podle stanovištní přírodní nadanosti spočívá úrodnost půdy na třech pilířích: zpracování půdy, osevním postupu a hnojení. Zpracování řídí dle potřeb pěstovaných rostlin fyzické procesy půdy, osevní postup přispívá k jejich oživení, hnojení je oživuje a prosycuje duší. Tyto tři nosné pilíře zemědělské prvovýroby mají být v dalším pojednány z rozšířených hledisek.

205

První pilíř:

O podstatě zpracování půdy ve spojitosti s vývojem půdy v ročním koloběhu

Půda

Věda o půdě vymezuje v mírných klimatických pásmech půdu na prokořeněnou zvětrací vrstvu, jež nasedá na horninu podloží. Tato zvětrací vrstva je svou mocností a strukturou výrazem na jedné straně druhu geologického výchozího materiálu a zemských hlubinných sil, na druhé straně druhu atmosférického působení a kosmických sil výšin. Jako modifikující třetí člen přistupuje geomorfologie, krajinná podoba (tektonika, vodní a větrná eroze). Součinností této trojnosti sil a látek vzniká v závislosti na hloubce variantami bohaté, opět se trojčlenně členící půdní profil. Jeho svrchní zóna, A-horizont, je ve vysoké míře ovlivňována látkami a silami, jež přicházejí z atmosféry, z «břicha» zemědělské individuality. Zde v nejvrchnější vrstvě se soustřeďuje rostlinný a živočišný půdní život a z něho vzešlý humus jako rozhodující nositel úrodnosti. Humus zajišťuje tmavé zbarvení tohoto horizontu a póry bohatou drobtovitou strukturu.

Střední vrstva, B-horizont, je výsledkem postupného zvětrávání. Buduje se ze směsi jílu, prachu, jemného a hrubého písku, jež se může jednostranně vyhranit až k extrémům těžké jílové nebo lehké písčité půdy. Nositelem úrodnosti v této zóně je harmonický poměr míšení minerálních těles křemene, jílu, vápna, jak je přítomen v mírné hlinité půdě.

Pod zvětrávaným horizontem leží výchozí hornina, C-horizont. Hranici mezi oběma určuje čelo vápencového rozpouštění. Postupující debasací se tato hranice prohlubuje v sotva znatelných krocích rok od roku.

Fyzický základ půdy tvoří čtyři klasické živly: země, voda, vzduch a teplo. Minerální půdy vykazují celkový objem pórů 40 až 50 %. Ten se skládá z komplexního systému

206

nejjemnějších až po hrubé póry, trhliny smršťování, biogenní kanálky apod. Při dešti se plní vodou, při suchu a vsakování vzduchem. Teplo, jemuž fyzika od 16./17. století nepřiznává vlastní stav jako živel (skupenství), prostupuje svá tři sourozence, uvádí je do vzájemných vztahů, stará se o jejich přechod z jednoho elementárního stavu do druhého – nebo při své nepřítomnosti (v zimě) o jejich oddělení a setrvávání v jejich zvláštní existenci.

V půdoznalství se na základě empirických studií profilové stavby hovoří o vývoji půdy, který probíhá od konce poslední doby ledové před 10 000 až 15 000 lety. Podle vnějšího obrazu různých půdních profilů a jejich mnohostranné diferenciace jako výsledku tohoto dlouhodobého vývoje se rozlišuje řada charakteristických půdních typů. V závislosti na intenzitě zvětrávání, vertikálních přesunech látek a horizontaci jde na jedné straně o půdní typy, které ještě vykazují mladé vývojové stupně, jako AC-půdy «rendzin» na vápencových stanovištích v svažitých nebo suchých polohách. Polárně k nim stojí, rovněž s AC-profilem, «rankery» na křemičito-kyselých horninách v erozních polohách. Od těchto mladých stadií lze na druhé straně sledovat půdní typy narůstajícího stáří, jako například na vápencových stanovištích sérii stárnutí rendzina –> hnědozem –> pseudoglej, nebo na kyselém křemenu-pazourku sérii ranker –> hnědé půdy –> podzoly.

Každý statek má jeden nebo často více takových půdních typů. Jejich znalost vypovídá mnohé o obdělávatelnosti, schopnosti zadržet vodu a dalších růst určujících faktorech – zkrátka o jejich přírodní nadanosti. Nad tuto znalost je pro zemědělce ještě důležitější obrátit pozornost k vývoji půdy a vpravit se do něho – k tomu vývoji, který se odehrává rok od roku. Spoluutvářet jej znamená především umění zpracování půdy.

Běh roku se člení do ročních období: zima, jaro, léto a podzim. Během těchto charakteristických časových úseků prochází půda vývojem, který je neoddělitelně spojen se životem a umíráním rostlin a půdní živočišné říše. Zpracováním půdy usiluje zemědělec a zahradník – podle okolností – podporovat nebo brzdit procesy života, a stejně tak procesy umírání. Symptomatika procesuálního dění se nejlépe vyjasňuje na příkladu pěstování obilovin.

207

Zimní proces a zpracování půdy

V zimě je svět jevících se jevů redukován na ryze fyzické. Vnější život je z velké části vyhaslý; stáhl se do klidového stavu spor, semen, pupenů a do kambia a zásobních orgánů (hlízy, bulvy). Růst listů na podzim zasetého ozimého obilí se zastavuje. S příchodem mrazu přilehají listy v růžici hvězdicovitě, jako obraz hvězdného nebe, plochý přitisklé k zemi.^[161] Jen kořeny pomalu dorůstají do hloubky. Příroda je oděna do světla a tmy, do bíla a černa. Z bílé sněhové pokrývky se kontrastně odráží temno větvoví stromů a keřů. Půda vykazuje od listopadu tmavší zbarvení než jindy během roku. Je to důsledek nasycení všech půdních pórů vodou. Tento jev ukazuje na ústřední zimní proces – na dalekosáhlé vzájemné oddělování čtyř živlů od sebe. Jinak vše prostupující teplo se stahuje zpět a přenechává svým třem sourozencům jejich fyzické vlastní bytí. Místo tepla nastupuje jako jeho protipól chlad. Vzduch je čistý a jasný a uvolňuje výhled do dálky nebo vzhůru k hvězdnému nebi. Voda přestává se vypařovat; houstne, těžkne a vsákává se do hloubky. Zemitě-pevné se stahuje a formuje se do své přísně geometrické krystalové povahy.

Zimní proces uvádí zemi do stavu oddanosti sobě samé, jakéhosi duchovního probouzení. «Země je tedy v době hluboké zimy nejvíce Zemí; je tehdy svou vlastní podstatou.»^[162] Emancipuje se od planetárních vlivů a otevírá se ozařujícím účinkům «nejzazšího kosmu», sféry stálic, kterou Řekové příznačně nazývali Křišťálovým nebem.^[163] Zima je «dobou, kdy se v zemi může nejsilněji rozvíjet krystalotvorná síla, největší formativní síla pro minerální substance. Tehdy náleží nitru Země […] podléhat vlivu krystalotvorné

208

sil, jež přicházejí z dálav kosmu […] a čím hlouběji sestupují, tím silnější je v nich tato touha stávat se v hospodářství přírody krystalicky čistými."

Krystalotvorné formativní síly se v zimním mrazu zmocňují i živlu vody. Ten dosahuje své největší hustoty při +4 °C a začíná se – znovu se roztahuje – při teplotách pod 0 °C krystalizovat v led. Tento proces se odehrává na povrchu půdy a vodních ploch a ve vlhkosti vzduchu, přičemž vznikají sněhové vločky. Při velkém mrazu padají jednotlivé krystaly ve tvarech, z nichž žádný se nepodobá druhému; a přesto všechny krystalizují v kráse a čistotě podle téhož principu hexagonálně do šestiramenné hvězdy.

Tyto z „dálného kosmu" v průběhu zimy přicházející tvarové, resp. krystalotvorné síly mají pro vývoj půdy v následujícím roce trojí význam.

Vznik mrazové drobtovitosti půdy

Vznik frostgare Důsledkem anomálie vody – při krystalizaci zvětšovat svůj objem a přitom se specificky odlehčovat – dochází v vodou nasycených vlásečnicových trhlinách, puklinách a pórech půdy k trhací síle. Ta je zvláště blahodárná tehdy, když po pozdní podzimní sklizni okopanin a při zamokřené půdě zanechá pluh rozmazanou, kohezně slisovanou ornici. Tehdy přichází ke slovu „Mistr Mráz", který uvede půdu zpět do drobivého stavu, jakého by zemědělec žádným nářadím nedosáhl. Mráz rozráží kohezní hmotu půdy v množství malých, ostrohrannných polygonálních drobtů – „frostgare". Protože tato struktura vzniká čistě fyzikální cestou, je nestabilní a při silném dešti se může snadno opět rozbředat. Přeje-li však zemědělci štěstí a zachová-li se frostgare až do časného jara, stabilizuje se biologickou cestou a zajišťuje – ještě dříve, než je v půdě jarní osev – jak se říká, polovinu sklizně.

Přes zimu přebírá spolu s „Mistrem Mrazem" sama příroda zpracování půdy. Lidská ruka spočívá.

209

Vznik tonmineralů a jejich nová tvorba

Jíl představuje směs různých tonmineralů i amorfních produktů zvětrávání, hydroxidů křemíku, hliníku, železa atd. Tyto hydroxidy jsou koloidní povahy, beztvaré – stav mezi pevným a kapalným, týž, který leží v základu veškerého procesuálního dění v živém. Plastičnost jílu pramení z jeho afinity k vodě, jakož i ze zčásti submikroskopické drobnosti krystalických tonmineralových lupínků, z bobtnavosti určitých druhů tonmineralů (*Montmorillonit* aj.) a z vysoké schopnosti půdních koloidů přijímat vodu. Voda nechává jíl bobtnát. Odvodnění vysycháním vytváří nejjemnější smrštěninové trhliny až hlubokými půdními prasklinami.

Je-li dynamika jílu podstatně určována afinitou k vodě a v ní rozpuštěným solím, pak jsou to vzduch a teplo, které spolupůsobí rytmické kmitání tam a zpět mezi formou (tuhá kůra) a procesuální látkovou výměnou. Tento rytmus se projevuje zvláště v dynamice hydrátových obalů jílových částic. Při suchu (léto) se stahují a přibližují svou hustotou zemitě-pevnému. Při vlhku (zima) rozšiřují vodní obaly svůj objem. Jíl je tak nositelem rytmického součinnosti pevného, kapalného, plynného a tepla – a tím reprezentantem bytostného článku středu, „bránice", mezi metabolickým pólem nad zemí a hlavovým pólem pod zemí (srov. Obrázek 5, s. 90).

Strukturotvorné v jílu jsou tonmineraly; krystalizují hexagonálně v průsvitně tenkých lupíncích s plošným rozpětím menším než 0,002 mm. Štěpí se do takové submikroskopické tenkosti krystalových ploch, že tyto lze označit jako materializovanou ideu „roviny" – která podle krystalotvorných formativních sil kosmu látkově rozvíjí krystalovou mřížku do plochy a ohraničuje se do šestihranné formy. Tonmineraly vděčí za vysokou dynamiku vázání a uvolňování látek rozšiřitelným mezivrstvám, ale zejména právě této dvojstrannosti svých v řazení za sebou téměř do bezedna se rozkládajících povrchů. Plošné rozpětí 1 g bobtnavého *Montmorilonitu* například činí 800 m².^[164] V rytmickém kmitání tam a zpět mezi krystalickou formou a vodně-substanciální

210

dynamikou jsou to právě tonmineraly, které činí jíl nositelem úrodnosti v oblasti fyzicko-minerálního.

Různé druhy tonmineralů vznikají trojím způsobem:

Fyzikálním zvětráváním slíd. Při tom se tvoří mimo jiné primární tonmineraly a jejich dalším chemickým rozkladem přeměny na sekundární tonmineraly.
Chemickým zvětráváním bazemi bohatých magmatitů a metamorfních hornin vznikají řady sekundárních tonmineralů až po úplný rozpad krystalových mřížek za vzniku výše zmíněných amorfních, koloidálních hydroxidů.
Novotvorba sekundárních tonmineralů syntézou koloidální hmoty hydroxidů křemíku a hliníku.

Tato novotvorba je původním krystalizačním procesem, „zemí-stáváním" z živého prvotního stavu koloidálně-vodního, položivé substance.^[165] Amorfní hmota půdních koloidů se znovu prostupuje formou. Látky se uspořádávají za vkládání kovových bází do přísné geometrie krystalové mřížky. Síly, které toto uspořádání způsobují, se obvykle hledají ve vlastnostech látek samých. Jak je ale možné, že určité krystaly – například křemen – vykazují geograficky závislý habitus, jiné – jako pyrit – mohou při shodném látkovém složení nabývat zcela odlišných modifikací krystalové podoby? Síly, které to způsobují, přicházejí z vně fyzicko-pozemského; jsou to zmíněné mimoprostorové a mimoč asové formativní síly z mimoplánárního kosmu, k jejichž projevení mají jednotlivé látkové prvky podle svých hmotně vázaných vlastností v prostoru a čase svůj vždy specifický vztah.

Na skutečnost kosmického původu formujících, krystalotvorných sil upozorňuje Rudolf Steiner ve výše citovaných poukazech. Popisuje jejich působení jako zimní dění, jako něco, co uvádí zemi do krystalicky čistšího stavu až do jejích hlubin. Nabízí se spatřit zde souvislost tohoto působení formativních sil s přeměnou primárních na sekundární tonmineraly a zvláště s jejich novotvorbou z beztvarých stavů půdních koloidů. Týmž směrem míří i Willi Latsch (1905–1997),^[166] poukazující na to, že krystalové mřížky tonmineralů v půdě při nízkých teplotách

211

vznikají (v zimě) a ve srovnání s krystalickými vyvřelinami vykazují nižší stupeň uspořádání krystalové mřížky.

Lze tedy shrnout: Také z hlediska dynamiky zvětrávacích procesů v anorganické přírodě až po amorfní koloidní stavy, jakož i z hlediska dynamiky vzniku nových silikátových tonmineralů, označuje zima počátek vývoje půdy v ročním koloběhu.

V zimě se půdy v rámci samozpracování zimními silami obnovují ve své fyzické konstituci.

Nositelství a uchovávání kosmických formativních sil v ročním koloběhu

Formativní síly, které v zimě dopadají, působí skrze látkovost země, a to tím silněji, čím přísnější zima je. K těmto krystalotvorným, strukturní čistotu vytvářejícím formativním silám stojí fyzicko-minerální příroda – zastoupená křemenem (kvarcem, silikáty), vápnem (bázemi bohatými horninami) a jílem – v různém vztahu. Křemen-křemík je v mírných a polárních pásmech téměř odolný vůči zvětrávání. Odráží formu-rozpouštějící sílu vody, kdežto vápenec ji přitahuje. Horský křišťál (křemen) je od přírody „krystalicky čistý"; vápenec rozvíjí vlastní dynamiku odbourávání a opětovného budování; vyskytuje se v rozmanitých formách, v rozpětí od romboedricky v čistotě krystalizujícího kalcitu až po vodou prosycený sinterový vápenec. Křemen a vápenec tvoří v půdě a v horninách protiklady. Vápenec má vysokou affinitu k vodě. Tak jako je „dychtivě" vnímavý pro formativní síly hvězdného nebe, tak je vnímavý i pro formující síly sluneční blízkosti planetárního obvodu, účinkující skrze živel vody – síly vyzařující z Merkuru, Venuše, zvláště ale z Měsíce. Poslední případ nastává na jaře v souvislosti s rozvinujícím se životem. V zimě naopak vápenec dychtivě nasává síly stálic, zatímco v sobě spočívající krystalicky čistý křemen je zpětně odráží. „Vápno vyžaduje vše, křemenné vyžaduje vlastně nic více \[…\] Křemenné je obecným vnějším smyslem v pozemském, vápenaté je obecnou vnější touhou v pozemském, a jíl oboje zprostředkovává."^[167] Jíl stojí vůči

212

K čemu je křemen ještě blíže než k vápenci. To se ukazuje v silikáticky-krystalickém vrstvovém uspořádání jílových minerálů. Avšak jíl má schopnost – jakoby ve vyšší syntéze – kieselový a vápencový pól navzájem spojit. Jeho dynamika je dvojí: na jedné straně je povrch jílových částic obklopen hydratační obalem, na druhé straně může jíl mezi své krystalické vrstvy přijímat vodu. Přitom jsou ve vodě rozpuštěné, zejména bázické látky adsorpbovány na krystalických hraničních plochách, anebo se mohou z tohoto pouta znovu uvolnit výměnou za jiné. Hovoří-li se v půdoznalství o adsorpci či výměnné kapacitě půd, vztahují se tyto parametry vedle humusu především na jílové minerály. Ve světle výše řečeného je nasnadě, že zimními hvězdnými silami je ovlivňován jak krystalický stupeň uspořádání jílových minerálů, tak i stupeň uspořádání látek vázaných na hraniční a mezivrstevné plochy.

Na druhé straně uchovává jíl tvarotvorné síly, které křemen zpět odráží a které si vápenec chce přisvojit, a ve věku vegetačního období je prostředkuje kořenům rostlin. Jíl je – prostřednictvím kořenů a v zákonech vzduchu a tepla rostoucím výhonkem – „podporovatelem kosmického vzestupného proudu".^[168]

Tento pokyn ukazuje na proud solí a vodíku – Goethe mu říkal Erdsaft, zemní šťáva –, který ve stonkové ose probíhá xylémem uvnitř periferního kambia směrem vzhůru do listového patra. Tento formativní síly nesoucí proud je to, co rostlině pomáhá k fyzické výstavbě jejích substancí – bílkoviny, konstrukčních sacharidů atd. –, a tak celkově k smyslově vnímatelné podobě jejího typu.

Fyzik a chemik od sebe látky odděluje podle jejich vlastností. Tyto vlastnosti jsou zpětně vedeny k silovému potenciálu – elektřině, magnetismu, jaderné síle –, který však charakterizuje jen fyzickou, zemí podmíněnou stránku látek. Rudolf Steiner si je v průběhu svého duchovního bádání této stránky plně vědom, avšak přidruzeně k ní zpřístupňuje druhou, kosmickou stránku látek, skrze niž se teprve odhaluje jejich ve fyzickém působné bytí. Fyzicko-silová povaha hmotného prvku – nebo kompozice takovýchto prvků, jakou je jílový minerál – osvědčuje se jako vztažný bod, zprostředkovatel a nositel sil specificky vyzařujících z kosmu: například sil tvarotvorných sil sféry stálic nebo sil životadárných éterických formativních sil

213

slunce a planet. »Kosmický život« a »kosmický chemismus«^[169] se jakoby obsluhuje pozemských látek a sil, jak jsou přítomny v křemeni, vápenci a jílu v půdě, aby v tvarech rostlin plastizoval ven své praobraz, svůj typ.

Pod výše uvedeným aspektem je krystalická povaha jílových minerálů spolu s látkami, které jsou k nim vázány podzemsky-pozemskými silami, v době zimy vystavena silovým záření nadpozemsky-kosmické povahy, která v organickém působí nositelem života a tvůrcem jeho tvarů. Tak lze výroky Rudolfa Steinera o jílu rozumět v tom smyslu, že jíl tyto tvarotvorné síly uchovává a v následující fázi růstu je zprostředkovává kořenům. Proudí vzhůru, tvarují rostlinnou podobu do obrazu jejího typu a skládají látky v plodech na nositele nährhaftigkeit.

Jarní proces a zpracování půdy

V předjaří

Dlouho předtím, než se nadzemní růst probouzí ze zimního klidu, rozhýbe se po několika dnech hřejivého slunce předjaří – zčásti již v únoru – překvapivě živý půdní život. Povrch půdy se vlivem vypařující se vody lehce zesvětlil, vzduch a teplo pronikají do pórů svrchní vrstvy půdy, čtyři živly se opět začínají prostupovat. Je to doba, kdy zemědělec přebírá režii nad vývojem půdy v průběhu roku a kdy ho přepadá netrpělivost, příliš brzy vyjet na pole s těžkými tažnými stroji. Aby se tomu vyhnul a udělal si jasný obraz o stavu půdy, sleze z vysokého traktoru, klekne si na pole, rukou a paží odsune svrchní vrstvu půdy stranou – a s údivem zjistí, kolik plevelů již vyklíčilo a dospělo do stádia niťovitých klíčků, jak se již hemží brouci, kolik kroužkovců, larev atd. je již na hledání potravy, především však, jak se díky činnosti mikrobů začíná frostgare zimy stabilizovat v drobtovité struktuře. Probíhá proces »živého zabudování«.^[170]

214

Bakterie, propojené slizovitými látkami svých buněčných obalů do kolonií, tvoří mosty mezi půdními částicemi. Vznikají menší i větší dutiny, pórovitý objem se zvětšuje, výměna vzduchu a tepla v rytmu dne a noci se prohlubuje a půda se stává schopnou vstřebat i náhlé přívalové deště. Při bližším pohledu jsou však v hrubé brázdě hluboká místa brázd ještě tmavá, nasycená vodou; nebo se při podzimním vyrovnání pluhovým doběžníkem ukáže, že podorničí je příliš citlivé na tlak. Předčasné zpracování půdy – zpravidla příliš rané – zanechává v kolejích traktoru nevratné tlakové poškození: vývoj půdy pak stagnuje po zbytek roku. Jinak je tomu při práci s koňmi. Bodové tlakové stopy koňských kopyt se mikrobiálně záhy opět zahlazují.

Zásada v předjaří zní: »Jak nejdříve to jde, vyjet na pole.« Tím se oní zmíněná netrpělivost stává pochopitelnou. Jde o to, vyrovnat pole, podpořit drobtovitou strukturu prostřednictvím prohřátí a provzdušnění půdy a připravit první klíčiště pro plevele. Tomuto účelu slouží první zpracování v průběhu roku – vláčení. Ve chemotechnickém zemědělství se stalo zbytečným díky nasazení herbicidů. Z úsporných důvodů a kvůli vysoké váze traktorů se pracovní kroky přípravy seťového lůžka kombinují přímo s výsevem. V biologicko-dynamickém zemědělství by tam, kde to počasí dovolí a kde je to jen trochu možné, vláčení a jeden nebo dva přejezdy bránami výsevu předcházet – aby plevele v jemném stádiu klíčku byly vyrvány a nechány uschnout. Zároveň jsou tím podněcovány drobtovitá struktura i látkové přeměny, přerušen kapilární vzlín vody a zimní vlhkost tak v půdě udržena.

Vedle přípravy seťového lůžka pro jarní obilniny vyžaduje i ozim péče o půdu; ať již prolomením půdního škraloupu lehkou bránou nebo strigelem, ať přivalováním rostlin, aby kořenový systém po střídavých mrazech znovu získal kontakt s půdou.

Na jaře

Jarní procesy, které se nyní dostavují, mají být přiblíženy na příkladu jarního obilí. Po přípravných pracích předjaří přichází výsev. Semeno se klade do tmy země do hloubky několika centimetrů na mírně stlačenou podložku vytvořenou secím botem. To usnadňuje

215

nabobtnání semene kapilárním vzlínem vody; ze stran a shora je výsev v jemnodrobtovité zemní přikrývce obklopen vzduchem a teplem. Klíčení semene je pochod, který nevyžaduje přítomnost živlu zemitě-pevného, tedy země, nýbrž živlů tepla, vzduchu a vody. To již svědčí o tom, že růst klíčivé rostliny odkazuje na evoluční stav, kdy země ještě nebyla zemí a rostlina byla ještě zrozena z vody. Tento stav se opakuje na počátku jejího stávání se zemskou rostlinou. Tento princip opakování dřívějších stavů formuloval Ernst Haeckel (1834–1919) v roce 1866 jako výsledek svých studií embryonálního vývoje u rostliny, živočicha a člověka jako «Biogenetické základní pravidlo», které říká: «Ontogeneze je opakováním fylogeneze»^[171], nebo: «Individuální vývoj je opakováním vývoje kmene.» Rudolf Steiner toto poznání neomezuje pouze na stávání se Země a jejích přírodních říší, nýbrž rozšiřuje je na tři planetární stavy, které stávání se Země předcházely. Jsou popisovány jako «Satheni wa Khale» (s nímž vznikl živel čistého tepla), «Dyambu ra Khale» (s kondenzací části tepla v živel vzduchu) a «舊月亮紀» (s kondenzací části vzduchu v živel vody). Teprve ve čtvrtém planetárním stavu vznikl živel zemitě-pevného.^[172] Na třetím evolučním stupni, «舊月亮紀», žilo rostlinné, utvářející se z vody, jako ještě málo diferencovaná živá masa. Na počátku vývoje Země se na vyšším stupni celkově opakuje stav Starého Měsíce právě tak jako oba předcházející evoluční stupně. Tím jak se rostlinný svět diferencuje v «zemsky zrozený», jak se do kořene, listu, stonku a květu začleňuje živel zemitého, stojí na počátku «individuálního vývoje» rostliny něžný, vodnatý klíček v opakování doby Starého Měsíce.

Obilniny patří k travám a jako takové k jednoděložným. Semena se člení na klíček (embryo) a moučné těleso (endosperm). Obojí je od sebe odděleno jediným děložním listem, štítkem. Při klíčení nevystupuje děložní list na světlo, jak je to pravidlem u dvouděložných, a nezelená jako ony, nýbrž zůstává přichycen v půdě semenné slupky. Co se objevuje, je již špičatý první list. Klíčivá rostlina je rozvinutím toho, co na

216

Orgánech již viditelně vytvořena v embryu.^[173] V embryu se zjevuje «kosmické [praobraz; doplněno autorem], které jako forma rostliny žije v semenu».^[174] Živné pletivo moučného tělesa, které z velké části vyplňuje objem semene, pochází z mateřské rostliny a je povahou i množstvím uzpůsobeno tak, že se rostlina může v opakování živě-vodnatého měsíčního stavu vyvinout jen do klíčivé rostliny, nikoli dále k vysoce diferencované, zemsky zrozené obilní rostlině. K tomu jsou zapotřebí dvě věci: zezelenání vzestupného stébla a listů v světle přítomnosti dopadajícího slunce a srůst kořene se zemí. Jak obecně u vyšších rostlin, tak i u obilnin vykazuje embryo v podélném řezu trojčlennou gestalt v zárodku předtvořenou — kořenový pól, výhonkový pól s vegetačním bodem a, tvořící střed, klíčový uzel, jenž v sobě skrývá sílu k vzpřímení.

S bobtnáním semene a při odpovídajícím oteplení půdy nastupují v živném pletivu rozkladné procesy. Jako první začínají růst klíčové kořeny — u pšenice tři, u ovsa čtyři. Ty jsou ve stadiu klíčivé rostliny ještě bez kořenových vlásků; jsou to výchlipky buněk kořenové pokožky. Proto jsou plevele nejsnáze vyhnatelné bránami a strigelem, dokud je ještě nevidíme. Teprve se zezelenáním prvních listů, a tím i stimulací vlastního metabolismu, vstupují klíčové kořeny přes kořenové vlásky do těsného vztahu s půdou. Formují se vodivé svazky *hlívce* (asimiláty) a *xylému* (voda, soli). Kořenové vlásky, nyní hustě seřazené — až 100 na mm délky kořene^[175] — srostlé s jílovými a humusovými částicemi, osídlují v mládí nejprve s určitým odstupem od vrcholu kořene celou délku klíčových kořenů. Vytáhne-li se ovesná nebo na podzim žitná rostlina v jednolistém stadiu opatrně z půdy, přilnou na kořeni hroudky jako malé klobásy. Teprve svými kolmo do hlubin mířícími a větvenými kořeny a kolmo ke slunci vzestupným výhonkem opouští rostlina své měsíčně vodnaté klíčivé stadium a stává se obrazem vztahu Země a přítomně působícího kosmu.

217

Klíček vyrůstá ze zemských látek a ze sil kosmu, které mu mateřská rostlina předala skrze moučné pletivo semene. Tento zdroj je s dokončením klíčivé rostliny vyčerpán. Jaký zdroj musí být nyní nově otevřen? Jaké živné pletivo nastoupí na místo spotřebovaného? Musí být, podobně jako ono, produktem minulých životních procesů. Je to humus, jenž vzniká přeměnou všeho toho, co zanechaly rostliny jako zbytky — vyjma toho, co vstoupilo do tvorby semen. Jak si ale může vyvinutá klíčivá rostlina tento nový zdroj výživy, ať výživný humus nebo vyzrálý trvalý humus, otevřít? Zde přichází v úvahu především tvorba vláknových neboli korunových kořenů. Na jaře vyrůstají z nejspodnějších jednoho až dvou uzlů a s přibývajícím odnožováním se množí. V porovnání s primárními klíčovými kořeny jsou vláknové kořeny sekundárními útvary. Rostou blízko povrchu a tvoří kořenový věnec, jenž v nejjemnějším větvení prostupuje ornicí. Vlastní rozrušování humusu se ale děje prostřednictvím zmíněných kořenových vlásků, jejichž osazením na klíčových i vláknových kořenech se kořenový povrch mnohonásobně zvětší. Skrze kořenové vlásky vstupuje rašící rostlina do přímého spojení s okolní půdou.

Kořenové vlásky vylučují část asimilátů vytvořených v listech — cukry, bílkovinné slizové látky, fermenty, organické kyseliny — jež jsou perifernímproud *floému* sváděny dolů do kořenů. V protisměru přijímají minerální soli a vodu, která se svým látkových nákladem proti tíži prochází vodivým pletivem *xylému* do asimilujících orgánů nadzemního výhonku.

Svými kořenovými výměšky se zdá rostlina být vědrem bez dna — zbytečná ztráta? Pravý opak je pravdou. Na jaře rozšiřuje svou «životní organizaci» do půdního prostoru prostoupeného kořeny a přebírá řízení nad nesčetnou armádou mikrobů. Kořenové výměšky vyvracejí jednostranný názor, že půda živí rostliny a ty jsou jen pasivními příjemkyněmi. Na jaře naopak rostliny ve značném rozsahu vlastní aktivitou živí půdu a spouštějí v ní procesy, jimiž si přisvojují úrodnost půdy. Je to dění stejně subtilní jako nepřehledně složité, ovládané životním tělem rostlin, v souladu s potřebami jejich postupujících růstových stavů.

Kořenové výměšky živí, aktivují a řídí mikrobní činnost, budují v kořenové oblasti — v závislosti na druhu hostitelské rostliny —

218

Abbildung 12: Winter- und Frühjahrsprozesse im Boden. Die Hautbearbeitung im Frühjahr.

specifických životních společenství (symbióz) s bakteriemi a houbami a prostřednictvím účinných látek zvyšují rychlost rozmnožování bakterií v půdním prostoru blízkém kořenům, v rhizosféře, padesát- až stonásobně.^[176] Kyselé výměšky (kyselina uhličitá, kyselina jablečná) navíc přispívají k rozkladu minerálů.

Řízený životní organizací rostliny rozšiřující se do rhizosféry se rozbíhá vlastní jarní proces — mikrobiální rozklad humusu až po úplnou mineralizaci (Obrázek 12).

Život uchovaný ve hmotném složení zralého humusu se nyní přeměňuje v život heterotrofních organismů ve tmě země — nespočetných bakterií, prvoků a hub, jež se, srovnatelně se střevním trávením, samy v umírání rozpadají na své látkové složky a tyto pak přecházejí v podobě solí do roztoku v půdní vodě. Je to vegetativní růst porostu na jaře, který prostřednictvím procesu «trávení půdní úrodnosti» vede toto dění a tím také správnou míru uvolňovaných minerálních solí, zejména dusíku. Tyto jsou současně s vylučováním asimilátů, v protisměru k němu, adsorbovány kořenovými vlásky.

219

Zatímco v zimě převládalo ryze fyzické dění — oddělování živlů, odumírání vnějšího organického života provázené procesy zhutňování a krystalizace —, na jaře je tomu tak s největším, vnějším rozvinutím života, pod zemí i nad ní. Toto k budoucnosti směřující dění však spotřebovává půdní úrodnost. Tato spotřeba vychází z rozkladu nositele minulého života — humusu. Jako náleží endosperm k semeni a ve vzcházení odumírá do tvorby klíční rostliny, tak je živné pletivo humusu klíčným základem, z něhož, pod vyzařujícími silami kosmu, může se nynější život rostliny až po tvorbu plodů pozemsky vytvářet.

Takto mohou vyrůstající osety na jaře tuto přeměnu odumřelého v nový život tím aktivněji uskutečnit, čím úrodnější je půda a čím více se střídají sluneční svit a déšť, provzdušnění a prohřívání půdy.

Tvorba krusty a zpracování kůže půdy

Pod exogenními vlivy látkově-výměnného pólu nad zemí podléhá dynamika půdních procesů na jaře silným výkyvům, které zemědělce vyzývají k přesnému pozorování, zkoumavému myšlení a duchapřítomnému jednání. Pokud jde o obdělávání půdy, jde nyní o to, aby se vedle včasného potlačení růstu plevele vyrovnávaly jednostrannosti způsobené počasím ve prospěch srůstání půdy a rostliny. Jde o rozbíjení škraloupu. Tvorba škraloupu nastává po každém silnějším dešti; musí se až do sloupkování obilí stále znovu rozbíjet. Toto pro jaro typické rýhavé „ošetřování kůže půdy“ branami, prutovými branami či motykou se musí dít co nejrázněji: Každá tvorba škraloupu půdu uzavírá, omezuje nebo dokonce znemožňuje dýchání půdy, příjem kyslíku – nezbytného pro aerobní, rostlinný a živočišný život v půdě – a také odevzdávání kyseliny uhličité, kterou zčásti vylučují kořeny rostlin a zčásti se uvolňuje při mikrobiálním odbourávání humusu. Tvorba škraloupu znamená hromadění kyseliny uhličité v půdě. To působí jako jed, který brzdí jemné vzájemné působení kořenových výměšků a mikrobiální činnosti, a tím i dynamiku odbourávání humusu. Ošetřování kůže půdy tedy na jedné straně znamená aktivně odbourávat půdní úrodnost – občas lze pozorovat, jak pole oseté letním obilím

220

vykazuje na včas vláčené části rychlejší růst než na části neobdělané –, na druhé straně vláčení prutovými branami pomáhá, aby oxid uhličitý, který je těžší než vzduch, mohl unikat z otevřených pórů, zejména když přes pole fouká vítr a sacím účinkem ho z půdy vytahuje. Hromadí se v přízemní vrstvě vzduchu, tedy tam, kde ho vdechují listy a kde se stává stavitelem kostry podoby rostliny.

U obilí ukončuje sloupkování ošetřování kůže půdy. U okopanin a polních zeleninových kultur sahá až do časného léta. Vyžadují, jako například brambory, nepřetržité vláčení prutovými branami, přihrnování a okopávání, dokud se řádky nezapojí. Hluboký zásah do půdy na jaře frézou, kypřičem (gruberem) nebo dokonce pluhem musí být přesně promyšlen a zvážen s ohledem na jeho následky. Zpravidla znamená nejprve turbulentní ztrátu půdní úrodnosti, kterou čerstvě zaseté rostliny nemohou řídit ani využít. Nutnost takového hlubšího zpracování půdy nastává v polním hospodářství po zimní meziplodině, při škodách způsobených vyzimováním a při nuceném potírání pýru. Následkem tohoto nevhodně načasovaného hlubšího zásahu je úbytek humusu a ztráta zimní vláhy, což často vede k nutnosti zavlažování. V zahradnictví panuje v tomto ohledu zvláštní situace. V důsledku střídání po sobě jdoucích kultur se musí půda bez ohledu na roční období pro nový výsev zpracovávat hlouběji a kvůli rychlému vývoji kultur plodících ve vegetativní fázi se musí po celý rok udržovat ve stavu spíše jarním. Následkem je proto nevyhnutelně vyšší obrat humusu.

Letní proces a zpracování půdy

Podmítka, mulčovací zpracování, budování humusu a činnost půdních živočichů

V době květu obilí, kolem poloviny června, dosahuje tvorba kořenů a s ní i kyprost půdy svého vrcholu. Až do té doby půda ještě pruží pod nohama. Po odkvětu odumírají první kořeny, stejně tak postupně odspodu nahoru i první listy. Sluneční paprsky pronikají až k zemi, a čím více se blíží zralost, tím více se půda stává tvrdou a suchou. Je to doba, kdy okopaniny

221

zapojují řádky; ve stínu listové klenby se udržuje půdní vlhkost a s ní i živost kypré půdy.

Ačkoli množství srážek v létě zpravidla v důsledku přívalových dešťů při bouřkách dosahuje ročního maxima, většinou se stejně rychle odpaří, případně se v závislosti na stavu struktury půdy ztratí povrchovým odtokem. K tomu dochází zpravidla v porostech kukuřice, a to již na mírně svažitých pozemcích. Zatímco v zimě jsme měli v půdě nasycení vodou a chlad, v létě jsou póry naplněny vzduchem a teplem. S nástupem sucha se snižuje rozkladná činnost mikrobů v půdě. Místo toho nyní scénu ovládá svět půdních živočichů. Byla-li v zimě procesní převaha fyzického, na jaře étericky-živého, pak v létě je to převaha duševně-astrálního. Činností půdních živočichů žijících ve vzduchu a teple probíhají procesy zvnitřňování, astralizace. Zatímco v pokročilém jaru se půdní živočichové svou rytím a hrabáním a zanecháváním exkrementů podstatně podíleli na vytváření hrubě porézní kypré půdy a jejího systému chodbiček, od léta k podzimu se jejich funkce postupně mění. Nyní nacházejí hojnost potravy v odumírající organické hmotě, především v prokořeněné svrchní vrstvě půdy, a starají se o to, aby tento «výživný humus» byl průchodem jejich trávicím traktem přeměněn na trvalé formy humusu. To, co se na jaře odbouralo z humusu ve prospěch vegetativního růstu rostlin, se obnovuje díky humusotvorné činnosti půdních živočichů, a to především od vrcholného léta (Obrázek 13, s. 222). Tento proces tvorby humusu probíhá časově polárně k procesu krystalizace během zimy a odehrává se v temnotě země. V důsledku toho musí být všechny rostlinné zbytky vzestupné části roku zapracovány do půdy v sestupné části roku. To se děje pracovním postupem, který organické zbytky na povrchu půdy, jako jsou strniště, zbytky slámy a mlácení, plevele, vmíchává do vrstvy kypré půdy. Toto «mulčovací zpracování» zasahuje hlouběji než jarní povrchové ošetřování kůže půdy, ale v ideálním případě ne hlouběji, než sahá vrstva kypré půdy vytvořená na jaře (cca 8–10 cm). Je-li tato vrstva plně vyzrálá, zanechává po zpracování jemně drobivou vrstvu, která přerušuje kapilární vzestup vody, chrání tak před dalším odpařováním, přijímá přívalové deště a vytváří lůžko pro výdrol a semena plevelů (Obrázek 13, s. 222).

222

Abbildung 13: Sommer- und Herbstprozesse im Boden und deren Lenkung durch Mulch- und Tiefenbearbeitung.

Letní proces tvorby humusu podporuje mulčování tím, že navzdory silnému slunečnímu záření, teplu a převládajícímu suchu umožňuje půdním živočichům vhodné životní podmínky. To si ukážeme na příkladu podmítky strniště po sklizni obilí a na činnosti žížal. Po odklizení slámy se musí neprodleně provést podmítka strniště. V dobách před nástupem sklizně kombajnem (1950/60) se obilí sklízelo ve žluté zralosti do snopů, stavělo se do panáků k dozrání a dosušení, ukládalo se do stodoly a zpravidla se mlátilo v zimě. Přednost tohoto sklizňového postupu spočívala v následujícím:

Podmítka strniště o cca 14 dní dříve ve srovnání s plnou zralostí nutnou pro sklizeň kombajnem.
Zachování kyprosti půdy.
Ochrana před vysycháním a v ideálním případě dřívější setí meziplodiny.
Oddělený sběr plev. S bylinnými přísadami jsou vhodným dietetikem pro dojnice v zimním krmení.
Nevypadaná semena plevelů se dostanou se slámou z pole a mohou být použita při «spalování semen», což je postup,

223

který doporučuje Rudolf Steiner^[177] k potlačení rozmnožování plevelů.

Ztráty při sklizni byly sice o něco vyšší, ale prospívaly volně žijící zvěři, především ptactvu.

Vysoké umění letního zpracování strniště s koňským potahem spočívalo v tom, že podmítací pluh následoval bezprostředně za sečením samovazem, takže snopy padaly již na podmítnuté strniště. Sklizeň kombajnem jako technologicky nejelegantnější a nejefektivnější sklizňový postup pak brzy zvítězila. Toto vítězství šlo na úkor dřívějšího zpracování půdy šetřícího její kyprost a zásadně změnilo chod hospodářství.

Mulčovací zpracování sice ničí narostlou letní kyprost půdy, ale zároveň mísí zbytky strniště a plevelů s kořenovou hmotou kypré, drobivé půdy. V tom nachází svět půdních živočichů, především žížaly, ideální podmínky, které potřebuje k rozvinutí své činnosti. Jsou to:

jemně rozptýlená nabídka potravy z odumřelých rostlinných zbytků,
jemně drobivá kyprá vrstva, kterou se žížaly mohou protlačovat všemi směry půdou,
intenzivní provzdušnění půdy a tím i zásobování kyslíkem,
tma pro světloplaché půdní živočichy,
dostatečná vlhkost: Voda kapilárně vzlínající z nezpracovaného podloží se odpařuje na spodní hranici mulčovací vrstvy a při nočním ochlazení se tam sráží jako rosa.

Jsou-li tyto podmínky zajištěny, jsou žížaly (Lumbricidae) lákány ze hlubších zón půdy svými chodbičkami nahoru do mulčovací vrstvy, kde svou blahodárnou trávicí činností přeměňují výživný humus na trvalý humus. Bylo-li na jaře jakési vychlípení, zvnějšnění života kořene a jeho srůstání se zemí, tvořící exogenní symbiózy, pak v těle mimo jiné žížaly se jedná o vchlípení života, proces zvnitřnění. V prvním případě se humus odbourává, tj. život v něm uchovaný se v bakteriálně-symbiotické činnosti přeměňuje ve prospěch vegetativního růstu. V případě vchlípení je současný život prostřednictvím endogenní symbiózy pod režií

224

duševní neboli astrální organizace přetvářen v uchovávající život nově se tvořících jílovito-humusových komplexů, což je děj, který probíhá převážně v období léta a podzimu. Tato nová tvorba látek v hospodaření přírody podněcuje k následujícím otázkám: Dokáží žížaly ve svém trávicím traktu zpracovat ony tvarotvorné síly, které z «nejvzdálenějšího kosmu» vyzařují skrze křemen, vápno a jíl, ještě zemitěji než rostliny, které se formují do své podoby? Jsou to tyto tvarotvorné síly, které spojují navzájem polární zemské látky, krystalický jíl a zbytky obecně rostlinného, ve vyšší jednotu, v jílovito-humusový komplex? A je to toto spojení minerálních a rostlinných látek oduševnělou činností žížal, které vytváří to, co se běžně nazývá matečnou půdou? Tato zvláštní schopnost žížaly platí jistě v různé míře i pro jiné druhy červů a pro živočichy, kteří žijí v půdě ve stadiu larvy (Obrázek 13, s. 222).

Tvorba plodů a zrání

Od časného léta se vegetativní růstové dění přesouvá do vyrůstání, substanciální výplně a formování plodů. Zpočátku jsou plody ještě zelené a asimilují na slunečním světle. Plod přibývá na objemu. Asimiláty, které až do doby kvetení zčásti sloužily vegetativnímu růstu, zčásti skrze kořen výživě půdního života, se kupí v praskajícím se plnícím plodu. Pochod zrání se uskutečňuje jak jako proces vnitřního působení, tak jako proces vnějšího působení.

Vnější působení se projevuje v proměně ze zeleně na barevnou nádheru podobnou kvítku, dále v pronikavých vůních a v orosené průsvitné slupce jako přidechnuté zvenčí. Jsou to zjevné formy působení aktuálního slunečního záření a do něj vetknutých záření nadslunečních planet. Tak Mars způsobuje zbarvení červené, Jupiter bílé a žluté a Saturn modré.^[178] V kterýchkoliv orgánech rostliny se proud šťáv ke vzpružující fruktifikaci zastaví — tedy kde vegetativní růst ustane nebo docela skončí — působí shora dolů kvetební impuls, přímé působení Slunce, podporované planetami od Slunce vzdálenými. Vnější zbarvení plodu pokračuje s postupující zralostí v obvykle jiných, méně intenzivních

225

barevných tónech směrem dovnitř. Co tak rostlina jako čistě živoucí bytost jen zvenčí jako vyšší působení sil duševně-astrálního obklopuje a jemně se dotýká, to v dozrávajícím plodu do něj proniká hlouběji. Léčivé působení léčivých bylin spočívá právě na tomto pochodu a u zvlášť ustrojených planě rostoucích rostlin, např. rulíku zlomocného, Atropa belladonna, může tento vést až k smrtonosnému tvoření jedu. U potravních rostlin se lidem v pradávné době pěstování rostlin, před třetím předkřesťanským tisíciletím, podařilo tento do života rostliny hlouběji pronikající astralizační proces ušlechtit k výživnosti.

Při tvorbě humusu z rozmanitosti barevných a tvarově pestrých organických zbytků se rovněž uskutečňuje zrání k jakési organicko-minerální plodině — ke zmíněnému jílovohuminovému komplexu. Tato «plodina» je skrz naskrz černá, obraz toho, co bylo v praperských dobách jako «temnota» (zemský pól) postaveno naproti «světlu» (kosmický pól). V humusu je to Všeobecně-Rostlinné, které se zcela stalo «zemí»: humus «je konečným produktem zemitého se zemitým».^[179] «Kosmické horniny, to křemičité přijímá světlo do země a přivádí je k působení v zemitém», humus nikoliv. Je to «bezsvětelné působení», které humus «vytváří».^[180] Tento pokyn poukazuje mimo jiné na rozklad a výstavbu humusu probíhající ve tmě půdy skrze heterotrofní, bakteriálně-rostlinný život.

Rostlina roste s kořenem, stonkem, listem a květem až k plodu a semenné zralosti především z «bezprostředního spolužití» s klasickými živly «země a vody».^[181] Tyto ji zprostředkovávají jakési vnitřní působení, jež se projevuje v «zemní šťávě» (Xylem) proudící vzhůru v ose Země–Slunce. V ní proudí vzhůru — pojaté éterickou organizací rostliny — rozpuštěné látky země a «tvarotvorné síly» sféry stálic a slučují se s tepelnými a světelnými silami Slunce a planet za vzniku látkových kompozic vlastních každému druhu rostlin (bílkoviny, sacharidy, tuky, oleje, aromata, vitamíny atd.). Je to živoucí dění zaměřené na celek, řízené četnými enzymy. Tato silová útvarová uskupení vedou na cestě k plné zralosti ke vzniku stále nových, od stupně ke stupni komplexněji se strukturujících látkových kompozic. Nezralost plodu je vyznačena tím, že enzymatická aktivita ještě není

226

uzavřena a jsou dále vytvářeny organické sloučeniny charakteristické pro určité vývojové stadium v procesu zrání. Tak se v tržních plodech, které navenek vypadají zrale, nalézají zhusta skupiny látek, jež vykazují fyziologickou nezralost, jako např. dehydroaskorbová kyselina (fyziologický předstupeň askorbové kyseliny, vitamínu C) nebo nízkomolekulární předstupně k tvorbě bílkovin (jako jsou dusičnany, volné aminokyseliny, amidy atd.).^[182]^[183]

Přesněji vzato, při dnešní masové výrobě se fenomén fyziologické nezralosti vyskytuje takřka obecně pro všechny skupiny látek. Teprve když fyziologické procesy přijdou k odpočinku — tedy když enzymatická aktivita přestane — je dosaženo stadia plné zralosti a tím výživově-fyziologického optima tvorby kvality. Teprve ve fyziologické plné zralosti požíváme potravní plod, v němž kosmicko-zemské «vnější působení» a kosmicko-zemské «vnitřní působení» vstupují do dokonalé syntézy. Tato dokonalost nebývá pravidlem dosažena. «Vnější působení» předstírá plnou zralost, aktivita «vnitřního působení» oproti tomu nenachází konce. Tento takto derangovaný metabolismus vede k nedostatečné trvanlivosti^[184] a dává podnět ke znepokojení, zda v tom nespatřovat podstatnou příčinu chronických onemocnění. Důvody postupného snižování výživné hodnoty jsou:

Globální dostupnost: Sklizeň v nezralém stavu, chlazení na světových přepravních trasách — poté uměle indukované dozrávání, např. banány.
Dusíkaté hnojení (srov. kap. Hnojení): Od základu narušený či hypertrofický metabolismus rostlin. Ty chtějí stále dál růst.
Monokultura: Je umožněna všemi druhy genové techniky (GMO), svévolným zásahem do genomu, který je fyzickým stínem praobce rostlin, a také plošným nasazením životu nepřátelských pesticidů, herbicidů a dalších regulátorů růstu.

Pojmová tvorba k otázce kvality potravin spočívá na materialistickém pojetí života. Vedle genetiky zůstala tato tvorba v podstatě u kvantitativní látková analytiky a dovedla k pojmu «látkové ekvivalence», která v živém neexistuje. «Více nebo méně» určité skupiny látek říká v nejlepším případě teprve

227

něco, když je do úvahy vzat i časový faktor. K tomuto cíli musí být stadia zralosti analyticky sledována. Pokud se ve vyzrálém produktu nalézají skupiny látek, jež jsou ukazateli stadií nezralosti, musí být výsledek hodnocen záporně. Tímto způsobem může i kvantitativní analýza přispět k výpovědi o kvalitě. To ovšem vyžaduje značný analytický náklad a přesahuje nákladový rámec pro rutinní šetření.

Podstatné rozšíření tvorby úsudku ohledně vyzrálosti a kvality potravin umožňují «Bildschaffende Methoden» (zobrazovací metody)^[185]^[186]^[187] jako krystalace chloridu měďnatého, stoupavý obraz a chromatogram na kruhovém filtru. Pravda o hodnotě potravního výrobku se nejblíže přibližuje úsudku toho, skrz jehož ducha, srdce a ruce vzniká. Duch budiž řečeno: stálé úsilí o poznání toho, co v kosmu a zemi vládne a žije a co se v tomto velkém poli napětí co do sil a látek jako fyzický odraz duchovního praobce formuje.

Nářadí pro letní mulčování

Jestliže na jaře sloužily ke krustenbrechung nástroje jako brány, plečka a motyky, pak v postvýsledkové době léta nastupují takové, které mají svrchní půdu mělce kypřit a mísit s rostlinnými zbytky. Podle mocnosti drobtovité gareschicht dosahuje hloubka zpracování půdy 8 až 12 cm (Obrázek 13, s. 222). Rozmanitost nástrojů svědčí o tom, že zjevně žádný z nich plně neodpovídá všem požadovaným nárokům mulčování. Klasickým nástrojem podmítky byl a svou funkcí jím stále ještě mohl být loupací pluh: Plně prokrajuje spodek, mělce obrací a úzce krojí — ve střižném rozrývání a drobtovitě-sypném ukládání zralosti půdy má dobrý promísicí efekt. Při dnešních požadovaných velkých záběrových šířkách loupacích pluhů a stopách tlaku kombajnů sahajících většinou až ke spodku gareschicht je čistá loupací práce stěží

228

ještě proveditelná. Na místo loupacího pluhu nastoupila v padesátých a šedesátých letech 20. století na krátkou dobu fréza. Měla být spasitelkou. Hřídel osazená sekacími noži se otáčí, poháněná vývodovým hřídelem, bije do půdy, vzdouvá ji a ukládá výtečně promíchanou. Závažné negativní průvodní jevy — tvorba skluzkové podrážky, uzavírání žížalích chodeb, sekání žížal, ztráta zralosti půdy zabahnění při přívalových deštích, vysoké opotřebení a energetická náročnost — vedly (s výjimkou zahradnictví) k jejímu brzkému zmizení. Jiným nástrojům poháněným vývodovým hřídelem, např. s dopředu kypřícími radličkami, byl rovněž přisouzen jen omezený úspěch. Dnes běžné postupy tvoří pestrou variaci nástrojů pro podmítku s kypřením půdy, vesměs s mírným promísicím účinkem. Loupacímu pluhu se nejvíce blíží talířová brána s hloubkou zpracování cca 5 cm. Lpí na ní nevýhoda, že prokrajuje a rozptyluje oddenky pýru, a tím přispívá k jeho množení. Tuto nevýhodu vynahrazuje úzkosečný, mnohozubý kypřič tím, že oddenky vytrhává a vynáší na povrch, takže je lze snáze vybrančovat. Jeho velkou nevýhodou však je, že nedostatečně mísí a gareschicht nepodkrojuje v celé šíři. Pcháč a šťovík mu příliš neodolávají. Kypřiče s odpovídajícími kombinacemi nástrojů mohou v tomto směru napomoci.

Často vyslovovaná téze k podmítce — «flach mischen und tief lockern» («mělce mísit a hluboce kypřit») — nemůže platit takto obecně. Hlubší kypření celého vrstevného paketu přerušuje kapilární vzestup vody, urychluje vysychání a tím i činnost půdních živočichů. Hloubkové kypření může v zhutněné půdě působit blahodárně tehdy, když se pracuje úzkými radličkami při větších roztečích zubů (cca 50 cm).

Koneckonců platí: Všechny nástroje zpracování půdy jsou nástrojem — jako kladivo a dláto v ruce sochaře. Nikoli jimi samými vzniká umělecké dílo, nýbrž skrze ně vedoucím, vnímajícím a myslícím duchem člověka.

Podzimní proces a zpracování půdy

Zrání, proměna, umírání

Ve dnech vrcholného léta, hluboko do září, dává o sobě podzim vědět čím dál zřetelněji. V chladnoucích nocích konce srpna

229

opět přibývá rosy, ranní mlhy stoupají a vyplňují údolí. Ohlašuje se nové roční dění, jehož podoby stojí v polárním protikladu k jaru. Zatímco na jaře proudí síly země do vnějšího okruhu a s sebou jako by nesou rostliny pnoucí se vzhůru – země tedy vydává, co v zimním klidu chovala v sobě –, v létě se vše vylévá v bohatství tvarů a barev a do tvorby výživných plodů, aby se na podzim v jediném velkém nádechovém tahu navráti zpět k zemi.^[188] Pravá podzimní nálada se rozehřívá kolem Michala koncem září a často se táhne v teplých, zlatých dnech až do října. Na povrchu čerstvě vyseté podzimní setby se náhle zaableskne stříbrný lesk pavučin utkaných přes celou šíři pole; nastává «babí léto»! Je to čas, kdy posledním plodinám – krmné řepě a cukrovce, zelí, mrkvi a dalším – se pole vyprazdňuje. Pro tyto pozdní okopaniny znamenají zlaté, sluncem prodchnuté říjnové dny ještě vydatný přírůstek výnosu a především nejvyšší stupeň tvorby kvality v plné zralosti. Totéž platí pro pozdně dozrávající druhy ovoce i pro vinnou révu. Je to také čas, kdy dřevnatějící stromy a keře – ať v sadech, živých plotech a polních hájcích, nebo v lesích – ještě jednou «rozkvétají» v listech zemitým leskem, než po prvním mrazu v ranním slunci tu jeden, onde druhý list bezhlasně splyne k zemi, nebo než listopadové vichry naráz vymetou větve do holá.

Podzim je čas dovršení zrání a velkého tichého umírání. Co před chvílí ještě nechávalo strom a keř zářit v zeleni listí, nyní to leží větrem zafouknuto na zemi, vydáno napospas tlení.

Týž proces proměny, přechod do trvalých forem a umírání, zachvacuje svět živočichů. Každý podzim to znovu překvapí: najednou jsou vlaštovky pryč, s nimi i jiné druhy ptáků na velikém tahu na jih; po cestních mezích již žádný motýl nevzlétne a žádný nekepří jako bloudivý květ nad obilními lány. Živé bzučení a šumění hmyzu je u konce. Kam zmizeli? Tu ještě poslední návštěva u kvítku, pak kladení vajíček na chráněném místě pod kůrou stromů, ve skulinách a dutinách,

230

nebo přezimování ve stadiu kukly, nebo dokonce jako imago u společensky žijícího hmyzu, jakým je včelí roj. V půdě přechází jednobuněčný bakteriální život do trvalých forem, houbový život tvoří spory. Strom, keř, bylina a tráva tvoří semena, půdní hmyz klade vajíčka, žížaly se stahují do dutinkových prostor hlubších půdních vrstev. Bohatství zjevů raného podzimu chudne před očima a nakonec vtiskuje krajinnému obrazu svou pečeť tuhé, jako odumřelé větvoví stromů a keřů. Jediné, co při tomto umírání poskytuje vnímavému pohledu ještě naději na přetrvávající působení života, je trpká stálezelená jehlantí, ještě syté zelení luk a pastvin a jemné zelení podzimní setby.

Co na podzim zaniká, jsou formy, které získaly svůj ročně specifický ráz prostřednictvím kosmicko-pozemského spolupůsobení látek a sil ve vzestupném roce. Již ve vadnutí květu se étérické, obrazotvorné živé, odděluje od toho, co se podle duchovního praobraz rostliny astrálně zformovalo. V tvorbě semen a humusu vzniká tento souvislost nově, vložení zárodku v proudu časů. Co se však uvolňuje z vazby na život smyslově vnímatelného fyzického světa, je nadsmyslové; propléstá se tak s podzimně zasvěcujícím světlem a teplem, že toto ve srovnání s jarem připadá vnímání mnohem plnějším, duchovně-duševně nasyceným, ano, ve své bytostné povaze navzájem silněji odděleným. To, co se v umírání uvolňuje, odděluje, může být pociťováno jako probouzení duchů prostupující celou přírodu. Uzavírá-li se člověk tomuto vnějšímu dění smrti, může si uvědomit smrt přemáhající sílu vlastního já-bytosti. Uvolňuje odvahové síly, michaelovské předtuchové cítění a předvídavé myšlení, jež je tak otevřeno budoucnosti a vývoji, jak je naopak otevřena rostlina, která v reprodukčním proudu od semene k semeni své bytí zachovává a uchovává.

Zpracování půdy na podzim

Obilniny, s výjimkou kukuřice, jsou střídavě rostoucí; existují letní a ozimé formy. Ty druhé se sejí časně na podzim a v pozdních výsevech až do listopadu či prosince. Pozdní výsevy podporují reprodukční sílu semen, a tím schopnost zachování odrůd, zatímco podzimní výsevy bližší létu podporují «Nährhaftigkeit» (výživnost).^[189] Ozimy potřebují

231

jako následnou plodinu po jiném druhu obilí, po okopaninách, meziplodině nebo krmných plodinách hlubší, kypřicí, obracecí a mísicí zpracování půdy. V případě meziplodiny jako zeleného hnojení musí být tato včas posečena, nechána zavadnout a poté zamulčována, než může být vtažena setební brázda, případně s půdně zhutňujícími přívěsy. Příliš dlouhé čekání v naději na nárůst hmoty může mít špatné následky: Silný padající déšť u zkracujících se dnů, přetrvávající mlha nebo mrholení způsobují při ne zcela zavadlé zelené hmotě hnilobu. Ta vede zejména na těžkých půdách prostřednictvím anaerobního prostředí k trvalým poruchám růstu. Hlubší setební brázda uvolňuje jemným klíčním kořínkům cestu, aby mohly přísně směřovat do hloubky. Je překvapivé vidět, jak rychle, přímočaře a hluboko prorůstají na podzim spolu s drobivou zeminou v jednotu. Tak jako rostliny na jaře při prodlužujících se dnech s lodyhou, listem a květem jakoby dorůstají ze země a směřují ke světlu, tak se na pozdní podzim při prvních nočních mrazech a prodlužujících se nocích v přitisknuté listové růžici přichycují ke zdu a svěřují své kořeny svisle do hloubky. Kořen se žene a roste do vnějšího bezsvětla a setkává se v temnotě země s kosmickým zářením působícím prostřednictvím křemene, vápence a jílu v pozemském, jež tvaruje praobraz rostlinných rodů, čeledí atd. do fyzicko-smyslového odrazu.

Zpracování půdy přiměřené podzimnímu procesu přirozeného odumírání se již primárně netýká podpory a zachování životních procesů, jak je tomu u povrchového zpracování na jaře k aktivaci rozkladu humusu nebo u mulčovacího zpracování v létě k podpoře budování humusu. Zapravení porostu zeleného hnojení nebo krmné plochy sice přivádí do půdy výživný humus, ten se však z velké části přemění teprve na jaře následujícího ročního cyklu a přispívá k půdní dynamice. Zpracování půdy na podzim přísně vzato nebere ohled na minulé, nýbrž připravuje budoucí — zimní proces. Pozornost se nyní neobrací na zpracování metabolického pólu, humusové vrstvy, nýbrž na minerální složku půdy, na jíl, prach a jemný písek. Podzim, zejména pozdní podzim, dovoluje hluboké nebo jílové zpracování, podzimní/zimní brázdu (Abbildung 13, S. 222). Ta způsobuje zničení — nebo lépe: chaotizaci — všeho toho, co se tak úžasně v průběhu roku v přísném řádu vybudovalo jako půdní život tvořící zralost půdy. To je nyní třeba — spolu s minerálními složkami půdy — chaotizovat, v přípravě na

232

krystalizační procesy přicházející zimy a na uložení zárodku nového vývoje půdy v roce následujícím. Platí staré slovo: «Vor dem Winter gepflügt, ist halb gedüngt.» (Před zimou pooráno — napůl pohnojeno.)^[190]

Klasickým nástrojem hluboké orby je obracecí pluh (Abbildung 13, S. 222). V ekologickém zemědělství upadl z více hledisek do nemilosti, s důsledkem obratu k «bezorebné kultivaci půdy» na různých místech. Pluhové práci se vyčítají pochybení, která nelze odůvodnit v ní samé, nýbrž jsou důsledkem konstrukcí zaměřených především na pracovně-ekonomickou a technickou efektivitu. Dnešní pluhy, zpravidla těžké víceradličné celoobracecí pluhy, jsou konstruovány pro hloubku orby 25 až 35 cm a více a pro šířku záběru 35 až 45 cm. «Podle tvaru tělesa pluhu a rychlosti orby je půda přemísťována 20 až 70 cm vpřed a 40 až 70 cm do strany.»^[191] Toto velké přemístění si vynucuje odpovídající vyšší energetický výdaj. Přitom se obrací nahoru mnohem více neoživené minerální půdy a humusní svrchní půda dolů, a nevyhnutelně musí být brázda kvůli širokým kolům traktoru široce vyklizena. Tomuto problému se čelí víceradličnými pluhy přesahujícími šířku traktoru, které umožňují jet mimo brázdu, nebo se pluh nahrazuje těžkým kypřičem, diskovým pluhem a jinými stroji.

Pluh uvolňuje brázdový hranol v poměru šířky (b) k hloubce (h) b:h = 1,2:1 až 1,4:1 — v kypré půdě o něco užší, avšak ne užší než 1:1.^[192] Podchycuje s «podbřím» radličky hroudu, odlamuje ji od podloží, vede ji přes zkroucené odhrnovací plech, čímž se brázdový hranol v střihovém účinku rozpadá na předem dané lomy a, přesunut o šířku záběru, se přiklání přibližně pod úhlem 135° k předcházející ornici. Humusní svrchní půda se přitom buď seshora dolů ubývajícím způsobem drobí do krátce vznikající mezery před uložením hrouda, nebo je, v případě zapravení chlévského hnoje respektive

233

víceleté hlavní krmné plodiny, s předradličkou napřed vhazována dolů do brázdy. Dvojvrstvým pluhem se usiluje o to, aby se zabránilo zahrnutí na výživný humus bohaté svrchní půdy. Přes vinutí odhrnovacího plechu se dostává jílem, prachem a jemným pískem bohatá spodní půda na povrch a tvoří hřeben brázdy. Její minerální podíly jsou tak přímo a bezprostředně vystaveny krystalotvorným silám kosmu v zimě, jakož i mrazové destrukci a v příštím roce silám zvětrávání. Tím, že je v přiměřené míře anorganický materiál vyzdvižen, dostává se pod oživující vliv sil metabolického pólu. Hluboká nebo jílová obdělávání mísí a chaotizuje ve vertikále. Omlazuje půdu, přináší z hloubky nahoru, co bylo mikroerozí prostřednictvím vsakující se vody přemístěno dolů jako nejjemnější jílové částice.

V biologicko-dynamickém ackerbau by hloubka orby při podzimním setí normálně neměla přesahovat 16 až 18 cm, respektive 20 cm v případě zimní brázdy. To znamená při poměru šířky k hloubce 1,4:1 a šířce záběru přibližně 23 až 30 cm podstatně umírněnější přemístění. Problém bočního tlaku pneumatiky zde ovšem zůstává nevyřešen.

«Hrubá zimní brázda» měla výhodu, že se půda s rozšířenou povrchem exponuje «krystalotvorným silám vzdáleného kosmu», a nevýhodu, že musela být na počátku jara urovnána smykováním. Tato nevýhoda je odstraněna přívěsy za pluhem — podpovrchovým zhutňovačem pro podzimní výsevy, mimo jiné aby se zabránilo vyzdvižení mladého porostu mrazem, nebo, pro zimní brázdu, vyrovnávající a drobivou Notzonegge a dalšími. V případě verdichtání podloží nebo pluhové paty lze pomocí hloubkového kypřiče uchyceného pod radličkou pracovat k postupnému prohloubení ornice.

Pluh má své místo na konci vývoje půdy v průběhu roku, tehdy, když životní procesy v přírodním hospodářství přecházejí do všeobecného odumírání. Pluh chaotizuje to, co v půdě z rozmanitosti života dozrálo. Uvádí odumřelé zcela do stavu fyzického a je tím průkopníkem pro zimní proces, který do tohoto fyzického úmrtí vkládá duchovní zárodek nového života — nového cyklu vývoje půdy a rostlin v příštím roce.

Kypřič se vyvinul v cenné doplnění, a to v částečnou náhradu pluhu. Charakterizuje jej pestrost nástrojů, od úzkých radliček až po plně řezající

234

křídlové radličky, přesné nastavení pracovní hloubky a různorodé drobivé přívěsy. Hodí se pro mělký podmítací obrat strniště stejně tak jako pro hlubší obrat na podzim, například klíčícího jetele. Na mnoha místech se kypřič stejně jako pluh stal nástrojem hluboké orby, který připravuje půdy na zimu.

Biologicko-dynamický zemědělec potřebuje pro své půdy a kultury vhodné zpracovací stroje. K dispozici mu stojí pestře rozvětvená nabídka na trhu. Hledání rozhodnutí z něj dělá experimentátora; hledá hodnoticí kritéria, která může nalézt jedině sám — pozorujíc a myslíc v činném zacházení. Poznává, že nabízená technika zpracování půdy mnohokrát jeho poznatkům a přáním neodpovídá. Zpracovací postupy, které by podle své funkce měly na sebe v čase navazovat, jsou sjednoceny kombinovanými těžkými stroji, například rotační brány a secí stroje, nebo jsou při vysoké efektivitě předimenzovány, například pluhy. Umění zpracování půdy, jež se odehrává jako dění v čase, se redukuje na pouhé technické odbavení.

Tak se nestane jinak, než že biologicko-dynamický zemědělec se cítí vyzván ke svému vynalézavému duchu i na poli techniky zpracování půdy. Porozumění čtyřem ročním procesům mu ukazuje směr.

235

Druhý pilíř:

O podstatě střídání plodin

Střídání plodin a životní organizace zemědělského organismu

Druhým nosným pilířem polního a zahradního hospodářství je osevní postup. Je to orgán životní organizace statku nebo — řečeno obrazem zemědělského organismu a jemu vlastní «vznikající zemědělské individuality» — jejího éterkového těla. V čem se tento projevuje? Je utkán z kráftového světa působícího z nadsmyslového. Rudolf Steiner jej označuje jako «univerzální síly», které staví do protikladu k «centrálním silám» tímto způsobem:

Pro jevy probíhající v neživém lze říci: «Jeví se jako ovládané silami, které vyzařují z podstaty látky, od — relativního — středu k periferii. Životní jevy ukazují látku ovládanou silami, jež působí z vnějšku dovnitř, směrem k relativnímu středu. Při přechodu do života se musí látka vymanit ze sil vyzařujících a podřídit se silám vstřebávaným. […] Přijímá do sebe síly, které ze všech stran vstupují z mimozemského směrem k Zemi […] Ze všech stran na ni působí tyto síly, jako by směřovaly k středu Země.»

Éterické tělo tedy náleží všem živým tvorům, ale nelze si je představit jako útvar v prostoru. Neomezují je fyzikální zákony působící v prostoru, nýbrž se utváří jako «tělo časů» skrze síly, jež vstupují z vyšší sféry duševně-astrálního, ze zásvětí času a prostoru. Síly éterického jsou čistě funkcionální povahy. Jsou všudypřítomné a tvoří — přitékajíce z periferie v nezměrné mnohotvárnosti — jaksi základní substanci kosmu. Duševně-astrální jim zprostředkovává směr jejich působení; činí z nich síly tvarující, formotvorné, jež se uzavírají v celistvost, v éterické tělo a — v substančním okruhu pozemského — zapalují život a nechávají jej vyrůstat do fyzicko-smyslových forem.

236

Éterické tělo rostliny se stává v její formě (časové Gestaltu) názorným obrazem. Je médiem stávání se, smysluplného časového sledu — jako například procesuální dění rostliny, jež se odvíjí od klíčku přes výhonek ke květu. Bildekräftig-funkcionální základ éterického těla povznáší látky ovládané centrálními silami Země a odcizuje je jejich ryze fyzikálním vlastnostem. Komponuje je do organických látkových sloučenin, jako jsou bílkoviny, sacharidy apod., jejichž specifické funkční souslednosti přivádějí k jevu formu rostliny. Život se stává jevem ve formách, které vytváří za pomoci pozemských látek.

Univerzální síly jsou čtveré povahy: diferencují se v éter tepla, éter světla, chemický éter (také zvukový neboli číselný éter) a éter života.^[193] Spojují se pod vlivem duševního čili astrálního těla v éterické tělo a to se zviditelňuje ve formách skrze látky, jež působí v živlech tepla, vzduchu, vody, země. Centrálními silami se rostlina ohraničuje do své pozemské Gestalt, universálními silami je otevřená vztahově všemi směry. Tak roste buk — vstřebávaje proudící záření kosmu — ve vztahu k celku do stromu, čekanka ve vztahu k celku v bylinu, luční lipnice ve vztahu k celku v trávu. Zároveň jsou však skrze látkoví působení v rámci čtyř živlů vázány na určité místo na Zemi. Universální povaha éterického si může v pozemském vytvořit obraz pouze v mnohosti jednotlivého. Příroda všude tam, kde se může rozvinout život — ať v pralese, savaně, na louce, na rašeliništi apod. —, vytváří místu odpovídající mnohoznačnost, druhovou rozmanitost rostlinných forem. Stojí vedle sebe v prostorovém sousedství, přičemž rostliny téhož druhu se zpravidla střídají s jinými druhy; například v nedotčeném pralese nestojí tytéž druhy stromů vedle sebe. Mnohoznačnost rostlinných druhů na jednom stanovišti je princip, který příroda předžívá. Tato rozmanitost tvoří spolu se všemi organismy žijícími v půdě a nad ní nadřazený, étericko-astrální silový celek — nebo — ekologicky řečeno — životní prostor (biotop) a pro něj charakteristické společenstvo živých organismů (biocenózu). Tato rozmanitost je to, co udržuje trvání, zdraví a reprodukční sílu v přírodním hospodářství. Ryze fyzicko-minerální tenduje k rozpadání — příkladný fenomén

Příkladným fenoménem pro to je písek –, kdežto živě-éterické naopak buduje vyšší celky.

Tento pra-ekologický princip je v jednotlivých článcích zemědělského organismu, především v polním hospodářství a zahradnictví, narušován principem monokultury. Pšenice, brambory na poli, salát v zahradě stojí zpravidla — odhlédneme-li od smíšených kultur — jako každá jiná plodina v čistém porostu. To s sebou nese jednostrannost, která nutně vede k oslabení životní organizace statku. Působí chorobotvorně a v agrárně-průmyslovém zemědělství, kde pravidelné osevní postupy přestaly hrát jakoukoli roli, ústí v nasazení širokého spektra abiotických výrobních prostředků — s nevyhnutelným důsledkem dalekosáhlých, životu nepřátelských vedlejších účinků. Každá jednostrannost redukuje podmínky, za nichž mohou universální síly kosmu vstupovat do jevu v pozemském. Ztrácejí nadvládu nad centrálními silami. Tím je zároveň zasaženo jádro otázky po kvalitě potravin.

237

Umění polního hospodářství a zahradnictví spočívá v tom, nedostatek druhové rozmanitosti vyrovnat — nebo jej dokonce s mistrovstvím povýšit na vyšší úroveň, než jakou nabízí příroda sama. Osevní postup znamená: souhrn potravinářských, krmných a jiných pro obecné užití určených rostlin se každý rok pěstuje odděleně, rozdělených na jednotlivé plochy pole a záhonky zahrady. Tytéž plodiny se na každé z těchto ploch střídají podle určitých kritérií rok za rokem. Tak putují všechny polní plodiny v zákonité posloupnosti celým katastrem statku. Vyrovnávací účinek osevního postupu lze podstatně zvýšit smíšeným nebo společným pěstováním, například ovsa s fazolemi či hrachem, podsevem — jetelů červených, bílých nebo švédských —, zařazením meziplodin i mnohostranností pěstování podle potřeb regionálního trhu.

K systému střídání plodin

Osevní postupy v biologicko-dynamickém hospodaření se liší podle klimatu, druhu půdy (písek, prach, hlína, jíl), utváření krajiny a blízkosti trhu. V konečném důsledku vycházejí ze systému trojpolního hospodářství, který sahá až do keltsko-germánských dob: ozim – jařina – úhor. Tento systém po staletí udržoval úrodnost půdy na úrovni vázané na dané stanoviště. Ke změně došlo v

238

18. století s takzvaným „zlepšeným osevním postupem“, letním osetím úhoru jetelem a následně okopaninami (brambory, řepa atd.). V průběhu intenzifikace pěstování ve 20. století vznikl systém střídání plodin s 50 % okopanin a 50 % obilovin. S nástupem techniky a možností téměř libovolného řízení růstu rostlin pomocí mimopodnikových prostředků vznikl bezsystémový, čistě tržně orientovaný „divoký osevní postup“.

Osevní postupy v biologicko-dynamickém zemědělství se vyvinuly v postupy víceleté zařazením nejméně dvouleté jetelotrávy a/nebo vojtěškotrávy, přičemž jejich základní kostra zpravidla stále staví na tříletém systému.

Osevní postup a humusové hospodářství

V tvorbě humusu se pojí éterický čili životní tělo hospodářského organismu s jeho fyzicko-pozemskou organizací. Rozmanité formy a látkové kompozice posklizňových zbytků přecházejí v živlu zemitého do stavu obecně-živého — humusu. Jeho povaha ještě svědčí o svém původu. Patrné je to u takzvaných humusových forem «surový humus» a «moder». «Mull» naproti tomu je výsledkem úplné proměny. Surový humus se tvoří v kyselém, vlhkém a chladném prostředí, mull v půdě bohaté na zásady, v teplém a vlhkém klimatu. Surový humus a moder ještě vykazují rostlinné struktury. V mullu tyto zmizely; představuje novou tvorbu. A přesto je do jeho živě-látkové kompozice vepsána jaksi konstilace bildekräfte, vlastní organickému výchozímu materiálu — kořenům, stéblům a listům. Z množství růstových forem a látkových útvarů vzniká «obecně-klíčivé» černě-drobivého mullu.

Jednotlivé druhy polních plodin čerpají z půdní úrodnosti — to jest z humusového hospodářství — každý po svém. Mají proto pro následující plodinu každý svou specifickou předplodinovou hodnotu, která se do značné míry určuje množstvím posklizňových zbytků, zejména kořenové hmoty. Nejnižší předplodinovou hodnotu mají okopaniny, mezi nimi zvláště hrubované kultury jako brambory a jiné. Platí za spálené humusu a zanechávají pro osevní postup nejmenší množství humusu tvořících posklizňových zbytků — u brambor 13 dt/ha, u cukrové řepy 8 dt/ha sušiny kořenů. Jinak je tomu s obilovinami,

239

jehož kořenová sušina dosahuje u žita 30 dt/ha a u ostatních obilnin v průměru 23 dt/ha. Ve vztahu k předplodinové hodnotě zaujímají střední polohu, zvláště bere-li se v úvahu hmota slámy, která obvykle slouží jako stájová podestýlka a přes chlévský hnůj se vrací zpět do osevního postupu. Nejvyšší předplodinovou hodnotu mají luskoviny, a mezi nimi pak hlavní pícní rostliny — jetel červený se 42 dt/ha a vojtěška s 52 dt/ha kořenové sušiny. Mimoto tyto plodiny prorůstají do hloubky i do šířky relativně největší kořenový prostor s nejdelšími jednotlivými kořenovými vlákny.^[194]^[195] Pícní luskoviny, využívané zpravidla dvouletě, platí za humusnositele. Uvážlivé vzájemné slaďování okopanin, obilnin a pícních lukovin tvoří základní rámec každého osevního postupu, který je zaměřen na udržování humusového hospodářství — nebo ještě lépe na jeho zvyšování.

Osevní postup a pěstování meziplodin

Meziplodiny obohacují druhovou rozmanitost osevního postupu a zvyšují humusový obrat. Prostřednictvím podsevů, strniskových semenů i zimních meziplodin se může životní organizace hospodářského organismu projevit ještě mocněji a vyrovnaněji. Zatímco sklizňová produkce tržních plodin — potrava pro lidi — opouští hospodářství, meziplodiny stejně jako hlavní pícní rostliny osevního postupu zůstávají v podniku: jako živoucí výživa pro udržování a zvyšování bodyfruchtbarkeit — ano, pro ozdravení a zdárný rozvoj provozního organismu jako celku.

Pěstování meziplodin se zapojuje do osevního postupu všude tam, kde mezi sklizní a novým výsevem hlavních plodin vznikají časové mezery. Jsou-li tyto mezery krátké — například mezi obilninou, která sklízí pozdě v létě, a novým výsevem ozimů na podzim —, lze jako strniskové kultury zařadit jen rychle rostoucí brukvovité: letní řepku, hořčici, olejnatou ředkev. Rostou se svým kůlovým kořenem a bohatým postranním kořenověním do hloubky, starají se o výživný humus a aktivitu žížal až do podorničí, vytvářejí zastíněním mikroklima, v němž mají půdní živočichové ideální podmínky pro svou humusnositele

240

Tätigkeit finden und zanechávají kyprou, kořeny prostoupenou garu, která po zamulčování slibuje jemnodrobivé podzimní seťové lůžko.

Jsou-li k dispozici delší časové odstupy mezi sklizní a novým výsevem — například po letní sklizni obilnin a přípravě okopanin na jaře příštího roku —, nabízí se směs převážně výrazně kůlový kořen tvořících luskovinových druhů, jako je bob koňský (*Vicia faba*) a vlčí bob (*Medicago*), dále bohatě prokořeňující vikev setá (*Vicia angustifolia*), hrách setý (*Pisum sativa*), jakož i jílek vytrvalý (*Lolium perenne*), svazenka vratičolistá (*Phacelia tanacetifolia*) a jako oporná plodina slunečnice roční (*Helianthus annuus*). Je-li tato směs zaseta pokud možno ještě v červenci, vytváří velké krmné masy — zčásti využívané jako pastvina na orné půdě —, bohaté prokořenění a ke konci léta pestrou nabídku nektaru pro hmyz navštěvující květy. Takové směsi mohou — vyseté třeba jako kvetoucí pásy rozdělující větší plochy okopanin nebo jako lemové pásy mezi kulturami — přilákat včely a stát se vůbec střediskem nesmírně bohatého hmyzího života. Víceleté pícní luskoviny — červený jetel a vojtěška s příměsí pícních trav a bylin — se zpravidla zakládají jako podsev na jaře, přednostně do brzy sklízené ozimé plodiny (žito, ječmen). Stejným způsobem lze jako podsev pod krycí plodinu zařadit i snesitelné meziplodiny, jako jsou druhy jetelů — červený, bílý a žlutý (*Trifolium*) — ve směsi s jílkem (*Lolium*) a ptačí nožičkou (*Ornithopus sativus*).

Zimní meziplodiny — seté v pozdním létě jako řepka (*Brassica napus*), na začátku podzimu jako směs — pokrývají od pozdního podzimu přes celou zimu půdu, hluboce koření, na jaře v nejkratší době vytvoří velkou krmnou masu a zanechávají v půdě jako vynikající předplodina nesmírně bohatou kořenovou masu. Jde přitom o směsi jako vikev-žito (vikev huňatá a žito) a takzvanou Landsberger Gemenge (vikev huňatá [*Vicea villosa*], žito, jetel inkarnát [*Trifolium incarnatum*]).

Pěstování meziplodin musí být v rámci osevního postupu nutně flexibilní. Vlivem povětrnostních podmínek jsou meziobdobí mimořádně proměnlivá. Pravidlo dodržet — jeden výsevní den v červenci má pro vývoj meziplodinových luskovin stejnou cenu jako celý týden v srpnu — bývá často věcí náhody. Vlhká období oddalují setí, suchá vzejití. Povede-li se meziplodina, půda ožije a dobytek ve stáji ocení čerstvou krmnou nabídku; nepovede-li se, ztrácí se dobrý efekt předplodiny.

241

Střídání plodin a mobilizace minerálů, vázání dusíku

Kompozice osevního postupu slouží cíli vyvinout stabilní, nebo ještě lépe pozitivní humusovou bilanci, a spolu s ní i pozitivní bilanci dusíkovou. K posledně jmenované přispívají okopaniny a obilniny méně, tím více však luskoviny. Ty žijí v symbióze s bakteriemi v kořenové oblasti, takzvanými *Rhizobii* neboli hlízkovými bakteriemi, a mají ve spojení s mateřskou rostlinou schopnost vázat dusík ze vzduchu. Totéž dovede mj. i olše (Alnus glutinosa), která v kořenové oblasti žije v symbióze s houbám příbuznými *Aktinomycetami* — patrno z tmavě zeleného listí, podobně jako u luskovin. Schopnost vázat dusík, aniž by to bylo přímo vázáno na vyšší rostliny, nacházíme u volně žijících bakterií jako *Azetobacter*, které preferují půdní prostředí bohaté na zásady, více alkalické, a *Amylobacter*, které upřednostňují prostředí spíše kyselé.

Rudolf Steiner popisuje schopnost luskovin vázat dusík jako děj «vdechování», přičemž všechny ostatní rostliny «se blíží výdechu».^[196] Dusíkové vdechování luskovin je děj srovnatelný s tím, «co se odehrává na našich epitelových buňkách [plic; vložení autora]».^[197] Symbióza s Rhizobii je endogenní; tvoří fyziologickou jednotu s mateřskou luskovinou. Ze země vstupují do ještě mladé rostliny a tam se rozmnožují za tvorby kořenových hlízek. Jsou tedy druhotně darem země luskovině — čímž je luskovině umožněno oživit anorganicky mrtvý prvek vzdušného dusíku (N₂) a tím duševně-astrální, jehož nositelem je dusík,^[198] důvěrně propojit s životním děním. Zjevy luskovin svědčí v mnohých znacích, až do utváření květu, ve vyšší míře o Innerlichkeit vpletené do životních procesů, než je tomu u ostatních krytosemenných rostlin.

Vedle zvláštního vztahu luskovin k dusíku vykazují zvláštní afinitu k vápníku v půdě. Nejen že tyto rostliny nacházíme přednostně na stanovištích bohatých na vápník — kyselým půdám se vyhýbají,

242

allen voran vojtěšku –, nýbrž jsou to právě ony, kdo vápník v podorničí mobilizují, přijímají jej do svých fyziologických procesů a ukládají jej do tkání a buněk. Tímto způsobem vápní přes své zbytky svrchní půdu. U vojtěšky, královny pícninových rostlin, je tomu tak ve vyšší míře než u jetele, a tím více při víceletém pěstování. Takové pěstování by v žádném osevním postupu v biologicko-dynamickém zemědělství a zahradnictví nemělo chybět.

Každý rostlinný druh má obecné a nad to specifické aneignungsvermögen pro minerální látky. Obecně budiž řečeno: celé spektrum pozemských látek, které rostlina potřebuje, aby mohla přijmout pozemskou zjevnou podobu; specificky pak ty látky, jejichž prostřednictvím může éterická organizace rostlinného druhu, v souladu se svým duchovním praobrazem, vyjádřit zvláštní vlastnosti. Tyto vlastnosti se konfigurují a individualizují podle míry kvantitativně-kvalitativního vztahu určité pozemské látky ke kvalitativně-kvantitativní konstelaci kosmicko-éterických formativních sil. Taková vztahová přediva charakterizuje Rudolf Steiner, pokud jde o vlastnosti preparátních rostlin (srov. kap. «Kompostové nebo hnojivé preparáty», s. 360 nn.).

V rámci osevního postupu tak přispívá každá hlavní plodina, a rovněž každá bylina nebo tráva doprovodné flóry (plevele a plevelné trávy), svým specifickým způsobem k mineralickému rozkladu prostřednictvím kyselého působení a kořenových výlučků, kořenově aktivních výměnných procesů a prostřednictvím navracení těchto minerálních látek zpět do půdy cestou organických zbytků. Vedle schopnosti vázat vzdušný dusík náleží luskovinám ještě jiná: totiž jejich vysoké schopnosti mineralického rozkladu, pokud jde o vápník, hořčík, fosfor a bór. Dle Paracelsa neexistuje žádná rostlina, která by neměla léčivý účinek. Spočívá ve schopnosti rostlinného ätherleib koncentrovat zemské látky v rostlinách a komponovat je do organických sloučenin, jimiž získávají svou hodnotu pro úrodnost půdy, svůj léčivý a výživný účinek.

Osevní postup a jeho doprovodná flóra, plevele

Odpovědí přírody na solitérní postavení kulturních rostlin v poli a zahradě jsou takzvané «plevele nebo průvodní byliny» a «plevelné trávy». Starají se o druhovou rozmanitost, o vyrovnání, které odráží přirozenou, stanovištní konfiguraci éterických formativních sil. Na vlhkém stanovišti je tato jiná než na suchém, jiná

243

Na jílu je jiná než na písku, a opět jiná na půdách různého stupně kyselosti atd. Ze 292 popsaných druhů doprovodné flóry středoevropské oblasti se tak na každém stanovišti vždy vyskytují charakteristická, více či méně druhově bohatá společenstva plevelů, průvodních bylin a plevelných trav. Do tohoto každoročně se opakujícího smísení divoké flóry s kulturními rostlinami zasahuje zemědělec a zahradník. Snaží se rozsah zabuřenění a zaplevelení travami omezit na minimum různými pracovně náročnými opatřeními. Nejnáročnější a nejtěžší prací je přitom ruční okopávání a plení. Jaká úleva tedy, když v šedesátých letech přišly syntetické herbicidy. Od té doby existují přípravky s plošným účinkem a četné další, zaměřené selektivně na likvidaci určitých problémových plevelů a plevelných trav. V průběhu geneticko-technologických změn genomu pěstovaných cílových rostlin přibyly totální herbicidy, jako «Roundup Ready» s účinnou látkou glyfosát, který nastoupil svůj vítězný pochod světem. Herbicidy jsou vynálezy lidského ducha. Jsou tu od toho, aby zabíjely a ničily život. Zasahují systémově do souvztažnosti životních procesů a řídí je do nicoty. Éterické formativní síly, které konstituují životní organizaci rostlin, ztrácejí vládu nad organizací fyzického těla. Na místo astrálních sil, které skrze záření kosmických periferních sil, a těch, jež ze země vytváří a formuje zjevný obraz rostliny, nastupují síly trhající vlákna mezi bytostným praobrazem a smyslově-fyzickou podobou. Jsou to životu nepřátelské astrální síly z podpřírody, z fyzického podsvětí, které na stupni fyzického působí prostřednictvím syntetických látkových kompozic. Herbicidy jsou stejně jako souhrn pesticidů a ostatních syntetických prostředků na ochranu rostlin výtvory člověka sestavené čistě reduktionistickými cestami myšlení. Jsou nosiči životu nepřátelských sil, které stojí izolovaně v souvislostech světa. Postup libovolné syntézy látek odpovídá obráceně oné technologii, která prostřednictvím takzvaného štěpení jádra přinutí podfyzické síly, spoutané v látce, vystoupit na denní světlo — obojí s evolučně nepředvídatelnými následky.

244

Metoda spálení semen plevelů na popel

Desetiletí předtím, než se výše zmíněné metody ničení plevelů přesměrováním jejich životních procesů staly celosvětovou praxí, Rudolf Steiner z výzkumu přírody kosmu a jeho spolupůsobení při tvorbě semen rozvinul metodu veraschování semen plevelů — «spalovací experiment». Je to metoda regulace plevelů, která působí proti klíčení semen. Doporučení zní: sbírat semena plevelů, veraschovat je — «nejlépe plamenem dřeva» — a získaný «pepř» rozptýlit po poli a zahradě. Tento postup vychází z poznání, že růst a jeho stupňování k reprodukci v tvorbě semen stojí v přímém vztahu k podslunečnímu planetárnímu působení Merkuru, Venuše, a především Měsíce. Měsíc odráží paprsky Slunce, planet a širšího kosmického periferie zpět k Zemi. Intenzita tohoto zpětného záření se řídí měsíčními fázemi a je největší při úplňku. Klíčivý a růstový impuls vzrůstajícího Měsíce směrem k úplňku je mnohonásobně experimentálně doložen. Semenné plevele vykazují zpravidla vysokou reprodukční sílu, která může například u heřmánku (Anthemis nobilis) dosahovat 10 000 – 20 000 semen na rostlinu, u pcháče rolního (Cirsium arvense) přibližně 4 500. Při mortalitě až 50 % se při slabém zaplevelení nalézá přece jen mezi 10 000 a 300 000 klíčivých semen plevelů na čtvereční metr, při silném zaplevelení až 30 000 na čtvereční metr. Panují-li v blízkosti povrchu půdy příznivé podmínky pro klíčení — půdní teplo (> 9 °C) a půdní vlhkost —, stávají se měsíční síly aktivními a urychlují klíčení i růst.

245

Veraschení semen se provádí v době klíčního klidu, ve stavu, kdy kosmično «jako forma rostliny žije v semeni». Prochází-li semeno ohněm, je plameny zcela pohlceno; zbývá pozemský podíl, popel. Oheň jako živel se na jedné straně smyslově zjevuje ve fenoménech tepla a světla. Druhá, působící vnitřní strana ohně je nadsmyslová. V lidském prožívání může toto nadsmyslové být zkušenostně dosažitelné jako zjev na duševní rovině — například tehdy, kdy duchovní impuls vzněcuje duši k ohni nadšení. Kdekoli oheň nastoupí, pohlcuje to, co se stalo fyzickým, a proměňuje to v popel. Z hlediska duchovně-působného svědčí popel o procesu läuterace, o takovém, který jsoucnu vštěpuje nové zárodky stávání se.

Úkolem veraschení semen je nyní vytvořit v půdě podmínky, za nichž bude pro příslušný druh plevele potlačen klíčení stimulující účinek měsíčních sil. Popel, který vzniká zničením semene žilovým prvkem ohně, působí měsíčním silám v protisměru: «Jde nyní o to, aby půda byla ošetřena — protože Měsíc přece zastavit nelze — tak, aby se Země stala neschopnou přijímat měsíční účinky; a nejen Země se může stát neschopnou přijímat měsíční účinky, ale i rostliny, tyto plevele, mohou v jistém smyslu ošetřené půdě získat jakousi bázeň před tím, aby v ní rostly.» Toto poslední tvrzení nabízí myšlenku, že veraschení tak přemírou rozmnožovacích sil obdařených semen plevelů je z jejich uvěznění v pozemském reprodukčním cyklu jaksi osvobozuje, takže jejich výskyt se napříště drží v mezích.

Porozumění duchovněvědným pokynům Rudolfa Steinera k veraschení plevelů vyžaduje neochabující poznávací úsilí a na něj navazující badatelskou smýšlení, která v bdělém obrácení dovnitř i navenek doprovází každý krok praktického uskutečňování. To tím spíše, že dosavadní snahy přinesly sice dílčí úspěchy, nikoli však ještě průrazné výsledky. Leží to především v následujícím:

Veraschení semen plevelů a účinek těchto popelů, jakož i popelů ze škodlivého hmyzu a kožek

246

reprodukčně silných zvířat způsobujících škody, jako je polní myš, musí být zcela zapojeno do provozní praxe a nepřetržitě pěstováno.
K tomu je zapotřebí spolupráce sociálního okolí podniků — lidí, kteří jsou ochotni a schopni prohlubovat duchovněvědné poznání, jež je základem metodiky veraschení, a cvičit je v trvalé praxi.
Mezitím propracované techniky mechanické regulace plevelů poněkud zatlačily výzkum a praxi veraschení semen do pozadí.

Mechanická regulace plevelů

Zatímco herbicidy působí systémově-fyziologicky takříkajíc zevnitř — tedy přivádějí na scestí nadřazenou, budující funkci životního těla vůči fyzické organizaci —, působí mechanické postupy regulace unkrautového vzrůstu zvenčí. Pletím, stríglováním, bránováním a okopáváním jsou rostliny vytrhovány z kořenů, kosením odřezávány od kořenového trsu. Těmito opatřeními se nevystupuje z řádu zákonitosti vzniku a zániku. To platí i pro opalování plamenem, které zachycuje rychle klíčící a rostoucí plevele dříve, než klíčící osivo kulturní rostliny probije půdní škraloup a zazelená se.

Každou kulturu článku osevního postupu doprovází zvláštní plevelná flóra. Její skladba je určována především stavem půdy, dobou výsevu, povětrnostními podmínkami, jakož i rychlejším nebo pomalejším růstem kultur, a tím i jejich stupněm pokryvnosti půdy.

Mnohé druhy plevelů jsou indikátorové rostliny ve vztahu k půdní struktuře, např. stagnující vlhkost, zhutnění, zralost půdy, hospodaření s dusíkem a půdní acidita.^[199] Články osevního postupu lze z hlediska výskytu specifických plevelů a plevelných trav rozdělit do tří skupin: obilniny, okopaniny, víceleté pícniny. Zahradnické osevní postupy jsou v podstatě okopanino-postupy.

247

Plevele a plevelné trávy v obilninách

Doprovodná flóra ozimů se člení na podzimní a jarní klíčiče. Z plevelů a plevelných trav klíčících na podzim se stávají obtížnými ty, které jsou zimovzdorné, jako chundelka metlice (Alopecurus myosuroides) a psárka polní (Apera spica venti), jakož i plevele jako rmen (Anthemis spec.), rozrazil (Veronica spec.) atd. Pro svůj nízký stupeň pokryvnosti na podzim a v zimě je pšenice více ohrožena než žito a ječmen. Díky svému předozimnímu odnožování jsou tato dvě posledně jmenovaná ve svém růstu a pokryvnosti půdy o krok před travními plevely a plevely vůbec. Jen zřídka dovolí podzimní stav půdy zasáhnout regulačně stríglem nebo bránami. To lze dohnat jen omezeně na začátku jara. Okopávání s úzkými husopáterovými radličkami snese pouze pšenice — ta se odnožuje teprve na jaře —, nikoli žito a ječmen; ty již mají do značné míry vyvinuty své mělce rozběhlé korunové kořeny. K odvrácení jarních klíčičů v ozimech prokazují dobrých služeb strígl a lehké brány.

Letní obiloviny, ječmen, pšenice a oves, vítají časný výsev; jsou proto — jako ostatně veškerá jarní osev — vystaveny zvýšenému tlaku plevelů. Jsou v konkurenci s plevely klíčícími již při nižších teplotách, jako je koukol polní (Agrostemma githago), vlčí mák (Papaver rhoeas), svízel (Galium spec.), rdesno (Polygonum convolvolus) a pozdějí ptačinec prostřední (Stellaria media), pěťour maloúborný (Galinsoga parviflora) a merlík (Atriplex patula), jakož i jako plevelná tráva oves hluchý (Avena fatua). Časové okno pro regulaci před výsevem je krátké, takže je nutné opakované výsevní zpracování stríglováním, lehkými bránami a okopáváním až do sloupkování. Zpracování před vzejitím umožňuje síťový strígl; po vzejití je třeba vyčkat s dalšími opatřeními do třetího listu.

Se sloupkováním je zastíněním omezeno vegetativní rozvíjení semenných plevelů, nikoli však pcháčů a spolu sloupkujících plevelných trav. Pozdní klíčiče jako merlík (Atriplex), ohnice (Raphanus), lebeda (Chenopodium) a pěťour (Galinsoga) se přitom vyskytují méně.

Protože semenné plevele a plevelné trávy rostoucí v obilí dosahují semenné zralosti před ním nebo zároveň s ním, jsou to ve srovnání s ozimy zejména letní obiloviny, které v rámci osevního postupu doplňují zásobu semen v půdě. Podmítka bezprostředně po sklizni musí

248

zachovat jemně drobivé lůžko skývy, aby co největší část vypadaných semen mohla vzklíčit. Určitou starost při obilninách způsobuje neomezené rozrůstání kořenových plevelů a plevelných bylin jako pýr plazivý (Agropyron repens) a pcháč oset (Cirsium arvense) i šťovík s kůlovým kořenem. Po sklizni je nutné s nimi bojovat velmi pracně a časově náročně. Výborně se osvědčují plně podřezávající kypřiče s vlečkami, které vyhazují kořeny a kousky kořenů na povrch půdy k vyschnutí. Pcháč oset (Cirsium arvense) a šťovík tupolistý (Rumex obtusifolius) v porostu se velmi oslabují hlubokým vyřezáváním před kvetením.

Plevele a plevelné trávy v okopaninách

Jak již název napovídá, okopaniny potřebují vedle dobrého provzdušnění skývy také intenzivní potlačování nárůstu plevelů a plevelných trav. Co do druhové rozmanitosti a konkurenčního tlaku je plevelný pokryv v rámci osevního postupu největší. Pozdějším výsevem okopanin oproti letním obilninám bývá zpravidla dost času předřadit výsevu jeden až tři průjezdy bránami, které vykořeňují brzy a středně brzy klíčící plevele a plevelné trávy. Kde to podmínky dovolují, například u řepy krmné (Beta vulgaris), zelí (Brassica) a dalších, lze přepichováním ze školky získat ještě více času a z pole vypudit i později klíčící plevele, jako pěťour maloúborný (Galinsoga), lebeda (Atriplex), merlík (Chenopodium) a jiné. Okopaniny mají zpravidla dlouhou mladost a dovolují proto pokračovat v mechanickém potlačování plevelů stříglováním, motyčkováním a hrázkováním až do zapojení řad. Podle potřeby je třeba řady ještě jednou projít ručně.

V pěstování cukrové a krmné řepy a polní zeleniny jsou k dispozici vedle přepalování v předvzejítovém stadiu také propracované mechanické postupy, které ponechávají neošetřený jen nesmírně úzký pruh vrtných řad. Přes veškerou dobrou přípravu je však zbytkové ruční plení nezbytné. Tato práce patří k nemnohým, které zemědělci a zahradníkovi ještě zbyly, při nichž může vstoupit v přímý vztah k půdě a rostlinám hned ve dvojím smyslu: Na jedné straně je pracně a doslova rukama oddán činnosti, která jde tím snadněji a svižněji, čím více od sebe samého abstrahuje a obrací se s pozorným pohledem k rostlinám, jež mají být

249

uvolněny, aby se mohly nerušeně rozvinout až k plnému utváření plodu. Toto obrácení působí dvojím způsobem: Je účelné — na to jedině je zaměřen stroj — a polárně k tomu probouzí duchovně zájem a duševně účinný vztah s ohledem na intimitu životního souznění rostliny a zeminy. Člověk si uvědomuje výzvu, neupadnout do prázdnoty pouhé rutiny, která práci přetěžuje. Plení plevelů může být vedle jiných takových činností cvičným polem, které buduje mosty a probouzí mravní vnímavost vůči věcem a bytostem přírody. Na druhé straně spočívá nazírající myšlení nad děním. Pozoruje se bohatství jevů — například jak se nejrůznější druhy bylin spolčují s jednou kulturou, kterou chceme pěstovat, jak jsou tyto různě utvářeny v kořeni, listu a květu a jak v pozemském zobrazení podávají zprávu o svém urobiázu, jenž bytuje v nadsmyslovém. Člověk rozpozná plevel nebo plevelnou trávu jako příslušníka určitého rodu a čeledi a uvědomí si, jak mnohé z nich mají významný léčivý účinek. Pozná, jak tento léčivý účinek je blízce příbuzný výživnému účinku postupně se rozvíjejícího plodu kulturní rostliny. Kvůli tomuto výživnému účinku musí do jisté míry ustoupit «zásoby léčivých bylin». To platí zvláště pro okopaniny plodící spíše ve vegetativní sféře. Tak připadá okopaninovému záhonu v rámci osevního postupu funkce čisticího záhonu pro následnou kulturu — zpravidla obilí — být. Zároveň je to ten, který nejvíce čerpá z půdní úrodnosti.

Plevele a plevelné trávy v pěstování krmných rostlin

Hlavními krmivovými rostlinami jsou luskoviny, jetel a vojtěška v porostech s travami a — v menším podílu — dieteticky účinné byliny, jako je jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata), bedrník (Pimpinella agna), čekanka (Cichorium lupulina), vojtěška žlutá (Medicago lupulina), štírovník (Lotus corniculatus) a komonice (Melilotus spp.). Takovýto porost stojí v osevním postupu zpravidla dvě užitková léta. Tím zabírá dvě články osevního postupu. První seč se provádí dostatečně brzy, aby druhý obrůst v jinak květensky chudém vrcholném létě přišel k rozkvětu a nabídl létajícímu hmyzu bohaté nektarové zdroje. Další nektarové zdroje poskytují kvetoucí pásy na dílcích obilovin a okopanin.

250

V hustě zapojených, plně vzrostlých dvouletých krmných porostech nemají jednoletá semenná plevele žádnou vývojovou možnost — naproti tomu v mezerovitých porostech ano. Při vícenásobné seči ani taková nejsou nebezpečná. Polní pícninářství je především osvědčeným prostředkem, jak se vypořádat s jinak těžko zvládnutelnými trvalými problémovými plevely, jako jsou pcháč oset (Cirsium arvense) a šťovík kadeřavý (Rumex crispus). Pcháč oset je oslaben již první sečí, ještě více pak druhou nebo dokonce třetí. Po takovémto dvouletém využití se daří udržet pole pro následnou plodinu — zpravidla ozimé obilí — do značné míry bez pcháče. U šťovíku, jenž je sice každou sečí oslazen, pak však rychle vyráží do semene, se omezená produkce semen obvykle nedá zcela vyloučit. Co se týče pýru plazivého (Agropyron repens), vícenásobný seč oslabuje výhonnou sílu oddenků, a tím i jejich další šíření.

V rámci osevního postupu se s luskovinami bohatým polním pícninářstvím a meziplodinami odehrává jakýsi ekologický zázrak. Vrací půdě ztracenou úrodnost, vytváří harmonii v živém, přivádí zpět divokou faunu do krajiny a poskytuje ovcím i skotu v létě i v zimě vynikající krmivo a na podzim orební pastvinu.

Střídání plodin, choroby a škůdci

Otázka zní, zda vůbec mohou rostliny onemocnět v tomtéž smyslu jako zvíře a člověk. Směr k odpovědi se otvírá, sledujeme-li zástavbu bytostných článků v přírodních říších a u člověka: Minerál je jednoartikulovaný, obdařen fyzickým tělem; ke dvouartikulovanosti rostliny s fyzickým tělem a éteriickým tělem přibývá u zvířete jako třetí článek astrální tělo a u člověka jako čtvrtý já-organizace. Příčinou onemocnění je astrální tělo.^[200] Takové se však v rostlině nevtěluje. Její duševní tělo zůstává v nadsmyslovém; vysílá své síly z periferie do prostoru a času, dotýká se rostlin jen zvenčí a vytváří si svůj odraz v jejich podobě. V čistotě éterické organizace rostliny se spojuje s látkami země, oživuje je a komponuje je do své fyzické organizace. V tomto spojení se stává ve svých formách smyslově viditelnou

251

podobou. V těchto svých étericky živých formotvorných procesech je rostlina od základu zdravá; je nositelkou všech léčivých sil; svou vlastní organizací bildekräfte vlastně onemocnět nemůže. Co modifikuje její fenomenální obraz jako čistý obraz jejího typu, co ho dokonce deformuje nebo zcela ničí, jsou vlivy zvenčí. Dnes je zahrnujeme pod neurčitý pojem vlivy prostředí. Jakmile tyto sklouznou do extrémů, ztrácí se harmonie vztahu kosmických k pozemským účinkům; vznikají nerovnováhy. Ty mohou nastat přirozeně skrze požáry, bouře, záplavy a zemětřesení, nebo stále více skrze egoistická jednání člověka, nároky na vlastnictví a moc, rigorózní vykořisťování atd. Vlivy skrze člověka se projevují v oteplování Země, klimatické změně, znečištění Země, moří a stratosféry. Elektrosmog ze všech stran obaluje rostliny a odřezává je od kosmických účinků. V pěstování kulturních rostlin je toto extrémní ovlivňování ještě stupňováno technologiemi všeho druhu odcizenými životu, jako je excesivní hnojení dusíkatými solemi syntetizovanými ze vzduchu, hydroponika (pěstování v roztocích živných solí), pesticidy, herbicidy atd. Rostliny jsou zahaleny cizími látkami a zářeními, která oslabují jejich éterickou organizaci. Ta již není plně schopna budovat či udržovat svou fyzickou tělesnou organizaci v souladu s druhovým určením. Fyziologickým důsledkem je, že rostliny obsahují více vody (zvětšené buňky a mezibuněčné prostory) a v ní rozpuštěných solí, než jsou schopny zpracovat do stavby svých tvarově utvářecích pletiv. To celkově přivolává na scénu široké spektrum rostlinných a živočišných organismů — bakterie, houby, roztoče, hmyz — kteří v přírodním hospodářství na správném místě a ve správný čas konají užitečné služby, na místě nesprávném, v čas nesprávný se však jednostranně závratně množí a stávají se škodlivými organismy. Zvláštní případ v tomto kánonu tvoří virózya. Viry tvoří jakýsi druh pod-přírody rostlinné říše, jako radioaktivita takovou tvoří v říši minerální. Viry nemají vlastní metabolismus. Zapojují se do metabolismu živých organismů — od bakterií výše — a mohou se vyvíjet a množit jen skrze tento. Zatímco vše živé se projevuje v rytmech, virus se chová arytmicky. Zejména viry způsobují v říši kulturních rostlin stále rychleji probíhající odrůdový úpadek.

Parazitární bakteriální a houbová onemocnění jsou výrazem přebytku silových účinků Měsíce, které jsou v půdě zprostředkovány

252

prostřednictvím vody a vytvářejí tak jakési «měsíční životonosné dění». Za vyrovnaných povětrnostních podmínek toto dění v rostlinách působí až do tvorby semen.^[201] Pokud však Měsíc působí příliš silně — například v mírné zimě s vlhkem přetahujícím se do jara, a ještě k tomu zesílen přiváděním snadno rozpustných živných solí — stoupá houbový tlak. Přebytečný měsíční život vstupuje jaksi do soutěže s těmi silami, které z kosmu přes křemen, vápenec a jíl proudí formotvorně do rostlin. Ty se oslabují. Dochází k jakémusi předčasnému zplodování v oblasti vegetativní, ve sféře listů. Nad úrovní půdy — v jejímž nitru je přece pravá domovina celého onoho vojska bakterií a hub — vytváří se nahoře ve výhonkové oblasti druhá půdní úroveň pro parazity a houby. Pod tíhou přehnaných měsíčních sil podléhá rostlina rozkladu právě tímtéž říšemi nižších živých tvorů, jež jí ve tmě půdy konají užitečné služby.

Nebezpečí příliš silného měsíčního působení lze předejít těmito opatřeními:

Hnojením podporujícím zdraví rostlin (posilováním jejich éterické organizace) — viz kap. «O podstatě hnojení», s. 259 nn.
Budováním půdy zemsky aktivní, bohaté na formy trvalého humusu (jílo-humus).
Opakovanými postřiky přesličkovým čajem v průběhu roku (křemenné působení).
Zachováváním a péčí o vlhké biotopy a rovněž o trvalé travní porosty v blízkosti odvodňovacích příkopů nebo spodní vody. To jsou přirozená stanoviště, na nichž mohou měsíční síly — uzdravujíce celek hofského organismu — se «vyžít» v rozvíjení bohatého houbového a bakteriálního života.

Zpracování půdy pomáhá rostlině v prvním kroku k druhově přiměřené konfiguraci formativních sil jejího životního těla. Dalšího posílení se jí dostává správným zařazením v osevním postupu; nejvyššího stupňování zdravého růstu a tvorby i zrání plodů pak dosahuje hnojením (srov. kap. «O podstatě hnojení», s. 259 nn.). Pro utváření osevního postupu přicházejí v úvahu tři hlavní hlediska: snášenlivost s předplodinou téhož druhu, předplodinový účinek a udržování vysoké humusové dynamiky. V případě opakovaného pěstování téhož druhu jsou kultury množené vegetativně snášenlivé v podstatně vyšší míře než

253

při generativním rozmnožování; leda že rodičovská generace je nosičem viru — to je hlavní problém při doosívání brambor, rozmnožování ovocných dřevin atd. Sama příroda demonstruje vysokou snášenlivost vegetativního rozmnožování, například pýr plazivý (*Agropyron repens*), kopřiva dvoudomá (*Urtica dioica*), pcháč rolní (*Cirsium arvense*), opletník plotní (*Polygonum convolvulus*), přeslička rolní (*Equisetum arvense*) atd.

Při generativním doosívání pevných odrůd je v různé míře pravidlem degradace odrůdy. V základě nesnášenlivosti s týmž druhem leží jednostranné rozmnožování škodlivých organismů — bakterií, hub, hmyzu a jiné půdní fauny — jakož i patogenní kořenové výlučky samotných kulturních rostlin (*alelopatie*). Škodlivým organismům lze čelit následujícím způsobem:

Veškerými opatřeními, která posilují konstituci, tedy organizaci bildekräfte rostliny. Patří k nim hofeigene produkce osiva prostřednictvím cíleného doosívání: «Wenn man [mit der Aussaat; Einfügung des Verfassers] nahe an den Wintermonaten ist, dann wird man eine starke Reproduktionsfähigkeit, wenn man weiter von den Wintermonaten ist, eine starke Nahrhaftigkeit in den Getreidepflanzen bewirken.»^[202]

Dodržování doby výsevu podle kosmických rytmů, zejména synodického čili lunárního fázového cyklu.

Aktivní, úrodná půda, která každý druh jednostranných vlivů zvenčí rychle stráví a pro rostliny zneškodní.
Prostorový odstup od loňské kultury téhož druhu (např. zelí vzhledem ke kýlnatosti brukvovitých [*Plasmodiophora brassicae*], brambory vzhledem k napadení mandelinkou) a rovněž časový odstup, který podle míry snášenlivosti s týmž druhem činí tři až šest let.

Choroby obilnin podmíněné střídáním plodin

Každý zpětný výsev přináší snížené výnosy nahromaděním specifických původců chorob. Snášenlivost s týmž druhem je tedy omezená — nejméně omezená u žita. Díky své nenáročnosti stojí oves a žito po ozimé ječmeni a pšenici jako abtragendes Früchte. Oves přitom platí za zdravicí plodinu. Předplodinová hodnota je nízká; v celkovém pohledu na osevní postup se však obiloviny starají o vyrovnanou humusovou bilanci. Přitom tvorba kořenů u pšenice a ječmene je podstatně slabší

254

než u žita a ovsa. Prvně jmenované jsou středně silnými konzumenty humusu, a proto kladou vysoké nároky na předplodinu — dobře hnojené okopaniny. Pšenice je s ječmenem jako předplodinou nesnášenlivá. V tomto případě, jakož i vůbec při obilninami bohatých osevních postupech (>50 %) a špatně rozložených slámových masách, nastupují patní choroby, plísňová onemocnění báze stébla pšenice — černonožkovitost (*Ophilus graminis*) nebo lom stébel (*Cercosporella herpotrichoides*). Pravidelné střídání hlíznaté a stébelnaté plodiny zde zjednává nápravu. Zvláštní postavení mezi travinami zaujímá kukuřice, snášenlivá sama se sebou ve vysoké míře. Houbové infekce se mohou u pšenice a ječmene, méně u ovsa a ještě méně u žita, vyskytnout na celém výhonku až do klasu. U pšenice jsou to především v oblasti listu rzi (*Puccinia*) — žlutá, hnědá a černá rez — a snětě (*Tilletia*), v klasu (*Helminthosporium gramineum*) trpasličí a páchnoucí sněť; u ječmene pruhovaná nemoc (*Ustilago avenae*) a padlí (*Erysiphe graminis*), v klasu ječná sněť volná; u ovsa sněť ovesná volná; u žita v oblasti listů sněžná plíseň (*Fusarium nivale*), v klasech námel (*Claviceps purpurea*). Kukuřice se bez problémů začleňuje do obilninami bohatých osevních postupů; patním chorobám vzdoruje.

Poškození podmíněná osevním postupem způsobená hmyzem — jako napadení moucí osičkovou (*Oscinis frit*) nebo háďátky (*Ditylenchus dipsaci*) u žita, bejlomorkou nebo moucí česnekovou (*Hylemya correlata*) a dalšími u pšenice, moucí osičkovou (*Oscinis frit*) a třásněnkami (*Thrips lini*), hlísticemi u ovsa, moucí ječnou (*Chlorops taeniopus*) u ječmene a pšenice — padají vůči houbovým nákazám méně na váhu. Naproti tomu v pěstování kukuřice způsobuje zavíječ kukuřičný (*Pyrausta nubilalis*) převažující škody.

Choroby okopanin podmíněné osevním postupem

Rozmanité druhy okopanin v polním a zahradním hospodářství mají každý své vlastní vzorce napadení a poškození. Zpravidla jsou samy se sebou nesnášenlivé a musejí být proto v osevním postupu vhodně odděleny. Jistou výjimku tvoří brambor. Vegetativní množení hlízami z něj činí nejsnášenlivější ze všech kulturních rostlin. V horských polohách může být pěstován zpětně po desetiletí. V teplo-vlhkých polohách nastupují nejrůznější virózy — přenášené mšicí broskvoňovou (*Myzodes persicae*) a dále šířené poraněními hlíz —, dále houbové infekce, jako mimo jiné obávaná plíseň bramborová (*Phytophtora infestans*), jakož i živočišný výskyt jako mandelinka bramborová (*Leptinotarsa decemlineata*), jež —

255

Ertragsbildung již v prvním roce pěstování výrazně snižuje. Následný pěstování není proto zpravidla možný. V osevním postupu by měl být dodržen odstup čtyř let. Předplodinové vlastnosti brambor jsou pro všechny obilniny a okopaniny vynikající.

Cukrovka a řepné plodiny (cukrová řepa, krmná řepa, červená řepa) jsou kvůli napadení háďátky v kořenové oblasti jen málo samosnesitelné. Háďátka (stonkové háďátko [Ditylenchus dipsaci]) patří k hlavním původcům chorob z osevního postupu. Jsou mnohorasová, napadají téměř všechny kulturní rostliny i mnohé plevele, jsou dlouhověká — proto musí být v osevním postupu dodržen odstup čtyř až šesti let do návratu některého druhu řepné plodiny. Betarůby vykazují široké spektrum škodlivých činitelů: virová onemocnění (mimo jiné žloutenková choroba [Beta-Virus 4]), houby (mimo jiné kořenová spála, různé houby), dále háďátka, mšice (Phytophagus), řepná moucha (Pegomya hyoscyami), atómárka šedá (Atomaria linearis) a další. Napadení je dílem podmíněno odrůdou a počasím, z největší části je však důsledkem nedostatečné půdní hygieny a příliš úzkého postavení v osevním postupu.

Vhodné předplodiny pro cukrovku a řepné plodiny jsou zejména brambory a dusík vázající luskoviny, jakož i při dobré vlastní organické hnojení statku všechny druhy obilnin. Následné plodiny jsou zpravidla ozimé nebo jarní formy pšenice a ječmene.

Brukvovité rostliny (Kruzifery), mezi nimi všechny druhy zelí, řepka a zástupci meziplodin — jako řepkové odnože, hořčice bílá (Sinapis alba), olejný ředkev (Raphanus sativus var. oleiformis) a další — obohacují osevní postup nesmírně. Přehojný kvet řepky (Brassica napus) a brukvovitých přicházejících do kvetu, meziplodin i — neúmyslně — plevelů hořčice a ohnice rolní (Raphanus raphanistrum) je zdrojem nektaru, který přitahuje množství létajícího hmyzu.

Choroby krmných rostlin podmíněné osevním postupem

Brukvovité rostliny zároveň přitahují velké množství žravého hmyzu — v čele blecháče (druhy Phyllotreta), kapustová moucha (Chortophila brassicae), blýskáček řepkový (Meligethes aeneus) a další. Stejně škodlivé je i množství houbových chorob, v první řadě nádorovitost košťálovin (Plasmodiophora brassicae), která jako typická choroba osevního postupu z velké míry určuje nesnášenlivost košťálovin, řepky atd., ale i brukvovitých plevelů navzájem. Dále je řepka hostitelskou rostlinou mnoha

256

Nematodových druhů, které v následných plodinách páchají škody. Řepka potřebuje brzy vyklízející předplodiny jako ozimý ječmen a žito. Za sebou zanechává pro následnou plodinu vynikajícím způsobem strukturovanou, zralou, relativně bezplevelnou půdu. Z uvedených důvodů je stejně jako u košťálovin nutná přestávka v pěstování tři až čtyři roky. Při zařazení intenzivního zeleného hnojení brukvovitými do osevního postupu je třeba zvolit ještě delší odstupy.

Ústřední místo v osevním postupu zaujímají vedle tržních plodin pícniny jetel (Trifolium) a vojtěška (Medicago) s přídavkem směsi pícních trav a bylinek. Jetel a vojtěška jednak jako hlubokokořenící rostliny přímou cestou — vázáním dusíku, zpřístupňováním minerálů a bohatstvím kořenové hmoty — oživují celý objem půdního profilu, a to tím více při víceletém, bujném porostu, jednak patří na rostlinné rovině nepřímo k největším podporovatelům trvalé úrodnosti půd. Děje se tak prostřednictvím pícních mas, které jsou přeměněny a zušlechtěny přežvykováním a jako hnojivo se vracejí na půdu. Pěstování pícních luskovin je doplněno zrninkovými luskovinami, mimo jiné bobem obecným (Vicia faba), lupinou (Lupinus) a hrachem setým (Pisum sativum). V osevním postupu stojí buď v čisté kultuře, nebo ve směsné kultuře s ovsem, přednostně před okopaninovými plodinami. Priorita jetele a vojtěšky v osevním postupu klade hranice pěstování zrninkových luskovin. Důvodem je kyjatka jetelová (Sithonia lineata), která dokáže pícní luskoviny v raném mládí značně poškodit. Klíčovým problémem červeného jetele — méně pěstování vojtěšky — je sklerotinia jetelová (Sclerotinia trifolium). Je to typická choroba osevního postupu. Černé sklerotie (plodnice houby) lpí na kořenovém krčku, ničí cévní svazky a jetelová rostlina uvadá na přelomu jara ze dne na den. Trvalé formy houby se mohou v půdě udržet až osm let. Návrat červeného jetele, a rovněž vojtěšky, by proto měl nastávat nejdříve každých pět až šest let. Při nejméně dvouletém pěstování je problém pcháče pro následnou plodinu vyřešen a rovněž stav nematodů se výrazně snížil.

Dalšími listovými plodinami, které zpravidla tvoří součást biologicko-dynamických osevních postupů, jsou krmná řepa (Beta vulgaris var. alba) jako dietetikum při krmení dojnic a dále mrkev (Daucus carota) a lnička setá (Linum usitatissimum) při odchovu telat. Tyto plodiny, jakož i pěstování zeleniny a léčivých bylin pro zdraví zvířat jsou zčásti pěstovány zahradnicky, zčásti polním způsobem začleněny do okopaninovýchplodin.

257

Osevní postup ve vztahu k hnojení, humusové bilanci a obdělávání pluhem

Osevním postupem si biologicko-dynamický podnik vytváří pěstební rámec, který garantuje dauerfruchtbarkeit odpovídající stanovištním podmínkám. Tento prostorově-časový rámec předkládá téma, jež lze podle počasí a potřeb krmení i trhu různě variovat. Toto téma musí jako živý ideový celek žít ve vědomí hofgemeinschaft a být rok co rok soustavně vtisknuto hospodářskému organismu. Každý rok znovu se tento obraz osevního postupu stává v utváření přírodního dění viditelným uměleckým dílem. V následujícím příkladu (Dottenfelderhof) je představen dvanáctipólový osevní postup, který se člení do dvou šestipólových, v nichž je opět rozpoznatelný původní princip trojpólového hospodaření:

Rok	Osevní postup		Meziplodina	Hnojení	Humusová bilance	Podzimní orba
1	Vojtěška – tráva	BL		100–200 dt kompostu	+	-
2	Vojtěška – tráva	BL		Tvorba trvalého humusu	+	pf
3	Oz. pšenice – ječmen	H			~	pf
			Brukvovité
4	Oz. žito	H			~	pf
			Luskoviny aj.
5	Okopaniny: brambory, polní zelenina, krmná řepa aj.	BL		300 dt chlévského hnoje z hlubokého ustájení	-	pf
			zčásti brukvovité		+~
6	Oves, špalda	H	Podsev jetele			-
7	Jetelotráva	BL		100–200 dt kompostu	+	-
8	Jetelotráva	BL		Tvorba trvalého humusu	+	pf
9	Oz. pšenice – rozmnožování osiva	H			~	pf
			Brukvovité
10	Žito	H			~	pf
			Luskoviny aj.
11	Okopaniny: jako pod 5	BL		300 dt chlévského hnoje z hlubokého ustájení	-	pf
			zčásti brukvovité		+~
12	Oves, špalda, rozmnožování osiva	H	Podsev vojtěšky		~	-
BL = listová plodina; H = stébelnatá plodina; + = přírůstek humusu; ~ = udržování humusu; - = úbytek humusu; pf = orat

Podíl listových plodin odpovídá s 50 % systému střídavého hospodaření. Meziplodiny však posunují poměr

258

ke stonkovým. Hluboko kořenící kultury s největší kořenovou hmotou – vojtěška, za ní jetel – převažují nad podílem převážně mělce kořenících okopanin s malou kořenovou hmotou. Prostřední polohu v obojím ohledu zaujímají stébelnaté plodiny. Bez přihlédnutí k příspěvku meziplodin a organického hnojení lze humusovou bilanci v průběhu dvanácti let hodnotit jako mírně pozitivní. Zpracování půdy, především na jaře a na podzim, ji ovlivňuje negativně. Přerušení tohoto zpracování po čtvrtinu dvanácti let polním pícninářstvím zmírňuje ztráty humusu – právě tak jako mírné hloubkové zpracování na podzim a v předzimu pluhem, kypřičem, diskovým pluhem a podobně. Vyrovnání ztrát, nebo přímo postupné usazování na trvale vyšší úroveň obsahů humusu, je pak úkolem humus poskytujících meziplodin, především však hnojení chlévským hnojem a komposty.

259

Třetí pilíř:

O podstatě hnojení

Co hnojení vlastně znamená, to je záhadná otázka. Ze stanoviska obvyklé agronomické vědy se zdá, že tuto otázku dál klást nestojí za námahu; zdá se, že je jednou provždy rozluštěna. V tomto smyslu hnojení znamená: přivádět systému půda a rostlina – za účelem harmonicky vyváženého hospodaření s živinami – látky uvažované a vypočítávané v izolované formě jednotlivých chemických prvků, které dávají očekávat maximální výnosy, přibližně až po vyčerpání genetického potenciálu odpovídajícím způsobem šlechtěných odrůd kulturních rostlin.

Tento bodový způsob myšlení v kategoriích vnějších příčinných a účinkových vztahů stojí polárně naproti výpovědi duchovněvědního výzkumu, který «tajemství hnojení» označuje jako «mimořádně skutečná tajemství».^[203] «Zajisté, hnojení se provádí instinktivně z tradice starých dob. Ale podstatě hnojení dnes vlastně nikdo nerozumí», «kromě těch, kteří to mohou vědět z duchovního»..^[204] Následující tři kapitoly jsou pokusem vytvořit základy porozumění pro toto radikální tvrzení. V dalších výkladech k stupňům hnojení se může tajemství podstaty hnojení stát zjevnějším.

K otázce látky a sil

Provozovat zemědělství znamená pohybovat velkými masami látek, převážně z organické přírody: oživenou půdou při každém pracovním úkonu, pracovními postupy při sklizni zelené píce, sena a slámy atd., jakož i jejich uskladněním a každodenním předkládáním ke krmnému žlabu, stlaním ve stáji, vyklízením a skladováním chlévské mrvy a močůvky, jakož i jejich rozvozem na pole a louky, několikanásobnou aplikací postřikových preparátů na celý katastr hospodářství, sklizňovými hmotami obilí a okopanin, jejich uskladněním a konečně přípravou veškeré sklizně, která opouští hospodářství jako potraviny.

260

Zemědělství je dopravní živnost proti své vůli. To je jedna stránka, druhou stránkou je, že se jedná o proces zasazený do rytmů běhu roku a pokračující i nad jejich rámec. To platí především pro hnojení. Hnojiva vyprodukovaná v podniku jsou sama výsledkem životních procesů a zároveň příčinou jejich udržení a stupňování.

Co jsou to za látky, které se tu v různých formách projevů pohybují sem a tam? Co je to látka? Látky se projevují ve čtyřech klasických živlech: ve skupenstvích pevném (země), kapalném (voda), plynném (vzduch). K živlu tepla přírodověda dosud nenašla pojmový přístup, který by jej charakterizoval jako svébytný čtvrtý z klasických živlů. Dodnes platí metodický princip rozkladu jevů, který sahá až k zakladateli experimentální fyziky Francisi Baconovi (1561–1626). Tato metoda, hledat za jevy v materiálních procesech kauzální princip bytí, dodnes ovládá běžný vědecký provoz.

Za subjektivně vnímaným jevem se hledá objekt, materiální předmětnost. Ta se nenachází v teple samotném, nýbrž sekundárně v teplotních stavech, které se měřitelně projevují na živlech pevném, kapalném a plynném. Teplo by bez tohoto vztahu ke třem živlům či skupenstvím zůstalo nepostřehnutelné. Pro Francise Bacona, který se právními prostředky učinil soudcem nad teplem, to byl zřejmě důvod, proč teplu upřít svébytnou existenci jakožto živlu. Dodnes zůstává nehmotnost tepla, jeho bytostná podstata, pojmově v temnotě. Neztělesňuje žádné vlastní skupenství. V novější době mají badatelé tendenci označovat energeticky bohatý, vysoce zředěný stav plazmatu za čtvrté skupenství. Ale i v této vysoce komplexní souvislosti jevů se teplo projevuje v podobě vázané na hmotu. Jeho čistá podstata jakožto tepelného živlu se ve vnímání stává fenoménem tepelného vjemu v odstupňování od studeného po horké, zprostředkovaného živly země, vody a vzduchu. Dále se jeho čistá nehmotná podstata projevuje ve vlastnosti převádět svou přítomností a nepřítomností elementární či agregátní stavy jeden v druhý.

Otázka po podstatě látky, která se od 17. století postupně stala ústřední poznávací otázkou v přírodních vědách, se zdá být fyzikou a chemií v zásadě vyjasněna. Rozložíme-li analytickými metodami organické či anorganické látky – pomineme-li

261

ty, které se od přírody nacházejí v elementárním stavu, jako zlato, stříbro aj. –, vyjde najevo soubor fyzikálně-chemických prvků, které se rozlišují podle svých vlastností. Představujeme si, že jsou tvořeny atomy (atom = nedělitelný).

V 19. a 20. století byl i produkt rozkladu, prvek jako „nedělitelný atom“, rozložen na své elementární částice. Tím ztratil kvalitativní charakter vlastností chemických prvků na významu pro poznání podstaty látek. Tímto krokem byl překročen práh od přírody k „podpřírodě“^[205] a vstoupilo se do subatomární oblasti elementárních částic (kvant). V ní se ztrácí smyslový svět a nastupuje jiný, svět měřitelných energetických účinků.

Ty se liší od vyzařujících silových účinků kosmu, které pozemský svět látek pozvedají ke konstituci vyšších stupňů bytí života rostlinného světa, duševna světa zvířat a duchovna člověka. Naproti tomu se pozemské látky jeví jako vyzařující,^[206] jako zhuštěné silové útvary, jakoby procesy, které dospěly ke svému konci a v tomto stavu jsou spoutány.

V atomech se spatřovala tělesa vyplňující prostor, hmota, která měla být jedinou příčinou veškerého vyššího bytí na Zemi. Tento názor vytvořil pro světonázor materialismu racionální, zdánlivě nevyvratitelný základ. Hmota, tak zní názor, je kontinuum, které bylo na počátku a bude na konci. Všechno bytí, které vzniklo mezi tímto počátkem (velký třesk) a tímto koncem (konečná entropie, tepelná smrt) a ještě existuje, se odvozuje z tohoto materiálního prazákladu, a tak i člověk, který si to vše jako materiální objekt takto myslí. V popření svého já jako duševně cítící, duchovně usilující a v lásce chtějící bytosti povýšil tuto teorii na axiom. Materialismus je kvůli svému zdánlivě jistému základu, rozluštění tajemství hmoty a z něj vzešlé technologii, nejméně reflektovaným světonázorem. Zahaluje pohled na člověka, který s nasazením nejvyšší síly rozumu konstruuje svět, v němž se jako ne-Já ztrácí v nicotě. „Rozum se vzdaluje od skutečnosti, rozumnost nás k ní

262

opět přivádí.“ ^[207]Světový obraz materialismu zažil jistý otřes poznatky kvantové fyziky, která dokazuje, že hmotu nelze diferencovat na součet atomárních částeček hmoty, nýbrž na energetická kvanta účinku. Kdo je ale jejich původcem? Zde se klade otázka po duchu, po světě bytostí tvořících z nadsmyslna. „Rozum nás vzdaluje od skutečnosti, rozumnost nás k ní opět přivádí.“

Zaměří-li člověk veškerou sílu rozumnosti na sebe jako na myslící bytost, nalezne v sobě samém prostředky a cesty, které ho vyvedou ze statiky materialistického světového obrazu. Probouzí se k vědomí, že on sám je z duchovních prapočátků povolán být nositelem vývoje a stále více se jím stávat; že v sobě díky svým duševním silám myšlení, cítění a chtění může rozvíjet vyšší duševní poznávací orgány a s jejich pomocí se školit k vyšším náhledům. Ty mu umožňují, aby ve svobodném sebeurčení vzal svou budoucnost i budoucnost svého spolutvoření do vlastních rukou. Náznaky tohoto druhu se tu a tam objevují. Avšak: Otázka po podstatě látky ve všech jejích formách projevu, v neživé přírodě, v životě rostlin, v oduševnělosti zvířat a v duchovní či Já-organizaci člověka, se v tomto smyslu dosud neklade.

Abychom získali vhled do tohoto komplexu otázek, je třeba si uvědomit: „Smyslově vnímatelný obraz světa je součtem metamorfujících se obsahů vnímání bez jakékoli hmoty, která by ležela v jeho základu.“^[208] Vnímání, která činíme na smyslově vnímatelném předmětu, podněcují myšlení k tvorbě pojmů, které se snaží postihnout vlastnosti tohoto předmětu. Tak se charakterizují látkové prvky periodické soustavy vždy specifickými vlastnostmi, které jsou výrazem něčeho, co se nestává jevem, tedy nepřísluší vzniku a zániku v čase a prostoru. Hmota je však chápána jako kontinuum, jako to, co přetrvává v čase a prostoru, aniž by sama byla smyslově vnímatelným jevem a aniž by podléhala budujícím a ničivým silám, které v čase a prostoru působí. To, co se projevuje, jsou pojmově postižitelné vlastnosti. Jsou to projekce něčeho nad-časoprostorového, nadsmyslového, podstaty té či oné látky. Konstituují se

263

ve vědomí člověka skrze vnímání a pojem v součet vlastností. Jejich vymezení a přiřazení k té či oné látce je předmětem výzkumu fyziky. Jejich konstelace je taková, že každý látkový prvek má specifickou afinitu k jiným látkám. Mohou spolu reagovat. Pokud k tomu dojde, výchozí látky zmizí z dohledu a, jakoby syntézou, vznikne nová látka s překvapivě novými vlastnostmi. Začátek a konec jsou spolu spojeny diskontinuálním děním. Například vodík (H) a kyslík (O) jsou plyny. Jejich vzájemná afinita je tak obrovská, že spolu reagují explozivně. Zmizí a objeví se voda, látka s nejbohatšími vlastnostmi, základ veškerého života. Dochází ke skoku z méně zhuštěného do více zhuštěného skupenství. Pokud je voda podrobena elektrolýze za vynaložení energie, objeví se opět výchozí prvky jako plyny. Při přechodu z plynného do kapalného stavu, jakož i při každé reakci mezi látkami, vstupuje do hry faktor času. Probíhá proces. Toto procesuální dění ve světě látek je především předmětem chemie. Lze jej empiricky sledovat v reaktivních doprovodných jevech, ale jako takové se vymyká vnímatelnosti. V chemickém procesu působí síly, které jsou dány podstatou látky a jejími vlastnostmi. Síly, které jsou v procesu v pohybu, setrvávají před začátkem a na konci reakce ve stavu klidu, ztuhnutí do formy. Ve formě se látka stává smyslově vnímatelnou a ve svých fyzikálních vlastnostech měřitelnosti, počitatelnosti a vážitelnosti vypočitatelnou.

V průběhu procesuálně-chemického působení sil se objevují jevy, například tepelné, světelné, barevné a zvukové jevy, jakož i čichové a chuťové zážitky, které nelze odvodit z vlastností reagujících látek. Umožňují bádajícímu duchu člověka hlouběji se vžít do procesuálního dění, ba dokonce si v činném provádění s ním vytvořit osobní vztah, v němž se nadsmyslové působení sil v osobním prožitku zobrazuje blíže duchu. V spoluprožívání chemických jevů odhalují látky na malou skulinku svou silovou a tím i svou bytostnou podstatu.

Čím dále postupovala fyzika v časoprostoru ve snaze rozluštit tajemství materiálně myšleného látkového prvku, atomu, tím více se jev vytrácel z dohledu experimentátora. Ten dále spřádal červenou nit na základě představených modelů pomocí

264

matematiky. Nepozorovaně vystoupil z přírody do říše „podsmyslového“, do podpřírody, do říše přísně zákonitých, fixovaných, neživých a bezduchých poměrů sil hmoty, elektřiny, magnetismu a jaderné vazebné energie. V této podpřírodě je vše předmětné ze smyslově vnímatelného světa rozpuštěno ve vypočitatelný systém v sobě ztuhlých a přesto interagujících forem energie. Tam, kde působí izolovaně, jsou v nejvyšší míře nepřátelské životu. Podsmyslové síly působí v „prostoru“, a proto jsou nutně představovány jako tělesa v prostoru, jako mechanika kvant. Rozlišují se v prostorovém vymezení a – podle svého mechanismu účinku – různé elementární částice, respektive energetická kvanta.

V průběhu vývoje kvantové fyziky se stalo zřejmým, že tyto představy, opírající se o smyslovou zkušenost, nejsou udržitelné. Niels Bohr (1885–1962), otec kvantové fyziky, dospěl k závěru: „Neexistuje žádný kvantový svět.“^[209] Tento poznatek potvrdili jeho kongeniální kolegové Werner Heisenberg (1901–1976), Wolfgang Pauli (1900–1958) a další. Heisenberg píše: „Nejmenší jednotky hmoty ve skutečnosti nejsou fyzickými objekty v běžném smyslu; jsou to formy, ideje, které lze jednoznačně vyjádřit pouze v matematickém jazyce.“^[210] – Atom tedy není věc v prostoru. A dále píše: „Pokud se pokusíme proniknout za tuto skutečnost [myšlena je ta smyslově vnímatelná; pozn. autora] do detailů atomárního dění, pak se kontury tohoto ‚objektivně-reálného‘ světa rozpouštějí – ne v mlze nové a přesto nejasné představy skutečnosti, nýbrž v průzračné jasnosti matematiky, která zákonitě spojuje to možné, nikoli faktické.“^[211] Tato „průzračná jasnost“ je však abstrakcí. Jakkoli může být správná ve vztahu k bytí a působení podpřírody, naráží přesto na hranici, na níž si poznávající člověk může uvědomit, že z této abstrakce nelze vykřesat jiskru eticko-morálního impulsu. Matematika se zabývá tím, co se stalo fyzickým, co se myslícímu vědomí projevuje v číselných poměrech. Jejich správnost je postižitelná v myšlenkách, tedy čistě v duchu. V nich se objektivní a subjektivní spojuje v jedno. Jsou pravdivé v omezeném případě

265

anorganicko-fyzického. V tomto smyslu je matematika vědou duchovní, a nikoli přírodní. Myslíme myšlenky, které jsou schopny převádět fyzikální zákony do technologických funkcí. Zůstaneme-li u těchto myšlenek a snažíme-li se v duchovním posílení prožít jejich důslednost, jejich logické souvislosti, pak se matematika nesráží do strnulé, neživé abstrakce, nýbrž se může stát předstupněm pravého duchovního poznání.

Číselné poměry jsou výrazem poměrů energetických, respektive silových. Ty druhé jsou jednak nositeli procesů látkových reakcí, jednak jsou v látce spoutány jako „zadržené procesy“.^[212]^[213]

Látka podléhá tíži. Tato zakusitelná vlastnost ji především činí reprezentantem pozemského. Je to součet forem energie či sil spoutaných do smyslově vnímatelné formy, které se projevují ve vlastnostech. Umožňují procesy probíhající podle přírodních zákonů, reprodukovatelné a matematicky abstrahovatelné do vzorců.

V oživené přírodě již toto procesuální dění nelze odvodit pouze z vlastností fyzikálních látkových prvků. Naopak, životní procesy je do značné míry odcizují jejich fyzikální determinovatelnosti. Bílkovina se například skládá z pěti prvků: uhlíku, kyslíku, dusíku, vodíku a síry. Ty se se svými vlastnostmi stávají nositeli sil, které jsou kosmického původu.^[214] Tyto kosmické síly všudypřítomně proudí z planetárního okruhu a konfigurují se podle bytostné povahy rostliny nebo zvířete v éterické tělo neboli tělo životní. To je skrz naskrz tvůrcem procesů. Stává se architektem fyzické organizace, pozvedá fyzikální látky z jejich spoutanosti v pozemském, staví je do služeb životních procesů a udržuje je v proudu života tak dlouho, dokud tento proud neumírá do forem organických útvarů. Éterické tělo se pak rozpouští ve světovém éteru. Při bakteriálním rozkladu, mineralizaci, se pozemské látkové prvky uvolňují z organických útvarů; opět upadají zpět do své fyzikální vlastní zákonitosti.

To, co se v organické přírodě označuje jako konstitutivní složky, jako jsou bílkoviny, sacharidy, tuky, hormony, vitaminy atd., jsou

266

z životních souvislostí, v nichž se objevují, abstrahované, tělesné, mrtvé útvary. V souvislosti životních procesů jsou to silové útvary, které v téměř nekonečných variantách a vzájemných působeních pozvedají pozemský svět látek k oživeným kompozicím. Kdo komponuje tyto síly v tuto zvučnou symfonii, takže dub je v každém svém orgánu, v kořenech, kmeni, větvích, výhonech, listech, květech a plodech nezaměnitelně dubem, a růže růží? V rostlinné říši se hledá typus, bytost, která se v určitém druhu rostliny tvarově projevuje. Ani síly, ani hlouběji skrytá bytost, která tyto síly ze sebe plodí, nejsou smyslově vnímatelné. Otevírají se teprve nadsmyslovému nazírání.

Co se v tomto ohledu projevuje u zvířete? Bytost, zdroj veškerého tvoření, zůstává skryta. V jevu se neobjevuje duše a tvořivá síla sama, nýbrž duševní projevy a působení sil. Kůň zapřažený do pluhu se duševně projevuje ve svých pohybech, v poslušnosti na tlak uzdy, aby zůstal ve stopě, a ve způsobu, jak se při postupu vpřed mocně opírá do postroje atd. Všechny tyto projevy síly mají nepochybně svůj původ v bytosti koně. Vnímáme je v napětí svalů, tažných lan, v rozrývané půdě, v klouzání plazu pluhu po odhrnovačce až po boční odkládání. Síla vycházející z koně se projevuje v polaritě klidu a pohybu, a to současně. To charakterizuje rytmus. Rytmus, který kůň projevuje ve všech svých pohybech, v kroku, klusu a cvalu, nebo v kývání hlavou nahoru a dolů při tahu těžkých břemen, pramení z duševní bytosti tohoto zvířete. Rytmus vytváří ekonomii v působení sil; šetří sílu. Toho všeho si jako divák uvědomujeme; základní dění, jak se duševno proměňuje v sílu a ta vnější čin, zůstává skryto.

Jak se tedy utváří tento vztah bytosti a jevu člověka v zemědělství? On sám je cílevědomým aktérem a zároveň svým vlastním divákem: kočí a kůň v jednom. Bytost, duchovní cíl a čin jsou v sebeuvědomění bezprostředně propojeny: Vezmu-li rýč a rýji, účinek je podobný jako u pluhu. Avšak já jsem v každém okamžiku dárcem impulsu a vědomým účastníkem dění. Má duchovní bytost je původcem idejí, které mě vedou, a zároveň zdrojem síly, aby se staly činem. Nacházím v sobě samém bytost, která má moc se svobodně k

267

tomuto činu určit. Zvířeti naproti tomu zůstává jeho bytost nevědomá; prožívá se čistě duševně ve svých instinktech. Bytost a duše rostliny působí z „nadpřírody“ v životních procesech a vytvářejí si ve formách smyslově vnímatelný obraz. Bytost minerálně-látkového se projevuje v prostorově ohraničené, fixované struktuře sil, která v krystalu ztuhla do geometricky daných forem.

Tento vztah bytostí k jejich způsobům projevu v přírodních říších se vyjadřuje ve způsobu utváření látek budujících tělo. V člověku se tělesná kompozice látek individualizuje podle jeho duchovní duše, jeho Já. Bytost pozvedá látky z jejich pouhého fyzického bytí a komponuje je v silové útvary, které odpovídají stupni bytí, na němž se objevují. Na prvním, nejnižším stupni bytí fyzicko-anorganické přírody se stavba látek řídí zákony, které zde vládnou. Tyto zákony jsou postižitelné v chemicko-fyzikálních pojmech a manifestují se předmětně ve výtvorech techniky. Na druhém stupni bytí, v rostlinné říši, se látky komponují podle vyšších, již ne pojmově postižitelných zákonitostí éterického těla obrazných sil. Tímto tělem je pozemské působení sil začleněno do kosmického. Třetí stupeň bytí látkových kompozic konstituuje říše zvířat. Zvíře může své tělo budovat pouze příjmem potravy zvenčí. Cestou trávení ničí potravinové látky silou své vlastní duševní bytosti a z této duševní síly komponuje svou vlastní tělesnou látkovost. Ta je konfigurována tak, že je nositelem duševna přebývajícího ve zvířeti, které má svůj bytostný základ za sluneční sférou, ve vzdáleném kosmu, v takzvaném zvěrokruhu. Čtvrtý stupeň bytí látkového je ztělesněn v těle člověka. V něm je fyzické, éterické a astrální utváření látek individualizováno skrze Já. Pouze tím, že látky v těle – např. DNA – jsou uspořádány podle silového zdroje Já, mohou v těle přebývat. Vytvářejí si v těle Já-organizaci. Skrze ni se člověk projevuje jako individualita.

Čtyři stupně forem projevu látkového konstituují pozemské bytí a tak i skutečnost zemědělského organismu. Při hnojení jde o to, uvést tyto stupně bytí do takového vzájemného vztahu, aby se to mrtvé, minerální, otevřelo silám živého, duševního a duchovního: „Člověk musí zemi přímo oživovat, a to nemůže, pokud postupuje mineralizujícím

268

způsobem; to může jen tehdy, pokud postupuje s organickým, které uvede do odpovídající polohy, aby mohlo působit organizujícím, oživujícím způsobem na to pevné, zemské samotné.“^[215] Pojem hnojení tedy nelze uchopit na stupni neživého, „mrtvého, zemského“, nýbrž teprve tehdy, když se vezmou v úvahu stupně od živého výše.

K otázce ducha, bytosti a individuality

Vše, co se zjevuje, je forma — šat látkového. Látkou naplněná forma je označována jako těleso v prostoru. Jak ukazuje předchozí úvaha, jeví se tato látkovost ztuhnutá do formy jako specifická kráftekomposition, jež procesově ztuhlá — «Konec cest Božích».^[216] Síly jsou neviditelné; projevují se ve svých účincích, například ve změnách formy. Principiálně neexistuje žádné silové působení bez příčiny, bez původce. Ti jsou smyslovému vnímání skryti ještě hlouběji než síla sama. Původce je ve hře sil velikým neznámým — duchem. Ten prostupuje všemi přírodními říšemi až k člověku a konstituuje fyzickou organizaci těla; ve své nejčistší podobě se zjevuje v krystalových formách minerální říše. Duch je pohybujícím v bildekräften, jež z dálek kosmu vyzařují dovnitř. Původce všech zjevení fyzicko-anorganické, mrtvé přírody je bytostný duch. Právě tak je to duch, jenž žije v proudech éterických sil přitékajících ze sfér Slunce a planet a tvoří z nich éterická těla rostlin, zvířat a — nad člověkem — éterická těla vyšších duchovních bytostí.^[217] Původce veškerého života je bytostný duch. Právě tak je to duch, jenž tkáč v astrálních silách vyzařujících z kosmu a jenž tvaruje podle povahy zvířat, člověka i bytostí nad ním stojících jejich astrální tělo. U zvířete i u člověka zprostředkovává éterickým silám bildekräfte-impulsy, jež budují a udržují tělesné orgány, jakož i vyšší orgány sloužící duševnímu prožívání, rozvíjení morálních impulsů a vlastnímu bytostnému konání. Veškeré duševní bytí je duch! A nakonec je to duch, jenž naplňuje Já-bytost člověka a v

269

V něm probouzí sebevědomí. V tom rozvíjí sílu k usilování o sebepoznání, k uchopení reálně působícího ducha v sobě samém, jakož i v přírodě a kosmu. V sebevědomí člověka vzplane duch — jasně v myšlení a snivě v cítění; ve vůli žije spící. Skutečnost ducha se mu stává tím více skutečností, čím více ideje myšlením uchopené prožívá v cítění a nechává je ve vůli stát se činem. V tomto úsilí pracuje Já na proměně bytostných článků: fyzického těla a ätherleib. Stává se jejich spoluúčastníkem; naplňuje se produktem této proměny, duchem, a vstupuje s ním do svobodného vztahu.

Lidské Já chápe, že k rozšíření přírodní vědy nutně potřebuje také vědu o duchu, a nachází ji v antroposofické duchovní vědě. Její výsledky se sdělují myslícímu vědomě v formách idejí. Rozlévají světlo nad smyslový svět. Pojmově uchopené smyslové skutečnosti se rozšiřují a vzplane v vědomí jako duchovní skutečnosti. Člověk se učí poznávat jako duchovní bytost, jež je zakotvena sama v sobě, jako bytost, která se z vlastní, sebou samou poznané bytostnosti může svobodně sebeurčovat. Člověk se učí v sebezkoumání — školením svých duševních činností myšlení, cítění a vůle — poznávat jako Já, jež jako duchovní bytost koření ve věčném, jež si v prostoru a čase vytváří tělesnost a v ní stínem zahaleno vzplane v sebevědomí. Prostřednictvím vědy o duchu se lze naučit uvědomit si svůj původ v duchu.

Prostřednictvím obvyklého na smysly vázaného myšlení se člověk učí poznávat svět kolem sebe jako dohotovený, završený — a sebe jako toho, kdo se stává, jako nedovršeného. Nalézá v sobě sílu a ukazatel cesty k tomu, aby nedovršené ve svých bytostných článcích — astrálním čili duševním těle, éterickém čili životním těle a těle fyzickém — proměňoval k vyšší dokonalosti. Tato síla k sebeproměně je vlastní každému člověku; tvoří celé lidství. Stane-li si člověk tohoto vědomým, stává se vývojová idea živou; stává se duchovně účinnou realitou. Staví člověka, který se prodírá k sebepoznání, do polohy, v níž se může povznést nad pouhé přírodní bytí — jež se oku zjevuje jen v odumřelých formách — a sám prožít i utvářet ten proces, který z proměny minulého v přítomnosti nechává vznikat budoucnost. Tento proces pořádá Já člověka a přitom samo sebe vnímá.

Prožitá idea vývoje otvírá bytosti Já neomezené duchovní panorama, z nějž čerpá substanci, která jejímu vlastnímu bytí dává obsah a nechává je růst. «Já získává bytost a smysl od toho, s čím je spojeno.»^[218]Já žije v duši a je skrze tělo otevřeno smysly vůči fyzickému světu a otevřeno duchem vůči světu duchovních bytostí, které stojí nad člověkem.

270

V tomto poli napětí prožívá člověk sám sebe jako individualitu. Tento pojem nelze, takto chápán, vztáhnout na věci a bytosti přírody. Ty jsou ve svém fyzickém bytí bez Já zapojeny do světa sil a bytostí kosmu. Tím, že si člověk uvědomil sebe sama ve fyzicko-smyslovém světě, se z tohoto poutat do značné míry emancipoval. Stojí jako vyvíjející se bytost tváří v tvář světu forem, který ztuh v dílo.

Z tohoto stavu svého vědomí hrozí člověku, že se odcizí přírodě právě tak jako svému ve duchu kořenícímu bytí. Prožívá sám sebe stále více jako uzavřeného do sebe a mechanicky a elektronicky si konstruuje vnější svět, který již není přírodou, žádnou živě působící duchovností, nýbrž artefaktem duši prosté intelektuality. Jak ale, obrátí-li člověk pohled z nitra, z vnitřně posilněné duchovní duše, na přírodu, která z živého vytváří formy — jak, odhalí-li se z idejí poznání ducha inaugurační princip vývoje, jenž tyto formy vytváří? Člověk, který takto z poznání ducha uchopí sám sebe bytostně jako individualitu, nalézá v sobě ducha, který se přeměňuje v ideami nesené silové impulzy vůle. Tyto ideami prozářené silové impulzy vůle zasahují řídícím způsobem do světa sil přírody. Tuto cestu připravuje Goethe, když odkazuje na umění: «Komu začíná příroda odhalovat své zjevné tajemství, ten cítí neodolatelnou touhu po její nejdůstojnější tlumočnici — umění.»^[219]

Tyto lidské silové impulzy vůle pozvedají zemědělský organismus jako celek z obecného přírodního dění a starají se o smysluplný a uměřený tok sil ve vzájemném působení jeho orgánů. To se děje především a s největším dosahem skrze hnojení těmi organickými látkami, které jsou v hospodářství vyloučeny z životních procesů. Zde je minulé látkové dění, procesuálně proměněné skrze přeměny, povoláno k přítomnému.

271

To charakterizuje jednu stránku — stránku přírody. Druhou stránkou je duchovní výkon člověka. Ten z poznání ducha ukazuje vůli cesty, jak komponovat hnojivé látky, které otevírají dílem-jsoucí bytí silám, jež připravují cesty budoucím možnostem vývoje.

Klíčem k hlubšímu porozumění podstatě a směru účinnosti těchto dvou polárně protikladných forem hnojení je pojem «zemědělské individuality», který Rudolf Steiner odvozuje od bytostného nazírání člověka.^[220]

Otázka hnojení a zemědělská individualita

V kapitole «Trojčlennost člověka a zemědělská individualita» (s. 88 nn.) byl pojem «zemědělské individuality» uveden do pohybu a odvozena jeho trojčlennost z trichotomie člověka podle těla, duše a ducha. Tělo se člení tak, že v hlavě čili v nervově-smyslovém systému pomáhá lidskému duchu dospět v myšlení k sebevědomí, v rytmickém systému hrudních orgánů nechává lidskou duši prožívat sebe sama v sebecítění a v soustavě látkové výměny a pohybu končetin se může uplatňovat lidská vůle. V člověku se sbíhá to, co se kolem něj rozkládá jako příroda, a to, co mu předmětnými smysly vstupuje vstříc jako protistojící svět. V zemědělství tedy zpočátku jednáme s obrazy, jejichž tvořivá bytost se v nich skrývá — tak jako se v zevnějšku krávy skrývá její bytost. Vědomě poznávajícímu člověku se ale otevírá možnost nezůstat stát u obrazu a — na tom základě — nepostulovat pra-základ bytí v bezduchém abstraktním myšlení v matérii, nýbrž nalézt jej v idejích, které v nazíravém vědomí rozsvěcují a v člověku probouzejí morálně-duchovní impulzy. Ideje pak přestávají být abstrakcemi, jakmile vědomě poznávající člověk sám je myšlením vytváří, sám je citovým prožíváním oživuje a vlastní vůli je vštěpuje jako morální impulzy. Takto uchopené ideje teprve zakládají svobodné tvoření, které přesahuje přírodu. To z etických intuicí staví most přes propast mezi tím,

272

Morálně-duchovního v člověku a tvořivě-bytostného v přírodě.

Ideové formy antroposofické duchovní vědy mají tu povahu, že v myšlenkovém zpřístupňování uvolňují život, který pobízí k činu. Tak lze, jak je vylíčeno v kapitole «Trojčlennost člověka a zemědělská individualita» (s. 88 nn.), z ideového celku trojčlennosti člověka a z aktivní přítomnosti uvnitř hospodářského organismu přímo sledovat, jak na jedné straně živlový prvek tepla a vzduchu nad zemí zapojuje zemské látky do životních procesů a podrobuje je jakémusi trávení,^[221] nepřetržité proměně jejich zjevných podob — a jak na druhé straně látkový prvek země a vody v hlubinách, pod úrovní půdy, vypadl ze života a v krystalizaci se skrze naskrze stává formou. Otevírá se velkolepá polarita výšin a hlubin, substančního dění a tuhnutí ve formě, pohybu a klidu. Je to právě ta polarita, která se mikrokosmy v člověku stahuje do pólů jeho soustavy látkové výměny a nervově-smyslové soustavy. Jako tyto póly nalézají svůj rytmický vyrovnávací pohyb v bijícím srdci a v plicním dýchání, tak ony póly výšin a hlubin v rytmické dynamice půdy (Obrázek 14).

Zázrak půdy se skrývá ve své nenápadnosti. Látky a síly se zviditelňují ve formách zeminy; jejich působení a bytostná povaha zůstávají skryty a je třeba je hledat ve všech oblastech bytí pod-přírody, přírody a nadpřírody. Jsou to bytosti a síly, které působí rozpad, zánik a smrt (pod-příroda), dále takové, které působí fyzicko-mechanicky a konstituují fyzické tělo u rostliny, zvířete i člověka, dále takové, které v přírodních říších udělují život, a konečně takové, které v říši živočichů obdarovávají duší a jsou nositeli duše. Duch, který se v sebevědomí člověka probouzí jako nadpříroda, je vylit přes přírodní říše a vytváří si ve veškerém tvarování svůj odraz.

Při výrobě potravin a při jejich spotřebě mimo zemědělský organismus se tomuto organismu ztrácejí nejen látky, nýbrž stejnou měrou i síly. Jsou to síly vyzařující shora z nadpřírody, z kosmických výšin, a zdola z hlubiny země,

273

Abbildung 14: Die landwirtschaftliche Individualität, die drei Stufen der Düngung aus interner Erzeugung und die zwei Stufen der Mineralanwendung externer Herkunft.

jsou to ve vlastním slova smyslu vyživující a hojivé síly. Úkolem hnojení je nyní kompenzovat ztrátu látek země a uvést půdu a rostlinu do stavu, kdy jsou schopny stále novým způsobem přijímat a být vnímavé pro síly a substance nadpřírody. Z toho logicky vyplývají tři stupně, na nichž se v plném smyslu naplňuje obsahová náplň pojmu «hnojení»:

Jde o hnojení

látkami a silami z oživené rostlinné přírody,
látkami a silami z oduševnělé živočišné přírody a
látkami a silami, které jsou produktem lidského ducha. Oproti tomu má být jako «nultý stupeň» označováno vyrovnávání ztrát pozemsky vázaných látek. S vodnými solemi syntetickými nebo chemicky rozloženými, využívanými v industrializovaném zemědělství, se překračuje stupeň «-1», práh od přírody k pod-přírodě (Obrázek 14).

V následujícím bude pojednáno o základních aspektech přínosu a problematiky aplikace minerálních látek a poté o třech stupních hnojení. Cesta k rozluštění

274

jeho tajemství je jakási syntéza přírodovědných a duchovědných poznávacích snah na základě tathandlung. Nastupuje se zde cestu od vědy k umění, cestu bádání v činu, na níž se smysl pro pravdu, v malém i ve velkém, měří podle poznatelného a prožitelného přirozeného a sociálního gedeihen statku jako celku — nikoliv podle kvantitativního výsledku.

Stupeň 0: Aplikace minerálních látek

Z pojetí, že jediným reálným základem všech světových jevů je hmota, se od 19. a 20. století v zemědělství zákonitě zformoval pojem «minerální hnojení» a spolu s ním pojetí souhrnu «živin», jež rostlina potřebuje k růstu. Za touto teorií se skrývá závažný předpoklad, že ze souhrnu anorganických, mrtvých látkových prvků může vzejít život, že s jejich pomocí by bylo možno život vytvářet a rozmnožovat. Život však vzniká ze života, z životních zárodků nebo semen. V přírodě nikde, ani při sebepečlivějším pozorování, nenalezneme oporu pro to, že by ze minerálně mrtvého mohl vzniknout život, nýbrž jen opak: Život propadá smrti. Pojem hnojení se ale vztahuje k tomu, aby byl život jako takový v růstových procesech rostliny, a stejně tak duševně-astrální působení zvenčí při tvarování, podporován způsobem odpovídajícím bytostné povaze. Nikoli náhodou se odvozuje pojem hnojiva od pradávna od významných účinků vylučování ze soulové a životní organizace domácích zvířat. Hovořilo se o «staré síle» takto pohnojeného pole. Z vládnoucího materialistického smýšlení se organickým hnojivům, kromě jejich mnohotvárného minerálního složení a podpory mikrobiálního půdního života, nepřisuzuje žádná specifická hnojivá hodnota.

Jaká kritéria lze nalézt, abychom mohli posoudit důsledky, které způsobuje pojem hnojení chápající vzájemné vztahy půdy a rostliny pouze jako hmotné dění? V následujícím má být tato problematika sledována na příkladu motoru veškerého zvyšování rostlinných výnosů — na dusíku syntetizovaném do solné formy.

275

Aplikace dusíkatých solí

Dusík (N) je se svými 79 % vlastním nositelem živlu vzduchu. Obtéká zelené listoví rostlin vzpínajících se do atmosféry, aniž by se přímo podílel na jejich růstových procesech. Jako vzdušná látka je podobně jako kyslík vázán sám se sebou (N₂), a proto je téměř reakčně mrtvý. Do hustších stavů vody a země se dostává přirozenou cestou pouze dvěma způsoby: 1. prostřednictvím energetických výbojů blesků, přibližně 6 kg/ha/rok,^[222] a 2. biologickou cestou prostřednictvím vazby dusíku rostlinnými organismy k tomu schopnými, zejména druhově bohatou čeledí luskovin. Prolomit tuto bariéru přirozeného vnášení dusíku, který si sám určuje svou míru, velkotechnickými postupy — to bylo výslovným cílem od konce 19. století. Průlom se podařil syntézou amoniaku Haber-Boschovým postupem. Za vysokého energetického příkonu se vzdušný dusík převádí ve vodném roztoku na vodíkovou sloučeninu amoniak (NH₃). Dalším zahušťováním vznikají pevné sloučeniny s kyslíkem — dusičnanové soli — a s vodíkem — soli amonné, které rovněž snadno přecházejí do roztoku: první rychleji, druhé pomaleji. Obě sloučeniny jsou ve vodném roztoku vysoce reakčně aktivní a dusičnanové sloučeniny v pevné solné formě vysoce výbušné. Syntetickým postupem lze na libovolném místě země, nezávisle na biologických denních či ročních rytmech, vyrobit jakékoli množství dusíkatých solí. Vedle svého civilního nebo vojenského využití jako trhaviny způsobily v průběhu 20. století celosvětově revoluci v rostlinné výrobě. Tvoří produkční kapitál pro zemědělskou masovou výrobu a jsou — ve spojení s používáním herbicidů a pesticidů — příčinou vývoje k agrárnímu industrialismu.

Tváří v tvář obrovskému nárůstu výnosů v polním, zahradním a ovocném hospodářství i ve všech ostatních speciálních kulturách by člověk musel zpívat chválu této světlé stránce nasazení průmyslově vyráběných dusíkatých solí — kdyby tu nebyly temné stíny. Dusíkaté sloučeniny, pokud nejsou ve formě amoniaku (NH₄) vázány na jílové minerály, mají tendenci co nejrychleji opět zmizet ze střední oblasti «bránicové půdy» — buď jako dusičnan (NO₃) dolů do oblasti podzemní vody hlavového pólu, nebo jako amoniak (NH₃), oxidy dusíku

276

(oxid dusný N₂O) nebo elementární dusík (N₂) nahoru do pólů látkové výměny. Tyto ztráty tvoří přibližně stejným dílem asi 25 % vstupu syntetizovaných dusíkatých solí. Na jedné straně kontaminují podzemní vodu a vodu studniční, respektive eutrofizují povrchové vody. Na druhé straně přispívají svými emisemi ve značné míře ke znečištění atmosféry oxidem dusičnatým, a tím ke klimatické změně. Zbývajících 50 % vstupu dusíku způsobuje snížení biologické aktivity půd, respektive její jednostrannost,^[223] jakož i vynucený růst rostlin při současném oslabení jejich organizačních sil, jejich výživné a léčivé účinnosti. Syntetizované dusíkaté soli přispívají rovněž k floristickému a faunistickému ochuzení druhů v krajinách. Teprve ony umožňují zúžení osevního postupu až po monokulturu a — nad to — pěstování v živných roztocích (hydroponika).

V rostlinné výrobě znamená každá dávka dusíku zvenčí určitý druh nárazového růstového donucení. V každém případě — ať je podávána jako rychle působící dusičnanová, nebo jako pomaleji působící amonná sloučenina — zvyšuje se koncentrace dusíku v půdním roztoku, vůči níž se rostlina nemůže ubránit. Donucení přijmout nadbytek dusíkatých solí oslabuje éterickou organizaci rostliny ve všech jejích orgánech. V kořeni, který sestupuje dolů do hlavového pólu, se to projevuje jako ochromení jeho funkcí. Jednou z těchto funkcí je jeho vrozená schopnost jakési smyslové vnímavosti — nejen vůči formativním silám kosmu a vodnímu živlu, nýbrž zejména vůči živlu zemitě-pevného. Subtilnost těchto procesů se odhaluje v následujících fenoménech:

Klasická «přírodní louka ponechaná přirozenému vývoji» z našich polních lánů z velké části zmizela. Z ní se kosinami sklízelo seno pro zimní krmení. Byla, podle stanoviště, nesmírně druhově bohatá na vrchní i spodní trávy a zejména na luskoviny a byliny.

Přejde-li se nyní k tomu, že se za účelem zvýšení její bujnosti soustavně podávají dávky syntetických dusíkatých solí, spouští to — co se týče druhového složení — řetězovou reakci. Jako první z porostu mizí byliny, v dalším průběhu let luskoviny jako jetel červený, štírovník růžkatý a další. Nejdéle se drží jetel bílý. I spodní trávy nakonec ustupují moci vrchních trav,

277

Abbildung 15: Die Funktionen der Wurzelhaare und deren Beeinträchtigung durch externe Zufuhr von Stickstoffsalzen.

které na konci této posloupnosti dodávají monokulturní masové výnosy. Tento příklad objasňuje praufenomén vnějšího použití dusíku: druhové ochuzení asociovaných rostlinných společenstev.

Zblízka viděno, uplatňuje se tento účinek v mnoha detailech v oblasti kořenů. Například u jetele červeného lze pozorovat, jak počet hlízek na kořenech — vznikajících endogenní symbiózu jetele s rhizobii, bakteriemi vázajícími dusík — klesá vlivem soustavného podávání dusíkatých solí. Vlivem vysoké koncentrace dusíku v půdním roztoku se snižuje schopnost kořene vázat dusík; ten postupně ztrácí svou schopnost vstupovat do symbiózy.

Co platí pro endogenní symbiózy luskovin, platí i pro exogenní symbiózy s bakteriemi a houbami jiných rostlin. Na obrázku 15 je znázorněn podélný řez koncovým úsekem kořene.

Kořenová špička se skládá z živé tkáně dělicích se buněk (meristem), s předsunutou slizovitou kořenovou čepičkou (Calyptra). Obě tvoří neustále se obnovující životní pól kořene. Kus výše po kořeni odumírá kořen do svého formového neboli smrtného pólu; dřevnatí. Jako zprostředkující střed se mezi nimi člení třetí prvek, v němž se — jak již bylo popsáno — oba póly, život a smrt, v obou funkcích

278

kořenových vlásků navzájem prostupují (srov. kap. «Der Frühjahrsprozess und die Bodenbearbeitung», s. 213 nn.). Kořenové vlásky se skupují v rytmickém uspořádání kolem celého kořenového tělesa. Jsou to výchlipky z buněk kořenové pokožky (epidermis), které již nejsou schopny dělení. Jako takové jsou na jedné straně metabolicky aktivní: skrze ně proudí asimiláty z nad zemí ozelenělých rostlinných orgánů přes sestupný phloemový proud do půdy, kde aktivují mikrobiální a houbový život rhizosféry a symbioticky na sebe vážou. Kořenové výměšky (exudáty) tvoří v průměru u druhů kulturních rostlin přibližně 30 % jejich asimilačního výkonu.^[224] Ätherleib rostliny tak řídí v souladu s jejími růstovými rytmy a potřebami prostřednictvím asimilačního proudu (phloem) půdní život — jsou to nízkomolekulární bílkoviny, sacharidy, enzymy, vitaminy, kyseliny, chelatační látky, kumariny, fenoly, glykosidy, alkaloidy, éterické oleje, ethylen.^[225] Na druhé straně jsou kořenové vlásky smyslově aktivní. «Die Wurzel der Pflanzen […]: Es ist ein Auge, aber ein schlechtes Auge.» (Kořen rostlin je okem — ale špatným okem.)^[226] Kořenové vlásky vnímají jaksi soli, které se rozpustily vlastní metabolickou činností (výměnnými procesy) a prostřednictvím svých symbiotů ve vlhko-vodném prostředí půdy. V procesuálně opačné současnosti — vlastnosti živého těla — vylučují kořenové vlásky asimiláty do kořenového okolí, podněcují jimi mikrobiální rozkladné procesy a přijímají jejich koncový produkt: mineralizovanou, mrtvou sůl. Ta postupuje v protisměru k asimilátům buněčnou tkání kořenů a ústí do vzestupného xylemového proudu. Jeden, mrtvý minerální proud zdola, a druhý, živý shora, jsou odděleny kambiem.

Pouhým předmětným myšlením toto subtilní dění v kořenových vláscích a kolem nich není uchopitelné. Tyto v současnosti na sebe navzájem sladěné, takříkajíc do sebe vetkané životní a smyslové procesy jsou nasazením syntetizovaných dusíkatých solí citelně narušovány nebo postupně blokovány. Kořeny rostlin nemají rozlišovací schopnost ohledně původu rozpuštěných dusíkatých solí. Zvyšuje-li se jejich koncentrace soustavným přívodem zvenčí, ochabuje činnost kořenových vlásků. Kořeny se stávají metabolicky slabými a

279

smyslově otupělými. Jejich schopnost vstupovat do symbióz je oslabena, jak bylo výše znázorněno na příkladu kořene jetele obsypaného hlízkami. Éterická organizace rostliny, rozšířená do kořenového okolí, se stahuje zpět na kořen; rhizosféra chudne. Postrádá utvářecí sílu kosmicko-astrálního, jehož «látkovým nositelem» je dusík.^[227] Půda a rostlina tvoří životní jednotu. Z jejich životních procesů rozkladu organické substance pochází dusík a přechází — v průchodu mrtvou solnou formou — bezprostředně do životních procesů výstavby. Životní tělo rostliny ovládá moment smrti solné formy. Masivním přívodem syntetizovaných dusíkatých solí je rostlina vystavena jakémusi donucení je přijímat. Odpovídajíce svému původu jsou nositelkami sil z pod-přírody, které působí proti bildekräfte Übernatur — formativním silám nadpřírody.

Výše zmíněná problematika vrhá světlo i na otázku platnosti zákona stálosti látek a sil. Je jejich chování a působení v neživé přírodě ve srovnání s přírodou živou kontinuální, nebo diskontinuální? Pozorování učí, že látka a způsob jejího silového působení nabývá podstaty a významu prostřednictvím souvislosti, v níž obojí vystupuje.

Použití dusíkatých solí syntetizovaných ze vzduchu má moc negovat životní souvislosti ve prospěch vlastního mechanismu působení. Mají tendenci prosazovat v životní organizaci rostliny fyzikální princip časové následnosti příčiny a účinku. O tom svědčí i skutečnost, že k udržení výnosů je třeba rok co rok vynakládat přibližně stejné nebo dokonce rostoucí množství dusíkatých solí. Vnějším přívodem dusíku se výnosy stávají téměř bezcennými vypočitatelnými.

To vše však znamená, že kořen je takzvaným «minerálním hnojením» odcizován své evolučně vrozené funkci. Střed rytmicky osazený kořenovými vlásky — mezi životním pólem kořenové špičky a smrtným pólem dřevnatějícího kořene — postupně ztrácí svou metabolicky a smyslově aktivní funkci; stává se pasivním. Rostlina je tendenciálně vracena zpět do dřívějšího evolučního stavu, v němž byla čistě «narozena z vody», volně se vznášejíc jako řasy ve slané vodě světových oceánů. Nyní však — kdy se v dlouhotrvajících vývojových krocích vypracovala k «narozené ze země», s kořeny, volně stojícím

280

stonkem, listovou posloupností, květem a až po semeno — potřebuje hnojení, které je přiměřeno jejímu bytí jako zemské rostliny a je s to toto bytí dále udržovat ve vývoji.

Syntetizované dusíkaté soli naplňují pojem hnojení jen zdánlivě. Nehnojí, nýbrž pohánějí a hypertrofují rostlinu reproduktivně do vodnaté masové bujnosti. Studium přitom se vyskytujících fenoménů z hlediska fyziologie a tvarování je neobyčejně poučné a přímo vybízí k tomu, aby byl pojem hnojení nově vymezen. «Die Pflanze lebt […] unmittelbar mit Erde und Wasser.» (Rostlina žije bezprostředně se zemí a vodou.)^[228] V čistě vodném prostředí se rostlinný (a také živočišný) život vyvíjí jen po nižší vývojové stupně; v provlhčené zemi rozvinuje svou kořenovou činnost. Roste aktivně dolů do živlu «pevného-zemitého» a rozvíjí v oblasti kořenových vlásků metabolickou aktivitu při rozrušování minerálních a rozkladu organických materiálů, jakož i smyslovou aktivitu vůči veškerému «was Erde [Salz; Anmerkung des Verfassers] und Wasser ist» (co je země [sůl; poznámka autora] a voda).^[229] Hnojení tedy znamená přímo oživovat zemi, «a to nelze, postupuje-li se mineralizujícím způsobem».^[230] Hnojení, které samo oživuje zemi, zahrnuje trojí:

Zásobování půdy organickými zbytky z oživené a oduševnělé přírody.
Aktivaci rostlinného metabolismu ve vztahu ke kráftovirkungen (silovým působením) kosmického obvodu, jakož i k působení mezi kořenem a půdou.
Rozvíjení zárodečného smyslového nadání rostliny vůči látkám a silám země a kosmu k vyšší smyslové způsobilosti.

Rozhodující pro posouzení hnojení podle hodnoty a účinku je jeho původ. Dusíkaté sloučeniny syntetizované za vysokého energetického příkonu (přibližně 50 MJ/kg N) pocházejí z anorganicky mrtvého vzdušného dusíku (N₂). Jsou donuceny stát se nositeli astralitu, který silově vzestupuje z pod-přírody a působí proti tomu, který vyzařuje z nadpřírody kosmu. Astrální měsíční síly, působící skrze vodu, získávají převahu nad sluneční astralitou, která působí skrze «pevné-zemité». Z tohoto důvodu je v obrázku 14 (s. 273)

281

použití syntetizovaných dusíkatých solí v zemědělství označeno úrovní účinku «-1». Pouze dusíku, který vychází ze životních procesů, lze v pravém smyslu přiznat hnojivý účinek. Zůstává v éterické organizaci rostliny, přijímá skrze ni formativní síly, jimiž formuje duchovní praobraz obrazně do smyslové podoby.

Použití kamenných moučí

Tak jako je pojem «dusíkaté hnojení» nepřesný, stejně tak nepřesný je pojem «minerální hnojení», který zahrnuje použití jakéhokoliv druhu minerálních látek v zemědělství a zahradnictví, bez ohledu na to, odkud v přírodním hospodářství pocházejí nebo jakým technickým postupem byly upraveny. Minerální prvky umožňují životní procesy způsobem vysoce diferencovaným, ale samy je nevytvářejí. Nehnojí život jako takový, nýbrž zajišťují jeho fyzicko-smyslový způsob projevu. V obecném pojetí minerálního hnojení se nečiní žádný rozdíl mezi dusíkem ze živlu vzduchu a látkami zrozenými ze země, jako jsou fosfor a kovy alkalické a alkalicko-zemité — draslík, vápník, hořčík a další. Dusík je v ovzduší téměř bez reaktivity a v zemi reaktivně živý. Látky země jsou reaktivně mrtvé ve svých hlubinách a stávají se aktivními v kontaktu se vzduchem a teplem. Toto pojmové zglajchšaltování bez kvalitativního rozlišení mělo fatální důsledky. Buď bylo «minerální hnojení» propagováno jako konečná moudrost, jako jediná účinná technologie zajišťování a zvyšování výnosů, nebo se vynořili «kacíři», kteří je paušálně odmítali. V praxi se duchy rozešly a hlubší poznání věci zůstalo na pospas. Dnes se o těchto věcech soudí diferencovaněji. Ke změně však nepřivedl náhled do podstaty látek, nýbrž brání ekologických souvislostí v praxi. Ve chvíli, kdy se hospodářství zřídí v duchu principu organismu tak, aby se o potřebnou dusíkovou bilanci příroda starala sama — podporována půdoobděláváním orientovaným na procesy, luskovinami bohatým osevním postupem a živočišnými hnojivy — reguluje se minerální bilance ze zdrojů půdy zpravidla sama od sebe. Tuto schopnost půdy udržovat se v dobrém zdraví na vyšší produkční úrovni, za to vděčí obratné ruce člověka.

282

Stanoviště jsou z hlediska svého přirozeného minerálního hospodářství zpravidla velmi rozdílně «obdarována». Na spraších, naplaveninách, ledovcových základních morénách a na hlinito-jílových půdách staršího geologického původu je minerální bilance — v závislosti na erozi a stupni zvětrávání — poměrně vyrovnaná. Na stanovištích jako ledovcové písky, křemenné pískovce (Buntsandstein) nebo vápencové horniny (Weißjura) panuje vedle přebytku jednoho prvku někdy naprostý nedostatek jiného. Na starších písčitých půdách jde nejčastěji o deficit kovových bazí — vápníku, hořčíku a draslíku — a takzvaných stopových prvků. Na extrémně mělkých vápencových stanovištích chybí zpravidla fosfor. Nejcitelněji dopadá na přírodně nezpůsobilá stanoviště nedostatek vápníku, hořčíku, draslíku a fosforu. Tyto deficitní situace se přídavkem dusíkatých solí ještě vyhrocují a nevyhnutelně táhnou s sebou vymývání snadno rozpustných minerálních solí ve větším množství.

V biologicko-dynamickém zemědělství a zahradnictví lze hovořit pouze o substituci stávajících minerálních deficitů. Přitom nejde o to, aby se látková hladina zvýšila na úroveň vědecky doporučených orientačních hodnot — pro postupné odvápňování obnovující rovnováhu kyselin a bazí může jako takový orientační bod platit pH > 6 —, jde spíše o to, aby se prostřednictvím kamenných moučků podnítila výše zmíněná «smyslová činnost» kořene ve spojení s přidruženým půdním životem. Tato dvojnost periferní metabolické a kořenové smyslové činnosti řídí rozklíčování kamenné moučky a tím i uvolňování minerálních rezerv půdy, které se zadrhlo. V tomto ohledu mají zvláštní význam silikátové moučky z prahorních hornin. Obsahují celé spektrum všech těch látkových prvků, které tvoří výchozí bod vývoje nejúrodnějších půd. Při ryze mechanickém mletí se přísně geometrické látkové složení silikátů zachovává. Zvětrávání jemné zrnitosti probíhá v provzdušněném, humózním, metabolicky aktivním vrchním půdním horizontu a je proto do velké míry biogenní děj. Vede ke vzniku primárních a sekundárních jílových minerálů v oblasti jemných kořenů *rhizosféry*. Zároveň se při tom uvolňují chemicko- a životně-éterické síly, které byly od pravěku ztuhlé v přechodu ze stavu živě-vodního do mrtvého tvarového stavu zemitě-pevného.

Nejúrodnější půdy světa vděčí za svůj vznik silikátovým horninám v práškovém stavu. Jsou to větrné nánosy «spraše» z

283

z nánosů jemného písku z mladočtvrtohorních ledovců do bezledovcového předpolí, dále z ročních sedimentů jílu a prachovité hlíny v záplavových zónách řek (např. Nil před výstavbou Asuánské přehrady) a z úsad vulkanického popela. Posledně jmenované byly ve starověku ve středomořském prostoru používány ke zlepšení mezních půd. Také omlazení stárnoucích půd nebo přirozeně kyselých stanovišť prostřednictvím mergování (to jest vnášením měkkých, snadno zvětratelných, vápnitých jílovitých hornin) se nejpozději od ediktu Karla Lysého (823–877) z roku 864^[231] stalo rozšířenou praxí. Dosah přepravy tak těžkých hmot byl ovšem omezený.

V opakujících se vlnách se ve 19. a 20. století pokoušeli věnovat kamenným moučkám větší pozornost. Ocitali se přitom v beznadějné konkurenci s rychle se šířící takzvanou «průmyslovým hnojivárenstvím», tedy aplikací v podstatě dusíku, fosforu a draslíku ve vysoce koncentrované formě. Doufali v rychlé úspěchy — nedočkali se jich, což ani jinak očekávat nešlo. Při aplikaci kamenných moučků jde prostě o dlouhodobou melioraci, o postupné omlazování půd chudých na baze. Účinnost těchto moučků se urychluje s jemností jejich zrnitosti a je tím výraznější, jsou-li kombnovány s organickými látkami jako chlévský hnůj, kejda a komposty.

Kamenné moučky se člení na ty ze sedimentárních hornin a na ty ze silikátů. V sedimentech se nacházejí — méně v jílových břidlicích, spíše v půdách na čistém vápenci, např. svrchní juře, nebo na křemitých pískovcích a kvarcitech — značné látkové deficity. V obou případech jsou půdy jen omezeně schopné vývoje. Na alkalické straně se vyskytuje nedostatek fosforu, na kyselé chybí vápník, hořčík a draslík. Teprve vyrovnání mezi oběma extrémy zajišťuje zdravou humifikaci a celkový vývoj půdy. Jde-li o snížení stupně kyselosti, tedy o zvýšení hodnoty pH směrem k 6 až 7, jsou vápencové moučky (CaCO3) jako náhrada klasického mergování tím správným prostředkem. Jemně vymleté působí bezprostředně. Aby se zabránilo ztrátám draslíku výměnnými procesy, mělo by se potřebné množství v mírném dávkování rozložit na více let. Pro trvalou, půdu budující účinnost jsou vhodné hrubší zrnitosti až po vápencový štěrk. Zvláštní formu představuje použití páleného vápna (CaO). Je vysoce aktivní, postupně se však ve styku s půdní vlhkostí

284

v neagresivní hašené vápno – hydroxid vápenatý, Ca(OH)₂ – přeměňuje. Pálené vápno se doporučuje jako přísada k rychle se rozkládajícím kompostním materiálům. Tlumí «příliš bujný život v étericku» ve prospěch tvarujících sil astrálního v kompostové hromadě.

Půdy vyluhované vápnem s sebou nesou, zejména na jílem chudém písku, nedostatek hořčíku. Pomoci zde může dolomitová moučka. Vápenné usazeniny obsahují zpravidla nepatrné příměsi hořčíku. V dolomitu stoupají tyto příměsi na 50 %. Dalším kamenným moučkem je síran hořečnatý, kiserit. Na otázku, jak řešit nedostatek draslíku, odpovídá Rudolf Steiner hořečnanem draselným, patentkali – osvědčenou kombinací posilující hospodářství bází.

Zvláštní formu vápnění – a to nejen vápnění, nýbrž zvláště v zahradnictví – představuje použití mořského vápna z řas. V něm je v celé své rozmanitosti soustředěno celé spektrum látkových prvků, které v sobě uchovává – lze to tak nazvat – minerálně-rostlinný život původu ve světových oceánech.

Na kyselých půdách pokročilého věku může být v krajních případech k aktivaci půdního života nutná vedle meliorace hospodářství bází i meliorace fosfátová. Zatímco bazické složky půdy – vápník, hořčík, sodík a draslík – podléhají vymývání, platí to pro fosfor jen v nepatrné míře. V kyselém prostředí se váže s hliníkem, v zásaditém s vápníkem. Fosforečnany hliníku a vápníku jsou těžko rozpustné a jsou zpřístupňovány především kořenovými výměšky, symbiotickými bakteriemi a mykorhizami (houbovými hyfy). V normálním případě si v biologicky aktivní půdě hospodářství fosfátů reguluje samo.

Pro meliorativní opatření přicházejí v úvahu fosforečnany vápenatéz terciérních kostních ložisek severní Afriky, jakož i fosforečnany vázané na křemík a vápník z vysokopecní strusky. Jejich zpřístupnění se uskutečňuje nakonec pod řízením éterické organizace rostlin, rozšiřující se do prokořeněného půdního prostoru.

Zpřístupnění silikátových kamenných moučků, k nimž patří i sopečné popely, probíhá rovněž převážně biogenně. Jejich význam pro melioraci vyluhovaných půd je ještě jinak posuzovat.

jako cílená meliorativní účinnost sedimentárních hornin. Silikátové moučky zvětrávají pomalu, v závislosti na stupni jemnosti svého mletí. Krátkodobě rozpoznatelný úspěch se nedostavuje, ale zde platí slovo: «Čas léčí.» Vývoj nabírá svůj počátek; dotýká se kořenové síly rostliny právě tak jako otevírajícího symbiotického půdního života i jakési homeopatické tvorby jílu *in statu nascendi*. Nastává nový začátek vlastní dynamiky zakotvené v půdě. Teprve opakované dávky ca. 2 t/ha/rok však prokazují účinky v drobtovité struktuře půdy a v rozšiřování kořenového prostoru.

285

Mnohočetnost prvků, jež tvoří látkové složení magmatických hlubinných a výlevných hornin, je půdotvorná a zároveň ve velkém počtu zásadní pro zdárný rozvoj rostlin. Zde, v půdách a výchozích horninách, jako tamtéž v rostlinách a rostlinných druzích, se podíl těchto prvků mění. Tak vykazují například hlubinné horniny žulové řady od žuly s ca. 80 % SiO₂ přes *syenit* (60 %), *diorit* (55 %) a *gabro* (50–45 %) klesající obsah křemičitosti. Naopak obsahy oxidů železa, hořčíku a vápníku vzrůstají až na násobky. V porfyrové řadě od křemenného porfyru přes porfyr, porfyrit až po diabas nebo melafyr platí totéž, a stejně tak pro řadu výlevných hornin od křemenem bohatého *liparitu* přes *fonolit*, *andezit* až po čedič. Na čedičových pokrývkách nacházíme zvlášť úrodné, mineralicky bohaté půdy. Pro svůj rozšířený výskyt a svou spíše zásaditou mineralogickou kompozici s 45 % SiO₂, 10 % FeO, 7 % MgO, 10 % CaO++^[232] dodává čedič nejčastěji používanou kamennou moučku. Přitom v širokém spektru prvkového složení náleží dominanci křemičitosti a hlíny (oxid hlinitý, Al₂O₃), respektive silovému potenciálu, který tato určitá kompozice přivodila, velký význam. Přísný stav formy krystalu se proměňuje v koloidní stav, v němž je substance udržována ve stavu vznášení se na pomezí pevného a kapalného.

Vedle méně praktikovaného plošného rozsypávání jsou kamenné moučky přednostně vedeny přes kompostovací proces. Zpřístupnění a přijetí do životních procesů se uskutečňuje v mikrobiálním děni látkové výměny. Množstevní nasazení přes kompostování se omezuje na pouhé zaprachování kompostového materiálu při zakládání.

286

Závěrem je třeba znovu zdůraznit: Při použití kamenných mouček jakéhokoli druhu nemůže jít o hnojení, nýbrž o substituci daných minerálních deficitů v anorganicko-mrtvé přírodě — ať již v důsledku jednostranného minerálního složení výchozí horniny při půdotvorbě, nebo v důsledku hluboko vyloužených půd pokročilého věku. Jde o nemocné půdy, které lze při relativně nízkých substitučních vstupech — v kombinaci s vlastními hnojivými opatřeními, jež budou popsána v dalším textu — terapeuticky ošetřit a pobídnout k nové vývojové dynamice. Vnější dávky dusíku v solné formě toto subtilní, životem rostliny a půdy nesené dění z velké části nebo zcela zmaří. Důsledkem je, že i na půdu vázané látky, převedené do lehce rozpustné formy a každoročně dávkované podle potřeb příslušných plodin, musejí být nasazovány ve větších množstvích.

Stupeň 1: Hnojení ze živého rostlinné přírody

Rostlina po svém uvadnutí zanechává dvojí: semeno a vše, co je společné vyšším rostlinám — totiž kořen, stonek, list a květ. Ve srovnání s individuálním semenem to lze nazvat Všeobecně-rostlinným. Roste, rozvíjejíc svou podobu, od semene k semenu. V nově se tvořícím semeni však se pokaždé znovu otiskuje kosmické, «to, co jako forma rostliny žije v semeni»,^[233] pokaždé nově. Při klíčení semeno odumírá do formy, klíček se rozvíjí a je nyní silně podřízen působení pozemských sil. Semenná síla však neúnavně působí dál; prozařuje kořen strmící do hloubky, stejně tak kolmo vyhlušující stonek a listové žilky listů strmících do stran v podobě; nakonec se v podobě a květu obrazem zjevuje bytost, která duchovně jako forma žila v semeni. Skryta v květu, zbrzdí výhonek do semeníku, který — polárně k vyzařující blíži — se uzavírá jako obal semenných základů. Zde, v semenném základu, se semenná síla sjednocuje s «korunou» Všeobecně-rostlinného, s pylem. V odumírání rostliny dozrává dvojitý zárodek v semeno. Obsahuje vše, co se v prostoru a čase jako přítomné, zemsko-kosmické dění

287

vtisknuto, substanciálně naplněno a utvářeno. Zároveň žije v semeni něco věčného, co se v pozemském stále znovu přítomní. Jinak je tomu se vším, co se z klíčícího a odumírajícího semene stalo zjevným obrazem rostliny. Všechny její orgány byly prostoupeny semenkraft [seedforce]. Skrze ni se zjevná podoba rostliny stala obrazem jejího typu. Semenkraft zanechala své stopy ve všech jejích orgánech — v kořeni, výhonku, listové posloupnosti a květu. Tyto stopy jsou tím výraznější, čím více tkáně, dosud prostoupené životem, tuhnou do formy kostry nebo zcela dřevnatí.

V rostlinných zbytcích, ve všem, co se nestalo semenem, nýbrž za ním pozůstalo, nacházíme produkty prostoro-časového přírodního dění. Nesou v kompozici své látkovosti ještě stopy života a semenkraft. Hrozí jim úplné propadnutí smrti, mineralizaci. A k tomu dochází a docházet musí, neboť rostlina potřebuje mrtvé minerální soli, aby je silou své éterické organizace přivedla k novému životu. Jen se to má dít v pravý čas a v pravé míře. Příroda má moc tento mineralizační proces zpomalit nebo dokonce zastavit a přesměrovat k něčemu novému. Co pak vzniká, je humus. Rostlinnými zbytky a živočišnými pozůstatky, které se vracejí do země a proměňují se v humus, se země hnojí sama. Hnojí se v souladu se zásadou: „život hnojí život". S tvorbou humusu vzniká taková kompozice látek, která si teprve zaslouží název nejzákladnějšího hnojiva v hospodářství přírody.

O podstatě kompostování

Co příroda předvádí, může se v rukou člověka povznést k pravé mistrovské dovednosti. Kompostování je pracovní umění, v němž myšlení, prožívání a konání stojí v nepřetržitém vzájemném dialogu. Lze — podle Rudolfa Steinera — získat „osobní vztah k hnojivu a zvláště k práci s hnojivem…" Toho lze dosáhnout jedině tehdy, zná-li člověk všechny okolnosti druhu a původu materiálu — zda jde o mladou zeleň, zda je objemný nebo dokonce zdřevnatělý, bohatý na bílkoviny nebo kyselinu křemičitou, zda převažují kořeny, listy, masy slámy atd. Každá z těchto organických substancí má určitý

288

geartete Stoffkomposition. Ideální by proto bylo, kdyby se kompostová hromada jako celek budovala z co největší rozmanitosti odpadních produktů. V zahradnictví je to spíše možné než v zemědělství. Zde napadají, v závislosti na ročním období, případně jednostranně velké masy.

Hrubé, ale pro praxi použitelné orientační číslo pokud jde o pomalejší nebo rychlejší rozložitelnost, poskytuje takzvané poměr C/N. Čím vyšší je obsah dusíku vůči nosné kostře uhlíku, tím rychlejší je rozklad. Řada od těžce po snadno rozložitelné materiály vypadá takto:



Piliny	=	500 C:1 N
Štěpka podle složení	=	250-400:1
Pšeničná sláma	=	100:1
Žitná sláma	=	65 :1
Ovesná sláma	=	50:1
Listí dubů a buků	=	40-60:1
Sláma luskovin	=	50-30:1
Čerstvý chlévský hnůj	=	20-25 :1
Kuchyňský odpad	=	25 :1
Zralý hnůj	=	50-20:1
Kravský hnůj	=	14-16:1
Zralý kompost	=	10-12:1^[234]

Vše, co zemědělský organismus v průběhu roku vylučuje dovnitř jako organickou substanci, může platit za výživný humus. Jde na orné půdě a v zahradách o strniště a kořenový systém, který tvoří přibližně třetinu hmoty celkového porostu, dále o hnůj z živočišné výroby (včetně slamnaté podestýlky) a o staré seno, slámu, zbytky krmiva ze stáje, listí, travní posečky, kuchyňský odpad, výkopek z příkopů atd.^[235] Zde půjde zejména o procesuální dění od zakládání až po zralost. Kompostová hromada se zakládá na místě co nejvíce zastíněném, nad úrovní země, v oblasti působení vzduchu a tepla, látkovýměnného pólu zemědělství, na

289

nezpevněném povrchu. Je nutné zajistit vztah ke krátkám hloubky a výšin. Zákonný požadavek kompostovat na nepropustné podložce (betonová deska) přestřihuje působení sil v kompostové hromadě od hloubkových sil země, které na ni působí zdola. Kompostová hromada je kus vyvrácené země,^[236] srovnatelný s dřevnatým kmenem stromu zakořeněným v zemi a vzdouvajícím se nad ní do vzdušného obkruhu. Představa, že při kompostování prosakují do podloží nezanedbatelné množství dusičnanů, je pouhá teorie. Slizné látky uvolňující se v průběhu rozkladu uzavírají póry půdy. U hrubých pórů na písčitých půdách se doporučuje pokrýt povrch půdy tenkou vrstvou bentonitu (bobtnající jíl). Možné nebezpečí dočasného lokálního vyplavování dusičnanů v důsledku úniku průsakové vody po přívalových deštích bývá zpravidla způsobeno nevhodným zakládáním a nedostatečným zakrytím hromady. Tomuto zlu lze snadno odpomoci.

Na kompostišti by mělo být k dispozici dostatečné množství základního kompostu jako očkovacího materiálu pro nově zakládanou hromadu, dále hlinitá půda, mergel nebo spraš k prokládání mezi jednotlivé vrstvy a k zakrytí hromady; a sláma jako konečná pokrývka. Pro zúžení poměru C/N lze přimíchat také chlévský hnůj, rohové hobloviny nebo krevní moučku. Jako další přísady v menší dávkování přicházejí v úvahu kamenné moučky, surový fosforit, kostní moučka, algový vápenec a další. Na přidání biologicko-dynamických kompostových preparátů bude ještě zvlášť pojednáno. Zakládání a míchání materiálů lze provádět rozmetadlem hnoje, nejlépe však zřejmě přece jen ručně. A zde leží bolavé místo. Kde jsou ty četné ruce, ti lidé, kteří by tu ne zcela lehkou práci vykonávali včas, rozumně a s radostí? Chybějí — a proto se buď příprava kompostu stala popelkou provozního dění, nebo otázkou pouhé technicky zvládnutelné rutiny. Tato rutina se omezuje na čistě mechanické procesy míchání — a to velmi omezeně —, zakládání a zpravidla opakovaného překopávání, aby se za přijetí vysokých ztrát urychlilo dozrávání na použitelné hnojivo. Zde se člověk opět zbavuje jednoho bohatého pole zkušeností — právě toho, «získat osobní vztah k hnojení a práci s hnojem». Stejně jako všechno organicky živé, podléhá kompostovací proces

290

času. Vyvíjí se z chaotického metabolismu, z nárného humusu, do zralého formového stavu, do trvalého humusu. Je to proces, který probíhá v rytmu, v poli napětí mezi zdůrazněným pohybem na začátku (vysoký obrat) a zdůrazněným klidem na konci (utváření nové látky). Toto časoprostorové dění chce být ve všech svých fázích vnímavě doprovázeno a badatelsky promýšleno. Vyžaduje to, aby se člověk sám aktivně uvedl do pohybu a pak v dalším průběhu v klidu prodléval, vnímal vůně, konzistenci atd. a nazíraje a myslíce v tomto dění setrvával.

V tomto smyslu je příprava kompostu pracovním polem vědomého cvičení, které požaduje a školí celého člověka. Vezme se vidle a lopata a na šířce asi 1,20 m se hromada vrství po vrstvách, přičemž se po dávkách vedle sebe a nad sebe ukládá snadno a obtížně rozložitelný materiál, mezi to se případně vkládají vrstvy chlévského hnoje a tenké vrstvy hlinité půdy, na okraji trochu základního kompostu, a jednotlivé vrstvy se — podle posouzení druhu potřeby — poprašují výše zmíněnými přísadami. V případě objemného a suchého materiálu platí staré pravidlo: «Pošlap ho pořádně a udržuj ho vlhký.» Při zakládání hromady se nesleduje žádné schéma — každému úkonu předchází uvážení.

Hotově naskládaná hromada o výšce asi jednoho metru se záhy promění v živě bující chaos. Potřebuje vymezující obal, ochrannou, dýchající kůži. Tuto funkci nejlépe plní tenká zemní pokrývka a na ni vrstva slámy, starého sena nebo rašeliny. V tomto stavu splňuje kompostová hromada všechny podmínky, které charakterizují v sobě uzavřený organismus. S pomocí kyslíku, nositele éterických sil, rozvíjí vlastní život a ve spojení s dusíkem, nositelem astrálních sil, rozvíjí vnitřní život. Plastová folie jako jediná pokrývka je sice dešti vzdorná a vzduch propouštějící, ale přece jen pouhý surogát. Vnější kůže má funkci zadržovat vyzařující síly a vracet je zpět do nitra hromady. Zvenčí je hromada obklopena silami a rytmy živlového působení ve větru a počasí. Nezávisle na tomto vnějším dění rozvíjí kompostová hromada vlastní rytmiku a dynamiku v zákonité prostoupení stavů čtyř živlů — tepla, vzduchu, vody a země — a s nimi spolupůsobících, život tvořících éterických sil éterického tepla, světla, chemického éterického a životního éterického.

291

V rámci svých rozsáhlých studií o životě kompostové hromady sledoval Bockemühl^[237] v kompostovacích pokusech (v dalším textu označovaných BKV) se směsí kravského a koňského hnoje řadu životních procesů, které se v hromadě odehrávají od jejího naskládání až po zrání. Ty v detailu potvrzují čtyři fáze vývoje kompostu, důvěrně známé pozornému praktikovi, a to na základě různých naměřených hodnot v časové posloupnosti — především však prostřednictvím výskytu a opětovného mizení různých skupin organismů v průběhu těchto čtyř fází. Jako reprezentativního zástupce rozkladných a přeměňovacích pochodů v hromadě si Bockemühl vybral druhově bohatou skupinu chvostoskoků (Collembola), kteří po červu kompostovém (Eisenia foetida) odvádějí hlavní díl přeměnné práce. V této souvislosti je nicméně třeba zdůraznit, že jejich činnost — stejně jako činnost kroužkovců, hlístic, hmyzích larev a bezmála do nekonečna se rozvětvující množství mikrobů — jsou vždy jen příznaky vztahového přediva, které je nutné chápat jako celek. Podmínky pro vznik této celosti vytváří lidská ruka. Aby se tato celost ve čtyřech fázích svébytně sjednotila v orgán v organismu zemědělství, je zapotřebí nepřetržité bdělosti a pečující ruky.

1. Tepelná fáze

V BKV se ohlašuje záhy skokovým nárůstem teploty (Obrázek 16, s. 292), který pak stejně rychle opět klesá. Při kypré uložení — tedy při neomezeném přístupu kyslíku — může teplota vyšplhat až na 70 °C; při hutném a vlhčím uložení stoupá na optimum 55 až 60 °C a poté zcela pozvolna klesá na 30 až 25 °C. Oteplení je funkcí aerobní mikrobní činnosti, která uvolňuje sluneční teplo vázané v organickém materiálu z předchozích let a tím vytváří živelné životní prostředí pro na vztazích bohatý svět mikrobů v hromadě. Vývoj tepla vyžaduje řízení prostřednictvím — podle okolností — hústšího nebo kypřejšího naskládání, udržování vlhkosti, případně dodatečného podupání. Při příliš hutném a mokrém uložení hromada zůstane studená; dochází k hnilobě v důsledku anaerobního rozkladu. Přeložení je pak nevyhnutelné. Při silném oteplení na 65 až 70 °C zaniká ve výchozím materiálu

292

Abbildung 16: Die vier Phasen des Kompostierungsprozesses.

přítomných drobných živočichů, škodlivých organismů atd. a rovněž semena plevelů ztrácejí klíčivost. V BKV trvala první fáze — s překryvem do druhé fáze — přibližně dva týdny.

Spolu se zjevením smyslově vnímatelného živlu tepla se uvolňuje také tepelný éter, vázaný v organické hmotě. Je to duchovně-nadsmyslové doplnění tepla jako živlu. Udržuje proces v chodu a ve správný čas ho převádí do příští procesní stupně. Vnější teplo tíhne k tomu, aby se rozptýlilo, zatímco tepelný éter vstupuje do vztahů — ba jest vlastním iniciátorem veškerého procesuálního dění. Proto je třeba dbát na to, aby se ohřívání odehrávalo spíše pomalu a vytrvale. Teplo by mělo zůstat v hromadě. S ním spjatý tepelný éter potom inauguruje vývoj, v němž se hromada organismicky uzavírá v celek.

2. Fáze vzdušného dýchání a odplynění

Souběžně s fází ohřívání začíná jakýsi dýchací proces. Kyslík jako nositel éterické účinnosti ve fyzickém je takříkajíc vdechován; stimuluje explozivní bakteriální rozkladnou činnost. Přitom uvolňovaný

293

oxid uhličitý (CO₂) uniká jako plyn kůží hromady do vnějšího vzduchu (Obrázek 16). V BKV bylo maximum dosaženo po třech až čtyřech týdnech, aby pak po sedmi týdnech rychle kleslo a v dalším průběhu rovnoměrně odpadalo až do konce pokusu po jednom roce. Jinak se věci měly s odplyněním amoniaku, které nastoupilo ihned od počátku, ve druhém a třetím týdnu dosáhlo maximální hodnoty a po šesti týdnech kleslo téměř na nulu. V tomto časovém úseku vylučování amoniaku — u materiálů bohatých na bílkoviny, jako jsou zeleninové odpady, také sirovodíku — vystupují navenek oblaka zápachu, která by ideálně měla zůstat uvnitř hromady: «organická látka je tím zdravější, čím více voní uvnitř a čím méně voní navenek».^[238] Vyzařování zápachu je znamením stále bující, beztvaré dění. Poukazuje na nenávratné ztráty substance. Těm zabraňuje houbení (kloboučkové houby) nastupující ve druhé fázi. Přestože samo bují a prostupuje celou hromadou, způsobuje útlum bakteriálního rozkladu převládajícího v první fázi. Souběžně s houbením vzniká místo amoniaku napříště dusičnan, jehož obsah v následujících měsících soustavně narůstá a přes bílkovině podobné předstupně vstupuje do tvorby humusu.

Charakteristický obraz mlh vodní páry stoupajících za chladných ranních hodin z hromad svědčí ve druhé fázi o postupném vysychání, a tím provzdušňování. Souběžně s tím se začíná zužovat poměr C/N, který v BKV nakonec ustálil na 12:1. Vývoj chvostoskoků (pro určitý druh chvostoskoků v BKV) ve čtvrtém týdnu skokem roste, aby pak do desátého týdne stejně rychle opět klesal. Jiné druhy nastupují a zase mizí. V BKV trvala druhá fáze — s překryvem do první a třetí — již bezmála čtyři týdny.

S uvolněním plynů se uvolňuje světelný éter; je to étericky-nadsmyslové doplnění živlu vzduchu. Umožňuje živým bytostem kompostové hromady přežívat ve tmě navzdory nepřítomnosti přímého slunečního záření. Je to světloéterické, uchované z odumřelého vyššího života, které přivolává k bytí nižší rostlinný a živočišný život sahající k raným evolučním stupňům Země. Co je tedy příspěvkem světelného éteru k vývoji kompostové hromady? Na počátku je kompostová hromada spíše nahodilou směsí organických odpadů. Mikrobiální rozklad téže směsi není příčinným děním pro

294

účinnosti světelného éteru, nýbrž dění souběžné. Světelný éter působí na jedné straně v růstu jednotlivých organismů, na straně druhé vytváří skrze činnost všech těchto nesčetných rostlinných a živočišných bytostí vztahové souvislosti, které celistvě orientují život kompostové hromady na tvorbu trvalého humusu. Světelný éter nechává kompostovou hromadu nejprve jakoby růst dovnitř a skrze činnost drobných živočichů prostorově utváří konečný produkt do sourodé, drobtovité sousednosti humusu.

3. Vodní čili proměnová fáze

Stává se zřetelnou v náhlém poklesu hromady. Po předcházející suché fázi leží nyní těsněji a sytí se sama sebou vlhkostí, neboť rozkladem těžko rozložitelných buněčných membrán vystupuje tekutina z buněčných vakuol a intercelulárních prostor (Obrázek 16, s. 292). Hromada se silněji uzavírá vůči vnějšímu světu, nepáchne již leptavě a ve vlhkém-vodném prostředí se uskutečňují rozmanité přeměny, látková přeskupení i novotvary. Drobní živočichové, v jejich čele Collembola, přebírají řízení; drtí materiál, požírají mikroby a houby, a tím jejich populaci zmenšují. Bující chaos první a druhé fáze se začíná — díky masovému rozmnožování drobných živočichů — uspořádávat a členit do provzdušněných vnitřních prostor. Podmínky prostředí se proměňují a odpovídajícím způsobem se metamorfózují i chvostoskoci: z červovitých, málo diferencovaných forem ke tvarům s výrazně vystupujícími orgánovými utvářeními. Z BKV je patrné, jak jeden druh následuje po druhém a zase mizí. Ve tmě hromady tak drobný živočišný svět evolučně prožívá ještě nižší, jakoby rostlinno-živočišné bytí. To je zčásti zevnitř, zčásti zvenčí prozařováno silami diferencovaně působícího duševně-astrálního. Tento vnímající život činí z kompostové hromady organismus. Ve třetí fázi se v ní uskutečňuje přechod z dosud beztvárného stavu vodního do stavu propracovaného zemitě-pevného — jediná velká substanční proměna.

V BKV se třetí vodní fáze vyvíjí — s přesahem do druhé a čtvrté — po dobu sedmi týdnů. V tomto období dosahují chvostoskoci po dobu dvou týdnů maxima svého rozvinutí, tedy jeden a půl až dva měsíce po zakládání.

295

Ve třetím, vlhko-vodním stadiu se aktivuje především chemický neboli zvukový éter. Druhy éteru jsou funkčně v kontrastu k živlům, s nimiž jsou evolučně stejného původu. Zatímco ve vodním stadiu nabývá hromada spíše husté, homogenní konzistence, tříští zvukový neboli chemický éter život hromady v nesčetnou rozmanitost jednotlivých buněk — avšak nikoliv nahodile, nýbrž v neustále se proměňujícím řádu. Rozděluje a spojuje v neustále nové variace. Podstatní nejsou jednotlivé bakterie, prvoky, řasy, houby, červi, larvy atd., nýbrž to, co se mezi nimi odehrává — interval. Přeneseně řečeno, lze procesové dění v kompostové hromadě přirovnat k symfonii. V symfonii vytvářejí tóny a intervaly, které tóny od sebe oddělují a zároveň je spojují, rytmus, melodii a harmonii. Symfonie má zpravidla čtyři věty, každá má své téma, jež zaznívá v pohyblivém proudu tónů, opakuje se a variuje. Ve stejném smyslu působí zvukový neboli chemický éter v kompostové hromadě — nikoliv ve vzdušném živlu tónů, nýbrž ve vlhkém zemitém živlu látek. V tomto je nositelem procesu všech rytmů, opakování a metamorfóz až do koncového bodu, kde se objevuje zralý humus. Tak lze humus v rozmanitostech svých číselných kompozic uhlíku (C), kyslíku (O), dusíku (N), vodíku (H) a síry (S) přirovnat k jakémusi pozemskému zrcadlu sférických harmonií.

4. Fáze pozeměšťování

Po ztrátách substance v první a druhé fázi a látkové přestavbě ve třetí se objem hromady pozvolna zmenšuje. Přechází do stavu zemitě-pevného; konsoliduje se a strukturuje jednotně v jakémsi látkovém novotvaru — v trvalém humusu (Obrázek 16, s. 292). Tento děj se projevuje nejen černým zbarvením a volně drobivou strukturou, nýbrž i čichovými a chuťovými kvalitami — tedy vjemy, které vedou hlouběji k bytostné povaze látkového. Hromada se zaplňuje dovnitř mírnou, zemitou vůní. Kvalitativní stránka chuti je samému procesovému dění imanentní: kompostová hromada je nyní uvedena do stavu, v němž dění určuje masově se množící svět drobných živočichů. Je to svět evolučně nižšího druhu, žijící ve tmě a vlhku

296

a v nejvyšší specializaci se tu na různé způsoby rozkládá a přetváří. Každý živočišný druh nalézá v potravním řetězci připravenou potravu, na niž je nastaven jeho smysl pro chuť a jeho trávicí činnost. Jako poslední vstupuje na scénu s dešťovkami příbuzný kompostový červ (*Eisenia foetida*), který dalece převládající měrou odvádí vlastní práci trávení a látkové novotvorby. V podobném směru, avšak hmotností i kvalitou méně výrazně, působí kroužkovci (*Annelida*), mnohonožky (*Myriapoda*), stejnonožci (*Isopoda*), hmyzí larvy a další.

Sáhne-li člověk do kompostové hromady, která se nachází na počátku fáze zeměnění, drží v rukou tmavohnědou až načernalou substanci, jež ještě obsahuje poslední, mikroby porostlé zbytky kořenů, stonků a listů a je zpravidla klubkovitě protkána velkou masou zmíněných kompostových červů. Červi i ostatní drobní živočichové odumírají, jakmile je stráven i poslední zbytek organických pozůstatků a v endogenní symbióze se střevními bakteriemi se mění v trus. Ten je jakožto étericko-oživená substance prosycen astrálními silami, jež trávicí hmota vstřebala průchodem skrze živočišný trávicí trakt. Tyto síly působí na jedné straně proměnu výživného humusu v trvalý humus a zkrocují odbourávající činnost mikrobů — nebo ji dokonce obracejí v budovatelskou. Na druhé straně jsou to astrální síly zprostředkované živočichem, které umožňují spojení s jílovými minerály a vznik jílovo-humózních komplexů. V této závěrečné fázi lze plným právem hovořit o astralizaci, o oduševnění hlinité hromady. Vše se organicky formuje a individualizuje v sjednocený celek.

Až do plného zeměnění trvá čtvrtá fáze nejdéle. Trvá tím déle, čím je výchozí materiál bohatší na hrubá vlákna. V BKV (kravský/koňský hnůj) bylo toto stadium dosaženo přibližně po čtyřech měsících. Aktivita červů začala v 7. a skončila ve 13. týdnu. Teplota se držela s asi 25 °C téměř konstantně, v průměru asi 4 až 5 °C nad výkyvy vnější teploty.

Čtvrté a poslední stadium — vznik humusu, přesněji jílovo-humózního komplexu — je ze všech nejzáhadnější. Zde rozvíjí svou hlavní působnost nejmladší, nejskrytější, nejjemnější a nejsilnější ze čtyř druhů éteru: životní éter. Životní éter je protipólem k živlu zemitě-pevného. Životní éter „tvoří život". Co se na Zemi jeví jako kámen, má svůj život

297

V nadsmyslovém.^[239] Životní éter je v kompostové hromadě tvůrcem života nesmírné rozmanitosti živých bytostí. Tento život je zároveň prostoupen smyslem. Odumírá-li toto smyslem prostoupené do formy, uvolňuje se životní éter, aby znovu komponoval látky do životní souvislosti — nakonec do humusu. Ten se na jedné straně stává, na základě kyslíku v humusu obsaženého, uchovatelem života; na druhé straně obsahuje humus dusík, který je — stejně jako kyslík a jiné prvky — vpředen do bílkovině podobné, bohaté na varianty látkovékompoziace. Látkově tvoří dusík most k astrálně-bytostnému, k tomu, co dává smysl. Z toho smíme usoudit, že životní éter v humusu je vlastní tvořivou silou, do jejíchž služeb se stavějí jeho tři starší příbuzní — éter tepla, světla a chemický éter. A nestává se snad právě tím vlastní tvořivou silou, že prostřednictvím dusíku má schopnost přivádět astrální k étericko-fyzickému? Nestává se tím kompost (trvalý humus) nejzákladnějším hnojivem bodem-podmíněné trvalé úrodnosti? A nepropůjčuje snad tento takto tvořivou silou se stávající životní éter životní souvislosti „půda a rostlina" moc formovat se do celostí, individualizovat se a stávat se věrným odrazem svého v nadsmyslovém zakořeněného bytí? Všude tam, kde v živém rozeznáváme vzájemně působící, smysluplné nebo moudrosti plné souvislosti, sledujeme stopy životního éteru.

Celkově vzato, lze shrnout: Organické odpadní látky, odumřelé z vyššího životního souvislosti, podléhají v kompostové hromadě nejprve rozkladné, avšak chaoticky probíhající oživující fázi, poté pak fázi budující — postupné proměně a opětovnému odumírání do pohumněné formy humusu. Ten však v sobě nese zárodek nového života na Zemi: «Universalsamen des Allgemein-Pflanzlichen» — univerzální semeno obecně-rostlinného. V tomto smyslu je humus hnojivem ze života pro rozvinutí vyššího života, totiž pro vegetativní rozvoj kulturních rostlin. Kompostové hnojivo je — podobně jako zrající plod, který živí člověka i zvíře — výživným plodem pro půdu a rostlinu. Skrze něj se minulé připojuje k přítomnému a umožňuje budoucí.

Ve čtyřech stupních, jimiž prochází látkovost, jež dříve patřila rostlině nebo živočichu, až ke svému pohumňování, se odráží — nenápadně v malém a v časovém sledu — jakási opakování evoluce Země a

298

kosmu. Na počátku všeho naplňovala ryzí teplo (tepelný éter — oběť vysokých duchovních bytostí) «starý Saturn». Za tímto stavem následovalo, na cestě zhušťování části tepla, vznikání živlu vzduchu a s ním světelného éteru na «staré Slunci», poté zhuštěním části vzduchu živlu vody na «starém Měsíci» a s ním éteru chemického čili zvukového — a konečně se zhuštěním části tekutého živlu stav živlu zemitě-pevného, Země jako hotového díla, a s ní životní éter.^[240]

Co se v kompostové hromadě, vyzdvižené nad úroveň půdy, odehrává jako umělý a přitom umělecký proces — pohumňování někdejšího vyššího života do trvalého humusu —, probíhá skrytějším způsobem ve všech půdách, zcela přirozeně v lesních půdách. Na ornicích a zahradních půdách je toto dění, usměrňované zpracováním půdy (viz s. 205 nn.), přiváděno na vyšší úroveň úrodnosti. Tomuto cíli slouží také zelené hnojení — pěstování rychle rostoucích trav, brukvovitých, luskovin a jiných rostlin výhradně k zásobení půdy humusem. Zvadlé zelené masy půdního pokryvu přitom poskytují výživný humus pro rozkladné stupně 1 a 2, zatímco kořenová masa zůstávající v půdě slouží zejména ve stavebních stupních 3 a 4 tvorbě trvalého humusu.

Zelené hnojení se mulčuje a nabývá charakteru plošného kompostování. U tohoto jde o pokryv půdy organickými materiály od mladé zeleně až po dřevní štěpku mezi výsadby v zahradnictví. Účelné je i zde míchání různých materiálů. Od čisté slámy nebo listí je třeba upustit — sláma je příliš řídká a objemná, listí se ukládá příliš hustě, obojí se proto rozkládá jen pomalu.^[241] Půdní pokryv chrání před výparem, zálehem, tvorbou krusty, erozí a zaplevelením, přitahuje mikrobní a žížalový život do půdní vrstvy a vytváří mu stále plynoucí zdroj potravy, udržuje půdní dýchání v chodu a oživuje zralost půdy.

Humifikaci organické půdní vrstvy zajišťuje svět mikrobů a drobných živočichů, příznačný pro zvláštnosti daného stanoviště. Všem půdám je však společné, že namísto červeného kompostního červa se tu uplatňuje žížala obecná (*Lumbricus terrestris*), mistr půdní úrodnosti. Jenomže na písčitých půdách chudých jak na vápník, tak na jíl je počet jejích jedinců

299

a tím i jeho blahodárná, humus stabilizující činnost velmi omezena. V polním hospodářství se plošné kompostování praktikuje pokud možno v kombinaci s podmítkou se zeleným hnojením; do porostu se vnáší závoj čerstvého nebo lehce nakysaného chlévského hnoje.

Použití kompostu

Zralý kompost je produkt rostlinně-živočišný. Není to jen proto, že se do něj přimísí živočišné výměšky a jiné složky pocházející od hospodářských zvířat, nýbrž proto, že proces humifikace jako takový by se nemohl uskutečnit bez astrální účinnosti světa drobných živočichů kompostové hromady. Hlavní složky jsou rostlinného původu, jejich přeměna v humus však podstatně závisí na činnosti a organizační síle zvířat. Kompost proto není hnojivem hnaným do rychlosti, které by násilně popohánělo vegetativní růst. Jeho působení tvaruje a formuje vegetativní. To z něj dělá hnojivo pro všechny ty kulturní rostliny, jež nesou plody především ve vegetativním — ať již jde o trávu, bylinu nebo strom. To se týká lukařství a pastvinářství, zahradní a polní zelinářské produkce i ovocnářství. Tvorba plodů, v rozšířeném smyslu, zde znamená substanciální tvorbu, která se hromadí a zaplňuje prostor v jednotlivých orgánech rostliny a jejíž výživnost je zaměřena na potřebu člověka a zvířete. Tato výživná schopnost si žádá hnojivo, které zadržuje rostovou a reprodukční sílu usilující ke semenotvorba a nechá ji proměnit a přetvořit v potravinovou substanci aktuálními záření Slunce a planetárního kosmu. Toto hnojivo vstupuje do působení sil rostlin řádem a formou. Je jím černý, drobivý trvalý humus.

Kompostové hnojení luk a pastvin

Trvalé travní porosty poskytují krmivo pro přežvýkavce a koně. Krmivo se skládá z vegetativních částí výhonku, ze stonku a listu. Porost je od jara do podzimu opakovaně spásán nebo sečen na zelené krmení či seno. Na pastvinách a ještě více na bylinami bohatých loukách dochází na jaře k rozkvětu jednotlivých bylin. Po odkvětu se stahují do listnatého rosettového stádia. Tráva vyrůstá ze svých odnožovacích uzlů stále znovu. Louka i pastvina zůstávají zelené v zimě i v létě. Porost je z velké části udržován v čistě

Vegetativním stavu udržovány jsou i půdní procesy, které jsou po každém spásání nebo sečení reaktivovány k novým přeměnám. Půda ani rostlina nepřicházejí k odpočinku. Generativní dozrávání jim zůstává odepřeno. Při intenzivním využívání vede toto k ochuzování druhů. Proto si louka i pastvina žádají hnojení, které tento nedostatek vyrovnává — a tím je kompost. Na jaře po prvním spásání nebo prvním sečení sena, nebo lépe ještě na podzim, zprostředkovává travnatému drnu a půdě vyzrálou, zemitou kráftovou strukturu, která konfiguruje tvorbu substance ve stonku a listu jak na straně reprodukční, tak na straně výživné.

300

Pravidelné kompostové hnojení trvalých travních porostů zhušťuje drn, sjednocuje a zkracuje pastevní okusy, obohacuje druhové složení — zejména o byliny — a zvyšuje výživnou hodnotu krmiva.

Kompostové hnojení v zahradnictví

Podobně jako na trvalých travních porostech chybí i v zahradnictví dozrávající půdní klid; jedna kultura střídá druhou. Půda musí být po větší část roku udržována na vysoké úrovni úrodnosti, v jarní náladě nakloněné růstu. Tvorba potravinového nebo krmivového plodu se neodehrává v generativní fázi, nýbrž v době nejintenzivnějšího růstu. Velké sklizňové hmoty čerstvé, životaschopné substanciality opouštějí pozemek i statek. Co zůstává — především kořenová masa — stává se výživným humusem pro následující kulturu. Oproti tomu étericky-biologicky tvarující síla astralitou prostoupeného trvalého humusu zůstává v nevýhodě. To, co jinak na orné půdě v klidových dobách probíhá samo od sebe — přeměna výživného humusu v trvalý — musí být zahrádkářské půdě dodáno zvenčí jako vyzrálý kompost. Působí — podle druhu kultury — specificky jemně aromatizujícím způsobem na chuť a vůni, zpevňuje pletiva, zachovává čerstvost a zesiluje lesk a barevnost.

Materiály pro kompost v zahradnictví zahrnují odstraněné sklizňové zbytky, organické odpady všeho druhu, drtě ze zeleného řezu, uvolněné meziplodiny, kamenné moučky, rohové lupínky a kdekoli je to možné, chlévský hnůj. Odpad a čistírenský kal jsou vyloučeny. Pro komposty bez plevelů — speciální komposty pro pěstírny a skleníkové kultury — se hodí nejrůznější směsi luskovin, trav, ovsa a dalšího. Ošetření kompostu horkou párou za účelem zničení škodlivých zárodků a semen plevelů

301

by se, kromě pěstírenských zemí, mělo vyhnout. Kompost se tím do značné míry mění v mrtvý substrát.

Kompost se zpravidla aplikuje rovnoměrně po celé ploše; zapracuje se mělce. Na písčitých, kamenitých a suchých stanovištích se osvědčuje náročný postup hnojení do sadebních jamek.

V tropickém podnebí panuje v půdách chudoba humusu; organická substance podléhá urychlené mineralizaci. Totéž se tam odehrává vlivem vysokých teplot a vlhkosti i v kompostovém hromadě. Oproti tomu se tam osvědčuje kompostování „pod zemí" ve velkých zemních jamách, do nichž se přes noc zatlačí jistý počet koz, ovcí nebo skotu. Ty duní a špástají materiál, zpravidla objemný a většinou zdřevnatělý, a obohacují ho svými výměšky. Dosahuje se tak dobré kvality humusu. Hrst takového humusu vložená do sadební jamky, osivo uložené do humusu a lehce překryté zemí způsobuje hotový zázrak: Výnosy stoupají na dosud neznámou výši a blahobyt obyvatelstva živořícího v chudobě roste.^[242]

Podobným postupem je zakládání širokých vyvýšených záhonů nad odvodnitelné příkopy naplněné větvovím a křovím. Silně zpomaleným rozkladem a přeměnou v humus v podloží vzniká v zemním hřbetě taková míra oživení, že na nejmenším prostoru pestrá směs zelenin může nepřetržitě zásobovat jednu nebo více rodin. I tento postup potřebuje mnoho rukou; působí sociálně integračně a zajišťuje skromný blahobyt.

Platí to pro celý svět: Umně provozované hospodaření s humusem osvobozuje od hladu a přináší nový kulturní rozkvět.

Kompostové hnojení v ovocnářství

Ovocnářství se od 20. století vyvíjelo od extenzivního, druhově bohatého pěstování vysokokmenů v rozptýlených sadech přes polokmeny až ke druhově chudému, intenzivnímu pěstování nízkokmenu s kratší dobou využití. V průběhu tohoto vývoje se tvorba plodů přesunula z vysoké, ve světle a vzduchu vznášející se koruny stromu dolů do přízemních vzduchových vrstev — a souběžně s tím enormně vzrostla potřeba hnojení.

302

Ovocný strom dřevnatí a zároveň nese jemné, chutné plody. Ovládá polaritu světla a tmy, života a smrti, jakož i éterického a astrálního působení. To se projevuje zvláště u vysokokmenu. V něm usiluje éterická životnost z kořenového systému sahajícího do šířky i hloubky přes kmen a větve k olistěným výhonkům koruny. Toto silné oživení ve vzduchu a teple přitahuje bohatý hmyzí život: «Von demjenigen, was da als Astralreiches durch die Bäume hindurchgeht, lebt und webt das ausgebildete Insekt» (Z toho, co prochází stromy jako bohatá astralita, žije a tká vyvinutý hmyz).^[243] Polárně k tomu vládne ve všem dřevnatějícím, a tedy především v oblasti kořenů, «éterická chudoba». V tomto prostředí, silněji vystaveném silám mineralizace, se rozvíjejí larvy hmyzu. Vysokokmen roubovaný na pomalu rostoucí podložce v sobě tuto polaritu jakoby ztělesňuje; je nenáročný a nepotřebuje žádné hnojení, tím méně takové, které působí bujným rašením.

Jinak je to s jeho protikladem — nízkokmenovým stromem pěstovaným v uzavřených plantážích podobně jako monokultura na rychle rostoucí podložce. Roste spíše jako slabě dřevnatějící výhonek ze země a plodí zemně nízko, jakoby v mladém věku. Kambium, které u vysokokmenu tlumí příliš silnou bujnost, potřebuje u nízkokmenů nepřetržitou stimulaci prostřednictvím humusem bohaté, dobře prokořenitelné půdy. Tvořivá síla a živost humusu se jakoby dále přenáší do kambium samotného. Nízkokmenovník potřebuje hnojivo, které rozhodně nesmí působit bujně, nýbrž musí svou gestaltungskraft — živě proastralizovanou larvami a červy kompostové hromady — být příbuzné samotnému kambiu. U vysokokmenu se mineralizovaná země vytáčí do kmene a větvoví koruny. U bujného nízkokmenového stromu je toto vytočení omezeno ve prospěch stejnoměrně vysoké životnosti v kořenovém prostoru i v oblasti koruny. Ve stejném smyslu působí i intenzivní zelené hnojení pěstované v nízkokmenovém a polokmenovém ovocnářství.

Intenzivní ovocnářství je úspěšné tehdy, když obsah humusu v půdě přesáhne 3 %; optimální je až přibližně 6 %, při současně minerálně silné půdě.

Jako kompostovací materiál přicházejí vedle již zmíněných přísad přednostně v úvahu všechny druhy chlévského hnoje. Díky svému živočišnému původu disponují tyto tvořivými silami vyššího druhu, které bujnost nízkokmenovníků zkrocují na harmonickou míru. Tato harmonizace se projevuje v celém průběhu růstu z hlediska výrazně

303

omezeného tlaku infekcí a škůdců, jakož i v chutnosti a trvanlivosti plodů.

Souhrnně řečeno: kompost působí na vývoj rostlin zdravotně a harmonizačně; vytváří v půdě základ pro její trvalou úrodnost. Doporučuje se, aby v různorodě utvářeném hospodářském organismu byly komposty pro hlavní oblasti použití zakládány odděleně: pro kompost na trvalé kultury přicházejí — s těžištěm na chlévském hnoji — v úvahu veškeré odpady, i ty zatížené semeny plevelů; v zahradnictví vznikají v podstatě rostlinné odpady, které by měly být pokud možno prosté semen plevelů; podíl chlévského hnoje je vždy výhodný. V ovocných sadech by měl být vedle zeleného hnojení a před veškerými ostatními odpady upřednostněn chlévský hnůj.

Toto doporučení apeluje na celé společenství statku, aby právě prostřednictvím kompostování vykonávalo a dovádělé k umění zmíněný «osobní vztah k práci s hnojivem» — rozšířený o práci s biologicko-dynamickými kompostovými preparáty (viz s. 344 násl.) — a aby různými druhy kompostových zemin odpovídalo specifické potřebě jednotlivých kulturních druhů.

Stupeň 2: Hnojení z duševní přírody domácích zvířat

To duševně-astrální, které se rostliny jako čistě živoucí-éterné bytosti dotýká jen zvenčí, se ve zvířeti stalo vnitřní bytostí. Zvíře se jako tělesný organismus vymezuje navenek a utváří své tělo v nástroj rozvíjení své bytosti. Svými smysly prožívá zvíře svůj vnější svět a z tohoto prožívání rozvíjí svou činnost v teple, vzduchu, vodě a zemi. Mocí své duševní bytosti se látky skládají v zázračné dílo jeho orgánů, které podle svých vykonávaných činností přijímají ty nejpodivuhodnější podoby. V každé z těchto činností se projevuje dokonalá moudrost. Chceme-li se tedy poznáváním přiblížit bytosti zvířete, musíme usilovat o to, abychom zvnitřnili to, co vnímáme všemi smysly, a zformovali to v prožitý myšlenkový obraz. Moudrostí naplněná souvislost, která se v tom zjevuje, poskytuje vciťujícímu se poznání neklamnou jistotu, že síly, které skládají látky zvířecího těla a jimiž se může uvést v činnost, mají svůj bytostný prapůvod v astrálním neboli duševním těle zvířete

304

Co tedy vychází z trávicí činnosti zvířat, získává svou hnojivou sílu zvláštní bytostnou povahou duševního bytí. O rostlinách bylo řečeno: «Živé hnojí živé» — pro zvířata pak platí přes to ještě: «Duševní hnojí duševní.» Tomuto stavu věcí bylo podrobně věnováno místo v kapitole «Duševní organizace čili astralleib zemědělského organismu» (s. 111 a násl.). K nejvyšší hnojivé síle na úrovni čistého přírodního působení přivádí duševní přirozenost přežvýkavců a zde zvláště přirozenost skotu (viz kap. «Skot»). Chápat hnojivou sílu jako souhrnný účinek jednotlivých takzvaných živin pramení z teorie, která si již neklade otázky. Naproti tomu hledat hnojivou hodnotu — jak již bylo opakovaně zdůrazněno — v «kompozitoru» (v koze, ovci nebo skotu), z jehož bytostné povahy se látky skládají právě v toto a žádné jiné uspořádání, to láme materialistické zábrany a otvírá pohled na otázky, které se obracejí ke skutečnosti života, duše a ducha. Sleduje-li se těchto otázek, ukazuje se, že hnojivá hodnota je tím vyšší, čím více jsou zvířata chována, krmena, ošetřována a šlechtěna způsobem odpovídajícím jejich bytostné povaze. To vše uvádí v chod z bytostné povahy hospodářských zvířat síly, které hnojí. Statek, jenž byl utvářen v organismus, tyto podmínky splňuje.

Chov hospodářských zvířat statku je dimenzován tak, aby jej bylo možné jednak živit z krmné základny vlastní statku a jednak aby bylo k dispozici dostatek hnojiva pro hospodářské plochy. Množství a kvalitu vytváří příroda. Zachování nebo dokonce zušlechtění hnojiva až po jeho použití je věcí člověka.

Uchovávání hnojiv ze stáda hospodářských zvířat

Při pastvě hnojí hnůj a kejda přímou cestou. Pravidelné rozhazování kravských plácků zabraňuje vzniku bujných míst. Naproti tomu hnůj pocházející ze stájového chovu musí být až do použití skladován co nejúsporněji bez ztrát. Nejlepší způsob, jak uchovat hnojivou sílu chlévského hnoje včetně kejdy, je ten se slámovou podestýlkou; nejpochybnější, avšak rozhodně nejracionálnější, je způsob tekutého hnoje neboli gülle. V gülle (kejda + hnůj) probíhají za převažujícího vzduchového uzávěru anaerobní fermentační procesy, při nichž se organické dusíkaté sloučeniny mineralizují na čpavek, který jako plyn uniká do vzduchu zejména při aplikaci (obtěžování zápachem). Míchadlem lze tento účinek zmírnit. Gülle působí na oživení

305

toho vodně-měsíčního a tím, s obejitím živlu zemitě-pevného, přímo na bujnost rostliny, tedy tedy tendečně ve směru mírného minerálního hnojení. Podestýlka ze slámy má naproti tomu vícenásobnou přednost. Sláma saje část kejdy, při vyhánění se zcela promísí s hnojem a díky své tuhé objemnosti zajišťuje aerobní podmínky při skladování. K tomu přistupuje, že sláma obilí je proniknutá a utvářená touž fruktifikační procesem, který tvoří zrno v klasu. Stéblo je ztluštělé a uzavírá větší objem vzduchu ve stéblové rouře, než je tomu u divokých trav. Lze v tom rozpoznat výraz silnějšího vnitřního a astrálního působení. Navíc se po vytvoření kožky kýseliny křemičité v procesu zrání třpytí a barví do žlutých, načervenalých až zlatých tónů. Obklopuje se obalem z opálu. Sláma je slunečním plodem a teprve skutečně dělá z kravského hnoje sluneční-zemní hnojivo, «zlato sedláka».

Hnůj z hlubokého stojení

Nejlepší a nejúspornější způsob skladování je ten v hlubokém stáji. Skot, ovce a kozy kejdují a hnojí na čerstvou vrstvu slámy; kejda je zcela vsáknutá slámou. Svým obsahem dusíku urychluje aerobní rozklad na dusík chudé slámy. Zvířata sama splňují požadavek «drž jej vlhký a šlapej ho pevně».

Hluboký stáj má ovšem nejvyšší potřebu slámy až 15 kg/zvíře a den oproti hnojném stáji na prošlap se 3 až 5 kg a boxovém volném stáji s podestýlkou s 0,5 až 1 kg.^[244] V zájmu přípravy pevného hnoje a tím minimalizace vzniku gülle lze v hnojném stáji na prošlap a boxovém volném stáji příslušně zvýšit množství podestýlky. Kombinace vázaného stáje (krmení, ošetřování) s nočním pobytem v hlubokém stáji snižuje potřebu slámy. Vrchní vrstvy podestýlky hlubokého stáje, lůžková matrace, se ohřívají na ca. 30 °C a při mírném rozkladu látek procházejí první, tj. tepelnou fází kompostového hromady. Pevným šlapáním zvířat se pod nimi ležící vrstvy podestýlky zhušťují; ochlazují se a přecházejí do fermentačních procesů; podléhají za vzduchového uzávěru narůstající fermentaci. Analogicky k fázi 2 kompostové hromady je bující množení mikrobů

306

Hefen a plísně jsou zbrzděny. *Chvostoskoci* a jiní drobní živočichové v tomto prostředí nenacházejí podmínky pro život. Fermentační enzymy, vytvořené autolýzou nebo vylučované bakteriemi, uvádějí závěrečnou fázi fermentace do pohybu: voda, bílkoviny, sacharidy, tuky atd. jsou štěpeny. Organické tkáně se rozvolňují, až na drobivé zbytky slámy a zdřevnatělé části; tvoří se aromata, hmota se stává homogenní a nabývá hnědavého zbarvení. Hnůj nyní voní jako chleba — jak se říká —, pokud se fermentace zdařila. Vícenásobně ošetřen biologicko-dynamickými preparáty a při nerušeném skladování přes léto je zralý produkt půdě «vtělen». Aby se v základní vrstvě hlubokého stájení předešlo stagnující vlhkosti a tím hnilobě, byl by vhodným podkladem udusaný jíl nebo hlína. Zde platí stejné pravidlo přímého dotyku se zemí jako pro kompostovou hromadu. Z neznalosti jemnějšího silového působení předepisuje zákon — bohužel i zde — nepropustnou betonovou podlahu. Nebezpečí takto vzniklého hromadění vlhkosti lze čelit vrstvou dřevní štěpky, vnesenou před ustájením na podzim.

Stáj pro skot s hlubokým stáním by měla být konstrukčně navržena tak, aby se vrstva hnojního polštáře — při deseti čtverečních metrech prostoru pohybu a ležení na zvíře — mohla po šest měsíců, až do výhonu na pastvu na jaře, budovat do plné výše; dalším třem měsícům přes léto slouží dozrání. Mezičasové vyvážení a meziskladování v polních kompostech způsobuje značné ztráty substance. Ukazuje se jako bezproblémové udržovat krávy o váze 500 až 600 kg přes chladné a chladnější roční období na narůstajícím hnojním polštáři, aniž by se propadaly. S oteplením v březnu a dubnu se zrychluje rozklad horních vrstev slámy a může tak dojít k prohlubování průchozích cest a bočním vyklenutím. Toto změknutí lze včas nanesenou uzávěrovou vrstvou z jílu, hlíny nebo dřevní štěpky oddálit až do výhonu na pastvu.

Také ovce a kozy jsou v zimní ohrádce chovány v hlubokém stáji. Hnůj a podestýlka jsou močením a dupáním velmi hustě uloženy, rychle fermentují a jsou bez ztrátného meziuložení přímo použitelné jako hodnotné hnojivo.

307

Hromadový hnůj

V boxovém, šlapacím a vazném stáji se vymíjí denně, případně při skrabákovém odklidu i vícekrát denně. Část kejdy se zachycuje odděleně. Zbývající část se jako směs hnoje, podestýlky a kejdy dostává na blízké meziskladiště. Na něm začínají již po krátké době fáze 1 a 2 — ohřev a provzdušnění — a tím nekontrolované rozkladné procesy se ztrátami substance. Z meziskladiště se pevný hnůj buď převáží k dalšímu zrání na polní komposty, nebo se kompostuje. V obou případech nastupují fáze 1 a 2 znovu s dalšími úbytky substance. Aby se tyto ztráty minimalizovaly, měl by být osvědčený postup hromadování hnoje znovu promyslen a důsledně uplatňován. Nepropustná podlahová deska s odvodňovacími žlábky po celém obvodu pro kejdu a dešťovou vodu jsou přitom nicméně nevyhnutelné. Čerstvý hnůj, vznikající denně ve sběrné jámě, se pokud možno ihned odebírá čelním nakladačem se stájovými hnojovými kleštěmi a po částech vedle sebe ukládá v šíři hnojného prostranství. Přesná práce je zde naprosto nezbytná. Před tuto první řadu přibývá druhá a třetí atd. Mezitím se první, druhá atd. řada ohřívá, takže ve stejném pořadí lze po částech přikládat druhou vrstvu a nakonec třetí a čtvrtou atd. až do maximální technicky dosažitelné výšky. Je-li tato výška s první řadou dosažena, lze začít s první vrstvou navazujícího oddílu. Tak se hromada postupně buduje do šířky i plné délky. Tlakem uložených vrstev procházejí fáze ohřevu, odplynění a provlhčení rychle a neúplně a končí ve fermentaci. Do té míry probíhají ve správně vybudovaném hromadovém hnojisku tytéž procesy jako v hlubokém stájení. Přesto jsou ztráty substance (přibližně 20 %) kvůli všestranné expozici vůči vnějšímu vzduchu vyšší než při hlubokém stájení. Rozklad postupuje na téměř svislých bočních plochách a na povrchu rychleji, znatelně mimo jiné podle výskytu kloboučkových hub.

Hnojový kompost

V biologicko-dynamickém zemědělství se rozlišuje mezi «hnojivem», které pochází od zvířat, a kompostem, jenž je původu převážně rostlinného. Jsou to dvě různé kompozice sil, které tu hnojí.

308

Při kompostování chlévského hnoje probíhají tytéž procesy jako popsané u rostlinného kompostu. V dozrálé, zušlechtěné podobě se utváří dauerhumus zvláštního druhu. Jeho silová konstelace uchovává astralitu domácích zvířat, která je hnoji vlastní. Právě jejich duševní síly jsou to, co dodává hnojivu mimořádný dlouhodobý účinek. Ve zvláštní míře platí to pro kompost z čistého nebo i z části přiměšovaného hovězího hnoje. Zprostředkovává životu rostliny síly, které sahají nad rámec astrálně-duševního a které byly v kap. «Skot» označeny jako «vloha Já». Tímto označením se odkazuje na silový souvis vyššího řádu, který kulturní rostliny nejenže zobrazuje jako obraz jejich nadsmyslové bytosti, nýbrž v nich zakládá dispozici, aby tato bytost mohla znovu vstoupit do vztahu k tomu, co z ní v minulé evoluci razo-prostorově ztvrdlo do díla — totiž k zjevné podobě rostliny — a mohla inaugurovat nové vývojové možnosti. Tím se ukazuje, že pravé hnojení z oživené a oduševnělé přírody šlechtitelský, vývojový hodnotu pro kulturní rostliny má a mít musí.

Doporučuje se k hnojinovému kompostu vedle hovězího hnoje přimísit všechny ostatní druhy hnoje pocházejícího od ovcí, koz, koní, prasat a drůbeže chované na statku. Každý z těchto druhů zvířat provádí — jako výsledek své trávicí činnosti — své povaze odpovídající «kosmicko-kvalitativní analýzu» krmiva (viz kap. «Skot — Kosmicko-kvalitativní analýza a vloha Já», s. 156 n.). Její výsledek se vtiskuje takřka jako vzor silové kompozice do hnoje. Slučují-li se různé takové vzory v kompostové hromadě, vzniká univerzální hnojivo, které — jak výše popsáno — podnětně prostupuje plodotvornost ve stadiu vegetativního růstu, jak je to výtečně nezbytné na loukách a pastvinách, v intenzivním ovocnářství a zelinářství.

Pro kompostování celkového množství živočišného hnoje není důvod. Je příliš pracné a způsobuje skladovací ztráty padesát procent a více. Použitelnost v polním hospodářství nastává tehdy, když chlévský hnůj ztratil ostrost zápachu, nebo u prasečího hnoje přímo puch. To nastane, když jako ve štósovém a hlubokém stájení projde rotační fází 1 a zčásti 2. Další průběh rotace pak pokračuje v půdě pod vedením zejména žížaly a v kontextu s mikroby za životní a smyslové aktivity kořenů. Při kompostování příliš vlhkého chlévského hnoje — zpravidla důsledek nedostatečného

309

Podestýlky (prasečí hnůj) — dochází ke vzniku mokrých jader, která vyžadují včasné přehazování.

Kejda

Kejda a hnůj mají na základě fyziologických procesů, z nichž vznikají, polární hnojivé kvality. Jak bylo objasněno na příkladu skotu (kap. «Skot», s. 146 n.), hnůj vychází z trávicího systému, v němž je zvenčí přijatá, tělu cizí potrava postupně rozebírána — přežvykováním, činností bachoru, žláznatého žaludku, tenkého a tlustého střeva — a při průchodu slizničními stěnami tříděna. Odtud se přecházejí takto své cizosti zbavené, mineralizované trávicí látky do žilní krevní dráhy a dále do jater. Moč naproti tomu je výloučením z tělního nitra, dostává se přes tepennout krevní dráhu do ledviny a dále přes močový měchýř do vnějšího světa. Ledvina třídí tělu vlastní látky a vylučuje v kapalné formě jako moč ty, jež se staly nepotřebnými. Podstatnou součástí moče je močovina, rozkladný produkt bílkovinného metabolismu. Na této dusíkaté sloučenině ještě lpí činnost duševního a životního těla zvířat. S močí nesou ven síly těchto dvou bytostných článků, a právě tyto síly to jsou, které hnojí. Jinak je tomu u kravského hnoje: ten sestává z nestravitelných zbytků krmiva, prostoupených odpadlými hlenovinami trávicích orgánů a impregnovaných výsledkem «kosmicko-kvalitativní analýzy» (srov. kap. «Kosmicko-kvalitativní analýza a vloha Já», s. 156 n.). Hnojivé síly moče vytékají z minulostně působící, měsíční astrality skotu — v kravském hnoji se k nim přidávají síly, které v přítomnosti vyzařuje slunce. Jsou to síly, které skot ze svého zvláštního smyslového vztahu ke krmivu vtiskuje hnoji při výkonu «kosmicko-kvalitativní analýzy» — od přežvykování přes trávicí trakt až po zpětně odrážející funkci rohů jako «vlohy Já».

Kejda se skladuje v jímkách nebo otevřených nadzemních nádobách; podléhá za převážně anaerobních podmínek kvašení. Doporučuje se proto mít k střídavému skladování alespoň dvě nádoby, aby po naplnění bylo k dispozici dostatek času k dozrání. Zušlechtění kejdy se děje mechanickou cestou — mícháním a provzdušňováním — a biologickou, popřípadě

310

biologicky-dynamickou cestou prostřednictvím přísad. První způsob podporuje aerobní rozkladné a přestavbové procesy, druhý působí řídícím způsobem na celý průběh procesu až ke zralosti. Osvědčenými přísadami, které biologicky zpětně vážou čpavek vzniklý rozpadem močoviny, jsou zušlechtěné komposty chlévského hnoje v malých množstvích, dále nasekaná kopřiva, piliny a dřevní třísky. Biologicky-dynamické kompostní preparáty (viz kap. «Kompostní neboli hnojivé preparáty», s. 360 nn.) se ponoří v průlezných sáčcích do kejdy a hnojůvky, zavěšeny na plaváku. Aby se zabránilo ztrátám dusíku, mohou v otevřených kvasných komorách sloužit i plovoucí přikrývky ze slámy, kopřiv apod. s vpravenými příměsemi suroviny fosforitu a čediče.^[245]

V dnes běžných bezestýlkových ustájeních prasat a skotu vzniká tekutý výkal, kejda. Tato směs vody, hnojůvky a hnoje zkvasí, není-li dále upravována, v páchnoucí, rychle působící hnojivo. Mineralizace látek je značně pokročilá. V biologicky-dynamickém zemědělství by se místo kejdového hospodaření měla — pokud možno — prosazovat příprava pevného chlévského hnoje. V čistě trávnatých oblastech, kde chybí stelivo, nezůstává často jiná volba. O to důležitější je pak přijmout veškerá opatření k zušlechtění kejdy, jak platí i pro hnojůvku. Zpravidla se surová kejda z velkochovů vyvází na pole bez jakékoliv úpravy. Nehledě na takzvané obsahy živin platí za odpadní produkt, jehož je třeba se zbavit — se všemi důsledky v podobě obtěžování zápachem, úniků oxidů dusíku (oxid dusný, N₂O), zatížení spodní vody dusičnany, ucpávání půdních pórů hlenovinami, ochuzování půdní flóry a fauny a snižování výživné hodnoty krmiva zejména nízkomolekulárními bílkovinnými sloučeninami. Velká vážnost, jíž se živočišnému hnoji kdysi dostávalo, padla za oběť myšlení v živinách. Při pečlivém zušlechťování, především prostřednictvím biologicky-dynamických preparátů, a dostatečně dlouhém skladování může postupně docházet k tomu, že i z kejdy vznikne trvale působící hnojivo, které se budujícím způsobem zařadí do půdních procesů.

311

Využití statkem vlastního živočišného hnoje

Pro všechny plodiny je hnojení chlévským hnojem dobrodiním: jako čerstvý hnůj pro lilkovité, brambory a rajčata, v přeloženém stavu pro okopaniny a obilniny, a jako vyzrálý, zeměmi prostoupený hnůj pro víceleté polní pícninářství i pro trvalý travní porost, zahradnictví a ovocnářství. Díky trvale vysoké hnojivé síle není nutno hnojit každoročně pro všechny plodiny — v rámci dobře komponovaného osevního postupu v polním hospodářství postačuje jednou za tři roky k okopáninám. Pro dobrou tvorbu výnosu pokrývá potřebu okopanin dávka přibližně 300 dt/ha. Pokud jde o celkové množství hnoje v podniku, je ideální roční dávka jedné velké dobytčí jednotky (VDJ) na ha (1 VDJ odpovídá 500 kg živé hmotnosti). V průměru lze u hovězího stáda včetně odchovu počítat s jednou VDJ na kus. Jedna skotská VDJ produkuje podle množství steliva 80 až 100 dt pevného hnoje. Včetně hnoje ostatních hospodářských zvířat je obsazení jednou VDJ na ha v menších a středních podnicích dosahováno, ba mnohdy i překračováno; u velkých podniků s převahou polního hospodářství klesá počet VDJ na ha hraničně na 0,4 až 0,3. Skotský hnůj tvoří hlavní hmotu a do ní se pokud možno přimísí menší množství hnoje od ostatních hospodářských zvířat. Přebytečné množství hnoje se v rámci osevního postupu zapravuje do sklízejících jařin před hlavní pícní plodinou, a to v dávce přibližně 100 dt.

Výsev pevného hnoje k okopáninám se zpravidla provádí v předchozím roce na strniště předplodiny. Po lehkém zapravení do půdy následuje meziplodina, která díky pevnému hnoji vytvoří stejně bohatou kořenovou i nadzemní zelenou hmotu — a tím připraví dobrou, zpracovatelnou osivnou vrstvu pro jarní setí okopanin.

Dobře vyzrálá hnojůvka a v případě nouze i kejda jsou vítanými hnojivy tehdy, jde-li o to napomoci ozimům na jaře k vývojovému skoku. Výpad ozimů a prořídlé porosty po střídavých mrazech na jaře mohou být pobídnuty k intenzivnějšímu odnožování. K tomu napomáhá dusík vázaný v močovině. Tato dusíkatá sloučenina mineralizovaná z bílkovinného metabolismu získává svou specifickou účinnost prostřednictvím astrálních sil, které pocházejí ze soulové složky zvířat a konfigurují látkové složení moči, do níž je dusík zapojen. Dalším aplikačním polem je hnojení strniště s ohledem na rychlý rozvoj meziplodiny zeleného hnojení. Na pastvině je

312

Použití kejdy v časném jaru je prospěšné, popřípadě při střídavé pastvě po přehonu. Na porosty v plném růstu (zejména okopaniny) by se aplikace kejdy či hnojůvky měla vyhnout.

Účinnost hoferních živočišných hnojiv

U každého z hnojiv je třeba se ptát po jeho bytosti, po duševně-astrálním silovém potenciálu, který prostřednictvím životního a fyzického těla uspořádává látky a udržuje je v pohybu tak, aby se ve svém odrazovém obraze mohly fyzicko-smyslově projevit a podle své bytostné povahy působit. Na jednotlivé bytostné rysy divoké fauny a domácích zvířat bylo poukázáno v kapitole „Duševní organizace čili Astralní tělo zemědělského organismu" (s. 111 a násl.). Přitom bylo zjištěno, že každý živočišný druh přispívá svou tělesnou činností jaksi hnojivým příspěvkem k celku přírody. Činností oduševnělého živočišného světa vzniká moudré předivo vztahů, které prostupuje celou přírodu smysl udělujícím způsobem. Mezi býložravými savci jsou to přežvýkavci, jejichž orgánová činnost je organizována tak, aby připravovala hnojivo, jež je s to „bránicový orgán", půdu, ve vyšší míře oživit a oduševnit. Z pouhého kvantitativního látkového složení to nelze vyčíst. Jde spíše o otázku kvalitativního poměru látek vůči sobě navzájem. Tento poměr nese pečeť bytosti krávy, ovce, kozy atd. Nejvyšší stupeň dokonalosti dosahuje skot. V kapitole „Skot" (s. 146 a násl.) byl učiněn pokus charakterizovat trávicí dění prostoupené a prožité jeho bytostí, jakož i jeho se smyslovým vnímáním spjaté metabolicky aktivní smysly a inteligenci. Hledá-li se odtud porozumění pro dlouhotrvající, blahodárné působení speciálně skotského hnoje na půdu a rostliny, pak snad může být následující úvaha plodná: Rostlina roste na ose Země–Slunce. Kořen směřuje do hloubky k středu Země, stéblo, stonek nebo kmen se vztyčuje svisle do výšky vstříc Slunci. Z této svislé osy vyrůstají listy a větve do šíře a dálky. Listový aparát, rozestírající se plošně do horizontály, přijímá přímou cestou dopadající sluneční a planetární vlivy a zpracovává je v živou substanci, podporován „zemskou šťávou" (xylém) stoupající v stonku, uvnitř kambia. Tento xylém zprostředkovává na jedné straně do horizontály spějícímu růstu životnost výživného humusu a tvarovou sílu

313

Dauerhumus ve spojení s vápnem, tedy hnojivé síly vlastní rostlinnému kompostu. To platí i pro jemné kořínky rozvětvující se do šířky. Jinak je tomu s kůlovým kořenem, stéblem, stonkem a kmenem. Jejich vertikální impuls nemá po stránce látkové za základ humus jako hnojivo, nýbrž krystalické látky křemene, silikátů a jílových minerálů (srov. kap. «Vznik jílových minerálů a jejich novotvorba», s. 209 n.). Tyto křemenné minerály zprostředkovávají síly slunce, planet a stálic vcházející do rostliny nepřímou cestou. Ty se silou působení jílů soustřeďují do «kosmické vzestupné proudy» v rostlinách.^[246] Já člověka, jeho duchovní bytost, mu dává sílu vzpřímení; zvíře je zvířetem proto, že tuto sílu k plnému vzpřímení nemá; má však, jako v jedinečné míře skot, «Já v zárodku». Rostlina si, pevně zakořeněná v zemi, vytváří v «kosmické vzestupné proudění» svou vertikální podobu jako odraz svého nadsmyslového duchovního bytí. Živočišný hnůj může nyní — tak se smíme domýšlet — silou vlohy Já vtělené do něj prostřednictvím astrálního těla a étherického těla zvířete, učinit rostlinnou bytost samostatnější vůči sevření místně daných poměrů výšin a hlubin. Hnůj zprostředkovává rostlině základ k tomu, aby se až do vnější tvorby tvaru individualizovala, aby se důrazněji vlastní bytostnou povahou spojila s působením země i kosmu. Takto viděno je třeba — jak již bylo naznačeno — přiznat především rinderskému hnůji s ohledem na životní souvislost půdy a rostlin «výchovnou» schopnost.

Hnojiva domácích zvířat (především Wiederkäuer) působí na substanční dění a typusem podmíněné tvarové utváření rostliny. Posilují síly, jimiž nadsmyslová bytost rostliny přichází k zjevu. Projevuje se to v jejím vertikálním směřování na ose kořen–výhonek–květ a — s tím podmíněno — v proměnách listů od báze ke květu.

Pokus světlo-stín

V mnohaletém, variantně bohatém polním pokusu byly zkoumány účinky hnojení chlévským hnojovým kompostem ve srovnání s aplikací minerálních solí, dusíku, kyseliny fosforečné, draslíku (NPK) a s ošetřením takzvaným biologicko-dynamickým hornokřemenným preparátem

314

(srov. kap. «Hornokřemenný preparát», s. 348 a n.) při plném slunečním světle, v polostínu a hlubokém stínu na žitu, pšenici, ovsu, bramborách, špenátu a ředkvičkách. Program šetření zahrnoval morfologické jevy, řadu analytických parametrů a hodnocení pomocí obrazotvorné metodiky krystalizace chloridu měďnatého.^[247]

Zde budiž vyzdvižena jen ta část pokusu, která se vztahuje na účinek hnojení chlévským hnojem ve srovnání s aplikací NPK.

Hodnocení morfologickými nálezy

Pokus potvrdil zkušenosti s všestranně kladnými účinky živočišného hnoje v podobě kompostovaného hovězího hnoje — zkušenosti, jež jsou pozornému, pozorujícímu praktikovi odedávna důvěrně známy:

Kořen si otevírá větší půdní prostor;
utváří se druhově ideálním způsobem odpovídajícím své typové vloze;
kůlový kořen (kosmický typus) mrkve, červené řepy, ředkvičky, špenátu vykazuje silný sklон do hloubky a je po stranách provázen jemným kořenovým větvením pyramidálně se sbíhajícím dolů (obr. 17).
U ředkvičky plodní těleso — ztluštění hypokotýlu — tíhne k utváření dokonalé kulové podoby, od níž se kořen zřetelně odděluje. U NPK byl tento přechod více řepovitě utvářen; kůlový kořen se vytrácel a větvil se v blízkosti povrchu.
Také u typusu přirozeně sféricky se utvářejícího, silně rozčleněného kořene (zemitý kořenový typus) — keříčkové fazole, cibule, obilniny — vstupoval u NPK jev dezorientace kořene vůči druhové vloze výrazněji do popředí.
Pokud jde o výstavbu stébla (délky internodií), byly rozdíly sotva patrné; avšak u hnojení hnojovým kompostem bylo průběžně nápadné prodloužení nejvyššího, klas nesoucího článku stébla. Tento vitalitní výšvih se uplatňoval i u báze stébla vyšším stupněm odnožování, tedy větším počtem klas nesoucích stébel na jednu jednotlivou rostlinu.
Pokud jde o vývoj listů, přibližuje se při plném denním světle zjevný obraz listů prostorově — tvarem, barvou, ozubením, chlupatostí, členěním čepele listu, pevností kutikuly — xeromorfnímu ideálnímu typusu druhu, stejně tak časově, v řadě listů od
315

Abbildung 17: Wurzelbilder von Spinat bei Mistkompostdüngung und NPK-Anwendung im Licht-Schatten-Versuch.

... velkých, laločnatých, peřenosečných, přízemních až po malé, k stonku přiléhající, zašpičatělé v přechodu ke květu. Tato silně rytmicky utvářená zjevná podoba se v variantách s hnojovým kompostem vyjadřuje výrazněji než ve variantách s NPK (obr. 18, s. 316). U monokotylních obilnin se projevuje táž tendence. Při hnojení hnojovým kompostem jsou listy užší, pevněji strukturovány a na listových okrajích a špičkách silněji prokřemeněny. Rostliny NPK kontrastují sklonem k hydromorfii, podobně jako stínové rostliny.

Tak jako u monokotylních (jednoděložných) rostlin je pro ně příznačná internodiální řada od uzliny k uzlině — narůstá směrem nahoru progresivně na délce —, tak u dikotylních kvetoucích rostlin ...
316

Abbildung 18: Blattfolgen von Radies bei Mistkompostdüngung im Vergleich zu NPK im Licht-Schatten-Versuch.

Metamorfóza listů.^[248] Prostorově zobrazuje dynamiku růstu probíhajícího v čase.

Metamorfóza listů od bázových listů až po listy přiléhající ke květu je na příkladu ředkvičky zachycena na obrázku 18.
Základní formy vykazují i v dolní části peřenosečné, v horní části zaoblené, málo členěné a jemně zubaté čepele listu. U následných listů se čepel stále více redukuje na horní část. Ta je pak silně zubatá a progresivně kopinatě zašpičatělá. Toto polární tvarování listů — u primárních oproti následným — je na světle nejostřeji vyjádřeno. Vytrácí se směrem k

317

hlubokému stínu, v němž si následné listy po delší dobu zachovávají habitus primárních listů (menší zubatost, zaoblenější čepel).

Týž rozdíl se projevuje při porovnání hnojení hnojovým kompostem s NPK. První jde konformně s vlivem světla, u druhého je přeměna listů podobně tlumena jako u rostlin ve stínu.

Hodnocení na základě analytických nálezů

Hodnocení na základě porovnávání množství látkových složek je bez zohlednění časového faktoru možné jen podmíněně. Co říká mnoho nějaké látky, co málo? Referenční bod hodnocení musí být hledán v procesuálním dění v rostlině s ohledem na jeden koncový bod. Tímto koncovým bodem — z hlediska výživově-fyziologické hodnoty — je zralost. K ní vedou ve stálé proměně látkových složek procesy výstavby, od ní odvracejí procesy rozpadu. Teprve sledování obojího poskytuje kritéria pro jakkoli spolehlivou výpověď o kvalitě. Z analytiky procesů výstavby získává pojem „fyziologie zralosti" obsah. Přicházejí-li životní procesy v zralosti k odpočinku — enzymatické aktivity se snižují na minimum —, je dosažen optimální stupeň kvality a zajištěna přirozená skladovatelnost po určitou dobu. Zůstanou-li však enzymy v plné zralosti nadále aktivní, setrvává plod fyziologicky ve stavu nezralosti a je po krátké době vystaven rozpadu; jeho výživná hodnota musí být proto hodnocena jako podprůměrná.

V pokusu světlo–stín byla pomocí poměrových čísel zjišťována dynamika látkové výstavby, od předstupňů signalizujících nezralost k takovým, jež charakterizují stav plné zralosti. Přitom se ukázalo, že u plodů hnojených hnojovým kompostem stupeň proměny látkových kompozic charakteristických pro plnou zralost narůstá:

Tak relativní obsah kyseliny askorbové, který se odvozuje z poměru dehydroaskorbové kyseliny (předstupně) ke kyselině askorbové (vitamínu C);
tak vyšší obsah disacharidů oproti monosacharidům; posledně jmenované jsou znakem stále ještě působící asimilační činnosti;
tak vyšší relativní obsah bílkovin; ten charakterizuje poměr celkových bílkovin (hrubého proteinu) k čistému, vysoce strukturovanému bílkovině. Hrubý protein, který vedle čistého bílkoviny obsahuje nízkomolekulární bílkovinné sloučeniny až po aminokyseliny a dusíkaté soli, jako jsou dusičnany,

318

vykazuje zejména u listové zeleniny s bouřlivým růstem při aplikaci NPK-solí místy skokové nárůsty.

Tak velmi nízké enzymatické aktivity oxidující dehydrázy a sacharázy štěpící třtinový cukr ve sklizni pšenice, brambor, zeleniny. Při aplikacích NPK se zvýšily — stejně jako u rostlin ve stínu — skokovitě na úroveň signalizující nezralost.
Podobné nálezy ve prospěch hnojení hnojovým kompostem ukázaly obsahy kyseliny křemičité a popelnatých složek v pšeničné slámě; u zrna nebyly v tomto ohledu zjistitelné žádné rozdíly v obsazích.

Běžná rutinní analytika se zpravidla zaměřuje na zjišťování kvantit, jako jsou analýzy reziduí škodlivých látek — ty vedou ke stanovení pochybných limitních hodnot, které musejí být znovu a znovu revidovány — nebo na takzvané hodnototvorné obsahové látky. K interpretaci dat chybí pojmový referenční bod, jako je například v případě pokusu světlo–stín srovnání za definovaných podmínek, nebo jako je relativní, fyziologický stav klidu zralosti, nebo specifická kompozice, v níž se nějaká látka vyskytuje a plní určitou funkci. Spolehlivá výpověď je možná teprve tehdy — a to nejde bez enormního úsilí —, když analytická data poskytují potvrzení pro pojmy, které jsme získali z myslícího nazírání životních jevů.

Hodnocení krystaldiagnostickou metodou chloridukřemičitanové krystalizace

Na rozdíl od kauzální analytiky, která se omezuje na zkoumání částí nějakého živého systému, umožňuje «empfindliche Kupferchloridkristallisation» («citlivá krystalizace chloridu měďnatého») po Ehrenfrieda Pfeiffera^[249] morfologicko-diagnostickou cestou získat úsudek o «živém organismu rostliny» jako celku, který se na anorganické rovině zobrazuje jako definovaný fyzikálně-chemický systém. Krystalizace chloridu měďnatého je proto způsobilá,

319

znázornit éterickou formativní organizaci rostliny v mrtvém zobrazení. Princip spočívá na změně textury krystalizujících jehliček chloridu měďnatého při přídavku různých rostlinných extraktů jako spoluroztouštědel. Na základě této skutečnosti vznikají při krystalizaci na rovných skleněných deskách v klimatizovaných komorách pro přídavek charakteristické a reprodukovatelné jehlicové struktury a strukturní komplexy (textura nebo tracht), které lze srovnávacím způsobem posuzovat.

Pfeifferovu metodu rozvinulo mnoho badatelů dále, zejména s ohledem na krystalovou diagnostiku: v oblasti humanní medicíny Selawry,^[250] v oblasti potravin v. Hahn,^[251] v oblasti rostlin Krüger,^[252] v oblasti kvality rostlinných produktů Enquist,^[253] Petterson^[254] a pro dnešní stav Doesburg.^[255]

Diagnostika krystalové textury obrazců chloridu měďnatého se zakládá na srovnání krystalového obrazce čerstvého extraktu s obrazci z jeho stárnutích stadií. Tomuto postupu leží v základu úvaha, že rychlost, s jakou se čerstvá šťáva za definovaných podmínek rozkládá (stárne), je funkcí hodnoty tohoto extraktu čerstvé šťávy. Zjišťuje se, že stárnoucí — tj. autolyticky a mikrobiálně rozpadající se — rostlinné extrakty se v krystalových obrazcích vtiskují v posloupnosti reprodukovatelných typů krystalových obrazců, takzvaných stárnutích stadií (Obrázek 19, s. 320).

Tato stadia se od sebe liší tím, že čerstvý rostlinný extrakt vyvolává pro rostlinu specifickou krystalovou texturu, kdežto rozpadající se extrakt vyvolává v rostoucí míře netypické texturní prvky, které se ve výsledku podobají textuře čistě krystalizujícího chloridu měďnatého. Z toho vyplývá jako měřítko pro

320

Abbildung 19: Kristallbilder einer Alterungsreihe von Kartoffeln im Licht-Schatten-Versuch (Var. 9).

hodnocení kvality rychlost, s jakou zkoumaná látka, je-li vystavena rozkladu, při krystalizaci prochází postupnými stadii rozpadové řady. Rychlý rozpad je přitom znakem méněcenné kvality. Totéž platí, pokud čerstvý extrakt vzorku vykazuje již znaky obrazce stárnuti z referenční řady.

V pokusu světlo–stín přistoupil k hodnocení kvality ještě další vztažný bod: variace plného světla, polostínu a hlubokého stínu. Otázka mimo jiné zněla: Lze na pozadí polarity rostlin pěstovaných v plném slunečním světle a ve stínu pomocí krystalizačních obrazců kvalitativně rozlišit působení sil hnojivého kompostu a NPK? Každý druh rostlin zanechává v krystalových obrazcích

321

Abbildung 20: Typische Kristalltexturen von Kartoffeln im Licht-Schatten-Versuch.

charakteristický otisk své éterické formativní organizace. Může-li se tato nerušeně rozvíjet, bez rušivých vlivů, vzniká odpovídající jemně členěný, reprodukovatelný krystalový obrazec. U všech zkoumaných kultur (žito, pšenice, oves a některé druhy zeleniny) vykazují krystalmorfologické nálezy v tendenci nápadnou shodu. Rozdíly mezi hnojením hnojivým kompostem a použitím NPK vystupují přibližně stejně silně jako rozdíly mezi světlem a stínem.

Typické krystalové textury na příkladu brambor v pokusu světlo–stín znázorňuje obrázek 20.

Pokud jde o hnojivý kompost ve srovnání s NPK, je třeba «ve světle» srovnávat vždy varianty 9 a 12, resp. 10 a 11, a «v hlubokém stínu» varianty 1 a 4, resp. 2 a 3. Pod «H.Č.» jsou uvedena relativní «krystalizační hodnotová čísla». Ta abstrahují vizuální srovnání. Podle klíče je součet jednotlivých krystalotexturních jevů zachycen v jednom čísle: optimum = 100, pesimum = 0. Školenému pohledu podává krystalový obrazec sám text k pojmové evidenci.

U všech zkoumaných rostlin, tak i u brambor (obrázek 20), se při přímém slunečním ozáření krystalový obrazec přibližuje příslušnému texturnímu optimu. Každý druh rostlin vtiskuje obrazně svůj éterické organizaci odpovídající krystalový obrazec. U «světelných rostlin» vykazuje tento obrazec dobrou koordinaci jednotlivých strukturních prvků, plynné přechody mezi jehlicovými kmeny a jemnými větvemi a jemné, konturované

322

jehlice. V hlubokém stínu se pro doplněk specifické uspořádání jehlicových struktur stále více vytrácí ve prospěch obecně radiálního směrování. Větve jehlic se rozšiřují nalépáním jemných větviček; nasazují nepravidelně a v zónách vzdutí jehlicových kmenů. Totéž ukazuje stadium 2 a — v zesílené míře — stadium 3 rozpadové řady varianty 9 v obrázku 19 (s. 320).

Typus krystalových obrazců v obrázku 20 (s. 321) odpovídá při hnojení hnojivým kompostem světelným variantám, při použití NPK v tendenci stínovým variantám. U posledně jmenovaných jsou zvláště nápadné tyto texturní znaky: tvorba sekundárních zárodečných center při krystalizaci, větvení ve vzdutých zónách, široké radiálně orientované, nepravidelné, méně větvené jehlicové kmeny, nestejně dlouhé, vějířovité jemné větve. Koordinace jehlicových struktur podléhá v menší míře jednotnému utvářecímu principu (srov. var. 11). Ve většině případů se krystalová hodnotová čísla «světelných rostlin» NPK-parcel neliší od těch «stínových rostlin» organicky hnojených pokusných členů. Zvláště nápadná shoda NPK-krystalových obrazců světelných variant s těmi zastíněných pokusných členů svědčí o podstatně sníženém stupni oživení, resp. výživné hodnotě (obrázek 19, var. 2 a 11, s. 320).

Celkově vzato poukazují staré selské vědění, veškeré praxí ověřené zkušenosti, trvalé hnojicí pokusy^[256] i zde ve výňatku reprodukovaný pokus světlo–stín na jedinečný význam hnojení prostřednictvím domácích zvířat, přede vším přežvýkavců. Tito korunují dílo přírody tím, že rozdávají trojí požehnání: svou přítomností a svým hnojem napomáhají

středu mezi «Výšinami a Hlubinami», «bránicovému orgánu Boden», k trvalé úrodnosti půdy,
rostlinám k jejich praobrazu blízkému fenomenálnímu obrazu a substanciálně proformované tvorbě plodů,
prostřednictvím hofu vlastní krmné základny sobě samým k budování tělesnosti, která v přebytku — jako oběť — přináší výkony nejrůznějšího druhu ve službě a ku prospěchu člověka.

323

Stupeň 3: Hnojení z ducha člověka

Vylučování látkové výměny

V horninách se manifestuje živel „erdig-pevného". Vznikly z pradávného, látkové výměně podobného životního dění ve vývoji Země a staly se — v podobách krystalů — „dílem". Teprve procesy zvětrávání, rozpadem krystalických forem, mohou být látky opět pozdviženy do procesů oživené přírody. Jako takové nemají žádnou hnojivou sílu. Rostliny se rozmnožují nejen prostřednictvím semen, nýbrž zároveň prostřednictvím zbytků „obecně-rostlinného", které v půdě vyvolávají procesy látkové výměny. Minulý život se přeměňuje v „univerzální semeno" humus, který hnojí budoucí život. Zvířata konečně hnojí ze sil své oživěnosti a oduševnělosti. Navenek se to projevuje v takřka nekonečném bohatství variant jejich bytostných činností, dovnitř v činnosti trávení a přípravy oživelého a oduševnělého hnojiva.

Z uvedené stupňovité posloupnosti by se snadno dalo usoudit, že vylučování člověka by způsobovalo opakované vystupňování hnojivé síly. Opak je však pravdou! Pohled na soustavu bytostných článků člověka a z toho vyplývající trávicí činnost to objasňuje. Čistě v duchu spočívající bytostný jádro člověka prozařuje tělesné bytostné články a upevňuje se v nich v Já-organizaci. Pracuje na těchto bytostných článcích a přetváří je na vyšší stupně jejich vývoje. V tom spočívá další vývoj člověka — takový, který si on sám bude muset v celé budoucnosti dobývat. Nejsilněji pracuje duchovní duše člověka v přítomné době na přetváření zčásti dosud tělem svázaného astrálního těla v tzv. „Geistselbst" působící bez vazby na tělo.^[257] Tato práce Já na bytostných článcích — tedy také na živém čili étericém těle a fyzickém těle — si žádá sil. Já je přijímá skrze Já-organizaci: duševně prostřednictvím vnímání skrze smysly a tělesně prostřednictvím potravy. Látky a síly Země živí tělo, aby mohla duchovní duše člověka v tomto těle v rozvinutí duševních činností

324

myšlení, cítění a vůle žít a působit. V případě člověka stojí trávicí dění potravy výlučně v jeho službě, nikoli zároveň ve službě Země. Potravu přijatou z vnějšku využívá zcela pro sebe. Ve srovnání se zvířetem a rostlinou je egoistem. Co člověk vylučuje ledvinami a močovým měchýřem jako tekutinu a tlusté střevo jako tužší látky, je vší živné síly zbaveno, je to mrtvá, bezduchá a bezdušná struska. Tyto látky jsou z životního a duševního kontextu beze zbytku «dekomponovány»; coby N, P, K, Si, Ca atd. jsou vrženy zpět do stavu ryze minerálního a mohou působit jedině v něm.

Proto jsou lidské výměšky, například v podobě čistírenských kalů jako hnojivo, nevhodné pro produkci lidské potravy. Při cíleném použití jsou «antihnojivem», srovnatelným se synteticky vyrobeným dusíkem ze vzduchu.

Vlivem materialistického způsobu myšlení — látka je nezávisle na svém původu stále táž látka — se člověk stále znovu přiklání k hledání postupů, jak přece jen využít «hodnotné živiny» N, P, K z lidských výkalů ve prospěch rostlinné výroby. Od produkce zeleniny na takzvaných «závlahových polích» v blízkosti velkoměst se upustilo. Sušení a kompostování čistírenských kalů se s úspěchem praktikuje. Výsledný produkt by však měl být používán výhradně mimo oblast zemědělství, k revitalizačním účelům v oblasti silničního a krajinářského stavitelství.

Co člověk tělesně zanechává pod vedením duchovní duše, je jí silově vyčerpáno; přírodě nic nevrací. Kde tedy člověk svým duchem hnojivě působí? Je to ta část jeho bytosti, která není svázána s tělem — duchovní duše, jež se v myšlení, cítění a vůli obrací k věcem a bytostem přírody.

Duchovní činnost v práci

Zvíře rozšiřuje své bytí do životního okruhu, v němž je činné. V této činnosti vládne moudré instinktivní dění, které vytváří předivo vztahů. V tomto smyslu zvíře svým konáním hnojí v hospodářství přírody. Co se děje, podléhá železné nutnosti. Díky probouzejícímu se sebevědomí je člověku vrozena schopnost svobodného jednání. Může se rozhodnout pro to nebo ono, pro dobro nebo zlo, pro pravdu nebo lež.

325

Co nad tím vším rozhoduje, je svědomí, do nějž nakonec vstupují všechny myšlenky, pocity a impulzy vůle a od nějž dostávají všechny činy svůj zvláštní morálně-etický ráz. Ve starém selství platilo úsloví: «Krok sedláka hnojí.» Chodilo se s uzdami v ruce za pluhem nebo jako rozsévač přes pole nebo v nedělní obchůzce po polích. Jak pravdivé bylo toto úsloví kdysi, tak pravdivé je dnes v proměně. Kdysi bylo ještě bezprostředně z lidového prožívání instinktivní zkušeností, co říká země tomu, kdo po ní kráčí, co hovoří ze stavu nálad okolí, co půda vdechuje, co vydechuje. Pak člověk věděl, co je důsledně udělat jako nejbližší. Dnes musí být jistota «dělat ve správnou chvíli správnou věc správně» znovu získána ze síly vědomostní duše. Při chůzi po poli, třeba po vykonané práci — jsi naplněn mnoha dojmy dne —, cítíš jistotu vyvstávající z neznámých hlubin duše, která nepochází z myšlení vázaného na smysly. Z vnímání celistvosti statku a všech jeho aktuálních životních vazeb víš náhle, co je příštího dne třeba udělat — ať jde o to obrátit pozornost k oblastem statku, jež vypadly z dohledu, nebo o to, že ta či ona kultura naléhavě potřebuje ošetření, jako je hřeblování nebo postřik preparáty. Dostavují se intuice, které z volní sféry temně tušící vysvítají do vědomí. Víš se stojícím v duchovně živém proudu od včerejška k dnešku a od dnešku k zítřku. Nechat ideje myšlenkově tak proudit do práce, aby v práci pocitově uchopily vůli — to uvolňuje cestu pro intuice, které vedou k novému umění hnojení z ducha, k takovému oživování látky, «pevného, zemitého samého».^[258]

Zemědělská individualita a biologicko-dynamické preparáty

Ze svého duchovědného výzkumu o povaze látek a sil, jakož i o podstatě hnojení vyvinul Rudolf Steiner

326

jakýsi druh technologie v oblasti živého. Podával pokyny k výrobě a aplikaci biologicko-dynamických hnojivých preparátů. Jde o dva postřikové čili polní preparáty a šest hnojivých čili kompostových preparátů. Ty jsou podle určitých zásad, k nimž bude přistoupeno později, zpravidla vyráběny přímo na samotných statcích a používány ve velmi malých dávkách. Pokud jde o praxi výroby a aplikace, odkazuje se na příslušnou odbornou literaturu. Zde má být učiněn pokus metodicky ukázat — ze souhrnného pohledu na výsledky antroposofického duchovního výzkumu, ze zkušeností žité praxe a z přírodovědně uchopitelných skutečností — cesty poznání a základy úsudku pro porozumění druhu hnojení, který pro běžný materialistický světový názor musí být nutně nepochopitelný.

Pozadí, které teprve umožňuje rozeznat a prožít hlubší smysl kola biologicko-dynamických preparátů, tvoří všezahrnující základní idea «zemědělské individuality», její tělesný organismus a ideové souvislosti, jež konstituují biologicko-dynamický statek jako do značné míry uzavřenou celistvost v sobě samé. Jako na jedné straně práce s preparáty vytváří — jakoby zdola z volní sféry — základ zkušenosti, tak je na druhé straně, na tom vybudovaná, poznávací práce na nadsmyslové bytostné skutečnosti nutným doplněním shora. Duchovní poznání a poznání přírody musejí v konání splynout; teprve v konkrétním zacházení vytvářejí pravé obrazy, skrze něž se každá jednotlivost začleňuje do vyššího celku. Co takto jako pravý obraz ducha vzplane v duši, nabývá v jednotlivých preparátech látečné vnější podoby a pokračuje ve specifické silové účinnosti dál do přírodní souvislosti.

V organismu zemědělského statku se individualizují výškové čili univerzální síly, vyzařující z periferie stálic, ze sfér planet a Slunce, i hloubkové čili centrální síly vyzařující ze Země.

327

Abbildung 21: Die Präparate als Mittler der Höhen- und Tiefenkräfte im Organismus der landwirtschaftlichen Individualität.

Tato individuace se uskutečňuje v půdě, ve vyrovnávajícím středu výšin a hlubin, ve smyslu jakési srdeční a plicní funkce. Projevuje se v podobě rostliny ve svisle vzhůru pnoucím výhonku a v kůlovém kořenu rostoucím do hloubky, jakož i v horizontálně se rozrůstajícím listovém a jemnokořínovém systému. Na cestě individuace se každé pozemské stanoviště rozvíjí nejprve v «organismus v přirozeném růstu». I v něm je vložena trojnost: kořenový pól pod zemí, pól látkové výměny nad zemí a půda, která se jako rytmická mitte člení mezi nimi. Skrze ideu a vůli, to jest skrze umem řízenou ruku člověka, tato individuace pokračuje k výtvárnému utvářování «zemědělské individuality». Člověk sám jako bytost v dění dává i jí povahu bytosti v dění. Tento cíl — vštípit vývojový princip půdě, středu zemědělské individuality — bude napříště úlohou zemědělství. Prostředkem k tomu je hnojení, a to právě ono, jež má svůj původ v duchu člověka. Míní se tím biologicko-dynamické hnojivé preparáty, jakožto

328

«látečné nosiče vývoje». Ty sbírají síly Nahoře a Dole v bránicovém orgánu půdy, zduchovňují, oduševňují a oživují tuto rytmickou mitte a starají se o transsubstanciaci fyzicko-minerálního. Mimo křemenný preparát, který v pólu látkové výměny přes vzduch a teplo v břiše zemědělského organismu podněcuje životní procesy, procesy tvorby plodů a zrání rostlin, rozvíjejí rohový hnůj a kompostové preparáty svou bytostnou účinnost přes kořenový pól a přes rytmickou mittu. Podporují a soustřeďují všechny ty půdní procesy, jež rostlinu z kořenového pólu ve smyslu zmíněné «kosmické vzestupné proudění» proudění solí, vody a sil nechávají vertikálně narůstat do hloubky i výše. Vyrostlá podoba je obrazem tohoto působení sil (Obrázek 21, s. 327).

Biologicko-dynamické preparáty jsou vynálezy lidského ducha, účinná umělecká zručnost, jejíž původ spočívá ve zkoumání světa bytostně-nadsmyslového. Jsou uchopitelné pouze duchovně-nadsmyslově, to jest cestou, na níž se duchovní duše člověka skrze dlouhé a přísné školení stává schopnou leibfreier poznání. Leibfrei znamená, že poznávající již nepotřebuje tělesných smyslů, aby měl myšlenky, nýbrž svět bytostí se na první vyšší poznávací stupni sám zobrazuje v myšlenkových obrazech: v imaginacích. Ty jsou otisky životatvořivé duchovní skutečnosti, zatímco myšlenky vázané na smysly a rozum se opírají o svět jevů; v tomto případě je vnější forma fenoménem. V leibfreier nazírání poznává duchovní badatel to duchovně-bytostné, jež v pozemském bytí tyto formy vytváří. Poznává, jak tyto formy, které představují náš svět jevů, jsou odumřelými koncovými body vývoje z ducha, který v průběhu dlouhých epoch předcházel. Spatřuje v každém jevovém tvaru v přírodní souvislosti, například u růže, lilie nebo krystalu, jedno «evolutivní dosažení», umělecké dílo odumřelé do formy. Spatřuje konec, věda přitom o jeho počátku. A tak se duchovnímu badateli klade otázka: Skrývá konec, dílo stvoření, zárodek k novému vše-objímajícímu dění? Může, ba musí být toto skryté evolutivní dosažení poznáno a skrze ducha, srdce a ruku člověka, který si uvědomuje své budoucí úkoly, uchopeno a přivedeno k rozvinutí? Neleží snad v tomto zárodku hledaná jiskra k nové zemědělské kultuře? A nejsou snad ideové obsahy «Zemědělského kurzu» — a zde umělecky duchovědný záměr vynálezu

329

biologicko-dynamické preparáty, odpověď na výše položenou otázku? Rudolf Steiner leibfreier Wesenserkenntnisí zkoumal zárodečné, skryté v minerální, rostlinné a živočišné říši, a na základě těchto poznání vytvořil metodický princip, skrze nějž mohou být evolutivní dosažení ve spoli napětí kosmu a Země přivedena do nových vztahových poměrů. Plody z evolučních linií minulosti vstupují skrze lidskou ruku do vztahových poměrů zcela nového druhu, jež inaugurují nové dění, které to, co se stalo, proměňuje. Tento proměňující proces je pro každý z preparátů jiný; metodický postup, jenž leží v základu výroby preparátů, je však v principu u všech stejný nebo podobný; je to téma s variacemi. Aby bylo možno dospět k hlubšímu porozumění tohoto tématu, musí být popsány tři výzkumné cesty.

Duchovněvědecká výzkumná cesta

Jako má přírodní výzkum za předmět smyslové jevy, tak má duchovní výzkum za předmět zjevení duchovní říšě bytostí. Výsledky tohoto posledního se představují myslícímu vědomí v ideových formách. Ukazují se oděny do určitého slovního znění přiměřeného idejím. To je fenomén. Čím přesněji a nestranněji toto slovní znění studujeme, tím jasněji se v myšlení rozsvěcuje duchovní obsah ideje. První krok tedy k porozumění duchovněvědeckým výsledkům v osmi přednáškách «Zemědělského kurzu» je studium přesného slovního znění. Při povrchním čtení lze snadno sejít z cesty a namísto orla najít jen jednotlivá pera. V kurzu jsou z antroposofické duchovní vědy před posluchačstvem, výlučně obeznámeným se zemědělstvím, rozebírána nejvyšší duchovní poznání, prostupující přírodní říšě, v jejich vztahu ke konkrétní zemědělské praxi. Vynaloží-li se při studiu textu úsilí o co největší nestrannost, pak slovní znění, v němž jsou nadsmyslové výsledky líčeny tak a ne jinak, je stejně tak danou skutečností jako každý smyslový fenomén.

Vylíčení Rudolfa Steinera týkající se preparátů poukazují na vztahy, jež jsou zčásti přirozeně dány (například u léčivých rostlin vztahová souvislost určitých pozemských látek a jejich léčivých účinků), zčásti na vztahy, které teprve skrze ducha a ruku

330

člověka teprve originárně vytvořeny (například vytvoření vztahu mezi rostlinnými substancemi a hůlennými orgány ze živočišné říše).

Zde se uskutečňuje druhý výzkumný krok: člověk si musí přivést k prožité zkušenosti sám o sobě založený vztahový souvislost, to jest musí ho sám vykonat. V tomto konání se sám stává součástí dění. Aby byl tento druhý krok dále osvětlen, doporučuje se — jakoby jako přemostění — rozšířit studium na další oblasti duchovního bádání, naprosto centrálně na základní spisy Rudolfa Steinera^[259] ^[260]^[261] i na přednáškové cykly o pedagogice, medicíně, o přírodní vědě, umění, sociální otázce atd. Ač se tato témata zdají ležet daleko od zemědělství, přesto při důkladném studiu nečekaným způsobem rozšiřují, posilují a prohlubují porozumění obsahům «Zemědělského kurzu».

Jako třetí krok vlastního badatelského prohlubování přistupuje meditativní cvičení. Člověk se musí pokusit obsahy «Zemědělského kurzu» myslícím způsobem zvnitřnit, mít je stále přítomné ve vší práci a nechat je stát se čilou substancí vědomostní duše. Tato ideová substance má moc bezprostředně podněcovat k práci. Její pravá bytostná povaha se odhaluje teprve ve vykonávání a v jeho důsledcích. Biologicko-dynamické preparáty získávají svůj smysl teprve v bezpodmínečném konání. Neboť teprve v konání se stávají bytostně skutečnými. V ideové formě jimi ještě nejsou — ta se naplňuje bytostí — jakoby z budoucnosti — teprve tehdy, když se stane svobodným činem. Cesta k tomu otevírá pohled na vyšší poznávací stupně Imaginace, Inspirace a Intuice, jejichž dobytí stojí před lidstvem jako budoucí cíl. Duchovní badatel touto cestou předešel. My stojíme skromně na počátku. Na základě výsledků duchovního bádání však můžeme ze síly vědomostní duše dobýt duchovní jistotu, že jsme na správné cestě. Na této cestě si cvičením získáváme nové umění, které «proměňuje nitro přírody».^[262]

331

Přírodovědně-goetheánská výzkumná cesta

Prostředky k přípravě preparátů jsou odebírány z říše minerální, rostlinné a živočišné a jsou vystaveny stavům fyzičnosti světa, živlům země, vody, vzduchu a tepla a v nich účinným rytmům ročních období. Antroposofický duchovní výzkum obrací tedy pohled na Co a Jak smyslově vnímatelného světa: na Co, například určité léčivé rostliny a živočišné orgánové obaly; na Jak, například vystavení silám léta nad zemí v prostředí vzduchu a tepla a silám zimy pod zemí v oblasti vodnatě-zemitého. Tím se pod zorným úhlem duchovního bádání stává smyslově vnímatelná příroda sama v nejširším rozsahu předmětem přírodovědeckých otázek, například: jaký podnět dává pampeliška lékařská (Taraxacum officinalis) z morfologického a fyziologického hlediska ohledně svého vztahu ke draslíku země a ke křemičitosti v nejjemnějším rozložení v obvodu Země, a jaké zvláštnosti a funkce pobřišnice skotu jsou to, díky nimž se právě tento orgán jeví jako vhodný k obalení pampeliškových květních úborů v průběhu preparace. Rozumí se samo sebou, že zde míněný přírodovědecký badatelský přístup nemůže být kvantifikující, nýbrž takový, který na základě vnímání smyslově vnímatelných faktů tvoří pojmy, jež mohou v běžném poznávání sloužit jako opora porozumění nadsmyslové anschauung.

Přírodovědecká výzkumná cesta ostří pohled pro jednotlivý smyslově vnímatelný jev a hledá souvislost s onou celistvostí, na niž jako na výsledek svého bádání poukazuje duchovní věda. Goetheanistická přírodověda a antroposofická duchovní věda vstupují do vzájemně osvětlujícího dialogu.

V zodpovídání otázek po přednášce na Technické vysoké škole ve Stuttgartu dne 17. června 1920 říká Rudolf Steiner: «Proto to, čím má být duchovní věda v zásadě, není nic jiného než fenomenologie; ale fenomenologie, která se nespokojuje s pozorováním jednotlivých fenoménů, nýbrž čte v souvislostech fenoménů. […] Ale porozumí se pak také, rozumí-li někdo fenomenologii tak jako Goethe – a duchovní věda je jen pokročilý goetheanismus.»^[263]

332

Výzkumná cesta zkušenosti vůle

Na obou výše zmíněných výzkumných cestách začínáme obrazně zakoušet vnitřní souvislost každého jednotlivého preparátu. Plně prožitkově nasycen se však tento ideový celek stane teprve tehdy, když jej v opakovaném cvičení sami necháme stát se činem. V prožívání skutečnost zakládající moci ideje při přípravě preparátů se otevírají stále hlubší vrstvy porozumění. Zakoušíme sami sebe — podobně jako umělec — jako prostředníka, který látce vštěpuje cosi, co jako výsledek duchovního bádání oživuje v duševním vnímání. Duchovní obsah ideje, který se takto v sobě samém stále více osvětluje, je zárukou, že z toho vzešlý čin není pouhým svévolným aktem. Neboť čin v procesu výroby preparátů vytváří vztahy mezi přírodními objekty, např. mezi květy pampelišky a obalujícím pobřišnicí skotu, jež nejsou výrazem působícího přírodního zákona. Nezakládá se to v přírodě, v žádné jí vlastní síle (vůli), nýbrž v poznání ducha, které se prostřednictvím lidské vůle jako účinné agens vštěpuje přírodnímu dění.

Tak se při práci s preparáty stává ideou nesená vůle prožitkovým prazákladem; sami si vytváříme jevy, které zpočátku buď z velké části zůstávají nevědomé, anebo z hlubších duševních vrstev vystupují jako pocity, nálady do myslícího vědomí. Na tyto je třeba při každém kroku preparace, resp. při aplikaci preparátů, soustřeďovat pozornost. Pohled badatele přitom směřuje dvěma směry: jeden vede zvenku dovnitř, druhý zevnitř ven.

V případě pohledu zvenku dovnitř sestupujeme v projevu vůle, tedy v práci, do duchovní skutečnosti světa. Co se tam v nitru odehrává, zůstává z velké části nevědomé; například tehdy, když při přípravě preparátu z řebříčku plníme květy řebříčku do jelení měchýře. Vůbec bychom to nedělali, kdyby vůle nebyla impulsována duchem, který přebývá v oné ideji, k níž jejímu pochopení přibližujeme na obou výše zmíněných výzkumných cestách. Tak se v konání, jež je zpočátku prožíváno jen jako vnější děj, prověřuje ideový obsah vzplanuvší v myslícím vědomí. Prověřuje se jako vnitřní děj na skryté duchovní skutečnosti, v níž tento ideový obsah v konání tvůrčím způsobem zakládá nový vztah. Tato cesta zvenku dovnitř je cestou cvičení, tj. rok od roku

333

opakovaného konání. Na této vědomě zvolené cvičné cestě ovšem nedospíváme k abstraktnímu poznání, jež by bylo možno uchopit jako přírodní zákon. Co však z takového poznávacího úsilí vzejít může, je postupující prohlubování smýšlení. Stává se objektivním duchovním základem, v němž se může utvářet osobní vztah, například ke krokům preparace. Idea duchovní vědy, uchopená zpočátku myšlením, proměňuje vůli vnitřně v sílu oddanosti, lásky, jež tuto práci činí svobodným činem.

Pohled zevnitř ven obrací pozornost na přírodní souvislost, do níž s idejemi duchovního bádání při přípravě a aplikaci preparátů pracovně vstupujeme. Tu způsobujeme proměnu ve vlastním nitru, ve smyslu prohloubení porozumění, a rovněž proměnu «Inneren der Natur» («nitra přírody»).^[264] Obě proměny stojí prostřednictvím ideami vedenou vůlí, tj. přes most práce, v duchovně reálném vztahu k sobě navzájem. Tak lze každý krok preparace doprovázet otázkou, jaký proměnový proces se odehrává; například v případě heřmánkového preparátu, když jsou květy heřmánku, obaleny tenkým střevem skotu, přes zimu zahrabány do země. V procesu přípravy všech preparátů se odehrávají proměnové kroky, jež vedou k novým látkovým stvořením s novými vlastnostmi. Každá z těchto nových kompozic látek má potenciál vlastností, který jako hnojivé působení způsobuje specifické proměny v živém. Směr naší badatelské pozornosti ohledně těchto hnojivých účinků nám ukazuje sám Rudolf Steiner. Poukazuje na to, že jako účinek preparátů se v živém odehrávají určité látkovopřeměnné procesy, a charakterizuje jejich působení na půdu a rostliny například jako «belebend», «gesundend», «durchvernünftigend», «empfindsammachend» (oživující, uzdravující, pronikající rozumem, schopnost vnímání probouzející).^[265]

Tyto takto označené kvality — výsledky hnojivých látkových novotvoření z duchovního bádání na rovině živého a duševního — se mohou postupně stát vnitřní zkušeností, pokud se prostřednictvím prožitkového prazákladu činu pokusíme cítivě sledovat síly proměny do nitra přírody.

334

Výroba, použití a účinnost preparátů v průběhu roku

Výše zmíněné výzkumné cesty otevírají tři roviny zkušenosti skutečnosti v práci s preparáty. Tyto roviny se navzájem podmiňují. Žádné z nich se při poctivém hledání porozumění nelze vzdát. V průběhu roku existují dva kulminační body, v nichž lze toto zvláštním způsobem pozvednout do vědomí a přitom mu dát slavnostní ráz. V jarním čase jsou to dny po Velikonocích a na podzim dny kolem Michaeli. V obou dobách jsou určité preparáty vyjímány ze země a pečlivě uloženy, jiné jsou zhotoveny a vystaveny ročně-rytmicky působícím silám léta nad zemí nebo pod zemí a zimy pod zemí. Na některých místech se obě události usilují proměnit ve vyzdvižené svátky v průběhu roku — především Michalský den 29. září, na němž mohou spolupracovat nejen všichni na statku činní lidé, nýbrž i zájemci ze sociálního okolí. Ve smyslu tří výzkumných cest lze takový den uspořádat tak, že se nejprve přečtou místa v «Zemědělském kurzu», která se vztahují k právě zhotovovaným preparátům; pak může následovat rozjímání, jež se pokouší charakterizovat tu či onu preparátovou rostlinu nebo živočišnou orgánovou obalovou schránku v jejích zvláštních vlastnostech; nakonec je další průběh dne věnován vlastní činnosti výroby a pozorováním a zkušenostem, jichž se přitom lze dobýt.

Veškeré úsilí má být zaměřeno na to, aby slavnostní ráz nebyl zajišťován především «vnějšími přísadami», nýbrž aby z vážnosti rozjímání a z radostnosti společné činnosti vyrostla ta pravá nálada. Podaří-li se to, je v takovýchto dnech snadno postřehnout, že práci s preparáty — jednotlivci i v pospolitosti — je vlastní prvek svobodného tvůrčího tvoření.

Mezi oběma těmito kulminačními body v průběhu roku jsou to jednotlivé výrobní kroky preparátů, které v provozním pracovním rytmu vytvářejí po velkou část roku vyzdvižené hodiny: na jaře a v létě sběr preparátových rostlin, na jaře a na podzim obstarávání živočišných orgánových obalových schránek a v zimě a časném jaru výroba křemičité moučky. Každý jednotlivý krok, vždy

vydávání preparátů — vždy je třeba mít v mysli průběh výroby celku preparátů, věci dělat včas a zůstat v nitřní oddanosti spojeni s děním i tehdy, kdy preparáty v zemi nebo nad zemí jsou vystaveny silám země a kosmu. K tomu každodenní pracovní logika nedává žádný podnět. Člověk si to musí sám vydobýt — nebo to společně chtít.

335

Bereme-li v procesu výroby preparátů z přírody něco, pak jí jejich použitím přidáváme něco nového. Jako tkivem «individualizujících opatření» prostupujeme při aplikaci preparátů prostorově členěný, v časových rytmech žijící a rok od roku postupující zemědělský organismus. Zkusme si představit, jak v rámci tohoto organismu každá kultura — podle druhu a doby růstu — přichází k požitku účinků preparátů: ať už jde o polní plodiny v polním a zeleninovém hospodářství, louky a pastviny, ovocné stromy — ať jsou to polní preparáty od setí až do zralosti, nebo jiné preparáty, které přes kompost nebo hnůj ladí úrodnost půdy na rostlinám přiměřený poměr kosmu a země. Prožíváme bezprostředně, jak každé opatření při aplikaci sice míří bodově na tento lán nebo onu kulturu, jak ale odtud působí do celku hospodářského organismu. Každá rostlina, každá kultura se otevírá kosmicko-pozemskému okolí a stává se sama — až do látkové konfigurace — jeho obrazem.

Ve spoluprožívání si lze uvědomit, jak se zemědělství teprve tímto tkivem činností a jejich účinky uzavírá do celku organismu — a to tím více, čím více se hospodářský provoz vnitřně diferencuje do rozmanitosti na sebe se vztahujících orgánových funkcí. Můžeme si udělat představu, jak prostorové vedle sebe polních plodin se proplétá vztažně k sobě právě tak jako jejich časové po sobě v osevním postupu.

Pohledem na celkový rozsah působení preparátů v průběhu roku si lze uvědomit, jak ideje čerpané z duchovního bádání, které jinak v nás takto prostě žijí, se naší činností stávají navenek účinnými v přírodní souvislosti hospodářství a povznášejí je k tomu, co Rudolf Steiner nazývá «skutečně v sobě uzavřenou individualitou».^[266]

336

Základní aspekty k metodice výroby a aplikace preparátů

V úvodu k tématu hnojivých preparátů poukazuje Rudolf Steiner na skutečnost, že zemědělství nutně provozuje „kořistnické hospodaření“. Proudem prvovýroby, která opouští statek, se hlavový a látkově-výměnný pól zemědělské individuality ochuzuje o látky a síly.^[267] Úkolem hnojení je zde nejprve vytvořit vyrovnání. Pokud jde o látky a síly, zajišťují to hnojiva prvního stupně z oživlé přírody rostlin a druhého stupně z oduševnělé přírody zvířat. Pro ty látky a síly, které oživují zemi ve vyšším smyslu a které člověk v průběhu svého duchovně-duševního vývoje potřebuje jako potravu, musí začít působit síly z kosmu, pro něž se země musí teprve stát vnímavou. K tomu je zapotřebí nových látkových kompozic, které se v přírodě nevyskytují a které jsou schopny oživit neživé bytí hmoty a znovu ji otevřít jejímu duchovnímu původu. „Hmota“ – tak zní výsledek duchovního bádání Rudolfa Steinera – „je vybudována v tom smyslu, jak ji Kristus postupně uspořádal.“^[268] Toto přísně zákonité uspořádání látek nacházíme jako výsledek evoluce. V přírodních vědách je vynikajícím předmětem chemie. U třetího stupně hnojení jde tedy o to, vytvořit látkové a silové kompozice, které z již hotového díla přírodních říší vyjímají určité plody evoluce a uvádějí je do nových vzájemných vztahů. K tomu ukazuje antroposofická duchovní věda cestu, na níž je ponecháno na svobodě člověka, aby navázal na evoluční působení Krista. V tom lze spatřovat smysl a význam biologicko-dynamických preparátů. Metodická kostra jejich přípravy se odvozuje od trichotomie člověka, tedy od těla, duše a ducha, a při pohledu do přírody od Paracelsových „Tria Principia“, od Sal, Merkur a Sulfur, názorového postoje středověkých alchymistů navazujícího na staré mysterijní vědění. Tato trojice v jednotě se v novověku objevuje u rosekruciánů, filozoficky u Hegela jako „teze, antiteze a syntéza“ a v Goethově nazírání přírody

337

v principu „polarity, metamorfózy a stupňování“. Trojice v jednotě neboli trojčlennost je imanentní veškerému bytí – v minulosti, přítomnosti i budoucnosti, nebo trinitárně řečeno ve „Otci, Synu a Duchu Svatém“.

Myšlení v polaritách je klíčem k pochopení evoluce. Formálně konstituuje způsob Goethova pozorování přírody; příkladně jej rozvádí ve své „Metamorfóze rostlin“.^[269] Goethe jako člověk oka navázal ve svém bádání na to, co je z rostliny viditelné jako nadzemní útvar, její podzemní část, kořen, zůstala mimo dohled. Zahrneme-li i ten – v procesu abstrakce je třeba zviditelnit neviditelné tím, že kořen odkryjeme ze země –, stává se polarita kořen-květ názornou. Prajednota rostliny je v pozemském bytí rozštěpena do dvou pólů. To, co je merkurialně spojuje, je sled listů vynášený vzhůru stonkem. List symbolizuje střed mezi póly. Ve stupňování této trojice se útvar rostliny jeví jako celek, který se v květu nejčistěji stává obrazem své podstaty.

Tato trojice je v zárodku semene založena jemně a ve vzájemné sounáležitosti. Vycházejíc ze středu, ze zárodečného pupenu, se diferencuje a odděluje kořen dolů a výhon nahoru. Všude ve stvořitelském díle přírody nalezneme střed mezi dvěma póly, který je však ve svých merkuriálních funkcích determinován. V trojici kořene, květu a střed tvořícího listu je rostlina dokonalým dílem. To platí i pro to, co je na člověku přírodou, pro jeho tělo a jeho orgány. Například kožní orgán, který se člení na inervovanou, smyslově aktivní pokožku (epidermis), prokrvenou škáru (corium) a látkově-výměnně aktivní podkoží (subcutis). Totéž platí pro zemědělský organismus: smyslová funkce hornin v hlubinách, trávicí aktivita ve větru a počasí ve výšinách a jako střední článek půda.

Jinak je tomu u člověka, jakmile začne ve svobodném sebeurčení přebírat vládu nad duší. Tehdy se učí, jak to vyjadřuje Goethe, „poučovat své orgány“.^[270] Učí se vychovávat svou duši, která rytmicky zprostředkovává mezi duchem a tělem, ke stále vyšším stupňům

338

samostatnosti. V té míře, v jaké o to usiluje, k čemuž je předurčen, vystupuje krok za krokem ze své tělesné vázanosti a zároveň z vázanosti smyslů na přírodní bytí. Povyšuje se nad přírodu a zároveň v ní koření. Nemusí se pak cítit povolán darovat přirozenému bytí Země něco, co tato ze sebe sama mít nemůže, co by musela navěky postrádat? Jistě, každá forma láskyplné náklonnosti je zde na místě. Může se však omezit pouze na ochranu, na zachování stávajícího, nebo musí být Zemi, jež se stala dílem, a s ní i kosmu, vštípen nový evoluční princip ve smyslu „stvoření z ničeho“, které není způsobeno žádnou vnější nutností, nýbrž které pramení jako svobodný čin z duchovně-duševní podstaty člověka?^[271] V odpovědi na tuto otázku, smíme se domnívat, koncipoval Rudolf Steiner z poznání proudu času přicházejícího z budoucnosti biologicko-dynamické preparáty, jakoby „hnojivo“ pro proud času z minulosti, který se stal uměleckým dílem stvoření. Může se to zdát příliš velkolepě myšleno. Avšak ten, kdo v poznání srdcem pěstuje praktické zacházení s preparáty, může v hlubším cítění získat jistotu v úsudku, že jejich používání značí úplně první začátek v naznačeném směru. Způsob jejich přípravy se přísně řídí principem trojice – avšak novým způsobem; nečlení se podle dané prajednoty, nýbrž buduje se z produktů minulých evolučních linií. Tyto produkty, fyzicko-minerální (křemen) Země, oživlé z říše rostlin (květy) a oduševnělé z říše zvířat (orgány), tvoří póly polarity, která není dána přírodou. To, co tyto konečné produkty evoluce vzájemně vztahuje, a tím nechává vzniknout nové polaritě, a co tuto polaritu stupňuje k syntéze nové trojice, je ideou vedená vůle člověka. Idea a vůle jsou tvůrci nového středu (viz obrázky 23, 24, 25), nových látkových kompozic, které jsou nositeli sil fyzické, étericko-živé, astrálně-oduševnělé a duchovní povahy. Cestou duchovního bádání je do srdcí a rukou lidí vloženo duchovní bohatství, ideje, které mohou v proměně svobodným činem pokračovat v „díle“ uspořádání látek „Kristem“. Nová látková uspořádání preparátů jsou vynálezy duchovního bádání z nadpřírody, tak jako je syntéza amoniaku výsledkem bádání v

339

anorganicko-fyzikální přírodě a atomová technologie výsledkem bádání v podpřírodě. V prvním případě se jedná o na umění povýšené zacházení s látkovými kompozicemi ze sféry života, duševna a ducha, aby se oživila hmota propadající smrti, to „pevné, zemské“. V obou posledních případech hrozí, že životodárná síla rostlinné přírody zakrní, respektive že bude zničeno bytí všeho stvoření na Zemi.

Přiblížení se k pochopení výchozích látek pro preparaci

Zástupcem minerální říše je krystal křemene a také ortoklas (draselný živec); z rostlinné říše jsou to řebříček (Achillea millefolium), heřmánek (Matricaria recutita), kopřiva (Urtica dioica), dubová kůra (Quercus robur), pampeliška (Taraxacum officinalis) a kozlík lékařský (Valeriana officinalis); z říše zvířat přichází v úvahu kravský hnůj a jednotlivé orgány, především krávy, v jednom případě vysoké zvěře. Všechny tyto výchozí látky jsou konečnými produkty evoluce s vlastnostmi, které nelze odvodit z jednotlivých prvků a jejich vlastností, jež se podílejí na složení výchozích látek. Jak již bylo několikrát naznačeno, plní křišťál (SiO₂) v hospodaření přírody jakousi smyslovou funkci vůči silám, které jako tvarotvorné síly vyzařují z nejvzdálenějšího kosmu a každoročně opakovaně pomáhají rostlinám k jejich podobě, kterou přijaly v průběhu evoluce. Může být tato smyslová funkce křemene, která se uplatňuje pod zemí v prostoru kořenů, přepólována tak, aby nad zemí v listoví metabolicky aktivně zachycovala působení planet?

A naopak, může být odumírající život rostliny podroben takovému procesu proměny, že pod zemí v kořenech podnítí smyslové procesy vůči tomu pouze minerálnímu v pevném a tekutém stavu? Těmto otázkám se budeme věnovat samostatně v následující kapitole.

Při přípravě kompostových neboli hnojivých preparátů je výchozí otázkou: Jak lze novým způsobem oživit to „pevné, zemské“, tedy anorganicky mrtvé, v pouhý prvek rozložené (K, Ca, Fe, Si, P)? Výchozí látky k tomu poskytují výše uvedené preparátové rostliny a určitá zvířata (orgánové obaly). To, co je vlastní všem rostlinám, schopnost oživovat minerální látky prostřednictvím své životní organizace, je

340

u preparátových rostlin přítomno jako specifická schopnost. Oživení zde znamená, že fyzicko-zemské látky jsou pozvednuty do proudícího života rostliny a přitom odcizeny svým fyzikálním vlastnostem. Například draslík, který má z fyzikálního hlediska pevně dané vlastnosti, nyní zjevuje sílu, jež se stává viditelnou a účinnou díky „vyššímu“ živému působení rostliny – sílu, kterou to „nižší“ nemůže projevit samo ze sebe. Stane-li se draslík tímto způsobem živým procesem, objeví se jiné vlastnosti, jako je například udržování tlaku mízy (turgoru), stabilizace tkání nebo v případě vápníku nové vlastnosti v podobě buněčného dělení a prodlužování buněk, růstu kořenů a výstavby tkání. Toto osvobozování látek z jejich vázanosti na čistě fyzikální vlastnosti postupuje tou měrou, jak se nadsmyslová životní organizace rostliny zhmotňuje ve vnější podobě, to znamená zároveň v ní odumírá. V oblasti kořene jsou ještě určující vlastnosti podobné solím. Ty se ztrácejí v růstových procesech zelenajících se listů a postupně v následnosti listů odspodu ke květu. Tento skrytý děj, který se zpočátku odehrává v oblasti vodního živlu, se vzestupně projevuje ve sférách působení vzduchu a tepla v rostoucím tvarování listů, ve formování květu a substanciálně ve tvorbě vysoce komplexních bílkovin, aromatických a vonných látek. Vlastnosti, které tedy látky přijaly v oblasti vegetativního růstu listů, se opět ztrácejí směrem k tvorbě květu. V květu vystupuje na povrch praobraz rostliny. V něm, v oblasti působení tepla, dosahuje odcizení látky jejím fyzikálním vlastnostem, a tím i míra jejího otevření se utvářejícím silám životní organizace rostliny, svého vrcholu. Vnějším podpisem tohoto dění je zářící květ, rozprašující se pyl a proudící vůně. Na cestě postupného oživování a zjemňování se zemský substanční proces v květu otevírá působení kosmického okruhu. To se může otevřít nazírání, vžijeme-li se do gesta bezvolně vzhůru směřujícího květu, který se obrací ke kosmu. Toto zjemňování míz^[272] – lze hovořit i v Goethově smyslu o pročišťování zemské mízy, vzestupného proudu solí a vody v xylému – respektive odcizování substančního proudu

341

od jeho čistě fyzické přirozenosti svůj vrchol a završení v květu, v oblasti zjevujícího se praobrazu rostliny. Přes květ se rostlina již nemůže dále stupňovat. Květ však uvadá, sotva rozkvetl. Rostlina se vrací k zemi, buď jako semeno, nebo v podobě svých organických útvarů, které se v zemi přeměňují v humus.

Ve svých organických procesech udržuje životní organizace rostliny v proudu neživou substanci přijatou z okolí: «Neživé se mění v živé.»^[273] To však odumírá do podoby rostlinných orgánů, např. listu květu. Vyvstává otázka, zda lze substanční proud, udržovaný v toku až do květu, tam však ukončený a otevřený kosmu, zachovat, ba dokonce na vyšším stupni nově oživit. Lze předpokládat, že to byla výchozí otázka Rudolfa Steinera při hledání hnojivých látek, které by mohly „samy oživit to zemské, pevné“. Odpověď z duchovního bádání mohla znít jedině takto: Pozvednout zemský substanční proud oživený rostlinou do sféry, která je vlastní vyšší přirozenosti zvířete. Neboť ve zvířeti zůstává živá substance v proudu díky jeho astrální organizaci, která vtváří orgány do proudícího života.^[274]

V orgánové činnosti zvířete je život, který v rostlině odumírá do formy, udržován v proudění; čistě živá substance rostliny se ve zvířeti stává pociťující substancí. Existuje tedy, ptáme-li se znovu, cesta, jak pozvednout zemskou substanci oživenou rostlinou přes propast, která existuje mezi rostlinnou a živočišnou říší, do oblasti zvnitřňujících sil duševna? Že tato propast není absolutní, ukazují léčivé účinky některých rostlin na nemocné orgány u člověka a zvířat, například léčivý účinek heřmánku při střevních onemocněních, řebříčku při posilování krvetvorné síly v procesu ledvin a močového měchýře. Léčivý účinek přitom spočívá ve způsobu oživení specifických zemských substancí životní organizací příslušné léčivé rostliny. Toto specifické oživování zemských substančních procesů má Rudolf Steiner na mysli, když jde o to připravit hnojivou látku, v níž by tento substanční proces mohl být trvale udržován v proudu. Předchozí úvaha ukazuje, že se k tomu otevírá cesta, podaří-li se navázat bezprostřední vztah k

342

odpovídajícímu orgánu a tím i k astrální organizaci určitého živočišného druhu. Takové vztahy odhalil Rudolf Steiner cestou duchovního bádání. Jedná se o orgánové obaly, které spolu s rostlinnými substancemi a působením sil Země i kosmu tvoří základ preparace.

Význam tohoto vynálezu z duchovního bádání může na pozadí současného technologicko-přírodovědeckého vývoje objasnit následující úvaha: Jak již bylo několikrát naznačeno, v průběhu evoluce na cestě k lidství se přírodní říše vyčlenily z kdysi duchovního prapůvodního stavu, který zahrnoval člověka i Zemi.^[275] Toto dění ztuhlo ve smyslově vnímatelné dílo stvoření; neživý minerál je oddělen od oživeného světa rostlin a ten zase od oduševnělé říše zvířat. Při nazírání přírody lze o každém smyslově vnímatelném jevu hovořit jako o konečném stavu, který ztuhl v dokonalosti. Krystal je jedním z nich, stejně jako kvetoucí rostlina nebo zvíře žijící svůj druh. Může být křišťál dokonalejší, než je, stejně jako pampeliška nebo červ, ryba, pták, hmyz či savec? To, co nám ve smyslové podobě v přírodních říších vystupuje vstříc, je v dokonalost ztuhlé stvořitelské dílo evoluce.

Toto stvořitelské dílo je dnes výchozím bodem každé technologie. To platí zejména pro neživou přírodu, kterou lze přísně postihnout přírodními zákony. Člověk se snaží odhalit tajemství fyzické látky a vytváří z ní například technologii zaměřenou na to, aby cíleným roztříštěním látky chápané jako atom, tedy evolučního konečného stavu, uvolnil energii v ní spoutanou. Tato energie, uvolněná z neživé látky, se však ukazuje jako v nejvyšší míře nepřátelská životu. Má moc vyhladit evoluci, která ztuhla v dílo.

Svévolně vyvolaný proces atomového rozpadu představuje polární protiklad k přístupu, na němž je založena výroba postřikových a hnojivých preparátů. Při jejich výrobě se to, co je v přírodě odděleno, dále nedělí, nýbrž evoluční konečný stav, např. květ rostliny, zvířecí orgán, se uvádí do vzájemného vztahu, pro který pouhé pozorování přírody neposkytuje žádný návod. Příroda jako časoprostorový „výdobytek“ poskytuje materiál: léčivé rostliny, zvířecí orgány a půdní podmínky v rytmech ročních období; konkrétní

343

vzájemný vztah mezi nimi však odhaluje duchovní bádání a skutečností se stává činem člověka.

Nová kompozice tří přírodních říší znamená umělecké přetvoření. To podstatně nové a živé se však děje z duchovní činnosti, z lidského Já, které se stává nádobou pro tvořivé božské vědomí, „kristovskou sílu“.^[276] To je ve spojení s duchem vedeným duševním vývojem člověka cesta, která z impulsů svobody podněcuje k umělecké tvorbě na Zemi, cesta, jíž může být pokračováno ve stvoření, neboť božský Otec již nepůsobí na přírodu bezprostředně zvenčí.

344

Výroba a zacházení s biologicko-dynamickými preparáty

Rohomistový a rohokřemenný preparát — výroba, použití a účinnost^[277]

Rohomistový preparát

V stoupajícím a klesajícím oblouku letního pololetí, v době vydechování země, se rostoucí rostlina stává obrazem sil, které působí v periferii světla, vzduchu a tepla. Tento vzrůst poskytuje potravu pro člověka i zvíře. Především je to přežvýkavec, skot, který přijímá vzrůst luk, pastvin a polních pícninových ploch. Toto krmivo je v aktu přežvykování a trávení v předžaludcích pozdviženo na stupeň duševního prožívání. V látkové rozkladu rostlinné substance kráva ochutnává kosmicky konstituující síly rostlinné substance. Provádí «kosmicko-kvalitativní analýzu» (srov. kap. «Skot», s. 146 nn.). V této chutnající, analyzující smyslové činnosti při zpracovávání krmiva kráva prožívá povahu prostředí, z nějž krmivo pochází, zvláštnost například stanovištních podmínek půdy a klimatu. Přežvýkajíc vnímá to vše jako mohutné silové útvary. V tomto stavu, navenek snovém a dovnitř bdělém a soustředěném, se její duše neboli miri wa moya zcela spojuje s éterictvím a toto mu zpětně zrcadlí fyzikálně-chemické trávicí děje. S nekonečnou libostí bere duše krávy účast na tom, co se děje v těle: «To je celý svět, který kráva vidí.»^[278] Toto živě-duševně-silové nemůže udržet a přivlastnit si, protože nemá vlastní bytost, nemá Já. Musí toto silové, jímž proniklo svým duševním bytím, vyloučit. To propůjčuje kravskému hnůji jedinečnou hnojivou sílu, nejvyšší a nejharmoničtější, jaké příroda dosahuje.

345

Přes léto se pod přímým slunečním zářením stupňuje substanciální složení pícninového vzrůstu. To vnímá pasoucí se stádo krav průběžně při trávení. Na podzim dosahuje tento proces dozrávání krmiva a jeho kosmicko-kvalitativní analýzy krávou svého vrcholu. V pozorném spolupřežívání si to můžeme zpřítomnit. Z toho vyrůstá porozumění pro pokyn Rudolfa Steinera, sbírat na podzim z pastvin kravské výkaly potřebné pro následující preparaci. V tomto kravském hnoji máme před sebou převážně amorfní hmotu, konečný produkt látkové výměny, která obsahuje něco, co bytostně náleží krávě, protože jejím duševním bytím bylo sice prostoupeno, ale tímto bytím si přivlastněno nebylo. Vyloučením provádí kráva jakoby zřeknutí. Skotu hnůj, ponechán sám sobě, by splynul s obecným přírodním procesem tvorby humusu. Místo toho obracíme naruby normální průběh přírodního dění prvním nyní následujícím krokem preparace (viz obrázek 23, s. 347):

Opatříme si kravské rohy – rohů býků jsou k tomu nevhodné –, pokud možno výhradně z vlastního stáda, a nacpeme do jejich dutiny hnůj. Kravský roh je vůči kravskému hnoji polárním útvarem. Sedí na hlavě, na nervově-smyslovém pólu zvířete, a je vysoce zhuštěným kožním útvarem, který ztrnul do čisté formy. Roh se nasazuje přes kostěný čep, vyrůstající bočně z čelní kosti, a svou vzduchovou dutinou komunikuje s čelní dutinou. Kostěný čep je propleten jemnou sítí žilek, zásobující kůži a pokožku, jež zajišťuje růst rohu, krví. Díky silnému prokrvení se roh na omak nápadně hřeje. V takovém životem pulsujícím rohu se čtyři fyzické živly pevného, tekutého, vzduchu a tepla soustřeďují do jakéhosi smyslového orgánu, který je namísto ven otevřen dovnitř; je to orgán zpětného vzdutí a soustředění (Obrázek 22, s. 346).

Jako hustý formový obal vyzařuje zpět do trávicího organismu to, co z tohoto přes krevní oběh stoupá do hlavy. Lze říci, že skot potřebuje zpětně vyzařující funkci rohů, aby silové útvary z trávicího dění – jsou to nevědomé imaginace? – zkonfiguroval do pravé hnojivé síly.^[279]

346

Abbildung 22: Der physische Bau des Kuhhorns und das Zusammenwirken der vier Elemente zur Funktion eines nach innen gerichteten Sinnesorgans.

Se nacpáním rohů se uskutečňuje první krok preparace a s ním první krok emancipace od přirozeného průběhu přírodního dění (Obrázek 23).

Představuje vyvracení přírodního procesu. Co bylo vyloučeno ven, naplňuje nyní vnitřní prostor. Roh zhušťující se do čisté formy dává amorfní substanci obal. Sami se stavíme mezi nervově-smyslový a látkově-výměnný pól skotu a vytváříme, vedeni výsledkem duchovněvědeckého výzkumu, nový vztah mezi konečnými produkty obou pólů, rohem a hnojem. Co se v životě skotu vývojově završilo dvěma směry, tvoří ve svém sjednocení výchozí bod nové vývojové cesty. Chce-li se tento děj, stejně jako následující kroky preparace, vážit v celé své závažnosti, musí se pozornost zaměřit na tři zmíněné výzkumné cesty: na osvětlující ideový souvislost, na zkušenost vůle v samotné činnosti a, oboje zprostředkovávající, na pozorovatelné skutečnosti, které nás v poznávání životních projevů skotu poučují o významu kravského hnoje a rohů.

347

Abbildung 23: Umstülpungs- und Emanzipationsschritte bei der Präparation des Hornmistes.

Ve druhém kroku preparace jsou rohy bezprostředně po jejich naplnění zahrabány do země a spočívají v ní přes zimu. Vegetace se stáhla do zárodečných stavů, země žije duchovně v smyslově bdělém stavu vdechu a je v živlech vodního a pevného nejsilněji vystavena krystalotvorným silám sféry stálic.^[280] Znovu obracíme přírodní proces naruby – druhý krok emancipace od přirozeného průběhu –, přičemž amorfní substance hnoje, jež by přirozeně splývala v humus tvořících procesech léta, je nyní vystavena krystalotvorným silám zimy. Za prostorovým vyvracením následuje vyvracení v čase. Kravský hnůj se stává vnímavou matricí pro síly, které, zprostředkovány fyzikálními elementárními stavy pevného a tekutého, vyzařují do země do dutiny rohu a, zpětně vzdouty, se v mase hnoje soustřeďují jako utvářející hnojivá síla.

348

Preparace v rytmu roku

Abbildung 24: Umstülpungs- und Emanzipationsschritte bei der Präparation des Hornkiesels.

Na jaře vyjmeme rohy ze země – třetí emancipační krok –, vyklepeme obsah a v rukou držíme novou látku s novými vlastnostmi. Toto nové stvoření látky získává význam a účinnost díky popsanému procesu vzniku, jímž prochází. Hotový preparát je díky silám, které v zimě působí pod zemí, novou, «duchem proniknutou a protkanou» látkou^[281] (obrázek 23, s. 347).

Preparát rohového křemene

Výrobní proces rohokřemenného preparátu probíhá polárně ke dvěma prvním krokům přípravy rohového hnoje (Abbildung 24).

349

Na rozdíl od hnoje jakožto produktu látkové výměny léta je krystalický křemen představitelem zimního dění Země: «Kiesel» (křemen, horský křišťál) je «äußerer Sinn im Irdischen» («vnější smysl v pozemském»).^[282] Nejsilněji odolává silám zvětrávání. V prvním kroku emancipujeme křemen z jeho přirozeného krystalického bytí, rozbíjíme jeho krystalickou strukturu, meleme jej co nejjemněji na prach, činíme jej tedy amorfním. Pak křemičitou moučku zahněteme s trochou vody a naplníme ji do kravských rohů. I v tomto prvním kroku preparace se uskutečňuje vyvracení: vnějšek se stává vnitřkem (Abbildung 24). A totéž se děje ve druhém kroku, na druhém stupni emancipace. Křemen, blízký zimním silám, se stává letní substancí tím, že naplněné rohy jsou na jaře zakopány a tam přes léto odpočívají v zemi. Křemen přiblížený amorfnímu stavu se nyní stává vnímavou matricí pro metabolické síly v teple a vzduchu, jež během letní doby převládají. Zachyceny a zpětně vyzařovány vnitřní dutinou kravského rohu, koncentrují se tyto síly v takto vnímavě připravené křemičité moučce. Ta je tak uvedena do stavu, kdy může zachytit a uchovat síly letního působení — tak jako rohový hnůj uchovává síly zimního působení.

Nabízí se otázka, proč jsou rohokřemenné rohy přes léto zakopány do země, a nikoliv vystaveny nad zemí přímo silám působícím v teple, světle a vzduchu. Moje úvaha k tomu je, že nejde o soustředění sil v kravském rohu tak, jak působí přímo nad zemí, nýbrž spíše o tytéž síly, pokud jsou vstřebávány vápnem pod zemí a tím nepřímo, zprostředkovaně přes jíl, skrze kořen působí na růst rostlin.^[283]

Když pak na podzim, o Michaeli, rohy opět vykopáváme — třetí krok emancipace —, získáváme jejich obsahem opět novou látku s novými vlastnostmi: rohový křemen. Jeho podstata a jeho význam vyplývají z popsaných třístupňových kroků emancipace z pouhého přírodního dění skrze ideu a vůli člověka. Hotový preparát je prostoupen látkovým působením v

350

Abbildung 25: Fortsetzung von Abbildung 23 und 24: Der Rührvorgang, die Anwendung und die Bereiche der Wirksamkeit des Hornmist- und Hornkieselpräparates.

zemí během léta; je to koncentrát «hmotou protknutého ducha».^[284]

Oba — rohový hnůj i rohový křemen — vznikají jako kompozice látek nikoli jako pokračování zákonitosti, jež přírody je vlastní. Ta se vyčerpává v tom, co příroda v ročním dění přináší jako útvary: půdu, hnůj, křemen, roh. Oba vznikají trojím vyvracením z prostoru do času a zpět do prostoru. Pokusíme-li se toto ve smyslu tří výzkumných cest

351

ve vlastním prožívání rozjímavě spoluprocítit, může se skrytý smysl tohoto dění stále více odkrývat.

Proces míchání

Bezprostředně před aplikací následuje stejným způsobem pro oba preparáty, avšak každý zvlášť, čtvrtý krok preparace – a tím čtvrtý stupeň emancipace – proces míchání, to znamená převedení zemitě-pevného stavu preparátů do tekutého (Obrázek 25).

Vždy nepatrné množství preparátové substance (rohový hnůj, nejvýše čtyři plné rohy na hektar; rohový křemen, špička nože = 3 až 4 g/ha) se míchá po dobu jedné hodiny v rytmickém střídání ve vodě teplé jako ruka. Nejlépe se k tomu hodí míchací tyč pohyblivě uchycená ke stropu nebo k příčnému trámu, ponořená míchadlem do sudu naplněného vodou. Začíná se tím, že kruhovým periferním mícháním se pomalu uvede vodní masa do pohybu. Stálým urychlováním putuje míchadlo k ústřední ose, ke vznikajícímu vírovému trychtýři. V něm dosahuje rychlost rotující vody maxima, ke stěně sudu se zpomaluje. Ve víru existuje tendence k neomezené rychlosti směrem ke středu — odtud sací síla; k periferii tenduje rychlost k nule. Mezi oběma póly vznikají díky rozdílům rychlostí vinuté vírové vrstvy přibližující se dvojrozměrnosti, ideji plochy. Homogenní těleso vody se strukturuje v plochy klouzající jedna podél druhé, a to jak prostorově ve vztahu středu a periferie, tak časově — od klidového stavu vody se stupňující až k maximálnímu rozvití rotačního trychtýře. Dosáhne-li trychtýř svého maximálního rozvinutí — kdy se dostáváme na hranici svých sil vodní masu dále urychlit —, zničí náhlé zastavení míchadla trychtýř; strukturovaná vodní masa se zhroutí, propadne do stavu beztvarého chaosu a na okamžik se přiblíží stavu homogenního klidu, aby pak byla v opačném směru urychlena k nové tvorbě trychtýře. Kapalina je tak v rytmickém střídání udržována v polaritách klidu a pohybu, homogenity a plošného prostoupení při výstavbě vírového trychtýře.

352

Tato stále znovu obnovovaná vodní masa, rozrušovaná rozdíly rychlostí do plochy, se tím stává zároveň vnímavou matricí pro trojí vtisk:

soustředěného silového potenciálu substance preparátu,
aktuálně působících kosmických silových konstelací,
individuální duchovní duše člověka, která, působíc skrze vůli, proces inauguruje, řídí a udržuje.

Rührvorgang trvá jednu hodinu. Je toto časové vymezení zvoleno libovolně — například proto, aby bylo zajištěno, že se účinek preparátu s vodou spojil —, nebo kde tkví smysl? Odpověď nemůže být hledána v přírodním dění, nýbrž v kosmických rytmech, které jsou v člověku bytostně účinné a v něm si zachovaly svůj původ. Makrokosmicky je to 24hodinový rytmus dne a noci. V tomto rytmu Země–Slunce žije Já, duchovní duše člověka, ve stavech spánku a bdění. Prostřednictvím Já-organizace nervově-smyslového systému, rytmického systému a soustavy látkové výměny a pohybu individualizuje makrokosmické rytmy a vtiskuje je fyzickému tělu — například jako rytmy dýchání a srdeční pulsace. Vlnové délky těchto rytmů se pohybují v oblasti sekund a minut. V nervově-smyslových procesech se frekvence zkracují na zlomky sekundy, zatímco ve svém protipólu, v aktivitách látkové výměny, se rozšiřují na časové měřítko hodiny nebo hodin.^[285] V pólu látkové výměny a končetin však žije vůle, jejíž aktivace a deaktivace se odehrává v oblasti hodiny — odtud například «vyučovací hodina». Toto i vlastní zkušenost opravňují k jistotě, že časové měřítko jednohodinového míchání se vztahuje k volnímu rytmu člověka látkové výměny a pohybu. Ten je přece tím, kdo rührvorgang uvádí do pohybu a udržuje jej.

V nevědomých hlubinách vůle pak žije Já; působí skrze vůli do světa — zde do pohybované vody. Každý, kdo je s mícháním preparátů obeznámen, ví, že toto časové měřítko jedné hodiny lze zvládnout v konstantní volní aktivitě. Každý člověk naplňuje tento časový úsek jemu vlastním rytmem odpovídajícím jeho ve vůli žijícímu Já. Každý člověk vtiskuje svou vůlí svůj rytmus vodě dynamizované v pohyblivých vírových vrstvách. Tento

353

Tento lidský volní rytmus je oproti všem rytmům přírody, jež mají makrokosmický původ, jediným a prvním rytmem, který člověk jakožto mikrokosmos v průběhu tohoto třetího kroku preparace vtiskuje přírodnímu dění.

Za zamyšlení stojí ještě toto: V rührvorgangovi lze mikrokosmicky spatřovat technologické uskutečnění makrokosmického dění. Každý z planet má jemu vlastní sklon osy vůči Slunci a jemu vlastní rychlost otáčení. V tom se vyjadřuje individuální signatura jednotlivých planet, působení «planetárních duchů». Jeden zápisek v Steinerově zápisníku zní: «Ve sféře se vesmír rozplývá / V ose se utváří / Se Sluncem.»^[286] Z toho lze ve vztahu k rührvorgangovi vyvodit: «Duch člověka» určuje rychlost otáčení a právě tak «osu», totiž úhel odklonu od svislice, v němž je vedena míchací tyč.

Na tomto pozadí může vzrůstat pochopení pro to, že Rudolf Steiner ve způsobu svého duchovědeckého výkladu klade důraz na míchání rukou. Nejenže se tím prostřednictvím vůle vtiskuje dynamizované tekutině cosi z individuálního duchovního bytí člověka, nýbrž zpětně přijímá z tohoto dění, které samo přivádí na svět, cosi, co se s ním bytostně spojuje. Míchání rukou proto nabízí příležitost, jakou jinde v celém dění preparace nenajdeme, pronikovat poznávajícím způsobem na zmíněných třech výzkumných cestách do těchto procesů.

Této příležitosti ponořit se s bdělým vědomím do procesuálního dění míchání se člověk zříká, deleguje-li rührvorgang na stroj. Zbavuje tím vlastní poznávací snahu živné půdy prožitku. Otázka, proč se míchá hodinu, ztrácí vyřazením lidské vůle svůj vztažný bod a stává se bezvýznamnou. Kdyby šlo jen o optimální promísení, bylo by to s vhodně konstruovanými stroji, jakým je například *Turbula* Paula Schätze,^[287] pracující podle pohybové dráhy obráceného krychle, dosažitelné již za zlomek hodiny. Ale o to nejde. Míchá-li se stroji, ať jakéhokoli provedení, nebo

354

také s kaskádami Wirbelschalen Johna Wilkese (*flow forms*),^[288] nabývá na váze Steinerovo upozornění, že «člověk se může rozhodnout postupně se proklouzávat do oblastí surrogátního».^[289] Problém nespočívá v tom, že by stroj mohl napodobovat ruční míchání a vytvářet pravotočivé i levotočivé víry, nýbrž surrogatem je zde to, že namísto duchem vedeného, individuálního rytmus tvořícího vůle přebírá řízení dění regulačně-technický průběh, který jej taktuje zvenčí. Rytmus otevírá kosmos, zemi a člověka jednoho druhému, takt je od sebe odcizuje.

Míchání preparátů vytváří — v nejlepším slova smyslu — vyzdvižené hodiny v předem určeném pracovním sledu dne. Tyto hodiny je třeba tvořit. Může se to dít tak, že se míchá pokud možno ve dvou, ve třech nebo ve více lidech a že se k účasti zvou lidé z okruhu přátel statku. Z tohoto činného spolubytí při individuálním utváření rytmického procesu může vyrůstat nálada uvolněnosti, veselosti a pocitu svobody v sebeurčené činnosti, která objímá vážnost, v níž se hlubší vrstvy vlastního volního bytí spojují s děním míchání.

Jedinečnost míchání preparátů otevírá třem výzkumným cestám opět nové rozměry k prohlubujícímu se porozumění. Odhlédneme-li od duchovědeckých pokynů Rudolfa Steinera k způsobu míchání a od širokého pole pozorovatelných skutečností týkajících se tvorby a rozpouštění vírů atd., může nabývat na významu zvláště sebezkoumání v duševních činnostech myšlení, cítění a vůle. Přitom lze upozornit na tuto zkušenost: Sebepozorování ukazuje, že rytmické dění procesu míchání se odráží ve vztazích, v nichž v jednotlivých fázích stojí duševní činnosti myšlení, cítění a vůle vůči sobě navzájem. Dříve než se rozhodnu uvést vodní masu do pohybu, tvoří tyto tři duševní síly ve mně nerozdělenou jednotu. Jsem zcela sám sebou a stojím tváří v tvář vnějšku. V okamžiku, kdy se v uvědomělé myšlenkové činnosti rozhoduji pohybovat míchacím košíkem, začíná se vůle zvnějšňovat do činnosti. Toto zvnějšňování se dále a dále stupňuje, moje vůle musí nepřetržitě, ani na okamžik

Aniž by polevoval, předcházet pohybující se vodě, dokud moje volní síla nenarazí na hranice, tedy dokud nemohu dále stupňovat pohybový impuls k tvorbě trychtýře. Zároveň se ve mně moje myslící vědomí stále více odpoutává od volní činnosti a zvnitřňuje se do té míry, že v dokonalém klidu a zvýšené sebevědomosti hledí na vlastní volní konání. Mé duševní prožívání se rozkládá do myšlenkového klidu a volní pohnutosti. V tomto poli napětí, které se buduje s postupující tvorbou víru, se může moje cítění, nezávisle na myšlení a vůli, rozvinout v duševní čistotě a otevřenosti k duchu. Mohou se pak dostavit okamžiky zostřené přítomnosti ducha. Mohu se tehdy mezi klidem a pohybem cítit jako jedno s vnějším děním. Jsem uprostřed toho. Zde, v tomto smysluprostém cítění přivozeném vlastní činností, leží zřejmě nejhlubší zdroj, z nějž mohu čerpat inspirativní jistotu o pravdivosti nastoupené cesty.

355

Jakmile vůle ke stupňování pohybu vody ztratí sílu, myslící vědomí opět zakročí a přiměje vůli, aby náhlým protisměrným mícháním nechala trychtýřový vír zhroutit. Voda tak v okamžiku přelomového bodu opět tvoří homogenní jednotu — a právě tak myšlení, cítění a vůle, které při tomto aktu ze stavu oddělenosti «zhroutí» do jednoho, znovusjednocují se. Z tohoto sjednocení pak dozrává rozhodnutí k nové tvorbě trychtýře v opačném směru a opět se duševní síly od sebe oddělují. Tak duše v procesu míchání celou hodinu rytmicky tká mezi vlastní a světovou vztahovostí. Skrze tuto bránu se Já rytmicky vtiskuje do světa a týmž rytmem se svět bytostně noří do Já.

„Trychtýř se tu při míchání stává reálným obrazem spojení světa a Já. V nasávající síle trychtýře (vyvolané, lépe řečeno k zjevení přivedené, lidskou vůlí) dostává substrát (i člověk) v koncovém bodě skrze nekonečno spojení s periferiemi, z nichž mohou kosmické síly, jež mají svůj vztah k materiálu stávajícímu se dílem, zářit zvenčí dovnitř a v prométaní se substrátem se s ním spojovat."^[290]

356

Použití

Poté, co byly oba preparáty převedeny ze stavu pevného do stavu kapalného, jsou bezprostředně nato rozstřikovány do vzduchu — rohový hnůj spíše hrubšími kapkami na půdu, rohový křemen spíše jemnou mlhou na rostliny (Obrázek 25, s. 350). K tomu se používají příslušné přístroje pracující s nízkým tlakem a malým výkonem (40 až 60 litrů na hektar nebo méně). Nabízí se tu omezit pohled jen na nezbytné rovnoměrné roznesení. Co se však skutečně děje a co je přístupné nazírání, je rozpad kapaliny pohybované rytmickým střídáním do stavu, který se otevírá živlu vzduchu — totiž povrch, jenž se v kapkové formě rozestírá do bezhraniční šíře. Konstelace sil, která v okamžiku použití — například ráno jinak než večer — vládne nad polem, pastvinou, zahradou a ovocným sadem ve vzduchu, teple a světle a může být zakoušena jako nálada, vtiskuje se oné konstelaci sil, která se v časovém proudu předcházejících preparačních kroků soustředila v každé kapičce. Rozpadem míchaného prostředku v nejjemnější kapičky vzniká množství středů a — obráceno k vzduchu — periferních hraničních ploch, jejichž souhrn se rozrůstá do nesmírna. Kožní membrána každé kapičky v ní obklopujícím světle třpytí se ve všech barvách a je — polárně k nasávající síle rýhového víru — na hraničních plochách své kulovité podoby allseitig otevřena kosmickým periferním silám působícím v živlu vzduchu.

Použití rohového hnoje se děje při setí na zpracovanou půdu, nejlépe současně v přímé kombinaci se setím, případně podruhé v souvislosti s ošetřováním kůže půdy na jaře. Na trvalých travních porostech leží časové body na podzim a na jaře, respektive po pasení a po senosečí, v ovocnářství před rašením pupenů a po sklizni. V denním průběhu jsou — ve shodě s rytmem pozemského výdechu — upřednostňovány pozdní odpolední hodiny k míchání i ke stříkání, zejména tehdy, je-li nebe zatažené.

Polárně k rohovému hnoji se rohokřemenný preparát zpravidla aplikuje dvakrát nebo vícekrát v době růstu a zrání. Časové body vyplývají ze vcítění se do růstových rytmů jednotlivých kultur. Za základní pravidlo pro volbu správného okamžiku může platit, že rohokřemenný preparát harmonicky podporuje tu růstovou a zrací fázi, v níž se daná kultura právě nachází. V denním průběhu

357

bude člověk, sleduje pochod pozemského výdechu a tím i vzestupný mízu proud, za časných ranních hodin míchat a stříkat do ještě rosou pokrytých porostů. Naproti tomu by v době zrání vegetativně plodících kultur, jako okopanin atd., bylo vhodné preferovat stříkání působící na sestupný mízu proud, a to v pozdních odpoledních hodinách až k večeru. Časové body aplikace obou preparátů nepodléhají žádnému všeobecnému pravidlu, nýbrž osobnímu vztahu, který člověk ke svým kulturám ve vztahu k celku hospodářství má. Vyplývají — a to často s velkou určitostí — ze síly intuice, když člověk například v práci zastaví — ať již večer, ať při chůzi přes pole — a rozjímá, přebývaje v pozorování, o tom, co prožil.

Die Wirksamkeit

Oba preparáty na dosud uražené cestě prošly zpětně elementárními stavy zemitě-pevného, vody a vzduchu a v teple se rozplývají v čase a na místě, kde dopadají v podobě kapek (obrázek 25, s. 350). V nejkratší době je to, co je substanciálně uchopitelné, ponderabilní, buď pohlceno půdou, nebo se odpaří. Skrze stav tepla začíná působit to, co je ryzím silovým působením duchovní podstaty, co se v průběhu preparace koncentrovalo v dutině rohu v hnoji, respektive v křemeni. Člověk musí vnějším i vnitřním nazíráním projít touto čtyřstupňovou cestou, aby správně porozuměl výrazu duchovního badatele ohledně účinnosti: «jak hnůj z kravského rohu tlačí zdola nahoru, to druhé (rohový křemen) táhne shora».^[291] Jsou zde oslovena čistá silová působení v živém, která vznikla průchodem časoprostorovým děním. Nyní působí zpět do pozemských poměrů prostoru a času tak, že se rostlina od klíčku přes růst výhonku až po zralost plodu a semene může začlenit podle svého typu a podmínek stanoviště do vertikální osy Země-Slunce. To bytostné žije v teple a zjevuje se skrze teplo.

Rohový hnojový preparát rozvíjí svůj účinek pod zemí, obrazně řečeno v hlavě zemědělské individuality, v prostoru kořenů. V tomto smyslu je to «hlavové hnojivo». Hnojí procesy pod zemí,

358

které jsou příbuzné nervově-smyslovým procesům v lidské hlavě (obrázek 25, s. 350). Tyto hnojivé síly přijal během odpočinku rohů v zimní zemi, v době, kdy v nitru země působí nejpřirozeněji a nejintenzivněji. V rohovém hnoji tak máme k dispozici «hnojivo zimních sil», které lze polárně k zimnímu období libovolně používat podle doby setí kulturních plodin od jara přes léto až do podzimu. Kravský hnůj, aktivní v látkové výměně, se proměnil ve smyslově aktivní hnojivo, které posiluje vlastní aktivitu kořene vůči pouhé mineralitě zemské říše. «Vychovává» smyslovou schopnost kořene, která se projevuje například ve schopnosti rozkládat minerály – «kořen rostlin […]: Je to oko, ale špatné oko.»^[292] Tuto skutečnost odrážejí experimentální výzkumy, které ukazují, že kořen roste typičtěji pro daný druh, jemněji se větví, proniká vertikálně hlouběji do půdy a tím si zpřístupňuje větší objem půdy.

Rohový křemenný preparát rozvíjí svou účinnost nad zemí v oblasti výhonků a listů. Zde, v «břiše» zemědělské individuality, vládne ve výměně se vzduchem, teplem a světlem intenzivní činnost látkové výměny (obrázek 25, s. 350). V tomto vzájemném vztahu okružních sil na jedné straně a stoupajících a klesajících rostlinných šťáv na straně druhé působí rohový křemenný preparát harmonizujícím způsobem. V tomto smyslu je to «hnojivo pro látkovou výměnu» rostliny. Tuto hnojivou sílu přijal během odpočinku rohů v letní zemi, v době, kdy tyto letní síly látkové výměny působí nejintenzivněji. Krystalický, smyslově aktivní křemen – reprezentant zimní země – se v průběhu popsaných emancipačních kroků proměnil v hnojivo letních sil, aktivní v látkové výměně. S jeho pomocí můžeme opět libovolně individualizovat velký makrokosmický rytmus ročního cyklu pro kulturu, kterou právě pěstujeme. Otevírá rostlinu vůči jejímu okolí a stejně tak vůči jejímu typu, jejímu duchovnímu praobrazu. To se zřetelněji projevuje jak ve vzhledu rostliny, například v proformování listů, v metamorfóze listů, tak i ve složení látek ve všech stadiích vitalizace, růstu a devitalizace, kvetení, zrání a tvorby semen. V souhře s rohovým hnojovým preparátem harmonizuje procesy tvorby plodů, stará se, jak ukazují experimentální

359

výzkumy, o fyziologický klid při dozrávání a tím i o kvalitativní vlastnosti v konzistenci, barvě, vůni a chuti, které, poukazujíce za práh čistě rostlinného, tvoří výživovou hodnotu pro zvíře a člověka.^[293]^[294]^[295]

Rohový hnůj a rohový křemen se navzájem podmiňují. Působí v ose Země-Slunce, která se zhmotňuje ve svislici kořene a výhonku. Dále otevírají rostlinu okružním silám, což se projevuje v intenzivním větvení kořene a proformování listoví. Jedním hnojíme zimními, druhým letními silami. Hnojíme život tím, co veškerý život nese. Jsou to látky udržované v živém, které uvolňují síly, jež rytmus tvořící vztah Země-kosmos individualizují podle stanoviště.

Existuje mnoho experimentálních studií o postřikových preparátech.^[296] Poskytují potvrzení jejich účinnosti v tom či onom směru. Pro toho, kdo se ptá po jejich podstatě a významu, poroste porozumění do té míry, do jaké se mu podaří na třech zmíněných badatelských cestách zpřístupnit si duchovněvědný ideový základ, poznáváním si zpřítomnit na něj se vztahující přírodní souvislosti v celku zemědělského organismu a nechat se poučit zkušeností vůle při činnosti.

360

Kompostní nebo hnojivé preparáty

Souzvuk dvou jmenovaných stupňů hnojení z oživené a oduševnělé přírody pod vedením třetího — idejemi nesené lidské práce — je dědictvím abendländisch-křesťanské zemědělské kultury. Nyní, kdy jsou moudrostí naplněné instinkty tohoto dědictví ztraceny, musí být morální impulzy v praxi hnojení získávány z myslícího nazírání v přírodě skrytě působící moudrosti. Tato moudrost je výrazem z minulosti působícího makrokosmu. Sama příroda se stará o uspořádání látek v kravském hnoji, v rostlinném kompostu a v krystalech země. Toto uspořádání se opakuje podle moudrostních zákonů kosmické minulosti. Rozpustí-li se solný krystal ve vodě, vznikají odpařením opět solné krystaly téhož druhu. Ze semene heřmánku vznikne opět heřmánek. Může toto do «díla» ztuhlé uspořádání látek být oživeno v tom smyslu, že se otevře silám vznikajícího kosmu? Je to křesťanské budoucího zemědělství v tom, že v makrokosmickém vývoji dovršené uspořádání látek se v budoucnosti může proměnit svobodným činem člověka? Základní téma Zemědělského kurzu Rudolfa Steinera je oživení samé Země. Tomuto cíli slouží oba již popsané postřikové neboli polní preparáty «rohomist a rohokřemen». Následuje řada šesti kompostních nebo hnojivých preparátů, které jsou jako přídavky k rostlinným a živočišným hnojivům rovněž aplikovány v homeopatické dávce. Rudolf Steiner otvírá tuto řadu popisem preparátu ze řebříčku, u nějž metodicko-kompoziční téma zaznívá jakoby v naplnění. Proto má být toto téma na příkladu preparátu ze řebříčku popsáno podrobněji. Odchylky od základního tématu při výrobě ostatních preparátů tím zřetelněji vynikne jejich vlastní charakter.

Princip výroby opakuje princip nakládání a souzvuku přirozeně vznikajících druhů hnojení, nyní však na stupni, který se vymaňuje z podmíněnosti přírody. Přirozeně disponované hnojení zůstává vázáno na ztvrdlé «dílo». Výchozím bodem přípravy preparátů jsou látkové uspořádání tohoto díla — «pracovní materiály» ze tří přírodních říší, které skrze ruku

361

člověkem složeny, nyní však z idejí duchovního poznání. Tyto ideje obsahují vztah vzniklého díla k jeho bytostnému základu; v praktickém uskutečnění uvádějí nový vývoj.

Podrobné popisy výchozích materiálů preparace i jí samé podali tito autoři, a sice pro:

Preparátové rostliny: Jochen Bockemühl a Kari Järvinen^[297] — pojednání, které vede k tomu, aby se postupovalo od nazírání k poznání bytosti.
«Prohloubené porozumění podstatě biologicko-dynamických preparátů z goetheanistického, christologického a duchovně-vědeckého hlediska» od Erdmutha-M. W. Hoernera.^[298]
Praktické zacházení při výrobě a aplikaci biologicko-dynamických preparátů, obsáhlý přehled Waltera Stappunga.^[299]

Kompozice preparátu ze řebříčku

Řebříček charakterizuje Rudolf Steiner jako «naprosto zvláštní zázračné dílo».^[300] «Řebříček se v přírodě představuje tak, jako by nějaký tvůrce rostlin měl u řebříčku model, aby byl síru ve správném poměru uveden ke všem ostatním rostlinným látkám.»^[301] A dále: «Řebříček rozvíjí svou síru-sílu přednostně v procesu tvorby draslíku. Proto má síru přesně v takovém množství, jaké je nezbytné ke zpracování draslíku.»^[302] «V řebříčku zpracovává síra obsah draslíku tak, «aby se ve správném vztahu choval v organickém procesu vůči tomu, co tvoří vlastní tělo, bílkovinatou podstatu rostliny.»^[303]

362

Síra zprostředkovává duchovně-kosmické pozemským látkám. Ty se uspořádávají podle sil duchovního praobrazce, například řebříčku, a přivádějí jej ke zjevení v podobě nebo gestalt této rostliny. Síru lze v živém označit za nositele tvořivého principu z ducha, který nachází výraz ve formě, v tvarování. Draslík je jako tvůrce solí nositelem látkového principu a je tak reprezentantem Pozemského. V součinnosti obou polárních principů se v rostlině uskutečňuje — v procesu steigerung — tvorba bílkovin. Na každém stupni svého zjevování od semene až po květ je rostlina, a obzvláště řebříček, obrazem této polarity. Ryze věcně nám tato polarita vstoupí před oči, položíme-li semeno do země. V semenu se koncentruje praobraz rostliny. V něm žije Kosmické «jako forma rostliny».^[304] Semeno je obklopeno humem, tím, kdo ve Pozemském tvaruje,^[305] a minerálními složkami půdy — křemenem, vápnem, jílem a ve vodě rozpuštěnými solemi. Obklopuje je tedy pozemská látkovost, která ovšem ztrácí svůj charakter tou měrou, nakolik jsou minerální složky prokrystalované, a tedy ve vodě nerozpustné, jako například křemen. Ve krystalu se zjevuje kosmický praobraz minerálu jako forma. V rozpuštěné látkovosti vládnou fyzicko-pozemské zákony.

S bobtnáním semene přijímá toto ze půdy vodu a v ní rozpuštěné soli. Kosmická forma rostliny vstupuje do vztahu s pozemskou substancí. Klíček se z tohoto vztahu vyvíjí merkuriálně. Co v semenu žije kosmicky jako forma rostliny, proměňuje se v pozemskou formu smyslově-fyzicky se zjevující rostliny. V okamžiku příjmu pozemské substance, například draslíku, odcizuje se tato již v prvním kroku své fyzicko-pozemské zákonitosti. V silovém poli pozemského-stávání-se formy rostliny a na druhé straně draslíku, jenž se v organickém dění postupně odcizuje své pozemské povaze, se tvoří bílkovina. V prasubstanci veškerého života se prostupují kosmická forma a pozemská substance. V tvorbě bílkovin — například ve vegetačním bodě — tlačí a bují kaliový proces zdola nahoru, a z bílkoviny buduje duch, užívaje síry jako svého zprostředkovatele, gestalt rostliny. V tvorbě rostlinné bílkoviny smíme spatřovat bod obratu, v němž se kosmická forma rostliny vymezuje do pozemské a reprezentant Pozemského, draslík, se přibližuje ke svému kosmickému

363

Abbildung 26: Metamorphosen der Stoffanordnung in den drei Schritten der Präparation der Schafgarbe.

Původní bytosti. Čím více tedy řebříček přivádí ke zjevení svou vnější pozemskou gestalt, tím více se draslík vymaňuje z podmíněnosti svými fyzickými vlastnostmi. Na každém stupni tohoto se proměňujícího vzájemného vztahu formy a substance, pozemského a kosmického stávání se, je bílkovina ve svém látkovém-formovém uspořádání jiná. V mladé rostlině a směrem ke kořeni je více příbuzná draslíku, tedy soli (nitráty, volné aminokyseliny), v dospělé rostlině a směrem ke květu a zralému plodu se strukturuje stále složitěji. Stává se síře, tedy formě příbuznou (obrázek 26, s. 363).

V květu se zjevuje v pozemské dokonalosti formy to, co v semenu žilo kosmicky jako forma. Vše, co v semenu bylo jako možnost gestalt-stávání se uloženo, vylilo se do této určité formy. Bytost rostliny se nemůže zjevit nad to, co se až ke květu zjevuje v obrazu. Na druhé straně je zemský prvek draslík ve květu nejdále odcizen svému pozemskému charakteru. Ve květu vstupuje do nejjemnější, kosmicky zjemnělé tvorby substance — například v barevném okvětním plátku, v nektaru, v rozvanívajícím se vůni. Jedno, forma,

364

vstupuje zcela do pozemského zjevení. V její formě poznáváme nezaměnitelně řebříček — v pevnosti jeho stonku, v rozkladu čepele listu v uspořádanou mnohočetnost kopijovitě se větvících peří a v bílých a růžových zářících květních širmech, k nimž se na mírně klenutém lůžku suchomilné, pevné a soustředěné, jednotlivé květy složnokvěté rostliny shromažďují. Druhé, látka, která se v půdě jako draslík jeví s fyzikálně přesně uchopitelnými vlastnostmi, mizí v organickém procesu, vtiskuje mu určité vlastnosti a pak, od listu k listu stoupajíc, ve květu ke kosmu přiblížená, přechází do jakéhosi zárodečného stavu. Pohleďme na květenství řebříčku — spatříme vysokou míru pozemsko-fyzické diferenciace formy a zároveň tuto vůli-prostou, kosmu se otevírající gestu. Především tato jemná, odevzdaná gesta, ale i barva, vůně a chuť mohou sloužit jako náznak toho, že se ve květu substanční proces v éterické zjemněnosti přibližuje kosmickým stavům.

Tak se ve květu zrcadlí poměr kosmického k pozemskému ve formě a substanci polárně vůči semenu vzcházejícímu v půdě. Rostlina svou bytost odhaluje v tom, že ve květu vstupuje do formy umíraje, a v tom, že zároveň substanční proces jejím bytím prostoupený vstupuje ve květu do jakéhosi kosmického zárodečného stavu. Jakkoli uzavřeně a dokonale se květ jeví, právě tak otevřeně a zárodečně je zároveň ustaven. Tento stav otevírající se odevzdanosti kosmu trvá jen okamžik. Pak nastává jednak zaklíčení, které vede k tvorbě individuálního semene, jednak vadne rostlinná podoba až po květ a propadá humifikaci, tvorbě humusu jako «universálního semene». Jak uchovat tento status nascendi zjevení formy a éterické, v proudění udržované substance ve květu? Jak lze říkajíc mezi tvorbou semene a humusu provést výsledek rostlinné tvorby ve květu přes neúprosný práh přírody dál? Jak lze okamžiku květu propůjčit trvání?

Lze si představit, že Rudolf Steiner, bádaje v duchu a upíraje zrak na řebříček, stál před takovými otázkami. Odpověď na tyto otázky nemůže poskytnout pouhé nazírání řebříčku. Jde dále ten, kdo sleduje působení řebříčku do živočišného a lidského organismu. Tam se osvědčuje jako významný léčivý prostředek, jenž může napravit «to, co na slabosti

365

des astralického těla».^[306] Kvetní proces řebříčku pokračuje při jeho použití jako léčivého prostředku do vyššího říše teplokrevného živočicha a do říše člověka a rozvíjí tam, za hranicí svého vnějšího pole výskytu, blahodárně hojivý účinek. Na tento vztah řebříčku k něčemu, co jako duševní a duchovní skutečnost leží za prahem jeho zjevení, upozorňuje duchovní badatel. Ale ta otázka, jak uchovat substanciální a formativní proces samotného květu, jím zodpovězena ještě není. Aby tohoto dosáhl, obrací Rudolf Steiner svůj badatelský zrak na říši zvířat, jež ve svém světě orgánů v tělem svázané duševní síle propůjčuje okamžiku trvání. Živočišný organismus uzavírá v sobě niterný svět, který je u kvetoucí rostliny na způsob obrazu obrácen navenek. Ze stupně živočišnosti obrací duchovní badatel zrak na řebříček s otázkou, který orgánový proces může konzervovat to, «co je v řebříčku».^[307] Tuto moc má «proces odehrávající se mezi ledvinou a močovým měchýřem, a tento proces je zase závislý na substanciální povaze měchýře».^[308] Tyto podmínky jsou splněny u měchýře samce — tedy paroží nesoucí — ušlechtilé zvěře. Zpravidla se používá měchýř jelena.

Tekutinová látková výměna končí v měchýři. Vsává, koncentruje a vylučuje do vnějšího světa to, co ledvina — vnímajíc prosoulazeného tekutinového organismu — propouští z nitra jako nepotřebné. Činnost ledvin a měchýře stojí se svým protipólem, nervově-smyslovou činností obrácenou navenek, v pozoruhodném vztahu. Platí to zejména pro oko a u jelena pro paroží, jež po odumření na několik měsíců až do shozu se stává jakýmsi hmatajícím smyslovým orgánem. Oko se jeví, ve svém stavem téměř výhradně fyzikálními zákony ovládaném, jako kus vnějšího světa, který se «zálivovitě» zanořuje do organismu.^[309] Paroží vyrůstá jako kost končetiny přes hlavu a doslova odumírá do předmětu vnějšího světa.

Tak žije ušlechtilá zvěř s vysoko neseným parožím a bdělým pohledem v neustávající tiché nervozitě, vnímajíc své okolí. To

366

Oko se přitom chová polárně vůči měchýři. Tak jako měchýř zachycuje materiální substanciální proud z nitra prosouleného bytosti a koncentruje jej, tak naopak oko, které zachycuje duchovní obsah vnějšího světa a koncentruje jej do obrazu vnímání. A jako se měchýř vylučováním otevírá vnějšímu světu, tak oko zprostředkovává obrazový obsah, vstupující dovnitř, vnitřní bytosti. Jak silně spolu vnímání a vylučování souvisejí, zakusí každý, kdo nápadně a nanejvýš nevhod vstoupí do kravína. Krávy se na okamžik zpozorní — a už se probouzí látková výměna; začíná to šumět. U ušlechtilé zvěře je tato souvztažnost více polarizována směrem k nervově-smyslové stránce. V tělesně vázané smyslové otevřenosti spoluprožívá kosmické dění svého okolí — a toto dění se vtiskuje do její tělesné organizace. Této přijetosti vděčí měchýř ušlechtilé zvěře za svou zvláštní «substanciální povahu».^[310] Co jelen prožívá jako kosmickou přítomnost, vtiskuje substanciální uspořádání tenounké membrány měchýře. Ta je ve svém substanciálním charakteru, určeném kosmickými silami, «téměř obrazem kosmu».^[311] Na druhé straně má měchýř ušlechtilé zvěře tvar téměř dokonalé koule. Jako obalový orgán obepíná vnitřní prostor a svou silovou podobou obalující hülle zachovává nepřetržitý průběh procesů v ní probíhajících. Jako všechny orgány nese měchýř v sobě — ve tvaru i v zachovávající funkci — dědictví dávného makrokosmu. Co dělá měchýř ušlechtilé zvěře ve srovnání například s měchýřem jiných přežvýkavců tak výjimečným a tak vhodným pro preparaci řebříčku, je dvojnost jeho funkce. Ve své substanciální povaze stojí u nosiče paroží ve vztahu k současně působícím kosmickým silám; ve svém tvaru naopak ke konzervujícím silám makrokosmu, působícím z minulosti.

To, co se v přírodě rozvinulo do dvou zcela oddělených vývojových linií — na jedné straně do procesu síra-draslík, vrcholícího v květu řebříčku, a na druhé straně do procesu měchýř-ledvina, vrcholícího v ušlechtilé zvěři —, jsou evoluční koncové body. Duchovní badatel spatřuje konec vývojové cesty ve tvaru a substanciálním uspořádání a spatřuje stvořitelské síly počátku a jejich další vývoj. Ze souhrnného pohledu na oba světy se otevírá první krok preparace: květy řebříčku jsou, lehce stlačeny, plněny do jelení záštitky tak, aby jimi byla ze všech stran obklopena (Obrázek 26, I, S. 363).

367

V tom, co se před tím jako květy řebříčku, obráceno ven, v bezvůlné oddanosti otevíralo vůči kosmu, je nyní naplněn vnitřní prostor. V tom, co bylo předtím jako měchýř zcela ve službě vnitřního organismu, ve svém tvaru stvoření dávného, ve své substanci obraz přítomného kosmu, je nyní předmět vnějšího světa. Měchýř je útvar astrálního těla jelena. Jakmile je jelenem odebrán, chybí mu astrální tělo. Na jeho místo nastupují, v expozici preparátu vůči okolí, záření «světového astrálního těla» (kosmu). Tímto prvním krokem preparace se uskutečňuje první obrácení naruby funkce měchýře. Přirozeně je měchýř orgánem metabolického dění; nyní se stává jako předmět v prostoru a čase svou substanciální povahou jakýmsi smyslovým orgánem vůči kosmu. Na druhé straně se dostávají květy, jež se přirozeně bezvůlně otevírají ven, do vnitřní sféry orgánu, který je živočišným organismem tak utvářen, aby svůj obsah pronikával willenhaft zachovávajícími silami.

Ve druhém kroku preparace se začíná naplňovat to, co bylo prvním obratem naruby v kroku prvním připraveno (Obrázek 26, II, S. 363). Jelení měchýř s obsahem květů je zavěšen «na místě co nejvíce ozářeném sluncem».^[312] Tam je vystaven silám fyzického těla Země v živlech vzduchu a tepla a tomu, co působí jako bytostná skutečnost vertikálně v ose střed Země–Slunce. Smíme předpokládat, že to je nyní jeho substanciální povaha, jíž se mu dostalo z kosmického prožívání jelena, skrze niž se membrána měchýře stává smyslově přijímavou vůči tomu, co ji prostorově obklopuje jako fyzické působení sil. Tato silová signatura prosluněného prostoru ve vzduchu a teple, zprostředkovaná substancí měchýře, se sděluje uzavřené substanci květů. A tvarová hülle měchýře je tím, skrze co je přijaté v květech řebříčku zadrženo a uchováno. V procesech obrácení naruby tohoto prvního a druhého kroku preparace se vtiskuje působení periferie étericky povýšenému působení draslíku v květech řebříčku. To, tak lze věc asi pochopit, udržuje étericky povýšený draslíkový proces v pohybu a přeměňuje jej vyššími silami astrálního v «formativní sílu».

Ve třetím kroku preparace zahrabáváme kuličky řebříčku «ne příliš hluboko do země»,^[313] takže jsou tam vystaveny silám fyzického

368

těla Země v živlech kapalného a pevného a tomu, co v vertikálním směru bytostně působí (Obrázek 26, III, S. 363). Opět je to substanciální povaha měchýře, která hmotě řebříčku smyslově zprostředkovává, co ve tmě, v zemi a vodě fyzicky žije v prostoru, a tvarová hülle, která to trvale vtiskuje do zárodečného substančního stavu květů.

Ve druhém a třetím kroku preparace je hmota květů řebříčku vystavena silám fyzického těla Země. To má svůj základ ve čtyřech živlech, které se v přírodě různě mísí a opět rozdělují, ve velkém však vystupují odděleně: vzduch a teplo nad zemí, kapalné a pevné pod zemí. V obou prostorových kvalitách «nahoře» a «dole», světla a tmy, se kuličky řebříčku ponořují jako semenné zárodky. V nich se tyto prostorové kvality «pozemského» uchovávají. «Horní», uchovávajíc se, prostupuje «dolní» a naopak. Jakoby kondenzována v jediném bodě, zrušuje se světová polarita výšin a hlubin, souřadnost v prostoru i zpředmětnění fyzického těla Země.

Druhý krok preparace byl dosud uvažován jen pod fyzicko-prostorovým aspektem. Přistupuje k tomu aspekt časový. Kuličky řebříčku prodlévají, zavěšeny nad zemí a tam vystaveny silám tepla a vzduchu a světlu Slunce, od jara přes léto až do podzimu (Obrázek 26, II, S. 363). V této době, zejména v létě, jsou vzduch a teplo a vlhkostní hülle Země prostoupeny éterickými a astrálními silami, které přímo ze Slunce a z planetárního obkruhu, zvláště podsluneční planet, vyzařují dovnitř. Co v těchto silách duchovně žije, nechává rostliny růst; utvářejí se ve svém nevyčerpatelném bohatství forem. Toto kräftewirken, působící jakoby horizontálně v teple, vzduchu a vlhkosti, přijímá hmota květů uvnitř obalu. Opět to bude substanciální povaha měchýře, která zprostředkovává, co žije v posloupnosti času, a organická forma měchýře, která uchovává otisk každého okamžiku.

Ve třetím kroku preparace prodlévají kuličky řebříčku od podzimu přes zimu až do jara v zemi (Obrázek 26, III, S. 363). Tam je promoklá země prostoupena éterickými a astrálními silami, které nepřímo ze Slunce a z planetárního obkruhu, zvláště obkruhu nadslunečních planet, působí na růst rostlin. Co v těchto silách duchovně žije, vstupuje do vztahu k

369

zástupcům minerálně-krystalické přírody Země, ke křemenu (pazourku), vápnu a jílové substanci. Jako nepřímé působení je zprostředkováno v «kosmické vzestupné proudění»^[314] tónem rostlinného světa a v něm se utváří například v barvách listů a květů a v jemnějším substanciování zrajících plodů. Ponořeny do tohoto působení sil, odpočívají kuličky řebříčku v zemi po celé zimní pololetí. Opět to bude substance obalového orgánu, která v jakési smyslové činnosti zprostředkovává to, co v čase postupuje, zárodečné podstatě květní hmoty, a forma bude to, co to v tomto zárodečném uchovává.

Ve druhém a třetím kroku preparace je hmota řebříčku vložena ve svislém prostorovém vztahu do fyzického těla Země a vodorovně, ve vztahu k plynutí časů, k rytmické opakující se střídání vzniku a zániku, do éteru a astrálního těla Země. Tato se rozrůzňují v mnohost bytostí, které působí jevy v průběhu roku a rytmické střídání ročních období. Polárně stojí proti sobě zima a léto a přechody jaro a podzim. Pro jedno místo na Zemi nemůže být zároveň zima i léto. Střídají se v proudu času. Tím, že byly kuličky řebříčku vystaveny procesům letního pololetí ve vzduchu a teple a poté procesům zimního pololetí ve vodě a zemi, získala zárodečná podstata květní substance, zprostředkovaná a uchovaná jelenicovým měchýřem, otisk celého ročního průběhu. V obsahu květů prostupují se v současnosti všechny kvality časového posloupnosti v ročním průběhu. Letní pololetí, uchovávajíc se, prostupuje zimní pololetí a naopak. V takto preparovaném řebříčku kondenzuje se periferní působení celého ročního průběhu v bod v současnosti a tím v potenci nových vývojových možností.

V dalším průběhu preparace řebříčku je substanciální proud, který v květu končí ve stavu zárodečného, veden přes práh vázanosti v prostoru a čase. Co se v květu řebříčku na okamžik vyjadřovalo v bezvolné gestuře jako pouhá potence, to se ve překročení tohoto prahu otevírá vyšší přírodě sil. Substanciálně zárodečné nepadá zpět do přirozeného dění tvorby semen a humusu, nýbrž vyklíčí, oplodněno silami fyzického, éteru a astrálního těla Země.

Pohleďme v souhrnu na trojkrok preparace řebříčku z hlediska člověka, který ji vykonává. V řebříčku, právě tak jako v měchýři ušlechtilé zvěře, přichází makrokosmický vývoj ke svému konci. Tam vládne dovršení, tam to nejde dál. Duch člověka však dokáže v erkraftování své poznávací schopnosti proniknout do duchovních základů bytí a dění. Ty jsou přítomnostnímu vědomí zpřístupněny v výsledcích antroposofického duchovního výzkumu. Takovéto výsledky leží v Zemědělském kurzu Rudolfa Steinera a vedou k tomu, aby se v prvním kroku preparace sjednotilo to, co je v přírodě rozděleno, avšak co je původem přece jen k sobě vztažené. Tak se ve vnějším substančním dění z ducha člověka ve třech krocích preparace uskutečňuje jakýsi trojnásobný přechod přes práh. Kdekoli příroda v postupu preparace, v dovršení sama sebe, narazí na práh, můžeme ji z vhledů duchovního bádání tvůrčím způsobem přes něj provést.

370

Stupně účinnosti

Hotový preparát je, měřeno vůči množství přirozených hnojiv statku, zdánlivě zanedbatelné množství. V něm uspořádání látky není dílo, nýbrž zárodek. Navenek se jeví příbuzný humusu, a přece je mu v bytosti a účinnosti přesně protikladný. Humus «vytváří bezsvetlé působení».^[315] «Tvaruje spodní sféru skrze zemi».^[316] Smysl preparátu z řebříčku, jakož i v pozměněné podobě ostatních kompostových preparátů, spočívá však právě v tom, aby organickým hnojivům statku propadajícím se rozkladu zprostředkoval «působení plné světla», aby přirozeným hnojivům přenesl schopnost stát se přístupnými pro praobrazce kosmu, jež přebývají mimo prostor a čas.

Bytost a význam preparátu z řebříčku stojí ve vztahu k bytosti a významu draslíku v přírodním hospodářství. Ve své fyzické přirozenosti se draslík projevuje ve svých determinovaných vlastnostech. S těmi počítá chemik jako s jediné reálným. V životním procesu rostliny, a archetypicky v řebříčku, odcizuje se

371

se draslík této ve výsledek ztuhlé určenosti a je prostřednictvím zvláštního obsahu síry v řebříčku v procesu kvetení o první stupeň přiblížen svému kosmickému původnímu bytí. Lze to nazvat stupněm «bytostné účinnosti»,^[317] stupněm účinného živého. V poli napětí se sírou rozvíjí draslík v živém svou bytostnou účinnost, která z pozemského pólu vede do tvorby bílkovin v oblasti listu. V květu ustupuje tvorba bílkovin téměř docela. Pokračuje se dál do tvorby semen. Tak je v květu draslíkový proces jaksi propuštěn ze své bytostné účinnosti v živém. Zjemňuje se do stavu zárodečného, do toho, co lze v obrazu pocítit jako bezvůlí otevírající se gesto květu. Tento stav trvá okamžik, a již propadá zárodečné tohoto substančního procesu s odumíráním rostliny mineralizaci, zpět do stavu určenosti fyzických vlastností. V okamžiku kvetení však nastupuje preparace. Prostřednictvím obalení střívkem ušlechtilé zvěře a dalších kroků preparace je draslík, jenž v květu dosáhl nejvyšší stupeň své proměny v živé, odloučen od rostliny-nosiče, udržován v bytostné účinnosti. To naznačuje, že draslík je nyní v proudu svého oživování přístupný vyšší sféře, sféře zjevování svého bytí. Tím je pozemská látka draslík pozdvižena nejen do sféry života, nýbrž do sféry života nesoucího vnímání. Stává se nositelem životem prostoupeného niterností.

Toto oživování a astralizace látky se uskutečňuje i v živočichu prostřednictvím jeho duševního čili astrálního bytí. To se projevuje v mimořádné hnojivé síle výměšků přežvýkavců, v prvé řadě skotu.

Výmluvným příkladem je tu kravský hnůj. V člověku se látka zduchovňuje nad zmíněné stupně, pod vládou Já, a stává se jeho nositelem. Mimořádné na preparaci je, že se tu látky uvádějí do uspořádání, skrze něž mohou být v půdě, mimo uzavřený tělesný organismus člověka a živočicha, nositeli kosmického života a kosmické astrality.

Hotový preparát z řebříčku, výtvor z ducha člověka, reprezentuje třetí stupeň hnojení. Rozvíjí svůj účinek tím, že je v homeopaticky malých množstvích přidáván k tomu,

372

co v zemědělském provozu v průběhu roku z rostlinné a živočišné světy přináší organické hmoty. Plně rozvinout svůj účinek může v kompostu a ve hnojišti. V pravý čas přicházejí tato hnojiva na půdu. Půda však není než tenounká pokožka. Tvoří jako «bránica»^[318] střed mezi «Nahoře» a «Dole», mezi výšinami a hlubinami, světlem a temnotou. Zapracujeme-li hnojivo do tohoto pokožkovitého «středu», je jím toto nové uspořádání látek oplodněno — a to jako esence souzvuku minerální, rostlinné a živočišné přírody, rytmů slunečního roku a duchovně tvůrčí síly člověka. Toto hnojivo zušlechťuje a povznáší působnosti tří přírodních říší: krystalické smyslové přírody Země, rostlinného kompostu a živočišného hnoje. Nevyrovnává jen to, co bylo půdě drancováním odňato, nýbrž dává Zemi, tomuto «Dílu», schopnost, aby to, co je bez života, se oživovalo, aby to, co je oživené, stávalo se nositelem vnímání a aby se toto individualizovalo skrze ducha, jenž na nás vyzařuje z budoucnosti.

Smysl třetí stupně hnojení lze spatřovat v tom, že tam, kde se takto pracuje, vedeme přírodní bytí v daleké perspektivě do budoucnosti, přes práh prostoru a času, a znovu je napojujeme na pokračující vývoj duchovní duše člověka a s ní i vesmíru.

Složení heřmánkového preparátu

Postup preparace sleduje stejné kroky jako u řebříčkového preparátu, avšak s jednou nejistotou: v textu kurzu druhý krok — zavěšení naplněných hovězích střev — není zmíněn; v poznámkách ke kurzu se však v tomto ohledu nachází příslušná narážka. Na tuto problematiku bude poukázáno později.

Svým zjevným obrazem je heřmánek (*Matricaria recutita* resp. *Chamomilla officinalis*) řebříčku polárně protikladný, ačkoliv mu jako hvězdnicovitá rostlina (složnokvěté) je velmi blízce příbuzná. Naproti tomu vykazuje příbuzenskou blízkost ve funkčním poli napětí polarity kořene a květu. Jeho blízkost a zároveň vzdálenost zakládá jeho

373

postavení jako druhého v řadě hnojivých preparátů.

Duchovní bádání učí, že heřmánkový preparát má schopnost «způsobit, aby byl hnůj schopný přijmout do sebe tolik života, a tento život přenést na půdu», že hnůj se dostane do stavu, kdy «ještě více sváže látky nutné pro růst rostlin, vedle draslíku také vápník, vápenné sloučeniny». U řebříčku máme co do činění především s draselným účinkem. «Chceme-li zachytit i vápenaté účinky, potřebujeme opět rostlinu, […] která […] v homeopatické dávce rozložena obsahuje síru, a ze síry přitahovat ostatní pro rostlinu nutné látky.» «Heřmánek zpracovává [vedle draslíku; pozn. autora] k tomu vápník.» Přispívá k tomu, «vyloučit z rostliny škodlivé oplodňovací účinky, udržet rostlinu zdravou».^[319]

Tyto pokyny Rudolfa Steinera osvětlují zároveň tak charakteristický zjevný obraz heřmánku ve srovnání s řebříčkem. Řebříček je díky své sírové aktivitě v oblasti tepla a vzduchu ve vzájemném působení s půdní solí-draslíkem, v postupujícím zušlechťování draselného procesu od kořene vzhůru přes stonek, listovou posloupnost až ke květu — celý vyjádřením ovládání zemitého a vodnatého. Vše na něm ukazuje tendenci k přísné formě a zdrženlivosti životních procesů, jako například silná sukulence jemně členěného a zároveň hustého listového zpeřování a trubkovité květy skryté jako za zdmi obalových kalichů. Naproti tomu heřmánek se jeví jako vyzdvižený z pozemského. Jeho vztah k draslíku se projevuje ještě v lehké sukulenci listů.^[320] Jeho sírová aktivita se zdá však soustředit především na zpracování a sublimaci pozemské látky vápníku. Vše v něm směřuje k volné, silné členitosti jeho vegetativních orgánů. Od výrazného kůlového kořene, jenž se nahoru lehce řepovitě rozšiřuje, vyzařují zčásti horizontálně v husté posloupnosti postranní kořeny do šířky a hloubky. Primární výhonek se vztyčuje vertikálně do výšky, avšak záhy se dělí u základny na počet postranních větví, které se málo větví a vyzařují do šířky a výšky a celkově mají tendenci dávat rostlině jakýsi kulovitý tvar. Listy se člení do volného, málo uspořádaného zpeřování; lístky peříčka jsou

374

Abbildung 27: Metamorphosen der Stoffanordnung in den drei Schritten der Präparation der Kamille.

úzké, vláknovité útvary, které se samy jen málo větví (obrázek 27). Tyto gesty paprsčitosti a zaoblování poukazují na znaky, jež jsou charakteristické pro bohatství forem výskytu minerálního vápence (CaCo3), jako například paprsčitost aragonitu nebo kulovité, resp. zaoblené formy krystalických vápenců, sprašových loulek, stalaktitů a stalagmitů atd.

Výhonková podoba heřmánku navozuje dojem paprsčitého dělení a rozpouštění ve světle, teple a vzduchu. Že se zcela nerozpustí, o to se starají terminální květy, v nichž se formotvorná gesta celé rostliny ještě jednou na vyšším stupni opakuje a obrací dovnitř. Stonek se zdržuje a rozšiřuje v květní lůžko, na němž nenápadně vyrůstají trubkovité květy, na okraji ohraničené bílými jazykovitými květy. Při rozkvétání se květní lůžko klene do zaoblené kužele a zazáří v teplé zlatožluté barvě trubkovitých květů. Pod vyklenutím květního lůžka vzniká vzduchuplný dutý prostor — neomylné znamení, že jde o pravý heřmánek. Zvláštní příznak pohyblivosti heřmánku

375

na rozdíl od řebříčku je zvedání bílých okrajových květů za úsvitu a jejich večerní snižování.

V květech, jež kulovitou podobu volně rostoucího heřmánku obestírají a uzavírají, se jeho prosvětlené, prohřáté a provzdušněné bytí ještě jednou na vyšším stupni zjevuje. Sírový proces prostupuje celou rostlinu, v porovnání s řebříčkem, jiným způsobem — až dolů do kořene. A místo aby jako on udržoval draslík živě v zemitě-vodnatém, éterizuje heřmánek vzestupně proudící draslík-vápník v oblasti působení tepla a vzduchu, vrcholíce v květu, jenž vylučuje intenzivní vůni. Co v květu procesem přichází ke konci, tvoří v preparaci heřmánku začátek pro nové. Toto vyvracení je nastoleno nacpáním sebraných kamilkových květů do živočišné tvarové hüllenbory, do kousku tenkého střeva krávy, obrázek 27). Tenké střevo (Infestum tenue) navazuje na dvanácterník (Duodenum) přicházející od žaludku, přechází v kyčelník (Ilium), který ústí do slepého střeva (Caecum). Dlouhý mezičlánek tvoří lačník (Jejunum), jenž girlandovitě nebo věncovitě obklopuje spirálovitě uspořádanou desku tračníku (Colon). Ta tvoří středový díl tlustého střeva mezi slepým (Caecum) a konečníkem (Rectum). Pro preparaci přichází v úvahu lačník. V něm probíhá, nastoleno sekrety ústícími do dvanácterníku (játra, žluč, slinivka), a střevními vlastními žlázami, hlavní trávicí dění. Střevní stěna lačníku je mnohonásobně zvětšena hustě za sebou jdoucími střevními klky. Chráněny mohutnou sliznicí (Mucosa), dosahují v klcích krevní a lymfatické cévy hluboko do střevního kanálu. V něm probíhá skrze žlázové sekrety a bakteriální rozklad téměř úplná mineralizace přijatých potravin. Je to intenzivní látkovýměnné dění, provázené rytmickými pohyby ochabování a znovuvzpřimování střevních klků, jakož i peristaltiky střevních stěn skrze svalovou vrstvu, která je zase skrze pevně nervovou tkání prostoupenou, téměř průhlednou blánu — serózu — ohraničena vůči nitru břišní dutiny. Toto členění do tří blan a trojzvuk jejich funkcí vykazuje i jelení měchýř. A přece stojí oba orgánové systémy vůči sobě polárně. Měchýř centruje a skladuje tekutinu vyloučenou ledvinami

376

a vypouští ji do vnějšího světa; tenké střevo naproti tomu pohybuje pevně-tekutým z venku přijatou potravou, rozkládá ji, třídí ji při průchodu střevní stěnou a propouští vytříbené do vnitřního světa těla. Měchýř a ledviny jsou orgány astrálního těla v tekutém organismu; měchýř vylučuje to, co ledvina přetřídila jako nepotřebné, z nitra těla ven. Tenké střevo je orgán, který z pevného v potravě vyfiltruje to použitelné a zabuduje to do těla. Hluboko v podvědomí je u člověka na tomto ději zapojena Já-organizace. Ta zasahuje hluboko do trávicího dění a stará se o zničení cizí látkovosti až dolů na úroveň fyzicko-anorganického.

První preparační krok je krokem vyvracení a emancipace od přirozeného průběhu. Otázka zní: Jak lze draselno-vápníkový proces, který byl v růstu heřmánku udržován v proudu a v květu dosáhl nejvyšší stupně éterické tvárnosti, povznést přes odumření květu z omezení prostoročasového ven, aby to, co je v květu zárodečně přítomno, mohlo být udržováno v proudu na vyšší rovině? Tento úkol plní tenké, respektive lačné střevo krávy. Obstaráme si takové střevo ideálně od krávy, která po celý svůj život prováděla ve svém trávicím systému na hofeigenen pícninách «kosmicko-kvalitativní analýzu». Tenké střevo nakrájíme na přibližně 25 až 50 cm dlouhé úseky, na jednom konci je zaváže a pomocí trychtýře nacpeme kamilkové květní úbory do střevního obalu, na otvoru to zaváže, a tak dostaneme napěchované, statné klobásky (Abbildung 27, S. 374).

Co dříve jako kamilkový květ bylo nakloněno šířavám kosmu, Slunci, naplňuje nyní hustě stěsnaně vnitřní prostor tenkého, neboli lačného střeva krávy. Toto vyvracení z vnějšku dovnitř platí i pro novou funkci tenkého střeva samého. Má nyní obsah, který již nestráví, enzymaticky nerozloží a nepohne, nýbrž naopak zachovává v jeho konzistenci a zpřístupňuje ho silám, které přicházejí z planetárního obkruhu skrze sluneční světlo. Obvyklá funkce střeva a střevní stěny spočívá v tom, zprostředkovat zpracovaný střevní obsah ze zemské potravy — fyzicky přes lymfatické a krevní dráhy a duchovně přes nervově-smyslovou kůži serózy — vnitřnímu tělu krávy. Polárně k tomu je nyní vnější kůže střeva (*Serosa*) obrácena k silám kosmu a země. Uvolněna od kravského organismu zprostředkovává pocitově prostoupená substance střevní kůže

377

kamilkovým květům síly země a Slunce. Otázka zní: Nejsou to právě tyto síly, které udržují étericky nasycený draslík a vápník květů v proudu přes přirozenou zákonitou práh? Neboť na tom přece nakonec záleží u všech hnojivých preparátů! Prvním preparačním krokem vyvracení polárních procesů se uskutečňuje steigerung, která, jak se to dá rozumět, má potenci otevřít «dílo» vzniklého nové vývojové rovině wirksamkeit. Tato potence se nakonec realizuje v druhém, a především ve třetím kroku vyvracení a emancipace (Obrázek 27, s. 374).

Co se týče druhého kroku, vzniká na začátku zmíněná nejistota ohledně údaje Rudolfa Steinera v Zemědělském kurzu a ohledně poznámek, které si pořídil v přípravě na něj. Tyto jsou otištěny jako příloha v Zemědělském kurzu. Na listu 30 těchto poznámek se nachází poznámka: «Střeva – pověsit». O tom v pátém přednášce kurzu, tedy ve veřejném představení tohoto stavu věcí, není řeč. Naopak je výrazně zdůrazněn třetí krok, expozice v zemi vůči zimním silám: jako «přírodní působení […] nechat tam působit co nejpůdě příbuzné živé». Je dále také přesněji popsána povaha místa, kde má být heřmánkový preparát zakopán: «Tyto vzácné […] klobásky vystavovat po celou zimu v ne příliš velké hloubce co nejhumusnější zemi a vybírat si také taková místa […], kde sníh leží delší dobu, a kde sníh dobře osvětluje Slunce, aby tam co nejvíce působily kosmicko-astrální vlivy.»^[321]

Tomuto, ve srovnání se řebříčkem, třetímu kroku preparace přísluší zjevně vlastní, rozhodující význam. Druhý krok expozice vůči záření kosmu přes vzduch a teplo zůstává nezmíněn. Nověji se, analogicky k preparaci řebříčku, stále více praktikuje pověšení střev přes léto. Květní úbory koncem května až do června rozkvétající heřmánku se sbírají, lehce nasuší, nacpou do střev a ještě před Janem Křtitelem, respektive letním slunovratem, vystaví letním silám vzduchu a tepla.^[322]

Hledáme-li, jak v duchu samotného Zemědělského kurzu správně zvážit různě znějící výpovědi o letním a zimním působení v případě heřmánku, může pomoci následující úvaha: Jak ukazuje způsob zacházení s dalšími preparátovými rostlinami, je tento způsob přizpůsoben jejich charakteristické vlastní povaze nakládání s kosmickými silami a pozemskými látkami. Jak bylo popsáno, je růst heřmánku výrazem panování intenzivní astrality v světle, teple a vzduchu. Ta se znovu stupňuje v květu a projevuje se ve vzduchem naplněném dutém prostoru pod klenutým lůžkem květním — tento dutý prostor lze zároveň bez rozporu chápat jako výraz tvorby vlastního, dosud bytostí nenaplněného, vnitřního (duševního) prostoru —, v pohybovém rytmu jazykovitých kvítků, ve vřelé, vzdušné vůni a v jejich vysoké léčivé účinnosti. To vše nasvědčuje tomu, že heřmánek je již ve svém růstovém dění vystaven tak silnému letně-kosmickému astrálnímu působení, že druhý krok preparace se jeví jako nadbytečný; heřmánek jej takříkajíc předjímá. Nicméně pověšení střev přes léto mu jistě neuškodí.

378

Po přezimování v zemi — nutná je ochrana před liškami a psy — následuje jako další krok preparace a emancipace vykopání na jaře kolem Velikonoc. Vznikla nová látka s novými vlastnostmi, která díky své astrální formativní síle «je odolnější vůči dusíku než jiná hnojiva, ale navíc má tu zvláštnost, že oživuje půdu tak, že může působit mimořádně povzbudivě na růst rostlin. A zejména se vypěstují zdravější rostliny.»^[323]

«Osvěžující a oživující sílu» heřmánkového preparátu smíme připsat éterizovanému draslíku, léčivou sílu éterizovanému vápníku. Tento se stává přijímavým pro uspořádávající astrální síly vyzařující z nadsmyslové bytosti heřmánku. Ve «svazování» těchto pozemských látek, draslíku a vápníku, nabývá éterické čili životní tělo rostlin větší formativní síly; může tak «vyloučit škodlivé fruktifikační účinky».^[324] «Fruktifikaci» lze zde chápat jako správný proces na nesprávném místě: V půdě fruktifikují bakterie, houby atd. a starají se o rozkladné procesy až po mineralizaci, pak ale také ve spojení s půdními živočichy o přeměnu a

379

Stavěcí procesy. Tam, v půdě, je to správné místo — nesprávné tehdy, když toto dění začíná bujeti o patro výše, ve stonku nad zemí, například v podobě viroz nebo bakteriálních a houbových onemocnění. Tomuto ničivému vzestupnému působení zemitého půdního živlu do oblasti stonků a listů brání organické hnojivo ošetřené heřmánkovým preparátem.

Stejně jako ostatní hnojivé preparáty se heřmánkový preparát uchovává v rovnoměrně temperované, spíše zatemnělé místnosti v hliněných nádobách, které jsou ze všech stran obklopeny rašelinou. Rašelina izoluje proti vyzařování. Aplikace se provádí v dávkách v řádu trojprstové špetky, dva až tři gramy na 2 m³ v zahradnickém provozu, v zemědělském na 10 až 12 m³ hnoje nebo kompostního materiálu, tedy podle velikosti hromady. Osobní vztah, který člověk buduje v práci s hnojem, určuje správnou míru.

Kompozice kopřivového preparátu

Jako třetí v trojici spolu se řebříčkem a heřmánkem vykazuje kopřiva ve svém výrazném zjevu k oběma sotva příbuzenské rysy, zato v způsobu, jakým nakládá s draslíkem, vápníkem a navíc se železem. Sírový proces mocně proniká celou rostlinou shora dolů. Zprostředkovává kopřivě schopnost vyzdvihovat jmenované látky z jejich zemitě-anorganické povahy a vtělovat je do svých životních procesů. Rudolf Steiner ji označuje jako «die größte Wohltäterin des Pflanzenwachstums […] Die Brennnessel ist wirklich ein Allerweltskerl, die kann ungeheuer viel […] außerdem, dass die Brennnessel Kali und Kalzium in ihren Strahlungen und Strömungen fortführt, außerdem hat die Brennnessel noch eine Art Eisenstrahlungen, die fast so günstig sind dem Laufe der Natur wie unsere eigenen Eisenstrahlungen im Blute. Die Brennnessel verdient es eigentlich durch ihre Güte gar nicht, dass sie da draußen oftmals so verachtet in der Natur wächst. Sie müsste eigentlich dem Menschen ums Herz herum wachsen, denn sie ist wirklich in der Natur draußen in ihrer großartigen Innenwirkung, ihrer inneren Organisation eigentlich ähnlich demjenigen, was das Herz im menschlichen Organismus ist» («největší dobrodinitelka růstu rostlin […] Kopřiva je skutečně všeuměl, dokáže nesmírně mnoho […] kromě toho, že kopřiva odvádí draslík a vápník ve svých záření a proudech, má kopřiva ještě jakési železné záření, které je přírodnímu dění téměř tak příznivé jako naše vlastní železné záření v krvi. Kopřiva si svou dobrotivostí vlastně vůbec nezaslouží, že venku v přírodě roste tak často opovrhována. Měla by vlastně růst člověku kolem srdce, neboť je skutečně venku v přírodě svým velkým vnitřním působením, svou vnitřní organizací vlastně podobna tomu, čím je srdce v lidském organismu»)^[325] (Obrázek 28, s. 383).

380

Celý růst kopřivy, její sklon pokorně růst všude tam, kde lidskou rukou přišlo něco do nepořádku – například na místech, kde vládne hniloba nebo kde leží hromady sutin, či na zanedbávaných pastvinách a tam, kde staré stroje rezaví v křoví, anebo na půdách s povrchově blízkou, železitou podzemní vodou, a dále tam, kde jsou v krajině vytvořena přechodová pásma, jako u mezí, břehů vodních toků, okrajů remízků a lesů. To vše, jakož i intenzivní zeleň listů – jde tu o působení dusíku, především však železa, bez nějž by se nemohl tvořit hořečnatý chlorofyl – a stejně tak přísný řád jejího bojovného, vzpřímeného zjevu svědčí o tom, že ovládá železný proces, výraz zvýšené síly Já. Kde roste, tam vytváří díky svému «velkému vnitřnímu působení» řád uprostřed mezi «Nahoře a Dole». Nastoluje harmonický vyrovnání jednostranných půdních procesů za vzniku mimořádně stabilního, drobtovitého mullového humusu.

Nápadné je, že kopřivě chybí ostré zdůraznění polarity kořene a květu, příznačné pro složnokvěté řebříček a heřmánek – kopřiva náleží řádu Urticales. Se svými nenápadnými květenstvími se zanořuje do listového patra horní třetiny stonku. Květy vyrůstají z paždí listů přísně křížovitě vstřícně a patrově nad sebou uspořádaných listů (Obrázek 28, s. 383). Prašníkové rostliny mají spíše podlouhlou čepel listu a zaoblené zoubkování listového okraje, kdežto plodonosné rostliny mají naproti tomu spíše přihrblou srdčitou čepel listu a ostře zašpičatělé zoubkování. Metamorfóza listů se naznačuje jen slabě: již v nejspodnějším listě se odhaluje typus rostliny s výrazným, ještě poněkud kulatým zoubkováním a porostem žahavých chloupků; ba již děložní listy takové nesou. Směrem vzhůru k prostřední části výhonku se čepel listu rozšiřuje do výrazné srdčitosti a ke špičce stonku se opět zužuje do jemně a ostře zoubkatých, kopinatých forem.

To, co je korunujícím vrcholem kvetoucích rostlin, jejich zjevení podstaty v květu, ustupuje zcela do pozadí. Květy nenají okvětní lístky. Nažloutle zelené prašníkové květy vyrůstají v delší laty a visí uvnitř horního listového patra dolů; pestíkové květy jsou bělavo-zelené a drží se hustěji sdruženy v blízkosti stonku.

381

Veškeré listové patro, čtyřhranný, uvnitř dutý stonek i květ jsou porostlé žahavými chloupky. Jsou to jednobunkové výrůstky epidermis, u báze zpevněné vápencovými usazeninami. Na vrcholku nesou zkřemenělou hlavičku, která se při dotyku odlomí. Žahavý chloupek píchá jako injekční jehla do kůže a uvolňuje jedovatou buněčnou šťávu způsobující pálení – urtizin. Ten obsahuje mimo jiné látky (histamin, serotonin, acetylcholin), které se jinak vyskytují pouze u člověka a zvířete.^[326] V žahavých chloupkách odumírá do formy směrem k periferii rostliny fyziologický proces, jak je to ostatně charakteristické právě pro květ. Lze proto s plným právem říci: Nejenže jsou květy kopřivy staženy dolů do listového patra, nýbrž celý nadzemní výhonek je žahavými chloupky od nejranějšího mládí oděn jakousi podobou procesu kvetení.

Kopřivy vyrůstají prostřednictvím stonkových výběžků (rhizomů) v kolonie dosahující výšky jednoho až dvou metrů. Výběžkové výhony jsou nažloutlé barvy, probíhají mělce pod, řidčeji nad zemí a vysílají ze svých uzlů tuhé, rovněž nažloutlé kořenové provazce do hloubky, z nichž pak bělavé jemné kořínky, bohatě větvené, prostupují svrchní půdou. Z uzlů rhizomu vyrůstají vzhůru vždy dvě rostlinky. Stoupají s rozhodnou vzpřímecí silou a přísně harmonickým, geometrickým řádem do výšky. Ostrovně se výhonky shromažďují a ohraničují se navenek do bojovného obalu, který v silně stínícím listovém patru uzavírá vnitřní prostor. Kopřivě je vlastní «vnitřní působení», jež se soustřeďuje v tomto vnitřním prostoru, pokračuje do kořenového prostoru a takto harmonizuje neuspořádaný život půdy a přeměňuje ji v plodný trvalý humus.

V kopřivě se odehrává ten div, že v sobě samé stupňuje polaritu kořene a květu k vyšší jednotě. Sírový proces shora dolů a sal-látkový proces zdola nahoru zůstávají ve vyšší míře v pohybu; oba se vzájemně prostupují ve stupňování merkuriálně v listu. Tento děj je na vyšší vývojové úrovni srovnatelný s krevním oběhem. V jeho středu, v srdci, jež je zároveň středem mezi Nahoře a Dole, se potkává žilní a tepenný krevní proud. Potkávají se minulost a budoucnost v přítomném: Krev, která na periferii jednak vydává síly do fyzické činnosti těla, jednak se však obtěžkává proudem

382

prožitků vykonaných činů, přichází jako žilní krevní proud do středu. Tam se odehrává syntéza, srdeční cítění vystupující z podvědomí až do vědomí. Žilní krev se v srdci – prostřednictvím plicního dýchání – proměňuje a obnovuje v tepenný krevní proud, který vytékající impulsuje k nové činnosti. Tak i kopřiva na úrovni rostlinného: «Kvete» ze svého středu, z listu, až k periferii celé rostliny. Zemitě vázané látky, draslík, vápník a železo, zakoušejí své «pozdvihující pročišťování», své éterizování, ne teprve v konečném stavu rozkvétání, onoho odumírání do formy, nýbrž astrální síly působí skrze síru takovým způsobem, že vtiskují proces kvetení celému dění růstu a udržují jej v pohybu. Tím kopřiva naplňuje «své velké vnitřní působení», jež ji činí «podobnou tomu, čím je srdce v lidském organismu».^[327]

V tom tkví pravděpodobně důvod, proč Rudolf Steiner pro kopřivu nejmenuje žádný zvířecí orgán, jímž by bylo zajištěno udržování éterického v pohybu přes květ. Orgán, který by v úvahu připadal, by bylo srdce. Srdce však není kožním orgánem, nýbrž svalovým, vlastní aktivitou nadaným orgánem. V něm se ve rytmu srdečního tepu sjednocují látkoměnný a smyslový proces; stávají se jedním. Srdce ztělesňuje syntézu z polarity obou procesů. Je zároveň činným nitrem a orgánovou obálkou. Kopřiva plní podobnou funkci na úrovni pouhé oživené přírody. Její skrz naskrz astralitou prostoupené tělo formativních sil ji uschopňuje přeměňovat silovou přirozenost zemitě-pevných látek – draslíku, vápníku a železa – uvězněnou v erdig-pevném v léčivá záření uspořádávající živé.

Pokud jde o preparaci, jde o otázku: Jak lze tuto jedinečnou schopnost stupňovat v silový hnůj, který propůjčí půdě a pěstovaným rostlinám schopnost vlastní kopřivě? Jak mohou organická hnojiva statku přídavkem tohoto silového hnojiva – ba, jak může nakonec sama půda – «se stát vnitřně citlivou», takže vzestupné i sestupné procesy budou v tomto vyšším smyslu probíhat «rozumně», že se půda individualizuje vzhledem k těm rostlinám, jež chceme právě pěstovat? «Es ist wirklich etwas wie eine ‹Durchvernünftigung› des Bodens, was man mit diesem Zusatz von Urtica dioica wird bewirken können.» («Jde skutečně o cosi jako ‹prorozumnění› půdy, čeho bude možno dosáhnout tímto přídavkem Urtica dioica.»)^[328]

383

Abbildung 28: Die Stoffkomposition des Brennnesselpräparates im Durchgang eines Jahreslaufes.

Toho lze dosáhnout, vystaví-li se nadzemní výhonek kopřivy – v stonku a listu temně zelené, ke květu přišlé – polaritě, která ji pozdvihuje nad vlastní přírodou vázané dění jejího typového tvarování. Tím dochází k opětovnému stupňování, k syntéze nové látky v živém – kopřivovému preparátu. Kopřivy se skosí, přehnou nebo lépe hrubě posekají a «lehce nechají provadnout» (Obrázek 28).

V úrodné svrchní půdě se vykope ne příliš hluboká jáma, vloží se do ní hmota, obklopí se trochou rašelinné moučky a opět se zakryje zemí. Na tomto místě zůstane celý rok a je tam vystavena jak zimním, tak letním silám. Po roce se rozkladem a pokročilou humifikací silně scvrklá hmota vykope a v rukou se ocitá hotový preparát – nová, astrálně zářivá látkovost. Praktické zacházení vyžaduje velkou pozornost, pokud jde o správný stav provadnutí; také by se při vadnutí mělo vyhnout přímému slunečnímu ozáření. Při příliš vlhkém stavu kopřivové hmoty snadno dochází k nežádoucím chybným kvašením a při příliš silném osvětlení k černání. Musí být ve stínu,

384

nejlépe za přívodu teplého vzduchu, přisušena. Aby ji bylo možné po roce v zemi najít, používají se často staré lněné pytle, mělké a tenkostěnné dřevěné zelninářské bedny nebo drenážní keramické trubky, do nichž se nacpe. V posledním případě se získá z velké části humifikovaná černá hmota.

Co platí i pro ostatní do země zahrabávaná preparáty, platí obzvláště pro kopřivu: Posouzení, zda je preparát více či méně zdařilý, nezávisí na stupni humifikace, nýbrž na volné struktuře preparátu, příjemném zápachu a především na tom, aby okolní půda byla v dobře provzdušněném, drobtovitě živém stavu. Rozhodující je, aby síly periferie zprostředkované přes zemi mohly vstoupit do vztahu s do éteru pozdviženými substancemi preparátních rostlin a být zachovány.

Všechny hnojivé preparáty, s výjimkou preparátu z kozlíku, se vkládají odděleně do kompostových a hnojových hromad do 30–50 cm hlubokých otvorů, při vzdálenosti 50 cm až 3 m, podle velikosti resp. délky hromad. Kopřivový preparát, tak blízký funkci srdce, se vkládá zpravidla uprostřed na hřbet hromady; čtyři sourozenci mají, navzájem posunuty, svá místa na bocích. Jejich účinnost je astrálně zářivá – tedy taková, která se v smyslové skutečnosti kvalifikuje, avšak nikoli měřitelně kvantifikuje.

K otázce přeměny látek

K otázce přeměny látek přicházejí v úvahu tři různé kvality:

1 Spaluje-li se organická látka — uhlí nebo dřevo —, pozorujeme, jak její látkové složení mizí a jako produkty přeměny se objevují jiné látky, například plyny a popel. Naopak celá řada vzájemně reagujících látek se přeměňuje v novou kompozici, v novou sloučeninu — například uhlík, kyslík, dusík, vodík a síra se přeměňují v bílkoviny. Celé přírodní dění odhaluje ve všech svých jevech neustálou přeměnu látek.

2 Určité anorganické prvky — například uran, thorium a další, jakož i přirozené draselné soli (radioaktivní ⁴⁰K je obsažen v draslíku zhruba v 0,12 %) — vysílají v nerytmickém sledu měřitelné záření; v rozpadové řadě vznikají produkty přeměny

385

(izotopy i prvky s nižší atomovou hmotností). Tyto záření-procesy se vymykají bezprostřední vnímatelnosti; působí takříkajíc zdola, z pod-přírody, do přírodního dění. Vyvolávají nemoci a působí v konečném důsledku smrtelně.

3 Od semene po plnou utvárenost forem rostlin, od zárodku po tělesnou dotvořenost zvířete i člověka, probíhají v neustálé přeměně látek procesy výstavby, odbourávání a přestavby. Zde působí život tvořící princip, něco nadsmyslově-bytostného, co si v přírodním bytí vytváří smyslově vnímatelný odraz. Zde silou svého bytí proniká do přírody bytostná skutečnost Přírody.

Preparáty jsou látkovými kompozicemi, které — každý svým způsobem — «hnojí» ono pod bodem 3 uvedené vztahové předivo mezi Přírodou (Kosmem) a přírodou (Zemí). Přitom trojici preparátů z řebříčku, heřmánku a kopřivy náleží zvláštní význam. Vyvolávají zvláštní druh přeměny látek: zemí vázané prvky draslík a vápník jsou v životním kontextu rostlin nejen éterizovány, ale získávají vlastnosti, které je přibližují způsobu účinku dusíku. Stávají se nositeli astrálních sil, nebo se nakonec zcela přeměňují v dusík. Rudolf Steiner k tomu dává následující pokyny: „neboť v organickém procesu leží tajemná alchymie, která například draslík, pracuje-li tím správným způsobem, skutečně přeměňuje v dusík, a dokonce i vápník, pracuje-li správně, skutečně přeměňuje v dusík". A dále: „mezi vápníkem a vodíkem existuje vzájemný kvalitativní vztah, který je podobný kvalitativnímu vztahu mezi kyslíkem a dusíkem ve vzduchu. […] Pod vlivem vodíku je neustále vápník a draslík přeměňován v cosi dusíkového a nakonec ve skutečný dusík. […] Ten je právě nesmírně užitečný pro růst rostlin, ale musíte si jej nechat vytvořit takovými metodami, jak jsem je popsal" — to jest uměleckým tvářením substanciálních procesů vznikání v organismu zemědělského podniku. Jako jsou pro malíře plátno, barva a štětec prostředky jeho umělecké tvorby, tak jsou pro zemědělce zemí a její oživování prostřednictvím výroby a použití preparátů.

386

V předchozích citátech je z duchovního bádání dotknuto záhady transsubstanciace. Jak se lze k řešení tohoto problému přiblížit? Jistě ne týmž způsobem myšlení, jímž se člověk snaží rozluštit záhady anorganické přírody. Oba výše citované kvalitativní vztahy stojí vůči sobě polárně. Ten mezi kyslíkem a dusíkem ve vzduchu je rozhodující pro dýchání u zvířete a člověka. Obě látky konstituují vzdušný živel ve velké míře, obě se nacházejí ve vzduchu v plynném, anorganicky-neaktivním stavu. Obtékají rostlinný výhonek zvenčí. Jinak se věci mají s pozemskými látkami draslíkem a vápníkem. Ty jsou životní organizací rostliny povzneseny z jejich uvězení ve fyzické látkovosti, v «materiálu», do sféry živé účinnosti. Lze to pochopit takto: Určité rostliny, léčivé rostliny, jako právě řebříček, heřmánek a kopřiva, mají schopnost — silou svého éteru životního těla — uvést do pohybu organizaci látek draslíku a vápníku, ztuhlou do fyzična, z jejich spoutanosti ve formě. Ve svém zjevném obraze a svých vlastnostech jsou otiskem svého stavu, který byl ještě naplněn životem na raných evolučních stupních. Jak minerální forma vstupuje do životního procesu těchto rostlin, nabízí se myšlenka, že draslík a vápník se novým způsobem stávají přístupnými pro působení nejbližšího vyššího bytostného článku — éterického těla těchto látek. Jeho bytostnou skutečnost nachází duchovní badatel v nadsmyslném světě ducha, který jako nejnižší oblast hraničí s fyzicko-smyslovým. Nové, z budoucnosti působící duševně-astrální vývojové impulzy mohou pak tyto látky, obdarované jim vlastním životním tělem, uschopnit, aby se otevřely svým bytostným článkům, jejichž domov leží v ještě vyšší duchovní oblasti. Pozemské látky draslík a vápník se touto cestou stávají «dusíkovými», tím že samy se stávají nositeli duševně-astrálních sil. Přebírají vlastnosti dusíku, který ze své přirozenosti je ve všech životních procesech nositelem astralického světa, jenž zjevuje typus. «Dusík je v pravdě tím, kdo je nositelem počitku.»^[329] V oživené přírodě zpřítomňuje v tvorbě bílkovin životní procesy, které pocházejí z rané minulosti Země, prošly vývojovými stupni a staly se nyní «dílem» stvoření.

O zpětné vedení draslíku a vápníku do jejich éterického stavu se stará jejich zvláštní kvalitativní vztah k vodíku. Jak tito

387

Jako tvůrci solí sestoupili nejhlouběji do stavu čistě pozemského, kdežto vodík je ten, «kdo je tak blízko, jak jen možné, příbuzný s fyzickým, a zároveň, tak blízko, jak jen možné, příbuzný s duchovním».^[330] Při svém budujícím působení v organickém používá síry a stejně tak při svém rozkládajícím. «Nese vše to, co je jakkoli utvářeným, oživeným astrálnem, zpět do šíří světového prostoru […] Vodík vlastně vše rozpouští.»^[331]

Nyní je to zřejmě tento zmíněný kvalitativní vztah u řebříčku, heřmánku a kopřivy, skrze nějž vodík uvolňuje vázanost draslíku a vápníku v jejich formě a astrálno, které do této formy ztuhlo, vyvádí do «neurčitého, chaotického světového prostoru».^[332] Tím může v těchto rostlinách éterické draslíku a vápníku znovu natolik přijít do pohybu, že se — zprostředkováno sírou — může stát nositelem nového světa sil přicházejícího z budoucnosti. Draslík a vápník se přeměňují na dusík, pokud se v tomto smyslu stávají nositeli této nové astralitu. Lze pak říci, že vzdušný dusík opakuje v přítomnosti to, co patří minulosti. Kdežto pozemské látky draslík a vápník, rovněž proměněné k nošení astrálních sil, umožňují přítomnosti to, co patří budoucnosti.

Ale jak lze jednomu a témuž látku, dusíku, přisoudit dvě tak polárně protikladné kvality působení? Podle dnešního vědeckého pojetí existuje pouze jedna jediná — ta, která se odvozuje z jeho anorganických, fyzikálně-chemických vlastností. Připustíme-li jako jedině platný způsob myšlení, který leží tomuto pojetí v základě, pak je otázka oprávněná: Proč tímto složitým způsobem nechávat vznikat tak nepatrná množství dusíku, je-li ho v ovzduší nadbytek? Stačilo by přece jen dostatečně obohatit osevní postup luskovinami a mít po ruce dostatek organického hnojiva, aby byla zajištěna potřeba dusíku pro reprodukující růst. To je pohled, jenž denní zkušenosti myšlení zpřístupňuje pouze část skutečnosti. Jsou-li v rostlině síly uzavřené ve fyzickém oživovány jejím étericko-organickým uspořádáním a v živočichu pronikány jeho astrálním tělem, přicházejí do pohybu; tehdy

388

nepodléhají již déle svým ryzím fyzickým zákonům, nýbrž oněm vyšším zákonům oživujícího éterična a tvořivého astrálna.

Tím umožněná proměna mrtvé anorganické látkovosti dává rostlině, živočichu a člověku možnost vtělit se na Zemi. Vtělení jsou opakováními vývoje z pradávné minulosti; jsou to pochody železné nutnosti. Pouze člověk může — mocí své inkarnované duchovní duše — své jednání jako vývoj do budoucnosti svobodně sám určovat. To však znamená, že silou svého Já průběžně zduchovňuje tělobudující síly a substance, transsubstanciuje je. To charakterizuje pravou evoluci lidské budoucnosti.

Z duchovního bádání leží v «Zemědělském kurzu» Rudolfa Steinera popis cesty, jak — ve svobodném konání, v přípravě biologicko-dynamických preparátů — lze vyrábět hnojivé látky, které propouštějí zdi železné nutnosti díla-ztuhlého makrokosmu vývojovými impulsy, tedy přivádějí do přítomnosti síly z budoucnosti.

Skutečnost, že v případě trojice preparátů řebříčkového, heřmánkového a kopřivového je trojice zemských čili Sal-látek — zemské kovy draslík, vápník a železo — podrobena preparaci, skrze níž se samy za spoluúčinkování vodíku a dusíku stávají nositeli astrálních sil, je pochodem transsubstanciace. Tím je překračována hranice, kterou klade příroda. Výkonnostní kvalita tohoto druhu dusíku je z tohoto hlediska chápana jako polárně protikladná oné, jíž je evolučně rozhodující tvořivá síla obyčejného dusíku v hospodářství přírody. Dusík vytvořený preparací řebříčku, heřmánku a kopřivy je takovým, «který je právě tak nesmírně prospěšný pro růst rostlin».^[333] Preparáty řebříčku, heřmánku a kopřivy míří jako hnojivo na to, aby — ve spojení s duševním vývojem člověka — ve světě, jenž se stal «dílem», zakládaly nový vývojový potenciál. Zacházení s preparáty je odpovědí na poznámku Rudolfa Steinera: «Stojíme [od začátku 20. stol.; poznámka autora] před velkou přeměnou nitra přírody.»^[334] Tato přeměna se může obrátit k dobrému pouze tehdy, jde-li ruku v ruce s velkou přeměnou duševního vzdělání lidí. Kde k tomu nedochází, vzniká zkáza.

389

Kompozice přípravku z dubové kůry

Dub, jeho kůra a borka

Mezi přípravkovými rostlinami je dub, dub letní (Quercus robur), pro naše zeměpisné šířky nejreprezentativnější dřevnatou trvalou rostlinou. K preparaci se z něj používá kůra nebo borka. To překvapuje tím více, že u všech ostatních přípravkových rostlin se k preparaci používají květní úbory — nebo, jako u kopřivy, pro její květnatý charakter celý výhonek. Květ dubu je jednodomý a ještě nenápadnější než květ kopřivy. Jen ve tvaru listů a v plodním tělísku sedícím v číšce, v žaludu, se nezaměnitelně odhaluje typ tohoto stromu. Chceme-li se v obrazném nazírání přiblížit jedinečnosti stromové přirozenosti dubu, je třeba obrátit pohled na pomalé, postupné dění jeho mohutné, sebeprosazující se statně-suchobýlné podoby — a na tomto pozadí na substanční dění, které se projevuje jednak v utváření kůry a borky, jednak v tvrdém odolném jádrovém dřevu. Toto substanční dění vychází z oživené kambiumzóny směrem dovnitř i ven a v obou směrech se jako konečný produkt rostlinného dění opět přibližuje minerálnímu. Duchovní badatel přitom poukazuje na význam procesu vápníku v dubové kůře a na to, jak tento proces udržuje rostliny zdravé: «vytváří řád, když éterické tělo působí příliš silně».^[335] V živé zóně, v lýku kůry, se vedle tříslovin a jiných aromatických látek v jednotlivých buňkách tvoří organická vápníková sloučenina, šťavelan vápenatý, který krystalizuje v buněčných vakuolách a v borce se formuje do krystalových drůz a — protože je těžce rozpustný ve vodě — tam dlouho přetrvává.

Po klíčení vysílá dub svůj kůlový kořen do hloubky, za nímž následují boční čili srdcové kořeny pronikající do stejně velkých hloubek. Na tyto nasedají mohutné boční kořeny horizontálně silně se rozrůstající do šířky, jež zase periferně ženou takzvané tažné kořeny do hloubky.^[336] Vzrostlý dub tvoří — jako zrcadlový obraz rozlehlé koruny stromu — jakousi rovněž mohutnou «kořenovou korunu» v hlubinách země. Jeho

390

Se svým celkovým vzrůstem a substančními procesy v něm vydává svědectví o tomto sepětí se zemí.

Výhonek mladého dubu roste, s přeslenitě nasedajícími větvemi, svisle do výše a v tomto vzrůstovém typu se podobá jiným listnatým stromům. Nezaměnitelně se však praobraz dubu projevuje od mládí v tak charakteristickém, v čepeli zlaločnatěném a zubatém dubovém listí. Teprve po zhruba dvaceti letech mládí se mění zjevný obraz letního dubu do jemu vlastní vzrůstové formy — široce se rozklenující, nepravidelně-volnější a světlem prostoupené koruny stromu (Obrázek 29, s. 401). Co se ve tvaru listů od samého počátku jen naznačovalo, zachvátí v následujících desetiletích mocně celý strom. Mohutná vzrůstová síla, jež může přetrvávat ještě v tisícileté dubové, působí ve všech jeho článcích jako zadržovaná — patrno na tom, jak vodivé výhonky loňského roku zaostávají a přerůstají je výhonky postranní, čímž vzniká nepravidelný průběh postranních větví, které se vyvíjejí jako kmeny. Rovněž se listy na špičce výhonku shromažďují v chomáče; kmen se «vzdouvá» dovnitř k veliké tvrdosti dřeva, ven k hutné, trvale přiléhající borce.

S postupujícím tloušťkovým přírůstem mizí po zhruba dvaceti letech — pro svou hladkost a lesk tak nazývaná — zrcadlová kůra a na její místo nastupuje charakteristická rozpukaná borka.

S odkazem na zvláště ideální strukturu vápníku^[337] hovoří Rudolf Steiner o dubové kůře; botanicky od ní odlišený pojem borky zůstává nezmíněn. To vedlo k různým názorům na to, která z obou — zrcadlová kůra, nebo borka — má být k preparaci použita. Hoerner ve svém důkladném a obsáhlém zpracování rozhodně pléduje pro zrcadlovou kůru mladého stromu, tu, jež se kdysi jako dubová kůra používala ke koželužskému zpracování kůží.^[338]

391

V botanickém smyslu je to kůra — epidermou uzavřená živá tkáň lýka. V této knize však budiž dáno slovo borce. Budiž to v následujícím podrobněji zdůvodněno. Kůra se zraku vytrácí, jakmile dub doroste do své bytostně vlastní podoby. Rozšiřuje se v borku tím, že každoročně se obnovující lýkové pletivo směrem k periferii odumírá. Přechod k borce pak tvoří

392

sekundární dělivé pletivo, korkové kambium, jehož buňky chrání lýkovou kůru před vnějšími vlivy a odumírající lýkové pletivo přeměňují v borku. Borka se vytváří zevnitř ven z každoročně odumírajících zkorkovatělých vrstev korového pletiva, přičemž tyto vrstvy na sobě ulpívají.^[339]

V důsledku tloustnutí kmene a rozložitých větví puká borka do hlubokých štěrbin. Korkové buňky chrání odumřelé lýkové pletivo před rozkladem a tím i šťavelan vápenatý a část méně těkavých éterických olejů a aromatických sloučenin a jejich derivátů, které se vytvořily v kůře. U aromatických sloučenin se jedná o uhlovodíky, jejichž konečným produktem je vysoce polymerizovaná pryskyřice. Když Rudolf Steiner hovoří o tom, «že dubová pryskyřice je ještě poměrně účinná»^[340] – jako takový sekret u dubu neexistuje –, má tím jistě na mysli nízce polymerizované mezistupně vedoucí k pryskyřici. Jsou to mimo jiné lehce těkavé vonné látky, příbuzné sekretům květů, nebo aromatické uhlovodíky obsažené v rostlinných olejích. Ty vznikají během fáze odživotňování rostliny směřující ke květu. «Vyprchají» – zčásti prostřednictvím vodíku, který se stal procesuálním «samovládcem» – do nerozlišitelnosti kosmu;^[341] nebo jsou, jako v případě borky, méně těkavé a díky obalu z korku zůstávají déle zachovány. Tyto látky «blízké květu» vděčí za své složení tvarotvorným silám kůry a jejímu odživotnění do astralizované formy borky. Z borky vyprchal život, stejně jako se to děje v procesu směřujícím ke květu. Síly astrálna zůstávají zachovány v organické «struktuře» dubové borky, která v sobě uzavírá aromatické látkové útvary příbuzné květu a také krystalizovaný šťavelan vápenatý. Dub tedy vytváří teprve v borce strukturu, která vápníku propůjčuje mocnou sílu uzdravující rostliny a kterou lze na cestě následných preparačních kroků zužitkovat pro půdu a rostliny.

Duby kvetou teprve tehdy, když je koruna stromu plně vyvinuta.^[342] To nastává přibližně v šedesátém roce věku. Květ si člověk sotva povšimne; teprve když v tomto pokročilém věku v září a říjnu padají žaludy, upozorňuje nás na hlubokou proměnu v životopisu stromu. V návaznosti na předcházející úvahu vyvstává otázka: Nekvetou snad duby a nenesou plody dávno předtím, než viditelně kvetou a plodí? V celé stromové přírodě, a zvláště příznačně u dubu, se vyvrací země naruby.^[343] Neodehrává se snad v tomto procesu vyvracení již jakýsi květ a plodotvorba — jen zastavená v kmeni a větvích, jakoby uvízlá na půli cesty? Přihlédneme-li k příčnému průřezu dubového kmene, nacházíme v horizontálním uspořádání Tria Prinzipia Paracelsa v samotném utváření kmene. Na okrajové zóně kmene se objevuje, pouhým okem sotva rozpoznatelná, životní vrstva kambium, která, skryta pod kůrou, objímá strom jako zelený list. Z této vrstvy roste dovnitř vodivé pletivo xylému, jež přivádí nahoru vodu a soli a které — pohledem z horizontu — jako by „koření" v oživnutém běli. V tom jsou, tak jako v sorpčním komplexu půdy, skladovány asimiláty a znovu mobilizovány. Je to zóna procesu „Sal". Směrem k jádru kmene odumírá bělové dřevo; mineralizuje se tak říkajíc v jádrové dřevo ukládáním dřevních látek, jako jsou ligniny a deriváty tříslovin, na ochranu před hnilobou.

Směrem ven vystupuje z kambiu buněčné pletivo sítkovnic (floém). To vede asimiláty do všech nezelených částí stromu. Na ně navazuje pletivo kůry, čili lýko. Vnější pokožka, čili epidermis, pak poskytuje ochranu před větrem a počasím. Ta přivádí formu rostliny k zjevení. Kůra obsahuje různá buněčná pletiva, která zčásti obsahují chlorofyl, tedy absorbují světlo, jakož i jednotlivé buňky, jež ve svých vakuolách tvoří krystaly šťavelanu vápenatého. Celkově panuje v kůře intenzivní, zadržovaná a ke tvaru směřující látková přeměna. Tvoří se látky příbuzné květům, aromatické sloučeniny, jako třísloviny a jejich deriváty. V obrazu trojnosti Sal, Merkur a Sulfur lze v příčném průřezu kmene, v tenké, neobyčejně oživené obalové vrstvě kůry, rozpoznat stlačený, zadržený, merkuriální výhonkový růst, který se nevymkl v výhonek a

393

listový charakter. Tato listově-výhonková povaha kůry je podpořena tím, že listové pupeny vyrůstají z kůry, a tím, že výhonkové pupeny procházejí kůrou a stojí v spojení s kambiem. Minerální vměstky a vznik uhlovodíků, jakési sulfurizování, poukazují na zadržený kvetební proces stále ještě ovládaný růstovými silami. Kůra stojí, skrze kambium prostřednictvím merkuriálních dřeňových paprsků, v spojení s dřevním tělem.

Jako se přeměňují stonek a list rostliny v květ, tak pokračuje kůra jakoby v metamorfóze v borku. Tato proměna se děje tak, že namísto epidermis se utváří sekundární kambium, korkové kambium (*fellogén*). Z toho vzniklé pletivo korkových buněk spojuje a obklopuje rok od roku odumírající vnější vrstvu kůry, a tím i v ní obsažené minerální vměstky a méně těkavé aromatické sloučeniny.

Jako dokonale vyvinutý květ odumírá do tvaru a barevnosti a do rozprchávajících se vonných látek, tak odumírá listově-výhonkový růst dubu do borky. V ní se stává vším, co bylo dříve prožito, strnulá, mrtvá forma; co bylo zelené, stává se zemitě hnědým a načervenalým, a co bylo vázáno na lehce těkavé aromatické látky, je rozvoněno. Takto nahlédnuto, dovršuje se v borce ještě zemskonaklonění a nedokončený kvetební, resp. sulfurizační proces. Látky se ještě zcela nevymkly svým fyzickým zákonitostem. Vápník však, povznesen do života rostliny, vstupuje do sloučeniny s v tomto životě vzniklou, sulfurickou šťavelovou kyselinou. Krystalizuje do šťavelanu vápenatého v různých krystalových formách: romboedrické, tyčinkovité a jehlicovité nebo oktaedrické v dvojitých pyramidách. Rozlišujeme krystalový písek, jednotlivé krystaly, dvojčata, drúzy a sférity.^[344] Šťavelan vápenatý vzniká v buněčné plazmě. Krystaly jsou v mladistvém stadiu vždy obaleny plazmatickým obalem, jenž v borce zrající odumírá. Co v borce ze všemožných látkových kompozic kůry zůstává, jsou těžko těkavé uhlovodíky a krystaly šťavelanu vápenatého. V posledně jmenovaných leží vápník ve struktuře, která svůj otisk obdržela z životní souvislosti dubu. Z borky ustoupil život; astrální však, jež tuto strukturu (formu) vytvořilo, zůstává s fyzicko-látkovým spojeno, tedy i s

weniger hoch polymerisierten Kohlenwasserstoffen sowie mit den in diesen Lebenszusammenhang eingebetteten Kalziumoxalátech. Borka zůstává pevně spojena s kůrou. Proces, který se v borce dovršuje, lze přirovnat k hnojivé účinnosti kompostu: uděluje půdě něco, «co má sklon velice silně prostupovat astrální do zemitého bez oklik přes éterické».^[345] Tento proces se dovršuje na nejvyšší úrovni v květu. Pod přesilou sulfurizačního procesu, rovnoznačného s astrálním působením, květ rozkvétá – přičemž zároveň do tohoto obrazu formy a barvy odumírá a tím svou bytost v obraze odhaluje. V květu se uskutečňuje úplná proměna fyzického, pozemsko-látkového. V borce se rovněž uskutečňuje jistý druh blühprozessu, který však na nižší úrovni zůstává v polovině cesty. Nedochází k látkové přeměně, nýbrž k sulfuricky-astrálnímu zachování organo-minerální látkové kompozice, jež vypadla ze života kůry a byla vtlačena do určité organické «struktury».

394

Obrátí-li se pohled na stromy tvořící borku, jako je dub, lze si říci: Borka je výrazem zemitého blühprozessu přetrvávajícího přes roční období, který – v souběžnosti s kůrou, kambiem, bělí a jádrovým dřevem – stromu uprostřed proměny ročních období propůjčuje trvalost. V tomto smyslu je výchozí látkou pro preparát z dubové kůry rovněž látkovost vzešlá z procesu podobného kvetení. To potvrzuje odpověď Rudolfa Steinera na otázku posluchače: «Přichází v úvahu celá kůra?» «Vlastně jen vnější vrstva kůry, ta se rozpadá, když se odloupne.»^[346]

Co je stromu jako takovému obecně vlastní – silné zahuštění astrality v koruně stromu –, vyznačuje dub zcela zvláštním způsobem. V tom je dub příbuzný kopřivě, avšak ve smyslu obráceném. Pro kopřivu je charakteristická její mimořádná «vnitřní působnost». U dubu naproti tomu jakási vnější působnost, silná přitažlivost pro svět hmyzu, ba přímo kolébka pro mnohé jeho druhy. V kořenové oblasti jsou to larvy celé řady zejména broučích druhů, v trouchu dutého starého kmene mimo jiné larva roháče obecného nebo v oblasti listů žlabatky. Jejich obydlí, hálka, je symptomatické pro působení astrality zvířete. Žlabatka způsobuje, že prostřednictvím

395

hormonálním vlivem dvojrozměrnost dubu listů z místa kladení vajíčka přerůstá do sféroidní hálky, tedy do trojrozměrnosti. V hálce, která ukrývá larvu, se list přetváří v jakýsi kulovitý kožní orgán — živinami bohaté nitro, které se uzavírá vůči vnějšku. Hálky se vyskytují i na jiných dřevinách. Dub jako jediná hostitelská rostlina dokáže vyprodukovat přes 100 různých druhů hálky.^[347] Pozoruhodný je vysoký obsah tříslovin a barviv v hálkách, což opět ukazuje na předčasnou sulfurizaci v oblasti listu, podobně jako v kůře a borce.

Teprve pohledem na zjevný obraz dubu letního, na jeho zvláštní látkové procesy, na jeho vztah ke světu hmyzu a k silám periferie, lze se přiblížit k porozumění výroku geistesforscher, že »to, co je v dubové kůře přítomno jako vápencová struktura, je to nejvýše ideální«, co může na cestě dalšího preparování vyprodukovat hnojivo, které »dokáže profylakticky potírat rostlinné choroby«.^[348]

Lebka hospodářského zvířete

Tak jako stojí dub zcela osamocen mezi preparátovými rostlinami, tak zdánlivě osamocen stojí i obalový orgán ze světa zvířat sloužící k preparování dubové kůry-borky — lebka domácího zvířete: »Je téměř jedno, od kterého z domácích zvířat pochází.«^[349] Tento výrok duchovní vědy opět skrývá velká záhada. U ostatních preparátů je obalový orgán striktně přiřazen určité živočišné čeledi, jako ušlechtilé zvěři, nebo určitému živočišnému druhu, kravě jako domácímu zvířeti; zde však, v případě preparování dubové kůry, nehraje živočišný druh žádnou roli — záleží jedině na tom, aby bylo naplněno bytostné povahy domácího zvířete. Na zvláštní vlastnosti tělesné stavby a duševních způsobů chování bylo pojednáno v kapitole »Die Haustiere – Organe im Hof- und Landschaftsorganismus« (str. 126 a násl.). Tyto jsou velmi proměnlivé a liší se co do výraznosti i zaměření zásadně od jejich příbuzných žijících ve volné přírodě. Avšak co dělá — přes hranice druhu, čeledi i řádu — zvíře domácím zvířetem? Od chvíle, kdy bylo degradováno na pouhý užitkový kus v průmyslovém chovu, obsah pojmu domácí zvíře vyprázdnil. Nabývá

396

teprve tehdy znovu nabývá váhy, když si uvědomíme, že u domácích zvířat jsou jejich vznik, jejich duševní otevřenost vůči člověku, jejich schopnost sloužit mu — Schöpfungen des Menschen. Domácí zvíře vděčí za své bytí a bude mít svou budoucnost skrze přízeň a lásku člověka. Tyto mu nepřetržitě dávají něco, co od přírody nemá. A právě tento dar se vepsal do tělesné formace domácího zvířete — až do fyzické výstavby kostní soustavy. Jako dub propůjčuje vápníku v kůře-borce ideální strukturu, tak vápník a jeho sloučeniny v téměř mrtvém lebečním kosti skrze domácí zvíře. Na to navazuje otázka: Jak je tomu v tomto ohledu s hybridizovanými nebo geneticky manipulovanými a digitálně chovanými užitkovými zvířaty? Lze takové lebce užitkového zvířete ještě přiznat kvalitu lebky domácího zvířete? Domácí zvíře musí být znovu poznáno ve své jedinečné bytostné povaze. Skrze ducha a ruku člověka musí být nepřetržitě kousek po kousku vyzdvihováno ze svého pouhého zvířecího bytí. To není pouhá otázka šlechtění, jak ji dnes chápeme, nýbrž otázka výchovy. Domácí zvíře potřebuje výchovu, aby se stalo domácím zvířetem, jako člověk ji potřebuje, aby se stal člověkem. Tuto výchovu zvířete k domáckovosti provádět vědomě a způsobem odpovídajícím jeho bytostné povaze — to je umění, které zvíře pozdvihuje nad instinkty zděděné z přírody. Domácí zvíře se jistým způsobem vzdává moudrých instinktů své divoké formy. Je v odpovědnosti člověka, aby tuto ztrátu více než vyrovnal. Protože zvíře nemá Já, potřebuje výchovné vedení skrze Já člověka. To dnes — poté, co tradiční praktiky selského vztahu člověka ke zvířeti vyhasly — vyžaduje poznání zvířecí bytosti, skrze něž samotné užívání znovu získává výchovnou hodnotu. Biologicko-dynamické chovatelství spočívá na tomto přístupu. Kde se v tomto smyslu prohloubeného porozumění pracuje na domáckovosti a na jejím stávání se, tam lze očekávat, že se naleznou takové lebky, které plní jim určený úkol při přípravě preparátu z dubové kůry. Totožnost užívání a výchovy byla kdysi názorně zřejmá v chovu koní — například u tažných koní zapřažených před vůz nebo pluh. Poté, co celý svůj koňský život vedeni uzdou konali svou práci, používal biologicko-dynamický Landbau rád jejich lebky pro preparaci. Tažný kůň (prozatím?) dosloužil. Dnes je obecně v užívání lebka krávy, která pak také — při včasné podzimní porážce — dodává orgánové obaly pro

397

kamillový a löwenzahnový preparát. Případně se používají i ovčí nebo kozí lebky.

Lebka se člení na obličejový a mozkový oddíl. U novorozených zvířat tvoří oba ještě jednotnou, přibližně kulovitou podobu, jakou si člověk zachovává po celý svůj život. Obličejová část lebky se pak v krátkém mládí zvířete prodlužuje a od té doby určuje celkový tvar hlavy. Hlava tam jaksi hrozí být přerůstána silami látkovéhoprostupována silami látkovéhoohrožena přehlcením ze strany látkové výměny. Tento jev a jeho zvládnutí vystupuje zvlášť působivě u nositelů parohů a jinak u skotu. Samec jelena například každoročně znovu podává obrovský výkon látkovéhoolbřímí výkon látkové výměny, neboť z mozkové části lebky vyrůstá mocně prokrvené, sametovou kůží pokryté paroží. Děje se tak v první polovině roku. Na začátku druhé poloviny roku je moc látkových sil, které se žene do hlavy, z paroží zapuzena, paroží odumírá do kostnaté, vnitřní prostor uzavírající formy větveného hřadí a stává se mohutným smyslovým orgánem, který hmatá po teplém-světelném-vzdušném okruhu. V zimě je shozen. Ne jinak, a přece polárně se chová to, co má na hlavě skot — rohy, jež rok od roku dál rostou a zároveň odumírají do rohové pochvy. Skrze tyto rohy, jež jsou smyslovým orgánem obráceným dovnitř, je mocné látkovýměnné dění, tlačící se vstříc nervově-smyslové organizaci, odvráceno odumřelou rohovou pochvou zpět do těla. Tak skot na jiný způsob než jelen chrání nervově-smyslové síly hlavy před náporem látkových sil.^[350]

Anatomická stavba tělesné konstituce a lebky se u domácích zvířat neliší od jejich divokých forem. A přesto tu je příznačný rozdíl ve způsobu jejich utváření: ten je velmi proměnlivý; obličejová část lebky zůstává poněkud zkrácena, smyslové výkony jsou nižší, látkověvýměnné výkony vyšší, objem mozkové dutiny je místy výrazně zmenšen (viz kapitola «Domácí zvířata — orgány v organismu hospodářství a krajiny», str. 126 nn.). Jsou to však symptomy vývoje u domácích zvířat zadržovaného, zachování jejich mladistvosti, jakéhosi embryonálnějšího stavu. Tato zachovaná

398

Zachovaná mladistvost je tím, co určuje podstatu domácího zvířete. Evolutivně vděčí za svůj mladistvější charakter člověku. Tato skutečnost mu ukládá povinnost usměrňovat výchovu v chovu, krmení a péči na základě poznání bytosti a lásky.

Jako živočišný obalový orgán pro rozdrobenou dubovou kůru a borku slouží mozková dutina v lebce jednoho z největších domácích zvířat. Tu obklopuje mozaika kostí horního šálku lebky, zčásti předutvářených z vaziva jako klenba lebeční (s čelní kostí, spánkovou a temenní kostí), zčásti z chrupavky jako kosti spodiny lební a zčásti kost týlní a kosti oddělující mozkovou dutinu od obličejové části lebky. Kostnatění vzniká kostními buňkami, které vyzařují z jednotlivých center ve vazivu a chrupavkách a ukládáním fosforečnanů vápenatých a hořečnatých, uhličitanů vápenatých a fluoridu vápenatého nechávají tuhnout pohyblivost základní tkáně. Vznikají z toho ploché krycí kosti, spojené vazivovatými nebo chrupavčitými můstky. Jak zvíře stárne, nakonec zkostnatí, v případě chrupavek do silněji tvarovaných, zčásti srostlých kostí, které ohraničují mozkovou dutinu směrem k obličejovému šálku. Kostnatění (osifikace) je postupné odumírání do formy. Srovnatelným způsobem odumírá kůra do formy borky. Avšak protože jde o živočicha, je tento proces odumírání zadržován tělem formativních sil. Životní procesy zůstávají do určité míry v proudu; stálý odbourávání, přestavba a budování kostních substancí probíhá i nadále. Jak silně jsou kosti přesto ještě prostoupeny životními procesy, osvětluje skutečnost, že třetina kostí sestává z organické základní substance, *osseinu*, a dvě třetiny z výše jmenovaných minerálních solí (P, Ca, Mg a F).^[351] Formativní síly oživují a prozařují kosti zevní, inervovanou a prokrvenou okosticí — periostem.

Z výše uvedených úvah, stejně jako z zmíněných morfologických zvláštností, nenajdeme žádný průkazný odkaz, který by výpovědi duchovního badatele přiblížil porozumění, že pro preparaci dubové kůry přichází v úvahu lebka: «Téměř jedno, od kterého z našich domácích zvířat.»^[352] Odpověď se zřejmě dá najít jedině tehdy, prozkoumáme-li vztah člověk–zvíře od dob ledových

399

a po nich následujících velkých starověkých kultur. Lidstvo žilo tehdy ještě v snivém vědomí. Lze je nazvat i vědomím mytologickým. Z něho prýštily mýty národů, inspirace z duchovně reálně nadsmyslově prožívaného světa. Stálo pod vedením inspirovaného kněžství mystérií. V těchto duchovních pozadích je třeba hledat vznik domácích zvířat (srov. kap. «Domácí zvířata — orgány v organismu hospodářství a krajiny», s. 126 n.). Ten spočíval v tom, že evolučně podmíněný instinktivní život zvířat byl postupně nahrazován vedením ze strany člověka. Tento krok proměny ze seelisch-geistigen duševně-duchovní vědomostní konstituce tehdejšího lidstva se otiskl do životního těla zvířat a skrze ně i do těla fyzického, a tak i do dědičného proudu. Domácímu zvířeti to pomohlo zachovat si mladistvost a udržet svou tělesnou konstituci proměnlivou. V posledním důsledku smíme předpokládat, že tajemství vzniku domácích zvířat zanechalo svůj otisk ve fyzickém těle, ve specifickém uspořádání látek, v jejich «struktuře», tam, kde život zcela gerinnt odumírá do formy. Je-li forma stvořena, stahuje se z ní zpět, podléhá smrti. Toto uspořádání látek, vytvořené formativními silami domácího zvířete, je pokaždé jiné v trubicovitých kostech končetin, v kostech pánve, páteře a jiné opět v lebeční kostech, které obalují střed nervově-smyslového systému. Převládající látkou, z níž jsou poslední stavěny, je vápník; vyskytuje se v různých kompozicích s fosforem, uhlíkem, kyslíkem a fluorem. Jeho síly, namířené jakoby k jednomu středu, propůjčují mozkovně-lebeční části její tvaru koule se přibližující podobu. Kompoziční uspořádání vápníku v kostech mozkovny je — jak smíme uzavřít — výrazem duševního silového dění domácího zvířete, udržovaného v mladistvosti a podněceného člověkem. Na živočišné úrovni jde o vyšší druh uspořádání vápníku, než jaký se nalézá na rostlinné úrovni, například v kůře-borce dubu. Z tohoto pohledu uchovávají lebeční kosti domácího zvířete ve svých vápníkových kompozicích astrální síly, které domácímu zvířeti přitekly skrze aktivní lidskou péči a nastoupily na místo ztracených instinktů. Mají ve vyšším smyslu schopnost působit čistíce, läuternd očistně a léčivě na bující životní procesy.

Tento pokus o myšlenkové přiblížení k porozumění výchozím materiálům preparátu z dubové kůry a lebky domácího zvířete musí být dále prohlouben. Tím se však ještě nerozluští hádanka

Samotné preparace jako takové. Ta musí být vykonána lidskou rukou — umělecký akt!

400

Dub vyrůstá v naší krajině, stejně jako se tam nacházejí všechny preparátové rostliny a tak i domácí zvířata; ale za jakých životních a ekologických podmínek? Musíme udělat vše, co je v naší moci, abychom v gestaltování uspořádání hospodářského organismu a organismu krajiny podporovali jejich wesensgemäß bytostně přirozené gedeihen zdárné daření. To zahrnuje, kdekoli je to možné, preparátové hnojení. Ve svém vzniku je synthézou látek a sil komponujících kompozici krajiny a ve svém použití je celkově léčebným prostředkem k jejich harmonizaci.

Preparace dubové kůry-borky

V září si opatříme borku z dubu – pokud možno z dubu vyrostlého v katastru statku – a lebku, pokud možno od zvířete chovaného na tomto statku (Obrázek 29). U starších dubů s hluboce rozbrázděnou borkou se doporučuje nejsvrchnější, často lehce obrostle mechem, vrstvu seškrábat zubatým železem a teprve pak použít spodní, mladší vrstvy borky. Hmota, která se při slupování již trochu drolí, se pak zcela rozseká na drobtovitou strukturu. Z lebky domácího zvířete se po porážce odstraní mozek otvorem týlního kosti, stejně jako zbytky masa a kůže přilnuté zvenčí. Poté se použije horní část lebky a týmž otvorem týlního kosti – tím, kudy prochází nervový provazec míchy do malého mozku – se plní mozková dutina borkovou hmotou. Otvor se uzavře střepem lebeční kosti a utěsní hlínou.

V tomto prvním preparačním kroku se uskutečňuje první vyvracení: něco vnějšího, borka, se stává něčím vnitřním, uzavřeným do kostěné schránky, která již za života domácího zvířete stála blíže smrti než životu. Hned po mozku sloužila k uvědomování instinktem vedených smyslových vjemů (Obrázek 29).

Ve druhém kroku preparace se uskutečňuje druhé vyvracení přírodního procesu, vedené duchem a rukou člověka. Lebky jsou hned po naplnění rostlinnou substancí mělce zahrabány na místě, kde je mnoho rostlinného bahna a kam přitéká atmosférická voda – déšť a sněhová voda. V tomto zemitém, měsíčně vodním prostředí odpočívají a jsou tam vystaveny podzimním a

401

Abbildung 29: Die Stoffkomposition des Eichenrindenpräparates im Durchgang durch das Winterhalbjahr.

zimním silám. Obtížnost co nejlépe splnit tyto podmínky vedla k nejrůznějším řešením.^[353] Pružný postup usnadňuje následující pokyn Rudolfa Steinera: Lebku «nyní [zakopeme; poznámka autora] do země a dáme […] navrch rašelinovou drť a pokusíme se, svedením jakéhosi žlabu, přivést na to místo co nejvíce dešťové vody. Dalo by se to udělat dokonce tak […] v kádě, do níž by nepřetržitě přitékala a zase odtékala dešťová voda […] tam dát takovou rostlinnou substanci, která silně způsobuje, že rostlinné bahno je stále přítomno.»^[354] Obě metody se v praxi uplatňují.

Na jaře přichází třetí krok preparace: Lebky jsou vyňaty ze svého zemito-vodního prostředí. Opět se uskutečňuje vyvracení: Vnitřek, borkové náplně, přijal a soustředil působení sil zvenčí. Co se projeví navenek, je nová látka, poněkud tmavší barvy a lehce zvětrálé, avšak stále drobtovité konzistence. Je to nová látka proto,

402

že je obdařena novou vlastností vyzařující astrální účinnosti, která kompostovému a hnojinovému hnojení «skutečně propůjčuje síly, které dokáží profylakticky potlačovat a zastavovat škodlivé rostlinné choroby».^[355]

Jak lze myšlenkově pochopit tento proces, který se odehrává mezi rostlinným bahnem, schránkou lebeční kosti a borkou dubu v průběhu zimního pololetí v pozemském? Následuje pokus o výklad. Jde o otázku: Jak lze využít vlastnost vápníku stahovat éterické síly? Příliš často se po vlhké zimě a jaru a po náhle nastupujícím sluncem bohatém teplém období hromadně objevují škodlivé cizí organismy, jako jsou mšice v koloniích. Jsou znamením étericko-bujivého růstu. Kosmicko-astrální síly jsou příliš slabé, aby nadměrnou růstovou sílu vtiskovaly do formy. Zde může pomoci stahující síla vápníku – nikoli však běžná vápníková sloučenina s kyselinným zbytkem kyseliny uhličité (CaCO₃), nýbrž je k tomu zapotřebí vápníku se «strukturou», jakou vykazuje borka dubu. Tento šťavelan vápenatý, vynesený životními procesy dubu a jím vyloučený do borky, musí být teprve prostřednictvím preparačních kroků přiveden do stavu, v němž jakožto přísada k organickým hnojivům udržuje zdravou rovnováhu mezi životní souvislostí půda-rostlina a vstupujícími astrálními silami podsluneční planet Venuše, Merkuru, Měsíce. Toho lze dosáhnout tím způsobem, že se vytvoří stav chaoticky bující étericity. V rostlinném bahně tento stav existuje. Musí být průběžně udržován přítokem dešťové a sněhové vody. Atmosférická voda obsahuje kyslík, který zajišťuje, že anaerobně probíhající rozkladné procesy nepřecházejí do hniloby. Polárně k vodnatosti rostlinného bahna je kvalita přitékající, kosmickými silami prostoupené dešťové a sněhové vody. Tato voda kondenzuje v zimní atmosféře z plynné formy vzduchu do kapkové formy nebo krystalizuje do podoby sněhového krystalu. V obou skupenských stavech má voda své vlastní centrum. K tomuto centru vstupují síly makrokosmu do vztahu, koncentrují se ve vodním obalu a ohraničují jej do podoby kapky nebo sněhového krystalu. Sjednocují-li se nyní tyto vodní kapky v homogenní vodní masu v pozemském, odevzdávají své vlastní centrum středu zemského jádra.

403

Kosmické síly soustředěné v kapkách se rozplývají v pozemském a v daném případě vstupují do prachaosu rostlinného bahna. Dochází k jakési syntézou podmíněnému vyrovnání: měsíčně mikrobiální rozkladné dění je přiváděno do rovnováhy silami přítomně působícího kosmu. Lze předpokládat, že tato rovnováha představuje spojení působení pod- a nadsluneční planetární sféry.

Do tohoto prostředí beztvarého chaotického rostlinného bahna a nad ním proudící dešťové nebo sněhové vody jsou ponořeny lebky domácích zvířat s náplní dubové kůry v mozkové dutině. Sjednocující se éterické síly lebku nepřetržitě obtékají a prostupují kostěnou lebeční klenbou. Ta vykazuje strukturu vápníku, kterou utvářely vyšší astrální síly domácích zvířat stojících ve službě člověka. Ze srdce, jež stojí ve vztahu ke Slunci, působí v zvířeti směrem k hlavě síly nadsluneční planet, Marsu a Jupitera, zatímco v samotné hlavě dominují formu a strukturu tvořící síly Saturnu.^[356] To znamená: éterické síly chaotizované v rostlinném bahně, přivedené dešťovou vodou do jakési rovnováhy, procházejí lebeční klenbou a jsou méně instinktivně vázanými astrálními silami domácích zvířat proměňovány v maatla ya ku vumba. Vápník lebeční klenby strukturovaný astrálním tělem domácích zvířat éterické síly stahuje a obdařuje je budující, uspořádávající mocností. V borce leží, takto dubem připravený, vápník na jedné straně v takové látková kompozici, že se stává vnímavým pro éterické proudy rostlinného bahna, proměněné lebeční klenbou v formativní síly. Na druhé straně leží v povaze vápníku tyto přijaté formativní síly ve funkčním celku borky dubu soustřeďovat a uchovávat.

Lebky domácích zvířat s jejich náplní zůstávají po celé zimní pololetí vystaveny do zemito-vodního prostoru vstupujícím pozemsko-kosmickým silám. Tento postup lze vykládat tak, že na jedné straně je v této době planetární působení podsluneční sféry – a obzvláště Měsíce – ve vodnatém prostředí rostlinného bahna nejsilnější, na druhé straně formové síly vzdálenější periferie stálic, působící prostřednictvím pevně-zemitého, v tvrdé, do formy ztuhlé lebeční kosti domácích zvířat rozvíjejí svou největší účinnost.

404

Hotový preparát se – stejně jako popsané preparáty – vnáší do kompostových a hnojových hromad v množství jedné tříprstové špetky na 1 až 2 m³ v zahradnické oblasti, v zemědělské pak na 8 až 15 m³. Nezáleží na látce, nýbrž na vyzařování sil. I zde by se měl úsudek utvářet z toho, co učí osobní nazírání a zkušenost.

Na rozdíl od křemene popisuje Rudolf Steiner vápno jako to, co chce vše «přitahovat k sobě». «Co chce vápno, žije v rostlinném.» «Vápnité je obecná vnější žádostivost v pozemském.»^[357] V této vlastnosti «žádostivosti» se přirozeně projevuje anorganicky mrtvé vápno. Prostřednictvím životních procesů rostlin – a zvláštním způsobem dubu – je postupně osvobozováno z tohoto pouta k pozemskému. Z tohoto oživlého stavu je v borce vyloučeno do stavu, který se sice blíží minerálnímu, avšak ve své «struktuře» vtiskuje šťavelanu vápenatému zabudovanému do tkáně borky pečeť organizace formativních sil dubu. Nelze v tom snad spatřovat smysl tří popsaných kroků vyvracení preparace, totiž že se «žádostivá povaha» mrtvého vápna převrací ve svůj opak? Proměňuje se ve svém silovém gefüge do stavu, v němž již nic nechce pro sebe, nýbrž zprostředkovává rostlinám síly, jimiž se mohou bránit proti chorobotvorným a škodlivým vlivům zvnějšku. Vápník ve vápně je procesními kroky preparace vyzdvižen ze svých evolučně fixovaných stavů; z příjemce se stává dárcem, léčitelem v životě rostlin.

Souhrnně lze říci: Jako u všech preparátů nepůsobí jednotlivé kompoziční kroky aditivně, nýbrž multiplikativně. Vznikají látky, které nejsou variacemi vlastností přirozenoprávně fixovanými a pocházejícími z minulosti, nýbrž vlastnostmi, jež v životních souvislostech umožňují vývoj. V případě preparátu z dubové kůry je to nově nabytá vlastnost posilovat gefüge bytostných článků rostliny, a tím profylakticky působit proti rostlinným chorobám.

Přírodní substance a síly, které v nové kompozici vytvářejí hnojivou substanci s takovou vlastností, jsou tyto:

405

4. Borka dubu: Dub uskutečňuje proces kvetení jako gesto otevírající se ke kosmu – svou bytostnou povahou «zemitější», což se pak substanciálně projevuje v borce v Ca-oxalátu.

5. Lebka domácího zvířete: Je metamorfována vedením člověka. U divokého zvířete utváří duch skupinové duše, u domácího zvířete k němu přistupuje duch člověka.

6. Dutina lebeční, v níž sídlí mozek a která je obklopena mozkomíšním mokem, je prostor vyzdvižený z přímého kontaktu s pozemským – mikrokosmický odraz makrokosmu.

7. V zimě je Země duchovně bdělá, odevzdána sama sobě.

V těchto čtyřech kvalitách se vyjadřuje dostředivá, k Zemi orientovaná tendence působení. Přirozeně se vyskytují odděleně. Jsou-li uvedeny do vzájemného vztahu – jak prostorově, tak časově – na základě rostlinného bahna a atmosférické vody přitékající v zimním pololetí, je proces vápníku obdařen novou vlastností terapeuticky vyrovnávat jednostrannosti v pozemském.

Kompozice preparátu z pampelišky

Při hledání rostliny, která je svými vlastními životními procesy schopna nechávat v sobě vznikat «správnou wechselwirkung [vzájemné působení] mezi kieselsäure [kyselinou křemičitou] a kaliem, nikoli kalziem», nalézá duchovní bádání löwenzahn [pampeliška lékařská] (Taraxacum officinale).^[358] «Nevinný, žlutý löwenzahn [pampeliška], tam kde roste v nějakém kraji, je mimořádným dobrodiním. Je totiž prostředníkem mezi kieselsäure [kyselinou křemičitou] jemně homöopatisch [homeopaticky] rozptýlenou v kosmu a tím, co je jako kieselsäure [kyselina křemičitá] vlastně potřeba po celém kraji. Je skutečně jakousi Himmelsbote [nebeský posel].»^[359] Löwenzahn [Pampeliška lékařská] je evolutivně uzpůsobena k tomu, aby «správným způsobem kieselsäure [kyselinu křemičitou]» «z celého kosmického okolí» přitahovala. «Neboť kieselsäure [kyselinu křemičitou] musíme mít v rostlině. A právě vzhledem k příjmu kieselsäure [kyseliny křemičité] ztrácí země v průběhu času svou moc. Ztrácí ji pomalu, proto si toho nevšimneme.»^[360] Tato kieselsäure [kyselina křemičitá] «má naprosto největší bedeutung [význam] pro

406

růst rostlin».^[361] V ní obsažený «silizium [křemík] se zase přeměňuje v organismu v látku mimořádné důležitosti, která není v současné době vůbec řazena mezi chemické prvky».^[362] Zde duchovní badatel opět poukazuje na záhadu, k jejímuž řešení smyslové pozorování dodává jednotlivá fenomény poukazující na vyšší souvislost, na «das geistige Band [duchovní pouto]» (Goethe), jež se jako takové ale otevírá teprve myslícímu duchovnímu zkoumání.

Zjevný obraz pampelišky

Löwenzahn [Pampeliška lékařská] odhaluje ve všech svých článcích hojnost jevů, které udivují a poukazují na jedinečný charakter, jenž ji vyzdvihuje i z osobitosti čeledi Kompositen [složnokvětých] (korbblütler [hvězdnicovitých]). Je to jarní květenka – několik žlutých barevných teček se pak znovu objevuje ke konci časného podzimu. – V návaznosti na jemný bílo-fialový závoj Wiesenschaumkraut [řeřišnice luční] (Cardamine pratensis) pokrývají se v dubnu louky, pastviny, meze zlatožlutou přikrývkou rozkvétajícího löwenzahnu [pampelišky lékařské]. Děje se to právě v tom okamžiku, kdy země ze svého zimního stažení vydechuje opět do okruhu své duševně-duchovní bytí. Moře löwenzahnblüten [pampeliškových květů] se jeví jako obraz tohoto znovuspojení země a kosmu. Tak rychle jak se koncem března objevil, tak rychle mizí koncem dubna z dohledu ve prospěch nyní rychle narůstající okolní trávy a bylin. Po celý rok následující po kvetení soustřeďuje a zachovává síly z kosmu a země, jež pak, pod paprsky stoupajícího jarního slunce příštího roku, náhle přes noc, vlna za vlnou, vyráží stonky květů do výše. Ty nesou vzhůru poupata, která se otvírají na širokém, daleko rozkládajícím se blütenböden [lůžku květním] a obracejí košík plný paprskových kvítků ke slunci.

Růstová podoba pampelišky je v kořenu, stonku, listu a květu výrazně trojčlenná (Obrázek 32, s. 423). To poukazuje na silné působení astrálních sil, které pomáhají ätherické organizaci tohoto „posla nebes" k jeho pozoruhodným formativním funkcím. Každý jeho článek se projevuje jako polarita stauování (klidu) a pohybu. Jsou to astrální síly, které tento protiklad vtiskují éterické organizaci pampelišky. To platí samozřejmě v mnohonásobně obměněné, méně

407

výrazné podobě pro všechny kvetoucí rostliny. Astralleib rostliny, který ji ze světa nadsmyslového zvenčí obklopuje svým světlem, utváří v jakémsi vnitřním působení neustále se pohybující éterické síly ve formativní síly. Podle obrazu bytosti rostliny tyto síly brzní resp. staví do klidu životní procesy, nebo je aktivují k mohutnému růstu. U obilí například roste stéblo od jednoho zastavení růstu, od uzlu, k dalšímu. Z této zóny zastavení se pak prostřednictvím pohybového impulsu rozvíjí další článek stébla (*internodium*) a příslušný list, který obklopuje stéblo až k dalšímu uzlu jako listová pochva. Tomuto vnitřnímu působení, jež rychle odumírá do formy, stojí polárně naproti astrální vnější působení. To se projevuje v živlu vzduchu, který je teplem udržován v pohybu. Hlavní složkou vzduchu je minerálně mrtvý dusík (79 %), fyzický nositel astrálního kráftewirken. Lze říci, že s každým závanem vzduchu, který si pohrává s listy, každým nárůvanem, který jimi přehoupává, rozhoupává větve a větve nebo nechá žitné pole plynout v „kolébavých stříbrných vlnách"^[363], je účinný pohybový impuls – výraz astrálního vnějšího působení.

Zcela jinak se chová pampeliška lékařská jako víceletá bylinná rostlina (životnost ca. osm let). Je skrze naskrz ovládána životem utvářejícím astrálním vnitřním působením, srovnatelná s kopřivou, avšak polárně k ní. Zatímco kopřiva, prosazující se sama a prezentující se navenek bojovně, dává svému mocnému vnitřnímu působení sama ochranný obal, ukazuje zjevný obraz pampelišky, jak dokonale je odevzdána jak zemi, tak kosmu. Přestože astrální organizace pampelišky si éterické síly mocně bere do své služby, je její zjevný obraz vzorem odevzdané vůle, nikoli vlastní vůle: „nevinná, žlutá pampeliška", jak ji duchovní badatel oslovuje.^[364] Vnější působení ve výše zmíněném smyslu se k ní téměř nedostane.

Die Wurzel

Polarita zadržené a pohybující se životní síly mohutně poznamenává již kořen. To se projevuje na jedné straně v silné hloubkové výhonné síle kůlového kořene, který se v oblasti humusního svrchního půdního horizontu jedenkrát až vícekrát

408

verzweigt. Kořenové provazce pronikají hluboko do minerálního podorničí a teprve tam se rozkládají do jemného kořenového vlášení. I kusy horní části kůlového kořene se dokážou na obou místech řezu znovu vyvinout v plně vytvořenou rostlinu.^[365] Na druhé straně se horní části rozvětvené primární kořene v orničním horizontu rübenartig ztlušťují v rhizomový kořen. Je vyplněn volnou buněčnou hmotou, která je prostoupena navzájem propojenými trubičkami. Tyto kanálky vedou bílou, sliznatou mléčnou šťávu, jež je pod tlakem. Zde se uplatňuje vzduté působení, sledovatelné až do stvolu květu. Přeřízneme-li kořen, listovou žilku nebo stvol květu, mléčná šťáva okamžitě vytéká; celá rostlina pampeliška je trvale pod zvýšeným saftovým tlakem (*turgor*). Lze také říci: éterický tělo této rostliny je trvale pod „bildovým tlakem" astrálního.

Výhonek a list

Ve srovnání s „pólem soli" kůlového kořene se merkuriální střed výhonku a listu pampelišky přechodem v horním rhizomu kořene vzdouvá do výrazné listové růžice (vyobrazení 32, str. 423). Stonek vězí v kořenovém krčku a zůstává po celý život vzdutý, zatímco životní bildekräfte s mocí střílí do spirálovitě seřazených, těsně nakupených listů. Listy těsně přiléhají k zemi, v zimě zcela; na jaře se zdvihají. Mladé listy rostoucí ze srdce listové růžice se stavějí vzpřímeně, aby při stárnutí pozvolna klesaly do roviny růžice a přibližovaly se zemi. Zatímco se tak od jara do podzimu tvoří nové listy – asi sto –, ty nejstarší na spodní straně růžice odumírají.

Mocná výhonná síla listů vychází z plasticky vystupující centrální žilky, jež rovněž vede mléčnou šťávu. Na ni navazuje čepel, jež se od shora dolů zužující doprovází dlouhý řapík. V posloupnosti listů je tato čepel od děložních listů počínaje v horní části protáhle oblá. Brzy však tato silně do čepele stremhlavě se ženoucí výhonná síla naráží na zvenčí protikladně působící zadržovací neboli tvarovou sílu. V mocných ostrých zubech (lví zuby) vyráží ven a utrpí jakoby jako protipůsobení hluboké záseky dovnitř. Tak vzniká obraz silné, zčásti oboustranně disharmonické, bizarní

409

Abbildung 30: Stadien des Aufblühens, Welkens und der Bildung der Schirmchensphäre in der Samenreife (aus: Bockemühl, Järvinen, 2005, S. 96).

Okrajová gestalt protáhlých listů. Jen ve špičce listu dochází v přilbicovité rovnostranné trojúhelníkové gestalt k harmonickému vyrovnání výhonné a tvarové síly.

Die Blüte

Polarita vzdutí a pohybu činí již nahoře saftovým vzdutím ztluštělý kůlový kořen jakoby svébytně se proživajícím článkem pampelišky. Neméně svébytná, ba ve stupňování, se rozvíjí listová růžice. A pak, jako od ní odtržen, vstupuje květ — přechodem bez přechodu, v dokonalém ovládnutí této polarity, jakoby pozdvižen nad pozemské — v Erscheinung.

V paždí listů v srdci růžice se k podzimu nacházejí poupata. Přezimují „pod zemí", neboť je na podzim stahující se kořenový krček vtahuje do země. Je to poslední pohybový impuls před zimním klidem. Na jaře pak, v dubnových nocích, přece jen vyvine pampeliška jakýsi vertikálně vystřelující stonek. Se silami nasbíranými a nastavenými přes pozdní jaro předchozího roku, přes léto, podzim a zimu, vystřelují poupata na vrcholu rovněž mléčnou šťávou vedoucího, dutého, vzduchem naplněného stonkového tubusu do výše. Poupě je zelené kulaté hlavičkové tělísko, ovinuté několika vrstvami šupinovitých listenů. Pod teplými slunečními paprsky nastupujícího dne se vrstva za vrstvou otevírají a skládají dolů. Jen málé z nich dál obalují jazykové květy, jež se nyní rozvíjejí z lůžka květního (obrázek 30).

410

Jak se poslední korbové lístky skládají dolů, rozevírají se, těsně vedle sebe, na rozepjatém lůžku květním v zářivé zlatožluté barvě 100 až 200 jednotlivých květů — druhá růžice na vyšším stupni, obrácená k nebi. Rozkvétají od okraje postupně směrem ke středu košíčku. Ten se pohybuje za slunečním chodem. Pozdě odpoledne se část korbových lístků opět vztyčuje, zároveň se lůžko květní snižuje, takže všechny paprskové květy stojí v jednom svazku vztyčeny a jsou korbovými lístky znovu ovinuty jako v poupěti. Za pěkného počasí se může rytmické otevírání a zavírání opakovat několik dní; za deštivé šedi zůstávají květní košíčky zavřeny. Po odkvětu se naposledy část korbových lístků zdvihne. Drží po celou následující tvorbu semen plnost květů pevně sevřenu. Mezitím roste trubicovitý stonek stále dál do výšky, předbíhaje dorůstající trávy a byliny. V tomto posledním ovinutí se na lůžku květním odehrává vzhledem k tvorbě semen umstülpung tímto způsobem: semeno trčí hlavičkou v lůžku květním, zatímco jeho protipól, na němž sedí jemnovláknité kališní lístky, čouhá nahoru k nebi. V době zrání semene se znovu probouzí pohybový impuls: z kališního pólu semene vyrůstá tenký stopečka, která na své špičce nese vláknité kališní lístky — chmýr. Při dorůstání odtlačují nahoru zvadlé korunní lístky z ovinutí korbových lístků ven. Po této delší přípravě se pak korbové lístky naposledy skládají dolů, lůžko květní se klene a zaobluje do koule, na níž se na dlouhých stopkách objevuje filigránová «Pusteblume» (Obrázek 30, str. 409). Ve svých mnohých jednotlivých schirmchen je vždy zcela utvořena, neboť všechny semenné plůdky se vyvinuly v lůžku květním. Dozrálá semena se uvolňují z lůžka květního a plují jednotlivě s nejbližším nárůstem větru pryč.

Vícenásobné otevírání a zavírání lístky lemovaného košíčku, pohyb lůžka květního a vyzařování kolonky květů do okolí jsou výmluvná gesta, která obrazně poukazují na blízkost působení duševního čili astrálního těla této zvláště vysoce vyvinuté kompositní rostliny. Ale ani tím není konec; znovu vyzařuje v době tvorby semen, přetváří vlásenkovité děložní lísty na stříbřitě se lesknoucí schirmchen, které se řadí jako hvězdy do obrazu kulové gestalt kosmu. Děložní lísty, jež se obvykle rozvíjejí v zemitě-vodním, obrátí se naruby a obracejí do vzduchu,

411

teplo a světlo do kosmu. V dalším stupňování předchozího vzniká na okamžiky, v průsvitném ovinutí schirmchen, vzduch a světlem naplněný vnitřní prostor. Lze se ptát, zda tento jemně obkreslený vnitřní prostor není věrným fyzicko-smyslovým obrazem schopnosti pampelišky přitahovat kyselinu křemičitou z kosmu — tedy zda tato rostlina není skutečně «jakýmsi poslem nebes».

Mléčná šťáva

Vedle pampelišky vedou i jiné druhy složnokvětých, jako čekanka obecná (Cichorium intybus), locika kompasová (Lactuca serriola), mléč rolní (Sonchus arvensis) a pryšcovité rostliny (Euphorbiaceae), ve svých pletivech mléčnou šťávu. Tato šťáva je bílá mléčná emulze, která — v případě pampelišky, a právě tím je tato rostlina jedinečná — prochází v trubicovitých kanálcích jednotně celou rostlinou. Z řepovitě zesílené kořenové části táhnou se přes do kořenového krčku zatlačený stonek středními žilkami listů a konečně přes vzduchem naplněný stvol květu až nahoru k lůžku květnímu. Mléčná šťáva spojuje vzájemně tak odděleně působící články pampelišky v jeden celek. Stojíme před záhadou! Musí se mléčné šťávě nepřipisovat právě tak dobře salická jako sulfurická povaha — a oč víc ještě merkuriální? Nespojuje v sobě snad všechny tři kvality? Existuje zde vůbec základní princip kvetoucí rostliny — povznášení minerálního a jeho éterizace v procesu kvetení?

Mléčná šťáva je sekret z okrajových buněk vzájemně propojených mléčných kanálků, které srůstají dohromady. Je to látková masa komponovaná éterickou organizací této rostliny, jež v určitých poměrech látkových množství obsahuje vše, co se pak rozvíjí do vysoce specifizovaných forem kůlového kořene, listové růžice a korbovitého květu. Rozbor odhaluje takovou mnohotvárnost rozpuštěných i suspendovaných látek, že se oprávněně jeví říci: Zde leží prvotní stav života v podobě z evoluční rané doby vývoje Země, v níž se říše minerálního, rostlinného a živočišného bytí ještě od sebe neoddělily — látková kompozice všemohoucího života. Jednotlivé skupiny látek podléhají, podle stanoviště, silným sezónním výkyvům, např. inulin, polysacharid sestavený z ovocného cukru, který je s jarním růstem téměř spotřebován a ke konci podzimu se hromadí až na vysoké

412

Gehalten dále obohacuje. Jarní kořen vykazuje největší obsah hořčin, srpnový kořen nejvíce *inulinu*, zářijový kořen nejvíce *taraxinu*, říjnový kořen nejvíce *lävulinu*.^[366] Mléčná šťáva se skládá z vodě podobné základní substance — z *Taraxacum*-liquoru —, v němž jsou rozpuštěny mnohé minerální substance, jako mimo jiné draslík a křemík, jakož i organické sloučeniny jako bílkoviny, třísloviny, alkaloidy, vitaminy.^[367] Látky suspendované v tomto roztoku v jemných kapičkách jsou pryskyřice a především kaučuk s koloidním bílkovinovým ochranným obalem. V popelu celé rostliny se nachází 7 % kyseliny křemičité, 40 % oxidu draselného, 8 % oxidu hořečnatého, 28,6 % oxidu sodného, jakož i stopy zinku, mědi, manganu a síry.^[368] Číselné hodnoty analyticky prokazatelných látek poskytují — nad rámec jejich pouhé přítomnosti — jen malé opěrné body, které by dovolovaly rozeznat souvislost s tvořícím bytím. Více informací získáme, obrátíme-li pozornost na určité látkové kompozice, například na účinné látky a jejich léčivé působení. Ale ani ty nevypovídají nic o celku pampelišky, který tyto účinky vytváří. Dokud byl tento celek přijímán jako daná přírodní skutečnost, platila pampeliška za oficinální léčivou rostlinu. Nyní, kdy jsou účinné látky, jež jsou považovány za léčivé, izolovány a syntetizovány nebo mohou být nahrazeny jinými syntetickými látkami, pampeliška svůj čestný status léčivé rostliny ztratila. Tento status znovu získá — a tak i všechny ostatní léčivé rostliny —, teprve tehdy, až se budeme snažit rozpoznat vztahové předivo látek navzájem jako silové uspořádání, jehož architektem je — pod vedením zvenčí působících astrálních sil — éterické či životní tělo příslušné léčivé rostliny. Jednotlivé organické látkové sloučeniny sice obdržely svůj otisk od celku éterické organizace, ale tento celek plnohodnotně nezastupují.

K tomu by bylo zapotřebí poznat skladatele, který si ve zjeveném obrazu pampelišky v tomto určitém uspořádání látek vytvořil autoportrét. Tohoto skladatele jako velkého umělce lze nalézt jen prostřednictvím poznání ducha. Teprve duchovní bádání otevírá „duchovní pouto",^[369] které sinnstiftend spojuje empiricky nalezené jednotlivé skutečnosti. Taková duchovědná sinnstiftung ukazuje, že v pampelišce — na rozdíl od řebříčku, heřmánku a kopřivy —

413

existuje nikoli vztah síry k zemsky vázaným látkám — draslíku, vápníku a železu —, nýbrž vztah křemene k draslíku. V živém přísluší draslíku úkol spojovat éterické tělo s fyzickým tělem; na opačném pólu stojí křemen. Na rozdíl od síry vytváří křemen jakýsi smyslový vztah mezi těmito dvěma bytostnými články a kosmicko-astrálními silami, které působí dovnitř ze Stoffwechselpol — z „Zemědělské individuality". Tato zvláštní vzájemná hra draslíku zdola a kyseliny křemičité shora se odehrává, jak lze předpokládat, v mléčné šťávě prostupující celou rostlinou. Nemůžeme v ní — v kontextu s pampeliškou, jež se utváří do vnějšího, trojčlenného zjevného obrazu — spatřovat „prostředníka [srov. poznámku autora] mezi v kosmu jemně homeopaticky rozptýlenou kyselinou křemičitou a tím, co je jako kyselina křemičitá skutečně zapotřebí po celém okolí"?^[370] Zde se klade táž otázka jako u vzdušného dusíku: kyselina křemičitá přece stojí v půdě v pevné, koloidní i rozpuštěné formě dostatečně k dispozici — proč tedy přivádět kyselinu křemičitou z kosmu tak složitým způsobem, a navíc v tak nepatrných množstvích? Zřejmě se jedná o dva vzájemně polární stavy působení kyseliny křemičité, respektive v ní účinkujícího křemíku. Jedním stavem bytí kyseliny křemičité jsou křemen a silikáty. Jsou výsledkem vznikání a zanikání minulých zemských stavů. Jako horniny a jako jejich zvětrávací rozestup tvoří minerální základní kostru půd. K této zemsky vázané kyselině křemičité stojí kořen rostliny ve vztahu. Druhý stav působení kyseliny křemičité uplatňuje se v Stoffwechselpol nad zemí — jako „v kosmu jemně homeopaticky rozptýlená kyselina křemičitá".^[371] Pomyslí se ihned na meteorický prach, jenž se dostává do přitažlivé sféry Země. Ten však sám od sebe na Zemi prosévá. Toto minerální zemnění jistě nemůže být tím, co je míněno. Výrok Rudolfa Steinera zní, že „správná vzájemná hra draslíku a kyseliny křemičité v rostlině musí být přítomna, aby přitahovala kosmické".^[372] Je to aktivní proces, jenž vychází z rostliny a jejž je zapotřebí za pomoci náležitě připraveného hnojiva oživit.

414

Co je zde mimo jiné označeno jako „kosmická kyselina křemičitá", označuje nehmotný, étericky-astrální stav. „Mohli bychom postupně, když budeme bezmyšlenkovitě dál hnojit, Zemi znemožnit, aby nasávala to, co jako kyselina křemičitá, olovo, rtuť je účinné", „co […] přichází z kosmické periferie a musí být přijato do rostlinného růstu".^[373] Země ztrácí schopnost přijímat tyto kosmické substance. Aby bylo tomuto ztrácení čeleno, je zapotřebí opět zvláštní příprava hnojiva: preparát z pampelišky. Ten zprostředkovává půdě a rostlině schopnost, jež je pampelišce vlastní zvláštním způsobem — uvést draslík a kyselinu křemičitou v životních procesech rostlin do takového vzájemného vztahu, aby nabyly schopnosti přitahovat „kosmickou kyselinu křemičitou". V pampelišce vzniká tento vzájemný vztah teprve tím, že oba pozemské látky přijaté kořenem — draslík a kyselinu křemičitou — povznáší z anorganicko-fyzického do éterického stavu. Mléčná šťáva je ve své všemohoucnosti sice blíže svému praobrazí, přesto je v této podobě zjevení jeho odrazem právě tak jako jeho rytmus ve vzdutí a pohybu a jeho stupňování od kořene přes listovou růžici, vrcholící v květních úborech. Pampeliška je „jakýsi posel nebes"; její zjevný obraz o tom vypovídá.

Kyselina křemičitá takto vyzářená z kosmu a přijatá životními procesy rostliny vstupuje do vztahu s kyselinou křemičitou přijatou ze země, jež stojí ve vzájemném vztahu k draslíku. Teprve v této syntéze nalezne člověk pravděpodobně přístup k pochopení tohoto záhadného stavu věci popsaného duchovním badatelem. Kyselina křemičitá obsahuje křemík. „Křemík je zase v organismu přeměněn v látku mimořádné důležitosti, která v současnosti [tedy v roce 1924; poznámka autora] mezi chemickými prvky vůbec není uváděna."^[374] Je to tato přeměněná látka, skrze niž se zmíněné substanciality kosmu stávají novým způsobem přístupnými rostlinnému růstu?

Pampeliška v sobě spojuje — jako evolučně nejranější forma existence života — mléčnou šťávu s kosmicko-pozemskou tvořivou silou dokonanou v přítomném. O tom vypovídá její zjevný obraz. Je to tato syntéza, jež pampelišce, především v jejím vynikajícím procesu kvetení, propůjčuje jedinečnou vlastnost, aby pozemsky vyzařující

415

a kosmicky vstřikující křemičitou kyselinu v jedno spojit a přitom v Živém „v křemičité kyselině obsažený křemík" proměnit v „novou látku"? Kladnou odpověď naznačuje postup další preparace pampelišky i účinnost hotového preparátu.

Na počátku preparace stojí otázka: Lze silový potenciál pampelišky zachytit, soustředit, koncentrát uchovat a nasadit jej v podobě hnojiva tak, aby se sdílel půdě a rostoucím rostlinám? Ve vadnutí pampelišky tento potenciál hasne. Poslední životní záchvěv je přeměna děložních listů v stopkatý chmýr, nesoucí pod svým deštníčkem semeno. Dříve než dojde k tomuto mistrnému závěru, musí být životní proces pampelišky, jenž ve květních úborech dosahuje svého vrcholu, udržován dále v proudu. To zase může zajistit jen obalový orgán, který pochází z přírodní říše o stupeň vyšší — z říše živočišné. Zvíře staví své životní procesy do služby svého duševního nitra a udržuje je tím v proudu. Podle duchovní vědy Rudolfa Steinera tuto úlohu plní, pokud jde o květní úbory pampelišky, pobřišnice, přesněji okruží skotu.

Pobřišnice resp. okruží skotu

Slouží jako obalový orgán z říše živočišné při preparaci květních úborů pampelišky. Pobřišnice (Serosa, Peritoneum) obaluje břišní dutinu se všemi orgány v ní uloženými, stejně tak dutinu pánevní. V břišní a pánevní dutině tvoří hraniční membránu metabolického pólu ve vlastním smyslu. Také hrudní dutina, centrum rytmického systému se srdcem a plícemi, je vystlána Peritoneem — pohrudnicí. Tato je však od pobřišnice přísně oddělena bránicí (Diaphragma). Peritoneum je kožní orgán obrácený do vnitřního světa těla, vyvráceného naruby. Jeho povrch přivrácený k nitru tvoří ploché buňky uložené v bazální membráně. Ta nasedá na pojivové a svalové tkáně stěn orgánových obalů, resp. tělních dutin. Odloupneme-li ji, držíme v rukou průsvitnou, lesklou, membránovitou kůži. Ta je prostoupena jemnou sítí nervových vláken, jež se centrují v jednotlivých gangliích a nakonec se sbíhají ve velkém gangliovém centru solárního plexu (Plexus solare), které leží u skotu pod páteří na hranici

416

páteře hrudní a bederní. Tato nervová pletiva náleží vegetativnímu nervovému systému, jenž se člení na *Sympathicus* a k němu polárně se vztahující *Parasympathicus*. Jejich regulační působení se odehrává hluboko v podvědomí.

Pouhé anatomicko-funkcionální pozorování pobřišnice osvětluje jen málo z jejího hlubšího dosahu. Konstatujeme silnou inervaci, vlhkostní film umožňující klouzavost orgánů břišní a pánevní dutiny — zvláště závitů tenkého střeva — a pozoruhodně vysokou schopnost resorbce tělesných tekutin; v součinnosti s lymfou a lymfatickými uzlinami zajišťuje detoxikaci — ve smyslu jakéhosi trávení — tělu cizích látek. Tento způsob pozorování, omezující se na vnější fakta, se ihned rozšiřuje, jakmile se ptáme po dosahu silné inervace. Odpověď dává pobřišnice sama. Je to smyslový orgán, jenž se obrací na to, co se v jednotlivých orgánech tohoto vnitřního prostoru vykonává ve vysoce specifických činnostech, a jenž přitom souhrn těchto činností uchopuje v bezvědomí jako celek — a z tohoto celku koordinuje a navzájem slaďuje orgánové aktivity.

Tak jako vnější kůže a do ní vložené čtyři střední smysly — tepelný, zrakový, chuťový a čichový^[375]^[376] — zprostředkovávají bdělému vědomí smyslový obraz skutečnosti bytí, tak vnitřní kůže pobřišnice zprostředkovává zjevení samotné té bytostné skutečnosti; a to posledně jmenované zejména v souvislosti se životním smyslem. Ten temně oznamuje tělesné stavy. Patří vedle smyslu pro rovnováhu, vlastní pohyb a hmat k nižším, volním smyslům.^[377] Svou blízkostí k vůli spočívá jejich činnost v nejhlubším podvědomí — podvědomí hlubokého spánku; stojí v bezprostředním vztahu ke geistwirklichkeit bytí. Smyslový orgán pobřišnice tedy nevnímá předmětné protistojné, nýbrž ponořuje se do bytostných zjevení, jež se vyjadřují v činnosti orgánů tělních dutin. Tak je činnost močového měchýře jakožto orgánu koncentrace a vylučování jiná než činnost tenkého střeva jakožto orgánu vstřebávání trávicích šťáv. A opět jiné jsou činnosti jater, slinivky, sleziny atd. Pobřišnice je

417

na jedné straně vetkáno do bytostného bytí a činnosti (účinnosti, funkce) každého jednotlivého orgánu břišní dutiny, na straně druhé zprostředkovává zároveň souhrn těchto činností hlavnímu gangliovému centru sluneční pleteně. Proto lze pobřišnici spolu s menšími gangliovými uzly a velkým gangliovým centrem nazvat vnitřním nebem. Také jiná, zjevně intuitivně zvolená ganglionová označení břišní dutiny, jako „hvězdicovité ganglium" (Ganglion stellatum) a Ganglion coeliacum (Coelum = nebe), poukazují na příbuznost s makrokosmem. „Tělesná dutina je nebe, kosmická enkláva.^[378] Zde v říši zvířat a zejména u přežvýkavců a mezi nimi především u skotu nachází tento nebeský vztah nejvyšší rozvinutí. Při přežvýkování nevnímá kráva obrazy smyslově dané vnější skutečnosti, nýbrž v podobě silotvorných obrazů zjevení té bytostné skutečnosti, která jí leží v základu.

S ohledem na vztah pobřišnice k rozmanitým autonomním činnostem orgánů břišní dutiny, jež každý jednotlivě obaluje, vyvstává otázka, která část pobřišnice přichází v úvahu pro preparaci. Ve svém kurzu pro zemědělce jmenuje Rudolf Steiner kravské okruží: „Žlutá hlavičková pampelišková kvítka se sesbírají, nechají trochu povadnout, slisují a všijí do kravského okruží."^[379] Na otázku, co je třeba rozumět pod kravským okružím, následuje odpověď: „Mínila se tím pobřišnice. Dle mého vědomí se okružím rozumí pobřišnice."^[380]

Tato vyjádření vedla v praxi dodnes k pochybnosti: Záleží prvotně na pobřišnici jako takové, nebo specificky na okruží, jež tvoří část pobřišnice? Je-li tomu tak v prvním případě, nabízí se pro preparaci daleko spíše a jednodušeji velká předstěra (Omentum majus), méně pak malá předstěra (Omentum minus), jež ve dvoulisté ploténce spojuje játra a žaludek. Velká předstěra, rovněž dvoulistá ploténka pobřišnice, leží jako zástěra mezi břišní stěnou žaludku a kličkami střev. Splývá od žaludku dolů až k dolní ploše břišní dutiny, tvoří tam velkou kličku, obrací se zpět opět nahoru a kryje střeva jako hřejivý ochranný štít.^[381] Jinak je tomu s okružím (Mesenterium).

418

Abbildung 31: Querschnitt durch die Bauchhöhle des Rindes. Die Bauchfell-Serosadoppellamelle in Beziehung zur Dünndarmverdauung.

Upevněno na stěně břišní dutiny, bezprostředně pod páteří, nese celý střevní svazek. Z obou stran břišní dutiny se jednovrstvé peritoneum břišní dutiny skládá do serozní dvojploténky, okruží, a to tak, že jeho smyslově aktivní strany míří navenek do břišní dutiny (obrázek 31). Serozní dvojlamely se v oblasti tenkého střeva (Jejunum) dělí a obalují jej jako jednotlivá lamela. Okruží tak tvoří vějíř záhybů, jenž sleduje těsně k sobě přiléhající kličky tenkého střeva dobrým dílem břišní dutiny. Mezi oběma serozními listy okruží leží nervové provazce (větví se do obou listů a jsou v souvislosti s trávicím děním v tenkém střevě), dále tepenné a žilní krevní dráhy (udržují intenzivní životní procesy ve střevě), mízní cévy (přijímají přes střevní sliznici [Mucosa] trávicí šťávy [Chylus]), mízní uzliny (působí detoxikačně) a konečně pojivová tkáň a tukové vrstvy. Tím se stavba okruží jako části pobřišnice ustavuje tak, že je zároveň orgánem smyslovým i orgánem činnosti. Zprostředkovává trávicí činnost (vnější svět) celkovému organismu (vnitřní svět) a naopak.

Zaměří-li se pozornost na tento vztah k činnosti, vyjasňuje se rozdíl mezi okružím a předstěrami (Omentum majus a minus). Pojem „pobřišnice", který Rudolf Steiner v odpovědích na otázky kurzu zmiňuje v souvislosti s okružím, míní něco obecného,

419

jakoby ideu obsáhlého, do smyslové tmy metabolismu ponořujícího se, vědomí odňatého smyslového orgánu. Pojem „okruží", jenž nachází zmínku v pátém přednášce Zemědělského kurzu, míní něco specifického, funkční pole, na němž se obecné uplatňuje ve vysoce specifické činnosti, totiž v takové, jaká se v takto dokonalé podobě nachází jedině v trávicím traktu. Jeho jedinečnost plyne z důvěrné souvislosti s „vlohou Já" probíranou v kapitole „Skot" (s. 146 nn.). Tato vloha je v kravě předznačena v dlouhé cestě intenzivní trávicí činnosti, vrcholící přežvykováním. Výsledek tohoto trávicího otvírání látky vnímá seróza pobřišnice okruží. Vyzařuje jako astrální síla do nitra těla i do krevní dráhy a ta ji nese až k nervově-smyslovému pólu hlavy a do nasazených rohů, kde se vrátí zpět. Tím se na vyšší rovině znovu spouští vědomostní impuls, jehož výsledek zpětně ozařuje tělní dutinu a prostřednictvím obou serozních listů okruží se sděluje obsahu střeva. Ten je nyní prosycen silami, které z aktuální životní činnosti krávy nalezly cestu k její nadsmyslové bytostné skutečnosti. S vyloučením vstupuje toto silové potenciál, „vloha Já", do vnějšího světa. Propůjčuje kravskému hnoji jeho jedinečnou a trvalou hnojivou sílu. Toto dění, vycházející z vyššího bytí krávy, smí platit za další doklad toho, že pobřišnice představuje cosi „obecného", kdežto dvojlamelová okruží-pobřišnice cosi specifického. Tato druhá splňuje v „niterném nebi", v tomto vpáčeném kosmu, ústřední úkol: zprostředkovávat trávicí dění přežvýkavce organismu a od tohoto organismu zpět trávicímu systému, jenž se pak stává hnojivem.

Toto dění, zahrnující celé bytí krávy, neplní ani velká ani malá předstěra. Obě mají specifické funkce mimo trávicí dění a s ním spojené kroky přeměny ve vyšší silové působení. Obě sice vykazují podobnou anatomickou stavbu s dvojlamelovou sérózou a mezi nimi ležícími nervovými, krevními a mízními drahami, mízními uzlinami a pojivovou tkání — přičemž tato pojivová tkáň je výrazně redukována. Příznačná pro velkou předstěru je sítkovitá distribuce uloženého tukového pletiva. Co však tato anatomická příbuznost vypovídá? Smyslová funkce je zásadně jiná. Je to taková, jež — jak se smíme domnívat — spočívá ve vnímání a řízení harmonického spolupůsobení

420

Orgánů břišní dutiny, zejména na aktivitu tenkého a tlustého střeva ve vztahu k předcházející činnosti žaludku a předžaludků. Co se děje v bachoru, musí být v průběžném vzájemném vztahu sladěno s tím, co probíhá ve střevním trávení, a naopak. Navíc je velká předstěra vnímavě ponořena do tekutinového hospodářství břišní dutiny a řídí je sekrecí a resorpcí. Dále zajišťuje obranu proti tělu cizím látkám. Na základě toho a své velké pohyblivosti bylo velké předstěřové těleso označeno také jako «velký hadr břišní dutiny».^[382]

Co jakožto obalový orgán pro květní úbory pampelišky jednoznačně svědčí pro kravské okruží, lze spatřit v následujícím: Jako vysoce vyvinutá složnokvětá rostlina má pampeliška moc přitahovat z kosmu substanciálně-bytostné jádro kyseliny křemičité. Kravské okruží má ze své strany moc — díky své smyslové činnosti obrácené dovnitř na látkové působení trávení v tenkém střevě — obdařit ještě nehmotnou kyselinu křemičitou jakousi vnímající niterností. Aby bylo možno tento potenciál, jenž je jako výsledek evolučního stávání se uložen v pampeliškovém květu a v kravském okruží, učinit využitelným pro růst rostlin, je zapotřebí opět preparace, která vyvěrá z duchovního poznání člověka a která v rytmu plynutí časů překlenuje hranice mezi přírodními říšemi.

Kroky preparace

Vhodný čas ke sběru — to platí pro střední Evropu — je slunečný dubnový den. Květní úbory se otevírají v brzkých ranních hodinách, rozkvetou řadu po řadě od okraje a rozepnou své jazykové květy radiálně do šířky. Přibližně kolem desáté hodiny dopoledne bývá dosaženo stadia, kdy ve středu úboru ještě zbývá drobný shluk poupat. V krátké době asi jedné hodiny, než nastane plný rozkvět, musí být úbory natrhány z dutých stopek a rozloženy k sušení, případně předsušeny teplým vzduchem. Sběr odpoledne, za plného rozkvětu nebo v pokročilé kvetoucí sezóně je třeba se vyvarovat pro nebezpečí předčasného přechodu k tvorbě chmýří a semen.

421

V prvním přípravném kroku jsou květní úbory — podle stupně vysušení — lehce navlhčeny výluhem z listů pampelišky, trochu stlačeny, ze všech stran obaleny lalůčky okruží a provázkem z konopí (žádný syntetický materiál) svázány do malého balíčku. Jako «alternativa» k okruží se kvůli snazší manipulaci často upřednostňuje velká předstěra (Omentum majus); je plošnější a zpravidla méně prostoupena tukem. Připojuje se k žaludku a jinak nemá žádnou přímou spojitost s kličkami střevními.

Obalení gekrózní membránou vede k první umstülpung přirozeného procesu, a tím k prvnímu kroku emancipace od něj: Vyzařující gesta löwenzahnových květů, obrácená ke kosmu, je nyní obrácena dovnitř a naplňuje vnitřní prostor. Jinak je tomu s pobřišnicí, jež jako jakési «nebeské klenby» vystýlala břišní dutinu, obemykala všechny břišní orgány a tak i umně kličky tenkého střeva a stála v smyslovém vztahu ke skryté trávicí činnosti — nyní je obrácena ven. Popsaná dvojitá lamela nebo -serosa okruží nyní v novém způsobu rozvíjí smyslovou činnost obrácenou ven i dovnitř. Dovnitř je tato — skrze serosu dovnitř obrácené lamely — zaměřena na životní dění, jež v květních úborech pampelišky dosáhlo evolučního vrcholu, zatímco serosa ven obrácené lamely se otevírá silám, které ze světové i zemské periferie zvenčí proudí dovnitř. Tak nahlíženo, se jednotná smyslová funkce střevního okruží rozštěpuje do polaritní dvojí funkce. Nedotčeny tím zůstávají pojivové strany obou lamel; nadále k sobě přilnou a tvoří jaksi pojivový článek mezi oběma polárními sférami vnímání.

Fyzická a životní organizace pampelišky je evolučně zaměřena na to, aby utvářela vztahové předivo draslíku a kyseliny křemičité, vrcholící v květ. S tím se váže otázka, zda právě v onom pojivém článku — jako syntéza tohoto nového vztahu vnitřku a vnějšku — nemůže toto vztahové předivo být udrženo v proudu i za hranicí, která je evolučně rozvoji rostliny vytčena. Nespočívá právě v tom význam okruží, že jednak ve své funkční jednotě s trávením v tenkém střevě a jednak na základě funkce své dvojité lamely v prvním přípravném kroku přivádí do vzájemného vztahu dvě polární silová světa? Nejsou tím teprve v pozemském světě stvořeny podmínky, aby jedinečná vlastnost pampelišky — «přitahovat kyselinu křemičitou z kosmu» —

422

na cestě hnojení přenášet na půdní a rostlinný život? Tyto otázky bude možné zodpovědět jen z osobního vztahu, který si člověk v činu a myšlení buduje k věcem a bytostem. Vyvstávají tváří v tvář praxí místy uplatňované, kdy jsou obě serosalamely — zpravidla velkého omenta — od sebe odděleny tak, že vzniká jakási kapsa, do níž se nacpou květní úbory a jejíž otevřené konce se pak zašijí. To znamená, že obal je jen jednovrstvý, to jest: uplatní se účinek pobřišnice jako něčeho obecného (výstelka břišní dutiny), a nikoliv okruží jako něčeho zvláštního.

Druhý krok preparace si v praxi získal širší pozornost teprve poté, co s pátým vydáním Zemědělského kurzu (Dornach 1975) byly publikovány i poznámky Rudolfa Steinera k přednáškám kurzu. V nich poznamenává k preparátu z pampelišky: «Zavěsit okruží ve vzduchu.»^[383] V páté přednášce kurzu to není řečeno těmito slovy, nýbrž je ihned odkazováno na třetí krok: «Pak musíme vystavit [okruží obklopené květní úbory pampelišky; poznámka autora] samozřejmě působení země, působení země v zimní době.»^[384] Tak tomu bylo i v následujících desetiletích v praxi vesměs dodržováno. Přesto zůstávala otázka stále otevřená, zda tím míněno, že druhý krok odpadá, případně jak je třeba rozumět bezprostředně následující větě: «Nyní však jde o to, abychom získali obklopující síly tím, že s ním naložíme stejně jako s ostatním.» Hádanka se rozluští s výše uvedeným citátem z poznámek «zavěsit ve vzduchu». Ten vykládá «obklopující síly», jež působí v létě ve vzduchu a teple nad zemí. Poznámka, «že s ním naložíme stejně jako s ostatním», musí být tedy vykládána ve stejném smyslu jako v případě řebříčku, kde bylo podrobně popsáno vystavení preparátu letním a zimním silám.

Ve druhém kroku preparace se odehrává 2. akt everze a s ním stejně tak akt emancipace od přírodou daného dění (Abbildung 32). To, co dříve náleželo vnitřní bytosti krávy a vděčilo celé své existenci právě její službě, je nyní orgánem vnějšího světa, ve službě sil, které se vyzařují z kosmického obvodu.

423

Abbildung 32: Metamorphosen der Stoffanordnung in den drei Schritten der Präparation des Löwenzahnpräparates.

Naopak květy pampelišky, které se ve vnějším světě obracejí ke kosmu a jemu vděčí za svou existenci, jsou nyní obklopeny zvířecím orgánním obalem, v němž se koncentrát sil květů pampelišky spojuje se silami makrokosmu, jež jsou tomuto koncentrátu zprostředkovány orgánním obalem kravského okruží.

Nyní jde o to, aby sebrané květní úbory z dubna byly dostatečně usušeny, ihned poté obaleny laloky okruží krávy středního věku, pokud možno z vlastního stádního chovu statku, a takto svázaný kulovitý balíček byl zavěšen ve vzduchu, chráněn před ptačím zobáním. Přes letní pololetí až přibližně do Michaeli zůstává takto nad zemí vystaven slunečním a planetárním silám v teple a vzduchu. Ty vstupují do vzájemného působení s pozemskými látkami draslíku a kyseliny křemičité, které byly v květu povzneseny do éterického stavu. Na tomto stupni éterična — tak lze předpokládat — teprve může vznikat ono «vztahové předivo draslíku a kyseliny křemičité», na něž poukazuje duchovní bádání a které propůjčuje pampelišce schopnost jako «poslovi nebes» přitahovat kosmickou kyselinu křemičitou. Nechť je to pokus ukázat onen vztahový kontext, podle nějž za prvním krokem nutně musí následovat

424

krok druhý, totiž vystavení balíčku z okruží atmosférickým silám.

Ve třetím kroku preparace se uskutečňuje třetí proces everze a emancipace (Obrázek 32, S. 423). Co bylo přes letní pololetí nad zemí, v «břiše zemědělské individuality», vystaveno silám periferie planetárního kosmu, je nyní exponováno silám, které z obvodu stálic působí cestou přes zemi v zemito-vodním živlu. Zatímco v létě jsou to přednostně astrální síly, které se vyzařují ze sluneční sféry a planetárních sfér a prostřednictvím zvířecích orgánních obalů vtiskují do substance květů pampelišky, jsou to v zimě v zemi především já-síly působící z vyšší duchovní světa, které se vtiskují do substance květů.

Postup ve třetím preparačním kroku je následující: Po začátku podzimu, okolo Michaeli, jsou kulovité balíčky sundány a zahrabány do země, do hloubky přechodu od humusového svrchního půdy k jílovitějšímu a jemnopísčitějšímu podorničí. Jáma je opět zasypána a blízko povrchu půdy opatřena drátěnou sítí proti psům a lišáku. Dokud se zápach okruží do zimy nevytratí, může k tomuto účelu pomoci i dřevěná nebo kamenná přikrývka.

Na jaře, okolo Velikonoc, je preparát vyjmut — jeho obal z okruží bývá zpravidla silně zetlelý — a uložen do hliněných nádob, allseitig obklopených rašelinovou drtí. S hotovým preparátem, jehož květní úbory si z velké části zachovaly svou strukturu, vznikla znovu nová látkovost — nebo lépe: nové uspořádání látek — jako vztažný bod ke silovému potenciálu zcela nového druhu. Na cestě svého vznikání, řízené duchem a rukou člověka, bylo udržováno v živém a rozvíjí svou bytostnou účinnost v živém.

Použití a účinnost

Preparát z pampelišky je jako ostatní preparáty silové hnojivo. Působí jako ony na «souzvuk tvořivého, formujícího a utvářejícího světového slova»^[385], to jest — vztaženo na preparáty — na životní, astrální neboli duševní síly i na formující bytostné neboli já-síly, přičemž tyto posledně jmenované propůjčují rostlinám z hlubin země sílu vzpřímení

425

verleihen.^[386] Vytvářejí, budují a tvarují úrodnou půdu i plodnosné rostliny — to, co se jako «bránicová střed» začleňuje mezi «hlavu a břicho» zemědělské individuality. Jedinečným způsobem to platí o preparátu z pampelišky. Kolik podmínek plných vzájemných vztahů musí souznět, aby bylo uděleno blossomům pampelišky schopnost jakési smyslové síly — přitahovat kieselsäure z kosmického obvodu? Jaký velkolepý soubor vztahů musí vládnout v látkové výměně krávy, aby bylo s okruží vytvořeno ústrojí, které má na jedné straně smyslový vztah k látkám přicházejícím zvenčí v proudu potravy a na druhé straně zprostředkovává výsledek tohoto vnímání astrálnímu bytí krávy? Spojení obojího — blossomů i pobřišnicového okruží — vytváří syntézu vyššího druhu, hnojivou substanci, jejíž účinnost představuje zesílení obou polárních kvalit.

Vzniká nová kompozice látek v živém, hnojivo, které se v ještě intimnějším způsobu stará o to, aby se nadsmyslově-astrální organizace kulturních rostlin vtiskovala do jejich éterické a skrze ni do jejich fyzické organizace. Rostliny se stávají smysluplnějšími, a tím citlivějšími na látky, které potřebují ke svému růstu: «je-li rostlina tímto způsobem, v nejjemnějším způsobu prostoupena kieselsäure, proživána jí, pak se stane, že je citlivá ke všemu a ke všemu přitahuje».^[387] Dále se uvádí, že tento obvod se zjevně nevztahuje jen na prokořeněný půdní prostor jednotlivé rostliny, nýbrž sahá až do sousedního pole, lesa a přilehlé louky.^[388] Toto zpočátku záhadné tvrzení lze dnes při nynějším stavu vědeckého poznání docela dobře vysvětlit fenoménem symbiózy kořenů rostlin s půdními houbami (Mykorrhiza), jejichž mycelium — předivo buněčných vláken (Hyphen) — propojuje na větší vzdálenosti kořenové soustavy rostlin navzájem. Hyfeny na jedné straně zásobují rostliny vodou (lesní stromy), především však minerálními látkami, na druhé straně samy profitují z jejich energetického hospodářství. Fenomén vzájemně se podporujícího soužití (Symbiose) výše vyvinutých organismů s nižšími lze docela dobře ve

426

způsobu pochopit, že zde vládnou temné stupně citlivosti, tak například u luskovin, jejichž výkon vazby dusíku lze organickými hnojivy znatelně zvýšit. Lze očekávat, že i zde přípravek z pampelišky přinese významný příspěvek. Avšak vyčerpává se tím, pokračováním přírodního procesu, bytost a účinnost tohoto látkového novotváření z duchovní vědy? Empfindung v daném případě jistě znamená, že astrální organizace působící na rostliny zvenčí se má v míře vyšší stát «tvůrcem a tvárcem» éterických čili životních sil a udržovat tyto jako «tvořivé» v proudu. Předstupeň k tomu se odehrává v květu pampelišky. Obdarován je schopností přitahovat křemičitost z kosmu díky své zemské zakořeněnosti (stoupající mléčná míza) a zároveň svému náklonu a otevřenosti ke slunci. Popsanou preparací, uskutečňující se v pozemském, je přípravek z pampelišky nakonec uveden do stavu, kdy prostřednictvím organických hnojiv zprostředkovává jiným pěstovaným rostlinám schopnost přitahovat ze sousedních kulturních půd zemské látky, které potřebují k zdravému růstu.

S obvyklými vědecko-teoretickými pojmy je taková látková migrace nemyslitelná. Stává se pochopitelnější, naučíme-li se rozumět půdě samé, bránicovému orgánu «zemědělské individuality», jako životní souvislosti prostoupené astrálními silami, do níž kořen jako smyslový orgán svým způsobem vstupuje. Tento nepatrně rozvinutý smyslový orgán lze zcela otupět minerálními solemi (srov. kap. «Použití dusíkatých solí», s. 275 nn.), lze jej však také vychovávat k stále vyšší aktivitě souhrnným působením všech jmenovaných preparátů. A o to jde. Každý z nich přispívá jedním aspektem působení k rozvoji smyslové organizace, a tím k «citlivosti» vůči látkám a silám: «Opracovává-li se zemský půda tak […], pak se rostlina připraví k tomu, aby přitahovala věci z širokého obvodu.»^[389]

Přípravek z pampelišky hnojí půdu astrálními silami. Ty činí bující život půdy mocným působením v tom smyslu, že půda sama se stává rostlinnou. V tomto prostředí stupňované půdní úrodnosti je asi třeba hledat odpověď na otázku: Jakého druhu je «citlivost» podnícená přípravkem z pampelišky? Je to

427

Innenwirkung, která nevychází z vlastního duševního nitra – to rostlina nemá –, nýbrž taková, jež má z nadsmyslového prostřednictvím látkového uspořádání rostliny moc cíleně přitahovat pozemské látky. Jak se ale tyto látky dávají do pohybu? Nemusejí být nejprve přivedeny do proudění životní organizací těch rostlin, které rostou na sousedním poli, na louce a v lese? To znamená: nemusejí být pozemské látky nejprve povýšeny z fyzicko-materiálního stavu do stavu Bildekräfte? Tato záhadná otázka zůstává otevřená!

Přípravek z pampelišky se aplikuje – spolu se čtyřmi předtím popsanými přípravky – jako přídavek v jakési homeopatické dávce do kompostů, chlévského hnoje, kejdy a gülle. Mírou je tříprstová špetkana přibližně 1 m² zahradní kompostové buňky až po 10 až 15 m² u hnojišť a kompostovišť, případně hlubokých stájí a tekutých hnojiv. Preparace by měla proběhnout bezprostředně po zakládání hromady, u tekutých hnojiv bezprostředně po zahájení plnění nádrže. Místo zavěšení v látkových sáčcích lze preparátové dávky také prohníst s jílem do kuliček a v této podobě přidat pevným i tekutým hnojivům. Opakování se doporučuje po každém přesypání hromad, respektive po promíchání a provzdušnění tekutých hnojiv. Preparáty tlumí přeměny, které se znovu ihned rozbíhají, a tím brání nadměrnému zahřívání, respektive ostrostii zápachů. Dusík a uhlík zůstávají «usazeny» v organických sloučeninách. Přípravek z pampelišky je navíc součástí «souhrnného preparátu» – intenzivně preparovaného koncentrátu na bázi chlévského hnoje bez podestýlky. Ten se v malých množstvích rozptyluje na čerstvý hnůj před každodenním vyvážením, respektive přidává do ložných míst boxových stájí.

Jako každý z preparátů volá i ten z pampelišky k přítomnosti ducha v činu. Teprve ta – v souvislosti s celkem statku – probouzí otázky, a s nimi badatelské smýšlení. Otevírá se poznávací cesta, která nejprve jen vykonávající jednání oživuje na jednání umělecké.

Složení přípravku z kozlíku

Jako poslední v řadě šesti hnojivých preparátů stojí přípravek z kozlíku. V aplikaci i funkci zaujímá zaokrouhlující zvláštní postavení. V pouhých několika slovech charakterizuje Rudolf Steiner podstatu a účinnost tohoto preparátu takto: »tím, že se hnoji přidá způsobem velmi jemným ona zředěná šťáva z kozlíkového květu, lze v něm vyvolat to, co ho podněcuje k tomu, aby se k tomu, co nazýváme fosforovou substancí, choval správným způsobem.«

428

V tomto výroku je již naznačeno, že šťáva vylisovaná z kozlíkového květu nepodléhá žádným dalším preparačním krokům – kromě jediného opatření, totiž že tinkturu je před použitím třeba zředit teplou vodou. Záhada, oč zde jde, se musí odkrýt jednak tím, co o ní prozrazuje zjevný obraz kozlíku lékařského (Valeriana officinalis), jednak tím, co lze získat z duchovního výzkumu jakožto poznání.

Zjevný obraz kozlíku

Kozlík se nachází v okrajových a přechodových zónách obdělaných pozemků na hlinitých, humusnatých půdách, přednostně na vlhčích, spíše stinných místech – na lesních okrajích, na vlhkých loukách, v pobřežních pásech podél potoků a řek a u paty svahů s průsakovými vodami z podorničí. V horských údolích vystupuje až do značných nadmořských výšek. Lze ho pěstovat i zahradnicky. Zatímco se pampeliška – kromě své krátké doby kvetení – skrývá mezi trávami a bylinami, zvedá se kozlík z počátečního stádia listové růžice do hrdé vzpřímenosti vysoko nad své okolí, vrcholíce bíle až světle růžově rozkvétajícím lichookolíkem. Ten sestává z těsně semknutých, jemných, drobounkých jednotlivých kvítků, které se v intenzivně se šířící vůni zdají jakoby rozpouštět. Princip stonku ovládá celou rostlinu. Při výšce porostu až dva metry dosahuje stonek dolů až do prostoru kořenů, kde tvoří oddenky, a nahoru do vzdušného prostoru, kde se rozptyluje v květenství. Nahoru i dolů se rozčleňuje jednak v jemné stopky květů, jednak v mohutné oddenky. Ve stonku se jedinečným způsobem prolíná zemitost s působením vzduchu a tepla. Střídavě vstřícně se rozevírají lichozpeřené listy. V prvním roce po výsevu je metamorfóza listu nejzřetelněji vyjádřena. Z listové růžice se listová posloupnost zvedá stále ve větších vzdálenostech. Řapík se postupně zkracuje a v přechodu ke květenství se listy nakonec zcela stáhnou

429

do stonku zpět. V následujícím roce je metamorfóza listů méně výrazná (Obrázek 33, s. 431).

Stejně zdůrazněně, jako se projevuje v podobě listů, vystupuje metamorfóza substančního dění v proměně vonných látek od kořenového oddenku přes stonek až ke květu, jejichž intenzita vyvanoucích vůní je nejsilnější při odkvétání. Jako oslovuje tvar a barva prostřednictvím zrakového smyslu cit, tak otevírá čichový smysl citu hlubší vrstvy působení substancí. V temněji ladícím cítění vede čich blíže ke kvalitě sil, jež jako astrální působí v živém. U kozlíku a kopřivy se navzájem vztahují polárně.

Zjevný obraz kopřivy vzbuzuje dojem, že v její životní organizaci jsou účinné zejména chemický neboli zvukový éter a éter životní. Ty se stávají formativními silami skrze vyšší elementárně-astrální duchovost a jsou touto schopny přivodit zvláštní substanční skladbu této léčivé rostliny. Stává se obrazem té dovnitř směřující kompoziční přebytečné síly astrálna. Ta přísně formuje jednak až do periferie substanční sloučeniny – jako například urticin v žahavých chloupcích –, jednak zůstává potenciál zadržených astrálních sil, jež mají cestou preparace schopnost uvést pozemsky hmotné látky znovu do pohybu, oživit je a proměnit.

Jinak kozlík: ten vyvanuje ven do vzduchu a tepla, co se v jeho životních procesech v listu, kořenovém oddenku a stonku pod astrálním působením utvořilo jako kompozice látek. U vůní chudé kopřivy konfigurují tyto formativní síly látky k nositelství oné «znamenité vnitřní účinnosti». Tuto kvalitu sil uchovává za ochrannou zdí své navenek uzavřeně vyhlížející podoby. Jinak opět kozlík: ten vyvanuje vše to, co jeho astrální organizace v působení formativních sil ze substancí zkomponovala. Zjevný obraz kopřivy ve svém sebeprosazení a pevnosti, jež se staly obrazem, poukazuje především na tvořivou sílu životního éteru – zjevný obraz prostředí otevřeného kozlíku na éter tepla a světla. Kozlík je dárcem tepla a světla.

430

Kořen

Semenáček kozlíku lékařského nejprve vytváří kůlový kořen, který brzy odumírá. Stonek zůstává zpočátku stlačený a z něj se rozvíjí volná listová růžice. V půdě, v přechodu ke kořeni, se rozděluje v několik krátkých, válcovitých rhizomů — jistý druh vegetativního tvoření plodů v kořenové oblasti —, od nichž kořeny vybíhají v páscích obloukovitě ven a do hloubky. Sféricky uzavírají dolů otevřený vnitřní prostor, rozčleňují se do jemného kořenového vlášení a tím představují typus «irdischen Wurzel»^[390] («pozemského kořene») (Obrázek 33). Rhizomy vykazují — v pokračování vzduchem naplněného stonku — dutiny. V přechodu k mírně ztluštělým kořenovým páskům, které rovněž obsahují vonné látky, se na podzim tvoří pupeny, z nichž vyrůstají nové výhonky. K této formě vegetativního rozmnožování přistupuje ještě tvorba výběžkových výhonků, které se v místech svých prýtových uzlů znovu zakořeňují.

Nejnápadnějším jevem kozlíku je silný, omamně zemsky těžký zápach, ano puch, který je stlačen zpět do kořenového trsu a při poranění z něj vychází. Chemická analytika odhaluje ve skupinách látek uhlohydrátů, bílkovin, olejů, alkaloidů, pryskyřic atd., jakož i organických kyselin a minerálních látek rozsáhlé spektrum sloučenin, které se plně kryje s pestrosti medicínských indikací, na něž preparáty z kozlíku tlumivě léčebně působí. Avšak Simonis zdůrazňuje, že «bisher ungenügend einleuchtende für das Wesen der Pflanze charakteristische Ergebnisse erzielt wurden».^[391] (досud nebylo dosaženo dostatečně přesvědčivých výsledků charakteristických pro bytostnou povahu rostliny.)

Kořenový trs kozlíku se podobá chemické kuchyni v živém. Vše životatvorné, co se shrnuje v Tria principia Paracelsa, zde spolupůsobí nejúžeji. V duchovědném vyjádření jsou to čtyři druhy éteru — éter života a chemický éter, světelný a tepelný éter —, které oživují anorganický svět látek převážně pod vedením chemického éteru a éteru života, stavitelů fyzické organizace rostlin. Architektem pak, který dodává stavební plány, je astrální organizace působící z nadsmyslna v čase a prostoru. Na předstupni — lze říci ještě neočištěna — soustřeďuje se v kořeni a rhizomu plnost kompozice látek, která pak v postupující proměně formuje fyzicko-smyslovou podobu kozlíku. Dokonce i sulfuricky-impondabilní živel

431

Abbildung 33: Das Baldrianpräparat in Herstellung und Anwendung.

tepelného a světelného éteru tvořícího v procesu kvetení sestupuje dolů do kořenové oblasti a v pozemské tíži salprocesů se stará o «lehkost» hořlavých éterických olejů, a s nimi o silné rozvinutí vůně. V rhizomu a kořenových páscích se soustřeďuje vše, co kozlík v kompozicích látek nabízí. Proto jsou to právě tyto části, které nacházejí lékařské využití při obtížích zejména vegetativního nervového systému, při poruchách spánku, nervových stavech vzrušení a podobně.^[392]

Stonek

Lodyhu kozlíku lékařského lze zcela oprávněně považovat za samostatný článek této rostliny (obrázek 33). Zatímco pampeliška nikdy neopustí své stádium růžice a rozkvétá blízko země jako košík plný květů na vlastním květním stonku, lodyha kozlíku na jaře vyráží ze

432

své volné růžice vertikálně do výšky. Je to, jako by chtěla v co největší vzdálenosti od svého oddenku pozvednout své květenství do sféry tepla, světla a vzduchu. Lodyha určuje gesto této rostliny: jako vládnoucí článek spojuje kořenový systém pevně spjatý se zemí s květenstvím obráceným ke kosmu; jako se onen větví dolů, tak se toto větví nahoru do jemných větviček lichookolíku. Životní a oporné pletivo lodyhy obklopuje dutinu naplněnou vzduchem; navenek je mnohonásobně rýhovaná. V tom se znovu ukazuje polární dvojitost astrálního působení, které zvenčí vtlačuje růstovým silám tvar, zevnitř tvoří prostor a díky dusíku ve vzduchu uzavřeném v dutině lodyhy uspořádává, přetváří a pročišťuje látky v běhu životních procesů. Astralita, která vládne celé rostlině kozlíku, zjemňuje látkové dění při růstu lodyhy do výšky od jednoho páru listů k druhému. I lodyha, již zjemnělá do podoby květu, vydává typickou vůni kozlíkového oleje, v níž se aromata různých éterických olejů spojují v jednotu.

Lze to vnímat jako fenomén zvláštního druhu, jakou povahu mají proudy mízy trvalky, jakou je kozlík. Nejprve asimilační proud (floém) z listové růžice napájí růst rhizomů a kořenů i jejich látkové kompozice, v nichž je již přítomna látková stavba celé rostliny. Jakmile lodyha začne vystřelovat do výšky, ústí tyto předformované látky do vzestupného proudu xylému a v ovzduší, světle a teple jsou znovu kompozičně zjemňovány tvarotvornými silami metamorfující se listové oblasti. Jejich prostřednictvím se bytostný praobraz kozlíku v lodyze, sledu listů a květenství utváří do vnější smyslové podoby. Zemská tíže látek v oddenku přechází v listoví a květu v «lehkost» a rozplývá se ve vůni.

Posloupnost listů

Jako semenáč prochází kozlík všemi stadii vytrvalé byliny. První list po vyklíčení je dlouze řapíkatý s okrouhlou až oválnou čepelí. Následující listy se prodlužují a čepel se začíná členovat v lichozpeřené, ještě zaokrouhlené, na okraji mírně zubaté lístky. Při protahování řapíku se lístky rozvíjejí do více podlouhlých, přišpičatělých tvarů. V této fázi se

433

lístky vztyčují a shromažďují v kytičkovité růžici. S prodlužováním stonku na sebe navazují páry listů v křižmostojném uspořádání v nápadně velkých vzdálenostech (Obrázek 33, s. 431). Lístky jsou stále užší, přišpičatělejší a řadí se párově. Ke konci léta se listy zkracují, opeření houstne, stonek objímá. Nakonec se listy s rozkvétem stahují zpět do stonku a jen listeny se ještě drží, až i ty v plném květu mizí. Na rašelinných, stinných stanovištích kozlík tenduje k bujnému růstu.

Jako tvoří látková pestrost kořenové kůry s listovou růžicí životní souvislost, tak listová posloupnost výhonku s květenstvím. Proměna tvarů listů, od stonku vzhůru k květu (blattmetamorfóza), je do obrazu přenesený výraz v živém neviditelně se odehrávajících látkových procesů tvorby a přetváření. Při vzrůstu přechází výhonek z oblasti zemitě-vodního do oblasti tepla a prosvětleného vzduchu. Sem přímo a v přítomnosti září síly Slunce a planetárních sfér. Zde teprve se bytostný praobraz kozlíku ve své dokonalosti otiskuje obrazně do v rhizomovém kořeni předpřipraveného substančního dění. Jako mají v kořenovém trsu navrch síly působící v zemitě-vodním, tak ve vzestupném výhonku síly světla a tepla, zprostředkované vzduchem. Může být snad tím důvodem, proč se temně vědomí kalící vůně a trpce hořká chuť kořenového trsu v listech prakticky nevyskytují, avšak v méně intenzivní podobě přece jen ve stonku? V kořeni se tyto kvality zhušťují a soustřeďují, v posloupnosti listů naopak přecházejí v stálé proměně do pohybu.

Myslící nazírání proměny tvarů v listové posloupnosti osvětluje otupělost čichových a chuťových vjemů. Pro myšlení je tvar listu opěrný bod, který nejprve stojí před námi jako věcný předmět pro sebe. Ale dostaneme před oči to, že právě sledovaný list svým tvarováním předpokládá a dál rozvíjí tvar listu předcházejícího. Přechod jednoho tvaru do druhého tvoří článek stonku, v němž jeden tvar mizí a vynořuje se následující. Existuje tedy souvislost v proměně tvarů listové posloupnosti, která se smyslové anschauung skrývá. Klíčem k poznání tohoto skrytého přechodu je myslící nazírání, školené na proměně tvarů. Zpočátku bodově konstatující myšlení přichází do pohybu; samo ze sebe tvůrčím způsobem vytváří myšlenkové obrazy na

434

der Grundlage neomylné anschauung. Tytéž bildekräfte „tvořivého, obrazotvorného a utvářejícího Světového slova" působí v přírodě a stejně tak na vyšší rovině v člověku. Pokusí-li se člověk myslivě vcítit do těchto na fenoménech opřených myšlenkových obrazů, nastupuje cestu poznání, na níž se ve stonku skryté pojítko z listu na list může postupně odhalit jako „duchovní pouto". Je to bytostný praobraz rostlinného, jenž z hlubiny země vyzařuje v ose Země–Slunce a sjednocuje se s étericko-astrálními bildekräfte vyzařujícími z kosmického obvodu.

Tak je vžívání se do principu metamorfózy — jenž v přírodě působí všudypřítomně a jenž se může stát klíčem poznání zvláště k tomu, co vede k postupujícímu porozumění rostlinám preparátů a k schopnosti cestou preparace oživovat vztah půdy a rostliny — tímto vžíváním se plodným. Metamorfózy se odehrávají v merkuriálním pojítku mezi substančním děním kořene (pól sali čili pól zemský) a oním v květu (pól sulfuru čili pól kosmický). Co se týče formy, je tomu obráceně: květ odumírá do vysoce diferencovaných forem svých orgánů působením zemských sil. Kořen naproti tomu roste pod vlivem kosmických sil na kořenové špičce dále a vykazuje — zejména u kůlového kořene — jednolitější formu (viz také kap. „Kompozice přípravku ze šafgarby", s. 361 nn.). Agens metamorfózy je merkuriální mezi; vcítit se do tohoto mezi v meditativním nazírání, to školí a oživuje myšlení.

Květ

Na rozdíl od kořene kozlíku, jehož mimořádně silná astralita se projevuje v kompozici nejrůznějších látek — zejména éterických olejů, jejichž temná, zčásti nepříjemně páchnoucí vůně je zadržována kořenovou kůrou — rozlévají květy tuto vůni v zjemnělé, přečištěné podobě. Kozlík má dlouhou dobu kvetení, sahající od konce května (s plným kvetením v červnu/červenci) až do září. Začíná vstřícným větvením hlavního výhonku u nejvyšších listových nasazení. Oboustranné větvení se opakuje ještě několikrát, takže hlavní výhonek přerůstá postranní větve. Tím nabývá květenství klenuté až polokulové podoby. K bázi postranních větví se přitulují poslední zašpičatělé, zpeřené listové čepele listové posloupnosti. Vstřícné větvení hlavního výhonku a postranních větví

435

se opakuje, zpočátku ještě doprovázena úzkými, špičatými listeny. V květenství se větví redukuje na dva postranní větve. Centrální výhonek se zastavuje v terminálním květním poupěti. Postranní větve ho přerůstají a končí v druhém patře opět v květním poupěti, které přerůstají dva postranní větve, a tak se celý tento pochod opakuje ve třetím patře. Jednotlivé kvítky — může jich být až 2000 — se spojují a těsně nakupenin tvoří vrcholík neboli latnatý chocholík. Všechny procesy, které se u kozlíku odehrávají mezi póly Země–Kosmos ve vzájemně se stavějící metamorfóze, vrcholí v květu: jednak se ve vůni rozklenují do živlu vzduchu, jednak se zhušťují k tvorbě semen.

Semeno stojí vzpřímeně ve vidlici postranních větví. Semeník je spodní, takže děložní listy se nacházejí na horním konci semenáčku. Zůstávají přisedlé a při dozrávání rozevírají svá jemná zpeřená lístečka křídlově do chmýru — pappusu — který podobně jako u pampelišky nese semeno na větru.

Jednotlivý květ je nenápadný a svůj světle růžový odstín plně rozvíjí teprve v květenství jako celku. Zatímco květy v nejvyšším patře vrcholíku rozkvétají, vadnou ty v nižších a přecházejí v semenný stav. Tím se vysvětluje nápadně dlouhá doba kvetení. Květ se svými pěti nestejně velkými okvětními plátky, srostlými při bázi v trubičku, a se třemi prašníky vykazuje silnou asymetrii. Hoerner^[393] ji vykládá jako «znak velmi silné individualizace, způsobené hluboko do rostliny zasahujícím astrálem». Tento poukaz je podpořen i tím, že stonek čili vertikální princip dominuje tvarování kozlíku — což je příznačné pro to, že duchovní praobraz této rostliny, její bytost sama, se zjevuje v svislé ose Země–Slunce. Tento fakt dále dosvědčuje silný vztah kozlíku ke světlu, a stejně tak k teple, patrný z vysokého obsahu hořlavých látek. Teplo je pralivetem a nositelem bytosti ve vší bytnosti a dění.^[394]

Kozlíkový květ je zvláště v uvadání a docela v sušeném stavu mocným dárcem vůně. Ve všech květních orgánech se nacházejí nektaria, která obsahují různorodé látky v rozdílné konzistenci. V tekuté podobě jsou to různé cukry, které se na

436

Blütengrund v blízkosti čnělky. Jiné jsou vpleteny do pletiv čnělky, blizny a plodolistů, zvláště však do okvětních plátků. Jejich vonné látky sublimují z pevně-tekutého, resp. koloidálního stavu do stavu plynného. Jsou to éterické oleje, které se od silně sulfurizované, avšak zemí svázané kořenové oblasti stupňovitě zjemnily v listové posloupnosti, aby, vedeny stonkem, vyvanuly v jemnějším květním parfému.

Silná astralita, která prostupuje celý proces utváření kozlíku, vykazuje bytostnou příbuznost s tou, jež se u zvířete tělesnými pouty zvnitřňuje v duševno. Dosvědčuje to mimo jiné silná přitažlivost pro nejrůznější létající hmyz, brouky atd. Lze asi obecně říci: vycházející květní vůně je nejryzejší podobou zjevení bytosti a působností formativních sil. V nich je to pozemsko-látkové v nejvyšší míře odhmotněno. V průchodu procesem kvetení je nejen eterizováno, nýbrž tak pronikavě astralicky prokraftováno, že dokáže jak přitáhnout nejrůznější živočišné druhy zdálky k jejich zdroji potravy, tak oslovit duši člověka hlouběji, než co vidí oko.

Květní substance jsou z velké části vysoce komplexní kompozice uhlíku a vodíku. Kyslík vedoucí k pozemskému zcela ustupuje. Proto jsou tyto substance vysoce hořlavé, aniž by zanechávaly pondérovatelný popel: uhlík se proměňuje v plynný stav oxidu uhličitého. Fenomén hořlavosti poukazuje na to, že vodík je nositelem živlu tepla, resp. jeho nadsmyslového korelátu — tepelného éteru. Chemik Rudolf Hauschka (1891–1969) na tuto skutečnost upozorňuje: «Kdyby se vodík pojmenovával podle svého vnitřního charakteru, musel by se jmenovat ohnivina.»^[395] Rudolf Steiner charakterizuje vodík jako to «látkovité, jež je tak blízko duchovnímu na jedné straně, tak blízko látkovému na straně druhé». «Nese vše, co je jakýmkoli způsobem gestaltované, oživené, astrální, opět zpět do šíří světového prostoru.» «Vodík vlastně vše rozpouští.»^[396] V jedné přednášce pro dělníky^[397] hovoří Rudolf Steiner o nadsmyslové bytosti vodíku: «Zajisté, v chemii je

437

«V chemii je vodík zcela jiná látka než fosfor […] Co je tedy vodík, který je všude ve světě rozšířen? — Vodík, jenž je rozlit po obvodu světa, je světový fosfor.» Gunter Gebhard k tomu poznamenává: «Z dnešního vědění a z fenoménů ukazuje vodík vlastně jen vztah k teplu. Fosfor má však svůj hlavní vztah ke světlu. Pohlížíme-li na fosfor jako na fyzický výraz tepelného éteru (který je zároveň živlem ohně), pak je to stará saturnská tepelnost, která v sobě ještě nese světlo. V ‹pádu› do hmoty se pak dnes v pozemském ukazují fosfor a síra.»^[398]

Toto — ve vyšším smyslu — rozpouštěcí schopnost vodíku uplatňuje se morfologicky, když oproti kvěru listový oděv jakoby mizí do stonku, a fyziologicky, když fáze tvorby bílkovin je vystřídána fází devitalizace, tvorby vodíkem bohatých sacharidů, například ovocného cukru, éterických olejů apod. Pozoruhodné přitom je, že kozlík s velkou intenzitou přináší tuto fruktifikující tendenci sulfurického ke svému nejsilnějšímu výrazu v jeho protipólu — v kořeni. Tam zůstává vonné zpět hrazeno v kůře. Přeřízne-li se kořen, šíří pronikavý, tupě zemitý pach. V kvěru naproti tomu — zejména při vadnutí — se stává erdenflüchtig, voní květnatěji a halí nejbližší okolí do vůňového oblaku. Obrazně řečeno, vodíkový proces rozpouští veškerou formovou určenost látkových kompozic do chaosu nerozlišitelnosti kosmu, do prvotního stavu tepla. Vládne-li stonkový princip, je substanční dění kozlíku v tvorbě a rozpouštění shora dolů a naopak silně prokraftováno astralitou. Tento stav věci a zvláštní vztah k teplu může vzbudit pochopení pro to, proč květ kozlíku nepotřebuje ani žádné další preparování skrze živočišný orgán, ani expozici vůči silám kosmu a země v průběhu roku. Zřejmě by se ani nenašel živočišný orgán, který by byl dané rostlině přiměřen. Bytostná povaha kozlíku je v tomto ohledu polárně protikladná k bytostné povaze kopřivy. Jako tato si vytváří na základě své «astrální vnitřní účinnosti» sama sobě obal, v jehož nitru na cestě inkarnujícího vodíkového procesu vznikají nové substance — tak polárně exkarnující vodíkový proces v kvěrech kozlíku. Ten rozpouští veškeré tvarování do prvotního stavu tepla, jehož vlastní bytost veškerému bytí

438

Obal a substance zároveň. Kozlík žije «astrální vnější působení», které ve svém vytékání tvoří obaly. K tomu dodává Gunter Gebhard: «V kopřivě jsou to síra a železo, které se uplatňují. Obě mají kvalitu soustředěnou do nitra. ‹Prorozumňující› kopřiva vykazuje vztah k mikrokosmickému, k Já-kvalitě rozumu. Pozemské přichází zcela zvláštním způsobem ke slovu také v rhizomech kopřivy. V květu kozlíku se substanční proces rozpouští do kosmu; míří vstříc kosmickému světlu. Naprosto stejně tak i kořeny kozlíku, které se jako světlo přímočaře, dlouze bez větvení a téměř bez sekundárního tloustnutí ‹vyzařují› do země. V kvéru vodíkové působení, v kořeni světelná kvalita, která se projevuje ve fosforu. Na rozdíl od kopřivy, která je ve vztahu k mikrokosmickému Já, kozlík vykazuje vztah k makrokosmickému Já.»^[399]

Herstellung und Anwendung

Medicínsky jsou to rhizomatické kořeny kozlíku, které se používají; v kánonu ostatních kompostových preparátů jsou to naproti tomu květy, resp. kvéru příbuzné procesy, jako u kopřivy a dubové kůry. V kvéru na jedné straně rostlina odumírá, zhmotňuje svůj praobraz v podobě, barvě a vůni — na druhé straně se v procesu kvetení oživuje pozemský substanční proud.

Baldrianové kvéry se trhají v době dosažení největší kvetní plnosti okolíku v červnu/červenci a okamžitě drtí vhodným zařízením (trhákem). Přitom vytéká buněčná šťáva, včetně éterických olejů, z buněčné plazmy a buněčných vakuol. Lisem na ovoce se oddělí od zbývající výlisků. Ty se smísí s přibližně stejným množstvím vody, jaké bylo v prvním průchodu získáno jako kvetní šťáva. Tato kaše stojí jeden den a pak se opět lisuje. Dvojím lisováním se z 2 až 3 kg kvérů získá přibližně 1 l lisovaného šťávy. Ta se plní do lahví a podléhá mléčnému kvašení. Přitom vznikající plyny musí moci unikat. Po přibližně 6 týdnech doby kvašení se lahve uzavřou korkovými nebo gumovými zátkami. Příliš velký přístup kyslíku vede k chybným kvašením, při nichž

439

Preparát se stane nepoužitelným. Lahve se skladují v tmavém, rovnoměrně temperovaném prostoru — v preparátovém sklepě. Šťáva zůstává trvanlivá po léta.

Pokud jde o použití květové šťávy, Rudolf Steiner upozorňuje, že má být ředěna «velmi silně» v teplé vodě.^[400] Údaje, které duchovní badatel uvádí jako vodítko pro konkrétní jednání, nemohou být brány dostatečně přesně; platí slovo od slova. Jsou to výsledky nadsmyslového duchovního bádání přivedené do forem idejí — a jsou to pokyny, které předjasňují cestu volního jednání, ale neurčují jej pravidly. Je třeba si zachovat svobodu tyto formy idejí stále znovu myslet v jejich velkých souvislostech. A čím více se o to člověk snaží, tím svobodněji bude moci to, co bylo uchopeno v duchu, věcně provádět i v praxi. Duchovědné ideje zakládají nové umění experimentování v praxi; z tohoto umění vyrůstá tak nezbytný «osobní vztah», který vede ideami nesený volní způsob hlouběji do duchovní skutečnosti, než toho jsou schopny vědecko-technologické výsledky, jež dnes zvnějšku řídí zemědělskou praxi.

Jak individuálně a v nejširším spektru jsou geisteswissenschaftliche skutečnosti v praxi vykládány — zčásti dosti dobrodružně —, ukazuje velká radost z experimentování. Ta je v záslužném díle Stappungově^[401] zdokumentována v celosvětové praxi. Výsledky duchovního bádání odhalují svou pravou poznávací hodnotu teprve v cvičné praxi.

Před samotným použitím extraktu z baldrianových květů jde o «silné ředění» urtinktury. Toho se dosáhne, když se do dané množství vlažné vody přikape tolik květové šťávy, aby po pěti až desetiminutovém míchání kapalina voněla baldrianem a projevila se v ní slabá hnědavá barva šťávy. Orientační množství pro použití se určuje — obdobně jako u pevných preparátů se třemi prsty — takto: 1 až 3 g = 1 až 2 cm³ na 5 až 8 l vody na přibližně 8 m³ hnojivého materiálu. Kapalina se nastříká na hromady a řady po jejich založení nebo — rozdělena na porce

440

– shora naplněna do otvorů. V případě tekutých hnojiv (kejdy, močůvky) se nejlépe přidá zředěné množství šťávy při míchání. Ještě jednou budiž zdůrazněno, že nejlepšími rádci jsou myslící spolužití a vlastní experimentující duch.

Vztah baldrianky k živlu tepla a jeho nadsmyslovému silovému korelátu, tepelnému éteru, nalezl uplatnění v biologicko-dynamické praxi i mimo její funkci hnojivého preparátu; tak při nebezpečí pozdních mrazů v květnu. Těsně před jejich nastoupením lze jemným rozprášením baldriánového extraktu, v ředění 1 ml na 1 l vody, nad ovocné květy i nad ohrožené zeleninové výsevy položit teplou pokrývku; ta zabrání mrazovým škodám až do dvou až tří stupňů pod nulou.^[402] Také k obecnému posilování rostlin v zelinářství se doporučuje v ředění 10 až 30 kapek baldrianového preparátu na 3 l vody. Ve vinařství se baldrianovému preparátu dostalo zvláštního ocenění.^[403]

Předběžné poznámky k bytostné účinnosti

Baldriánový květový extrakt má — silně zředěn v teplé vodě — «hnoji velmi jemným způsobem přinést […] a v něm zejména vyvolat to, co ho podněcuje, aby se k tomu, co se nazývá fosforovou substancí, choval správným způsobem».^[404] Toto tak stručné, záhadné tvrzení ukazuje na konci tance šesti hnojivých preparátů — po jmenování síry na počátku u řebříčku, heřmánku a kopřivy — nyní u baldrianky na fosforovou substanci. Oba, síra i fosfor, jsou si navzájem velmi příbuzní. Oba jsou jaksi ztělesněním světla a tepla. A přece jsou to dvě různé látky. Ve stupnici tvůrců kyselin v periodické soustavě prvků stojí sice vedle sebe, v organickém dění se však chovají zcela polárně. Síra se vyskytuje v anorganické přírodě v rozmanitých sulfidech, v kovových solích kyseliny sírové, jakož i jako elementární síra ve sopečných usazeninách. Jako taková se vznítí při přibližně 250 °C a hoří namodralým plamenem na oxid siřičitý. Jinak fosfor: je neobyčejně reaktivní a vyskytuje se proto

441

nikoli v elementární formě. Zobrazení jako elementární fosfor ukazuje pozoruhodný jev, že má v závislosti na teplotě pět modifikací svého způsobu existence. Jako první modifikace vzniká bílý fosfor; je jedovatý, ve tmě svítí a lze ho uchovávat pouze pod vodou. Při kontaktu se vzduchem se samovznítí při 44 °C a hoří jasně svítícím, horkým plamenem na oxid fosforečný (P₂O₅). Bez přístupu vzduchu a při zvýšené teplotě nebo při osvětlení vzniká druhá modifikace, červený fosfor; je stálý, nesvítí a není jedovatý. K němu se připojují tři další modifikace s podstatně různými vlastnostmi — světle červený, černý a černý amorfní fosfor.

Fosfáty se nacházejí v sedimentárních horninách, především však v nejjemnějším rozptýlení v krystalických prvohorních horninách ve formě těžce rozpustného apatitu, vápenatého fosfátu s obsahem stop fluoru a chloru. Větší ložiska apatitu se těží na poloostrově Kola, u Kirova. Apatit zvětrává působením kyselin a tím obnovuje fosforovou hospodářství půd. V sedimentárních ložiscích, zejména severní Afriky, se nacházejí fosfority. Jsou to splavené zvířecí kosti z třetihor. Pomleté lze je jako těžce rozpustný surový nebo měkký fosfát meliorativně využívat na na fosfor chudých stanovištích.

V rámci půdního profilu klesá obsah fosforu od látkovýměnně aktivního humusového svrchního půdního horizontu směrem k podorničí. Tento jev sám o sobě již ukazuje, že ztráty vyplachováním jsou velmi nízké — zpravidla méně než 0,3 kg/ha. Mnohonásobně vyšší jsou ztráty plošnou erozí (denudací).

Stabilita fosforu (HPO₄)^2–, který přešel do roztoku při zvětrávání minerálů a rozkladu organické hmoty, je důsledkem jeho reaktivnosti. Vstupuje do nových vazeb zejména s vápníkem za vzniku sekundárních vápenatých fosfátů; dále je adsorbován hydroxydy hliníku a železa, které samy tvoří komplexy s huminovými a fulvokyselinami. Suspendovaně se nachází v půdních koloidech a adsorbovaný na jílových minerálech a humusových látkách. Až 80 % organických fosforečných sloučenin je přítomno ve formě fytátů (vápenaté a hořečnaté soli kyseliny inositolhexafosforečné); dalších 5 až 10 % se nachází v nukleových kyselinách buněčných jader rostlin a mikroorganismů.^[405]

442

Pozoruhodné je, že fosfor prostupuje v nejjemnějším rozptýlení a v nejpřísnějším kompozičním řádu veškerými přírodními říšemi, a tak i fyzickou organizací člověka. Omezí-li se pohled na jeho fyzicko-materiální způsob jevení, odhalí se jen málo o jeho bytosti a jeho funkci v hospodářství přírody. Jinak je tomu, rozšíří-li se zorné pole na rostlinnou říši a dále vzhůru. Tam vystupuje fosfor, éterizován na fosforový proces, všude tam v metamorfózách, kde panuje tendence k odvitalizování. Ta se bezprostředně odhaluje nazírání v procesu kvetení rostlin, jenž je podstatně fosforovou účinností. Kde toto odvitalizování dosahuje svého vrcholu — ve vadnutí květu a v tvorbě semen —, vystupuje fosforová účinnost zvláště do popředí.

Odvitalizování znamená odumírání a přechod do čisté formy. Fyziologicky to zprostředkovává fosfor. Ve dědičnostním dění zprostředkovává formovou kvalitu prostřednictvím jaderných kyselin. Rovněž světlo, vázané v procesu fotosyntézy do hroznového cukru, a jeho přenos buněčným dýcháním na proces kyseliny fosforečné adenosintrifosforečné (ATP) váže světlo zcela do trvalé formy kořene, stonku, listu, květu a plodu. Stejně tak odvitalizovávají fosfolipidy myelinu v mozku a vytvářejí vědomí — anebo fosfor apatitu trvající formu kosti.

V hlubokém skrytí nacházíme nyní i v děni růstu právě tolik bodových zón odvitalizování, kolik buněk má rostlina. Jsou to fosfor obsahující buněčná jádra. Ta hostí v podobě jaderné bílkoviny, nukleotidů, chromozomy — zprostředkovatele dědičnostního proudu z generace na generaci. Jádro, uzavřené jadernou membránou, představuje ve vztahu k buněčné plazmě ruhový pól buňky. Na základě fosforu v něm vládne vyšší princip, než je ten, který v rostlině, zvířeti a člověku napomáhá k utváření jejich příslušného zjevného obrazu. Je to princip, který v trvalé zárodečnosti přenáší veškerá vývojová dobytí z minulosti do přítomnosti a z ní do budoucnosti. Je tomuto vývojovému průběhu nadřazen; je to duchovní bytost samotné rostliny, vcházející v platnost z vyšší nadsmyslové oblasti, to, co v lidském vědomí vzplanuje jako já-bytost. Tak stojí myelin — jsou to fosfolipidy, které obalují nervová vlákna v mozku — v nejužším vztahu s

443

vědomí (Sebe)Vědomím člověka! Rostlina jako čistě živá bytost nemá vtělené duševní ani vlastní bytostné jádro, proto také žádný nervový systém, který je třeba pokládat za pozemský základ astrálního těla. Avšak při pohledu na nukleus rostlinné buňky vyvstává otázka, zda jej nelze považovat za evoluční předstupeň k vytvoření takového systému. Jaderné kyseliny RNA a DNA vykazují vysoký obsah fosforu ve fosforečných zbytcích nukleotidů. Tak jako se u zvířete a člověka nervový systém jemně větví až do živé tkáně, nacházíme v jednotlivé buňce mimo buněčné jádro v buněčné plazmě organely, jako jsou ribozomy^[406] a mitochondrie, které jakožto nepatrné tvarované tělesné útvary stojí ve vztahu k plazmě i k jádru. Mitochondrie obsahují stejně jako jádro chromozomální struktury, u nichž lze předpokládat, že plní epigenetické funkce. To znamená, že jsou nositeli a zprostředkovateli vtisků, které cytoplazma přijala ze současných pozemských, slunečních a planetárních působení, jakož i z opatření péče, hnojení a šlechtění duchem a rukou člověka. Jsou to nově nabité vlastnosti ze současného bytí. Je třeba vycházet z toho, že takovéto epigenetické vtisky se v rostlinách uskutečňují v každém vegetačním roce. Aby se zachovaly plody tohoto «zpřítomnění» pozemsko-kosmických působení v průběhu roku — například přes hnojení preparáty —, doporučuje se vlastní rozmnožování až po šlechtění sortů vlastních statku.

Osa Země-Slunce, do které se kvetoucí rostliny začleňují, se projevuje ve stonku, řapíku, stéblu, výhonku, větvi a kmeni. V této vzpřímené vládne, v odrazu duchovně-bytostném, táž síla, která na vyšší úrovni žije v člověku jako já-činnost ve vůli a vzplanuje v probouzejícím se sebevědomí. Fyzickým opěrným bodem pro to, aby sily já mohly nabývat účinnosti — v člověku a jiným způsobem v přírodních bytostech —, je fosfor, ne jako takový pouze, nýbrž vždy zapracovaný do příslušných látkových kompozic, například zmíněných nukleotidů buněčného jádra. Ve vztahu k člověku rozvíjí Rudolf Steiner tuto myšlenku: «Je to velmi zvláštní, jak lidské já, když je

444

Nyní jako právě v člověku duchovně, duševně, organicky a také mineralizujícím způsobem, jest jistým způsobem, chtěl bych říci, nositelem fosforu.» «Prosycení lidského organismu fosforem je činností já.»^[407] Tak řídí fosforový proces ve svém nejlabilnějším skupenství, kyselině adenosintrifosforečné (ATP), především metabolismus uhlohydrátů, nukleové kyseliny vázané na nukleoproteiny, metabolismus bílkovin, v podobě fosfolipidů metabolismus tuků, aby nakonec v spojení s fosforem obsahujícím vápnem (apatitem) vyústil v mineralizačním procesu tvorby kostí.^[408] Jsou to pokaždé různé fosforové sloučeniny, které impulsují činnost éterických druhů ve vztahu k bytostným článkům: Já žije v tepelném éteru ve vztahu k fosforu; zprostředkováno tepelným éterem, vtiskuje se, na základě sodného fosfátu, do astrálního těla; skrze fosforečnan hořečnatý a světelný éter a skrze fosforečnan draselný a chemický éter působí v éterickém těle a, na základě fosforečnanu vápenatého a účinnosti životního éteru, géeí do pevné formy kostní soustavy, «fyzického otisku já-organizace».^[409] Ve svém přímém vztahu k duchovnímu jádru bytosti, k já, pomáhá fosfor překonávat jednostrannosti ve fyziologických procesech a vyrovnávat protiklady.

Ve středu buňky se fosforový proces koncentruje v nukleotidech, nositelích dědičnosti. Ty nesou minulost, výdobytek evoluce, do přítomnosti. V tomto díle stvoření se shrnuje veškeré někdejší stávání z ducha a zároveň obsahuje něco zárodečného, z čeho se toto stvoření v přítomném neustále obnovuje a přijímá impulsy, které tyto zárodečné síly nesou do nejzazší budoucnosti k novému stávání. Tyto impulsy přijímá plazma rostlinné buňky v rytmu dne a noci ze záření slunečního světla, jehož síly jsou modifikovány působením planet. Místem tohoto zpřítomnění zárodečného je buněčná nebo protoplazma obklopující jádro. Obsahuje — jakoby v ní plovoucí, v jemném rozptýlení — již zmíněné organely, ribozomy a mitochondrie, jakož i hořčík obsahující (nikoli fosfor obsahující) chloroplasty, v

445

jímž je prostřednictvím chlorofylu pohlcováno světlo a oživována pozemská látkovost. Základní substanci protoplazmy tvoří cytoplazma, vodojasná, průhledná, tekutě-koloidní, do značné míry homogenní bílkovinná hmota.

Cytoplazma je pohybovým pólem buňky. Proudí, rotuje kolem buněčných vakuol – nebo ve zvláštních případech dokonce cirkuluje kolem buněčného jádra. Intenzita proudění je závislá na kyslíku, nositeli éterných sil. Je citlivá na vnější podněty; podle počasí se – bobtnáním a smršťováním buněčných tkání – stará například o zavírání a otevírání průduchů, o pohyb květenství hvězdnicovitých rostlin podle chodu slunce atd. Dále reaguje na způsob hnojení i na pečující ruku člověka. Jako pečeť vtlačuje svůj tvar do pečetního vosku, tak se z vnějšku pronikající astrální síly vtiskují do cytoplazmy buňky. V botanice se buněčné plazmě připisuje «schopnost vnímání».^[410] Nepojmenovává se však její rostlinná svébytnost, ani hranice, která ji odděluje od živočišného vnímání. V buněčném jádře vládne fosfor a určuje jeho přísné struktury. S ním spojená bílkovina, nukleoprotein, stejně jako v zásadě všechny bílkoviny, neobsahuje žádný fosfor. Bílkovina je spojena se sírou a za svou látkotvornou pohyblivost vděčí síře, tak blízce příbuzné fosforu a ve svých vlastnostech přesto tak polární. Ta je však prostředníkem mezi astrálními silami vyzařujícími z okolí a látkami, které tvoří bílkovinu (C, O, N, H). Oba, síra i fosfor, způsobují harmonizaci bytostných článků. Ponoří-li se například astrální tělo a s ním i Já příliš hluboko do éterné a fyzické organizace, pak je «síra více astrální tělo, fosfor více Já» z této vazby vymaní.^[411] Oba jsou Merkurii mezi vyššími duchovními světy a jejich pozemským obrazem, mezi duchovně-zárodečným a tím, co se utváří do fyzické podoby, v dílo. Oba vstupují v nejvyšším zředění do veškerého živého dění jednotně, a přesto polárním způsobem, opakujíce minulost v přítomnosti a otvírajíce ji budoucnosti. Oba jsou ve vysokém zředění vpleteny do jádra (fosfor) a plazmy (síra) buňky. Jejich

446

Jejich účinnost je přirozeným předobrazem pravé homeopatie, účinnosti nejmenších entit.

O podstatě vodíku ve spojitosti s fosforem a sírou lze souhrnně poznamenat následující: Vodík byl charakterizován jako reprezentant živlu Ohně, resp. éteru tepla. Vodíku je stále ještě vtkáno teplo a světlo. Na cestě vývojovými stupni k Zemi^[412] a nakonec materializací k «zemitě-pevnému» se teplé zhustilo v síru a světelné v fosfor. Síra umožňuje teplem pohyblivost/růst v látkovém — bez síry žádná látková výměna —, zatímco fosfor vytváří formy a na stupni lidského vědomí nechává látkově-zformované v obrazu stát se myšlenkou. Světlo je v duševním procesu prožíváno jako myšlenka. Vstoupí-li tato do vědomí, formuje se v jazyce ve slovo, v gramatiku.

Síra a teplo/pohyb, fosfor a světlo/forma jsou vždy dominující vztahy. Přesto i síra ukazuje ve svém zářivě žlutém plameni svoji blízkost ke světlu a fosfor svou snadnou vznětlivostí svoji blízkost k teplu. V živém ovládá síra látkovou výměnu, fosfor prostřednictvím jaderných kyselin DNA a RNA dědičnost.^[413]

V baldrianském květu se proces fosforového tak zjemnil, že tento — jak se smí předpokládat — prostřednictvím fosfonukleotidů ribozomů a mitochondrií plazmy, obdařen potencí duchovně-já-vlastní gestaltační síly, otvírá z přebytečných sil duchovně-zárodečného v pozemském nové vývojové možnosti rostlinného stávání.

Účinnost

Jistě chybuje ten, kdo v baldrianském preparátu vidí organické fosforové hnojivo. Baldrián nemá v popelu více fosforu než jiné rostliny. O tom, co rozhoduje o účinnosti, je, že v baldrianském květu se shromažďuje koncentrace formativních sil, která je schopna utváření životních souvislostí takovým způsobem, aby v nich mohl fosfor zprostředkovávat síly, jež z oblasti čistě duchovního napomáhají rostlině k aufrechte, k organismickému vlastnímu bytí;

447

nebo slovy Rudolfa Steinera: že «šťáva baldrianského květu» vede hnůj k tomu, aby se «vůči tomu, co se nazývá fosforovou substancí, choval správným způsobem».^[414] Tato pobídka je nezbytná všude tam, kde organické materiály hnijí — a tak tomu je při každé přípravě hnoje. Při autolytickém rozpadu a mikrobiálním rozkladu příslušných rostlinných a živočišných zbytků se rozpadá kompoziční řád, jemuž fosforová substance sloužila. Výsledný chaos látek, jež byly zbaveny svého nositelství, pak tíhne k tomu, aby tyto látky z oblasti živého upadaly zpět do stavu anorganického. Tento proces umírání příroda do jisté míry zachycuje sama tvorbou stabilních forem humusu. Tento proces se odehrává ve vlhkém-vodnatém a ovládají ho přede vším měsíční síly. Při kompaktním nahromadění organického materiálu v hnojiči a kompostové hromadě, jakož i při skladování kejdy a močůvky, vyžaduje zmíněná řídící opatření z rukou člověka.

Účinnost baldrianského preparátu však přesahuje i toto. Nevyčerpává se tím, že fosfor uvolněný z organických sloučenin bezodkladně znovu zabudovává do jaderných bílkovin mikrobů, a tím ho dočasně váže, než ho přijmou kulturní rostliny. Mikrobiální dění se odehrává ve vlhkém-vodnatém, nejméně ze všeho zpočátku v zemitě-pevném. Toto nastává teprve v důsledku specializované činnosti půdních živočichů vedené astrálním tělem. Účinnost květní šťávy baldrianky se naproti tomu jeví jako všeobecná, do všech dílčích procesů zasahující a je stmelující — jako taková, která bujné Stoffwechselgeschehen hnojiště uzavírá do vcelku uzavřeného celku. Pod vlivem tohoto preparátu se hnojiště rozvíjí v jakousi podobu organismu, v němž astrální síly vyzařující z periferie prostupují chaos rozkladu. Tyto síly tvoří astrální organizaci hnojiště, která — mocí sil vyššího ryze duchovního já-bytí, jí vlastních — činí z fosforu, jenž se ze všech vazeb uvolňuje, opět nositele. Přidáním baldrianského preparátu se uskutečňuje jakési nové obdarování fosforu poté, co v průchodu chaosem rozkladu svlékl své dřívější nositelství ducha.

448

Takto nahlíženo hnojí baldrianský preparát prostřednictvím organických hnojiv nejintimnějším způsobem životní tvořivé procesy, které se v horizontále plošně rozestírají v bránicovém orgánu půdy a v listech rostlin, a svisle pak to, co se jako duchovně-bytostné výšin a hlubin vyjadřuje ve stángelové síle rostlin. Na pozadí tohoto světového kříže je třeba hledat prvky nazírání, skrze něž lze nalézt potvrzení toho, co je svou vlastní silou průkazné v tom, co bylo prozkoumáno na duchovním poli. Každé z popsaných preparátů se to týká svým specifickým způsobem.

Pro výsledky antroposofické duchovní vědy musí být teprve v průběžném myšlení a konání vytvářeny fenomény, jimiž se zaručuje pravdivost toho, co bylo poznáno v duchu.

Přípravek z přesličky rolní

Nepatří do řady kompostových preparátů; stojí o sobě a Rudolf Steiner ho popisuje v šestém přednáškovém cyklu v souvislosti s odolností vůči houbovým chorobám.^[415] K preparaci přichází v úvahu přeslička rolní (Equisetum arvense). Vedle dalších přesliček zastupuje dodnes — spolu s plavuněmi a kapradinami — praformy rostlinné říše. Předchůdné formy, jako jsou psilofyty, ukazují zpět až na konec siluru a počátek devonu, tedy přibližně do středu starohory (paleozoikum). Je to doba «Lemurisu», opakování planetárního předstupně «Starého Měsíce» ve vývoji Země.^[416] Tyto praformy jsou zrozeny z vody a dobývají pevninu. Blízkost k živlu vody dokládá z celého bohatství tehdejší příbuzenské flóry rod Equisetum, existující dodnes. To se projevuje jak ve stanovištním prostředí, kde se přeslička přednostně vyskytuje, tak ve složitém dění klíčení. Přesličku nacházíme na hlinitých až jílovitých stanovištích se stagnující vodou nebo stagnačními horizonty.

449

Abbildung 34: Der Ackerschachtelhalm mit Spross und unterirdisch bewurzeltem Rhizomsystem.

Zevní podoba

Zevní vzhled překvapí uprostřed okolní flóry. Stonek se zvedá rovně jako svíčka, členěný do jednotlivých článků (internodií), která do sebe zapadají jako škatulky (obrázek 34).

Přeslenlicovitě nasedající, nevětvené postranní větve vykazují týž stavební princip. Pod mírným úhlem od vodorovné osy vybíhají šikmo vzhůru. Stonek i postranní větve jsou jednotně zelené a přebírají funkci

450

listů. Co překvapí, je právě absence listů — a stejně tak nepřítomnost květů. Z toho plyne, že nelze pozorovat žádnou metamorfózu tvaru — až na to, že postranní větve jsou při bázi stonku kratší, pak se rozevírají a k vrcholu výhonku se pyramidálně zkracují. Listový vývoj se redukuje na podlouhlé, k vrcholu zašpičatělé obalné lístky, které těsně přiléhají k bázi článků stonku. V jejich šestihranném, škatulovitém uspořádání se uplatňuje křemen-křemičitý princip prostupující celou rostlinou — stejně jako v šestihranných štítcích pokrývajících prašníky plodných klasů. Celou rostlinou vládne stěbelní princip — zatímco kapradiny, které mají stejný časový původ, jsou ovládány listem. Plavuně zaujímají střední polohu. Co tolik udivuje, je rozpor, který přeslička sama daruje. Na jedné straně je to její blízkost k vlhku a vodnímu živlu v podloží, na druhé straně její silně proformovaná, zkřemenělá podoba, která se přísně začleňuje do svislé osy Země–Slunce. Přeslička rolní tento rozpor ovládá.

Hledá-li se generativní pól této rostliny, nalézá se v několika málo exemplářích oddělených od vegetativní části v podobě červenohnědých, vřetenovitých klasů, které vyrůstají každý na výhonku s hustě řazenými články stonku; při jejich bázi jsou ovinuty věncem černo-hnědých špiček listů. Klasy podávají podobný obraz jako houby vyrůstající z temnoty země. To dělá přesličku rolní v rodině přesliček jedinečnou, a proto je i srozumitelný její účinek proti houbovitému: v oddělení plodného sporangioforu od sterilního zeleného výhonku se jaksi distancuje od houby-gesta. Ostatní přesličky nesou sporangiový klas na vrcholu zelené rostliny.^[417]

Rhizomová kořenová sféra, vegetativní a generativní rozmnožování

Svislý vegetativní výhonek pokračuje v téže posloupnosti článků stonku do hloubi země (obrázek 34, s. 449). Narazí-li na horizont stagnující vody — například na rozhraní A-horizontu (svrchní půda) a na jíl bohatšího B-horizontu (podorničí) nebo na spodní vodu — odbočí postranní výhonek, který dále roste vodorovně podél hranice vrstevní vody.

451

Rhizomové výhonky jsou vzdušné. Z rhizomových uzlů, zčásti i z primárních vertikálních výhonků, vyrůstají sekundární výhonky vzhůru ke světlu a starají se o rozmnožování vegetativního porostu. Vertikální rhizomy proráží s velkou dynamikou zhutněnou zónu, aby se znovu rozvětvily horizontálně na hlouběji ležící vodní vrstvě. Dokonce i z hloubek tří až čtyř metrů vysílají odtud svými černo-hnědými rhizomovými výhonky nahoru (obrázek 34, s. 449).

Přeslička rolní nemá primární kořeny. Její jemné, vláknité, do hloubky směřující kořeny jsou výhonkového původu; vyrůstají z mezičlánků (internodií) rhizomových výhonků. Na sklonku podzimu se na přípovrchových horizontálních rhizomech tvoří vejčitá zduření — zásobárny živin pro jarní rašení, především pro jako první vyrážející úrodné načervenale hnědé výtrusnicové nosiče. Takový nosič nese v vřetenovitém uspořádání šestihranné výtrusnicové vaky. Po dozrání výtrusů úrodný výhonok rychle odumírá. Prašné výtrusy jsou unášeny větrem a klíčí, jakmile se dostanou do vlhko-vodnatého prostředí. Z klíčících výtrusů vychází nejprve kořeníčku podobný hrot; rozvíjí se pak zelenající, řasám podobný předklíček (*Prothallium*). «Do tohoto vývojového stádia je přeslička rolní zelenou vodní rostlinou.»^[418] Předklíčky se vyskytují ve dvou druzích. Jeden druh *Prothallium* tvoří kulovité spermatidy, které se mohou za pomoci dvou bičíků volně pohybovat ve vodě. Druhý druh předklíčku tvoří vaječné zárodky, jež jsou oplodňovány volně plavajícími spermatozoi. Po oplodnění opouští svisle nahoru i dolů rostoucí výhonok přesličky rolní vodnatou fázi a spojuje se s pevným zemským a silami slunce. Oba — jak úrodné, tak vegetativní výhonky — vyrůstají z rhizomů, které pronikají do hlubších půdních vrstev a tam se zakoření.

Nadzemní výhonok a křemičitý proces

Nahoru do vzduchu, tepla a světla se táhnoucí, neplodný výhonok přesličky rolní je skrz naskrz stonek. Vlastní listové čepele chybějí; pouze rudimentární listové útvary v podobě nenápadných, do přeslenů sdružených, límcovitých ochranných pochev leží při základnách článků stonku. Rýhované články ústředního výhonku a bohaté větvení v přeslenitě uspořádané postranní větve ukazují, co se týče příjmu

452

slunečního světla a výdeje vodní páry dostatečně velký povrch. Ten je utvořen tak, aby byl zajištěn vysoký průtok vody přesličkou. Její úzký vztah k živlu vody se uplatňuje také v tom, že z vody proudící ve vodivých drahách xylému odebírá přesliččina rolní křemičitou kyselinu, pocházející z minerálního zvětrávání půdy. Její anorganická povaha se oživuje působením Slunce dávajícím život v rostlině. Lze říci: Voda zprostředkovávající síly Měsíce v této rostlině, která odkazuje zpět do pradávných časů vývoje rostlin, znovu otevírá křemičitou kyselinu pro dnešní sluneční působení. Obdaří ji silami, které vytvářejí harmonický vyrovnávací přechod mezi minulým měsíčním působením a dnešním zemsko-slunečním. Tím stojí přeslička rolní v polárním protikladu k pampelišce. Jestliže pampeliška coby hvězdnicovitá patří k nejvýše vyvinutým rostlinám, pak přeslička patří k těm, které stojí na počátku vývoje suchozemských rostlin. V přesličce spojuje křemičitá kyselina minulé vývojové stupně s přítomností, v pampelišce pak vývojové výdobytky přítomnosti s budoucností.

Životní proces přesličky rolní je metabolicky aktivní křemičitý proces zrozený ze živlu vody. Pohybuje se zevnitř směrem k periferii živých tkání. Jak voda odpařuje vnějším teplem, vylučuje se křemičitá kyselina a obaluje celou stonkovou rostlinu pláštěm vodnaté amorfní kyseliny křemičité. Nacházíme ji v pokožkových buňkách i uloženu mezi jejich buněčnými membránami. Procházejí se všechny stavy — od roztoku přes plastický gel až po ztvrdlý, amorfní, sklovitý opál, což je vodnatý oxid křemičitý (SiO₂ + H₂O). Zpopelní-li se stébelné pletivo přesličky, zůstane po vyhoření černé uhlíkové kostry nakonec bílá křemičitá kostra. Vykazuje čočkovité vypoukliny, které za živa usměrňují sluneční světlo na v řadách uspořádaný chlorofyl.^[419]

Vysoký obsah kyseliny křemičité — 70 % v popelu — určuje tuhý, paprskový vzhled přesličky rolní. Dělá ji drsnou a křehkou. Křemen v přesličce «žije» tak, «že se v ní opevnil jako v pevnosti».^[420]

453

Výroba a použití

Z přesličky rolní se kolem svátku Jana, v době jejího největšího vegetativního rozkvětu, sbírá zelený výhonek za slunečného dne a na vzdušném stínu se rozloží v tenké vrstvě a suší. K dalšímu zpracování uvádí Rudolf Steiner: «dass man Equisetum arvense zu einer Art von Tee macht...» [citát ponechán v němčině]. Stappung celosvětově zdokumentoval rozmanité praxe přípravy čaje z přesličkové natě, co do délky vaření a následného kvašení na kejdu i studeného kvašení čerstvé natě, dob, množství a četnosti použití, a také toho, zda preparát jen předchází problémům, nebo slibuje účinek i při akutním napadení houbami. Ze souhrnu zkušeností s přípravou čaje vzešel tento recept: «V deseti až dvaceti litrech vody se vaří 200 až 300 gramů drogy přibližně jednu hodinu při slabém varu. Při použití čerstvé natě přibližně 1,5 kg na stejné množství vody.» Delší doba vaření je nutná jednak k rozluštění silně zkřemenělých periferních buněčných tkání, jednak k tomu, aby tento proces probíhal v univerzálním pralivedle tepla.

Pokud jde o formu použití, používá Rudolf Steiner pojem «kejda». Ten naznačuje, že přeslička po fázi louhování má být vystavena kvašení, čímž může postupně docházet k rozluštění obtížněji rozložitelných organických látek. Tvorbou kyseliny se z čaje stává kejda a ta je poté po delší dobu trvanlivá a použitelná. Teprve když přejde do hniloby a začne páchnout (sulfan, H₂S), je třeba od dalšího použití upustit. Stranou by se mělo nechat i studeného kvašení čerstvého přesličkového materiálu, jak se tu a tam praktikuje. Při delších dobách kvašení hrozí předčasné vadné kvašení a nedostatečné rozluštění amorfní

454

Křemičitosti je nevyhnutelná. Tepelné působení v procesu varu se zdá být zásadního významu pro to, aby se křemičitost mohla stát účinnou.^[421]

Doby použití se řídí tím, zda má být přeslička-kejda použita preventivně, nebo až v akutním případě. Podle Rudolfa Steinera jde v první řadě o preventivní opatření. Přeslička-kejda působí prostřednictvím půdy a při nadměrných, trvale vlhko-mokrých podmínkách snižuje tlak hub na rostliny. Z tohoto pohledu se doporučuje přesličku-kejdu v pokud možno ročním rytmu vylévat na celou zemědělskou a zahradní provozní plochu v množství 100 l/ha. Ideální by bylo, kdyby se to dělo třikrát až čtyřikrát ročně — na konci zimy a na jaře (březen), v létě a na podzim až do počátku zimy (listopad). V každém případě by v rámci osevního postupu zvláště houbám vystavené kultury, jako obilniny a určité okopaniny, měly dostat preventivní ošetření. Přímé postřiky do porostů při akutním napadení, často v kombinaci s kopřivovou kejdou, mohou napadení výrazně omezit. Jde o opatření, které napadení bojuje. Preventivní ošetření prostřednictvím půdy zajišťuje, že se s počátky nákazy zakročí včas.

Účinnost přípravku z přesličky

Použit preventivně, rozvíjí přípravek z přesličky svou účinnost prostřednictvím půdy. Přijde-li tato půda po případně již vlhkém podzimu a mokré mírné zimě do jara, je celý prokořeněný prostor zvláště silně vystaven silovým záření Měsíce — a to zvláště při úplňku a přiblížení Měsíce k Zemi (perigeu). Ty jsou zprostředkovány vodou a probouzejí v půdě měsíční život, příbuzný oné vodní živosti, v níž se kdysi v pravěku vyvíjely nižší stupně rostlinného a živočišného života. Posunuty v čase, působí dnes tato živost ve světových oceánech a jinak v řekách, jezerech a rybnících. Tento původům ještě blízký, málo diferencovaný život pochází z geologické epochy raného a středního lemuru — z opakování vývoje «starého Měsíce», jenž předcházel vývoji Země.^[422] Geologicky řečeno, jde o epochy

455

Proterozoika* a *paleozoika*. V této době převahy měsíčních sil ještě neexistovaly žádné kvetoucí rostliny. Byl to čas výtrusných rostlin, k nimž — vedle výše zmíněných — patří rovněž houby. V půdě, která se teprve vytvářela z vodního živlu, vstupují do proměnlivých vztahů síly měsíční se silami slunečními. V následné epoše *kenozoika* čili *terciéru* (Atlantida) získávají sluneční síly převahu; kvetoucí rostliny se rozvíjejí se svými primárními kořeny. V *neozoiku*, v novověku Země, se půdy vyvíjejí v humusnaté minerální půdy a pod rukou člověka v kulturní půdy.

Přetrvává-li vlhko a měsíční síly přitom převažují, je kulturní půda jednostranně prostoupena měsíční živostí. Tím se probouzí právě ten nižší rostlinný a živočišný život oněch dřívějších vývojových stupňů — a tím zvláštním způsobem také růst hub. To se neděje pouze v půdě, nýbrž o patro výše také v nadzemních orgánech rostliny i na nich. Co má své oprávněné místo v temnotě půdy, vytváří si neprávem druhé dno ve vzdušném prostoru nad zemí; mikrobní život parazituje na živých tkáních rostliny. Ani nynější sluneční působení může jen omezeně bránit tomuto bujícímu cizímu životu. Je třeba hledat takovou rostlinu, která dokáže v sobě soustředit a zpracovat tolik sluneční síly, že zneškodní přebytečný měsíční život ve vodním živlu — ano, která ve smyslu syntézy dokáže vytvořit zdravý poměr mezi polaritami z minulosti působící měsíční astrality a ze současného kosmu přicházející sluneční astrality. Tuto schopnost má přeslička jako vynikající zástupce přechodu z rostliny vodou zrozené k rostlině zemí zrozené. Jako čajová kejda působí tak, že se půda odlehčuje od přebytečné měsíční síly, že přeslička «zbavuje vodu její zprostředkující síly a dává půdě více zemskosti, aby větší měsíční působení nepřijímala skrze přítomnou vodu».^[423] Tímto popisem je jednoznačně poukazováno na profylaktické ošetření půd přípravkem z přesličky. Spolužití s chodem počasí v ročním běhu vychovává vědomí k tomu, aby jednalo s prozíravou moudrostí. Děje-li se profylaxe pravidelně rok od roku, předchází se akutnímu případu. Přesto je popsáno mnoho zkušeností, zejména

456

z oblasti zahradnictví, o zkrocení akutního plísňového napadení a jiných pohrom přípravkem z přesličky ve formě čajové kejdy.^[424] Experimentální dlouhodobé pokusy k preventivnímu účinku přípravku z přesličky neexistují. Exaktní pokusy překračují meze proveditelnosti. Jistota účinnosti — a to platí pro všechny zmíněné přípravky — spočívá v myšlenkovém proniknutí výsledků geisteswissenschaftlicher Forschung a v potvrzující zkušenosti, kterou učí praxe.

Kánon šesti hnojivých preparátů, jejich spolupůsobení při vytváření nového středu — celkový pohled

Nabízí se otázka, zda pořadí šesti hnojivých preparátů, jak je Rudolf Steiner popisuje v Zemědělském kurzu, je náhodné či zákonité. Vše svědčí pro to, že platí to druhé, vezme-li se v úvahu jak zvláštní povaha výchozích materiálů pro preparaci, tak účinnost samotných preparátů v postupném budování bránicové půdy v oživlou, produševnělou a produchovenou celistvost mezi kosmickými výšinami a zemskými hlubinami.

Řada preparátových rostlin

Šest preparátových rostlin se vyznačuje tím, že mezi sírovým pólem květů a solným pólem kořenů vládnou specifické kosmické a pozemské substanční poměry; přičemž je nápadné, že první tři preparátové rostliny — řebříček, heřmánek a kopřiva — tvoří trojici, a stejnou trojici tvoří dubová kůra, pampeliška a kozlík (Obrázek 35).

Mezi oběma trojicemi leží skrytá, a přitom zpředmětněná, práh vzájemného přechodu k jednomu středu — k půdě. Obě trojnosti tvoří polaritu. První z nich zastupuje více zásaditě-alkalický, pozemský pól. Na této straně vládne síra. V anorganickém je tvořitelkou kyselin, v organickém rozvíjí svou kosmickou povahu, neboť «na cestě síry vstupuje duch do fyzična přírody

457

Abbildung 34: Die Reihe der Präparatepflanzen und Organhüllen in Beziehung zum Stoffwechsel- und Nerven-Sinnes-System des Tieres sowie die Mittebildung zwischen den Höhen- und Tiefenkräften.

hereinwirkt, «síra je přímo nositelem duchovního».^[425] Ve životních procesech rostlin jakoby odhmotňuje pozemské látky alkalií (K, Na) a zemin alkalických kovů (Ca, Mg) a také železo jako bázi těžkého kovu. V pořadí první trojice je to řebříček, který svou zvláštní silou síry zpracovává alkalický kov draslík. V rozšíření tohoto procesu přistupuje u heřmánku zemský alkalický kov vápník, a opět je to kopřiva, která svou silou síry — vedle draslíku a vápníku — zpracovává železo v železné záření. Tímto posledním vede dál ke skryté středu. Železo je v přírodě, až po člověka, kovem inkarnace; upevňuje v tělesné organizaci

458

účinné síly duchovně-bytostného. V člověku se železo soustřeďuje v krvi, která svým oběhem spojuje srdce s periferií, s tělesnými funkcemi. V krevním proudu, který míří k srdci a, jím «uklidněn» se vrací zpět do těla, prožívá duchovní duše člověka své inkarnování v těle.

Srdce se zamýšlí a sjednocuje to, co se krvi vepsalo v tělesných orgánech až k periferii těla. V srdci nalézá přitékající a odtékající krev vlastnoaktivní obal, který rytmicky pulzujíc udržuje krev životaschopnou. Druhý pól tvoří ledviny, které jiným, polárním způsobem znovu uvádějí krev do životaschopného stavu. Vytvářejí prostor, do něhož krev jako tepenný proud vystupuje z cévního systému a, vyzdvižena nad pozemsko-hmotné látkové procesy, je ledvinnou činností prohlédnuta, osvěžena a kde je vytvořen harmonický vyrovnávací stav mezi pozemsko-hmotným a kosmicko-duchovním. Teprve po «zkoušce srdce a ledvin» zůstává krev životaschopná.

Jinak se to má s vyššími rostlinami. Rostou svým specifickým způsobem — jak právě ukazují preparátové rostliny — z úrodné půdy, ze «středu» mezi výšinami a hlubinami, vzhůru. Tento střed je teprve zárodečně založen; ve svých funkcích vzhledem k křemeni, vápenci, jílu a humusu ještě nepůsobí samostatně ze sebe; potřebuje výchovu. Týká se to především funkcí jílu, který ve své sezonní rytmice má vlohu k jakési srdeční funkci, a funkcí humusu, který ve své dynamice stojí blíže ledvinné funkci. Opatření k této výchově tvoří pravé umění zemědělství.

Mezi různými opatřeními, která byla charakterizována, je to hnojení z ducha člověka, které otvírá bránu do budoucnosti. Toto hnojivé vychovávání se vztahuje na oživování pozemských látek hlubin. V jeho službě stojí první trojice — řebříček, heřmánek, kopřiva —, která středu, bránici, postupně pomáhá k stupňům funkční samostatnosti. Tyto tři léčivé byliny mají moc ve svých životních procesech přeměňovat pozemské látky draslík a vápník v dusík, to jest obdařovat je vlastností stát se nositeli astralických sil.

K první trojici poznamenává Gunter Gebhard: «Síra jako element, který přímo z elementu ohně ‹spadl› do elementu země, je substancí, která vede duchovní do pozemského; zkráceně řečeno: síra je bytost, která může teplo hmotně zhustnout, to jest tam, kde

459

toto bytí působí, se substanciálně ukazuje síra. Tím jsou první tři preparáty takovými, které podporují inkarnování duchovního (rostlinného života). U řebříčku je to draslík, který zcela nese v sobě tekutost a který zvláště vytváří vztah k éterickému (individuální ätherleib): vápník s heřmánkem vtahuje astrální do fyzického těla prostoupeného éterleibem (přitahuje z kosmu to, co dává rostlině gestalt); a s kopřivou konečně železo, jež má svůj těsný vztah k inkarnování Já u člověka a zde, zprostředkováno sírou, vede duchovní praobraz rostliny do fyzického zjevení a udržuje ‹kontakt› k prarůstlině ve sféře za kosmem (‹durchvernünftigen›). Prvními třemi preparáty se půda rozvíjí tak, aby byly podporovány všechny čtyři bytostné články, které náleží k fyzickému jeví se v pozemském, a to pro rostlinu.»^[426]

Ve druhé trojici — dub, pampeliška, kozlík — je silněji zdůrazněna kosmická, kyselinová strana. Síra zde již není výslovně jmenována, třebaže patří právě k nejsilnějším tvůrcům kyselin. Tento zdánlivý rozpor se vyřeší, když si uvědomíme, že v případě první trojice je síra jmenována jako element, který zprostředkovává duchovní fyzicky-živoucímu. Ve formě kyseliny sírové z této funkce vypadla a stala se pozemskou. Ve druhé trojici jde o kyselinové působení sestoupené do fyzického.

V případě dubové kůry/borky stojí sice vápník jako zemsky-alkalický kov v popředí. Rozhodující pro jeho funkci je ale ta struktura, v níž vápník v kůře nebo borce dubu leží v podobě šťavelanu vápenatého. Průchodem životními procesy dubu se tvoří jako produkt předčasně do kůry/borky vyloučeného a dohořelého procesu kvetení. Šťavelan vápenatý dostává svou «strukturu» (formu) souhrnně skrze bytostnou povahu dubu a zvláště skrze sulfurické působení kyseliny šťavelové. K tomu doplňuje Gunter Gebhard: «Dub, jako Mars-/železová bytost, má svůj hlubší vztah k Já, ke sféře za kosmem, tam, kde se duchovní praobrazce odkrývají nadsmyslově bádajícímu. Vápník vsává do sebe veškeré astrální; to, že forma ve fyzickém vůbec je možná, má svůj základ v astrálním; jak se forma ukazuje, zakládá se v Já (v ideji), které skrze astrální působí. Šťavelan vápenatý dubu vsává

460

makrokosmické do mikrokosmu; a skrze železnou sílu dubu navazuje spojení s duchovním praobrazem. Jsou-li mikro- a makrokosmos vzájemně v harmonii, pak je organismus zdravý. Preparát z dubové kůry tuto harmonii mezi oběma póly udržuje a tím prophylakticky skrze půdu podporuje zdraví rostliny.»^[427]

V dubové kůře/borce je tedy vápník jaksi uchopován shora, z kosmického pólu, který se darloží v procesu kyseliny šťavelové. U pampelišky se tento proces stupňuje tím, že pomocí nejvyšší dokonalosti rozvinutého květu přivádí «v kosmu jemně rozptýlenou kyselinu křemičitou» dovnitř a uvádí ji do vztahu s draslíkem oživovaným v mléčné šťávě. Opět je to působení kyseliny, skrze něž se síly kosmu shora vpečeťují do pampelišky a skrze ni do půdy.

Kozlík ovládá v charakterizovaném způsobu fosforový proces.

Polární bytostné vlastnosti šesti preparátových rostlin jsou tak ve svém spolupůsobení nadány k tomu, aby vytvořily vše přesahující syntézu: tvorbu preparátu nastávající, slunečné středy mezi výšinami a hlubinami. V erkraftování této středy se může půda, bránice, vyvíjet k stále větší vlastní aktivitě. Na zásadité straně trojice řebříčku, heřmánku a kopřivy zpřístupňuje zdola silám bránicové půdy látečné síly, na kyselé straně trojice dubové kůry, pampelišky a kozlíku substanční síly shora. Kozlíku přísluší přitom zvláštní postavení v tom smyslu, že prostřednictvím nositelství fosforu otevírá mimokosmickou sféru ducha, svět bytostných praobrazů (obrázek 36, s. 462).

Gunter Gebhard k tomu doplňuje: «Ve svém chemickém chování jsou zásady (louhy) látky, jejichž charakter je ‹luciferský›, zatímco kyseliny nesou v sobě cosi bytostně ‹ahrimanského›. Stejně tak je síra bytostným obrazem Lucifera a fosfor zobrazuje ahrimanské síly. Uprostřed mezi těmito dvěma polárními mocnostmi protivníků stojí Kristus jako zástupce lidstva, který, udržuje rovnováhu mezi těmito bytostnými mocnostmi, ukazuje lidstvu cesty do budoucnosti. V ‹zemědělské individualitě› je tato středa vytvořena jako půdní bránice. Je nadále vložena do rukou člověka, aby přivedl k rozvoji tento životní zárodek středy.»^[428]

461

Řada živočišných orgánových obalů

Také tyto se zákonitě člení na první trojici, viděno z látkově-výměnného pólu zvířete směrem k srdci, a na druhou trojici, z předního dílu zvířete, smyslového pólu, směrem ke středu. V této souvislosti charakterizuje Rudolf Steiner působení planet ve zvířeti ve vztahu ke Slunci (Abbildung 36, S. 462). Vychází zcela z nazírání, z «tvarové a barevné podoby, také s ohledem na strukturu a konzistenci jeho substance od přední části dozadu, tedy od čenichu k srdci, kde jsou účinky Saturnu, Jupitera, Marsu, v srdci působení Slunce a za srdcem, směrem k ocasu, působení Venuše, Merkura, Měsíce».^[429] Vyšší zvíře se tedy v horizontále páteře člení na polaritu působení podsluneční planet v látkově-výměnném pólu. Obojí je ze vzájemně protichůdných směrů orientováno k srdci.

Ohledně pořadí podsluneční planet s Měsícem, Merkurem a Venuší navazuje Rudolf Steiner ze svého duchovního bádání na starou moudrost mystérií. Totéž platí pro charakterizaci jejich makrokosmických sfér působení ve vertikálním uspořádání «zemědělské individuality». Zde je pořadí od Země dolů do hlubin: Mars, Jupiter, Saturn, a nahoru do výšin: Měsíc, Merkur, Venuše, Slunce.^[430] Tato prapůvodní moudrost, pěstovaná v mystériích ve spojení se zbytky instinktivního jasnovidectví u lidí, doznívala ve světovém obraze Ptolemaiově. V tomto, stejně jako v dnes vládnoucím, který sahá ke Koperníkovi, se zrcadlí vývoj vědomí lidstva. V poatlantských kulturních epochách staroindické a staropersské kultury žilo v lidech v zbytcích jakési «vědomí nebes». To vyhaslo a s probuzením k sebevědomí bylo v přítomnosti proměněno v vědomí zemské, fixované na předměty. Lidé těchto raných dob prožívali ještě planetární sféry naplněné činy duchovních hierarchií, které měly planety za svůj příbytek.

S vyhasínáním tohoto prožívání — které žilo dále obrazně v mytologiích — vznikla na počátku třetího kulturního věku ve třetím tisíciletí hvězdověda Sumerů, Babyloňanů a Egypťanů. Ve čtvrtém kulturním období se tato dále emancipovala a přešla do ptolemaiova světového obrazu

462

Abbildung 36: Die polare Beziehung des unter- und obersonnigen Planetenwirkens zu den tierischen Organhüllen im Hinblick auf die Entwicklung der Wesensglieder der «Landwirtschaftlichen Individualität» und ihre Dreigliederung nach Leib (von unten), Geist (von oben) und Seele (rhythmische Mitte).

Ve vzestupném věku vědomostní duše se světový obraz smrskl na to, co vnímají vnější smysly. U Koperníka a jeho následovníků vyhaslo vědomí bytostně naplněné planetární sféry a zbyla kulatá hmotou naplněná koule, pohybující se v berechenbaren pohybových průbězích prostorem.^[431]

Každý z těchto světových obrazů je jakoby momentní snímek, lidský výtvor o tom, jak se člověk v průběhu věků ke světu

463

stojí. Každý z nich je sám o sobě oprávněný a správný. Dnešní, na Koperníkovi spočívající světový obraz bere v úvahu již jen kvantitativní aspekt tělesnosti, nikoli kvalitativní, bytostně prostoupenou sféru působení. Kosmos se dnešnímu pohledu jeví prázdný — bez bytostí, bez činů.^[432]

Na tomto místě je třeba poukázat na skutečnost, že posloupnost živočišných orgánových obalů je orientována od periferie pozemského i nejvzdálenějšího kosmu směrem k jednomu středu (Obrázek 36).

Navazujíce na výše uvedený citát o působení planet v organismu živočicha, soustřeďuje se podsluneční působení Měsíce, Merkuru a Venuše na břišní orgány ze zádu směrem k srdci — a přitom na systém ledvin v nejširším smyslu. Ledvina přijímá vyzařující síly Venuše.^[433] Těsně s nimi je spjato silové působení Merkuru a v systému ledvin a močového měchýře pak působení Měsíce. Podstata merkuriálního se projevuje v silně rytmicky utvářených funkcích břišních orgánů. V ledvině jsou to procesy vylučování a zpětného vstřebávání. Merkuriálně vylučuje z arteriálního krevního proudu primární moč, prochází ji, nově ji látkově uspořádá a to, co bylo harmonizováno jako použitelně roztříděné, vrací zpět do krve.^[434] Tento proces jakési kapalinné dýchání se jednostranně zkoncentruje ve funkci močového měchýře na čistý vylučovací pochod látek, které se pro organismus staly nepoužitelnými. Zde síly Měsíce modifikují působení Venuše.

Jinak se věci mají s přijatou potravou; ta je v trávení střev tříděna. Co pro organismus není využitelné, je vylučováno v konzistenci pevnější; i toto organické dění lze považovat za výraz měsíčního působení. Co naopak jako tekuté trávicí šťávy vstupuje do lymfatického a krevního oběhu,

464

uplatňuje se v procesech, v nichž lze předpokládat, že působení Venuše je modifikováno působením Merkuru. Co se v břišních orgánech člověka a zvířete odehrává jako Venuše-ledvinový proces, modifikovaný Merkurem a Měsícem, to se znovu nalézá ve wirksamkeit preparátu z kopřivy. Zde, lze říci, se v organickém životě kopřivy — v součinnosti draslíku, vápníku, vodíku a železného záření — může uskutečňovat ta přeměna látek, o níž pojednává kapitola «K otázce přeměny látek» (s. 384 n.): astralizace oživené látkovosti k novotvorbě dusíku ze života rostliny.

Sledujeme-li řadu obalových orgánů, které jsou — s jedinou výjimkou — odebírány z domácích zvířat pro preparaci, stojí na počátku jelení močový měchýř (obrázek 26, s. 363). V měchýři se dovršuje ledvinový proces tím, že koncentruje to, co bylo v ledvině vytříděno, a vylučuje ven. V kulové podobě měchýře je tekutý živel napodobením zprostředkovatele měsíčních sil. V průběhu preparace přijímá měchýř slunečnou podstatu květů řebříčku, v nichž se to zemité draselné soli sublimovalo do živého.

Dále dovnitř břicha následuje střevo. Jeho konec, tlusté střevo, mikrobiálně zpracovává část zbývajících nestravitelných zbytků potravy a vylučuje to, co již nelze dále zhodnotit. I to je proces stojící pod vlivem Měsíce. Počátek střeva tvoří tenké střevo — dlouhá hadice uložená v kličkách s niterně téměř neomezeným povrchem. Zde působení Venuše třídí živiny: co jde stranou k tlustému střevu, co coby trávicí šťávy vstupuje do lymfatické a krevní dráhy. Toto třídění je podporováno a modifikováno působením Merkuru. Uplatňuje se v rytmických pohybových procesech peristaltiky, v klcích střevní stěny až po dynamiku žlázových výměšků a proudů látek prostupujících střevními stěnami. Merkuriální síly se staví zprostředkujíce mezi působení Měsíce a Venuše. Na jedné straně se přizpůsobují proměnlivým podmínkám, na druhé straně přesahuje merkuriální působení hranice, které oddělují vnitřek od vnějšku.

Do tenkého střeva jsou plněny heřmánkové květy. To sluneční v nich přivedlo vápník a draslík zemitého do stavu, který — v rozšíření osvěžujícího, oživujícího působení preparátu z řebříčku — napomáhá zdravému růstu. To je asi třeba chápat v tom smyslu, že bytostný praobraz rostlin se může ve svém pozemském odlesku v každé fázi růstu vyjádřit bez zkreslení.

465

Kopřivový preparát jakožto třetí ve svazku svou účinností sahá již blízko ke středu ovládanému slunečními silami, to jest k skryté srdeční funkci půdy. Astrální «Innenwirkung» kopřivy je tak prostoupena rozumem/silou Já, že se obejde bez živočišného obalového orgánu. I ona dokáže zemité tvůrce solí draslík a vápník zpracovat v jejich organických procesech a navíc proměnit železo v blahodárné železné záření. Zdá se, že se v tom přece jen ozývá venušská účinnost. Ve spojení se řebříčkem a heřmánkem se stará o to, aby se zemité soli draslík a vápník proměnily do vyšších stupňů účinnosti, a navíc volá k záření marsický charakter železa. Venušské působení, vnitřně pochopené, vytváří v živém volné prostory pro nové možnosti dění; vzdává se. Lze říci: nevyživuje, nýbrž umožňuje výživu. V tomto smyslu lze rozumět železnému záření kopřivového preparátu. Působení venušské sféry je samo nepřináší, nýbrž umožňuje kopřivovému preparátu působit v tom smyslu, že v bránicové půdě uvádí hospodářství se železem na léčivou míru, jaká je zachovávána také v srdečně-cévním systému.

«Alkalická trojnost» činí půdu zemsky zdatnou pro sluneční síly; otvírá zemské síly růstu rostlin. Staví zdola na fyzickém těle bránice. Jinak se věci mají s trojností preparátů z dubové kůry, pampelišky a kozlíku. Skrze ně se uplatňuje kosmické substanční dění, které stojí ve vztahu k podsluneční planetárním sférám.

Zjevný obraz dubu, jeho mohutná zdrženlivost v růstu, tvrdost jeho dřeva atd., nese otisk marsického působení. Roste pomalu, vytrvale — tak jako i oběh Marsu kolem Slunce trvá s téměř dvěma lety (siderický oběh činí 687 dní) déle než oběh podsluneční planet Venuše (225 dní) a Merkuru (88 dní). Stejně tak je lebka domácího zvířete mocným formovým výrazem marsického působení. Mozková dutina je však naplněna substancí utvářenou měsíčními silami — mozkem. V průběhu preparace nastupuje na jeho místo šťavelan vápenatý kůry/borky, strukturovaný marskými silami dubu. Tytéž síly, které zformovaly lebku a prozářily měsíční povahu mozku, vtiskují se nyní do vápníku dubové kůry/borky. Jako preparát z dubové kůry působí — na rozdíl od heřmánkového preparátu — preventivně proti infekcím přicházejícím zvenčí.

466

K obalení eichenrindepräparat lebkou domácího zvířete se váže otázka: Může vůbec existovat ještě jiný orgánový obal, skrze nějž by mohla být preparace pampelišek dále vedena? Hlava ve svých přísně ohraničených formách a ven obrácené smyslové organizaci nenachází pokračování — snad s výjimkou, alespoň po jistý kus cesty, nositelů parohů, nikoli nositelů rohů. Hlava stojí se smysly světu tváří v tvář. Pokračování nervově-smyslové činnosti musí být hledáno na vyšší rovině. Nalézá se jedinečně rozvinuté u přežvýkavců: smyslová organizace krávy se obrací od hlavy zpět, přes srdce, a pokračuje v senzoricky-nadsmyslové činnosti pobřišnice jaksi na vyšší rovině (Obrázek 35, s. 457). Kráva se svými hlavovými smyslovými orgány obrací k vnějšímu světu srovnávacím způsobem tměji, svými dolními smysly však — jmenovitě životním smyslem pobřišnice — srovnávacím způsobem jasněji ke svému vnitřnímu světu. Svými rohy zadržujícími tok na hlavě přenáší své inteligentní bytí dále do tělního obalu. Smyslová činnost v hlavě a smyslová činnost v těle stojí ve vzájemném vztahu. Působí-li ta prvá smyslově vědomě, tu druhá nadsmyslově silotvorně.

Je tedy okruží pobřišnice, jež ve trávicím dění skotu vnímá ze ducha účinné síly. Tato smyslová činnost pobřišnice, která je ve skotu zaměřena na látkové dovnitř, obrací se při obalení pampelišek ven na v kosmickém obvodu «jemně rozptýlenou kieselsäure». Třeba předpokládat, že je zde osloven vyšší, éterický stav kieselsäure. Pobřišniční obal přitahuje tuto křemičitou substanci smyslově aktivně a sjednocuje ji s v květech sublimovaným draslíkem mléčné šťávy. Látkové dění v pampelišce zdola a pobřišničního obalu shora naznačuje všezahrnující jupiterskou působnost. Jako jsou všechny planety místy působení hierarchických bytostí,^[435] tak na Jupiteru jsou to bytosti moudrosti. Na Jupiteru je moudrost substanciální.^[436] Představíme-li si zjevný obraz a substanční procesy pampelišky (srov. s. 406 nn.), stane se v této vysoce rozvinuté rostlině moudrostiplné jupiterské působení viditelné — od kořene přes listovou růžici, květ a jeho

467

žiarivá žlutá až po bílou «Pampelišku». U květnatých rostlin jsou barvy žlutá a bílá přičítány jupiterovu působení: «neboť síla Jupitera, která podporuje kosmickou sluneční sílu, přináší do květů bílou a žlutou barvu».^[437] Jupiterova moudrost, která se v pampelišce zobrazuje navenek, obrací se — uzavřena vnitřním «nebem» pobřišnice — dovnitř do moudrostiplného utváření a funkcí břišních orgánů. Přípravek z pampelišky tvoří syntézu tohoto jupiterova působení, které v pozemském přijalo formu a funkci. Sílu účinku této syntézy lze spatřovat v tom, čím «se rostlina stává vnímavou ke všemu a přitahuje vše».^[438] Lze tedy říci: přípravek z pampelišky zprostředkovává organickému hnojení skrze kosmický křemen bytostnou substanci Jupiterovy moudrosti, která se v rostlinách daruje jako vznikající síla vnímání.

Obalíme-li nyní jupiterovým působením silně poznamenané květy pampelišky blánovitými vrstvami pobřišničního okruží, zůstává schopnost příjmu pro v kosmickém obvodu «jemně rozptýlenou křemičitost» v proudění. Skrze přípravek a organická hnojiva dochází plod této schopnosti k rostlinám — působí však nyní v opačném směru; činí rostliny «vnímavými» pro látky země, které potřebují k růstu. Co se již naznačilo jako účinek přípravku z dubové kůry, jeví se u přípravku z pampelišky na vyšším stupni. Životní souvislost bránice–půda–rostlina je tak říkajíc oduševňována. Jako účinnost první trojice přípravků otevírá pozemské látky a síly kořenovému pólu rostliny, tak druhá trojice otevírá substance a síly mimopozemského kosmu pólu kvetení.

Na nejvyšším stupni konečně — lze říci — podněcuje přípravek z kozlíku skrze organická hnojiva a skrze fosfor uvolněný z rozkladných procesů takovým způsobem, že tento může opět stát se ve živém fyzickým nositelem Geistig-Wesenhaftého v pozemském.

Z jiných důvodů než u kopřivy nepotřebuje kozlík žádný obal ze zvířecího orgánu. Má schopnost läutert fosfor z dynamického, se zemí spjatého, živého substančního dění v kořenových oddenků nahoru ve vertikálně vztyčujícím se stonku a přivést jej v květu do stavu čisté vnímavosti pro zjevení.

468

vstoupit do ní, které nacházejí ve fosforu svůj fyzicko-étherický nositel.

Kozlík je tak utvářen, že má silný vztah ke světlu a teplu. Látkové kompozice, které se v průběhu růstu rostliny utvářely působením slunce a pod- i nadsluneční ch planet, se rozpadají při odumírání rostliny. Při každém z rozkladných procesů se uvolňuje teplo. Nakonec se vše, co vzešlo z ducha, navrací zpět do živlu tepla, původu veškerého bytí. Co vzniklo, fyzicky mizí; je jako duchovní výdobytek vnitřního tepla, tepelnému éteru, podobno paměti, vepsáno celému živému planetárnímu systému.^[439] V tom nabývá platnosti princip Saturnu; podoben kosmické paměti, je strážcem minulosti, onoho velkého evolučního propojení mezi původem dění člověka a Země^[440] a bytím přítomnosti. Navenek se to projevuje tím, že saturnická sféra uzavírá sluneční soustavu ze všech stran jako tepelný obal. Copak si princip Saturnu v kozlíku nevytvořil obraz? Kdekoli se preparát z kozlíku použije, vytváří saturnický tepelný obal, který vymezuje vnějšek vůči vnitřku.

Postříká-li se preparátem z kozlíku hnojiště nebo kompostová hromada, působí pro ni hüllebildend právě tak jako zmíněné zvířecí obalové orgány ostatních preparátů. Lze předpokládat, že dává ohraničující obal nejen rozkladnému dění, nýbrž právě tak i záření, které vychází bodově z ostatních preparátových substancí vnesených do hromady, a tím způsobem je v hromadě udržuje. Tepelný obal, který preparát z kozlíku vytváří, je utkaný z vnějšího tepla (živel tepla) i z vnitřního tepla (tepelný éter). Lze jej chápat jako orgán, který přijímá záření hvězdného kosmu a ve fosforu, jenž vychází ze saturnických rozkladných procesů, nachází připravenou fyzickou nositelnost.

Tak jako je tanec preparátů v duchovní konsekvenci otevírán přípravkem ze řebříčku, je uzavírán preparátem z kozlíku. Tato úvaha může probudit porozumění pro to, že kánon šesti hnojivých preparátů, které jsou ve službě vznikající Ganzheit, nepotřebuje žádného rozšíření ani doplnění. Tento kánon je

469

tak komponovaný, že vytváří harmonický souzvuk. Ganzheit je střed mezi výšinami a hlubinami; její Werden znamená «oživení Erdig-Festého samotného». Souzvuk «zní» skrze člověkem geistgeführte práci, skrze nepodmíněné Wollen.

Hnojivé preparáty v jejich celostném působení

Každý ze šesti hnojivých preparátů přináší vývojový potenciál k utváření «Sedmého», totiž vznikající Mitte, bránicového orgánu stojícího pod vlivem Slunce. Teprve půda umožňuje existenci veškerého života na Zemi. V ní se sjednocují planetární a hvězdná záření stojící pod vládou Slunce s hlubinami Země vyzařujícími zdola. Toto vzájemné Ineinander-Wirken je dílem stanuvším z minulých dob zemského vývoje. Působí dál v moudrém Zusammenwirken přírodních říší. Poznat toto neohraničeně vztahuplné dědictví tvoří základ pro Hofgestaltung v biologicko-dynamickém zemědělství.

Z tohoto poznání se odvozuje metodický princip: přetvářet geistgeführte prací nyní z lidského ducha dílo nalezené na daném stanovišti (statku) podle zákonů, které předepisuje fyzicky stávší se příroda a které jsou účinné v říši minerálů, rostlin a zvířat. Z toho vzniká v malém umělecky to, čím je Země ve velkém — v sobě uzavřený organismus. Tento princip — opakovat minulost ze síly probouzející se Bewusstseinsseele člověka v přítomném — je prvním krokem. Druhý krok otevírá bránu k vývojové cestě do budoucnosti. Znovu uchopuje metodický princip, který se mu v chemicko-technickém zemědělství vytratil, opakováním minulosti. Tento druhý krok povznáší zemědělství — oplodněné ideovým bohatstvím Geistesforschung — na vyšší stupeň. Staví člověka přítomnosti před nesmírnou výzvu: výzvu svobodného, sebeurčeného jednání z Erkraftung Bewusstseinsseele. Před tuto výzvu se vidí postaven každý, kdo se pokouší pěstovat geistgeführený, geistbewachter vztah k biologicko-dynamickým preparátům. Při jejich přípravě a používání se konec, to Gewordene, stává počátkem Werden do budoucnosti. Koncem jsou produkty z říše minerálů, rostlin a zvířat, dále účinkování aktuálně daných rytmů slunečního roku a konečně stavy čtyř živlů: Země, Vody, Vzduchu

470

a Wärme. Toto evolutivní završení je poznáními Geistesforschung přiváděno do Beziehungsverhältnisse podle idejí, které se v zestálé přírodě nedají nalézt, které teprve v aplikaci postupně nabývají zákonného charakteru. Tyto ideje uvádějí v pohyb Umstülpung minulého do budoucího. Z toho vyvstává otázka, jakým způsobem jsou fenomény této Umstülpung vůbec uchopitelné přírodovědecky. Pojmy, které máme k dispozici, vztahují se vždy jen na to, co se dá měřit, počítat a vážit, na minulé — ne na to, co se teprve stává. Zde se v poznávání přírody otevírá propastně hluboká trhlina mezi mrtvým, mezi kvantitou a kvalitativními jevy oživené, oduševnělé a „oduחovnělé" přírody.

Vše kvalitativní se projevuje v polaritách — tak v protiklade bytosti a jevu, ducha a hmoty, světla a tmy a podobně. Syntéza těchto polarit se nedá nalézt v předmětném nazírání; uskutečňuje se v myslícím a cítícím nazírání, které ukazuje vůli směr. Syntéza se odehrává uvnitř, v Geist-erkenntnis člověka. To je velká výzva! Analytická Denkungsart namířená pouze na mrtvé této výzvě uhýbá. Chybí jí pojmy, které by pojmu kvality daly objektivní, hodnotící obsah. Hodnotící pojmy zahrnují faktor „čas"; uvádějí myšlení do pohybu, činí je obrazným — a tím prožitelným. Tím vstupuje člověk na stezku, na níž se může síla myšlení stát prostřednicí mezi smyslově daným a tím, co bylo bez smyslovosti zkoumáno z ducha. Teprve tehdy, když se člověk snaží nechat obě pole fenoménů — smyslové a geistig-übersinnliche — vzájemně se osvětlovat v mocném myšlení, může hodnotící souzení nabýt objektivní výpovědní síly.

Z tohoto předznamenání vyplývá neomezeně mnoho možností k jistému utváření úsudku při uchopování bytostného, které se vyslovuje v kvalitách. V každém jednotlivém případě musí být tento úsudek dobyt individuálně. To, co bylo dobyto jako individuální pravda, záhy se zaţije výměnou a korekcí jako reálně působící do obecné Geisteskultur lidstva.

Kánon šesti Düngerpräparate, přidávaných do čerstvě vznikajících organických materiálů na statku, působí — opřen o rozmanité zkušenosti a experimentální nálezy — v čase postupně; působí rozvoji napomáhajícím způsobem na Lebenszusammenhang půdy a rostliny. Dají se charakterizovat tři evolutivní, do sebe přecházející kroky:

471

1. Düngerpräparate se vtiskují — každé ve specifickém způsobu působení svých záření — souhrnně do organických mas kompostních a hnojivých hromad nacházejících se v rozkladu. Zprostředkovávají víceméně živelnému rozrůstání rozkladu nadřazený, organizující princip. Ten usměrňuje složité procesy odbourávání a výstavby substance do správných drah a napomáhá kompostní nebo hnojné hromadě, aby se za rozvoje vlastního života uzavřela v organismus. Zkušenost učí, že rozkladné procesy probíhají harmoničtěji. To je patrné zvláště na srovnatelně rychlé proměně štiplavého zápachu v mírnou vůni. Experimentální srovnávací výzkumy potvrzují to, že fyziologické a biologické průběhy (například teplota, sorpční kapacita, osídlení žížalami) se zpevňují do stavu zdravého vyrovnání.

2. Účinky Düngerpräparate jsou po odpovídající době uložení hnojivých hromad do těchto souhrnně vstřebány. Preparovaná hnojiva se rozvinula do jakési všemocnosti svého účinkování v živém, která přesahuje jejich pouhou přírodou danou Wirkungsart. Svým výnosem na půdu postupně řadí a stabilizují veškeré půdní procesy na vyšší úroveň úrodnosti v souladu s rytmy slunečního roku. Nápadné a experimentálně doložené je to na mnoha parametrech — nejpřesvědčivěji v udržování srovnatelně vyšší humusové hladiny při současně vyšší mikrobiologické aktivitě, v prohloubení humusem obohaceného půdního profilu, i v osídlení žížalami a jinými půdními živočichy.

3. Jako souhrnné silové účinky biologicko-dynamických preparátů propůjčují organickým hnojivům vyšší, nikoli pouhou přírodou podmíněný stupeň oživení, tak tato hnojiva propůjčují jej půdě — a přes půdu rostoucím rostlinám.

V poslední důsledku je úkolem Düngerpräparate zpřístupnit kosmicko-zemské podmínky růstu a tvorby plodů stanovištně

472

na ty rostliny, které jsou právě pěstovány, individualizovat v průběhu roku. Jejich způsob působení míří k tomu, přiblížit stupeň oživení půdy živému rostliny. Obě tvoří jako syntéza střed polárního působení sil Země a Kosmu. Zde plně vstupuje v platnost vše přesahující význam hnojení půdy. Ten v postupném vývoji určuje, jak se kulturní rostliny svisle a vodorovně s kořenem, stonkem, listem, květem a plodem začleňují do této trojnosti výšin a hlubin a vzniklé středu. Rostliny jsou uchopeny organizační silou, skrze niž se otevírají růstovým podmínkám svého prostředí.

Výsledky všeho toho jsou mnohonásobně potvrzeny v praktických zkušenostech a vědeckých šetřeních:

Rostlina tíhne k tomu, aby se ideálně typicky rozvinula v souladu se svou druhovou přirozeností.
Kořen si otevírá hlubší objem půdy, větví se jemněji a rovnoměrněji.^[441]
Výhonkový růst prochází výrazněji stadii metamorfózy listu, a tím i zjemňováním výstavby substance.
Fyziologické procesy při tvorbě potravinových plodů — ať v oblasti kořene, stonku, listu, květu nebo semene, jakož i plodů ovocných dřevin — dospívají v zralosti ke klidu. Potravinové plody dozrávají plně a zůstávají déle trvanlivé.
Kompozice látek se od základu ke květu strukturují a zjemňují; to zejména v oblasti bílkovin, např. poměr čistého proteinu k surovému proteinu, éterických olejů atd.
Tvorba výnosu usiluje, vyrovnávajíc extrémy, k optimálnímu výnosu.^[442]

Bezprostředně přístupné vnímání je výraznější, příslušnému potravinovému plodu vlastní chuť a vůně, nuancování v barvě, konzistenci, jakož i vyšší stravitelnost a delší trvanlivost. Poučná je také často slýchaná výpověď zákazníků: „Potřebujeme méně, abychom se nasytili." Vše toto dohromady vzato charakterizuje rozšířenou výživnou hodnotu, která zdravotně působí na tělesný, duševní a duchovní vývoj člověka. V

V tomto smyslu slouží hnojení preparáty postupujícímu vývoji země a člověka. Propůjčuje zemědělsko-zahradnické práci nový, vyšší smysl. Zacházení s nimi vede reálně k nové pracovní a badatelské gesinnungě — ke kmovému umělectví. Podnět k tomuto hnojení nevzniká z vnějšího popudu nebo z pouhého plnění normy, nýbrž z impulsu, který se stal záležitostí srdce. Čím více tomu tak je, tím svobodněji a tím individuálněji umělecky se uskutečňuje čin jeho zacházení. Význam biologicko-dynamických preparátů pro zemi a člověka se může otevřít jedině cestou poznání ducha; tato výzva bude mnohým připadat příliš náročná. Kdo se na ni však bezpředsudečně vydá, záhy zjistí, že pramen, který vybízí k činu, není hledat tam venku ve světě, nýbrž ryze v samém sobě. Výsledky — formy idejí — duchovního bádání jsou tímto pramenem. Šíří světlo nad tím, co člověk zpočátku ještě tápavě koná ve tmě. Vnitřní jistota však roste postupně ve vzájemném střídání myšlení a konání těchto idejí. Přitom nejde «o momentální úspěch, nýbrž o bezpodmínečnou práci».^[443] «Neboť žádný neúspěch není nikdy rozhodující pro pravdu duchovního impulsu, jehož působení bylo vnitřně prohlédnuto a uchopeno.»^[444]

473

Praxe zemědělského umění ve třech krocích

Téma pojímat zemědělství jako umění v přítomnosti nežije. A přece bylo umění od věku velkého Zarathuštry, inaugurátora staropersské kultury a zakladatele polního hospodářství v 5./6. tisíciletí před Kr., zemědělskému vývoji nejhlouběji imanentní. Teprve v průběhu přírodovědně-materialistického věku od poloviny 19. století a jeho svěřence, agrárního industrialismu 20./21. století, padl každý zbývající prvek uměleckého smýšlení za oběť vědecko-technologické ratio. V předhistorické ranosti urindických a staropersských velkých starověkých kultur bylo náboženství, umění a to, co se později stalo vědou,

474

ještě neodděleno skryto v temném atavistickém-hellseherském prožívání. Tyto velké starověké kultury stály, jak bylo vyloženo na začátku, pod vedením mystérií, v nichž byly právě tak živé moudrostní nauky z minulosti jako probouzející se vědomí pro prometheické impulsy budoucnosti. Z tohoto ještě zcela duchovnímu světu obrácenému všezahrnujícímu sakramentalismu se vydělilo sakrální umění, které se v průběhu vývoje vědomí lidstva v každé z následujících kultur stupňovitě v metamorfózách emancipovalo k ryzím uměleckým stvořením. Umění se postupně ustavovalo jako samostatný kulturní faktor vedle náboženství. V těchto věcích až do novověku bylo zemědělství kulturní základnou, z níž umělecká stvoření vyrůstala. Zcela a úplně platilo to pro počátky sakrálního umění, pro šlechtění domácích zvířat a kulturních rostlin. Dalšími kroky emancipace jsou pak stavba egyptských pyramid, jež se jakoby z duchovního světa snášejí dolů a v pozemském se vyvracejí, dále řecké umění, které dávalo božskému lidskou podobu, a po křesťanství umění středověku, s katedrálami strmícími odspodu vzhůru a s niterně zbožným pohledem člověka v sochařství a malířství.

Obrovský krok emancipace se odehrál od novověku ve vývoji vědomí Já usilující k individuaci a — jako jeho charakteristický znak — v nastoupení přírodních věd. Ty se emancipují z náboženství a sakrálního umění, jež bylo tomuto dosud blízké. Původně vše-jedno se diferencuje v trojnost náboženství, umění a nakonec vědy. Vědecká cesta poznání převzala vedení; umění a náboženství v ní neměly místa. Staly se kulturním příslušenstvím. V zemědělství se tento proces odehrával velmi pomalu a nakonec překotně. Přitom mu vyschly prameny mravního jednání. Pojmy, které věda v podobě technologií vnáší do zemědělství zvenčí, jsou pojmy proveditelnosti; jsou abstraktní, chladné, mrtvé a stopy, které zanechávají, jsou zpustošená, vyrabovaná, hyznosti vydaná země. S úbytkem tradic budou lidé «hnojit pole vědou».^[445]

Jak ale, kdyby tyto pojmy — pokud nevznikají z teorií, nýbrž prostě a nepředpojatě odrážejí smyslově dané skutečnosti — mohly být prohřáty a obdařeny tíhou tím, že by v duchovní duši

475

poznávajícího byly probuzeny k vlastnímu životu? To by byl úkol nového, skutečnosti přiměřeného pojetí vědy, kdyby toto rozšířilo zajetý kvantifikující princip ke zdrojům umění, jež leží v duchovně-duševním člověka. Tyto zdroje nejsou ničím jiným než tím, co duch, podnícen smyslově vnímaným, promlouvá k duši jako idea. V prožívání této ideje se zjevuje něco mravního, v čem se zkušenost ducha a smyslů slévá v jednotu. Tento pramen mravního jednání si musí člověk usilující o ntshunxeko, to jest o vybudování vědomí Já, zpřístupnit.^[446] Cestou, jak vědu a umění ze síly lidského Já usilujícího o sebepoznání spojit ve vyšší celek, šel Goethe v celoživotním zápase. Rudolf Steiner ji zpřístupnil jako cestu duchovního bádání duše každému člověku, který se po ní chce vydat.^[447]

V prožívání ideje se hlavový myšlenkový obraz stává myšlenkovým obrazem srdce; člověk žije v myšlenkovém obrazu, který dál roste a je nabídkou vůli, aby jej v svobodě uchopila a nechala se uskutečnit jako čin navenek. V této vůli k činu se probouzí v ideji přebývající duch jako cílevědomá mravní síla. V tom bude třeba hledat úkol vědy do budoucnosti: aby myslící duše věděla o svém duchovním cíli. Christian Morgenstern to vkládá do slov: «wer vom Ziel nicht weiß, kann den Weg nicht haben» (kdo nezná cíl, nemůže mít cestu).^[448] Cesta k tomuto cíli je umělecká. Cíl leží v budoucnosti. Bude třeba vyvinout vědu, která dělá člověka vidoucím pro budoucnost, která mu ukazuje duchovní cíle k umělecké tvorbě. Zůstane-li těmto cílům věrný přes všechny odpory, uvolní se mravní síly, skrze něž může bytostné moci zla čelit s otevřeným hledím a veškeré své úsilí věnovat bytostným mocím dobra, pokroku lidstva. Cestou k cíli je umění vytvářející se z řádně pochopené, to jest jevu věrné vědy. Omezí-li se věda na myšlení v mrtvých abstraktních pojmech, vznikají technologie, které mají zcela svůj přítomnostní, ovšem na čistě fyzicko-smyslové omezený

476

význam. Umění naproti tomu potřebuje myšlenkové obrazy idejí, které živě naplňují duši a v ní mohou růst. Tvaruje-li se tyto prožité myšlenkové obrazy navenek, vzniká umělecké dílo, které se staví vedle přírody, avšak ji nezobrazuje, nýbrž se v duchovním uchopení a prožívání ideje praobrazu, typus nebo bytosti pokouší toto umělecky znovu vytvořit v obraze. Goethe hledal na základě jevů, jež rostlinná říše nabízí oku, prajev, který duchovně leží v základu všech rostlinných útvarů. Uchopil jej v ideji «Urpflanze» — prapůvodní rostliny — duchovně-imaginativně tak konkrétně, že mohl říci: «mit diesem Modell [der Urpflanze; Anmerkung des Verfassers] und dem Schlüssel dazu kann man alsdann noch Pflanzen ins Unendliche erfinden, die konsequent sein müssen, das heißt, die, wenn sie auch nicht existieren, doch existieren könnten und nicht etwa malerische oder dichterische Schatten und Scheine sind, sondern eine innere Wahrheit und Notwendigkeit haben. Dasselbe Gesetz wird sich auf alles Lebendige ausdehnen lassen.» (s tímto modelem [prapůvodní rostliny; poznámka autora] a klíčem k němu lze dále vynalézat rostliny do nekonečna, které musejí být důsledné, to jest které, i když neexistují, přece by existovat mohly a nejsou pouhými malířskými nebo básnickými stíny a zdáními, nýbrž mají vnitřní pravdu a nutnost. Týž zákon bude možno rozšířit na vše živé.)^[449]

Klíč k tomu, aby se z ducha prajevu «vynalézalo do nekonečna» a vynalezené bylo utvářeno v umělecké dílo, lze navazujíc na Goetha nalézt ve formách idejí antroposofické duchovní vědy. Tyto formy idejí jsou — takto viděno — samy uměleckými stvořeními z nadsmyslového poznání. Mají tu zvláštnost, že se v myšlení oživují, v cítění se stávají duševním prožitkem a skrze vůli proměňují látku. Umělecké dílo, jež z toho vzniká, se již nestaví prostě vedle přírody, nýbrž tyto oživené ideje mají moc umělecky přetvářet skutečnost přírody v zrcadle vývoje lidské duše. Vůle, takto inspirovaná, pokračuje do nitra přírody a začíná znovu uvádět do pohybu dílo, jež bylo ztuhlé do vypočitatelnosti. V biologicko-dynamickém zemědělství se to děje ve třech stupních, vycházejíc od ještě přírodnějšího způsobu k způsobu vycházejícímu čistě z ducha.

1. stupeň: Umělecká tvorba ve smyslu znovuzrození řemesla

Představme si činnost sochaře. Jeho náčiním, které potřebuje, aby v kameni zformoval obraz tvořeného uměleckého díla, je kámen, dláto a kladivo. K cíli vedoucí idea žije

477

v něm. Nějak podobně je to i u zemědělce, ať se právě věnuje jakémukoli cíli. Sleduje-li cíl připravit pole k setbě, potřebuje pluh, kypřič a brány, aby vytvořil osevní lůžko; totéž platí o péči o kultury – zde se jedná o plečkové brány a motyku – a dále o sklizni, kde jde o rychlé, jisté a půdu šetřící shromáždění úrody. Myšlenkový obraz, který zemědělce vede ke všem těmto činnostem, žije v něm, a pole, rostliny, počasí atd. mu říkají, co je třeba udělat, tak jako kámen říká sochaři, jak a kde přiložit dláto a jak silný má být úder. Protože však zemědělec zachází s oživěnou a oduševnělou přírodou, tedy s bytostným, které si samo dává formu a stává se uměleckým dílem, je mu příroda na rovině řemesla velkou učitelkou. Co zemědělec potřebuje, je věda o pramenech, z nichž jeho učitelka čerpá a tvoří – ať v polním hospodářství a zahradnictví, v chovu hospodářských zvířat a pastvinářství, v ovocnářství a pěstování lesa i v utváření krajiny. Musí to být věda o tom, co je v ustavičném dění a umírání, věda, která nutně určuje cíl zemědělce. A jeho umění pak spočívá v tom, že z prožité moudrosti, z cítěním prodchnuté pravdy skrze svou řemeslnou práci vytváří předivo vztahů, jímž se mohou v celé rozmanitosti kulturní rostliny, domácí zvířata a kulturní půdy ideálně entfalten. Umění řemesla se v zemědělství v nejvyšší míře dává do služby přírody. Je to soutěžení s tím, co příroda jako velká umělkyně svého díla stvoření předurčuje. Jde o to,

pracovní postupy prožívanou ideou vnitřně prozářit a nechat plynule do sebe přecházet;
statek až do posledního koutu prostoupit vědomím;
aby ve veškeré práci žila jemnocitná pozornost, která rozpoznává neupravené, ošklivé, nezdařené, chybné a nechá to stát se podnětem k tomu, aby o to mocněji zaměřila smysl pro krásu a lásku k činu na to, co slouží uskutečnění duchovního cíle;
aby vše a každá věc spolu stála v harmonických poměrech a lesk krásy odrážel smýšlení lidí, kteří tam pracují;
řemeslně-uměleckou tvorbu nenechat degenerovat v pouhou odbytou práci.

To vše se musí znovu naučit od základu. V tomto ohledu stojíme úplně na začátku. Jde právě o to, bez okolků, s ohněm

478

ducha ukovat meč ideje, tímto mečem překopat zemi a v trpělivosti čekat na plody proměny — ty, které dozrávají ve mně, i ty, které dozrávají v zemi.^[450] Tato pracovní smýšlení může být znovu nabyto jedině individuálně, z duchovně-mravní přípravy. Každý se musí učit být druhému vzorem. Začne-li se to dít alespoň v náznaku, je vytvořen základ pro plodnou spolupráci — pro sociální umění pravého budování společenství.

2. stupeň: Umělecká tvorba z celku do článků

Na tomto stupni je příroda mistryní jen s výhradami. Co učí, jsou vztahové souvislosti mezi věcmi a bytostmi přírody — například koexistence květů a hmyzu, vztah mezi činností žížal a úrodností půdy, sdružování zvířat a rostlin v biotopy atd. V těchto vztahových předivech vládne rozum, neviditelně v nich žije nadřazený celek, který se v smyslovém světě rozkládá do souhrnu jednotlivých jevů. Tato celost se nikde v přírodě smyslově neobjevuje, nýbrž jedině v člověku, který toto bytostně celé jako své Já v sobě nese. Člověk má možnost na cestě postupného sebepoznání poznat sebe jako duchovní bytost a touto schopností proniknout i poznávajícím způsobem do nezjevitelného celostního bytí, které se v říši zvířat, rostlin a minerálů odhaluje v moudrosti plném bohatství vztahů.

Co se týče bohatého vztahového přediva zdravého zemědělského podniku, byla tato tvůrčí celost — odvozená od člověka — označena jako organismus, jako tělo zemědělské individuality. Příroda tomuto organismu jako ono „co" dává k dispozici veškeré bohatství svého vztahového stvoření; avšak ono „jak" — jak toto stvoření komponovat ve vyšší celek hospodářského organismu — to příroda neříká. To musí jako živá idea intuitivně zazářit v člověku. Syntéza z „co" a „jak" je umělecký akt. Odehrává se na jedné straně ve vnitřním prožívání onoho osobního vztahu, který si člověk buduje k věcem a bytostem celku statku. Na druhé straně se umělecký akt nalézá v tom, jak se — z idejí uchopených v duchu — zemědělská individualita, respektive její tělo, hospodářský organismus, člení v orgány a v přiměřené a rozumné vztahové předivo.

479

Členění orgánů na hospodářství dobytka, pastvin, orné půdy, zahrad, ovocných sadů, lesů a remízků a jejich rozmanité dělení slouží na jedné straně užitečnosti výživy, na druhé straně zušlechťuje kulturní krajinu; stará se o estetiku lidského životního prostoru. Člověk utváří zemědělství tělesně-fyzicky i duševně-duchovně podle svého obrazu. Může se sám znovu nalézt v uměleckém díle, které vytvořil.

Ani tímto druhým krokem umělecké tvorby ještě není překonána velká propast mezi ideou a skutečností. Člověk stále inklinuje k tomu, opírat se o velký vzor přírody a spokojovat se s tím, že hospodaří prostě „přirozeně" či „biologicky". To se podobá tomu, kdo se již pokládá za umělce, protože kopíruje smyslově-věcné přírody. Jistě, příroda nabízí nástroj a dává poučení, jak jej podle svých zákonů rozumně používat — ale to, co z toho lidská ruka utváří na základě od člověka odvozené ideje organismu, respektive individuality, je něco nového: je to umělecké dílo, které to přírodou dané povznáší.

Toto umělecké dílo není hotové, nýbrž se dále tvoří v souzvuku s vývojem pravého duchovního porozumění. Bylo-li toto v dřívějších dobách přibližováno lidskému nitru jako obsah víry takříkajíc zvenčí — náboženskými institucemi, církvemi a kláštery — pak nyní a v budoucnosti může být uchopeno zevnitř v uvědomování si skutečnosti ducha a může nacházet umělecký výraz navenek. Co bylo kdysi církví a klášterem, musí napříště živě usilovat v duši jako Já nesený duchovní impuls. Umění ze ducha uchopené, nově se utvářející Landbaukunst se neemancipuje od vědy. Naopak, s ní vyroste v novou jednotu. Umění vědy oživí a tím si bude lépe vědomé svého duchovního cíle.

3. stupeň: Umělecká tvorba jako tvoření čistě z ducha

Jádrový rys biologicko-dynamického zemědělství, a to i a právě s ohledem na praktikování nového uměleckého přístupu k věcem a bytostem přírody, se stává uchopitelným teprve skrze antroposofickou duchovní vědu a zvláště skrze Zemědělský kurz Rudolfa Steinera. Zde jsou příroda a věda plně postaveny do služby poznání ducha. To se týká především otázky hnojení a výroby a aplikace biologicko-dynamických

480

preparátů. Ty vděčí za svůj vznik uměleckému procesu, který se zapaluje na prožívání forem idejí antroposofické duchovní vědy. Jedinečně zvláštní na tomto procesu je, že uspořádání látek nacházejících se v přírodě – které jsou, jak Rudolf Steiner uvádí, utvářeny «in dem Sinne, wie der Christus sie nach und nach angeordnet hat»^[451] (v tom smyslu, jak je Kristus postupně uspořádal) –, je nyní počínaje vloženo do rukou člověka. Je v jeho svobodě, toto uspořádání provádět z téhož duchovního pramene samotného. Jsou-li to zpočátku jen pokyny duchovního badatele, přece je člověk tak veden, aby v těchto cílech tušil, jak hluboko jsou zakotveny v duchovních základech. Tušení duchovního cíle ukazujícího do budoucnosti se může právě v uměleckém výkonu projasnit v duchovní jistotu. K tomu je však zapotřebí, aby při každém jednotlivém kroku, který se činí při výrobě a aplikaci, byla současně pozornost obrácena k velkým souvislostem, v rámci nichž se preparační dění odehrává. Spoluprožívání takových souvislostí v tady-a-teď pozemských daností vytváří po sobě jdoucím preparačním krokům jaksi obal. Tak například tehdy, když se člověk zamyslí nad krávou, jejíž význam v kosmickém kontextu jako dárkyně většiny orgánových obalů roste do nezměrna; nebo nad bylinami, jejichž květy se používají; nebo nad ročními obdobími a nad místem, kde jsou zakopávány, respektive vystavovány živlovému působení; nebo konečně nad působením Slunce, planet a hvězd, jež všestranně obklopuje dění. Celá periferie je kmotrou každému jednotlivému preparačnímu kroku. Pokus to při práci pocítit probouzí nové umění, nový druh umělecké tvorby, která se nepostavuje vedle přírody jako sochařství nebo malovaný obraz – povznášejíc ji z vlastního praobrazu prožívání, která přesto zůstává zdáním –, nýbrž umělecká tvorba, která se noří do přírody a v ní probouzí nové impulsy dění.

Uměleckým způsobem vzniká v popsaných preparacích látko-duchové spojení, které ukazuje vývojovou cestu od přírody směrem k nadpřírodě, zatímco z neživé přírody odebrané zdánlivě hnojivé soli otevírají brány k pod-přírodě, k silám nepřátelským životu v podsmyslovém.

Hnojení v biologicko-dynamickém zemědělství směřuje k tomu, aby přírodní působení otevřelo silám nadpřírody. Pojem

481

té druhé lze, z hlediska zemědělství, myslet v jedno s ideou «zemědělské individuality». Tak jako tato «naplňuje své bytí», když je jako taková «pojata»,^[452] tak se naplňuje individualita člověka, Já, bytostnou substancí v té míře, jak silou Já své bytostné články – fyzické tělo, éterické a astrální tělo – zduchovňuje, to jest osvobozuje je z jejich vázanosti na přírodu. Bytostné naplnění Já tvoří vývojovou cestu člověka přes inkarnace. Čím více Já žijící v těle postupuje ve vědomí své duchovní povahy, tím více se může ze síly přebytku svého bytí rozšiřovat nad mimočlověčí přírodu a, přetvářejíc ji, cílenou činností «učit se pojímat zemědělský podnik jako jakýsi druh individuality». Toto uchopení znamená opravdovou inauguraci do budoucnosti, totiž vštípit vývojovou myšlenku nyní ze strany k vyššímu lidství probouzejícího se člověka do jsoucna přírody, jež se stalo. Zároveň to znamená, ze síly vyššího Já se vzdát toho, co chce pro sebe Já vázané na tělo, sobecké Já. Tím je ukázána cesta, jak může křesťanství novým způsobem opět zapustit kořeny v práci na zemi. Tento výhled do budoucnosti zakládá smýšlení, z nějž může zemědělec přírodě v lásce dávat, co nemá – dar, skrze nějž se může působení přírodních bytostí na daném stanovišti individualizovat k vyššímu celku.

V tomto smyslu lze preparáty a organická hnojiva, v nichž docházejí k bytostné účinnosti, považovat za prostředky výchovy, respektive evoluce, skrze něž se zemědělství může naplnit bytím a stát se skutečnou individualitou. V ní se individualizují síly výšin a hlubin v umělecké dílo středu – úrodnou půdu.

Totéž smýšlení, o němž je zde řeč, je však také to, které dává člověku poznávat bytost a význam spolupráce s ohledem na budoucnostně zaměřenou tvůrčí tvorbu společenství. Vznikající zemědělský organismus jako tělo zemědělské individuality a sociální organismus jako tělo lidského společenství cítícího se sjednoceného v Kristově bytosti jsou dvě poloviny jedné a

482

téže skutečnosti. Teprve toto sjednocení představuje celkové umělecké dílo. Zárodek k takovému je na každém statku na světě, kde se z takového smýšlení pracuje, keimhaft přítomen; je rozpoznatelný a prožitelný.

483

Poděkování

Co mě pohnulo z ukrytých hlubin mého osudu, nabylo podoby setkáváním s velmi mnohými lidmi. Všichni přikládali haléř k haléři k tomu, aby se ve mně zformoval obraz světa, který mě z pochopení minulosti, v jejích metamorfózách, ukazoval do budoucnosti. Jim všem budiž vyřčen dík. Mnohý z nich se mi stal průvodcem, abych odhodlaně vykročil branou poznání antroposofické duchovní vědy a na této cestě v obrysech rozpoznal přehojnost úkolů, které budoucnost klade pozemskému člověku. Že jsem mohl alespoň v základech uchopit takový budoucnostní úkol, vděčím vše-zahrnujícímu dílu Rudolfa Steinera.

Dále patří můj dík všem těm, kdo mi pomáhali konat mé zpočátku ještě nejistné kroky k takovým budoucnostním cílům. Na zemědělském poli to byli Joseph Blockhuys, Ernst Becker, Hans Jörg Graf von Bothmer, Wolfgang Schaumann, na poli přírodovědeckém Herbert Koepf, Jochen Bockemühl a Georg Maier a na poli sociálního utváření Wilhelm Ernst Barkhoff, Rolf Kerler a Albert Fink. Celoživotním přítelem a rádcem mi byl Georg Glöckler, jemuž vděčím za mnoho poznatků o člověku a světě. Na závěr je třeba poděkovat Gunterovi Gebhardovi za jeho nesmírně chápavé pročtení rukopisu a za doplňující návrhy. Ve stejném smyslu míří můj dík Hansi-Christianu Zehnterovi, který s jemnocitným vnímáním obstaral lektorování. Velký dík náleží spolupracovnicím Dottenfelderhofes, jež se obětavě ujaly strojopisné verze, stejně tak grafičkám Ivaně Supan a Mathiasovi Buessovi.

Zvláště velký dík budiž vyřčen Lieselotte Klettové, mé ženě, která se po desetiletí spolupodílela na tom, o čem je v knize řeč, která sledovala její vznik s láskyplně-kritickým pohledem a hájila mi záda pro hodiny klidu v neustále pracovně nabitém dění statku.

A konečně budiž vyřčen velký dík panu Dr. Peteru Schnellovi a nadaci Software AG Stiftung za finanční podporu, skrze niž se vydání tohoto spisu teprve stalo možným.

Manfred Klett

484

485

Životopis Manfreda Kletta

Manfred Klett se narodil roku 1933 v Tanganjice, dnešní Tanzanii, u Kilimandžára. Školní léta prožil mimo jiné na škole Schloss Salem a po druhé světové válce na waldorfské škole ve Stuttgartu, s ročním výměnným pobytem v Anglii. Studium na Technické vysoké škole ve Stuttgartu bylo předčasně přerušeno úrazem. Během ročního pracovního pobytu na severovýchodě Sýrie se rozhodl stát zemědělcem. Po učební době následovalo studium zemědělství na Universität Stuttgart-Hohenheim s promocí v oboru půdoznalství. Další čtyři roky věnoval výzkumu na Institutu für biologisch-dynamische Wirtschaftsweise na téma «Düngung und Nahrungsqualität». Rok 1968 byl poznamenán založením hospodářského společenství Dottenfelderhof (pět rodin) a záhy poté i tamní Landbauschule Dottenfelderhof. Po dvaceti letech biologicko-dynamické budovatelské práce s manželkou a pěti dětmi převzal vedení «Zemědělského oddělení Přírodovědné sekce na Goetheanu» v Dornachu ve Švýcarsku. Po čtrnácti letech činnosti a dalších osmi letech jako svobodný spolupracovník mezitím přebudované «Sekce pro zemědělství» se vrátil na Dottenfelderhof a znovu se ujal výuky na tamní Landbauschule. Vedle toho již 21 let pečuje o vesnický projekt Juchowo v Polsku. Je to pokus vytvořit ve východní Evropě místo, v němž by se «vzdělávání Země» (Novalis) ukazovalo jako sociální úkol a «sociální otázka» nacházela odpověď ve vzdělávání Země.

485

Věcný rejstřík

+++ Stav k 27. dubnu 2026: Tento věcný rejstřík není součástí tištěné verze! Je průběžně vyvíjen/doplňován/kontrolován. Zde se můžete rádi zapojit +++

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z | 0-9 | Gesamtglossar A

A

Polní hospodářství 45, 53, 65, 66, 107
Přeslička rolní (Equisetum) 253
- Postřik 253, 356
- a křemen 253
Přeslička rolní (viz preparát z přesličky) 448
Agrární industrialismus 29, 30, 71, 79, 81, 82, 176, 190
Étericko-astrální v kompostu 293, 296
- v rostlině 224, 251, 362
Étericky živé na zvýšené úrovni 116
Étericky bující 284
Nedostatek éteru v oblasti kořenů stromu 302
Éterické tělo (organizace života) 41, 98, 100, 104, 235, 268
Žíravé vápno v kompostu (pálené vápno) 283, 284
Jablko 125
Astrální tělo (duševní organizace) 44, 49, 99, 111, 268, 303
Astralita
- Astrální tělo a nemoc 99, 250
- Astrálno a rostlina 111, 225, 250, 362
- Bohatství astrálna v oblasti koruny stromu 125, 302
- Astralizace vzduchu 221
Atmosféra 22, 102, 276
Atmosféra (vzdušný okruh) 102, 103, 118, 121
Dýchání
- člověka 91, 241
- zvířat 116, 119
- a meditace 152 (jako „promýšlení“ při přežvykování)
- a látková výměna 91
- a motýlokvěté rostliny 241
- Dýchání (fáze vzdušného dýchání v kompostu) 292
Výsev / doba výsevu 214, 230, 240, 241
- Výživná síla, reprodukční síla 230, 253
- Déšť, úplněk 244
- Fáze měsíce 244, 253
Vylučování
- u rostliny 217
- látkovosti potravy v mozku 89, 90
Výkaly (lidské) 323, 324
Výkaly (zvířecí) 133, 142, 145, 149, 157, 287, 303
Postřik tekutými preparáty 356

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z | 0-9 | Gesamtglossar B

B

Bakterie
- V půdě a hnoji 214, 218, 252, 292, 296, 306
- Působení v hnojivu 296, 306
Bakterie (střevní a hlízkové bakterie) 241, 296
Květy kozlíku lékařského 434
Preparát z kozlíku lékařského 427
Pobřišnice (okruží) 154, 157
Pobřišnice (okruží skotu) 157, 331, 415
Sedlák
- jako meditující 68
- a věda 82, 86
Sedlák / Selský stav 30, 71, 76, 86, 184
Selská filozofie 43, 169
- Pravidla a jejich moudrost 232
Strom, shromažďovatel astrality 125, 302
- Vrstvy tvoření 302
- v protikladu k bylině 302
Strom (ovocný strom) 58, 66, 301, 302
Oblast koruny stromu a oblast kořenů stromu 302
Hospodářské společenství 162, 163, 165, 172, 173, 177, 181, 185
Hospodářský organismus 34, 35, 80, 81, 162, 175, 178, 181, 185
Včely (včela medonosná) 123, 124, 130, 131
Obrazotvorné metody (krystalizace chloridu měďnatého) 317, 318
Biologicko-dynamické preparáty 289, 310, 325, 328, 334, 336, 344
Teplo listů a květů pro rostlinu 224, 237
Barva květu - planety 224
Půda
- Obsah vápníku 211, 283
- Obsah křemene 211, 284
- Přídavek jílu 210, 211
- jako orgán 95
- Proniknutí rozumovostí 333
- Obsah železa a odželeznění 285
- geologický základ 205
Půda / Zpracování půdy 45, 205, 207, 213, 219, 220, 227, 230, 233
Půdní úrodnost 29, 201, 203, 238, 242
Kopřiva dvoudomá (Urtica dioica) 253, 310
Preparát z kopřivy 379

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z | 0-9 | Gesamtglossar C

C

Chamomilla off. (Heřmánek) 339, 360, 372
Chaos v semeni a v jeho okolí 290
Chaos (v procesu kompostování) 290, 294, 351
Chemicky působící v půdě 263

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z | 0-9 | Gesamtglossar D

D

Proces tlumení 284
Trvalý humus 218, 221, 224, 238, 295, 296
Trvalky 202
Trojčlennost (člověka) 88, 89, 90, 92, 114
Vůně 224, 363
Hnojivo
- Ošetřování 304, 305, 309
- osobní vztah 287, 303
- Zrozumovění 333
- Preparáty 326, 334, 360
Hnojení 259, 267, 273, 280, 286, 303, 323
Otázka hnojení 259, 271
Hnojiště 307
Hnojiště 307
Cezení tekutiny preparátů 351 (při míchání a postřiku)

E

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z | 0-9 | Gesamtglossar E

E

Vysoká zvěř 112
Měchýř jelena 332, 339
Dub, dubová kůra 339, 389
Preparát z dubové kůry 389
Dub a období Marsu 211, 224
Zakopávání preparátů 347, 349
Jednoletá rostlina 44
Kysání (silážování) 148
Obsah železa v půdě a odželeznění 285
Železo, záření kopřivy (rozvedeno až v pozdějších kapitolách knihy)
Bílkovina
- Molekulární struktura 265, 362
- a tvorba semen 362
- v živočišném a rostlinném organismu 362
Elementární bytosti 114, 116, 121, 125
Živly
- nad a pod zemí 93, 101
- Kvalitativní poměry 103
Elektřina 264
Elektrická konzervace krmiv (nezmíněno)
Embryonální život 44, 215
Entity, působení nejmenších 326, 348
Equisetum arvense (Přeslička rolní) 253
- Čaj 253
Půda jako orgán 95
Vůně zemních rostlin a stromů (nezmíněno)
Výživa 36, 153
Výrobní podmínky (průmysl/zemědělství) 30, 32, 38
Vičenec
Osel 137, 138, 139

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z | 0-9 | Gesamtglossar F

F

Využití fekálií 323, 324
Barvy a planety 224
Hraboš polní 245, 246
Oheň jako ničitel úrodnosti 245
Mrazová kyprost 208
Působení mrazu 208
Osevní postup 235, 237, 238, 239, 241, 242, 250, 253, 254, 255, 257
Plody
- Aroma a působení planet 224, 225
Krmení zvířat 148, 150, 151, 305
Pícniny
- Vlastnosti 249
Metody krmení 136, 148, 263, 299

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z | 0-9 | Gesamtglossar G

G

Mozek (síly a látkovost) 89, 90, 129
Drůbež (domácí drůbež) 131, 132, 133
Duch a hmota 268
Duchovní bádání 160, 329
Okruží skotu 154, 331, 415
Geologický základ půdy 205
Horninové moučky 281, 282, 283, 284, 285
Konstelace hvězd 207
Tvorba paroží a rohů 113, 155
Zelené hnojení 231, 298, 302

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z | 0-9 | Gesamtglossar H

H

Okopaniny 248, 254
Obilniny 247, 253
Ruční práce a její význam 108, 109, 248
Domácí zvířata 126, 127, 128
Potírání ohnice 247, 255
Léčení rostlinné přirozenosti 250
Léčivé prostředky 341
Seno, význam jako krmivo 67
Tvorba rohů 155, 345
Rohokřemenný preparát 348, 350
Rohový hnojový preparát 344, 350
Luštěniny (Leguminózy) 241, 256
Humus / Tvorba humusu 221, 223, 238, 287, 295
Humus, působení temnoty 225
Tvorba humusu v hospodaření přírody 223, 297
Pes 140, 141

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z | 0-9 | Gesamtglossar I

I

Vloha Já (skot) 156, 157
Organizace Já 160
Síla organizace Já
- Močůvka a hnůj 156, 157
Očkovací pokusy u půd
Individualita, zemědělská 88, 97, 101, 201, 271
Průmysl (polarita k zemědělství) 27, 30
Hmyz 122, 123
Potírání hmyzu 250
Hmyz a rostlina 123, 124
Pozemské síly a substance v organismu 235, 236
Pozemské působení v rostlině 225

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z | 0-9 | Gesamtglossar J

J

Roční období 206, 213, 220, 228
Močůvka 309, 311
Jupiter 211, 224

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z | 0-9 | Gesamtglossar K

K

Vápenec jako žádostivost 211
Vápenec jako léčitel
Obsah vápence v půdě 211, 283
Vápenec v kompostu 284
Vápencový typus
- Vápenec a křemen
- Tvarující síla, součinnost 211, 212
- a blízké planety 211
- Působení v rostlině 212
Vrstva kambia ve stromu 302
Heřmánek (Chamomilla off.) 339, 360, 372
Heřmánkový preparát 372
Heřmánkový proces v organismu 341
Brambor, požitek z brambor 248, 254
Kočka 140, 141
Křemen (křemen) 211, 348
Křemen v půdě 211
- a Equisetum 253, 448
- a vzdálené planety 211
- a vápenec 211
- a působení světla 225
- Pampeliška 339, 405
Křemičitá substance, kyselina křemičitá 209, 318
- Křemenný preparát v kravském rohu 348
- a teplo 349
- a kořenová podstata 357
Drcení křemene 349
Jetel 238, 241, 249, 256
Kosterní systém zvířat 117
Vaření potravin
Uhlík jako nositel přirozených tvůrčích procesů 288
Kompostová hromada 287, 289, 290
- Přehazování 291
- k hnojení luk 299
Kompostování / Kompost 287, 299, 360
Konzervace elektřinou
Konzervace kysáním 148
Kosmicko-kvalitativní analýza 156
Kosmické působení podporované deštěm
Kosmické v křemičitém 211
- v rostlině 216, 224, 362
- a pozemské, jíl jako zprostředkovatel 212
Síly, živé v hnojivu 312, 313
Silové proudy v organickém 265
Krystalizační síla Země v zimě 207, 208, 231
Kráva / Skot 146, 149
Kravský roh 155, 345
- Stáří, velikost, pohlaví 345
- Použití koňského hnoje 307
- Doba použití 347
Křemenný preparát 348
- Skladování 349
- Doba použití, distribuce, zakopání 347, 349, 356

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z | 0-9 | Gesamtglossar L

L

Zemědělství, individualita 88, 94, 97, 101, 201, 202, 203, 271, 327
Larva 122, 296, 302
Živé síly v hnojivu 312, 313
Leguminózy 78, 239, 240, 241, 249, 256, 298
- jako sběrači dusíku 78, 241
- Tvorba plodů 241, 256
- a proces vdechování 241
Lněné semínko 97
Pokus se světlem a stínem 313, 314, 315, 317, 320, 321
Pampeliška 331, 339, 342, 405
Pampeliškový preparát 405
Vzduch 103, 118, 121, 206, 275
Vojtěška 239, 240, 242, 249, 256

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z | 0-9 | Gesamtglossar M

M

Mars, období Marsu 211, 224
Stroje v zemědělství 29, 31, 37, 77, 182, 183, 233
Krmení výkrmového dobytka 134
Meditace 68, 152, 173
- a dýchání 91, 152
- Lékařské 55, 89, 318, 364
Lidské fekálie 323, 324
Lidský a zvířecí organismus 98, 99, 265 *
Merkur, blízké planety 211
Tvorba mléka 36, 158
Krmení dojnic 222, 256
Znehodnocování produktů 226, 317
Minerální hnojiva 77, 274, 281
Hnůj (chlévská mrva) 145, 154, 157, 304, 305, 307
Hnůj
- Oživení půdy 185, 204
- Vznik v živočišném organismu 145, 154, 303
- Míchací zařízení 304
- Rozdělování 174, 304
Hnůj, přídavné preparáty 310, 360
Mrkev jako krmivo 97, 256
Měsíc 211
- Oživení Země v éterném 252
- a reprodukční síla 244
Fáze Měsíce 108, 244, 253
Působení Měsíce, příliš silné 252
Působení Měsíce v rostlině 252
Působení Měsíce ve zvířeti 309
Působení Měsíce a plevel 244, 245
Svalový systém zvířete 117, 266
Mystérium Golgoty 59, 60, 61

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z | 0-9 | Gesamtglossar N

N

Příjem potravy u zvířete 149
Výživná síla a doba výsevu 230
Přírodovědecká sekce a pokusný kroužek
Braní a dávání v přírodě 19, 113, 124, 159
Háďátka 247, 255
Novoluní

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z | 0-9 | Gesamtglossar O

O

Ovocnářství / Ovocný strom 53, 58, 66, 108, 301, 302
Ovocný strom 302
Ovocné odrůdy, produkce
Princip organismu 34, 38, 39, 51, 52, 61, 63, 70, 80, 158, 162, 188

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z | 0-9 | Gesamtglossar P

P

Trávení v bachoru 150, 151
Paraziti 251, 252
Osobní vztah k hnojivu 287, 303
Kůň 137, 138, 139, 140
Příprava "pepře" (popela) 244
- Hraboš polní 245
- Hmyz 245
- Plevel 244
Koňský hnůj pro kravské rohy
Rostlina, pozemské a kosmické působení 225, 250, 262
Rostlina, reprodukční a výživná síla 230, 253, 299
Rostlinná strava
Choroby rostlin 250, 251, 253
- Profylaxe 250, 252
Rostlinná přirozenost 286
Doby sázení a oběh planet
Švestka
Pluh / Orba 45, 64, 231, 232, 233
Planety 211, 224, 358
- vzdálené a trvalky 211
- vzdálené a křemen 93, 211
- blízké a jednoleté rostliny 211
- blízké a vápenec 211
- Oběh a doby sázení
- Působení a aroma plodů 224, 225
Působení planet a barva 224
Působení planet v listu a květu 224
Působení planet ve zvířeti 143, 244, 309
Působení planet v kořeni 211, 212
Planetární život v souvislosti s pozemským 211, 224, 358

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z | 0-9 | Gesamtglossar Q

Q

Kvalita produktů 35, 226, 317, 318, 319
Křemen 93, 211, 282, 348, 349
Křemenný preparát v kravském rohu 348, 349
Drcení křemene 349
Pýr 231, 248, 250, 253

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z | 0-9 | Gesamtglossar R

R

Drancování v zemědělství 336
Mšička révokaz
Déšť jako podporovatel kosmického působení
Žížala 115, 116, 223, 296
Žížala, žížaly 115, 116, 117, 223, 224, 230
Regulace lesa *Dráždivá a výživná hodnota látek v půdě
Reprodukční síla a doba výsevu 230, 253
- a výživná síla 230, 253
- u plevele 244
- a potírání škůdců
Rytmus / rytmický střed (půda) 91, 92, 95, 203, 328
Syrová strava
Červenka (nemoc)
Proces míchání (preparáty) 351, 352, 353, 354, 355
Háďátko řepné 255
Míchání, kravský rohový hnůj 351
- s míchacím zařízením 304, 353, 354

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z | 0-9 | Gesamtglossar S

S

Osevní plodiny a luštěniny 256
Sůl v potravě
Sůl ke konzervaci
Tvorba semen, síla semen 286, 287
Saturn, období Saturna 224
Saturnské síly a tepelný stav 224
Kyslík jako nositel života 109, 292
Potírání škůdců 250, 251
- koncentrací
- z morálního hlediska
Přesličkový preparát 448, 453, 454
Ovce 143, 144, 145, 306
Řebříček 361, 362, 364
Řebříčkový preparát 361
Síra 361, 362
- řebříčku 361, 362
- jako zprostředkovatel mezi duchovním a fyzickým 362
Prase (domácí prase) 134, 135, 136
Prase a krmení 136
Sociální trojčlennost 73, 84, 85, 187, 188
Slunečnice 240
Působení Slunce v rostlině 224, 225
- na zvířeti
- diferencované zvěrokruhem
Postřikovač 356
Chlévský hnůj 304, 305, 307
Stájové krmení 148, 305
Hnůj na hnojišti 307
Hvězdářství a působení hvězd 207, 211
Dusík 78, 79, 275
- Význam a vliv 78, 241, 275
- Stálost
- v hromadě hnoje 305, 309
- Citlivost
- Vznik v rostlině 241
Dusík / Dusíkaté soli 79, 275, 276, 278
Obsah dusíku v hnojivu 305, 309
Dusík jako fyzický nositel astrality 279, 292, 297
Sběrači dusíku 241
Látková výměna, substance a síly 91, 265, 272
Keře a savci
Zhušťování substance 261, 263
Přeměna substance 294, 341
Přeměna substance v organismu 154, 294

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z | 0-9 | Gesamtglossar T

T

Terestrické síly 205
Zvíře 99, 111, 113
- Kosterní systém 117
- Působení Měsíce a Slunce 143, 309
- Svalový systém 117, 266
- Příjem potravy 149
- Organismus ve svém členění 99, 100
- a rostlina v rámci zemědělství 65, 67, 303
Krmení zvířat 148, 150, 305
Zvěrokruh 267
Svět zvířat (divoká fauna) 112, 113
Hnůj z hluboké podestýlky 305, 306
Rajče 311
- Působení mrazu 208
- Pěstování
Jíl 209
- Přídavek do půdy 205
- Zprostředkovatel mezi vápencem a křemenem 94, 211
- Zprostředkovatel mezi kosmickým a terestrickým 212
Jílové minerály 94, 209, 210
Rašelina v půdě
Rašelinová drť v kompostové hromadě 290
Sušené řízky

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z | 0-9 | Gesamtglossar U

U

Nad a pod zemí v jejich vzájemném působení 93, 95
Přes léto (preparáty) 349
Přezimování (preparáty) 347
Přeměna prvků 263
Potírání havěti 135
Plevel 214, 242, 246
Regulace plevele (mechanická) 246
Popelení semen plevele (příprava "pepře") 222, 244
Výuka, zemědělská 184
Urtica dioica (Kopřiva dvoudomá) 253, 339

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z | 0-9 | Gesamtglossar V

V

Valeriana officinalis (Kozlík lékařský) 339
Vegetariánská strava
Venuše 211
Venuše ve Štíru
Trávení (skot) 150, 153
Spalování v organismu
Zhušťování substance 261, 265
Ředění (kravský rohový hnůj) 351
Dědičnost
Oživení Země 280, 360
Učinit hnojivo rozumným 333
Pokusy, podněty 313
Pokusné plochy, velikost
Pokusné rostliny (pšenice a vičenec) 314
Příbuznost světa hmyzu a rostliny 123, 124
Tlení (hmyzí "pepř")
Vitalita v půdě 314
Ptáci (svět ptáků) 118, 121
Svět ptáků 118, 121
Chov ptáků a chov hmyzu
Úplněk 244
- a déšť

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z | 0-9 | Gesamtglossar W

W

Les 110
Teplo 103, 260
- a křemen
Přeměna tepla v organismu (nachlazení)
Tepelný stav a Saturn 224
Voda 102, 208
- jako distributor měsíčních sil 252
- nad a pod zemí 102
Vodík a jeho působení 275, 295
Obsah vodíku v hnojivu
Čekanka 249
Vinařství 53, 175
Pšenice (sklon k tvorbě semen) 314
Přežvykování 150, 151
Hnojení luk kompostem 299
Ozimé obilí 207, 230
Červi a svět larev v půdě 115, 116
Kořen u stromu 302
Tvary kořenů jako výraz kosmických a terestrických působení 96, 314
Kořenová potrava 217
Růst kořenů 216, 314
Kořenové teplo pro rostliny

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z | 0-9 | Gesamtglossar X

X

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z | 0-9 | Gesamtglossar Y

Y

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z | 0-9 | Gesamtglossar Z

Z

Kozy 143, 144
Šlechtění kulturních rostlin 45
Šlechtění rostlin pro preparáty
Bránicový orgán (půda) 95, 203
Dvojčlennost živočišného organismu

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z | 0-9 | Gesamtglossar 0-9

0-9

Filmové příspěvky

Slavnost u příležitosti vydání knihy Manfreda Kletta

Na počest Manfreda se 18. července 2021 v rámci malé slavnosti sešli někteří jeho průvodci na životní cestě, kteří dnes rovněž patří k nejznámějším osobnostem v biologicko-dynamickém hnutí. S radostí a úlevou bylo slaveno, že Manfred Klett své nové dílo „Od agrotechnologie k umění zemědělství" dokončil a vydal.

Zde najdete přednášku

|zpět k Manfredu Klettovi ◁

Představení knihy „Od agrotechnologie k umění zemědělství" spolunakladatelem Uelim Hurterem

Zde vidíme vedoucího Sekce pro zemědělství na Goetheanu v Dornachu, Ueli Hurtera. Ueli byl také spolunakladatelem.

„Tedy to, co se předává do rukou mladé generaci, aby to mohlo být předáno na přinejmenším stejně dobré, ne-li ještě dále rozvinuté úrovni, než jakou sami převzali od generace předchozí. A to nyní ekonomicky, podnikohospodářsky, ale i národohospodářsky vyjádřeno, je právě něco, na co autor poukazuje, že zde v jádru leží něco, co vlastně celá ekonomika hledá, totiž regenerativní hospodářství.

Nacházíme se dnes v celkové situaci s naší planetou Zemí, kde bezpodmínečně a rychle a na mnoha místech potřebujeme přístupy a nasazení směrem k hospodářství, které není pouze spotřebovávající, které není pouze zatěžující, které nezanechává pouze negativní dopad, nýbrž které je regenerativní – a zemědělství přirozeně díky své blízkosti k životním procesům, avšak pak pochopeno jako biodynamické zemědělství. Pokud to pochopí, může se vlastně stát dárcem impulsu, inspirátorem pro celé hospodářství.

To je v této knize vypracováno a je to výzva, aby budoucí generace to vypracovaly ještě zřetelněji, aby s tím pracovaly a aby také nezůstávaly pouze v zemědělských souvislostech, nýbrž aby to vnášely do celohospodářského, celospoleč enského dialogu."

zde najdete transkribovanou přednášku

zpět k Manfredu Klettovi ◁

Jednotlivé zdroje

↑ Wiedergabe der Worte Rudolf Steiners bei der Grundsteinlegung zum Rosenkreuzertempel der Loge Malsch «Franz von Assisi» nach dem Gedächtnis von Hilde Stockmeyer; aus: Rudolf Steiner: Bilder okkulter Siegel und Säulen, GA 284, Dornach 1993, S. 113.
↑ Die folgende Darstellung ist eine überarbeitete Fassung von Beiträgen des Verfassers in Markus Hurter (Hrsg.): Zur Vertiefung der biologisch-dynamischen Landwirtschaft– Gedanken, Erfahrungen, Forschungsergebnisse, eine Werkstattarbeit, Dornach 2007, S. 93–107.
↑ Viz k tomu např.: Mathias Forster, Christopher Schümann: Das Gift und wir, Frankfurt a.M. 2020, 448 S.
↑ BSE: zkratka pro «Bovine spongiforme Enzephalopathie», epizootie také známá jako «nemoc šílených krav», způsobená především chybným krmením skotu živočišnými bílkovinami. («Bovine spongiforme Enzephalopathie» – bovinní spongiformní encefalopatie; onemocnění způsobená zkrmováním živočišných bílkovin dobytku.)
↑ «Wir sind auf einer Mission: zur Bildung der Erde sind wir berufen», Novalis (1772–1801, básník německé romantiky), Blüthenstaub, § 32. – «Jsme na misi: jsme povoláni k utváření Země.»
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtscht, GA 327, Dornach 1999.
↑ Zámek Koberwitz existuje dodnes a od roku 1997 je sídlem polské obecní správy v Kobierzycích.
↑ Rudolf Steiner: Kunst und Kunsterkens, GA 271, Dornach 1985, viz zejména přednášky z 15. a 17. února a 5. a 6. května 1918.
↑ Tamtéž, přednáška z 28. října 1909, s. 76.
↑ Vztah mezi prožíváním idejí a úrodností půdy je podrobně pojednán ve druhé části knihy.
↑ Max Weber: Wirtschaft und Gesellschaft, Tübingen 1980, S. 834 ff.
↑ Rudolf Steiner: Nationalökomischer Kurs, GA 340, Vortrag vom 25. Juli 1922, Dornach 2002, S. 33.
↑ Tak se vyjádřil Rudolf Steiner v tzv. prvním vysokoškolském kurzu dne 10. října 1920. Citováno z Roman Boos: Landwirtschaft und Industrie, Darmstadt 1957, S. 110/111.
↑ CSA, zkratka pro Community supported Agriculture. Viz k tomu mimo jiné: Trauger Groh, Steven Mc Fadden: Höfe der Zukunft, gemeinschaftsgetragene/solidarische Landwirtschaft (CSA), Darmstadt 2013, 276 S.
↑ Rudolf Steiner formuloval pro tuto cenovou orientaci ve svých Kernpunkten der sozialen Frage následující myšlenku: Cena musí být nastavena tak, «aby každý pracující za jeden produkt obdržel takový protiekvivalent, jaký je nezbytný k uspokojení veškerých potřeb jeho i osob k němu náležejících, dokud znovu nevytvoří produkt stejné práce. Takový cenový vztah nemůže vzniknout úředním stanovením, nýbrž musí se vytvořit jako výsledek živého součinnosti asociací činných v sociálním organismu» (GA 23, Dornach 1976, S. 132)
↑ Rudolf Steiner: Die Geheimwissenschaft im Umriss, GA 13, Dornach 1989; Ders.: Aus der Akasha-Chronik, GA 11, Dornach 2018.
↑ Ebd.
↑ Rudolf Steiner: Das Johannes-Evangelium, GA 103, Dornach 1995, Vortrag vom 30. Mai 1908.
↑ Rudolf Steiner: Die Geheimwissenschaft im Umriss, GA 13, Dornach 1989, S. 273 ff. – Eine Datierung der nachatlantischen bzw. nacheiszeitlichen Kulturepochen wird umso eher möglich, je weiter sie fortschreitend in historischen Dokumenten Konturen gewinnen. Diese aber sind nur der äußere Ausdruck einer jeweils vorherrschenden Bewusstseinsverfassung der Menschen ihrer Zeit. Der Mensch urständet im Geistkosmos: Er entwickelt sein Bewusstsein in der Begegnung mit der physisch-sinnlichen Welt. In dieser Welt von Zeit und Raum aber wirken Kräfte, die ebenso dem Geistkosmos entstammen und ihre jeweils spezifischen Quellen in den zwölf Regionen des Tierkreises haben. Von diesen zwölf Regionen strahlen, vermittelt durch die Sonne, die Impulse, die der Menschheit zu immer neuen Stufen der Bewusstwerdung des Mensch- und Weltseins verhelfen. Diese Impulse sind es, die über das Schöpfertum der Menschen einem Kulturzeitalter das Gepräge geben. Die Sonne benötigt auf ihrer ekliptischen Bahn in rückläufiger Bewegung (Präzession) für einen Durchgang durch den Tierkreis 25 920 Jahre (platonisches Weltenjahr). Je in 1/12 dieser Umlaufzeit, also in 2160 Jahren, empfängt sie die Kräftewirkungen einer Tierkreisregion. Aus diesem Zeitmaß ergibt sich die Dauer einer Kulturepoche (vgl. Elisabeth Vreede: Astronomie und Anthroposophie, Dornach 1980, S. 100 ff.). Jede der zwölf Regionen des Tierkreises trägt ein Schriftzeichen, ein Sternbild, das einen Namen hat, der auf uralte Weisheitslehren zurückgeht. So steht die altindische Kultur, die Erste der Siebenheit der nachatlantischen Kulturen, unter dem «Krebszeichen», andeutend, dass das zu Ende gehende atlantische Zeitalter (Neozoikum) sich involviert und ein neues, das nachatlantische (Quartär), sich evolviert. Die nachfolgende urpersische Kultur steht unter dem Zeichen der «Zwillinge», hinweisend auf die Polarität von Licht und Finsternis usw. In den vielen Betrachtungen, die Rudolf Steiner in seinem Schrifttum und Vortragswerk den Kulturepochen widmet, charakterisiert er die Bewusstseinsstufen, die sich die Menschheit im fortschreitenden Ergreifen der irdischen Verhältnisse erringt. Die Übergänge von einer zur nächsten dieser Epochen sind gleitend. Sie ergeben sich aus dem Herauf kommen und Abklingen der jeweils herrschenden Geistimpulse aus den Tierkreisregionen. Das gilt auch für den vierten nachatlantischen Zeitraum. Für diesen aber gibt Rudolf Steiner zugleich eine Datierung über Anfang und Ende an, die einen auf das Jahr datierten astronomischen Bezug zur Tierkreisregion des Widders hat. Der Beginn des griechisch-römischen Kulturzeitalters fällt demnach auf das Jahr 747 v. Chr. und dessen Ende, nach Ablauf von 2160 Jahren auf das Jahr 1413 (Rudolf Steiner: Die tieferen Entwicklungsimpulse der Menschheit, 12. Juni 1917, Publikation in Vorbereitung). Aufgrund dieser, auf einen kosmischen Rhythmus bezogenen Zahlenangaben lassen sich die Daten für die Vorausgegangenen Hochkulturen berechnen sowie diejenigen, die nachfolgen und die 1413 n. Chr. mit dem gegenwärtigen Zeitalter der Bewusstseinsseele begonnen haben.
↑ Rudolf Steiner: Geistige Hierarchien und ihre Widerspiegelung in der physischen Welt, GA 110, Dornach 1991, S. 120.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach, 1999 S. 44: «dass der Erdboden eine Art Organ ist in dem Organismus, der sich im Naturwachstum überall zeigt, wo eben ein solches Naturwachstum ist.»
↑ Rudolf Steiner: Das Johannes-Evangelium, GA 103, Dornach 1995, Vortrag vom 29. Mai 1908.
↑ Rudolf Steiner: Das Matthäus-Evangelium, GA 123, Vortrag vom 1. September 1910, Dornach 1988, S. 27.
↑ Ebd., S. 28f.
↑ Walther Hinz: Zarathustra, Stuttgart 1961, 271 S.
↑ Markus Osterrieder, Peter Guttenhöfer: Die Durchlichtung der Welt: Altiranische Geschichte, Bildungswerk Beruf und Umwelt, Kassel 2008, 60 S.
↑ Karl Heyer: Von der Atlantis bis Rom, Beiträge zur Geschichte des Abendlandes, Band I, Stuttgart 1997, 254 S.
↑ Manfred Klett: «Die Entstehung der Kulturpflanzen und das Saatgut als das Kulturerbe der Menschheit», in: Manfred Christ (Hrsg.): Bedrohte Saat, Basel 2010, 328 S.
↑ Rudolf Steiner: Theosophie, GA 9, Kap. IV. «Leib, Seele und Geist», Dornach 2003, S. 57 f.
↑ Norbert Benecke: Der Mensch und seine Haustiere, Stuttgart 1994, S. 68.
↑ Rudolf Steiner: Okultní dějiny, GA 126, Vortrag vom 28. Dezember 1910, Dornach 1992.
↑ Rudolf Steiner: Die Geheimwissenschaft im Umriss, GA 13, Dornach 1989, S. 280f.
↑ Rudolf Steiner: Okultní dějiny, GA 126, Vortrag vom 28. Dezember 1910, Dornach 1975, S. 42.
↑ Emil Bock: Pravěk. Starý zákon a duchovní dějiny lidstva I, Stuttgart 1951, s. 151.
↑ Tamtéž, s. 160.
↑ Rudolf Steiner: Der Orient im Lichte des Okzidents, GA 113, Vortrag vom 28. August 1909, Dornach 1982.
↑ Rudolf Steiner:Das Johannes-Evangelium, GA 103, Vortrag vom 30. Mai 1908, Dornach 1995, S. 172f.
↑ Näheres siehe: Rudolf Steiner:Die Mission einzelner Volksseelen im Zusammenhange mit der germanisch-nordischen Mythologie, GA 121, Vortrag vom 15. Juni 1910, Dornach 2017.
↑ Frank Teichmann:Der Mensch und sein Tempel: Griechenland, Stuttgart 1980, S. 79. – Zum Organismus-Gedanken siehe auch: Renatus Derbidge (Hrsg):Rudolf Steiner: Organisches Denken, Basel 2020, 256 S.
↑ Éós (starořecky Ἠώς, Ēōs), bohyně jitřenky v řecké mytologii; odpovídá Auróře v mytologii římské.
↑ Rudolf Steiner:Vor dem Tore der Theosophie, GA 95, Vortrag vom 1. September 1906, Dornach 1990, S. 107.
↑ Rudolf Steiner:Die Theosophie des Rosenkreuzers. GA 99, Vortrag vom 4. Juni 1907, Dornach 1985, S. 135.
↑ Vergil:Sämtliche Werke, Heimeran 1975.
↑ Rudolf Steiner: Das Johannes-Evangelium, GA 103, Vortrag vom 30. Mai 1908, Dornach 1995, S. 172f.
↑ Obě postavy Prométhea a Epimethea stojí v řecké mytologii za samostatným, aktivním, prozíravým myšlením (prometheickým) a za zpětně obráceným, spíše pasivním, přijímajícím myšlením (epimetheickým).
↑ Will Richter (Hrsg.): Lucius Iunius Moderatus Columella: De res rustica, 5. Buch. 10. Kapitel: Über den Obstbau, S. 605–630, München und Zürich 1981.
↑ Rudolf Steiner: Aus der Akasha-Forschung. Das fünfte Evangelium, GA 148, Vortrag vom 5. Oktober 1913, Dornach 1992, S. 63.
↑ Rudolf Steiner: Die geistigen Wesenheiten in den Himmelskörpern und Naturreichen, GA 136, Vortrag vom 13. April 1912, Dornach 1996, S. 178f.
↑ Rudolf Steiner: Die Apokalypse des Johannes, GA 104, Vortrag vom 17. Juni 1908, Dornach 1985, S. 25.
↑ Tamtéž, S. 26. In 2 Mos 3,13-15 lautet die Stelle in der Einheitsübersetzung wie folgt: «Mose sagte zu Gott: ‹Wenn ich nun zu den Leuten von Israel komme und zu ihnen sage: 'Der Gott eurer Vorfahren hat mich zu euch geschickt', und sie mich dann fragen: 'Wie ist sein Name?' – was soll ich ihnen sagen?› Gott antwortete: ‹Ich bin da›, und er fügte hinzu: ‹Sag zum Volk Israel: 'Der Ich-bin-da hat mich zu euch geschickt: der Herr! Er ist der Gott eurer Vorfahren, der Gott Abrahams, Isaaks und Jakobs.' Denn 'Herr' (Er-ist-da) ist mein Name für alle Zeiten. Mit diesem Namen sollen mich auch die kommenden Generationen ansprechen, wenn sie zu mir beten.»
↑ Rudolf Steiner: Die Apokalypse des Johannes, GA 104, Vortrag vom 17. Juni 1908, Dornach 1985, S. 31.
↑ Rudolf Steiner: Das Markus-Evangelium, GA 139, Vortrag vom 21. September 1912, Dornach 1985, S. 146.
↑ Alfred W. Crosby: Die Früchte des weißen Mannes – Ökologischer Imperialismus 900–1900, Frankfurt, New York 1991, 280 S.
↑ Rudolf Steiner: Anthroposophie, soziale Dreigliederung und Redekunst, GA 339, Vortrag vom 12. Oktober 1921, Dornach 1984, S. 29.
↑ Aus: Wilhelm Abel: Geschichte der deutschen Landwirtschaft, Stuttgart 1967, S. 265.
↑ Ebd., S. 202.
↑ Vgl. Rudolf Steiner: Von Jesus zu Christus, GA 131, Vortrag vom 13. Oktober 1911, Dornach 1988, S. 194 ff.; sowie Emil Bock: Die Boten des Geistes, Stuttgart 1967, S. 55.
↑ Johann Valentin Andreae: Allgemeine und Generalreformation der ganzen weiten Welt – beneben der Fama Fraternitatis, des löblichen Ordens des Rosenkreuzes, an alle Gelehrte und Häupter Europa geschrieben, Kassel 1614.
↑ Johann Heinrich Jung-Stilling: Lebensgeschichte, München 1968.
↑ Edward John Russel, John August Voelker: Fifty years of field experiments at the Woburn Experimental Station, Rothamoted Monographs on Agricultural Science, London 1936.
↑ Ernst Klapp: Lehrbuch des Acker- und Pflanzenbaus. Berlin, Hamburg 1967, 611 S.
↑ Justus von Liebig: Die organische Chemie in ihrer Anwendung auf Agrikulturchemie und Physiologie, Braunschweig 1840.
↑ Asmus Petersen: Schultz-Lupitz und sein Vermächtnis, Stiftung Ökologischer Landbau (SÖL), Sonderausgabe Nr. 38, 2. Aufl. 1992, 66 S. Mit Vorworten von Gerhardt Preuschen und Wolfgang Schaumann.
↑ Hérakleitos (předsókratický filosof, asi 520–460 př.Kr.), Fragment DK B 53: «Válka je otec všech věcí, král všech věcí. Jedny z nich činí bohy, druhé lidmi,
↑ Laut Auskunft der Gesellschaft für Agrargeschichte e.V. Ffm.
↑ Vgl. Thomas von Aquin: Summa Theologica, Questia 10, Proemium.
↑ Johann Wolfgang von Goethe: Goethes Werke, «Urworte Orphisch», Hamburger Ausgabe, Bd. 1, München 1978, S. 359.
↑ Rudolf Steiner: Die Kernpunkte der sozialen Frage in den Lebensnotwendigkeiten der Gegenwart und Zukunft, GA 23, Dornach 1976.
↑ Siehe hierzu insbesondere: Rudolf Steiner: Die großen Fragen der Zeit und die anthroposophische Geisterkenntnis, GA 336, Basel 2019; sowie ders.: Zu sozialen und wirtschaftlichen Fragen, GA 332b, Dornach, Basel 2020.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Dornach 1999.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 12. Juni 1924, Dornach 1999, S.103.
↑ Ebd., Vortrag vom 10. Juni 1924, S. 42.
↑ Ebd., S. 43.
↑ Viz k tomu zejména: Andreas Suchantke: Metamorphose: Kunstgriff der Evolution, Stuttgart 2002, 332 S.
↑ Rudolf Steiner: Die Erkenntnis des Menschenwesens nach Leib, Seele und Geist. Über frühe Erdenzustände, GA 347, Vortrag vom 9. August 1922, Dornach 1995, S. 53.
↑ Ebd., S. 61.
↑ Rudolf Steiner: Duchovněvědecké základy pro zdárný rozvoj zemědělství, Dornach 1995, přednášky z 10. a 12. června 1924.
↑ Tamtéž, přednáška z 10. června 1924.
↑ Ebd.
↑ Die Vermutung ist, dass die Bildung vorzüglich ein Winter- und die Auflösung (Verwitterung) ein Sommerprozess ist.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, Dornach 1995, Vorträge vom 10. und 12. Juni 1924.
↑ Ebd.
↑ Siehe hierzu die Forschungen von Gerhard Jentzsch am Lehrstuhl für Angewandte Geophysik an der Universität Jena.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, Dornach 1995, Vorträge vom 10. und 12. Juni 1924.
↑ Lothar Vogel: Der dreigliedrige Mensch, Dornach 1979, S. 147.
↑ Rudolf Steiner, Ita Wegman: Grundlegendes für eine Erweiterung der Heilkunst, GA 27, Dornach 1991, S. 35.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, Vortrag vom 11. Juni 1924, GA 327, Dornach 1999, S. 68f.
↑ Rudolf Steiner: Die Geheimwissenschaft im Umriss, GA 13, Dornach 1989.
↑ Rudolf Steiner: Anthroposophische Leitsätze, GA 26, Dornach 2020, darin der Brief «Der Mensch in seiner makrokosmischen Wesenheit».
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 12. Juni 1924, Dornach 1999, S. 97.
↑ Ebd., Vortrag vom 14. Juni 1924, S. 193.
↑ Ebd., Vortrag vom 15. Juni 1924.
↑ Rudolf Steiner: Die Welt der Elementarwesen, ausgewählte Texte herausgegeben von Almut Bockemühl, Dornach 2005.
↑ Rudolf Steiner: Der Mensch als Zusammenklang des schaffenden, bildenden und gestaltenden Weltenwortes, GA 230, Dornach 1993, Vorträge vom 2., 3. und 4. November 1923.
↑ Tamtéž, přednášky ze 2., 3., 4. listopadu 1923.
↑ Rudolf Steiner: Ebd.
↑ Rudolf Steiner: Die Apokalypse des Johannes, GA 104, Dornach 1985.
↑ Rudolf Steiner: Der Mensch als Zusammenklang des schaffenden, bildenden und gestaltenden Weltenwortes, GA 230, Dornach 1993, Vortrag vom 19. Oktober 1923.
↑ Rudolf Steiner: Der Mensch als Zusammenklang des schaffenden, bildenden und gestaltenden Weltenwortes, GA 230, Dornach 1993, Vortrag vom 27. Oktober 1923.
↑ Siehe z.B.: Einhard Bezzel und Roland Prinzinger: Ornithologie, Stuttgart 1990, S. 269.
↑ Ernst-Michael Kranich: Wesensbilder der Tiere. Einführung in goetheanistische Zoologie, Stuttgart 2004, 386 S. – Siehe auch die Aussagen Rudolf Steiners in: Die Welt der Vögel, herausgegeben und kommentiert von Hans-Christian Zehnter, Basel 2015, 288 S. sowie in: Die Welt der Tiere. Herausgegeben und kommentiert von Hans-Christian Zehnter, Basel 2007, 182 S.
↑ Rudolf Steiner: Der Mensch als Zusammenklang des schaffenden, bildenden und gestaltenden Weltenwortes, GA 230, Dornach 1993, Vortrag vom 19. Oktober 1923.
↑ Ebd., Vortrag vom 3. November 1923.
↑ Wolfgang Schad (Hrsg.): *Goetheanistische Naturwissenschaft, Band 3: Zoologie*, Stuttgart 1983, Seite 31. Siehe auch ders.: *Säugetiere und Mensch*, Stuttgart 2012, 1255 S.
↑ Siehe hierzu Rudolf Steiner: Der Mensch als Zusammenklang des schaffenden, bildenden und gestaltenden Weltenwortes, Vortrag vom 26. Oktober 1923, GA 230, Dornach 1993, S. 73. Siehe auch: Hans-Christian Zehnter (Hrsg.) Warum singen Vögel?, Zürich 2018, 240 S.
↑ Hans Steiner: «Die Lebensgemeinschaft des Apfelbaums», Der Obstbau Nr. 3–5, 1958.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Dornach 1999, S. 183/84.
↑ Norbert Bennecke: Der Mensch und seine Haustiere, Stuttgart 2000, 470 S.
↑ Rudolf Steiner: Der Mensch als Zusammenklang des schaffenden, bildenden und gestaltenden Weltenwortes, GA 230, Dornach 1993, Vortrag vom 3. November 1923.
↑ Rudolf Steiner: Natur- und Geistwesen – ihr Wirken in unserer sichtbaren Welt, Vortrag vom 2. Februar 1908, vormittags, GA 98, Dornach 1996.
↑ Rudolf Steiner: Das Hereinwirken geistiger Wesenheiten in den Menschen, GA 102, Dornach 2001, Vorträge vom 16. Mai 1908, 1. Juni 1908, 4. Juni 1908.
↑ Christian Morgenstern: Wer vom Ziel nichts weiß, Aphorismen, Piper, München 1964, S. 89.
↑ Ebd.
↑ Srov. Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 15. Juni 1924.
↑ Peter Steffen, Karl Schardax, Gernot Kürzel: Schweineglück, Bibel der Schweine, Graz 2008, 392 S.
↑ Ebd.
↑ Norbert Benecke: Der Mensch und seine Haustiere, Stuttgart 1994, 470 S.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 59.
↑ Norbert Benecke: Der Mensch und seine Haustiere, Stuttgart 1994, 470 S.
↑ Tamtéž, s. 226.
↑ Tamtéž, s. 348.
↑ Bernhard Grzimek: Grzimeks Tierleben, Enzyklopädie des Tierreichs, Band 13, Säugetiere 4, München 1971, S. 470.
↑ Norbert Benecke: Der Mensch und seine Haustiere, Stuttgart 1994, S. 247.
↑ Anita Idel: Die Kuh ist kein Klimakiller, Marburg 2012, 210 S.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, Seite 59.
↑ Viz např.: Rudolf Steiner: Die geistigen Wesenheiten in den Himmelskörpern und Naturreichen, GA 136, Vortrag vom 6. April 1912.
↑ Klaus Löffler, Gotthold Gäbel, Helga Pfannkuche: Anatomie und Physiologie der Haustiere, Stuttgart 2018, 375 S.
↑ Rolf Krahmer, Lothar Schröder: Anatomie der Haustiere, Leipzig 1985, S. 201ff.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 12. Juni 1924, Dornach 1999, S. 96 ff.
↑ Rudolf Steiner: Die Stufen der höheren Erkenntnis, GA 12, Dornach 1993.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 16. Juni 1924, Dornach 1999, S. 201.
↑ Ebd., Vortrag vom 12. Juni 1924, S. 98.
↑ Ebd., S. 99.
↑ Johann Wolfgang von Goethe: Italienische Reise, Hamburger Ausgabe, Bd. 11, München 1978, S. 269; Výrok rolníků na Sicílii, 19. dubna 1787.
↑ Novalis (Friedrich von Hardenberg): Fragmente 1, Bd. 1, Heidelberg 1957, S. 35.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Dornach 1979.
↑ Rudolf Steiner: Wie erlangt man Erkenntnisse der höheren Welten?, GA 10, Dornach 1992.
↑ Siehe Rudolf Steiner: Soziale Ideen, soziale Wirklichkeit, soziale Praxis, GA 337a, Studienabend vom 16. Juni 1920, Dornach 1999, S. 220f.
↑ Trauger Groh, Steven Mc Fadden: Farms of Tomorrow Revisited, Community Supported Farms – Farm Supported Communities, Kimberton 1997, 312 S.
↑ Tom Petherick: Biodynamics in Practice, Life on a Community owned Farm, Sophia Books, The Square, Forest Row 2010, 128 S.
↑ Johann Wolfgang von Goethe: Faust I, Vers 1973, Hamburger Ausgabe, Dramatische Dichtungen, Bd. 1, München 1976.
↑ Rudolf Steiner
↑ Siehe z.B. Rudolf Steiner: Wahrspruchworte, GA 40, Dornach 1998.
↑ Potřeby vyvěrají z hlubin nevědomého v těle a ze světlejších podloží duševně-duchovního prožívání. Koření ve vůli, v níž žije duchovní prapůvod člověka, Já. V tělesné potřebě, například hladu a žízni, se ozývá impuls vyrovnat nerovnováhu v tělesných orgánových činnostech. Duševně-duchovní potřeba usiluje o to, vymanit se z pouta k tělesným dějům a svobodně se postavit do služby eticky-mravních ideálů. Takto je potřeba svým obsahem čímsi duchovním, prostředky k jejímu uspokojení jsou úkolem hospodaření.
↑ Viz k tomu např.: Rudolf Isler, Ueli Hurter: Assoziatives Wirtschaften. Was verstand Rudolf Steiner unter einer wirtschaftlichen Assoziation?, Dornach 2019, 96 S.; sowie: Stefan Leber (Hrsg.): Die wirtschaftlichen Assoziationen, Beiträge zur Brüderlichkeit im Wirtschaftsleben, Band 2, Stuttgart 1987, 352 S.
↑ K tomuto termínu viz Rudolf Steiner: Die Weihnachtstagung zur Begründung der Allgemeinen Anthroposophischen Gesellschaft 1923/24, GA 260, Dornach 1994, Nr. 11 der Statuten, S. 53.
↑ Rudolf Steiner: Anthroposophische Gemeinschaftsbildung, GA 257, Vortrag vom 27. Februar 1923, Dornach 1989, S. 116.
↑ Johann Wolfgang von Goethe: Wilhelm Meisters Wanderjahre, Hamburger Ausgabe, Bd. 8, München 1972, «Zweites Buch».
↑ Adalbert Graf von Keyserlingk: Koberwitz 1924, Stuttgart 1974, S. 70.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaft und soziale Frage, in: Luzifer – Gnosis 1903–1908, GA 34, Dornach 1987, S. 213: «Das Heil einer Gesamtheit von zusammenarbeitenden Menschen ist um so größer, je weniger der einzelne die Erträgnisse seiner Leistungen für sich beansprucht, das heißt, je mehr er von diesen Erträgnissen an seine Mitarbeiter abgibt, und je mehr seine eigenen Bedürfnisse nicht aus seinen Leistungen, sondern aus den Leistungen der anderen befriedigt werden.» (Blaho celku spolupracujících lidí je tím větší, čím méně jednotlivec nárokuje výsledky svých výkonů pro sebe, tj. čím více z těchto výsledků odevzdává svým spolupracovníkům, a čím více jsou jeho vlastní potřeby uspokojovány nikoli z jeho výkonů, nýbrž z výkonů ostatních.)
↑ Rudolf Steiner: Ebd. – Siehe auch: Stefan Leber (Hrsg.): Das soziale Hauptgesetz, Beiträge zum Verhältnis von Arbeit und Einkommen, Stuttgart 1986, 280 S.
↑ Joh 8,32.
↑ Siehe hierzu u.a.: Rudolf Steiner: Die Kernpunkte der sozialen Frage, GA 23, Dornach 1976; sowie ders.: Zu sozialen und wirtschaftlichen Fragen der Gegenwart, GA 332b, Dornach 2020.
↑ Jochen Bockemühl: «Elemente und Äther – Betrachtungsweisen der Welt», in: Ders. (Hrsg.): Erscheinungsformen des Ätherischen. Wege zum Erfahren des Lebendigen in Natur und Mensch, Stuttgart 1985, S. 11–56.
↑ Jochen Bockemühl: Ebd.
↑ J.W. Goethe: Faust, Zweiter Teil, Vers 6922, Hamburger Ausgabe, Bd. 3, München 1976.
↑ Jochen Bockemühl: Ebd.
↑ Viz např. Rudolf Steiner: Die Geheimwissenschaft im Umriss, GA 13, Dornach 1989.
↑ Viz např. Rudolf Steiner: Wie erlangt man Erkenntnisse der höheren Welten?, GA 10, Dornach 1992.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 50.
↑ Jev, který u moderních, na vysokou odolnost vůči dusíku vyšlechtěných odrůd již téměř nelze pozorovat.
↑ Rudolf Steiner: Das Miterleben des Jahreslaufes in vier kosmischen Imaginationen, GA 229, Vortrag vom 6. Oktober 1923, Dornach 1999, S. 23.
↑ Řekové nazývali Křišťálové nebe Uranos (řec. Οὐρανός, Ouranos; lat. Uranus, Coelus nebo Caelum, nebeská klenba). Křišťálové nebe se objevuje v Dantově Božské komedii. V esoterně-okultní tradici uchovává plody předcházející evoluční řady. Zahrnuje nebeskou klenbu a nebe stálic.
↑ Willi Laatsch: *Dynamik der Mitteleuropäischen Mineralböden*, Dresden und Leipzig 1957, 280 S.
↑ Rudolf Steiner: Die Geheimwissenschaft im Umriss, GA 13, Dornach 1989, Kap. «Die Weltentwicklung und der Mensch», S. 193.
↑ Willi Laatsch: Ebd., S. 47.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 11. Juni 1924, Dornach 1999, S. 82f.
↑ Rudolf Steiner: Ebd., Vortrag vom 10. Juni 1924, S. 47.
↑ Rudolf Steiner: Ebd., S. 46.
↑ Günter Trolldenier: Bodenbiologie. Die Bodenorganismen im Haushalt der Natur, Stuttgart 1982, 152 S.
↑ Ernst Haeckel: Generelle Morphologie, Band II: Allgemeine Entwicklungsgeschichte der Organismen, 1866/1906.
↑ Rudolf Steiner: Die Geheimwissenschaft im Umriss, GA 13, Dornach 1989.
↑ Wilhelm Troll, Karl Höhn: Allgemeine Botanik, Stuttgart 1972, 994 S.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 53.
↑ Gerhard Geisler: Pflanzenbau, Berlin-Hamburg 1988, 2. Aufl., S. 132.
↑ Wilhelm Troll, Karl Höhn: Allgemeine Botanik, Stuttgart 1972, S. 499.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 14. Juni 1924, Dornach 1999, S. 155.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 55.
↑ Rudolf Steiner: Ebd., Notizen im Anhang, S. 274.
↑ Rudolf Steiner: Ebd., Vortrag vom 10. Juni 1924, S. 59.
↑ Rudolf Steiner: Ebd., Vortrag vom 15. Juni 1924, S. 192.
↑ Manfred Klett: Untersuchungen über Licht- und Schattenqualität in Relation zum Anbau und Test von Kieselpräparaten zur Qualitätshebung, Inst. f. Biol.-Dyn. Forschung, Darmstadt 1968.
↑ Johannes Klein: Der Einfluss verschiedener Düngearten in gestaffelter Dosierung auf Qualität und Haltbarkeit pflanzlicher Produkte, Inst. f. Biol.-Dyn. Forschung, Darmstadt 1968.
↑ Ilias Samaras: Nachernteverhalten unterschiedlich gedüngter Gemüsearten mit besonderer Berücksichtigung physiologischer und mikrobieller Parameter, Dissertation, Gießen 1977.
↑ Herbert Koepf, Bo D. Petterson, Wolfgang Schaumann: Biologische Landwirtschaft, Stuttgart 1980, 303 S.
↑ Wilfried Kamphausen: «Qualität im biologisch-dynamischen Obstbau», in: Markus Hurter (Hrsg.): Zur Vertiefung der biologisch-dynamischen Landwirtschaft, Dornach 2007, 377 S.
↑ Paul Doesburg et al.: «Standardisation and performance of a visual Gestalt evaluation of biocrystallisation patterns reflecting ripening and decomposition processes in food samples». Biological Agriculture & Horticulture: An International Journal for sustainable Production Systems, 2014, S. 1–18.
↑ Siehe z.B. Rudolf Steiner: Der Jahreskreislauf als Atmungsvorgang der Erde und die vier großen Festeszeiten, GA 223, Dornach 1990.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Fragenbeantwortung vom 12. Juni 1924, Dornach 1999, S.109.
↑ Chaotizace znamená převedení utvořeného do neutváreného stavu. V daném případě to znamená mechanicky rozlomit, uvolnit a promísit půdní strukturu, která vyrůstala prostřednictvím komplexních životních procesů v průběhu předcházejícího ročního cyklu (zralost půdy), zvířit ji, přemísťovat půdní částice vertikálně a horizontálně. Životem utvořená svrchní půda se stupňovitě přibližuje anorganickému stavu prostorového vedle sebe. Tato mechanická chaotizace připravuje půdu na přijetí vstupujících formativních sil zimy a nově oživujících planetárních a slunečních formativních sil přicházejícího jara.
↑ Walter Feuerlein: Geräte zur Bodenbearbeitung, Stuttgart 1971, S. 40.
↑ Ebd., S. 39.
↑ Ernst Marti: Die vier Äther – zu Rudolf Steiners Ätherlehre, Stuttgart 2016, 60 S.
↑ Gerhard Geisler: Pflanzenbau. Ein Lehrbuch – Biologische Grundlagen und Technik der Pflanzenproduktion, Berlin-Hamburg, 1988, S. 506.
↑ Eduard von Boguslawski: Ackerbau, Grundlagen der Pflanzenproduktion, Frankfurt 1981, S. 237 f.
↑ Rudolf Steiner: *Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft*, GA 327, Vortrag vom 11. Juni 1924, Dornach 1999, S. 80.
↑ Ebd., S. 80.
↑ Ebd., S. 71.
↑ Helmut Voitl, Elisabeth Guggenberger, Josef Willi: Das große Buch vom biologischen Land- und Gartenbau, Wien 1992, 367 S.
↑ Viz např. Rudolf Steiner: Meditative Betrachtungen und Anleitungen zur Vertiefung der Heilkunst, GA 316, Dornach 2003, Vortrag vom 3. Januar 1924, S. 33 f.
↑ Vgl. Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 14. Juni 1924, Dornach 1999, S.166/67.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Fragenbeantwortung vom 12. Juni 1924, Dornach 1999, S. 109.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 20. Juni 1924, Dornach 1999, S. 11.
↑ Ebd., S. 20.
↑ Rudolf Steiner: Anthroposophische Leitsätze, GA 26, «Von der Natur zur Unternatur», Dornach 1998, S. 255 ff.
↑ Rudolf Steiner: Grundlegendes für eine Erweiterung der Heilkunst nach geisteswissenschaftlichen Erkenntnissen, GA27, Dornach 1991, S. 20).
↑ Rudolf Steiner: Einleitungen zu Goethes Naturwissenschaftlichen Schriften, Kap. X. «Wissen und Handeln im Lichte der Goetheschen Denkweise», GA 1, Dornach 1987, S. 171.
↑ Rudolf Steiner: Einleitungen zu Goethes Naturwissenschaftlichen Schriften, Kap XVI. «Goethe als Denker und Forscher», GA 1, Dornach 1987, S. 274.
↑ Zitiert nach Jos Verhulst: Der Glanz von Kopenhagen, geistige Perspektiven der modernen Physik, Stuttgart 1994, S. 15.
↑ Ebd., S. 17.
↑ Ebd., S. 173.
↑ Rudolf Steiner: Konferenzen mit den Lehrern der freien Waldorfschule Stuttgart,2. Bd., GA 300b, Konferenz vom 21. Juni 1922, Dornach 2019, S. 152.
↑ Martin Rozumek, Peter Buck (Hrsg.): Das Chemische und die Stoffe, Zugänge zur Chemie, Dornach 2008, Kap.: «Einleitung», S. 7.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 20. Juni 1924, Dornach 1999, S. 64f.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 13. Juni 1924, Dornach 1999, S. 122.
↑ Das Zitat lautet im Original: «Leiblichkeit ist das Ende der Werke Gottes»; aus: Biblisches und Emblematisches Wörterbuch des deutschen Theologen Friedrich Christoph Oetinger (1702– 1782).
↑ Siehe z.B. Rudolf Steiner: Die Geheimwissenschaft im Umriss, GA 13, Dornach 1989.
↑ Rudolf Steiner: Theosophie, GA 9, Dornach 2003, S. 50.
↑ Johann Wolfgang von Goethe: Maximen und Reflektionen, Nr. 720, Hamburger Ausgabe, Bd. 12, München 1987.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 42.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 47.
↑ Manfred Klett: Die boden- und gesteinsbürtige Stofffracht von Oberflächengewässern, Arbeiten der Landwirtschaftlichen Hochschule Hohenheim, Bd. 35, 1965, S. 42.
↑ Martin Hartmann et al. (2015): Distinct soil microbial diversity under long-term organic and conventional farming, ISME Journal, 9, S. 1177–1194.
↑ Christoph Felgentreu, Kirsten Engelke: Konzepte zur Erhaltung der Bodenfruchtbarkeit, Deutsche Saatveredelung AG, Lippstadt.
↑ Lexikon der Biologie, https: www.spektrum.de.
↑ Rudolf Steiner: Die Schöpfung der Welt und des Menschen, Erdenleben und Sternenwirken, GA 354, Vortrag vom 9. August 1924, Dornach 2000, S. 154.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 11. Juni 1924, Dornach 1999, S. 73.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 15. Juni 1924, Dornach 1999, S. 192.
↑ Ebd., S. 192.
↑ Ebd., Vortrag vom 13. Juni 1924, S. 122.
↑ Helmut Snoek, Horst Wülfrath: Das Buch vom Steinmehl, Entstehung, Verwendung und Bedeutung im Land- und Gartenbau, Hamburg 2000, 144 S.
↑ Georg Wagner: Einführung in die Erd- und Landschaftsgeschichte, Öhringen 1960, 694+208 S.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 53.
↑ Krafft von Heynitz, Georg Merckens: Das biologische Gartenbuch, Stuttgart 1994, 351 S.
↑ Pokud jde o praktické zacházení s přípravou kompostu, odkazujeme na příslušné publikace výše uvedených autorů; dále na Friedrich Sattler, Eckard von Wistinghausen: Der landwirtschaftliche Betrieb, Biologisch-Dynamisch, Stuttgart 1989, 333 S.; dále na Herbert Koepf, Wolfgang Schaumann, Manon Hacius: Biologisch-dynamische Landwirtschaft: Eine Einführung, Stuttgart 1996, 368 S.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 12. Juni 1924, Dornach 1999, S. 90.
↑ Jochen Bockemühl: Vom Leben des Komposthaufens, Dornach 1981, 67 S.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 12. Juni 1924, Dornach 1999, S. 92.
↑ Rudolf Steiner: Grundelemente der Esoterik, GA 93a, 30. září 1905, Dornach 1987, S. 44 f.
↑ Siehe hierzu Rudolf Steiner: Die Geheimwissenschaft im Umriss, Kap. «Die Weltentwicklung und der Mensch», GA 13, Dornach 1989.
↑ Krafft von Heynitz: Kompost im Garten, Stuttgart 1999, 127 S.
↑ Mündliche Mitteilung von Matthias Guépin, Dozent am Emerson College (GB) und Berater in Kenia.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 15. Juni 1924, Dornach 1999, S. 184.
↑ KTBL: Faustzahlen für den ökologischen Landbau, Darmstadt 2015, 760 S.
↑ Herbert Koepf, Bo D. Petterson, Wolfgang Schaumann: Biologische Landwirtschaft, Stuttgart 1980, 303 S.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 47.
↑ Manfred Klett: Untersuchungen über Licht- und Schattenqualität in Relation zum Anbau und Test von Kieselpräparaten zur Qualitätshebung, Darmstadt 1968, 117 S.
↑ Wilhelm Troll: Allgemeine Botanik, Stuttgart 1959, 927 S.; Gerbert Grohmann: Die Pflanze, Berlin 2013, 448 S.; Jochen Bockemühl: «Bildebewegungen im Laubblattbereich höherer Pflanzen», Elemente der Naturwissenschaft Nr. 4: 7–23, 1966.
↑ Ehrenfried Pfeiffer: 1899–1961, průkopník aplikovaného antroposofického výzkumu, vyvinul — vycházeje z podnětů Rudolfa Steinera pro zkoumání éterických formativních sil — metodu citlivé krystalizace chloridu měďnatého; spolu s Guentherem Wachsmuthem (1893–1963) pod vedením Rudolfa Steinera v letech 1922/23 poprvé připravil rohový hnůj. Do konce třicátých let 20. století vedl spolu s Guentherem Wachsmuthem výzkumnou laboratoř na Goetheanu. Od konce třicátých let rolník a zemědělský poradce v USA.
↑ Alla Selawry, Olleg Selawry: Die Kupferchloridkristallisation in Naturwissenschaft und Medizin, Stuttgart 1957, 232 S.
↑ Friedrich Vincenz von Hahn: Thesigraphie, Wiesbaden 1962, 244 S.
↑ H. Krüger: Kupferchloridkristallisationen, ein Reagenz auf Gestaltungskräfte des Lebendigen, Weleda – Schriftenreihe 1/1950.
↑ Magda Enquist: Strukturveränderungen im Kupferchloridkristallisationsbild von Pflanzen durch Alterung und Düngung, Lebendige Erde 3, 1961.
↑ Bo D. Petterson (1967): Beiträge zur Entwicklung der Kristallisationsmethode mit Kupferchlorid nach Pfeiffer, Lebendige Erde 18 (1): S. 15–31.
↑ Paul Doesburg, Machteld Huber, Jens-Otto Andersen, Miriam Athmann, Guus van der Bie, Jürgen Fritz, Uwe Geier, Joop Hoekman, Johannes Kahl, Gaby Mergardt & Nicolaas Busscher (2014): «Standardization and performance of a visual Gestalt evaluation of biocrystallization patterns reflecting ripening and decomposition processes in food samples», Biological Agriculture & Horticulture: An International Journal for Sustainable Production Systems, DOI: 10.1080/01448765.2014.993705.
↑ Ernst Klapp: Lehrbuch des Acker- und Pflanzenbaus, Berlin-Hamburg 1958, 503 S.; Edward John Russel: The World of the Soil, London 1957, 242 S.
↑ Rudolf Steiner: Theosophie, Einführung in übersinnliche Welterkenntnis und Menschenbestimmung, GA 9, Dornach 2003.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 13. Juni 1924, Dornach 1999, S.122: «Man muss die Erde direkt beleben, und das kann man nicht, wenn man mineralisierend vorgeht, das kann man nur, wenn man mit Organischem vorgeht, das man in eine entsprechende Lage bringt, sodass es organisierend, belebend auf das Feste, Erdige selber wirken kann.»
↑ Rudolf Steiner: Wie erlangt man Erkenntnisse der höheren Welten?, GA 10, Dornach 1992.
↑ Rudolf Steiner: Die Geheimwissenschaft im Umriss, GA 13, Dornach 1989.
↑ Rudolf Steiner: Theosophie – Einführung in übersinnliche Welterkenntnis und Menschenbestimmung, GA 9, Dornach 2003.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 58: «Wir stehen auch vor einer großen Umwandlung des Innern der Natur.»
↑ Rudolf Steiner: Das Verhältnis der Anthroposophie zur Naturwissenschaft. Grundlagen und Methoden, GA 75, Vortrag vom 17. Juni 1920, Dornach 2010.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 58: «Wir stehen auch vor einer großen Umwandlung des Innern der Natur.» (Stojíme také před velkou proměnou nitra přírody.)
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Dornach 1999, Vortrag vom 13. Juni 1924.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlage zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1979, S. 42.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlage zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 15. Juni 1924, Dornach 1999, S. 120.
↑ Rudolf Steiner: Die geistige Führung des Menschen und der Menschheit, GA 15, Dornach 1987, S. 66.
↑ Johann Wolfgang von Goethe: Die Metamorphose der Pflanzen, in: Goethes Werke. Naturwissenschaftliche Schriften, hrsg. v. Rudolf Steiner, Band 1, in: Kürschners Deutsche National-Litteratur, Berlin und Stuttgart 1887 (Reprint Dornach 1975).
↑ «Das Tier wird durch seine Organe belehrt; der Mensch belehrt die seinigen und beherrscht sie», Johann Wolfgang von Goethe: Maximen und Reflexionen, «Aus dem Nachlass – Über Natur und Naturwissenschaft».
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Menschenkunde, GA 107, Dornach 1988, Vortrag «Evolution, Involution und Schöpfung aus dem Nichts», 17. Juni 1909.
↑ Johann Wolfgang von Goethe: Die Metamorphose der Pflanze, Stuttgart 1985, S. 39.
↑ Rudolf Steiner, Ita Wegman: Grundlegendes für eine Erweiterung der Heilkunst nach geisteswissenschaftlichen Erkenntnissen, GA 27, Kap. V. «Pflanze, Tier, Mensch», Dornach 1991, S. 35.
↑ Ebd.
↑ Rudolf Steiner: Die Geheimwissenschaft im Umriss, GA 13, Dornach 1989.
↑ Rudolf Steiner: Die geistige Führung des Menschen und der Menschheit, GA 15, Dornach 1987, S. 66.
↑ Die folgende Darstellung ist eine überarbeitete Fassung von Beiträgen des Verfassers in Markus Hurter (Hrsg.): Zur Vertiefung der biologisch-dynamischen Landwirtschaft– Gedanken, Erfahrungen, Forschungsergebnisse, eine Werkstattarbeit, Dornach 2007, S. 93–107.
↑ Rudolf Steiner: Das Faust-Problem. Die romantische und die klassische Walpurgisnacht, GA 273, Geisteswissenschaftliche Erläuterungen zu Goethes Faust, Bd. II, Vortrag vom 27. Januar 1917, Dornach 1981, S. 75.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, A 327, Vortrag vom 12. Juni 1924, Dornach 1999, S. 99.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 49.
↑ Rudolf Steiner: Das Miterleben des Jahreslaufes in vier kosmischen Imaginationen, GA 229, Vortrag vom 5. Oktober 1923, Dornach 1999, S. 62: «So sehen Sie, dass wir durchaus jetzt, wo wir in die Zeit des sprießenden, sprossenden Lebens kommen, nicht sprechen können von geistdurchwobener Materie wie im Winter für die Erde, sondern wie wir sprechen müssen von materiedurchwobenem […] Geist.» (Tak vidíte, že nyní, když přicházíme do doby rašícího, pučícího života, rozhodně nemůžeme mluvit o duchem protkané hmotě jako v zimě pro zemi, nýbrž jak musíme mluvit o hmotou protkaném […] duchu.)
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 11. Juni 1924, Dornach 1999, S. 82: «Das Kieselige ist der allgemeine äußere Sinn im Irdischen.» (Křemenné je obecným vnějším smyslem v pozemském.)
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 47/48.
↑ Rudolf Steiner: Das Miterleben des Jahreslaufes in vier kosmischen Imaginationen, GA 229, Vortrag vom 12. Oktober 1923, Dornach 1999, S. 62.
↑ Bernd Roßlenbroich: Die rhythmische Organisation des Menschen: Aus der chrono-biologischen Forschung, Stuttgart 1994, 163 S.
↑ Notizbuch Nr. 52, 1921; siehe auch Beiträge zur Rudolf Steiner Gesamtausgabe Nr. 104, S. 63.
↑ Paul Schatz (1898–1979): Anthroposophisch orientierter Mathematiker, Techniker und Erfinder.
↑ A. John Wilkes: Das Flowform-Phänomen: Die verborgene rhythmische Energie des Wassers, Stuttgart 2008, 239 S.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Fragenbeantwortung vom 12. Juni 1924, Dornach 1999, S. 104.
↑ Gunter Gebhard: Persönliche Mitteilung. – Gunter Gebhard: Geologe und Biologe, langjähriger Oberstufenlehrer an der Waldorfschule Überlingen; jetzt Dozent für goetheanistische Naturwissenschaft und Waldorfpädagogik in Russland und in landwirtschaftlichen Ausbildungsstätten in Deutschland.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, přednáška z 12. června 1924, Dornach 1999, s. 102.
↑ Rudolf Steiner: Die Schöpfung der Welt und des Menschen. Erdenleben und Sternenwirken. Über die Gerüche, GA 354, přednáška z 24. srpna 1924, Dornach 2000, s. 154.
↑ Ilias Samares: Nachernteverhalten unterschiedlich gedüngter Gemüsesorten mit besonderer Berücksichtigung physiologischer und mikrobiologischer Parameter. Forschungsring für biologisch-dynamische Wirtschaftsweise, Darmstadt 1980, 153 S.
↑ Manfred Klett: Untersuchungen über Licht- und Schattenqualität in Relation zum Anbau und Test von Kieselpräparaten zur Qualitätshebung, Darmstadt 1968, 117 S.
↑ Johannes Klein: Der Einfluss verschiedener Düngungsarten in gestaffelter Dosierung auf Qualität und Haltbarkeit pflanzlicher Produkte. Institut für biologisch-dynamische Forschung, Darmstadt 1968.
↑ Uli Johannes König: «Wissenschaftliche Untersuchungsergebnisse zum Nachweis der Präparatewirksamkeit» in: Markus Hurter (Hrsg.): Zur Vertiefung der biologisch-dynamischen Landwirtschaft, Dornach 2007, S. 157 f.
↑ Jochen Bockemühl und Kari Järvinen: Auf den Spuren der Präparatepflanzen, Dornach 2005, 153 S.
↑ Erdmuth-M. W. Hoerner: Die biologisch-dynamischen Präparate, Stuttgart 2019, 512 S.
↑ Walter Stappung: Die Düngerpräparate Rudolf Steiners, Herstellung und Anwendung, Rüfenach 2017, 2 Bd. (Bd. 1: 632 S.; Bd. 2: 116 S.).
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 13. Juni 1924, Dornach 1999, S. 126: «Diese Schafgarbe ist – eigentlich ist es ja jede Pflanze – ein Wunderwerk, aber wenn man wieder eine andere Blume anschaut, dann kommt einem das ganz besonders zu Herzen, was für ein Wunderwerk diese Schafgarbe ist; sie ist ein ganz besonderes Wunderwerk.»
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Dornach 1999, S. 126.
↑ Ebd., S. 129.
↑ Ebd., S. 126.
↑ Ebd., Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 53.
↑ Ebd., Notizblatt Nr. 9 im Anhang, S. 271: «Der Humus gestaltet das Untere durch die Erde.»
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 13. Juni 1924, Dornach 1999, S. 126.
↑ Tamtéž, S. 128.
↑ Tamtéž, S. 128.
↑ Vgl. Rudolf Steiner: Von Seelenrätseln, GA 21, Kap. «6. Die physischen und die geistigen Abhängigkeiten der Menschen-Wesenheit», Dornach 1983, S. 158: «In die Sinne erstreckt sich die Außenwelt wie in Golfen hinein in das Wesen des Organismus.»
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 13. Juni 1924, Dornach 1999, S. 128.
↑ Tamtéž, S. 129.
↑ Tamtéž, S. 127.
↑ Tamtéž, S. 127.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 47.
↑ Ebd., S. 59.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Notizblatt Nr. 9 im Anhang, S. 271: «Der Humus gestaltet das Untere durch die Erde.»
↑ Rudolf Steiner: Anthroposophische Leitsätze, GA 26, «Menschheitszukunft und Michaeltätigkeit», Dornach 1998, S. 94f.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 44.
↑ Rudolf Steiner: *Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft*, GA 327, Vortrag vom 13. Juni 1924, Dornach 1999, S. 129.
↑ Jochen Bockemühl und Kari Järvinen: *Auf den Spuren der biologisch-dynamischen Präparatepflanzen*, Dornach 2005, 154 S.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 13. Juni 1924, Dornach 1999, S. 130.
↑ Matthias König, mündliche Mitteilung.
↑ Ebd., S. 130.
↑ Ebd., S. 129.
↑ Ebd., S. 131.
↑ Erdmut-M. W. Hoerner: Die biologisch-dynamischen Präparate, Stuttgart 2019, S. 320.
↑ Ebd., S. 131–132.
↑ Ebd., S. 133.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 11. Juni 1924, Dornach 1999, S. 74.
↑ Ebd., S. 75.
↑ Ebd., S. 76.
↑ Ebd., S. 76.
↑ Ebd., Vortrag vom 13. Juni 1924, S. 137.
↑ Ebd., Vortrag vom 10. Juni 1924, S. 58.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 13. Juni 1924, Dornach 1999, S. 134.
↑ Jochen Bockemühl, Kari Järvinen: Auf den Spuren der biologisch-dynamischen Präparatepflanzen, Dornach 2005, 154 S.
↑ Rudolf Steiner: Ebd., S. 134: «In Bezug auf dasjenige, was dann als Kalzium zutage tritt, ist dasjenige, was an Kalziumstruktur in der Eichenrinde vorhanden ist, das alleridealste.»
↑ Erdmut-M. W. Hoerner: Die biologisch-dynamischen Präparate, Stuttgart 2019, 512 S.
↑ Existuje důkladná práce Jana Alberta Rispense, která věnuje celou kapitolu otázce kůry a borky. Shrnuje: Lýko a asimilující korkový parenchym představují vlastně to listové, odumírající korková kůra a borka květní a plodový orgán kmene. – Jan Albert Rispens: Učíme se rozumět stromům, Stuttgart 2018, s. 157.
↑ Srov. Rudolf Steiner: Duchovněvědné základy pro zdárný rozvoj zemědělství, GA 327, odpovědi na otázky z 13. června 1924, Dornach 1999, s. 147.
↑ Srov. tamtéž, přednáška z 11. června 1924, s. 75: «do nerozlišitelnosti vesmíru».
↑ Jochen Bockemühl, Kari Järvinen: Auf den Spuren der biologisch-dynamischen Präparatepflanzen, Dornach 2005, 154 S.
↑ Viz: Rudolf Steiner: Ebd., Vortrag vom 12. Juni 1924, S. 90.
↑ Hermann von Guttenberg: Lehrbuch der allgemeinen Botanik, Berlin 1952, 641 S.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 12. Juni 1924, Dornach 1999, S. 94.
↑ Ebd., Fragenbeantwortung vom 13. Juni 1924, S. 147.
↑ Eduard Strasburger: Lehrbuch der Botanik, Stuttgart 1978, S. 422.
↑ Rudolf Steiner: Ebd., Vortrag vom 13. Juni 1924, S. 134.
↑ Ebd., S. 135.
↑ Über die organischen Bildungen, die im höheren Tierreich dem Ausgleich eines ungleichgewichtigen Verhältnisses der polaren Systeme dienen, siehe u.a.: Friedrich A. Kipp: «Bezahnung und Bildungsidee des Organismus», in: Wolfgang Schad (Hrsg.): Goetheanistische Naturwissenschaft, Band 3: Zoologie, Stuttgart 1983, S. 167 f.; sowie Andreas Suchantke: «Polarität und Dreigliederung im Tierreich», in: ders.: Metamorphose – Kunstgriff der Evolution, Stuttgart 2002, S. 137 f.
↑ Rolf Krahmer, Lothar Schröder: Anatomie der Haustiere, Leipzig 1985, 368 S.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 13. Juni 1924, Dornach 1999, S. 133.
↑ Walter Stappung: Die Düngerpräparate Rudolf Steiners, Herstellung und Anwendung, Rüfenach 2017, 2 Bd. (Bd. 1: 632 S.; Bd. 2: 116 S.).
↑ Rudolf Steiner: Ebd., S. 135.
↑ Ebd., S. 135.
↑ Rudolf Steiner: Ebd., Vortrag vom 10. Juni 1924, S. 60.
↑ Rudolf Steiner: Ebd., Vortrag vom 11. Juni 1924, S. 82/83.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Dornach 1999, Vortrag vom 13. Juni 1924, S. 137.
↑ Ebd., S. 137.
↑ Ebd., S. 135.
↑ Ebd., S. 136.
↑ Ebd., S. 137.
↑ Johann Wolfgang von Goethe: *Faust II*, Vers 4656.
↑ Ebd., S. 137.
↑ Jochen Bockemühl, Kari Järvinen: Auf der Spurensuche der biologisch-dynamischen Präparatepflanzen, Dornach 2005, S. 97.
↑ Werner Christian Simonis: Heilpflanzen und Mysterienpflanzen, Wiesbaden 1991, S. 280.
↑ Ebd., S. 282.
↑ Erdmuth-M. W. Hoerner: Die biologisch-dynamischen Präparate, Stuttgart 2019, 512 S.
↑ Johann Wolfgang von Goethe: Faust I, Vers 1939.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 13. Juni, Dornach 1999, S. 137.
↑ Ebd., S. 137.
↑ Ebd., S. 137.
↑ Ebd., S. 123–24.
↑ Ebd., S. 137.
↑ Willi Aeppli: *Sinnesorganismus, Sinnesverlust, Sinnespflege*; Stuttgart 1967; sowie
Dietrich Rapp, Hans-Christian Zehnter: *Die zwölf Sinne in der seelischen Beobachtung – Eine Exkursion*, Münchenstein 2019, 253 S.
↑ Rudolf Steiner: *Anthroposophie ein Fragment*, GA 45, Dornach 2002.
↑ Willi Aeppli: Ebd.; sowie: Dietrich Rapp, Hans-Christian Zehnter: Ebd.
↑ Lothar Vogel: Der dreigliedrige Mensch, Dornach 1979, S. 105.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 13. Juni 1924, Dornach 1999, S. 137.
↑ Ebd., Fragenbeantwortung vom 14. Juni 1924, S. 175.
↑ Ulrike Remer-Bielitz: Dokumentation zum Rindgekröse; Forschungsring, Materialien Nr. 8, Darmstadt 2001.
↑ Johannes W. Rohen: Funktionelle Anatomie des Menschen, Stuttgart-New York 1993, S. 287.
↑ Rudolf Steiner: Ebd., Anhang, S. 293.
↑ Rudolf Steiner: Ebd., S. 137.
↑ Rudolf Steiner: Der Mensch als Zusammenklang des schaffenden, bildenden und gestaltenden Weltenwortes, GA 230, Dornach 1993.
↑ Rudolf Steiner: Anthroposophische Leitsätze, GA 26, «Der Mensch in seiner makrokosmischen Wesenheit», Dornach 1998.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 13. Juni 1924, Dornach 1999, S. 138.
↑ Ebd., S. 138.
↑ Ebd., S. 138.
↑ Rudolf Steiner: Ebd., Vortrag vom 10. Juni 1924, S. 56.
↑ Werner Christian Simonis: Heilpflanzen und Mysterienpflanzen, Wiesbaden 1981, S. 696.
↑ Ebd., S. 593.
↑ Erdmut-M. W. Hoerner: Die biologisch-dynamischen Präparate, Stuttgart 2019, S. 340.
↑ Rudolf Steiner: Die Geheimwissenschaft im Umriss, GA 13, Kap. «Die Weltentwicklung und der Mensch», Dornach 1989, S. 157 ff.
↑ Rudolf Hauschka: Substanzlehre, Frankfurt/Main 1966, S. 51.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 11. Juni 1924, Dornach 1999, S. 75/76.
↑ Rudolf Steiner: Mensch und Welt. Das Wirken des Geistes in der Natur. Über das Wesen der Bienen, GA 351, Vortrag vom 20. Oktober 1923, Dornach 1999, S. 72.
↑ Gunter Gebhard: Persönliche Mitteilung.
↑ Gunter Gebhard: Persönliche Mitteilung.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 13. Juni 1924, Dornach 1999, S. 139.
↑ Walter Stappung: Die Düngerpräparate Rudolf Steiners – Herstellung und Anwendung, Rüfenacht 2017, Bd. I + II: 748 S. Siehe auch: Ueli Hurter et al. (2018): Biodynamische Präparate-Praxis weltweit – Die Fallbeispiele, Darmstadt, 364 S.
↑ Krafft von Heynitz, Georg Merckens: Das biologische Gartenbuch, Stuttgart 1994, 351 S.
↑ Pierre Masson: Gartenbau und Landwirtschaft biodynamisch, Aarau 2015, 224 S.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 13. Juni 1924, Dornach 1999, S. 139.
↑ Friedrich Scheffer, Paul Schachtschabel: Lehrbuch der Bodenkunde, Berlin 2018, 772 S.
↑ Ribozomy jsou sestaveny z ribozomální RNA. Pocházejí z nukleolu v buněčném jádru a tvoří v plazmě organely pro tvorbu bílkovin (kosmologicky je nukleolus ekvivalentem Země v mikrokosmu buňky). Buněčné jádro odpovídá měsíční sféře a buněčná membrána sféře Saturnu. Mitochondrie disponují vlastní nahou DNA, množí se vlastním rytmem a mají především úkol buněčného dýchání s železo obsahujícími cytochromy. Kosmologicky stojí mitochondrie ve vztahu k Marsu.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Gesichtspunkte zur Therapie, GA 313, Vortrag vom 15. April 1921, Dornach 2001, S. 91.
↑ Friedrich Husemann, Otto Wolff: Das Bild des Menschen als Grundlage der Heilkunst, Band II: Zur allgemeinen Pathologie und Therapie, Stuttgart 1991, S. 394.
↑ Ebd., S. 395.
↑ Hermann von Guttenberg: Lehrbuch der allgemeinen Botanik, Berlin 1955, s. 15.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Gesichtspunkte zur Therapie, GA 313, přednáška z 12. dubna 1924, Dornach 2001, s. 44.
↑ Rudolf Steiner: Die Geheimwissenschaft im Umriss, GA 13, Dornach 1989.
↑ Gunter Gebhard: Persönliche Mitteilung.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 13. Juni 1924, Dornach 1999, S. 139.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 14. Juni 1924, Dornach 1999, S. 167.
↑ Rudolf Steiner: Die Geheimwissenschaft im Umriss, GA 13, Dornach 1989.
↑ Srov. také: Jean-Michel Florin (Hrsg.): Biologisch-dynamischer Weinbau, Dornach 2020, S. 154 f.
↑ Jochen Bockemühl, Kari Järvinen: *Auf den Spuren der Präparatepflanzen*, Dornach 2005, S. 105.
↑ Ebd., S. 107.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 11. Juni 1924, Dornach 1999, S. 83.
↑ Viz k tomu: Ulrich Meyer: «Optimierung der Kieselsäure-Extraktion aus Equisetum arvense – Ergebnisse für die alltägliche Praxis», in: Ulrich Meyer, Peter Alsted Pedersen (Hrsg.): Anthroposophische Pharmazie, Berlin 2016, 807 S.
↑ Rudolf Steiner: Die Geheimwissenschaft im Umriss, GA 13, Dornach 1989.
↑ Rudolf Steiner: *Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft*, GA 327, Vortrag vom 14. Juni 1924, Dornach 1999, S. 167.
↑ Walter Stappung: *Die Düngerpräparate Rudolf Steiners – Herstellung und Anwendung*, Rüfenacht 2017, Bd. I + II: 748 S.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 11. Juni 1924, Dornach, 1999, S. 64.
↑ Gunter Gebhard: Persönliche Mitteilung.
↑ Gunter Gebhard: Persönliche Mitteilung.
↑ Gunter Gebhard: Persönliche Mitteilung.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 60.
↑ Ebd., S.44.
↑ Vgl. Elisabeth Vreede: Astronomie und Anthroposophie, Dornach 1980, S. 75; dieselbe: Über den Planeten Merkur, in: Kalender Ostern 1942–1943, Arlesheim; sowie dieselbe: Texte über Planetensphären in den Rundschreiben 1927–1930(Bearbeitung durch Liesbeth Bisterbosch und Frauke Roloff, Oktober 2020). – Im Zuge dieser Emanzipation des menschlichen Bewusstseins hin zum erwachenden, der Erde zugewandten Selbstbewusstsein kann es verständlich werden, dass eine Verwechselung von den Venus- und Merkursphären stattgefunden hat. Diese Verwechselung betrifft nicht den Planetenkörper als solchen, sondern ihre übersinnlich kraftenden Wirkenssphären, dasjenige, für was seit Urbeginn diese beiden Himmelskörper, Venus und Merkur, als geistig-seelisch wirksame Entitäten standen.
↑ Lievegoed věnoval polární trojici hnojivých preparátů v jejich vztahu k působení planet a životním procesům v rostlině a živočichovi podrobnou studii (Bernhard C.J. Lievegoed: Planetenwirken und Lebensprozesse in Mensch und Erde, Stuttgart 2002, 82 S.). Popisuje v ní, jak v životních procesech preparátních rostlin stojí vždy specificky jeden zástupce nadsluneční planety s jedním ze sféry podsluneční v polárním vztahu působení — Saturn k Měsíci, Jupiter k Merkuru a Mars k Venuši, vždy se Sluncem uprostřed; dále, jak síly tohoto polárního působení vstupují při obklopení živočišnými orgány, exponovanými zimním a slunečním silám, do zesílené vzájemné souhry a jsou v ní uchovávány; a jak se z toho stávají pochopitelnými ony procesy v půdě a rostlinách, jak je popsal Rudolf Steiner: osvěžující oživování, uzdravování, vzájemné sladění a zjemňování pro vnímání.
↑ Viz: Lothar Vogel: Der dreigliedrige Mensch, Dornach 1979, S. 239.
↑ Viz: Michaela Glöckler: «Das Nieren-Blasen-System und das Schafgarbenpräparat»; in: Manfred Klett und Markus Hurter (Hrsg.): Zur Frage der Düngung im biologisch-dynamischen Landbau, Dornach 1994.
↑ Siehe hierzu z.B.: Rudolf Steiner: Geistige Hierarchien und ihre Widerspiegelung in der physischen Welt, GA 110, Dornach 1991; sowie: Die geistigen Wesen in den Himmelskörpern und Naturreichen, GA 136, Dornach 1996.
↑ Rudolf Steiner: Esoterische Betrachtungen karmischer Zusammenhänge, Bd. V, GA 239, Vortrag vom 9. Juni 1924, Dornach 1985, S. 166.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 55.
↑ Ebd., Vortrag vom 13. Juni 1924, S. 138.
↑ Rudolf Steiner: Esoterische Betrachtungen karmischer Zusammenhänge, GA 239, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1985, S. 172.
↑ Rudolf Steiner: Die Geheimwissenschaft im Umriss, GA 13, Dornach 1989.
↑ Uli Johannes König: Ergebnisse aus der Präparateforschung, Schriftenreihe Band 12, Institut für biologisch-dynamische Forschung, Darmstadt 1999, Loseblattsammlung.
↑ Ebd., siehe die dortige Literaturzusammenstellung.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Ansprache vom 11. Juni 1924, Dornach 1999, S. 234.
↑ Rudolf Steiner: Der Jahreskreislauf als Atmungsvorgang der Erde und die vier großen Festeszeiten. Die Anthroposophie und das menschliche Gemüt, GA 229, Vortrag vom 28. September 1923, Dornach 1923, S. 117.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 20. Juni 1924, Dornach 1999, S. 21.
↑ Siehe hierzu Rudolf Steiner: Die Philosophie der Freiheit, GA 4, Dornach 1995.
↑ Siehe hierzu Rudolf Steiner: Wie erlangt man Erkenntnisse der höheren Welten?, GA 10, Dornach 1992.
↑ Christian Morgenstern: Werke und Briefe. Stuttgarter Ausgabe, Band II, Lyrik 1906–14, Stuttgart 1992, S. 213 f.
↑ Johann Wolfgang von Goethe: Goethes Werke. Naturwissenschaftliche Schriften, hrsg. v. Rudolf Steiner, Band 1, in: Kürschners Deutsche National-Litteratur, Berlin und Stuttgart 1887 (Reprint Dornach 1975): «Einleitung zum ersten Band», S. XXXI.
↑ Vgl. Rudolf Steiner: Geistige Wirkenskräfte im Zusammenleben von alter und junger Generation; Pädagogischer Jugendkurs, GA 217, Dornach 1988.
↑ Steiner Rudolf: Die geistige Führung des Menschen und der Menschheit, GA 15, Dornach 1987, S. 66.
↑ Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 42: «Nun, eine Landwirtschaft erfüllt eigentlich ihr Wesen im besten Sinne des Wortes, wenn sie aufgefasst werden kann als eine Art Individualität für sich, eine wirklich in sich geschlossene Individualität.»

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z | 0-9

[1] Wiedergabe der Worte Rudolf Steiners bei der Grundsteinlegung zum Rosenkreuzertempel der Loge Malsch «Franz von Assisi» nach dem Gedächtnis von Hilde Stockmeyer; aus: Rudolf Steiner: Bilder okkulter Siegel und Säulen, GA 284, Dornach 1993, S. 113.

[2] Die folgende Darstellung ist eine überarbeitete Fassung von Beiträgen des Verfassers in Markus Hurter (Hrsg.): Zur Vertiefung der biologisch-dynamischen Landwirtschaft– Gedanken, Erfahrungen, Forschungsergebnisse, eine Werkstattarbeit, Dornach 2007, S. 93–107.

[3] Viz k tomu např.: Mathias Forster, Christopher Schümann: Das Gift und wir, Frankfurt a.M. 2020, 448 S.

[4] BSE: zkratka pro «Bovine spongiforme Enzephalopathie», epizootie také známá jako «nemoc šílených krav», způsobená především chybným krmením skotu živočišnými bílkovinami. («Bovine spongiforme Enzephalopathie» – bovinní spongiformní encefalopatie; onemocnění způsobená zkrmováním živočišných bílkovin dobytku.)

[5] «Wir sind auf einer Mission: zur Bildung der Erde sind wir berufen», Novalis (1772–1801, básník německé romantiky), Blüthenstaub, § 32. – «Jsme na misi: jsme povoláni k utváření Země.»

[6] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtscht, GA 327, Dornach 1999.

[7] Zámek Koberwitz existuje dodnes a od roku 1997 je sídlem polské obecní správy v Kobierzycích.

[8] Rudolf Steiner: Kunst und Kunsterkens, GA 271, Dornach 1985, viz zejména přednášky z 15. a 17. února a 5. a 6. května 1918.

[9] Tamtéž, přednáška z 28. října 1909, s. 76.

[10] Vztah mezi prožíváním idejí a úrodností půdy je podrobně pojednán ve druhé části knihy.

[11] Max Weber: Wirtschaft und Gesellschaft, Tübingen 1980, S. 834 ff.

[12] Rudolf Steiner: Nationalökomischer Kurs, GA 340, Vortrag vom 25. Juli 1922, Dornach 2002, S. 33.

[13] Tak se vyjádřil Rudolf Steiner v tzv. prvním vysokoškolském kurzu dne 10. října 1920. Citováno z Roman Boos: Landwirtschaft und Industrie, Darmstadt 1957, S. 110/111.

[14] CSA, zkratka pro Community supported Agriculture. Viz k tomu mimo jiné: Trauger Groh, Steven Mc Fadden: Höfe der Zukunft, gemeinschaftsgetragene/solidarische Landwirtschaft (CSA), Darmstadt 2013, 276 S.

[15] Rudolf Steiner formuloval pro tuto cenovou orientaci ve svých Kernpunkten der sozialen Frage následující myšlenku: Cena musí být nastavena tak, «aby každý pracující za jeden produkt obdržel takový protiekvivalent, jaký je nezbytný k uspokojení veškerých potřeb jeho i osob k němu náležejících, dokud znovu nevytvoří produkt stejné práce. Takový cenový vztah nemůže vzniknout úředním stanovením, nýbrž musí se vytvořit jako výsledek živého součinnosti asociací činných v sociálním organismu» (GA 23, Dornach 1976, S. 132)

[16] Rudolf Steiner: Die Geheimwissenschaft im Umriss, GA 13, Dornach 1989; Ders.: Aus der Akasha-Chronik, GA 11, Dornach 2018.

[17] Ebd.

[18] Rudolf Steiner: Das Johannes-Evangelium, GA 103, Dornach 1995, Vortrag vom 30. Mai 1908.

[19] Rudolf Steiner: Die Geheimwissenschaft im Umriss, GA 13, Dornach 1989, S. 273 ff. – Eine Datierung der nachatlantischen bzw. nacheiszeitlichen Kulturepochen wird umso eher möglich, je weiter sie fortschreitend in historischen Dokumenten Konturen gewinnen. Diese aber sind nur der äußere Ausdruck einer jeweils vorherrschenden Bewusstseinsverfassung der Menschen ihrer Zeit. Der Mensch urständet im Geistkosmos: Er entwickelt sein Bewusstsein in der Begegnung mit der physisch-sinnlichen Welt. In dieser Welt von Zeit und Raum aber wirken Kräfte, die ebenso dem Geistkosmos entstammen und ihre jeweils spezifischen Quellen in den zwölf Regionen des Tierkreises haben. Von diesen zwölf Regionen strahlen, vermittelt durch die Sonne, die Impulse, die der Menschheit zu immer neuen Stufen der Bewusstwerdung des Mensch- und Weltseins verhelfen. Diese Impulse sind es, die über das Schöpfertum der Menschen einem Kulturzeitalter das Gepräge geben. Die Sonne benötigt auf ihrer ekliptischen Bahn in rückläufiger Bewegung (Präzession) für einen Durchgang durch den Tierkreis 25 920 Jahre (platonisches Weltenjahr). Je in 1/12 dieser Umlaufzeit, also in 2160 Jahren, empfängt sie die Kräftewirkungen einer Tierkreisregion. Aus diesem Zeitmaß ergibt sich die Dauer einer Kulturepoche (vgl. Elisabeth Vreede: Astronomie und Anthroposophie, Dornach 1980, S. 100 ff.). Jede der zwölf Regionen des Tierkreises trägt ein Schriftzeichen, ein Sternbild, das einen Namen hat, der auf uralte Weisheitslehren zurückgeht. So steht die altindische Kultur, die Erste der Siebenheit der nachatlantischen Kulturen, unter dem «Krebszeichen», andeutend, dass das zu Ende gehende atlantische Zeitalter (Neozoikum) sich involviert und ein neues, das nachatlantische (Quartär), sich evolviert. Die nachfolgende urpersische Kultur steht unter dem Zeichen der «Zwillinge», hinweisend auf die Polarität von Licht und Finsternis usw. In den vielen Betrachtungen, die Rudolf Steiner in seinem Schrifttum und Vortragswerk den Kulturepochen widmet, charakterisiert er die Bewusstseinsstufen, die sich die Menschheit im fortschreitenden Ergreifen der irdischen Verhältnisse erringt. Die Übergänge von einer zur nächsten dieser Epochen sind gleitend. Sie ergeben sich aus dem Herauf kommen und Abklingen der jeweils herrschenden Geistimpulse aus den Tierkreisregionen. Das gilt auch für den vierten nachatlantischen Zeitraum. Für diesen aber gibt Rudolf Steiner zugleich eine Datierung über Anfang und Ende an, die einen auf das Jahr datierten astronomischen Bezug zur Tierkreisregion des Widders hat. Der Beginn des griechisch-römischen Kulturzeitalters fällt demnach auf das Jahr 747 v. Chr. und dessen Ende, nach Ablauf von 2160 Jahren auf das Jahr 1413 (Rudolf Steiner: Die tieferen Entwicklungsimpulse der Menschheit, 12. Juni 1917, Publikation in Vorbereitung). Aufgrund dieser, auf einen kosmischen Rhythmus bezogenen Zahlenangaben lassen sich die Daten für die Vorausgegangenen Hochkulturen berechnen sowie diejenigen, die nachfolgen und die 1413 n. Chr. mit dem gegenwärtigen Zeitalter der Bewusstseinsseele begonnen haben.

[20] Rudolf Steiner: Geistige Hierarchien und ihre Widerspiegelung in der physischen Welt, GA 110, Dornach 1991, S. 120.

[21] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach, 1999 S. 44: «dass der Erdboden eine Art Organ ist in dem Organismus, der sich im Naturwachstum überall zeigt, wo eben ein solches Naturwachstum ist.»

[22] Rudolf Steiner: Das Johannes-Evangelium, GA 103, Dornach 1995, Vortrag vom 29. Mai 1908.

[23] Rudolf Steiner: Das Matthäus-Evangelium, GA 123, Vortrag vom 1. September 1910, Dornach 1988, S. 27.

[24] Ebd., S. 28f.

[25] Walther Hinz: Zarathustra, Stuttgart 1961, 271 S.

[26] Markus Osterrieder, Peter Guttenhöfer: Die Durchlichtung der Welt: Altiranische Geschichte, Bildungswerk Beruf und Umwelt, Kassel 2008, 60 S.

[27] Karl Heyer: Von der Atlantis bis Rom, Beiträge zur Geschichte des Abendlandes, Band I, Stuttgart 1997, 254 S.

[28] Manfred Klett: «Die Entstehung der Kulturpflanzen und das Saatgut als das Kulturerbe der Menschheit», in: Manfred Christ (Hrsg.): Bedrohte Saat, Basel 2010, 328 S.

[29] Rudolf Steiner: Theosophie, GA 9, Kap. IV. «Leib, Seele und Geist», Dornach 2003, S. 57 f.

[30] Norbert Benecke: Der Mensch und seine Haustiere, Stuttgart 1994, S. 68.

[31] Rudolf Steiner: Okultní dějiny, GA 126, Vortrag vom 28. Dezember 1910, Dornach 1992.

[32] Rudolf Steiner: Die Geheimwissenschaft im Umriss, GA 13, Dornach 1989, S. 280f.

[33] Rudolf Steiner: Okultní dějiny, GA 126, Vortrag vom 28. Dezember 1910, Dornach 1975, S. 42.

[34] Emil Bock: Pravěk. Starý zákon a duchovní dějiny lidstva I, Stuttgart 1951, s. 151.

[35] Tamtéž, s. 160.

[36] Rudolf Steiner: Der Orient im Lichte des Okzidents, GA 113, Vortrag vom 28. August 1909, Dornach 1982.

[37] Rudolf Steiner:Das Johannes-Evangelium, GA 103, Vortrag vom 30. Mai 1908, Dornach 1995, S. 172f.

[38] Näheres siehe: Rudolf Steiner:Die Mission einzelner Volksseelen im Zusammenhange mit der germanisch-nordischen Mythologie, GA 121, Vortrag vom 15. Juni 1910, Dornach 2017.

[39] Frank Teichmann:Der Mensch und sein Tempel: Griechenland, Stuttgart 1980, S. 79. – Zum Organismus-Gedanken siehe auch: Renatus Derbidge (Hrsg):Rudolf Steiner: Organisches Denken, Basel 2020, 256 S.

[40] Éós (starořecky Ἠώς, Ēōs), bohyně jitřenky v řecké mytologii; odpovídá Auróře v mytologii římské.

[41] Rudolf Steiner:Vor dem Tore der Theosophie, GA 95, Vortrag vom 1. September 1906, Dornach 1990, S. 107.

[42] Rudolf Steiner:Die Theosophie des Rosenkreuzers. GA 99, Vortrag vom 4. Juni 1907, Dornach 1985, S. 135.

[43] Vergil:Sämtliche Werke, Heimeran 1975.

[44] Rudolf Steiner: Das Johannes-Evangelium, GA 103, Vortrag vom 30. Mai 1908, Dornach 1995, S. 172f.

[45] Obě postavy Prométhea a Epimethea stojí v řecké mytologii za samostatným, aktivním, prozíravým myšlením (prometheickým) a za zpětně obráceným, spíše pasivním, přijímajícím myšlením (epimetheickým).

[46] Will Richter (Hrsg.): Lucius Iunius Moderatus Columella: De res rustica, 5. Buch. 10. Kapitel: Über den Obstbau, S. 605–630, München und Zürich 1981.

[47] Rudolf Steiner: Aus der Akasha-Forschung. Das fünfte Evangelium, GA 148, Vortrag vom 5. Oktober 1913, Dornach 1992, S. 63.

[48] Rudolf Steiner: Die geistigen Wesenheiten in den Himmelskörpern und Naturreichen, GA 136, Vortrag vom 13. April 1912, Dornach 1996, S. 178f.

[49] Rudolf Steiner: Die Apokalypse des Johannes, GA 104, Vortrag vom 17. Juni 1908, Dornach 1985, S. 25.

[50] Tamtéž, S. 26. In 2 Mos 3,13-15 lautet die Stelle in der Einheitsübersetzung wie folgt: «Mose sagte zu Gott: ‹Wenn ich nun zu den Leuten von Israel komme und zu ihnen sage: 'Der Gott eurer Vorfahren hat mich zu euch geschickt', und sie mich dann fragen: 'Wie ist sein Name?' – was soll ich ihnen sagen?› Gott antwortete: ‹Ich bin da›, und er fügte hinzu: ‹Sag zum Volk Israel: 'Der Ich-bin-da hat mich zu euch geschickt: der Herr! Er ist der Gott eurer Vorfahren, der Gott Abrahams, Isaaks und Jakobs.' Denn 'Herr' (Er-ist-da) ist mein Name für alle Zeiten. Mit diesem Namen sollen mich auch die kommenden Generationen ansprechen, wenn sie zu mir beten.»

[51] Rudolf Steiner: Die Apokalypse des Johannes, GA 104, Vortrag vom 17. Juni 1908, Dornach 1985, S. 31.

[52] Rudolf Steiner: Das Markus-Evangelium, GA 139, Vortrag vom 21. September 1912, Dornach 1985, S. 146.

[53] Alfred W. Crosby: Die Früchte des weißen Mannes – Ökologischer Imperialismus 900–1900, Frankfurt, New York 1991, 280 S.

[54] Rudolf Steiner: Anthroposophie, soziale Dreigliederung und Redekunst, GA 339, Vortrag vom 12. Oktober 1921, Dornach 1984, S. 29.

[55] Aus: Wilhelm Abel: Geschichte der deutschen Landwirtschaft, Stuttgart 1967, S. 265.

[56] Ebd., S. 202.

[57] Vgl. Rudolf Steiner: Von Jesus zu Christus, GA 131, Vortrag vom 13. Oktober 1911, Dornach 1988, S. 194 ff.; sowie Emil Bock: Die Boten des Geistes, Stuttgart 1967, S. 55.

[58] Johann Valentin Andreae: Allgemeine und Generalreformation der ganzen weiten Welt – beneben der Fama Fraternitatis, des löblichen Ordens des Rosenkreuzes, an alle Gelehrte und Häupter Europa geschrieben, Kassel 1614.

[59] Johann Heinrich Jung-Stilling: Lebensgeschichte, München 1968.

[60] Edward John Russel, John August Voelker: Fifty years of field experiments at the Woburn Experimental Station, Rothamoted Monographs on Agricultural Science, London 1936.

[61] Ernst Klapp: Lehrbuch des Acker- und Pflanzenbaus. Berlin, Hamburg 1967, 611 S.

[62] Justus von Liebig: Die organische Chemie in ihrer Anwendung auf Agrikulturchemie und Physiologie, Braunschweig 1840.

[63] Asmus Petersen: Schultz-Lupitz und sein Vermächtnis, Stiftung Ökologischer Landbau (SÖL), Sonderausgabe Nr. 38, 2. Aufl. 1992, 66 S. Mit Vorworten von Gerhardt Preuschen und Wolfgang Schaumann.

[64] Hérakleitos (předsókratický filosof, asi 520–460 př.Kr.), Fragment DK B 53: «Válka je otec všech věcí, král všech věcí. Jedny z nich činí bohy, druhé lidmi,

[65] Laut Auskunft der Gesellschaft für Agrargeschichte e.V. Ffm.

[66] Vgl. Thomas von Aquin: Summa Theologica, Questia 10, Proemium.

[67] Johann Wolfgang von Goethe: Goethes Werke, «Urworte Orphisch», Hamburger Ausgabe, Bd. 1, München 1978, S. 359.

[68] Rudolf Steiner: Die Kernpunkte der sozialen Frage in den Lebensnotwendigkeiten der Gegenwart und Zukunft, GA 23, Dornach 1976.

[69] Siehe hierzu insbesondere: Rudolf Steiner: Die großen Fragen der Zeit und die anthroposophische Geisterkenntnis, GA 336, Basel 2019; sowie ders.: Zu sozialen und wirtschaftlichen Fragen, GA 332b, Dornach, Basel 2020.

[70] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Dornach 1999.

[71] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 12. Juni 1924, Dornach 1999, S.103.

[72] Ebd., Vortrag vom 10. Juni 1924, S. 42.

[73] Ebd., S. 43.

[74] Viz k tomu zejména: Andreas Suchantke: Metamorphose: Kunstgriff der Evolution, Stuttgart 2002, 332 S.

[75] Rudolf Steiner: Die Erkenntnis des Menschenwesens nach Leib, Seele und Geist. Über frühe Erdenzustände, GA 347, Vortrag vom 9. August 1922, Dornach 1995, S. 53.

[76] Ebd., S. 61.

[77] Rudolf Steiner: Duchovněvědecké základy pro zdárný rozvoj zemědělství, Dornach 1995, přednášky z 10. a 12. června 1924.

[78] Tamtéž, přednáška z 10. června 1924.

[79] Ebd.

[80] Die Vermutung ist, dass die Bildung vorzüglich ein Winter- und die Auflösung (Verwitterung) ein Sommerprozess ist.

[81] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, Dornach 1995, Vorträge vom 10. und 12. Juni 1924.

[82] Ebd.

[83] Siehe hierzu die Forschungen von Gerhard Jentzsch am Lehrstuhl für Angewandte Geophysik an der Universität Jena.

[84] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, Dornach 1995, Vorträge vom 10. und 12. Juni 1924.

[85] Lothar Vogel: Der dreigliedrige Mensch, Dornach 1979, S. 147.

[86] Rudolf Steiner, Ita Wegman: Grundlegendes für eine Erweiterung der Heilkunst, GA 27, Dornach 1991, S. 35.

[87] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, Vortrag vom 11. Juni 1924, GA 327, Dornach 1999, S. 68f.

[88] Rudolf Steiner: Die Geheimwissenschaft im Umriss, GA 13, Dornach 1989.

[89] Rudolf Steiner: Anthroposophische Leitsätze, GA 26, Dornach 2020, darin der Brief «Der Mensch in seiner makrokosmischen Wesenheit».

[90] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 12. Juni 1924, Dornach 1999, S. 97.

[91] Ebd., Vortrag vom 14. Juni 1924, S. 193.

[92] Ebd., Vortrag vom 15. Juni 1924.

[93] Rudolf Steiner: Die Welt der Elementarwesen, ausgewählte Texte herausgegeben von Almut Bockemühl, Dornach 2005.

[94] Rudolf Steiner: Der Mensch als Zusammenklang des schaffenden, bildenden und gestaltenden Weltenwortes, GA 230, Dornach 1993, Vorträge vom 2., 3. und 4. November 1923.

[95] Tamtéž, přednášky ze 2., 3., 4. listopadu 1923.

[96] Rudolf Steiner: Ebd.

[97] Rudolf Steiner: Die Apokalypse des Johannes, GA 104, Dornach 1985.

[98] Rudolf Steiner: Der Mensch als Zusammenklang des schaffenden, bildenden und gestaltenden Weltenwortes, GA 230, Dornach 1993, Vortrag vom 19. Oktober 1923.

[99] Rudolf Steiner: Der Mensch als Zusammenklang des schaffenden, bildenden und gestaltenden Weltenwortes, GA 230, Dornach 1993, Vortrag vom 27. Oktober 1923.

[100] Siehe z.B.: Einhard Bezzel und Roland Prinzinger: Ornithologie, Stuttgart 1990, S. 269.

[101] Ernst-Michael Kranich: Wesensbilder der Tiere. Einführung in goetheanistische Zoologie, Stuttgart 2004, 386 S. – Siehe auch die Aussagen Rudolf Steiners in: Die Welt der Vögel, herausgegeben und kommentiert von Hans-Christian Zehnter, Basel 2015, 288 S. sowie in: Die Welt der Tiere. Herausgegeben und kommentiert von Hans-Christian Zehnter, Basel 2007, 182 S.

[102] Rudolf Steiner: Der Mensch als Zusammenklang des schaffenden, bildenden und gestaltenden Weltenwortes, GA 230, Dornach 1993, Vortrag vom 19. Oktober 1923.

[103] Ebd., Vortrag vom 3. November 1923.

[104] Wolfgang Schad (Hrsg.): *Goetheanistische Naturwissenschaft, Band 3: Zoologie*, Stuttgart 1983, Seite 31. Siehe auch ders.: *Säugetiere und Mensch*, Stuttgart 2012, 1255 S.

[105] Siehe hierzu Rudolf Steiner: Der Mensch als Zusammenklang des schaffenden, bildenden und gestaltenden Weltenwortes, Vortrag vom 26. Oktober 1923, GA 230, Dornach 1993, S. 73. Siehe auch: Hans-Christian Zehnter (Hrsg.) Warum singen Vögel?, Zürich 2018, 240 S.

[106] Hans Steiner: «Die Lebensgemeinschaft des Apfelbaums», Der Obstbau Nr. 3–5, 1958.

[107] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Dornach 1999, S. 183/84.

[108] Norbert Bennecke: Der Mensch und seine Haustiere, Stuttgart 2000, 470 S.

[109] Rudolf Steiner: Der Mensch als Zusammenklang des schaffenden, bildenden und gestaltenden Weltenwortes, GA 230, Dornach 1993, Vortrag vom 3. November 1923.

[110] Rudolf Steiner: Natur- und Geistwesen – ihr Wirken in unserer sichtbaren Welt, Vortrag vom 2. Februar 1908, vormittags, GA 98, Dornach 1996.

[111] Rudolf Steiner: Das Hereinwirken geistiger Wesenheiten in den Menschen, GA 102, Dornach 2001, Vorträge vom 16. Mai 1908, 1. Juni 1908, 4. Juni 1908.

[112] Christian Morgenstern: Wer vom Ziel nichts weiß, Aphorismen, Piper, München 1964, S. 89.

[113] Ebd.

[114] Srov. Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 15. Juni 1924.

[115] Peter Steffen, Karl Schardax, Gernot Kürzel: Schweineglück, Bibel der Schweine, Graz 2008, 392 S.

[116] Ebd.

[117] Norbert Benecke: Der Mensch und seine Haustiere, Stuttgart 1994, 470 S.

[118] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 59.

[119] Norbert Benecke: Der Mensch und seine Haustiere, Stuttgart 1994, 470 S.

[120] Tamtéž, s. 226.

[121] Tamtéž, s. 348.

[122] Bernhard Grzimek: Grzimeks Tierleben, Enzyklopädie des Tierreichs, Band 13, Säugetiere 4, München 1971, S. 470.

[123] Norbert Benecke: Der Mensch und seine Haustiere, Stuttgart 1994, S. 247.

[124] Anita Idel: Die Kuh ist kein Klimakiller, Marburg 2012, 210 S.

[125] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, Seite 59.

[126] Viz např.: Rudolf Steiner: Die geistigen Wesenheiten in den Himmelskörpern und Naturreichen, GA 136, Vortrag vom 6. April 1912.

[127] Klaus Löffler, Gotthold Gäbel, Helga Pfannkuche: Anatomie und Physiologie der Haustiere, Stuttgart 2018, 375 S.

[128] Rolf Krahmer, Lothar Schröder: Anatomie der Haustiere, Leipzig 1985, S. 201ff.

[129] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 12. Juni 1924, Dornach 1999, S. 96 ff.

[130] Rudolf Steiner: Die Stufen der höheren Erkenntnis, GA 12, Dornach 1993.

[131] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 16. Juni 1924, Dornach 1999, S. 201.

[132] Ebd., Vortrag vom 12. Juni 1924, S. 98.

[133] Ebd., S. 99.

[134] Johann Wolfgang von Goethe: Italienische Reise, Hamburger Ausgabe, Bd. 11, München 1978, S. 269; Výrok rolníků na Sicílii, 19. dubna 1787.

[135] Novalis (Friedrich von Hardenberg): Fragmente 1, Bd. 1, Heidelberg 1957, S. 35.

[136] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Dornach 1979.

[137] Rudolf Steiner: Wie erlangt man Erkenntnisse der höheren Welten?, GA 10, Dornach 1992.

[138] Siehe Rudolf Steiner: Soziale Ideen, soziale Wirklichkeit, soziale Praxis, GA 337a, Studienabend vom 16. Juni 1920, Dornach 1999, S. 220f.

[139] Trauger Groh, Steven Mc Fadden: Farms of Tomorrow Revisited, Community Supported Farms – Farm Supported Communities, Kimberton 1997, 312 S.

[140] Tom Petherick: Biodynamics in Practice, Life on a Community owned Farm, Sophia Books, The Square, Forest Row 2010, 128 S.

[141] Johann Wolfgang von Goethe: Faust I, Vers 1973, Hamburger Ausgabe, Dramatische Dichtungen, Bd. 1, München 1976.

[142] Rudolf Steiner

[143] Siehe z.B. Rudolf Steiner: Wahrspruchworte, GA 40, Dornach 1998.

[144] Potřeby vyvěrají z hlubin nevědomého v těle a ze světlejších podloží duševně-duchovního prožívání. Koření ve vůli, v níž žije duchovní prapůvod člověka, Já. V tělesné potřebě, například hladu a žízni, se ozývá impuls vyrovnat nerovnováhu v tělesných orgánových činnostech. Duševně-duchovní potřeba usiluje o to, vymanit se z pouta k tělesným dějům a svobodně se postavit do služby eticky-mravních ideálů. Takto je potřeba svým obsahem čímsi duchovním, prostředky k jejímu uspokojení jsou úkolem hospodaření.

[145] Viz k tomu např.: Rudolf Isler, Ueli Hurter: Assoziatives Wirtschaften. Was verstand Rudolf Steiner unter einer wirtschaftlichen Assoziation?, Dornach 2019, 96 S.; sowie: Stefan Leber (Hrsg.): Die wirtschaftlichen Assoziationen, Beiträge zur Brüderlichkeit im Wirtschaftsleben, Band 2, Stuttgart 1987, 352 S.

[146] K tomuto termínu viz Rudolf Steiner: Die Weihnachtstagung zur Begründung der Allgemeinen Anthroposophischen Gesellschaft 1923/24, GA 260, Dornach 1994, Nr. 11 der Statuten, S. 53.

[147] Rudolf Steiner: Anthroposophische Gemeinschaftsbildung, GA 257, Vortrag vom 27. Februar 1923, Dornach 1989, S. 116.

[148] Johann Wolfgang von Goethe: Wilhelm Meisters Wanderjahre, Hamburger Ausgabe, Bd. 8, München 1972, «Zweites Buch».

[149] Adalbert Graf von Keyserlingk: Koberwitz 1924, Stuttgart 1974, S. 70.

[150] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaft und soziale Frage, in: Luzifer – Gnosis 1903–1908, GA 34, Dornach 1987, S. 213: «Das Heil einer Gesamtheit von zusammenarbeitenden Menschen ist um so größer, je weniger der einzelne die Erträgnisse seiner Leistungen für sich beansprucht, das heißt, je mehr er von diesen Erträgnissen an seine Mitarbeiter abgibt, und je mehr seine eigenen Bedürfnisse nicht aus seinen Leistungen, sondern aus den Leistungen der anderen befriedigt werden.» (Blaho celku spolupracujících lidí je tím větší, čím méně jednotlivec nárokuje výsledky svých výkonů pro sebe, tj. čím více z těchto výsledků odevzdává svým spolupracovníkům, a čím více jsou jeho vlastní potřeby uspokojovány nikoli z jeho výkonů, nýbrž z výkonů ostatních.)

[151] Rudolf Steiner: Ebd. – Siehe auch: Stefan Leber (Hrsg.): Das soziale Hauptgesetz, Beiträge zum Verhältnis von Arbeit und Einkommen, Stuttgart 1986, 280 S.

[152] Joh 8,32.

[153] Siehe hierzu u.a.: Rudolf Steiner: Die Kernpunkte der sozialen Frage, GA 23, Dornach 1976; sowie ders.: Zu sozialen und wirtschaftlichen Fragen der Gegenwart, GA 332b, Dornach 2020.

[154] Jochen Bockemühl: «Elemente und Äther – Betrachtungsweisen der Welt», in: Ders. (Hrsg.): Erscheinungsformen des Ätherischen. Wege zum Erfahren des Lebendigen in Natur und Mensch, Stuttgart 1985, S. 11–56.

[155] Jochen Bockemühl: Ebd.

[156] J.W. Goethe: Faust, Zweiter Teil, Vers 6922, Hamburger Ausgabe, Bd. 3, München 1976.

[157] Jochen Bockemühl: Ebd.

[158] Viz např. Rudolf Steiner: Die Geheimwissenschaft im Umriss, GA 13, Dornach 1989.

[159] Viz např. Rudolf Steiner: Wie erlangt man Erkenntnisse der höheren Welten?, GA 10, Dornach 1992.

[160] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 50.

[161] Jev, který u moderních, na vysokou odolnost vůči dusíku vyšlechtěných odrůd již téměř nelze pozorovat.

[162] Rudolf Steiner: Das Miterleben des Jahreslaufes in vier kosmischen Imaginationen, GA 229, Vortrag vom 6. Oktober 1923, Dornach 1999, S. 23.

[163] Řekové nazývali Křišťálové nebe Uranos (řec. Οὐρανός, Ouranos; lat. Uranus, Coelus nebo Caelum, nebeská klenba). Křišťálové nebe se objevuje v Dantově Božské komedii. V esoterně-okultní tradici uchovává plody předcházející evoluční řady. Zahrnuje nebeskou klenbu a nebe stálic.

[164] Willi Laatsch: *Dynamik der Mitteleuropäischen Mineralböden*, Dresden und Leipzig 1957, 280 S.

[165] Rudolf Steiner: Die Geheimwissenschaft im Umriss, GA 13, Dornach 1989, Kap. «Die Weltentwicklung und der Mensch», S. 193.

[166] Willi Laatsch: Ebd., S. 47.

[167] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 11. Juni 1924, Dornach 1999, S. 82f.

[168] Rudolf Steiner: Ebd., Vortrag vom 10. Juni 1924, S. 47.

[169] Rudolf Steiner: Ebd., S. 46.

[170] Günter Trolldenier: Bodenbiologie. Die Bodenorganismen im Haushalt der Natur, Stuttgart 1982, 152 S.

[171] Ernst Haeckel: Generelle Morphologie, Band II: Allgemeine Entwicklungsgeschichte der Organismen, 1866/1906.

[172] Rudolf Steiner: Die Geheimwissenschaft im Umriss, GA 13, Dornach 1989.

[173] Wilhelm Troll, Karl Höhn: Allgemeine Botanik, Stuttgart 1972, 994 S.

[174] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 53.

[175] Gerhard Geisler: Pflanzenbau, Berlin-Hamburg 1988, 2. Aufl., S. 132.

[176] Wilhelm Troll, Karl Höhn: Allgemeine Botanik, Stuttgart 1972, S. 499.

[177] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 14. Juni 1924, Dornach 1999, S. 155.

[178] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 55.

[179] Rudolf Steiner: Ebd., Notizen im Anhang, S. 274.

[180] Rudolf Steiner: Ebd., Vortrag vom 10. Juni 1924, S. 59.

[181] Rudolf Steiner: Ebd., Vortrag vom 15. Juni 1924, S. 192.

[182] Manfred Klett: Untersuchungen über Licht- und Schattenqualität in Relation zum Anbau und Test von Kieselpräparaten zur Qualitätshebung, Inst. f. Biol.-Dyn. Forschung, Darmstadt 1968.

[183] Johannes Klein: Der Einfluss verschiedener Düngearten in gestaffelter Dosierung auf Qualität und Haltbarkeit pflanzlicher Produkte, Inst. f. Biol.-Dyn. Forschung, Darmstadt 1968.

[184] Ilias Samaras: Nachernteverhalten unterschiedlich gedüngter Gemüsearten mit besonderer Berücksichtigung physiologischer und mikrobieller Parameter, Dissertation, Gießen 1977.

[185] Herbert Koepf, Bo D. Petterson, Wolfgang Schaumann: Biologische Landwirtschaft, Stuttgart 1980, 303 S.

[186] Wilfried Kamphausen: «Qualität im biologisch-dynamischen Obstbau», in: Markus Hurter (Hrsg.): Zur Vertiefung der biologisch-dynamischen Landwirtschaft, Dornach 2007, 377 S.

[187] Paul Doesburg et al.: «Standardisation and performance of a visual Gestalt evaluation of biocrystallisation patterns reflecting ripening and decomposition processes in food samples». Biological Agriculture & Horticulture: An International Journal for sustainable Production Systems, 2014, S. 1–18.

[188] Siehe z.B. Rudolf Steiner: Der Jahreskreislauf als Atmungsvorgang der Erde und die vier großen Festeszeiten, GA 223, Dornach 1990.

[189] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Fragenbeantwortung vom 12. Juni 1924, Dornach 1999, S.109.

[190] Chaotizace znamená převedení utvořeného do neutváreného stavu. V daném případě to znamená mechanicky rozlomit, uvolnit a promísit půdní strukturu, která vyrůstala prostřednictvím komplexních životních procesů v průběhu předcházejícího ročního cyklu (zralost půdy), zvířit ji, přemísťovat půdní částice vertikálně a horizontálně. Životem utvořená svrchní půda se stupňovitě přibližuje anorganickému stavu prostorového vedle sebe. Tato mechanická chaotizace připravuje půdu na přijetí vstupujících formativních sil zimy a nově oživujících planetárních a slunečních formativních sil přicházejícího jara.

[191] Walter Feuerlein: Geräte zur Bodenbearbeitung, Stuttgart 1971, S. 40.

[192] Ebd., S. 39.

[193] Ernst Marti: Die vier Äther – zu Rudolf Steiners Ätherlehre, Stuttgart 2016, 60 S.

[194] Gerhard Geisler: Pflanzenbau. Ein Lehrbuch – Biologische Grundlagen und Technik der Pflanzenproduktion, Berlin-Hamburg, 1988, S. 506.

[195] Eduard von Boguslawski: Ackerbau, Grundlagen der Pflanzenproduktion, Frankfurt 1981, S. 237 f.

[196] Rudolf Steiner: *Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft*, GA 327, Vortrag vom 11. Juni 1924, Dornach 1999, S. 80.

[197] Ebd., S. 80.

[198] Ebd., S. 71.

[199] Helmut Voitl, Elisabeth Guggenberger, Josef Willi: Das große Buch vom biologischen Land- und Gartenbau, Wien 1992, 367 S.

[200] Viz např. Rudolf Steiner: Meditative Betrachtungen und Anleitungen zur Vertiefung der Heilkunst, GA 316, Dornach 2003, Vortrag vom 3. Januar 1924, S. 33 f.

[201] Vgl. Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 14. Juni 1924, Dornach 1999, S.166/67.

[202] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Fragenbeantwortung vom 12. Juni 1924, Dornach 1999, S. 109.

[203] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 20. Juni 1924, Dornach 1999, S. 11.

[204] Ebd., S. 20.

[205] Rudolf Steiner: Anthroposophische Leitsätze, GA 26, «Von der Natur zur Unternatur», Dornach 1998, S. 255 ff.

[206] Rudolf Steiner: Grundlegendes für eine Erweiterung der Heilkunst nach geisteswissenschaftlichen Erkenntnissen, GA27, Dornach 1991, S. 20).

[207] Rudolf Steiner: Einleitungen zu Goethes Naturwissenschaftlichen Schriften, Kap. X. «Wissen und Handeln im Lichte der Goetheschen Denkweise», GA 1, Dornach 1987, S. 171.

[208] Rudolf Steiner: Einleitungen zu Goethes Naturwissenschaftlichen Schriften, Kap XVI. «Goethe als Denker und Forscher», GA 1, Dornach 1987, S. 274.

[209] Zitiert nach Jos Verhulst: Der Glanz von Kopenhagen, geistige Perspektiven der modernen Physik, Stuttgart 1994, S. 15.

[210] Ebd., S. 17.

[211] Ebd., S. 173.

[212] Rudolf Steiner: Konferenzen mit den Lehrern der freien Waldorfschule Stuttgart,2. Bd., GA 300b, Konferenz vom 21. Juni 1922, Dornach 2019, S. 152.

[213] Martin Rozumek, Peter Buck (Hrsg.): Das Chemische und die Stoffe, Zugänge zur Chemie, Dornach 2008, Kap.: «Einleitung», S. 7.

[214] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 20. Juni 1924, Dornach 1999, S. 64f.

[215] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 13. Juni 1924, Dornach 1999, S. 122.

[216] Das Zitat lautet im Original: «Leiblichkeit ist das Ende der Werke Gottes»; aus: Biblisches und Emblematisches Wörterbuch des deutschen Theologen Friedrich Christoph Oetinger (1702– 1782).

[217] Siehe z.B. Rudolf Steiner: Die Geheimwissenschaft im Umriss, GA 13, Dornach 1989.

[218] Rudolf Steiner: Theosophie, GA 9, Dornach 2003, S. 50.

[219] Johann Wolfgang von Goethe: Maximen und Reflektionen, Nr. 720, Hamburger Ausgabe, Bd. 12, München 1987.

[220] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 42.

[221] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 47.

[222] Manfred Klett: Die boden- und gesteinsbürtige Stofffracht von Oberflächengewässern, Arbeiten der Landwirtschaftlichen Hochschule Hohenheim, Bd. 35, 1965, S. 42.

[223] Martin Hartmann et al. (2015): Distinct soil microbial diversity under long-term organic and conventional farming, ISME Journal, 9, S. 1177–1194.

[224] Christoph Felgentreu, Kirsten Engelke: Konzepte zur Erhaltung der Bodenfruchtbarkeit, Deutsche Saatveredelung AG, Lippstadt.

[225] Lexikon der Biologie, https: www.spektrum.de.

[226] Rudolf Steiner: Die Schöpfung der Welt und des Menschen, Erdenleben und Sternenwirken, GA 354, Vortrag vom 9. August 1924, Dornach 2000, S. 154.

[227] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 11. Juni 1924, Dornach 1999, S. 73.

[228] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 15. Juni 1924, Dornach 1999, S. 192.

[229] Ebd., S. 192.

[230] Ebd., Vortrag vom 13. Juni 1924, S. 122.

[231] Helmut Snoek, Horst Wülfrath: Das Buch vom Steinmehl, Entstehung, Verwendung und Bedeutung im Land- und Gartenbau, Hamburg 2000, 144 S.

[232] Georg Wagner: Einführung in die Erd- und Landschaftsgeschichte, Öhringen 1960, 694+208 S.

[233] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 53.

[234] Krafft von Heynitz, Georg Merckens: Das biologische Gartenbuch, Stuttgart 1994, 351 S.

[235] Pokud jde o praktické zacházení s přípravou kompostu, odkazujeme na příslušné publikace výše uvedených autorů; dále na Friedrich Sattler, Eckard von Wistinghausen: Der landwirtschaftliche Betrieb, Biologisch-Dynamisch, Stuttgart 1989, 333 S.; dále na Herbert Koepf, Wolfgang Schaumann, Manon Hacius: Biologisch-dynamische Landwirtschaft: Eine Einführung, Stuttgart 1996, 368 S.

[236] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 12. Juni 1924, Dornach 1999, S. 90.

[237] Jochen Bockemühl: Vom Leben des Komposthaufens, Dornach 1981, 67 S.

[238] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 12. Juni 1924, Dornach 1999, S. 92.

[239] Rudolf Steiner: Grundelemente der Esoterik, GA 93a, 30. září 1905, Dornach 1987, S. 44 f.

[240] Siehe hierzu Rudolf Steiner: Die Geheimwissenschaft im Umriss, Kap. «Die Weltentwicklung und der Mensch», GA 13, Dornach 1989.

[241] Krafft von Heynitz: Kompost im Garten, Stuttgart 1999, 127 S.

[242] Mündliche Mitteilung von Matthias Guépin, Dozent am Emerson College (GB) und Berater in Kenia.

[243] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 15. Juni 1924, Dornach 1999, S. 184.

[244] KTBL: Faustzahlen für den ökologischen Landbau, Darmstadt 2015, 760 S.

[245] Herbert Koepf, Bo D. Petterson, Wolfgang Schaumann: Biologische Landwirtschaft, Stuttgart 1980, 303 S.

[246] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 47.

[247] Manfred Klett: Untersuchungen über Licht- und Schattenqualität in Relation zum Anbau und Test von Kieselpräparaten zur Qualitätshebung, Darmstadt 1968, 117 S.

[248] Wilhelm Troll: Allgemeine Botanik, Stuttgart 1959, 927 S.; Gerbert Grohmann: Die Pflanze, Berlin 2013, 448 S.; Jochen Bockemühl: «Bildebewegungen im Laubblattbereich höherer Pflanzen», Elemente der Naturwissenschaft Nr. 4: 7–23, 1966.

[249] Ehrenfried Pfeiffer: 1899–1961, průkopník aplikovaného antroposofického výzkumu, vyvinul — vycházeje z podnětů Rudolfa Steinera pro zkoumání éterických formativních sil — metodu citlivé krystalizace chloridu měďnatého; spolu s Guentherem Wachsmuthem (1893–1963) pod vedením Rudolfa Steinera v letech 1922/23 poprvé připravil rohový hnůj. Do konce třicátých let 20. století vedl spolu s Guentherem Wachsmuthem výzkumnou laboratoř na Goetheanu. Od konce třicátých let rolník a zemědělský poradce v USA.

[250] Alla Selawry, Olleg Selawry: Die Kupferchloridkristallisation in Naturwissenschaft und Medizin, Stuttgart 1957, 232 S.

[251] Friedrich Vincenz von Hahn: Thesigraphie, Wiesbaden 1962, 244 S.

[252] H. Krüger: Kupferchloridkristallisationen, ein Reagenz auf Gestaltungskräfte des Lebendigen, Weleda – Schriftenreihe 1/1950.

[253] Magda Enquist: Strukturveränderungen im Kupferchloridkristallisationsbild von Pflanzen durch Alterung und Düngung, Lebendige Erde 3, 1961.

[254] Bo D. Petterson (1967): Beiträge zur Entwicklung der Kristallisationsmethode mit Kupferchlorid nach Pfeiffer, Lebendige Erde 18 (1): S. 15–31.

[255] Paul Doesburg, Machteld Huber, Jens-Otto Andersen, Miriam Athmann, Guus van der Bie, Jürgen Fritz, Uwe Geier, Joop Hoekman, Johannes Kahl, Gaby Mergardt & Nicolaas Busscher (2014): «Standardization and performance of a visual Gestalt evaluation of biocrystallization patterns reflecting ripening and decomposition processes in food samples», Biological Agriculture & Horticulture: An International Journal for Sustainable Production Systems, DOI: 10.1080/01448765.2014.993705.

[256] Ernst Klapp: Lehrbuch des Acker- und Pflanzenbaus, Berlin-Hamburg 1958, 503 S.; Edward John Russel: The World of the Soil, London 1957, 242 S.

[257] Rudolf Steiner: Theosophie, Einführung in übersinnliche Welterkenntnis und Menschenbestimmung, GA 9, Dornach 2003.

[258] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 13. Juni 1924, Dornach 1999, S.122: «Man muss die Erde direkt beleben, und das kann man nicht, wenn man mineralisierend vorgeht, das kann man nur, wenn man mit Organischem vorgeht, das man in eine entsprechende Lage bringt, sodass es organisierend, belebend auf das Feste, Erdige selber wirken kann.»

[259] Rudolf Steiner: Wie erlangt man Erkenntnisse der höheren Welten?, GA 10, Dornach 1992.

[260] Rudolf Steiner: Die Geheimwissenschaft im Umriss, GA 13, Dornach 1989.

[261] Rudolf Steiner: Theosophie – Einführung in übersinnliche Welterkenntnis und Menschenbestimmung, GA 9, Dornach 2003.

[262] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 58: «Wir stehen auch vor einer großen Umwandlung des Innern der Natur.»

[263] Rudolf Steiner: Das Verhältnis der Anthroposophie zur Naturwissenschaft. Grundlagen und Methoden, GA 75, Vortrag vom 17. Juni 1920, Dornach 2010.

[264] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 58: «Wir stehen auch vor einer großen Umwandlung des Innern der Natur.» (Stojíme také před velkou proměnou nitra přírody.)

[265] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Dornach 1999, Vortrag vom 13. Juni 1924.

[266] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlage zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1979, S. 42.

[267] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlage zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 15. Juni 1924, Dornach 1999, S. 120.

[268] Rudolf Steiner: Die geistige Führung des Menschen und der Menschheit, GA 15, Dornach 1987, S. 66.

[269] Johann Wolfgang von Goethe: Die Metamorphose der Pflanzen, in: Goethes Werke. Naturwissenschaftliche Schriften, hrsg. v. Rudolf Steiner, Band 1, in: Kürschners Deutsche National-Litteratur, Berlin und Stuttgart 1887 (Reprint Dornach 1975).

[270] «Das Tier wird durch seine Organe belehrt; der Mensch belehrt die seinigen und beherrscht sie», Johann Wolfgang von Goethe: Maximen und Reflexionen, «Aus dem Nachlass – Über Natur und Naturwissenschaft».

[271] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Menschenkunde, GA 107, Dornach 1988, Vortrag «Evolution, Involution und Schöpfung aus dem Nichts», 17. Juni 1909.

[272] Johann Wolfgang von Goethe: Die Metamorphose der Pflanze, Stuttgart 1985, S. 39.

[273] Rudolf Steiner, Ita Wegman: Grundlegendes für eine Erweiterung der Heilkunst nach geisteswissenschaftlichen Erkenntnissen, GA 27, Kap. V. «Pflanze, Tier, Mensch», Dornach 1991, S. 35.

[274] Ebd.

[275] Rudolf Steiner: Die Geheimwissenschaft im Umriss, GA 13, Dornach 1989.

[276] Rudolf Steiner: Die geistige Führung des Menschen und der Menschheit, GA 15, Dornach 1987, S. 66.

[277] Die folgende Darstellung ist eine überarbeitete Fassung von Beiträgen des Verfassers in Markus Hurter (Hrsg.): Zur Vertiefung der biologisch-dynamischen Landwirtschaft– Gedanken, Erfahrungen, Forschungsergebnisse, eine Werkstattarbeit, Dornach 2007, S. 93–107.

[278] Rudolf Steiner: Das Faust-Problem. Die romantische und die klassische Walpurgisnacht, GA 273, Geisteswissenschaftliche Erläuterungen zu Goethes Faust, Bd. II, Vortrag vom 27. Januar 1917, Dornach 1981, S. 75.

[279] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, A 327, Vortrag vom 12. Juni 1924, Dornach 1999, S. 99.

[280] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 49.

[281] Rudolf Steiner: Das Miterleben des Jahreslaufes in vier kosmischen Imaginationen, GA 229, Vortrag vom 5. Oktober 1923, Dornach 1999, S. 62: «So sehen Sie, dass wir durchaus jetzt, wo wir in die Zeit des sprießenden, sprossenden Lebens kommen, nicht sprechen können von geistdurchwobener Materie wie im Winter für die Erde, sondern wie wir sprechen müssen von materiedurchwobenem […] Geist.» (Tak vidíte, že nyní, když přicházíme do doby rašícího, pučícího života, rozhodně nemůžeme mluvit o duchem protkané hmotě jako v zimě pro zemi, nýbrž jak musíme mluvit o hmotou protkaném […] duchu.)

[282] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 11. Juni 1924, Dornach 1999, S. 82: «Das Kieselige ist der allgemeine äußere Sinn im Irdischen.» (Křemenné je obecným vnějším smyslem v pozemském.)

[283] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 47/48.

[284] Rudolf Steiner: Das Miterleben des Jahreslaufes in vier kosmischen Imaginationen, GA 229, Vortrag vom 12. Oktober 1923, Dornach 1999, S. 62.

[285] Bernd Roßlenbroich: Die rhythmische Organisation des Menschen: Aus der chrono-biologischen Forschung, Stuttgart 1994, 163 S.

[286] Notizbuch Nr. 52, 1921; siehe auch Beiträge zur Rudolf Steiner Gesamtausgabe Nr. 104, S. 63.

[287] Paul Schatz (1898–1979): Anthroposophisch orientierter Mathematiker, Techniker und Erfinder.

[288] A. John Wilkes: Das Flowform-Phänomen: Die verborgene rhythmische Energie des Wassers, Stuttgart 2008, 239 S.

[289] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Fragenbeantwortung vom 12. Juni 1924, Dornach 1999, S. 104.

[290] Gunter Gebhard: Persönliche Mitteilung. – Gunter Gebhard: Geologe und Biologe, langjähriger Oberstufenlehrer an der Waldorfschule Überlingen; jetzt Dozent für goetheanistische Naturwissenschaft und Waldorfpädagogik in Russland und in landwirtschaftlichen Ausbildungsstätten in Deutschland.

[291] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, přednáška z 12. června 1924, Dornach 1999, s. 102.

[292] Rudolf Steiner: Die Schöpfung der Welt und des Menschen. Erdenleben und Sternenwirken. Über die Gerüche, GA 354, přednáška z 24. srpna 1924, Dornach 2000, s. 154.

[293] Ilias Samares: Nachernteverhalten unterschiedlich gedüngter Gemüsesorten mit besonderer Berücksichtigung physiologischer und mikrobiologischer Parameter. Forschungsring für biologisch-dynamische Wirtschaftsweise, Darmstadt 1980, 153 S.

[294] Manfred Klett: Untersuchungen über Licht- und Schattenqualität in Relation zum Anbau und Test von Kieselpräparaten zur Qualitätshebung, Darmstadt 1968, 117 S.

[295] Johannes Klein: Der Einfluss verschiedener Düngungsarten in gestaffelter Dosierung auf Qualität und Haltbarkeit pflanzlicher Produkte. Institut für biologisch-dynamische Forschung, Darmstadt 1968.

[296] Uli Johannes König: «Wissenschaftliche Untersuchungsergebnisse zum Nachweis der Präparatewirksamkeit» in: Markus Hurter (Hrsg.): Zur Vertiefung der biologisch-dynamischen Landwirtschaft, Dornach 2007, S. 157 f.

[297] Jochen Bockemühl und Kari Järvinen: Auf den Spuren der Präparatepflanzen, Dornach 2005, 153 S.

[298] Erdmuth-M. W. Hoerner: Die biologisch-dynamischen Präparate, Stuttgart 2019, 512 S.

[299] Walter Stappung: Die Düngerpräparate Rudolf Steiners, Herstellung und Anwendung, Rüfenach 2017, 2 Bd. (Bd. 1: 632 S.; Bd. 2: 116 S.).

[300] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 13. Juni 1924, Dornach 1999, S. 126: «Diese Schafgarbe ist – eigentlich ist es ja jede Pflanze – ein Wunderwerk, aber wenn man wieder eine andere Blume anschaut, dann kommt einem das ganz besonders zu Herzen, was für ein Wunderwerk diese Schafgarbe ist; sie ist ein ganz besonderes Wunderwerk.»

[301] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Dornach 1999, S. 126.

[302] Ebd., S. 129.

[303] Ebd., S. 126.

[304] Ebd., Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 53.

[305] Ebd., Notizblatt Nr. 9 im Anhang, S. 271: «Der Humus gestaltet das Untere durch die Erde.»

[306] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 13. Juni 1924, Dornach 1999, S. 126.

[307] Tamtéž, S. 128.

[308] Tamtéž, S. 128.

[309] Vgl. Rudolf Steiner: Von Seelenrätseln, GA 21, Kap. «6. Die physischen und die geistigen Abhängigkeiten der Menschen-Wesenheit», Dornach 1983, S. 158: «In die Sinne erstreckt sich die Außenwelt wie in Golfen hinein in das Wesen des Organismus.»

[310] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 13. Juni 1924, Dornach 1999, S. 128.

[311] Tamtéž, S. 129.

[312] Tamtéž, S. 127.

[313] Tamtéž, S. 127.

[314] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 47.

[315] Ebd., S. 59.

[316] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Notizblatt Nr. 9 im Anhang, S. 271: «Der Humus gestaltet das Untere durch die Erde.»

[317] Rudolf Steiner: Anthroposophische Leitsätze, GA 26, «Menschheitszukunft und Michaeltätigkeit», Dornach 1998, S. 94f.

[318] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 44.

[319] Rudolf Steiner: *Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft*, GA 327, Vortrag vom 13. Juni 1924, Dornach 1999, S. 129.

[320] Jochen Bockemühl und Kari Järvinen: *Auf den Spuren der biologisch-dynamischen Präparatepflanzen*, Dornach 2005, 154 S.

[321] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 13. Juni 1924, Dornach 1999, S. 130.

[322] Matthias König, mündliche Mitteilung.

[323] Ebd., S. 130.

[324] Ebd., S. 129.

[325] Ebd., S. 131.

[326] Erdmut-M. W. Hoerner: Die biologisch-dynamischen Präparate, Stuttgart 2019, S. 320.

[327] Ebd., S. 131–132.

[328] Ebd., S. 133.

[329] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 11. Juni 1924, Dornach 1999, S. 74.

[330] Ebd., S. 75.

[331] Ebd., S. 76.

[332] Ebd., S. 76.

[333] Ebd., Vortrag vom 13. Juni 1924, S. 137.

[334] Ebd., Vortrag vom 10. Juni 1924, S. 58.

[335] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 13. Juni 1924, Dornach 1999, S. 134.

[336] Jochen Bockemühl, Kari Järvinen: Auf den Spuren der biologisch-dynamischen Präparatepflanzen, Dornach 2005, 154 S.

[337] Rudolf Steiner: Ebd., S. 134: «In Bezug auf dasjenige, was dann als Kalzium zutage tritt, ist dasjenige, was an Kalziumstruktur in der Eichenrinde vorhanden ist, das alleridealste.»

[338] Erdmut-M. W. Hoerner: Die biologisch-dynamischen Präparate, Stuttgart 2019, 512 S.

[339] Existuje důkladná práce Jana Alberta Rispense, která věnuje celou kapitolu otázce kůry a borky. Shrnuje: Lýko a asimilující korkový parenchym představují vlastně to listové, odumírající korková kůra a borka květní a plodový orgán kmene. – Jan Albert Rispens: Učíme se rozumět stromům, Stuttgart 2018, s. 157.

[340] Srov. Rudolf Steiner: Duchovněvědné základy pro zdárný rozvoj zemědělství, GA 327, odpovědi na otázky z 13. června 1924, Dornach 1999, s. 147.

[341] Srov. tamtéž, přednáška z 11. června 1924, s. 75: «do nerozlišitelnosti vesmíru».

[342] Jochen Bockemühl, Kari Järvinen: Auf den Spuren der biologisch-dynamischen Präparatepflanzen, Dornach 2005, 154 S.

[343] Viz: Rudolf Steiner: Ebd., Vortrag vom 12. Juni 1924, S. 90.

[344] Hermann von Guttenberg: Lehrbuch der allgemeinen Botanik, Berlin 1952, 641 S.

[345] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 12. Juni 1924, Dornach 1999, S. 94.

[346] Ebd., Fragenbeantwortung vom 13. Juni 1924, S. 147.

[347] Eduard Strasburger: Lehrbuch der Botanik, Stuttgart 1978, S. 422.

[348] Rudolf Steiner: Ebd., Vortrag vom 13. Juni 1924, S. 134.

[349] Ebd., S. 135.

[350] Über die organischen Bildungen, die im höheren Tierreich dem Ausgleich eines ungleichgewichtigen Verhältnisses der polaren Systeme dienen, siehe u.a.: Friedrich A. Kipp: «Bezahnung und Bildungsidee des Organismus», in: Wolfgang Schad (Hrsg.): Goetheanistische Naturwissenschaft, Band 3: Zoologie, Stuttgart 1983, S. 167 f.; sowie Andreas Suchantke: «Polarität und Dreigliederung im Tierreich», in: ders.: Metamorphose – Kunstgriff der Evolution, Stuttgart 2002, S. 137 f.

[351] Rolf Krahmer, Lothar Schröder: Anatomie der Haustiere, Leipzig 1985, 368 S.

[352] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 13. Juni 1924, Dornach 1999, S. 133.

[353] Walter Stappung: Die Düngerpräparate Rudolf Steiners, Herstellung und Anwendung, Rüfenach 2017, 2 Bd. (Bd. 1: 632 S.; Bd. 2: 116 S.).

[354] Rudolf Steiner: Ebd., S. 135.

[355] Ebd., S. 135.

[356] Rudolf Steiner: Ebd., Vortrag vom 10. Juni 1924, S. 60.

[357] Rudolf Steiner: Ebd., Vortrag vom 11. Juni 1924, S. 82/83.

[358] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Dornach 1999, Vortrag vom 13. Juni 1924, S. 137.

[359] Ebd., S. 137.

[360] Ebd., S. 135.

[361] Ebd., S. 136.

[362] Ebd., S. 137.

[363] Johann Wolfgang von Goethe: *Faust II*, Vers 4656.

[364] Ebd., S. 137.

[365] Jochen Bockemühl, Kari Järvinen: Auf der Spurensuche der biologisch-dynamischen Präparatepflanzen, Dornach 2005, S. 97.

[366] Werner Christian Simonis: Heilpflanzen und Mysterienpflanzen, Wiesbaden 1991, S. 280.

[367] Ebd., S. 282.

[368] Erdmuth-M. W. Hoerner: Die biologisch-dynamischen Präparate, Stuttgart 2019, 512 S.

[369] Johann Wolfgang von Goethe: Faust I, Vers 1939.

[370] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 13. Juni, Dornach 1999, S. 137.

[371] Ebd., S. 137.

[372] Ebd., S. 137.

[373] Ebd., S. 123–24.

[374] Ebd., S. 137.

[375] Willi Aeppli: *Sinnesorganismus, Sinnesverlust, Sinnespflege*; Stuttgart 1967; sowie
Dietrich Rapp, Hans-Christian Zehnter: *Die zwölf Sinne in der seelischen Beobachtung – Eine Exkursion*, Münchenstein 2019, 253 S.

[376] Rudolf Steiner: *Anthroposophie ein Fragment*, GA 45, Dornach 2002.

[377] Willi Aeppli: Ebd.; sowie: Dietrich Rapp, Hans-Christian Zehnter: Ebd.

[378] Lothar Vogel: Der dreigliedrige Mensch, Dornach 1979, S. 105.

[379] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 13. Juni 1924, Dornach 1999, S. 137.

[380] Ebd., Fragenbeantwortung vom 14. Juni 1924, S. 175.

[381] Ulrike Remer-Bielitz: Dokumentation zum Rindgekröse; Forschungsring, Materialien Nr. 8, Darmstadt 2001.

[382] Johannes W. Rohen: Funktionelle Anatomie des Menschen, Stuttgart-New York 1993, S. 287.

[383] Rudolf Steiner: Ebd., Anhang, S. 293.

[384] Rudolf Steiner: Ebd., S. 137.

[385] Rudolf Steiner: Der Mensch als Zusammenklang des schaffenden, bildenden und gestaltenden Weltenwortes, GA 230, Dornach 1993.

[386] Rudolf Steiner: Anthroposophische Leitsätze, GA 26, «Der Mensch in seiner makrokosmischen Wesenheit», Dornach 1998.

[387] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 13. Juni 1924, Dornach 1999, S. 138.

[388] Ebd., S. 138.

[389] Ebd., S. 138.

[390] Rudolf Steiner: Ebd., Vortrag vom 10. Juni 1924, S. 56.

[391] Werner Christian Simonis: Heilpflanzen und Mysterienpflanzen, Wiesbaden 1981, S. 696.

[392] Ebd., S. 593.

[393] Erdmut-M. W. Hoerner: Die biologisch-dynamischen Präparate, Stuttgart 2019, S. 340.

[394] Rudolf Steiner: Die Geheimwissenschaft im Umriss, GA 13, Kap. «Die Weltentwicklung und der Mensch», Dornach 1989, S. 157 ff.

[395] Rudolf Hauschka: Substanzlehre, Frankfurt/Main 1966, S. 51.

[396] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 11. Juni 1924, Dornach 1999, S. 75/76.

[397] Rudolf Steiner: Mensch und Welt. Das Wirken des Geistes in der Natur. Über das Wesen der Bienen, GA 351, Vortrag vom 20. Oktober 1923, Dornach 1999, S. 72.

[398] Gunter Gebhard: Persönliche Mitteilung.

[399] Gunter Gebhard: Persönliche Mitteilung.

[400] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 13. Juni 1924, Dornach 1999, S. 139.

[401] Walter Stappung: Die Düngerpräparate Rudolf Steiners – Herstellung und Anwendung, Rüfenacht 2017, Bd. I + II: 748 S. Siehe auch: Ueli Hurter et al. (2018): Biodynamische Präparate-Praxis weltweit – Die Fallbeispiele, Darmstadt, 364 S.

[402] Krafft von Heynitz, Georg Merckens: Das biologische Gartenbuch, Stuttgart 1994, 351 S.

[403] Pierre Masson: Gartenbau und Landwirtschaft biodynamisch, Aarau 2015, 224 S.

[404] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 13. Juni 1924, Dornach 1999, S. 139.

[405] Friedrich Scheffer, Paul Schachtschabel: Lehrbuch der Bodenkunde, Berlin 2018, 772 S.

[406] Ribozomy jsou sestaveny z ribozomální RNA. Pocházejí z nukleolu v buněčném jádru a tvoří v plazmě organely pro tvorbu bílkovin (kosmologicky je nukleolus ekvivalentem Země v mikrokosmu buňky). Buněčné jádro odpovídá měsíční sféře a buněčná membrána sféře Saturnu. Mitochondrie disponují vlastní nahou DNA, množí se vlastním rytmem a mají především úkol buněčného dýchání s železo obsahujícími cytochromy. Kosmologicky stojí mitochondrie ve vztahu k Marsu.

[407] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Gesichtspunkte zur Therapie, GA 313, Vortrag vom 15. April 1921, Dornach 2001, S. 91.

[408] Friedrich Husemann, Otto Wolff: Das Bild des Menschen als Grundlage der Heilkunst, Band II: Zur allgemeinen Pathologie und Therapie, Stuttgart 1991, S. 394.

[409] Ebd., S. 395.

[410] Hermann von Guttenberg: Lehrbuch der allgemeinen Botanik, Berlin 1955, s. 15.

[411] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Gesichtspunkte zur Therapie, GA 313, přednáška z 12. dubna 1924, Dornach 2001, s. 44.

[412] Rudolf Steiner: Die Geheimwissenschaft im Umriss, GA 13, Dornach 1989.

[413] Gunter Gebhard: Persönliche Mitteilung.

[414] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 13. Juni 1924, Dornach 1999, S. 139.

[415] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 14. Juni 1924, Dornach 1999, S. 167.

[416] Rudolf Steiner: Die Geheimwissenschaft im Umriss, GA 13, Dornach 1989.

[417] Srov. také: Jean-Michel Florin (Hrsg.): Biologisch-dynamischer Weinbau, Dornach 2020, S. 154 f.

[418] Jochen Bockemühl, Kari Järvinen: *Auf den Spuren der Präparatepflanzen*, Dornach 2005, S. 105.

[419] Ebd., S. 107.

[420] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 11. Juni 1924, Dornach 1999, S. 83.

[421] Viz k tomu: Ulrich Meyer: «Optimierung der Kieselsäure-Extraktion aus Equisetum arvense – Ergebnisse für die alltägliche Praxis», in: Ulrich Meyer, Peter Alsted Pedersen (Hrsg.): Anthroposophische Pharmazie, Berlin 2016, 807 S.

[422] Rudolf Steiner: Die Geheimwissenschaft im Umriss, GA 13, Dornach 1989.

[423] Rudolf Steiner: *Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft*, GA 327, Vortrag vom 14. Juni 1924, Dornach 1999, S. 167.

[424] Walter Stappung: *Die Düngerpräparate Rudolf Steiners – Herstellung und Anwendung*, Rüfenacht 2017, Bd. I + II: 748 S.

[425] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 11. Juni 1924, Dornach, 1999, S. 64.

[426] Gunter Gebhard: Persönliche Mitteilung.

[427] Gunter Gebhard: Persönliche Mitteilung.

[428] Gunter Gebhard: Persönliche Mitteilung.

[429] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 60.

[430] Ebd., S.44.

[431] Vgl. Elisabeth Vreede: Astronomie und Anthroposophie, Dornach 1980, S. 75; dieselbe: Über den Planeten Merkur, in: Kalender Ostern 1942–1943, Arlesheim; sowie dieselbe: Texte über Planetensphären in den Rundschreiben 1927–1930(Bearbeitung durch Liesbeth Bisterbosch und Frauke Roloff, Oktober 2020). – Im Zuge dieser Emanzipation des menschlichen Bewusstseins hin zum erwachenden, der Erde zugewandten Selbstbewusstsein kann es verständlich werden, dass eine Verwechselung von den Venus- und Merkursphären stattgefunden hat. Diese Verwechselung betrifft nicht den Planetenkörper als solchen, sondern ihre übersinnlich kraftenden Wirkenssphären, dasjenige, für was seit Urbeginn diese beiden Himmelskörper, Venus und Merkur, als geistig-seelisch wirksame Entitäten standen.

[432] Lievegoed věnoval polární trojici hnojivých preparátů v jejich vztahu k působení planet a životním procesům v rostlině a živočichovi podrobnou studii (Bernhard C.J. Lievegoed: Planetenwirken und Lebensprozesse in Mensch und Erde, Stuttgart 2002, 82 S.). Popisuje v ní, jak v životních procesech preparátních rostlin stojí vždy specificky jeden zástupce nadsluneční planety s jedním ze sféry podsluneční v polárním vztahu působení — Saturn k Měsíci, Jupiter k Merkuru a Mars k Venuši, vždy se Sluncem uprostřed; dále, jak síly tohoto polárního působení vstupují při obklopení živočišnými orgány, exponovanými zimním a slunečním silám, do zesílené vzájemné souhry a jsou v ní uchovávány; a jak se z toho stávají pochopitelnými ony procesy v půdě a rostlinách, jak je popsal Rudolf Steiner: osvěžující oživování, uzdravování, vzájemné sladění a zjemňování pro vnímání.

[433] Viz: Lothar Vogel: Der dreigliedrige Mensch, Dornach 1979, S. 239.

[434] Viz: Michaela Glöckler: «Das Nieren-Blasen-System und das Schafgarbenpräparat»; in: Manfred Klett und Markus Hurter (Hrsg.): Zur Frage der Düngung im biologisch-dynamischen Landbau, Dornach 1994.

[435] Siehe hierzu z.B.: Rudolf Steiner: Geistige Hierarchien und ihre Widerspiegelung in der physischen Welt, GA 110, Dornach 1991; sowie: Die geistigen Wesen in den Himmelskörpern und Naturreichen, GA 136, Dornach 1996.

[436] Rudolf Steiner: Esoterische Betrachtungen karmischer Zusammenhänge, Bd. V, GA 239, Vortrag vom 9. Juni 1924, Dornach 1985, S. 166.

[437] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 55.

[438] Ebd., Vortrag vom 13. Juni 1924, S. 138.

[439] Rudolf Steiner: Esoterische Betrachtungen karmischer Zusammenhänge, GA 239, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1985, S. 172.

[440] Rudolf Steiner: Die Geheimwissenschaft im Umriss, GA 13, Dornach 1989.

[441] Uli Johannes König: Ergebnisse aus der Präparateforschung, Schriftenreihe Band 12, Institut für biologisch-dynamische Forschung, Darmstadt 1999, Loseblattsammlung.

[442] Ebd., siehe die dortige Literaturzusammenstellung.

[443] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Ansprache vom 11. Juni 1924, Dornach 1999, S. 234.

[444] Rudolf Steiner: Der Jahreskreislauf als Atmungsvorgang der Erde und die vier großen Festeszeiten. Die Anthroposophie und das menschliche Gemüt, GA 229, Vortrag vom 28. September 1923, Dornach 1923, S. 117.

[445] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 20. Juni 1924, Dornach 1999, S. 21.

[446] Siehe hierzu Rudolf Steiner: Die Philosophie der Freiheit, GA 4, Dornach 1995.

[447] Siehe hierzu Rudolf Steiner: Wie erlangt man Erkenntnisse der höheren Welten?, GA 10, Dornach 1992.

[448] Christian Morgenstern: Werke und Briefe. Stuttgarter Ausgabe, Band II, Lyrik 1906–14, Stuttgart 1992, S. 213 f.

[449] Johann Wolfgang von Goethe: Goethes Werke. Naturwissenschaftliche Schriften, hrsg. v. Rudolf Steiner, Band 1, in: Kürschners Deutsche National-Litteratur, Berlin und Stuttgart 1887 (Reprint Dornach 1975): «Einleitung zum ersten Band», S. XXXI.

[450] Vgl. Rudolf Steiner: Geistige Wirkenskräfte im Zusammenleben von alter und junger Generation; Pädagogischer Jugendkurs, GA 217, Dornach 1988.

[451] Steiner Rudolf: Die geistige Führung des Menschen und der Menschheit, GA 15, Dornach 1987, S. 66.

[452] Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft, GA 327, Vortrag vom 10. Juni 1924, Dornach 1999, S. 42: «Nun, eine Landwirtschaft erfüllt eigentlich ihr Wesen im besten Sinne des Wortes, wenn sie aufgefasst werden kann als eine Art Individualität für sich, eine wirklich in sich geschlossene Individualität.»

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]

[14]

[15]

[16]

[17]

[18]

[19]

[20]

[21]

[22]

[23]

[24]

[25]

[26]

[27]

[28]

[29]

[30]

[31]

[32]

[33]

[34]

[35]

[36]

[37]

[38]

[39]

[40]

[41]

[42]

[43]

[44]

[45]

[46]

[47]

[48]

[49]

[50]

[51]

[52]

[53]

[54]

[55]

[56]

[57]

[58]

[59]

[60]

[61]

[62]

[63]

[64]

[65]

[66]

[67]

[68]

[69]

[70]

[71]

[72]

[73]

[74]

[75]

[76]

[77]

[78]

[79]

[80]

[81]

[82]

[83]

[84]

[85]

[86]

[87]

[88]

[89]

[90]

[91]

[92]

[93]

[94]

[95]

[96]

[97]

[98]

[99]

[100]

Anonym

Suche